Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1108/2023-5396 ze dne 13. prosince 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 12/2023-4952 ze dne 27. dubna 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 T 1/2021-4750 ze dne 14. června 2022 v rozsahu výroku o vině a trestu stěžovatelky, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí [v případě rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") toliko v rozsahu výroku o její vině a trestu] s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku (jakož i dalších 6 obžalovaných) vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se společně s dalšími spoluobžalovanými (mj. se svou dcerou K. U. a s K. K.) ve společném úmyslu obohatit se za současného zkrácení daně z přidané hodnoty ("DPH") zapojila do obchodů se surovinou FAME (metylester řepkového oleje) a se surovým řepkovým olejem, kdy další obžalovaní vytvořili skupinu obchodních společností, v rámci které účelově prováděli fakturaci tak, aby budila zdání, že z fakturovaných obchodů má povinnost odvést DPH obchodní společnost A ("společnost A") a obchodní společnost B, které ji však nepřiznaly a neodvedly. Stěžovatelka měla na základě pokynů a zadání své dcery K. U. řízené K. K. vystavovat faktury za fiktivní plnění a sestavovat a podávat přiznání k DPH. Na základě plné moci podepsala daňové přiznání společnosti A a obchodní společnosti C ("společnost C"), obsahující zcela fiktivní údaje o přijatých zdanitelných plněních, a za společnost C vystavovala účetní doklady, v nichž předstírala uskutečněné zdanitelné plnění. To vše měla činit s vědomím, že společnosti A a C s uvedenými produkty reálně neobchodují a jedná se pouze o simulované obchody s cílem zkrátit DPH na straně společnosti D ("společnost D"). Tímto jednáním měla společnosti D zajistit neoprávněné snížení povinnosti k DPH o částku 48 379 321,25 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka (a další 4 obžalovaní) odvolání, které Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky (a dalších 3 obžalovaných) podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka namítá, že k subjektivní stránce trestného činu, za který byla odsouzena, nebylo fakticky provedeno žádné relevantní dokazování. Má za to, že obecné soudy dovodily její úmysl, resp. vědomí o účasti na trestné činnosti především z příbuzenského vztahu mezi ní a dcerou K. U. V této souvislosti podotýká, že tento příbuzenský vztah měl být zohledněn spíše v její prospěch, neboť vlastní dceru nepodezřívala z páchání trestné činnosti. Je přesvědčena, že se žádné konkrétní výsledky dokazování nevztahují k jejímu vědomí o existenci trestné činnosti, resp. o fiktivnosti obchodních transakcí a snaze zkrátit daň. Z dokumentů, které připravovala, lze podle ní dovodit pouze její znalost o objemu zakázek a druhu zboží, se kterým dotčené společnosti obchodovaly.
6. K argumentaci obecných soudů jejím vztahem s K. K. stěžovatelka podotýká, že tento vztah byl dovozen pouze s odkazem na jediný e-mail, který od K. K. obdržela, a z telefonických odposlechů, jež však byly pořízeny v jiné trestní věci, a to až několik let po spáchání trestné činnosti, za kterou byla odsouzena. Nechápe, jak tím mohla být vyvrácena její obhajoba, že v rozhodné době K. K. neznala.
7. Stěžovatelka dále cituje část odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, v němž tento soud hovořil mj. o jejím zapojení do další trestné činnosti, či o její tendenci k páchání trestné činnosti, a to v souvislosti s obsahem zmíněných odposlechů pořízených v jiné trestní věci, která ovšem dosud nebyla pravomocně skončena. Spatřuje v tom porušení svého práva na presumpci neviny.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že opakovaně odkazuje na tytéž odstavce z napadených rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, což za situace, kdy sám neuvádí svou argumentaci, fakticky vylučuje možnost seznámit se s obsahem odkazovaného odůvodnění. Upozorňuje na to, že Nejvyšší soud na jedné straně zmíněné odposlechy z roku 2015 označuje za dokreslující důkaz, načež je společně s "emailovou komunikací" uvádí jako jediné důkazy, které prokazují její propojení s K. K. Nejvyšší soud podle ní pominul fakt, že společný úmysl (spoluobžalovaných) by nutně musel zahrnout i její úmysl se obohatit, ovšem ona takový úmysl neměla, což vyplývá i z toho, že k žádnému jejímu obohacení nedošlo.
9. Porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) spatřuje stěžovatelka také v tom, že obecné soudy připustily provedení důkazu odposlechy nařízenými v jiném trestním řízení, když jejich přínos sám městský soud označil jako "dokreslující povahy" či "nemající skutkový význam". Domnívá se, že v době, kdy byly odposlechy pořízeny, již nebylo možno předpokládat získání jakýchkoli významných skutečností o údajné trestné činnosti z dřívějšího období (tedy trestné činnosti, pro kterou byla v nyní posuzované věci odsouzena). Proto podle ní nebyly splněny podmínky vyplývající z § 88 odst. 6 trestního řádu, neboť ve vztahu k její věci nebyla aplikována hypotéza obsažená v § 88 odst. 1 trestního řádu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas - až na výjimky - oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. V záhlaví označená usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka jako celek a na rozdíl od napadeného rozsudku městského soudu navrhla jejich úplné zrušení. Napadeným usnesením vrchního soudu však bylo zamítnuto odvolání čtyř dalších obžalovaných a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání dalších tří obžalovaných. V rozsahu, v jakém stěžovatelka napadá části usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu, kterými bylo rozhodováno o jiných obžalovaných, jde proto o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
12. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený městským soudem pod sp. zn. 4 T 1/2021 a vyzvala účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky. Má za to, že oba soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily důvody, pro které uznaly stěžovatelku vinnou a proč považovaly její obhajobu za vyvrácenou. Domnívá se, že ve svém usnesení podrobně vysvětlil důvody odmítnutí stěžovatelčina dovolání, a proto na tomto usnesení trvá a odkázal na jeho odůvodnění. Popírá tvrzení stěžovatelky, že v tomto rozhodnutí odkazoval v podstatě jen na jednu krátkou pasáž odůvodnění rozsudku městského soudu, a připomíná, že upozornil i na jiné pasáže rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Odmítl, že by rozhodl bez nezbytné znalosti spisu, jak mu to stěžovatelka vytýká. Skutkové dovolací námitky stěžovatelky označil za obecnou polemiku se způsobem, jakým městský soud a vrchní soud hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům na základě toho dospěly. Nejvyšší soud odkázal na bod 42 odůvodnění svého usnesení a konstatoval, že ve věci stěžovatelky neshledal žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodujícími skutkovými zjištěními. Odmítá tvrzení stěžovatelky, že nebylo provedeno relevantní dokazování týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu. Kromě příbuzenského vztahu stěžovatelky s další obviněnou K. U. obecné soudy zohlednily i další podstatné okolnosti, přičemž v této souvislosti odkázal Nejvyšší soudu na body 78 a 79 svého usnesení. Připomněl, že stěžovatelka mj. podala daňové přiznání i za společnost A, což byla dodavatelka společnosti C, přičemž nenabídla přijatelné vysvětlení tohoto postupu. Dále připomněl, že stěžovatelčina dcera měla před začátkem páchání trestné činnosti jen minimální výdělky, pečovala o malé děti, a najednou začala podnikat "ve velkém" s mnohamilionovými měsíčními obraty, a to ve velmi specifickém oboru, což údajně stěžovatelce vůbec nepřišlo divné, na nic se neptala a slepě plnila veškeré pokyny své dcery. V souvislosti s námitkou stěžovatelky týkající se obohacovacího úmyslu Nejvyšší soud odkázal na bod 77 napadeného usnesení a k námitce nepoužitelnosti odposlechů pořízených v jiné trestní věci pak na bod 85 napadeného usnesení. Nejvyšší soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
14. Vrchní soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že na něm trvá a nemá, co by více doplnil.
15. Městský soud ve vyjádření v plné míře odkázal na 153. odstavec odůvodnění napadeného rozsudku, v němž podle svého názoru komplexně zhodnotil vinu stěžovatelky, její zapojení do trestné činnosti i otázku subjektivní stránky.
16. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření připustilo pochybení městského soudu, který se nepříliš vhodně vyjadřoval k zapojení stěžovatelky do jiné trestné činnosti. Má však za to, že se toto pochybení žádným způsobem neodráží v samotném výroku napadeného rozsudku městského soudu. Ostatní námitky stěžovatelky označilo jako zjevně neopodstatněné. V souvislosti s jejími námitkami k subjektivní stránce odkázalo na body 48 a 76 až 89 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Použití záznamů z odposlechů pořízených v jiné trestní věci bylo podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství provedeno v souladu s § 88 odst. 6 trestního řádu. Na základě uvedeného navrhlo odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
17. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. V souladu s poučením, kterého se mu ze strany Ústavního soudu dostalo, má tak Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 49/1973 Sb. a 30/2000 Sb.).
18. Městské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření uvedlo, že stěžovatelka "plnila funkci účetní takřka celého schématu, s celou jeho ekonomicky deformovanou podstatou". Závěry městského soudu související s příbuzenským vztahem stěžovatelky a obžalované U. označuje za legitimní. Odposlechy realizované v jiné trestní věci považuje za zákonné a nespatřuje žádnou překážku pro jejich použití v nyní posuzovaném případu.
19. Ústavní soud obdržená vyjádření zaslal na vědomí a k případné replice stěžovatelce, ta však této možnosti nevyužila.
20. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je sám provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. ledna 2004 (U 1/32 SbNU 451)], kvůli čemuž se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
21. Klíčová námitka stěžovatelky se týká toho, jak obecné soudy ve vztahu k ní dovodily a odůvodnily naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tedy její úmyslné zavinění ve vztahu k tomuto trestnému činu. Její obhajoba totiž byla založena primárně na tvrzení, že nevěděla o fiktivním charakteru obchodů, k nimž na pokyn své dcery vystavovala faktury a které byly základem daňových přiznání, jež (rovněž na pokyn) podávala.
22. Městský soud se této otázce věnoval zejména v bodě 153 napadeného rozsudku, na který vrchní soud i Nejvyšší soud následně odkazovaly v napadených usneseních. Na prvním místě zmínil, že stěžovatelka musela zaznamenat dynamiku vývoje obratu obchodní společnosti C během krátkého časového úseku. Tuto společnost totiž v postavení jednatelky reprezentovala dcera stěžovatelky, té stěžovatelka vedla účetnictví a bylo jí tak známo, že v minulosti neměla (coby osoba samostatně výdělečně činná) velké obraty. Městský soud dále uvedl, že společnost C byla nová, neměla zaměstnance, kteří by naplňovali její obchodní činnost, což stěžovatelka opět musela vědět. Poukázal rovněž na to, že stěžovatelka nemohla pominout druh obchodu, když vystavovala faktury za dodávky tak specifického a neobvyklého produktu jako FAME či řepkového oleje, a že musela mít alespoň rámcovou představu o nutnosti splnění specifických podmínek pro obchod s těmito komoditami, včetně potřeby značného kapitálu.
23. Ústavní soud považuje popsanou argumentaci městského soudu za dostatečné vysvětlení závěru o její vědomosti o fiktivnosti obchodů, k nimž vystavovala faktury a které byly základem daňových přiznání, jež zpracovávala a podávala, a to nejen za společnost, pro niž zpracovávala účetnictví, ale i za společnost, která byla jejím obchodním partnerem (A) a kde docházelo k daňovým únikům. Obecné soudy jednotně vyhodnotily uvedené faktory tak, že ve stěžovatelce nutně musely vyvolat silné pochybnosti o legálnosti uvedených obchodů, resp. o jejich reálném uskutečňování, na základě čehož považovaly za nevěrohodné její tvrzení, že se o uvedené obchody nezajímala. Ústavní soud v této úvaze nenachází logickou vadu či jiné závažné pochybení, které by jej legitimizovalo ke zpochybnění uvedených závěrů, a to tím spíše, že se sama stěžovatelka vůči této části argumentace obecných soudů nevymezuje.
24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčinu názoru, že obecné soudy v jejím případě dovozovaly naplnění subjektivní stránky primárně s ohledem na jejich blízký příbuzenský vztah. Ten byl totiž v napadených rozhodnutích prezentován jako faktor, jenž byl východiskem a základem stěžovatelčiny znalosti poměrů a aktivit její dcery. Právě od těchto znalostí se mělo odvíjet nezbytné podezření stěžovatelky týkající se obchodů, k nimž vystavovala faktury a které zahrnovala do podávaných daňových přiznání.
25. Na závěru o dostatečném odůvodnění naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu nemůže nic změnit ani skutečnost, že některé části argumentace obecných soudů vykazovaly určité vady. V již zmiňovaném bodě 153 napadeného rozsudku městský soud odkazoval také na obsah odposlechů uskutečněných v jiné trestní věci. Na jedné straně zde městský soud uvedl, že si je vědom toho, že se jedná o trestnou činnost z pozdější doby (z roku 2015), o níž je doposud vedeno vyšetřování, tudíž že důkazy pořízené při objasňování této pozdější trestné činnosti nemají vliv na prokázání skutečností v aktuálně posuzované trestní věci. Na straně druhé však městskému soudu toto vědomí nebránilo v tom, aby v této souvislosti hovořil o "zapojení obžalované do další trestné činnosti" nebo o tom, že dané důkazy prokazují tendenci stěžovatelky k páchání trestné činnosti. Podobné formulace jsou v příkrém rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť předjímají závěr o zapojení stěžovatelky do trestné činnosti, která se v danou dobu teprve vyšetřovala.
26. Městský soud dále poznamenal, že odposlechy "naznačují spojitost mezi osobami, jejich vzájemnou provázanost včetně indikace (obdobného) způsobu páchání trestné činnosti", přičemž tuto úvahu v podstatě potvrdil i vrchní soud a Nejvyšší soud. Ústavní soud v této souvislosti ovšem souhlasí se stěžovatelkou v tom, že odposlechy byly pořízeny čtyři roky poté, co došlo ke spáchání trestné činnosti, za níž byla odsouzena, takže není jasné, jak může spojitost, resp. vzájemná provázanost mezi určitými osobami existující v době provedení odposlechů prokazovat podobnou spojitost a provázanost stejných osob zpětně čtyři roky dozadu. Obsah odposlechů proto Ústavní soud nemůže považovat za důkaz, který by (byť třeba jen podpůrně, jak to uvedl Nejvyšší soud v bodě 85 napadeného usnesení) relevantně podporoval závěr, že stěžovatelka věděla o fiktivnosti účtovaných obchodů.
27. V podstatě totéž platí o "e-mailové komunikaci" mezi stěžovatelkou a obžalovaným K. K., kterou v bodě 77 napadeného usnesení zmínil Nejvyšší soud. I v tomto ohledu je třeba dát za pravdu stěžovatelce, neboť ve skutečnosti se jednalo o jedinou e-mailovou zprávu ze dne 27. prosince 2011 (založená na č. l. 2743 a 2744 trestního spisu vedeného ve věci a zmíněná v bodě 117 napadeného rozsudku městského soudu), kterou K. K. stěžovatelce pouze přeposlal a upozorňoval v ní na změnu zákona o DPH týkající se stavebnictví. Tento e-mail neobsahoval žádnou zmínku o obchodních aktivitách K. K. či jiné osoby, takže z něj skutečně nebylo možno dovodit povědomí stěžovatelky o charakteru těchto obchodních aktivit, popř. její významnější znalost K. K. Nejvyšší soud (a před ním ani soud městský, ani soud vrchní) blíže nevysvětlil své úvahy, jež vedly k závěru, že uvedený e-mail potvrzuje vědomí stěžovatelky o fiktivnosti obchodů řízených K. K., resp. dalšími obžalovanými.
28. Ani odposlechy pořízené v jiné trestní věci, ani e-mail přeposlaný K. K. stěžovatelce nicméně nepředstavovaly stěžejní prvky argumentace obecných soudů, o kterou byl opřen jejich závěr, že stěžovatelka naplnila subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Ústavní soud proto konstatuje, že popsané nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí nepředstavují důvod k jeho kasačnímu zásahu, neboť uvedený závěr o úmyslném zavinění stěžovatelky zůstává dostatečně odůvodněn zbylou částí argumentace obecných soudů, která již vady nevykazuje.
29. Závěrem Ústavní soud již pouze stručně konstatuje, že ani další námitky stěžovatelky za opodstatněné nepovažuje. To se týká jak otázky prokázání obohacovacího úmyslu, tak otázky použitelnosti již několikrát zmíněných odposlechů telekomunikačního provozu pořízených v jiné trestní věci. V žádném z napadených rozhodnutí obecné soudy netvrdí, že se stěžovatelka stíhaným činem obohatila. Jelikož však jednala v rámci skupiny spolupachatelů, u nichž byl jejich záměr zkrátit daňovou povinnost a obohatit se spolehlivě prokázán, nemůže mít uvedená skutečnost vliv na posouzení její trestní odpovědnosti. Pokud jde o použitelnost odposlechů pořízených v jiné trestní věci, z formálního hlediska jí nic nebránilo, neboť vyplývala z § 88 odst. 6 trestního řádu. Z hlediska tohoto ustanovení je dostačující, je-li trestní stíhání vedeno pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu, což je v nyní posuzované věci splněno. Splnění dalších podmínek uvedených v § 88 odst. 1 trestního řádu je třeba posuzovat ve vztahu k té trestní věci, při níž bylo pořizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu povoleno. Jinou otázkou však je, zda z odposlechů získaných v jiné trestní věci mohou vyplývat určité informace ve vztahu k posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelky v nyní řešené věci, jak o tom bylo pojednáno výše.
30. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v rozsahu, kterým stěžovatelka napadala usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu v části, kterými bylo rozhodováno o jiných obžalovaných, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], když porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu