3 Tdo 885/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2018 o dovolání
podaném M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp.
zn. 2 To 107/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 1/2017, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, zrušuje v celém rozsahu.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. K. nebere do
vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 51 T
1/2017, byl M. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem znásilnění podle §
185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009
Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21
tr. zákoníku, a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části
citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, tak, že napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst.
2 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 dne 21.
srpna 2016 na spojovací cestě od hřiště obce P. na S., v okr. Ú. n. L.,
nejprve došel a doprovázel poškozenou nezletilou XXXXX *), kterou během
rozhovoru začal osahávat na zadku, se slovy, že je dobrá, přestože ho poškozená
slovně upozornila, aby takového jednání nechal a na jeho další dotaz, kolik je
jí let, mu odpověděla, že jí bude patnáct let, když po chvíli společné chůze, v
prostoru stojícího sloupu veřejného osvětlení s označením CU00420, poškozené
nečekaně vytrhl z ruky mobilní telefon Samsung Galaxy S3 v hodnotě 3.500 Kč,
který odhodil na zem, strkla ji směrem do přilehlého lesního porostu, zde ji
uchopil do náručí se slovy, že si ještě před nástupem do výkonu trestu chce
užít, přesto, že ho poškozená vyzývala, aby ji nechal, rozbrečela se, chytala
se různých větví, zde ji odhodil na zem do travnatého porostu, zaklekl na ni,
tak, že se nemohla hýbat, začal jí stahovat legíny s kalhotkami v úmyslu
dosáhnout pohlavního styku s poškozenou, přestože mu poškozená stále říkala,
aby tohoto zanechal, brečela a aktivně se bránila rukama, kterýma ho
odstrkávala, později využila okamžiku, kdy obžalovaný uvolnil její sevření a
kopla ho, když z důvodu této aktivní obrany poškozené nezletilé obžalovaný
svého jednání nakonec zanechal, zvedl odhozený telefon z trávy se slovy, že
telefon poškozené vrátí, pokud mu ho vykouří, což poškozená odmítla, vzápětí
požadoval SD kartu z telefonu, když poškozená začala odcházet, tak jí telefon
bez dalšího vrátil, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním
příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. května 2016, č. j. 47 T
25/2016-48, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložený trest
obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který byl usnesením Okresního
soudu v Teplicích ze dne 8. srpna 2016, č. j. 47 T 25/2016-68, který nabyl
právní moci téhož dne, přeměněný na trest odnětí svobody v délce trvání 294
dnů, se zařazením do věznice s dozorem. Za uvedené trestné činy byl obviněný
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy
pominuly u stěžejních důkazů, že jsou v rozporu se zásadami logiky, mylně
hodnoceny bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního výkladu a v extrémním
nesouladu se skutkovými zjištěními, což vedlo k extrémně nesprávnému či
neúplnému zjištění skutkového stavu věci. Obviněný si je vědom, že dovolací
soud se svou činností nezaměřuje na přezkum rozhodnutí soudů nižších instancí z
pohledu jakýkoliv vytýkaných vad, revizi skutkových zjištění a přehodnocování
provedených důkazů, s výjimkou existence extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a provedeným dokazováním. Dále upozornil na pochybení odvolacího
soudu, který se nedokázal vypořádat s jeho námitkami ohledně nesrovnalosti ve
výpovědi poškozené, z níž je patrné, že uvedená trestná činnost by musela na
těle poškozené zanechat stopy (otlak po zakleknutí, stopy po větvích) a
upozornil na technickou neproveditelnost kopnutí do poškozeného. Je zřejmé, že
kontakt s poškozenou ukončil na základě vlastního rozhodnutí z důvodu nezájmu
poškozené, a tudíž jeho rozhodnutí nebylo vynuceno jednáním poškozené. Z tohoto
důvodu nejde o pokus znásilnění, neboť poškozenou k pohlavnímu styku nenutil
násilím. Soudům vytýká, že nedoplnily dokazování o tzv. revizní posudky z oboru
zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie, když vznikly rozpory mezi
posouzením znalce z tohoto trestního řízení a předešlými odborníky. Nesouhlasí
s právní kvalifikací jednání jako přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku,
neboť se mobilu nechtěl zmocnit a ponechat si jej. Poškozené mobilní telefon
vrátil. Žádné jeho jednání není trestným činem, a proto by měl být zproštěn
obžaloby. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
aby věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky
obviněného. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného neodpovídají v
podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, jimiž poukazuje
na nedostatečné zjištění skutkového stavu. Obviněný se snaží dosáhnout jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a nahrazení jinou verzí
skutkového stavu, jež by více odpovídala představám dovolatele. Naopak lze
konstatovat, že soudy v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných
pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), pečlivě
zhodnotily provedené důkazy přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě,
tak i v jejich vzájemných souvislostech, zcela v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). K námitce prokázání násilí se státní
zástupce vyjádřil tak, že soudy v rámci této otázky vycházely z výpovědí
poškozené, jejímiž dílčími odlišnostmi se pečlivě zabývaly a nalézací soud jej
pečlivým způsobem odůvodnil ve svém rozhodnutí. Ohledně absence stop poškrábání
větvemi na těle poškozené a nemožnosti kopnutí poškozené státní zástupce
konstatoval, že těmito námitkami obviněného se soudy již zabývaly a nalézací
soud je vysvětlil ve svém rozhodnutí. Nadto uvedl, že v tomto případě jde o
ryze spekulativní úvahy obviněného a nevyvstává žádná skutečně relevantní
pochybnost o ataku obviněného na poškozenou. Státní zástupce se neztotožnil ani
s námitkou opomenutelného důkazu ohledně objasnění duševního stavu obviněného. Soudy se návrhem revizního posudku podrobně zabývaly a v daných souvislostech
jej logicky vyhodnotily jako nadbytečný. Předchozí zkoumání duševního stavu
obviněného bylo staršího data a týkalo se řízení o přiznání invalidity, kde se
obviněný měl projevovat jako osoba slaboduchá. Znalci ve svých výpovědích pak
relevantním způsobem zdůvodnily své závěry odlišné od předchozích odborných
závěrů. Státní zástupce se však ztotožnil s námitkou naplnění skutkové podstaty
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku jako
obsahově relevantní. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplňuje pouhé
prosté zmocnění se cizí věci, ale takové zmocnění musí vést k tomu, aby si
pachatel takovou věc přisvojil, čímž se rozumí odnětí z dispozice vlastníka,
oprávněného držitele či faktického držitele a zjednání možnosti s věcí trvale
nakládat podle své vůle. Ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný
skutečně mobilního telefonu zmocnil náhlým vytržením, ihned jej na místě
odhodil. Nehodlal s ním tak nadále nakládat jako s vlastním, ale s nejvyšší
pravděpodobností zabránit poškozené zavolat pomoc před sexuálně motivovaným
násilím. Ani v počáteční ani závěrečné fázi jednání nelze spatřovat úmysl
obviněného si telefon přisvojit. Obviněný sám po poškozené požadoval vyndat SD
kartu, což by požadovat nemusel, kdyby měl v úmyslu vyloučit poškozenou z její
držby telefonu.
Nadto státní zástupce poukázal na nepřiléhavost judikatury, jež
ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižších instancí. Na závěr nejvyšší statní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla
podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc
znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného, shledá-li pro to
zákonné podmínky.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný souhlasil s tvrzením, že
dovolání není procesním prostředkem k přezkoumávání skutkových zjištění, avšak
v jeho věci se jedná o extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými
zjištěními, což posoudí soud dovolací. Neztotožnil se s vyjádřením státního
zástupce o motivaci projevovat se jako osoba slaboduchá při posuzování
invalidity. Naopak za správný názor považoval, že se nedopustil krádeže
telefonu, ale již nesouhlasil s nařčením, že se zmocnil telefonu poškozené z
důvodu zabránit jí přivolat si pomoc, neboť nedělal nic, co by považoval za
nedovolené.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud
druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., §
263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje
do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí
přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci
právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního
rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými
procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině
logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o
situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí,
kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou
oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci
důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec
nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela
nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů,
které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8.
2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom převážně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace
s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
podaném dovolání stran soudy shledaného pokusu zločinu znásilnění podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné a jednostranné
hodnocení důkazů (výpověď poškozené, stopy po zalehnutí, stopy po větvích,
kop), respektive nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu
a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění
soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i
druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež
byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z
jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného
vycházely. Zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 10 a násl. rozsudku)
expressis verbis uvádí, proč se přiklonil v posouzení rozporů v popisu
skutkového děje k výpovědi poškozené před výpovědí obviněného a z jakých
dalších důkazů při rozhodování vycházel.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění
dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména provedení
revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie,
psychiatrie, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších
rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice
byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly
navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011).
Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec
nezabývaly. Zejména soud prvního stupně (s jehož přístupem a závěry se soud
druhého stupně následně de facto ztotožnil – viz str. 7 bod 9 rozsudku
odvolacího soudu) jasně a logicky rozvedl, proč shledal důkazní návrhy
nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k vypracování
nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie,
neboť ve formální rovině soud nenašel žádné překážky pro úplnou trestněprávní
odpovědnost za předmětné jednání (nízký věk – § 25 tr. zákoníku, nepříčetnost v
podobě duševní choroby – § 26 tr. zákoníku). Znalkyně posuzující intelekt
obviněného vyloučila snížení intelektu až do pásma středně těžké až těžké
mentální retardace. Soud hodnotil tyto závěry v kontextu s obsahem dalších
důkazů, které byly v rámci trestního řízení provedené. Pokud předchozí závěry
vycházely z předpokladu, že obžalovaný v rámci svého mentálního postižení
nemluví a dorozumívá se pouze gesty, tak toto je zcela v rozporu s tím, jak se
obžalovaný vyjadřoval před soudem. Pro nalézací soud byla podstatná skutečnost,
že aktuální projevy chování obžalovaného, které byly objektivně dokládány v
rámci trestního řízení z více úhlu pohledu a různými osobami, byly v souladu se
závěry znalkyně s oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Z tohoto
důvodu nalézací soud návrh obviněného na doplnění dokazování jako nedůvodný
zamítl, neboť neshledal žádný objektivní důvod pro přibrání jiného znalce a
zpracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická
psychologie (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud nadto
uvedl, že má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že obžalovaný je za své
činy trestně odpovědný a byl rovněž schopen účasti na tr. řízení a chápat jeho
význam a smysl (viz str. 7 bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Podstatné je dále
zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které
dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný
skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy
nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na
doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na
úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky
budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu
významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily
(srov. str. 10–16 rozsudku nalézacího soudu). Samotné odlišné hodnocení důkazů
obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení
důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani
přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že obviněný poškozenou nenutil násilím k pohlavnímu styku,
Nejvyšší soud podotýká, že právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné hodnotit argumentaci obviněného
ohledně absence znaku násilí, který je podle názoru obviněného nezbytný k
naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku.
Tento druh námitek však Nejvyšší soud neshledal opodstatněným. Znak násilí, jak
jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 tr.
zákoníku, tak tímto se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele
za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a
dosažení pohlavního styku proti její vůli. Spolehlivě bylo dokázáno, že fyzicky
překonával odpor poškozené, přičemž její odpor musel být obviněnému zcela
zřejmý, neboť poškozená svůj nesouhlas dávala zcela zjevně najevo, a to jak
verbálně, tak i fyzicky. V tomto lze odkázat na již ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, podle které se za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání
nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního
styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický
odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho
jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11
Tdo 294/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo
1051/2011). Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle
dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. Ve stručnosti lze
připomenout, že poškozená byla s obviněným sama, svůj odpor dávala výslovně
najevo, když obviněného vyzývala, aby svého jednání nechal, rozbrečela se a
chytala se různých věcí okolo. Poškozená mu opakovaně říkala, aby svého jednání
zanechal, stále brečela a aktivně se bránila rukama, kterýma ho odstrkávala, i
nohama (kopnutí). Projevy násilného jednání soud prvního stupně (oproti názoru
obviněného) pojal jak do skutkové věty svého rozhodnutí (strkání do přilehlého
lesního porostu, odhození na zem, stahování legín), tak rovněž do navazujícího
odůvodnění (viz např. str. 6 a 7 rozsudku prvního stupně). S uvedenými závěry
se poté Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
S přihlédnutím k shora uvedenému lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že soudy s
ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění po právní stránce kvalifikovaly
jednání obviněného jako pokus zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku zcela
přiléhavě.
Právně relevantně však s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. poté obviněný vznesl námitky absence obligatorních znaků
skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
zákoníku. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že zcela nečekaně
vytrhl z rukou poškozené mobilní telefon a odhodil jej na zem. Následně po
aktivní obraně poškozené vůči sexuálnímu chování obviněného odhozený telefon
zvedl z trávy se slovy, že telefon poškozené vrátí pod podmínkou „vykouření“
jeho přirození, což poškozená odmítla a po marné snaze vyndání SD karty z
telefonu po poškozené a jejím odchodu jí telefon bez dalšího vrátil.
Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z
dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže
si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Trestný čin
krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel
se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením
faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. Šámal, P. a
kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 1976–
2004). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny
znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Pro přisvojení si věci zmocněním se
vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Jinak by se
jednalo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku
anebo by šlo jen o přestupek. Pachatel však nemusí mít úmysl věc trvale užívat,
neboť o krádež jde i v tom případě, když si věc přisvojí, což znamená trvalé
vyloučení poškozeného z dispozice s odcizenou věcí, aby ji vzápětí zničil nebo
daroval jinému. Pachatel nemusí mít úmysl se obohatit. Ani skutečný či domnělý
majetkový nárok vůči poškozenému nevylučuje trestní odpovědnost za krádež.
Skutková podstata není naplněna pouhým prostým zmocněním se cizí věci, ale
takové zmocnění musí vést k tomu, aby si pachatel takovou věc přisvojil,
přičemž přisvojení je třeba chápat jako vyloučení dosavadního vlastníka nebo
faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Ačkoliv se obviněný
skutečně mobilního telefonu zmocnil, tím že ho náhle vytrhl z rukou poškozené,
tak jej ihned odhodil. Jeho úmyslem tedy nebylo přisvojení si mobilního
telefonu poškozené a nakládání s ním podle své vůle, nýbrž dokonání zločinu
znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Provedeným dokazováním soudů nižší
instancí nebylo zjištěno, že obviněný při vytržení mobilního telefonu poškozené
jednal v úmyslu získat mobilní telefon jen na přechodnou dobu, a to ani v
závěrečné fázi jeho jednání, když po poškozené požadoval vyndání SD karty a
následně jí ho vrátil. V projednávaném případě je třeba posuzovat jednání
obviněného v jeho celistvosti. Byť po poškozené požadoval orální sex a jeho
jednání směřovalo k pohlavnímu styku výměnou za odhozený mobilní telefon, nelze
v jeho jednání nalézt úmysl mobilní telefon si ponechat. Toto tvrzení je
podpořeno zjištěným skutkovým stavem, když obviněný poškozené mobilní telefon
po projevení jejího nezájmu vrátil. S ohledem na uvedené, se Nejvyšší soud
nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že obviněný si přisvojil cizí věc
tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě a byl za
takový čin v posledních třech letech odsouzen a naplnil tak znaky skutkové
podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci
shledal námitky obviněného opodstatněnými, přičemž nemohl přisvědčit závěru
soudu druhého stupně, který obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu v předmětné části důvodně podaného dovolání
obviněného nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, zrušit a podle § 265k
odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu v potřebném rozsahu projednána
trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení
je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i
na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek soudu druhého stupně, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci
i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze
pokračovat. Současně je však nutno dodat, že obviněný vykonává nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání 2 let z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze
dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 T 95/2015, ve znění usnesení Okresního soudu v
Teplicích ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 T 95/2015, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Nejvyšší soud
vzhledem k výše uvedenému proto obviněného nebere do vazby, neboť současně
vykonává trest z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 7 T 95/2015, ve znění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 9.
2016, sp. zn. 7 T 95/2015, jehož výkon skončí 13. 10. 2019. Následně bude
převeden do výkonu trestu uloženého mu novým rozhodnutím v této věci Vrchním
soudem v Praze.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Vladimír
Jurka předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.