Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, sídlem Stavbařů 2202/34, Karviná-Mizerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2024 č. j. 5 To 121/2024-225, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. března 2024 č. j. 9 T 123/2023-193, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že Ústavnímu soudu předkládá apel, zda postup soudů a s ním spojené omezení práva na obhajobu dosahují ústavního rozměru a zatěžují řízení vadou, pro kterou nelze postup i rozsudek soudu odvolacího akceptovat.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně se stěžovatel obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 4. 12. 2024 č. j. 3 Tdo 886/2024-295 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu podané dovolání odmítl, přičemž uvedl, že stěžovatel vznesl námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku. Uplatněné námitky přesto vypořádal a pochybení okresního ani krajského soudu neshledal.
4. Proti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té tvrdí, že se ani jeden ze soudů nezabýval jeho návrhy a námitkami. Zejména soud odvolací odkázal na obsah rozsudku soudu I. stupně, který se však vzhledem ke své stručnosti jeví nepřezkoumatelným. Stěžovatel odkázal také na judikaturu týkající se tzv. opomenutých důkazů a uzavřel, že v řízení nebyly vědomě vyčerpány dostupné důkazy způsobilé změnit objektivní obraz skutku, bylo vycházeno z důkazů neprovedených a intenzita útoku nedosahuje limitu trestnosti dle trestního zákoníku.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] nikoliv "běžné" zákonnosti.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel do značné míry nekoncepčně námitky, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení, se kterými se jak okresní, tak krajský a Nejvyšší soud pečlivě zabývaly. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti.
Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24 ). Vadu takového charakteru v posuzované věci však Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Vina stěžovatele byla prokázána výpovědí poškozené, avšak nejen tou. Jak vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, obhajoba stěžovatele byla vyvrácena také výpovědí přímé svědkyně D.
P. i další osob, kterým se poškozená a zmíněná svědkyně svěřily. Kromě toho soudy provedly dokazování také lékařskou zprávou, ze které vyplynuly závěry týkající se zranění poškozené. Napadený rozsudek okresního soudu pak nelze v žádném případě označit za nepřezkoumatelný. Ústavní soud k němu konstatuje, že z něj vyplývá, z jakých důvodů okresní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Závěrům ani postupu okresního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
V dalším průběhu trestního řízení potom jak krajský soud, tak především Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, proč jsou závěry okresního soudu správné, jednoznačně vyplývající z provedených důkazů, že v řízení nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, ani k tomu, že by soudy svévolně odmítly provést důkaz, a proč v případě stěžovatele nebyl prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
8. K námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatků v provedeném dokazování Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že obecné soudy hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. V posuzovaném případě obecné soudy dostály všem uvedeným požadavkům.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu