Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 33/2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, proti stěžovateli je před Obvodním soudem pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 3 T 33/2024 trestní řízení. Stěžovatel ústavní stížností napadá změnu rozvrhu práce provedenou předsedkyní obvodního soudu, na jejímž základě byla po odchodu původní předsedkyně senátu na mateřskou dovolenou jeho věc (a 12 dalších) přidělena soudkyni JUDr. Marice Zahradníčkové. V tomto postupu spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť má za to, že věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce a v důsledku libovůle předsedkyně soudu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho základního práva a podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal obvodnímu soudu v porušování pokračovat.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost není přípustná.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na zásadě přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95
z 30. 11. 1995). Ústavní soud proto zásadně nezasahuje do dosud probíhajících řízení, v nichž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod. Je povinen respektovat daný systém prostředků ochrany práva a nemůže "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny.
4. Z tohoto pravidla jsou ve striktně vymezených případech možné výjimky, avšak pouze tehdy, pokud 1) je rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a současně 2) se námitka porušení základních práv omezuje jen na příslušné stadium řízení, pročež nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04
z 12. 1. 2005).
5. V posuzovaném případě se však o takovou výjimečnou situaci nejedná. Stěžovatelovy námitky směřují vůči údajnému nezákonnému postupu, jímž došlo ke změně v obsazení senátu v dosud neskončeném trestním řízení. Veškeré tyto námitky může stěžovatel uplatňovat v rámci odvolání [§ 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu] a dovolání [§ 265 odst. 1 písm. a) trestního řádu], případně své pochybnosti vyjádřit soudu prvního stupně. Projednání stěžovatelových námitek v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů (posouzení správnosti či zákonnosti postupu při přidělování věcí a obsazování senátů).
6. Odkaz stěžovatele na nález
sp. zn. IV. ÚS 170/08
z 28. 6. 2010 není přiléhavý, neboť se týkal odlišné procesní situace. Podle citovaného nálezu ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu (resp. § 262 trestního řádu) však činí Ústavní soud s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení výjimku, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
V nyní projednávané věci je však situace odlišná, neboť věc byla jinému samosoudci přidělena na základě změny rozvrhu práce, nikoli rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedené okolnosti proto ve věci zpravidla nemohou nastat. Současně platí, že o námitkách stěžovatele nebylo prozatím žádným meritorním způsobem obecnými soudy rozhodnuto a správnost postupu při změně samosoudce podle rozvrhu práce zůstává nyní plně přezkoumatelná v odvolacím, respektive v dovolacím řízení. Stěžovatel tedy není v situaci, kdy by mu nezbýval jiný efektivní prostředek ochrany než ústavní stížnost.
Je proto zřejmé, že trestní soudy se mohou stěžovatelovými námitkami dále zabývat a ústavní stížnost proti uvedenému postupu soudu je proto předčasná.
7. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud proto stěžovatelovu ústavní stížnost soudkyní zpravodajkou odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2026
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka