USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v
XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež,
ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 Tmo 4/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 4/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
AAAAA odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 1.
2020, sp. zn. 6 Tm 4/2019 (dále „soud prvního stupně“), byl obviněný mladistvý
AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem
popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2017 v XY, v ulici XY, v
rodinném domě č. p. XY, nejdříve v podkrovním pokoji, v úmyslu dosáhnout
pohlavního uspokojení, na posteli hladil a líbal BBBBB, nar. XY, jejíž věk
znal, poté po ní vyžadoval, aby mu prováděla masturbaci, a když to odmítla,
přes její nesouhlas, vyjádřený slovně i odstrkáváním mladistvého, ji zalehl a
svlékl legíny a kalhotky, sám si stáhl kalhoty ke kolenům, sedl si na ni,
roztáhl jí nohy a penisem jí manipuloval na přirození, přitom jí držel ruce
přesto, že ho opakovaně a důrazně žádala, aby ji nechal být a snažila se ho
odrazit, ale nakonec se mu podařilo svůj pohlavní úd zasunout do vagíny a
pohybovat se do okamžiku, než se jí ho podařilo odstrčit, pak ji na její žádost
nechal odejít, ale když ji doprovázel, tak na zahradě rodinného domku ji zatáhl
do dílny, kde si lehl na zem, stáhl si ke kolenům kalhoty i spodní prádlo, a
pod hrozbou, že zabije celou její rodinu, jí přikázal, aby si odhalená sedla na
jeho ztopořený penis, a v této poloze se pohyboval po přesně nezjištěnou dobu,
než jí dovolil vstát a masturbací dosáhl vyvrcholení.
2. Za toto provinění a sbíhající se provinění ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Kladně, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 Tm 40/2017, byl
odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
a § 24 odst. 1 písm. j), § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 z. s. m. k souhrnnému
trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na
zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Podle § 70 odst. 2 písm. a), za
použití § 24 odst. 1 písm. d) z. s. m. mu bylo uloženo trestní opatření
propadnutí věci, loveckého nože s koženým pouzdrem, a podle § 18 odst. 1 písm.
g) z. s. m. výchovná povinnost podrobit se ve svém volném čase vhodnému
terapeutickému programu. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen
výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Kladně, soudu pro
mládež, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 Tm 40/2017, i všechna další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací
soud“) usnesením ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 Tmo 4/2020, odvolání mladistvého
podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256
tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného mladistvého
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý
prostřednictvím obhájce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
jímž vytýkal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, neboť soudy po právní stránce věc posoudily jako provinění znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, aniž by
byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto provinění. Okolnosti
popsané ve skutkové větě svědčí toliko o naplnění skutkové podstaty provinění
pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, a proto považoval závěr o své
vině za nesprávný.
5. Soudu prvního stupně mladistvý vytýkal, že se dostatečně ve smyslu
obecných zásad a judikatury nezabýval znakem pohrůžky násilí (body 27. a 28.
rozsudku), jíž měl poškozenou donutit k pohlavnímu styku, tento znak není ve
skutkovém zjištění popsán, ani není vysvětlen v odůvodnění rozsudku. Odvolací
soud tuto vadu neodstranil (viz bod 32. usnesení), omezil se jen na
konstatování, že v druhém případě znásilnění lze pohrůžku násilí dovodit z
donucení poškozené k souloži hrozbou zabití její rodiny, avšak bez bližšího
vysvětlení či zasazení do daného kontextu skutkových zjištění.
6. Podle mladistvého ani v první části činu nebyly znaky pro provinění
znásilnění naplněny, neboť i zde chybí užití násilí, protože ze skutku
nevyplývá, že použil svoji fyzickou sílu k eliminaci odporu poškozené za účelem
dosažení pohlavního styku. Jednalo se o oboustranné a chtěné intimnosti, což má
oporu v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské
gynekologie, podle nichž došlo pouze k mírnému narušení panenské blány
poškozené, které bývá důsledkem pohlavního vzrušení. Mladistvý tvrzením o
oboustranně chtěném pohlavním styku zpochybňoval pravdivost výpovědi poškozené,
jejíž popis skutkového děje není podpořen dalšími přímými důkazy. Ke znaku
násilí zdůraznil nízkou míru fyzického násilí i nereálnost popsaných útoků a
aktivit, neboť by musel současně držet poškozenou za ruce, svlékat ji, svlékat
sám sebe, roztahovat jí nohy (to vše násilím) a za jejího odporu jí zasunout
penis do vaginy. Donucení poškozené k pohlavnímu styku proti její vůli pak
objektivně vyvrací její zjištěné pohlavní vzrušení a dobrovolné provádění
intimností. Podle mladistvého nešlo o násilí ani z toho důvodu, že nebyl
prokázán vážně míněný odpor poškozené, jenž vychází jen z jejího tvrzení, jehož
pravdivost a reálnost je naprosto nepřezkoumatelná, a proto je třeba aplikovat
zásadu in dubio pro reo.
7. V druhé části popsaného skutku odehrávající se v dílně na zahradě
rodinného domu mladistvý vyloučil existenci pohrůžky násilí k pohlavnímu styku,
neboť soudy vycházely z toho, že poškozená se nechala zatáhnout do dílny,
vyčkala, až si mladistvý lehne na zem, svlékne se a verbálními výhružkami ji
začne nutit k pohlavnímu styku, a to bez jakéhokoli jejího volání o pomoc,
pokusu o útěk či jiné snahy o zabránění realizace druhého pohlavního styku.
Pohrůžka zabitím rodiny nemohla mít v daných souvislostech reálný základ, a to
zvlášť za situace, kdy se poškozená s mladistvým znala a musela vědět, že nemá
k uskutečnění takové pohrůžky reálné možnosti. Poškozená mohla znásilnění
zabránit především tím, že nemusela nasedat na jeho obnažený a ztopořený penis.
K takovým závěrům soudů chybí podklady, neboť nic nesvědčí o tom, že by
výhrůžka směřovala k tomu, aby se poškozená sama svlékla a nasedla na jeho
přirození, a popis pohrůžky podávaný poškozenou v několika skutkových verzích
nemůže pro takový právní závěr postačovat. S ohledem na shora uvedené si lze
podle mladistvého jen těžko představit, že by v dané poloze došlo při absenci
vzrušení poškozené jen k mírnému poranění její panenské blány, naopak tvrdil,
že u ní vzrušení, kterého však nelze dosáhnout nuceně, nastalo. Z toho dovodil,
že poškozená měla pohlavní styk dobrovolně, o čemž mimo již výše zmíněné svědčí
i skutečnost, že si po rozvedených událostech ještě nějakou dobu dopisovali.
8. S ohledem na shora uvedené mladistvý shledal, že pro absenci znaku
násilí a pohrůžky násilí nelze jeho jednání kvalifikovat jako provinění
znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, nýbrž jako pohlavní zneužití podle § 187
tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a §
265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a sám ho
zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., případně, aby
podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu
v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
mladistvého poukázala na popis skutku, jak jej učinil soud prvního stupně, i
obecné podmínky pro naplnění znaků provinění znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a), 3 písm. a) tr. zákoníku, a dovodila, že skutek pospaný ve
skutkovém zjištění soudu prvního stupně obsahuje všechny skutečnosti rozhodné
pro použití uvedené skutkové podstaty, neboť mladistvý poškozenou k souloži
donutil, v prvním případě násilím a ve druhém pohrůžkou násilí. Jestliže byla k
souložím v obou případech uvedeným způsobem donucena, nelze zvažovat jinou
právní kvalifikaci. Poškozené bylo v době skutku dvanáct let, a přestože měla
určitou povědomost o intimním životě a k mladistvému chovala náklonnost,
intimnosti z jeho strany akceptovala pouze do určité míry, odmítla ho aktivně
uspokojit, což dala najevo nejen slovně, ale i fyzicky. Vyjádřenou hrozbu o
zabití rodiny je třeba považovat za reálnou, neboť v daný okamžik nebylo možné
po poškozené požadovat, aby racionálně vyhodnocovala uskutečnitelnost takové
hrozby. Vzhledem k jejímu věku byla otřesena předchozím jednáním mladistvého,
který byl starší a brala ho jako určitou autoritu, a vše hodnotila dětskou
optikou.
10. Výhrady popírající věrohodnost poškozené nelze pod žádný důvod
podřadit, což plyne z povahy dovolání. Nejde zde ani o případ tzv. extrémního
nesouladu, protože učiněná skutková zjištění mají dostatečné ukotvení v
provedených důkazech, které byly soudy zhodnoceny za splnění požadavků
uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. Mladistvý pouze opakuje svou argumentaci z
předchozích stadií trestního řízení, v nichž se oba soudy s jeho námitkami
odpovídajícím způsobem vypořádaly. Soudy řádně hodnotily i mladistvým
zpochybňované závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská
gynekologie a vysvětlily, že samotnému znásilnění předcházely intimnosti mezi
mladistvým a poškozenou, které mohly způsobit, že fyzicky byla na intimní styk
připravena, přestože s jeho realizací nesouhlasila, což ve své podstatě
vyústilo v to, že neutrpěla v důsledku znásilnění hlubší poranění. Druhá soulož
s mladistvým proběhla v rovině psychického nátlaku, neboť se poškozená
podrobila jeho vůli z donucení, a tedy bez aktivní fyzické obrany.
11. Skutkové ani právní úvahy soudů pochybnosti nevyvolávají, a proto
státní zástupkyně shledala správným závěr, že byly naplněny znaky provinění
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a
nikoliv pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, dovolání
mladistvého označila za nedůvodné, a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno prostřednictvím obhájce
mladistvému k případné replice, kterou však do konání neveřejného zasedání
neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
14. Mladistvý dovolání podal s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., podle něhož lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně
vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne
8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
16. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že mladistvý
vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky v právním posouzení, protože namítal,
že tak, jak byl skutkový stav zjištěn, nebylo v něm možné shledat naplněnými
znaky donucení násilím a pohrůžky násilí, a nešlo proto o provinění znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Požadoval čin posoudit jako
provinění sexuálního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, což jsou
výhrady proti právnímu posouzení činu, a tedy kritéria pro podání dovolání na
podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý dodržel, a
Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda jsou jeho námitky důvodné.
17. Nejprve je však třeba poznamenat, že Nejvyšší soud se nemohl zabývat
věrohodností poškozené, na kterou mladistvý v dovolání rovněž poukazoval,
protože k přezkoumání správnosti učiněných skutkových zjištění a posouzení
postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží. I přesto, vědom si povinnosti garantovat zachování práva na
spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud posuzoval, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené
jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve
sv. 72 Sb. nál. A usn. ÚS ČR), a to tím spíše, že v této trestní věci jde o
skutek, jemuž byli přítomni jen mladistvý a poškozená, kdy právě její výpověď
je určující pro závěry o vině, a proto bylo na soudech nižších stupňů, aby
pečlivě její věrohodnost zkoumaly ze všech rozhodných hledisek stanovených
zásadami § 2 odst. 6 tr. ř. Bylo třeba vyloučit, že jejich postup při
posuzování věrohodnosti jednotlivých verzí nebyl zatížen libovůlí nebo
neobjektivním a jednostranným posouzením skutečností popisovaných jak
poškozenou, tak i obviněným. Z obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se
soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi i výhradami mladistvého vypořádaly, je
potřeba upozornit, že zejména soud prvního stupně věnoval posouzení
věrohodnosti mladistvého i poškozené potřebnou pečlivost a podrobně rozvedl, z
jakých důkazů vycházel, a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Se
stejnou důsledností přiměřeně reagoval na výhrady mladistvého. Postupoval při
plném respektu k zásadám uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř., věrohodnost poškozené
posuzoval se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotil jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry dostatečně a
podrobně v bodech 18. až 26. rozsudku odůvodnil. Je vhodné též zdůraznit, že se
s obdobnými námitkami mladistvého dostatečně vypořádal i odvolací soud, který
jim v rámci svého přezkumu nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil s precizními
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jež shledal přesvědčivými a
správnými (srov. body 12. až 32. usnesení odvolacího soudu). Z jejich závěrů
lze poukázat na to, že přesvědčivost tvrzení poškozené soudy dovozovaly nejen z
obsahu podané výpovědi, jíž poškozená učinila pouze v přípravném řízení a je
zachycena na obrazovém záznamu (viz § 102 odst. 1, 2 tr. ř.), ale i ze způsobu,
jak popisované skutečnosti podávala a jak na dotazy o intimních otázkách
reagovala. Rovněž soudy hodnotily, že poškozená nebyla osobou, která by po
incidentu o činu podávala informace, ale o události odmítala hovořit, a ta
proto najevo vyšla až na základě náhodného lékařského vyšetření, při němž bylo
zjištěno porušení panenské blány, a bylo třeba, aby důvod poškozená vysvětlila.
Požadavek mladistvého, aby spolu měli pohlavní styk, byl pro ni překvapením, v
rámci své přirozené nejistoty jej nemohla zvládnout a odmítala jej. Nelze
přehlédnout, že soudy se zabývaly též její osobností, a podle závěru znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a
forenzní psychologie (srov. č. l. 76 verte spisu) se opíraly o to, že u ní
nebyly zjištěny známky patologické lhavosti ani zvýšené tendence ke zkreslování
skutečností. Při vyšetření její osobnosti nevyšla ani najevo žádná motivace,
která by svědčila pro nepravdivé výpovědi proti mladistvému, naopak k němu měla
pozitivní vztah, který vnímala vzhledem ke svému věku naivně a zkresleně, a to
zejména kvůli své nezralosti a nezkušenosti.
18. Všechny tyto skutečnosti v souvislosti s dalšími ve věci učiněnými
zjištěními plynoucími z ostatních důkazních prostředků soudům sloužily v
procesu zkoumání a posuzování věrohodnosti poškozené, a to i se zřetelem na
okolnosti, které v rámci obhajoby uplatňoval mladistvý. Výsledkem této činnosti
odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř. byly závěry, které soudy
popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a lze shrnout, že objasnily,
proč uvěřily verzi poškozené, a nikoli tvrzením mladistvého, které podložil
argumentací v podobě skutkových zjištění plynoucích z vlastního hodnocení
provedených důkazů. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek
podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi
jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř.
zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu
s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže
verze uváděná mladistvým a ta, kterou prezentovala poškozená, stály proti sobě,
soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost aktérů a konfrontoval jejich verze
s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými
skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení všech tvrzení nepochyboval o věrohodnosti
poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlil,
proč nepřijal verzi mladistvého, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v
souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by
vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen
rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní
situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající
ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba
konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem
provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl,
které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž výpovědi poškozené věnoval
potřebnou pozornost a velmi pečlivě ji posuzoval [srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16].
19. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění
svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V
projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů,
tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z
provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.
IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Proto na
podkladě učiněných skutkových zjištění posuzoval důvodnost námitek mladistvého
proti naplnění znaků násilí a pohrůžky násilí u provinění znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí
ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy
donutí k pohlavnímu styku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným
způsobem srovnatelným se souloží a spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším
patnácti let.
20. Výhrady mladistvého směřovaly proti znakům základní skutkové
podstaty násilí a donucení násilí, a proto je třeba nejprve v obecné rovině ke
znaku násilí uvést, že se za něj ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku
podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem
překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení
pohlavního styku proti její vůli, aniž by bylo nutné, aby poškozená osoba
kladla zřejmý fyzický odpor, avšak pachateli musí být její nevole zjevná (srov.
srovnávací materiál č. 17/1982, str. 128 a 129 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č.
1/1980 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn.
11 Tdo 294/2014, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 885/2018, či ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018, aj.).
21. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak
i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je
tedy pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito
s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u znásilnění pohrůžka násilí nikoli
bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.), ale vzhledem k povaze znásilnění,
které vyžaduje pohlavní styk ve výše uvedeném smyslu, musí na rozdíl od
trestného činu vydírání nakonec, byť s odstupem času od pronesené pohrůžky,
vždy dojít k osobnímu kontaktu pachatele s poškozenou znásilňovanou osobou, jež
se podrobuje dříve pronesené pohrůžce, která již ani nemusí být opakována
(např. pachatel pronese telefonicky pohrůžku násilím s tím, aby se poškozená
dostavila na určité místo za účelem pohlavního styku, jinak jí zlomí ruku;
poškozená se z obavy z uskutečnění pohrůžky násilím, neboť zná agresivitu
pachatele, na jím uvedené místo dostaví a zde již bez další pohrůžky násilím se
podrobí vůli pachatele a dojde k pohlavnímu styku). K naplnění znaku násilí je
nutné požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí
bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka. Pohrůžka násilí
nemusí směřovat přímo proti napadenému (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1837, 1838).
22. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně
míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu,
s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo
pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Znak donucení
(nucení) představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli
poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby
konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného.
Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba
po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího
vzdoru pro např. pro zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že
pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
23. Podstatným je posoudit, zda odpor oběti je vážně míněný, protože
byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice
poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně
souhlasí a takový projev je z jejího chování patrný.
24. V posuzovaném případě se ze strany mladistvého jednalo o dva útoky,
jež soudy obou stupňů posuzovaly ze všech uvedených hledisek, a to zejména
podle chování poškozené a podle okolností, za kterých k oběma jednáním vůči
poškozené došlo. Soud prvního stupně zkoumal naplnění znaku násilí i pohrůžky
násilí. Na násilí usuzoval z jednání mladistvého vůči poškozené, která se
bránila a sex s ním odmítala, což mu dávala jednoznačně najevo a na což nedbal.
Svůj nesouhlas vyjádřila i verbálně, ale i odstrkováním mladistvého, a proto ji
mladistvý chytil za ruce, aby zamezil její obraně, a přes zjevný odpor na ní
soulož vykonal (srov. bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud
shledal v jednání mladistvého nejenom násilí, ale rozvedl i naplnění znaku
pohrůžky násilí, kterému se sice soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku přímo nevěnoval, ale i přesto je z popisu skutku i učiněných
skutkových zjištění dostatečně patrné, že mladistvý jím poškozenou v druhém
případě k souloži rovněž donutil. Soud vysvětlil, že její odpor překonal
mladistvý pohrůžkou zabití její rodiny (srov. bod 32. usnesení odvolacího
osudu).
25. Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů považuje za správné a
odpovídající obecnému vymezení znaků násilí i pohrůžky násilí u provinění
znásilnění, pro které svědčí všechny zjištěné skutečnosti, a proto námitky
mladistvého nejsou důvodné.
26. Poškozená měla k mladistvému pozitivní vztah, a proto dobrovolně
vstoupila a pobývala v jeho domě, kde se věnovali zábavě, k níž byla svolná
(promítání filmu). Mladistvým projevované líbání přijímala, ale jakmile došlo
na sexuální aktivity z jeho strany, začala je odmítat, což mu dávala najevo
(slovně i odstrkováním). Za násilí je třeba v této situaci považovat to, že ji
mladistvý vyžadující od ní masturbaci, k níž nesvolila, proti její vůli zalehl,
svlékl jí legíny a kalhotky, sedl si na ni, roztáhl jí nohy, manipuloval ji na
přirození a držel jí ruce. Jednání spočívající v zalehnutí, manipulaci s tělem
poškozené a jejím přidržování, lze chápat jako projev fyzického násilí ze
strany mladistvého vedoucí k zásahu do osobní nedotknutelnosti poškozené a
překonání jí vyjádřeného odporu. Lze shrnout, že uvedené aktivity ze strany
mladistvého jsou projevem fyzické síly, brachiálním působením na tělesnou
integritu poškozené, a to ve smyslu znaku násilí, jak je v § 185 odst. 1 tr.
zákoníku vymezen. Ze strany poškozené je zřejmá snaha se uvedenému jednání
bránit, a to odmítáním mladistvého, což vyjadřovala nejen slovními projevy ale
fyzickým odporem, který byl vážně míněný a pro mladistvé byl zřejmý.
27. Ve druhé části skutku v dílně na zahradě rodinného domu, soudy
shledaly naplněným znak pohrůžky násilí, neboť mladistvý si na poškozené
pohlavní styk vymohl, když ji vyprovázel z domu. Učinil tak tím, že ji zatáhl
do dílny, kde jí pod verbální pohrůžkou, že vyvraždí její rodinu, poté, co si
stáhl kalhoty i spodní prádlo, přikázal, aby si odhalená sedla na jeho
ztopořený penis, což poškozená vykonala. Pro závěry o naplnění znaku pohrůžky
násilí pochybnosti nevznikají, protože „vyvraždění rodiny“ je dostatečně silnou
hrozbou, která je způsobilá v poškozené vzbudit obavu, že bude uskutečněna. K
jinak správným závěrům soudů obou stupňů o naplnění tohoto znaku, je třeba s
ohledem na zjištěné skutečnosti doplnit, že tuto pohrůžku je třeba vykládat se
zřetelem na okolnosti, za nichž ji poškozená vnímala, a jež plynou z obsahu
její výpovědi. Je vhodné dodat, že poškozená prožívala tuto situaci ve svých
dvanácti letech, kdy neměla žádné zkušenosti se sexem. Mladistvého pojímala
jako dominantní osobu, avšak s tím, že se s ním seznámila v době, když byl v
psychiatrické léčebně, o čemž ze vzájemné komunikace věděla. Byla též svědkem
toho, že již i jiné osobě vyhrožoval. Především však při své návštěvě v domě
viděla pod postelí poškozeného střelnou zbraň, kterou nedokázala přesně popsat,
a rovněž viděla i na polici v pokoji mladistvého krabičky od nábojů do střelné
zbraně. Nelze opomenout ani to, že k incidentu v dílně došlo v bezprostřední
časové návaznosti po prvním případu soulože, při němž nebylo jednání
mladistvého výslovně agresivní, ale i přesto bylo násilné a hrubé. Za těchto
všech souvislostí má závěr o tom, že se poškozená mladistvého bála a jeho
výhrůžky považovala za realizovatelné, zcela objektivní podklad ve výsledcích
provedeného dokazování, a plyne též z logiky a možného uvažování nezkušené
dvanáctileté dívky. Význam uvedené pohrůžky násilí nezpochybňuje ani
skutečnost, že poškozená v dílně mladistvému svůj odpor nevyjádřila, neboť
právě užitá pohrůžka svědčí o tom, že mladistvý ji k souloži nutil, což z jeho
jednání vyplynulo. Z okolností, za kterých k jeho sexuálnímu uspokojení došlo,
vyplývá, že nic nesvědčilo o tom, že by poškozená jednala dobrovolně, nýbrž šlo
o jednání pod vlivem a v návaznosti na celkové chování mladistvého vůči ní.
28. V reakci na námitky mladistvého je třeba zmínit, že uvedené závěry,
že poškozená se podvolila jeho aktivitám na základě násilí a pohrůžky násilí,
jimiž ji k pohlavnímu styku s ním donutil, nejsou zpochybněny zjištěním
plynoucím ze znaleckého posudku MUDr. Hany Kosové, Ph. D., z oboru
zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, o tom, že poškozená měla jen zčásti
poškozenou panenskou blánu. Této argumentaci mladistvého se věnovaly soudy obou
stupňů, které se zabývaly výsledky znaleckého zkoumání i příčinou menšího
poranění panenské blány. Pro své závěry vycházely z toho, že znalkyně uvedla,
že panenská blána nevyspělé mladé dívky byla velmi elastická. Odpor poškozené a
odmítání pak neznamenalo, že u ní nedošlo ke vzrušení v důsledku počátečního
mazlení a osahávání, což může vyvolat určitou lubrikaci, jež mohla mít vliv na
malou intenzitu poranění. Je však třeba doplnit, že tento pouze z lékařského
hlediska předpokládaný, avšak ničím podložený, fyziologický jev, nemůže
vyloučit, že poškozená sexuální požadavky mladistvého ze svých racionálních
důvodů odmítala. K jednání, jež se odehrálo v zahradní dílně, pak soudy uvedly,
že poškozená zde pod pohrůžkou vyvraždění její rodiny sama nasedla na penis
mladistvého, a proto mohla hloubku průniku jeho pohlavního údu regulovat a
logicky vyhledávala pro ni nejméně bolestivou pozici (srov. body 23. rozsudku
soudu prvního stupně a 19. usnesení odvolacího soudu).
VI. Závěr
29. Podle uvedených skutečností nebylo možné přisvědčit dovolání
mladistvého o nesprávnosti použité právní kvalifikace, protože podle obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy při správnosti učiněných
skutkových zjištění posoudily čin, jenž je mladistvému kladen za vinu, v
souladu se zákonným vymezením jednotlivých znaků skutkové podstaty provinění
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, podle něhož jemu za vinu kladené jednání správně kvalifikovaly. Při
tomto závěru nebylo možné přisvědčit požadavku mladistvého, aby jeho čin byl
posouzen jako provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku,
protože jsou-li bez pochyb naplněny znaky určitého trestného činu (v tomto
případě provinění znásilnění), nelze jej kvalifikovat podle jiné skutkové
podstaty vymezené v trestním zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 39/1989
nebo č. 43/1990 Sb. rozh. tr.).
30. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání mladistvého
považoval za zjevně neopodstatněné, neboť v postupech a závěrech soudů nižších
stupňů neshledal mladistvým vytýkaná pochybení, přičemž veškeré soudy učiněné
závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako i v
zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů.
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit
na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž
je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí
vytýkanými vadami, tak dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr.
Milada
Šámalová
předsedkyně senátu