USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 5 To 121/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 123/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2024, č. j. 9 T 123/2023-193, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 6. 2. 2023 v přesně nezjištěné době kolem 23:00 hodin, v době mimo službu, v bytě č. XY v domě č. XY na ulici XY, v XY, kde přebýval na návštěvě, vstoupil do pokoje, ve kterém v té době na rozložené pohovce ležely AAAAA (pseudonym) a její kamarádka BBBBB (pseudonym), načež poté, co se pokusil na AAAAA vylít sklenici s vodou, proti čemuž se dotyčná slovně ohradila, veden svým sexuálním pudem a využívaje situace, kdy k němu byla BBBBB otočena zády a vypadala, že spí, uchopil AAAAA za pravou nohu v oblasti kotníku a snažil se ji stáhnout z pohovky na zem, a poté, co se mu to pro její odpor nezdařilo, naklonil se k ní a opakovaně se jí pokusil sáhnout přes oblečení na její prsa, což se mu nepodařilo, neboť jeho ruku dotyčná vždy odstrčila, načež poté, co si AAAAA lehla na záda, vlezl na pohovku k ní, pevně ji uchopil za ruce v oblasti zápěstí, sedl si obkročmo kolem jejího těla tak, že se posadil na její hrudník a svými koleny zaklekl její ruce v oblasti paží, čímž jmenovanou znehybnil, následně, i přes opakovaný slovní nesouhlas dotyčné, kdy mu říkala, že ji má nechat, a její snahy se z jeho sevření vymanit, ji po přesně nezjištěnou dobu takto držel znehybněnou a při tom opakovaně oběma rukama přejížděl po jejím krku, načež poté, co se k němu otočila vedle ležící BBBBB a řekla mu, aby svého jednání zanechal, začal pomalu z ležící AAAAA vstávat, přičemž rukama přejel po jejím těle od prsou až po rozkrok, kterážto místa na jejím těle takto osahal, a po chvíli z bytu odešel, kdy v rámci tohoto svého jednání způsobil AAAAA zranění spočívající v hematomech v oblasti pravého ňadra v horním kvadrantu blíže střední čáře, na vnitřní ploše stehna pravé dolní končetiny a v oblasti zadní plochy bérce nad úponem achillovy šlachy, přičemž tato poranění jmenovanou neomezovala v běžném způsobu života, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že AAAAA v té době ještě nebylo osmnáct let.“
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 9 T 123/2024, podal obviněný J. S. odvolání do všech jeho výroků.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 5 To 121/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že soudy nižších stupňů již ve věci rozhodovaly podruhé, když usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 11. 2023, č. j. 9 T 123/2023-163, jímž byla trestní věc obviněného postoupena nadřízenému služebnímu funkcionáři Policie ČR ke kázeňskému řízení, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2024, č. j. 5 To 325/2023-174, zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 5 To 121/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 268–270 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jakož i to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný namítl porušení svého práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho důkazními návrhy a vydaly tak rozhodnutí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvedl, že mu nezbývá než zopakovat své námitky, neboť jsou od počátku trestního řízení ignorovány. Soudy, a zejména soud odvolací opakují slova GIBS z usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by je doplnily alespoň z etických důvodů o slova vlastní.
8. Dovolatel se neztotožnil s názory soudů, že svědkyně vypovídaly konstantně, pokud jde o jádro jejích výpovědí a minimální odchylky ve výpovědích lze přičíst plynutí času. Zákon i judikatura však podporují předpoklad, že odvolací soud je povinen vzít rozpory, na které je poukazováno, jako neopomenutelný podnět k jejich podrobnému přezkumu a nemůže se s námitkami vypořádát pouze obecným konstatováním, že existenci rozporů neshledává, aniž by se s námitkami obviněného zabýval. Odvolací soud na svoji přezkumnou povinnost nejenom rezignoval, ale naopak jakoukoliv přezkumnou aktivitu odmítl a své poznatky čerpal z důkazů, které ve skutečnosti žádnými důkazy nejsou nebo je jejich vypovídající schopnost druhořadá a vzájemně nesourodá.
9. Rovněž se vymezil proti postupu odvolacího soudu, který odmítl provést důkaz trestním oznámením s komentářem, že tento protokol zprocesněn nebyl, a proto je irelevantní poukazovat na rozpory mezi touto prvotní výpovědí poškozené a její výpovědí v hlavním líčení. I přesto však odvolací soud ve svém rozhodnutí na tuto výpověď poukazuje v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí v zájmu jeho usvědčení z toho, že se poškozená měla opakovaně ohrazovat vůči jeho jednání. Protokol o trestním oznámením je prvním syrovým a v řadě případů jediným pravdivým popisem prožitku zaprotokolovaný předtím, než si poškozená v obecné rovině probere jednotlivé okolnosti svého procesu s maminkou, přítelem i desítkami „přátel“ na sociální síti. Poukazování na rozdíly mezi ním a výpovědí po určitém časovém odstupu a náležitém poučení je naprosto relevantní a procesně legitimní postup sloužící k ověření věrohodnosti svědka. Nezprocesnění protokolu o trestním oznámení proto dovolatel považuje za zásadní chybu celého řízení a pozastavuje se nad tím, že soud posuzující nezprocesnění trestního oznámení a jeho dopad na výsledek neučinil nic proto, aby tato listina zprocesněna byla.
10. V podaném dovolání obviněný poukazuje na osobní poměry poškozené, která měla uvést, že ve svých 13 letech byla znásilněna, ale nikomu se s tím nesvěřila, ani své matce, se kterou nevychází dobře, bydlí odděleně od své rodiny a s matkou své životní postoje ani konání nekonzultuje. Bylo zjištěno, že k vyvolání pláče u poškozené v bytě plném lidí postačuje to, že jí muž, se kterým se znala a se kterým předtím laškovala, přejel dle jejího tvrzení přes prsa. Podle obviněného mělo být již na podkladě těchto skutečností přistoupeno ke znaleckému zkoumání poškozené, neboť naznačují, že poškozená není typickou představitelkou 17leté dívky a její citové projevy jsou zcela atypické. Poukázal na to, že trestní oznámení podala až 3 dny po činu a po konzultaci se svým přítelem jako by se sama nedokázala rozhodnout, do jaké míry jí vadilo chování dovolatele.
11. Ve vztahu k výpovědi poškozené pak obviněný uvádí, že se jedná o jediný přímý důkaz toho, že se měl dotýkat jejích prsou a snad i genitálií. Žádný jiný důkaz k dispozici není. Uvedl, že odvolací soud popsal sdělení poškozené tak, že ji měl obviněný chytit za nohu a tahat z postele, poté ji popichoval v oblasti prsou, popichováním se ji snažil osahávat na prsou. Z její výpovědi ale vyplynulo, že ještě před tím, než mělo dojít ke vstávání obviněného z postele i uvolnění jejich rukou a přejetí dlaněmi přes její tělo od shora dolů, se jejich prsou ani jednou nedotkl, poškozená vždy jeho ruce odklonila jiným směrem.
12. Dále poukazoval na to, že poškozená uvedla, že po vstupu do pokoje viděla ležet svědkyni BBBBB na posteli na levém boku zády k místu kam si lehla. Svědkyně BBBBB ve své výpovědi sdělila, že poškozená ležela na zádech a měla nohy skrčené. Tato svědkyně však nevěděla ani jestli bylo v pokoji rozsvíceno nebo tma. O začátku dění nevěděla nic, k poškozené se otočila až po chvíli, viděla, že obviněný poškozenou mačkal pravou rukou v oblasti krku, prsou a zadku, posléze zpřesnila, že poškozenou držel v oblasti krku a následně sjel po prsou k boku a zadku a poté ji začal chytat za kotník a tahat z postele.
Výpověď svědkyně BBBBB je podle obviněného v přímém rozporu s výpovědí poškozené, která tvrdí, že k onomu přejetí dlaněmi přes přední část těla poškozené došlo až po popisovaném tahání za nohu z postele. Je proto vyloučeno, aby průběh děje popisovala usínající svědkyně BBBBB v opačném časové sledu, navíc k žádnému mačkání prsou nedošlo. Nejde o situaci, kdy vzhledem k běhu času dochází při popisu děje k drobným nesrovnalostem. Výpověď této svědkyně proto nemůže podporovat výpověď poškozené, neboť celou situaci popisuje zcela jinak a je otázkou nakolik skutečně popisuje to, co viděla nebo to, co následně slyšela od poškozené a ve známém režimu tiché pošty ve snaze podpořit kamarádku vše popletla.
13. Obviněný se v podaném dovolání rovněž zabýval hematomem v oblasti pravého prsa poškozené a uvedl, že z její výpovědi a popisu jeho údajného jednání není patrný jediný náznak toho, jak by mohlo dojít ke vzniku modřiny. Nadnesl, že pochybnosti by mohlo rozptýlit znalecké zkoumání, které však soudy obou stupňů odmítly s odkazem na zprávu z urgentního příjmu z nemocnice obsahující krátkou zmínku o tom, že stáří hematomu odpovídá údajům o napadení. Vymezil se proti myšlenkové konstrukci odvolacího soudu vysvětlující přítomnost tohoto hematomu s tím, že měl zakleknout ruce poškozené v oblasti paží, kdy se tyto části těla nachází v blízkosti prsu a při přemisťování v oblasti hrudníku mohl hematom vzniknout.
Z lékařské zprávy však vyplynulo, že se hematom nenacházel v oblasti hrudníku a břicha, ale na pravém prsu, a proto nemůže konstrukce odvolacího soudu obstát. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že tento hematom jednáním dovolatele vzniknout nemohl, poškozená se k jeho škodě snaží vyvolat domněnku, že tomu tak bylo, aniž by popsala okamžik, ve kterém k tomu mohlo dojít. Kdyby byl zpracován znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, všechny domněnky by mohly vzít za své, k čemuž však nedošlo a tento důkaz zůstal opomenutým.
Lékařská zpráva z urgentního příjmu je přitom důkazem nepoužitelným pro účely posouzení intenzity jednání pachatele, a tedy trestnosti jeho jednání od základu. Předmětné poranění poškozené přitom odvolací soud akcentuje jako objektivizované a zneužívá jej k ospravedlnění tvrzení o nezpochybnitelné věrohodnosti poškozené. Nepřísluší mu přitom právo ignorovat či bagatelizovat vzniklé pochybnosti, ale musí se jimi zabývat a své závěry vysvětlit, a nikoliv hledat v oblasti teorie další možná vysvětlení vzniku tak zásadní okolnosti jako je hematom u trestného činu znásilnění, zvláště pokud jím dokladuje intenzitu chování obviněného.
Pokud však ani z výpovědi poškozené nevyplývá kdy a jak měl zranění způsobit, nelze danou skutečnost pojmout způsobem, že ke zranění došlo „někdy mezi vstupem do místnosti a jejím opuštěním“, ale jde o pochybnost s následky zákonem předpokládaným dle zásady in dubio pro reo. Je tak potřebné přijmout jediný tomu odpovídající závěr, že předmětný hematom, jemuž odvolací soud přisuzuje zcela zásadní význam, jednáním dovolatele způsoben nebyl.
14. Jako nedostatečnou hodnotí obviněný i argumentaci soudů ohledně naplnění formálních znaků zločinu znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku ve znění roku 2024, a nikoliv před nabytím účinnosti zákona č. 166/2024. Soudy obou stupňů citují ustanovení zákona, podle kterého musí jít o donucení násilím k pohlavnímu styku, aby je následně doplnily vlastními úvahami o tom, že za pohlavní styk jsou považována jednání, vyvolána pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, to je dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Uvedení zdroje této spíše moderní než společensky (majoritně) žádoucí hypotézy zcela chybí a stejně jako vysvětlení toho, že se soud rozhodl těmito úvahami se řídit. Ze zákona nic takového nevyplývá ani nejsou zmíněny soudní rozhodnutí, ze kterých by bylo možné takový výklad dovozovat, což nepřispívá k přezkoumatelnosti celého rozhodnutí.
Odůvodnění postrádá i konstatování soudů, že motivací obviněného byl pohlavní pud a jeho
záměrem ukojení svého sexuálního chování, což je důležité pro právní posouzení pro posouzení otázky, zda jeho jednání překročilo společensky přijatelné meze „laškování“ do té míry, že jeho jednání nemohlo být postiženo jinak než prostředky trestněprávní represe. K posouzení míry zásahu do integrity poškozené existuje pouze její popis situace. Za vodítko k poznání nelze považovat ani hematom ani pláč poškozené bezprostředně po jejím příchodu do vedlejší místnosti, neboť je otázkou, zda se u 17leté dívky s jistými životními zkušenostmi skutečně jedná o reakci odpovídající a předvídatelnou.
15. Obviněný brojil i proti posouzení subjektivní stránky ve vztahu k přitěžující okolnosti podmiňující užití kvalifikované skutkové podstaty, kdy soudy chybně dovodily, že pokud poškozená studovala 3. ročník střední školy, tak musela být nepochybně mladší 18 let. Studium na střední škole může být ale pouze orientačním kritériem. Poškozená ani jiný svědek se nezmínili o tom, že by jej o věku poškozené informovali. On sám pak neměl důvod, aby po jejím věku pátral, když jí v podstatě neznal, věděl jen, že nebydlí se svými rodiči, ale s přítelem v pronajatém bytě, z čehož logicky usoudil, že je již zletilou osobou a o dítě ve smyslu trestního zákoníku se nejedná. I jednání v údajné nevědomé nedbalosti by bylo potřebné zdůvodnit, a nikoliv to pouze neurčitě konstatovat na základě nesprávného předpokladu.
16. Závěrem obviněný uvedl, že soudy obešly své důkazní i argumentační povinnosti tím, že v rozporu se skutečně provedenými důkazy posoudily jako dostatečně usvědčující materiál útržky informací vyjmutých z kontextu a dojem komplexního celku vytvořily toliko uměle. Postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo i ustálenou judikaturou vyžadující přesvědčivost a přezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů.
17. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatoval, že tato nemohou obstát pro rozpor se zákonem po stránce hmotné ani procesní, a aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 740/2024.
19. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný patrně zamýšlel uplatnit vyjma dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zároveň podotkl, že obviněný vznáší námitky, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně v bodech 13. – 16. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 20. – 27. odůvodnění svého usnesení. S argumentací soudů nižších stupňů se státní zástupce zcela ztotožnil a na ni odkázal.
20. K námitce obviněného, že z provedených důkazů nebylo možno učinit skutkový závěr, že by poškozenou znehybnil a poté jí přejížděl po krku a že jí pak přes oděv přejel rukou po těle od prsou až po rozkrok, státní zástupce uvedl, že těmito námitkami kritizuje skutková zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly vyvozeny skutkové závěry. Takovýmto způsobem však svá tvrzení o zjevném rozporu neodůvodnil.
21. K namítanému nezprocesnění protokolu o trestním oznámení státní zástupce uvedl, že není zřejmé, jaký význam by měl takový důkaz pro skutková zjištění.
22. Ve vztahu k námitce in dubio pro reo pak státní zástupce připomněl, že tato námitka je procesního charakteru a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští její zkoumání v dovolacím řízení s výjimkou situace, kdy porušení této zásady vygraduje až do extrémního nesouladu. Poukaz dovolatele na tuto zásadu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a nic ani nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla porušena.
23. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněného brojící proti nevyhovění jeho důkazním návrhům zkoumat pravdomluvnost svědkyň a stáří hematomu. Soud prvního stupně se s těmito důkazními návrhy vypořádal v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku a odvolacího soud v bodě 25. odůvodnění napadeného usnesení, přičemž je považovaly za nadbytečné. Jeho dovolání proto považuje státní zástupce i v této části za zjevně neopodstatněné.
24. S obviněným státní zástupce nesouhlasil ani v případě jeho kritiky právního posouzení skutku, když uvedl, že hmotněprávní výklad znaku „pohlavní styk“ užitý soudy je obecně přijímanou definicí, jak vyplývá mimo jiné z aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp zn. 3 Tdo 374/2024, kde byla podstata jednání pachatele velmi podobná, uvedl, že jednání obviněného má znaky dokonaného znásilnění a námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku jako předmětného trestného činu hodnotil jako neopodstatněné.
25. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
27. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 5 To 121/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
29. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
30. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací i soud prvního stupně.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
33. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu – znaleckých posudků k zodpovězení otázky věrohodnosti poškozené AAAAA, svědkyně BBBBB a původu hematomu na těle poškozené.
34. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
35. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
36. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
37. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 11. 2023 (na č. l. 158–161) se podává, že soud prvního stupně vyhlásil usnesení, kterým důkazní návrh obhajoby na zpracování znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zamítl. Po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání k novému projednání věci se soud prvního stupně vyjádřil k předmětným důkazním návrhům v hlavním líčení dne 26. 3. 2024 (protokol na č. l. 189–191) a uvedl, že soud o důkazních návrzích obhajoby již jednou rozhodl a vzhledem k tomu, že mu nebylo odvolacím soudem uloženo se návrhy na doplnění dokazování znovu zabývat, považoval tyto za návrhy, o kterých již rozhodl a neshledává důvod, aby o nich činil opětovné rozhodnutí. Zamítnutí důkazních návrhů odůvodnil soud prvního stupně v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku s tím, že se jednalo o důkazy nadbytečné, neboť „neměl žádné pochybnosti o schopnosti především poškozené správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, otázku věrohodnosti výpovědí obžalovaného i poškozené bylo možno posoudit i na podkladě důkazů provedených v hlavním líčení a nebyl zde rozumný důvod zkoumat ani příčetnost obžalovaného.“ Na podkladě v podstatě stejné úvahy zamítl i návrh na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k povaze a stáří modřin na těle poškozené. K vyvození skutkových závěrů postačovala podle soudu prvního stupně již lékařská zpráva s přiloženou fotodokumentací (na č. l. 97), ze které bylo patrné, že stáří popsaných modřin na těle poškozené „odpovídá údajům o napadení“.
38. Odvolací soud o totožných návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodl ve veřejném zasedání dne 20. 6. 2024 (protokol na č. l. 221–223), kdy návrh obviněného na doplnění dokazování zamítl, a v bodě 25. odůvodnění svého usnesení se plně ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně nevyhověl důkazním návrhům obhajoby a na argumentaci soudu prvního stupně odkázal s tím, že neexistují rozumné důvody předpokládat, že by svědkyně nebyly způsobilé vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Nebyly pod vlivem návykových látek, poškozená byla studentkou Střední odborné školy managementu a práva v XY a její věrohodnost nebylo ani podle odvolacího soudu nutno zkoumat. Soud prvního stupně ani odvolací soud tak o věrohodnosti výpovědi poškozené neměly pochybnosti. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se závěrem o nadbytečnosti důkazu znaleckým posudkem stran stáří modřin poškozené. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k tomu, že lze vycházet z lékařské zprávy z urgentního příjmu. V projednávané věci proto není možné dospět k závěru, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů.
39. Obviněný dále zpochybňuje některé skutkové závěry, k nimž v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování, tedy verzi událostí, jak byla zachycena ve skutkové větě rozsudku. Zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, svědkyně BBBBB a závěry soudů o průběhu incidentu mezi ním a poškozenou stejně jako závěr o tom, že hematomy na těle poškozené způsobil on svým jednáním a závěr, že bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že si byl vědom skutečného věku poškozené.
40. Je možno uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
41. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
42. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině a že z něj nevyplývají skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů. Předně je třeba podotknout, že argumentace obviněného nepřekračuje meze prosté polemiky s provedeným dokazováním a jako takové není sto naplnit uplatněný dovolací důvod. Obviněný napadá zejména výpovědi poškozené AAAAA a svědkyně BBBBB a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem.
Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.
Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. Je na místě připomenout závěr Nejvyššího soudu, jež učinil v bodě 165. svého usnesení ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, podle kterého hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl.
V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost jednotlivých svědků (zde poškozené a svědkyně BBBBB) způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023).
43. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného podrobil pečlivé analýze, a to jak stran věrohodnosti jejich výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to jak výpovědi svědkyně BBBBB dřímající na stejné posteli, kde k projednávanému útoku došlo, výpovědí M. Č., kamaráda obviněného, který se nacházel ve vedlejším pokoji, a kterému se ihned po činu poškozená svěřila, svědků, kterým poškozená celou událost takřka bezprostředně poté popsala (svému příteli M.
Z. a matce K. P.). Současně při hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí nebyly opomenuty ani listinné důkazy (lékařská zpráva z urgentního příjmu nemocnice, kde byla poškozená prohlédnuta 3 dny po incidentu, videozáznam, ze kterého je patrný pouze zvuk zachycující hádku mezi svědkem M. Č. a obviněným odehrávající se bezprostředně po činu). Všechny zmíněné důkazy pečlivě hodnotil mezi sebou i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěrům shrnutým ve skutkové větě svého rozsudku. Své hodnotící úvahy soud prvního stupně shrnul v bodech 13.
– 14. odůvodnění svého rozsudku s tím, že zcela uvěřil výpovědi poškozené. Hodnocení soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud čeho vytknout a zdůrazňuje, že na rozdíl od běžných případů této trestné činnosti, kdy se celý incident odehraje za zavřenými dveřmi, kde se nachází pouze pachatel a oběť, tak v projednávaném případě byly části celého incidentu přítomni svědci M. Č., který viděl, jak obviněný tahá poškozenou za nohu z postele a svědkyně BBBBB, která ležela v polospánku na posteli a po procitnutí viděla, že na posteli vedle ní klečí na poškozené obkročmo obviněný, sahá jí na krk a poté jí přejel přes prsa a pak někam níž.
Pokud obviněný staví výpověď této svědkyně proti výpovědi poškozené s tím, že se navzájem vyvrací a nikoliv podporují, neboť poškozená uvedla, že ji nejprve stahoval z postele a poté zaklekl a osahával a svědkyně naopak, že jí zaklekl, osahával a poté ještě tahal z postele, nelze mu přisvědčit. Je důležité podotknout, že se celá událost odehrála poměrně rychle a svědkyně BBBBB byla ve stavu polospánku (jak správně podotkl odvolací soud v bodě 24. odůvodnění svého usnesení) a probudila se v průběhu incidentu.
Ve všech podstatných aspektech se výpovědi poškozené a této svědkyně shodují a korespondují i s ostatními ve věci provedenými důkazy. Určité dílčí a nepodstatné rozpory lze přičíst plynutí času, přičemž mezi výpověďmi poškozené ani svědkyně BBBBB nelze shledat žádné značné nesrovnalosti. Nelze ani opomenout, že poškozená se v podstatě ihned poté, co jí obviněný uvolnil ze svého sevření vydala za M. Č., kterému se svěřila a shodně jako v následujících fázích řízení mu popsala, co jí obviněný udělal.
Ten poté obviněného okamžitě vykázal z bytu. Druhý den ráno mu ukázala i modřinu na kotníku (objektivizovanou mimo jiné lékařskou zprávou na č. l. 97 spisu). Svědkové, kteří byli na bytě přítomni, tedy BBBBB i M. Č. shodně popsali, že poškozená byla v šoku, uplakaná a třásla se. Takovou reakci soud vyhodnotil jako logickou a adekvátní situaci (srov. bod 13.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Bezprostředně po incidentu volala poškozená i svému příteli M. Z., kterému se taktéž svěřila a popsala celou situaci, opět shodně jako v hlavním líčení i svých předcházejících výpovědích. Následující den se svěřila i své matce, že ji měl obviněný osahávat a tahat z postele. Pokud se obviněný snaží poškozenou vykreslit jako osobu, u které lze mít pochyby, že se jedná o reakci očekávatelnou a předvídatelnou poukazující na její osobní poměry (zmiňuje, že žije se starším partnerem v 17 letech mimo obydlí svých rodičů, že byla v minulosti znásilněna, ale nikomu se o tom nezmínila a je tedy atypickým představitelem 17leté dívky s atypickými citovými projevy) a skutečnost, že podala trestní oznámení až po konzultaci se svým přítelem tři dny po incidentu, jedná se o argumentaci zcela cynickou nijak nezpochybňující věrohodnost poškozené.
Je naprosto přirozené, že se poškozená svěřila svému příteli, hledala oporu a v sobě zpracovávala, co se jí stalo a co bude dělat dál. Obviněný v podaném dovolání brojil proti závěru, že poškozené způsobil modřinu v oblasti pravého ňadra, což mělo dokládat intenzitu jeho jednání vůči ní. Zcela však opomněl, že předmětná lékařská zpráva z urgentního příjmu Nemocnice Karviná-Ráj ze dne 9. 2. 2023, tedy tři dny po incidentu hovoří nejen o hematomu v oblasti pravého ňadra v horním kvadrantu blíže střední čáře, ale i dalším modřinám odpovídajícím způsobu jeho útoku vůči poškozené a jejímu popisu událostí, a to hematomu na vnitřní ploše stehna pravé dolní končetiny a v oblasti zadní plochy bérce nad úponem achillovy šlachy.
V této lékařské zprávě bylo konstatováno, že zbarvení modřin odpovídá údajům sděleným poškozenou, a tedy podporuje její svědectví.
44. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně jakékoli vady a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na body 18. až 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud rozvedl jednotlivé námitky obviněného, přičemž je nutno uvést, že se v podstatě jedná o námitky totožné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání. Pokud obviněný brojil proti argumentaci odvolacího soudu dokládající, že i modřinu v oblasti pravého ňadra mohl způsobit svým jednáním právě on, lze uvést, že pokud poukázal na to, že obviněný zaklekl ruce poškozené v oblasti paží, a tedy mohl způsobit modřinu v bezprostřední blízkosti nelze tomuto závěru vytknout, že by nevyplýval logicky přijatelným způsobem z provedeného dokazování. Nadto se v případě tohoto jednoho hematomu nejedná o zjištění zásadní, na kterém by stál a padal závěr soudů o průběhu skutkového děje a trestní odpovědnost obviněného jako taková. Stejně nevýznamný je pak i poukaz odvolacího soudu na to, že nebyl zprocesněn protokol o trestním oznámení a nelze proto poukazovat na rozpory mezi informacemi uváděnými poškozenou tam a v hlavním líčení. Dlužno dodat, že těžiště dokazování je právě v hlavním líčení před soudem prvního stupně a nelze se tak dovolávat důkazu, který v něm nebyl proveden. Na toto konstatování navazující argumentaci odvolacího soudu lze vnímat jako odůvodnění námitky obviněného nad rámec těchto povinností, když poukázal na to, že poškozená o vyjádření svého nesouhlasu s jeho konáním hovořila již od počátku trestního řízení, a nikoliv až v hlavním líčení v řízení před soudem. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že mezi ním a poškozenou nedošlo k žádnému napadení, ale pouze k jakémusi laškování spočívajícímu v tahání za nohu, hraní si s jejími vlasy, kroucení ušima a snahu o její polití vodou jako oplátku za to, že vodou předtím polila jeho.
45. Pokud pak obviněný namítá, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem, resp. nevykazuje znaky objektivní stránky zločinu znásilnění, neboť nelze dovodit, že by jeho jednání bylo pohlavním stykem, tedy jednáním vedeným pohlavním pudem směřující k ukojení sexuálního nutkání, že nebyla naplněna subjektivní stránka jeho jednání ve vtahu k znaku kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu na dítěti, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitky, které lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
46. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
47. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
48. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
49. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
50. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, a spáchá takový čin na dítěti.
51. Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě.
52. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání, jakkoliv vážně míněného a projeveného nesouhlasu s pohlavním stykem nebo dokonce překonání či zamezení odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014). Podle soudní praxe se za násilí považuje i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Násilí nemusí být nevyhnutelně spojeno se vznikem újmy na zdraví, jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu oběti, může jít i o fyzickou sílu nízké intenzity, zejména je-li z chování oběti zřejmé, že s pohlavním aktem s pachatelem nesouhlasí, a takový postoj dává, byť nikoliv slovně, ale např. postoji svého těla (např. tím, že si chrání rukama genitálie), najevo, přičemž je z toho zřejmé, že pohlavní styk odmítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2329).
53. V projednávané věci byl znak „násilí“ naplněn jednáním obviněného tím, že po předchozí snaze si sáhnout na ňadra poškozené, vlezl na pohovku k ní, pevně ji uchopil za ruce v oblasti zápěstí, sedl si obkročmo kolem jejího těla tak, že se posadil na její hrudník a svými koleny zaklekl její ruce v oblasti paží, čímž poškozenou znehybnil a následně, přes její slovní nesouhlas, kdy mu říkala, že ji má nechat, a její snahy se z jeho sevření vymanit, ji po přesně nezjištěnou dobu takto držel znehybněnou a při tom opakovaně oběma rukama přejížděl po jejím krku. Následně začal z poškozené vstávat a rukama přejel po jejím těle od prsou až po rozkrok. Svým jednáním jí způsobil zranění spočívající v hematomech v oblasti pravého ňadra v horním kvadrantu blíže střední čáře, na vnitřní ploše stehna pravé dolní končetiny a v oblasti zadní plochy bérce nad úponem achillovy šlachy. Přestože tato zranění neomezila poškozenou v běžném způsobu života, jsou dokladem intenzity jednání pachatele, který se snažil zamezit obraně poškozené a směřoval k dosažení pohlavního styku proti její vůli. Obviněnému přitom z předchozího jednání poškozené, kdy verbálně i fyzicky odrážela jeho pokusy se jí dotýkat v oblasti prsou, muselo být zřejmé, že si nepřeje, aby ve svém počínání pokračoval. Ostatně proto, aby zamezil jejímu vzdoru, jí zaklekl ruce. Přestože poškozená nekladla při tomto zakleknutí výraznější fyzický odpor, obviněnému musela být její nevole více než zjevná jak z jejího předchozího chování, tak ze slovního ohrazení se (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014). Je proto namístě přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že tento znak skutkové podstaty byl naplněn.
54. Pohlavním stykem se rozumí ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností, mezi nimi i osahávání genitálií ženy nebo muže, osahávání prsou zejména u ženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013), osahávání dalších intimních částí těla (jsou-li intenzívněji také přes šaty – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014), apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde; proto pachatel/ka nemusí dosáhnout svého sexuálního uspokojení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2328).
55. Předně je důležité se vyjádřit k námitce obviněného, že soudy vykládaly výše zmíněný pojem ve znění novely č. 166/2024 Sb. a nikoliv podle aktuálně platného znění. Podle obviněného výklad soudů z aktuálního znění nevyplývá a je výrazem moderní a společensky žádoucí hypotézy. Obviněný však zcela pomíjí podstatu výkladu právních norem. Úkolem výkladu zákona je zjistit jeho pravý smysl a slova zákona aplikovat na reálné situace v lidském životě. K výkladu právních norem v trestním řízení jsou povolány především soudy, které se mohou ve svých rozhodnutích opřít jak o stabilizovanou judikaturu (soudní praxi), tak o odborná pojednání v podobě monografií, článků či komentářů (výklad akademický).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výklad § 185 tr. zákoníku užitý soudy nižších stupňů zcela koresponduje s uvedeným ustanovením v jeho aktuálním znění a nelze je mít ani za překvapivý ani za nepřezkoumatelný. Jedná se o výklad, který je dlouhodobě stabilizovaný a uznávaný jak soudní praxí (jak vyplývá z judikatury citované v předcházejících odstavcích), tak akademickou sférou, jak vyplývá z výše citovaného komentáře z roku 2023.
56. K námitce obviněného, že nelze považovat za dostatečné odůvodnění soudů nižších stupňů, že byl motivován pohlavním pudem se záměrem ukojit své sexuální nutkání, Nejvyšší soud uvádí, že s ní nelze souhlasit. Skutečnost, že byl veden sexuálním pudem s cílem ukojit své nutkání, vyplývá ze skutkové věty i z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Vyjma samotného přejetí těla poškozené přes prsa až po rozkrok poškozené poté co uvolnil její sevření, resp. se zvedl ze zakleknuté poškozené, lze na motiv jeho jednání usuzovat z jeho bezprostředně předcházejícího jednání vůči poškozené i následného jednání vůči svědkyni BBBBB, která ležela na stejné posteli jako poškozená. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně stejně jako z bodů 14. a 16. odůvodnění jeho rozsudku (obdobně pak i z bodů 24. a 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) se podává, že obviněný nevstupoval do pokoje v úmyslu vykonat na poškozené soulož a v první fázi jeho jednání (tedy ve fázi, kdy se snažil polít poškozenou vodou nebo ji tahat za nohu z postele, než jej přišel okřiknout svědek M. Č.) jeho počínání poškozená ani nijak úkorně nevnímala. Zcela jiná situace však nastala bezprostředně poté, co se nejprve, to ještě bez užití násilí, snažil dotýkat prsou poškozené, která však jeho ruce úspěšně odstrkovala, aby jí následně znemožnil obranu tím, že na ni zaklekl a přejížděl jí rukama po krku a ramenou. Poté, co mu ještě jednou řekla, ať to nedělá a ztvrdla (ustrnula), poškozený svého útoku následně zanechal, poškozenou uvolnil a při vstávání jí přejel přes prsa až po rozkrok, kterážto místa osahal. Uvedené jednání zcela jistě naplňuje premisu toho, co je chápáno jako pohlavní styk. K tomu je možno ještě dodat, pro dokreslení motivace poškozeného a podpoře závěru, že byl veden pohlavním pudem, že po odchodu či lépe řečeno útěku poškozené z místnosti za M. Č., si obviněný lehl na postel ke svědkyni BBBBB a obejmul ji rukou, kterou mu svědkyně ihned odstrčila. Z těchto okolností se přesvědčivě podává, že obviněný donutil poškozenou proti její vůli k pohlavnímu styku.
57. Obviněný také brojil proti závěru soudů nižších stupňů, že naplnil kvalifikovanou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to spáchání znásilnění na dítěti. Zejména pak se vymezoval proti závěru, že o naplnění subjektivní stránky jeho jednání ve vztahu k tomuto znaku kvalifikované skutkové podstaty ve formě nedbalosti nevědomé, tedy, že vědět měl a mohl, že poškozená je osobou mladší 18 let.
58. Pojem dítě je definován ve výkladových ustanoveních v hlavě VIII. obecné části trestního zákoníku. Ustanovení § 126 tr. zákoníku jej vymezuje tak, že se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak. Okolnost, že trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku byl spáchán na dítěti, je jinou skutečností ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku. Proto není třeba, aby pachatel znal věk takové osoby, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti (zejména její fyzickou vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování, studium určité školy apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2337).
59. Nedbalost je upravena v § 16 tr. zákoníku, který ve svém prvním odstavci rozlišuje nedbalost vědomou [§ 16 odst. 1 písm. a)], která je dána pokud pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí; a nedbalost nevědomou [§ 16 odst. 1 písm. b)], která je dána pokud pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
60. V projednávané věci soud prvního stupně v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku dospěl tomu, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že poškozená nedosáhla věku 18 let, a byla tedy ve smyslu § 126 tr. zákoníku dítětem, přičemž ve vztahu k této okolnosti postačí nedbalost nevědomá ve smyslu ustanovení § 17 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého usnesení přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně i ve vztahu k posouzení subjektivní stránky znaku spáchání činu na dítěti. Obviněný věděl, že poškozená navštěvuje 3. ročník střední škody, stejně jako věděl, že u poškozené bude přespávat její spolužačka – svědkyně BBBBB, a ani jedna z nich, na rozdíl od něj a svědka M. Č., nepila alkohol. Již tato informace v kombinaci se vzhledem poškozené i její spolužačky (též v době činu 17leté) poskytovaly indicie o tom, že nejspíše nedovršily 18náctého roku. Fakt, že poškozená v bytě žila se svým přítelem, tento poznatek není způsobilý vyvrátit ani zásadně zpochybnit. Obviněný se měl možnost informovat v kterékoliv předchozí fázi večera u svého kamaráda M. Č. či u poškozené nebo svědkyně samotných na jejich věk, tedy měl objektivní možnost se s touto informací seznámit, ale zjištění věku poškozené jej v dané chvíli zjevně nezajímalo, přestože věděl, že je studentkou střední školy. S ohledem na tuto známou skutečnost vědět měl a mohl, že poškozená ještě nedosáhla věku 18 let, a tedy je ve smyslu ustanovení § 126 tr. zákoníku dítětem. Závěrům soudů nižších stupňů, že naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tedy nelze nic vytýkat.
61. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného zločinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
62. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
63. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. S., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu