Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. D., zast. JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2011, č.j. 22 Cdo 4053/2011-289, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.1.2011, č.j. 15 Co 465/2011-258, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.4.2010, č.j. 9 C 112/2008-236, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v problematice vymezení předmětu SJM stěžovatele a žalobkyně, konkrétně v relaci k předmětnému domu.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to na usnesení Nejvyššího soudu rekapitulujícího i závěry soudů nižších instancí, pokud jde o zdůvodnění, že předmětný dům patřil do společného jmění, odkazuje.
K tomu Ústavní soud jen jako obiter dictum doplňuje, že ustanovení § 144 obč. zákoníku jednoznačně preferuje příslušnost věcí, práv a závazků do společného jmění, a to využitím vyvratitelné právní domněnky. Jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, důkaz opaku se stěžovateli nezdařil. Nutno důsledně respektovat, že v posuzované věci vzniklo vlastnické právo jedním z originárních způsobů - vytvořením nové věci, a to objektivně, bez ohledu na obsah jednostranného prohlášení či čestného prohlášení, proto byla pozornost obecných soudů zaměřena na zjištění skutkových okolností provádění výstavby předmětného domu.
Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutích obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler předseda senátu