6 Tdo 603/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovolání, které
podal obviněný R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11.
2017, sp. zn. 9 To 393/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 2 T 140/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
1) Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 2 T
140/2016, byl R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v
bodě 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a
v bodě 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku a odsouzen v bodě 1) podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu
Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 3. 2014, č. j. 38 T 45/2014-40 ve
spojení s usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 2. 11. 2015, č. j. 38
T 45/2014-120, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl v bodě 2) odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání
12 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu
Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2015, č. j. 14 T 128/2015-76, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný
odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 9
To 393/2017-475, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o obou trestech. S
přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v obou bodech
znovu rozhodl tak, že obviněného za zločin v bodě 1) napadeného rozsudku
(zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku) a
sbíhající se přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým
byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 3.
2014, sp. zn. 38 T 45/2014, odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
tří let nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha –
východ ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 38 T 45/2014, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále za přečin v bodě 2) [nebezpečné
vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku] a sbíhající se přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2015,
sp. zn. 14 T 128/2015, odsoudil obviněného podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku
obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců. Současně podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14.
9. 2015, sp. zn. 14 T 128/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
I.
3) Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 9 To
393/2017-475, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.,
tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti,
že mu nebyl ustanoven obhájce pro zločin znásilnění, pro který byl obviněn
usnesením ze dne 3. 5. 2016. Uvedl, že obhájce mu byl ustanoven rozhodnutím
Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2015, a to v souvislosti s přečinem
nebezpečného vyhrožování. Dle jeho názoru nelze rozšiřovat obhajobu ohledně
jiného skutku. V podaném dovolání dále poukazuje zejména na to, že nebyl
zjištěn a ustálen skutkový stav, o němž byly důvodné pochybnosti. Především pak
namítá, že jeho odsouzení za zločin znásilnění bylo založeno pouze na protokolu
o výslechu poškozené ze dne 8. 1. 2016, kdy se jednalo o výslech v trestní věci
nebezpečného vyhrožování. Podotkl, že u tohoto výslechu nebyl přítomen. Dále
polemizuje s obsahem úředního záznamu ze dne 11. 8. 2015 a namítl, že tento byl
jako důkazní návrh odvolacím soudem odmítnut. Uvedl, že popis skutku neodpovídá
tvrzením poškozené. Zdůraznil, že výslech poškozené z 8. 1. 2016 nebylo možné
použít jako důkaz [číst ve smyslu § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.], a to vzhledem
ke druhému žalovanému skutku, u kterého ještě nebylo zahájeno trestní stíhání
obviněného pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále dovolatel poukázal na celou řadu skutečností-důkazů, které podle
jeho mínění byly soudy nižších stupňů nesprávně hodnoceny. V této souvislosti
sám uvádí, že jde o skutkové námitky, na které je však nutno nazírat pohledem
Ústavního soudu a v této souvislosti zmiňuje řadu jeho rozhodnutí (např. I. ÚS
55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Uvedl, že se soudy nevypořádaly s
důkazy obhajoby (např. dopisy poškozené dovolateli), předkládá vlastní verzi
skutkového stavu a činí vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Konstatoval rovněž neprovedení doplnění dokazování provedením znaleckého
posudku na posouzení věrohodnosti svědkyně B., F. a dovolatele, neprovedení
doplnění dokazování výslechem svědkyně D. a dovozuje nesprávné závěry ze
znaleckého posudku o duševním zdraví poškozené. Výše zmíněná pochybení dle jeho
názoru vedla k porušení zásady presumpce nevinny či in dubio pro reo. Ke skutku
nebezpečného vyhrožování uvedl, že napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k tomuto
skutku nepřezkoumatelná, neboť zde zcela absentuje hodnocení provedených
důkazů. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku a
podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil dovolatele
obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný rovněž
sdělil (k přípisu ze dne 17. 4. 2018, kde se vyjádřil, že souhlasí s neveřejným
zasedáním týkajícím se jeho dovolání), že v případě, že by Nejvyšší soud
doplňoval důkazy, tak nesouhlasí s projednáním v neveřejném zasedání. V
ostatních případech souhlasí s tím, aby byla věc projednána v neveřejném
zasedání.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak ve vztahu k němu uplatněné námitky
považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v době, kdy proti obviněnému bylo
zahájeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování, byl obviněný ve
výkonu trestu pro jinou trestní věc. Obhájce mu byl ustanoven v souladu se
zákonem a následně, kdy vyšlo najevo, že se obviněný dopustil další trestné
činnosti, bylo týmž policejním orgánem, pod toutéž spisovou značkou rozšířeno
trestní stíhání obviněného. Pokud jde další námitky obviněného uplatněné pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tyto podle mínění
státního zástupce se s dovolacím důvodem zcela míjí, neboť jimi obviněný soudům
nižších stupňů vytýká nedostatky v provedeném dokazování a nesprávné hodnocení
důkazů, které je v rozporu s hodnocením důkazů obviněným. Obviněným byly tedy
podle státního zástupce uplatněny jen výhrady procesní a skutkové, které
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) (ale ani jiný dovolací důvod)
nenaplňují. Soudy podle názoru státního zástupce měly dostatek důkazů k
prokázání viny obviněného a jeho vina v případě trestného činu znásilněné
nestojí pouze na výpovědi poškozené, jak se mylně obviněný domnívá. Skutečnost,
že se sám výslechu poškozené v přípravném řízení neúčastnil, není podstatná.
Právní relevanci nelze podle něj přiznat ani námitkám tzv. „opominutých
důkazů“. Za sice poněkud strohé označuje některé pasáže odůvodnění rozhodnutí
nižších soudů, avšak i v tomto případě je názoru, že splňují podmínky § 125
odst. 1 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby dovolání obviněného bylo
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
II.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o
porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv
porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích
skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný
po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací
důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně
prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí
napadeného dovoláním (viz. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění
dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby
ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35
odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony
obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo
567/2005).
8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – to však pouze za situace, kdy bude
odvolaní např. zamítnuto podle § 256 tr. ř., což však není případ obviněného]
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02,
IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky,
které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové
námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke
shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je
výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího
soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy,
tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této
činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
10) Obecně k odkazu obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu s argumentací, že
hodnocení skutkových námitek se nemusí uplatnit bezvýhradně, považuje Nejvyšší
soud za vhodné uvést, že jsou mu známa nejen obviněným zmíněná rozhodnutí
Ústavního soudu, ale také celá řada dalších uvedeným soudem vydaných
rozhodnutí, která se problematikou extrémního rozporu (porušením práva na
spravedlivý proces, opomenutými důkazy, nesouladem skutkových zjištění s
právním posouzením atd.) zabývají. S ohledem na argumentaci obviněného ohledně
porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, však
považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve souhrnně k uvedené problematice,
kterou by z hlediska posuzování Ústavním soudem (porušení práva na spravedlivý
proces) bylo možno subsumovat pod extrémní nesoulad jako jeden z možných důvodů
pro průlom do pravomocného rozhodnutí tímto mimořádným opravným prostředkem –
dovoláním zmíněným, uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem
vyjádřeným výslovně v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v
souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do
pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace,
kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně
obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že
uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v
celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a
jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s
procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj
odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných
soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné
závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou
problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí
Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být
posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální
základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v
extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní;
její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad
rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným
závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle),
jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně
(konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v
rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého
formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla
řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3884/13).
k § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
11) Shora již bylo uvedeno (viz bod 7), za jakých okolností je dán tento
dovolací důvod. V předmětné trestní věci, a tuto skutečnost obviněný nemůže
žádným způsobem zpochybnit, došlo k situaci, kdy proti němu bylo zahájeno
trestní stíhání pro trestný čin podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, u
kterého s ohledem na výši trestní sazby není dán důvod nutné obhajoby. Vzhledem
k tomu, že však obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní
věci, musel mu být v trestní věci, ve které byl stíhán pro trestný čin podle §
353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obhájce ustanoven Okresním soudem v
Mělníku ze dne 13. 11. 1915, č. j. 40 Nt 300/2015-6 (č. l. 21). Obhájcem
obviněného byl ustanoven Mgr. Jaroslav Vajgl. Vzhledem k tomu, že vyvstalo
důvodné podezření, že se obviněný dopustil další trestné činnosti (předmětného
zločinu znásilnění), bylo vůči obviněnému zahájeno usnesením podle § 160 odst.
1, 5 tr. ř. trestní stíhání také pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2
písm. a) b) tr. zákoníku. Nutno podotknout a obviněného a obhájce upozornit na
tu skutečnost, že šlo mj. o zahájení podle § 160 odst. 5 tr. ř., tudíž že pro
oba trestné činy bylo vedeno společné řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř. a
obviněný měl obhájce, tudíž mu nebylo nutno obhájce znovu ustanovovat. O tom,
že šlo o společné řízení svědčí nejen postup podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., ale
také ta skutečnost, že trestní stíhání vůči obviněnému pro trestný čin podle §
353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a trestný čin podle § 185 odst. 1, 2 písm.
a), b) tr. zákoníku bylo vedeno příslušnou součástí Policie ČR pod stejným č.
j. KRPS-273354-110(23)/TČ-2015-010671-OK, a týmž policejním orgánem.
12) Ve vztahu k námitkám obviněného k tomuto dovolacímu důvodu bude dále
reagováno i na použití výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 k
trestnému činu znásilnění a trestnému činu nebezpečného vyhrožování. Obecně je
však nutno uvést, že obviněný obhájce měl ustanoveného od 13. 11. 2015 pro
trestný čin (příp. přečin- viz blíže § 14 tr. zákoníku) nebezpečného
vyhrožování a vzhledem k tomu, že následně bylo rozšířeno trestní stíhání
obviněného pro zločin znásilnění, kdy se jednalo o společné řízení, nebylo
důvodu obviněnému obhájce znovu ustanovovat. Dále je nutno podotknout, že
obhájce Mgr. Jaroslav Vajgl, byl přítomen výslechu svědkyně-poškozené dne 8. 1.
2016 a u tohoto výslechu nebyl pasivní, neboť z protokolu je zřejmé, že
poškozené kladl otázky i k následně zahájenému trestnímu stíhání pro zločin
znásilnění (tuto skutečnost Nejvyšší soud v rámci objektivity zdůrazňuje; je
však potřebné uvést, že použitelností tohoto důkazu se bude Nejvyšší soud
zabývat níže, jak již bylo shora naznačeno). Následně byl obhájce přítomen
dalším úkonům a později obhájce Mgr. Vajgla vystřídal obhájce Mgr. Bezděk. Za
shora popsané situace pouhá argumentace obviněného, že mu nebyl obhájce
ustanoven pro zločin znásilnění je neopodstatněná (účelová), neboť obviněný
obhájce ve společném řízení ustanoveného měl. Obhajoba však touto
neopodstatněnou argumentací hodlala vzbudit zdání, že pokud obviněný neměl
obhájce ustanoveného také pro zločin znásilnění, nelze výpověď svědkyně-
poškozené, byť byl obhájce přítomen jejímu výslechu, použít jako důkaz před
soudem (k použitelnosti tohoto důkazu níže). V souvislosti s touto námitkou je
vhodné odkázat na stručné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně k téže
námitce (viz str. 4 rozsudku).
k § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
13) Zločinu znásilnění (příp. trestného činu – viz § 14 tr. zákoníku) podle
§ 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím
nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku,
nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin
souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží
a na dítěti. V daném případě vzaly soudy nižších stupňů na základě provedeného
dokazování za prokázané, že obviněný poškozenou násilím donutil k pohlavnímu
styku, přičemž čin spáchal souloží. V době spáchání činu byla poškozená ve věku
16 let. Kvalifikovanou skutkovou podstatou dle § 185 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku (tedy spáchání pohlavního styku souloží), je vyjádřena přísněji
trestná nebezpečnější forma pohlavního styku. Proto v případě pohlavního styku
uskutečněného formou soulože jde vždy o naplnění skutkové podstaty trestného
činu znásilnění v rámci zvlášť přitěžující okolnosti (srov. např. TR NS
68/2010-T 1312.). Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 je právo
člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Nezáleží na způsobu
života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu
pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní
styky, popř. s ní žije v manželství (srov. rozh. č. 97/1955) nebo v poměru
druha a družky anebo v partnerství. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným
jednáním (jako v daném případě) jiného donutil k pohlavnímu styku. Za násilí se
ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 podle soudní praxe považuje použití fyzické
síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného
odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění
této skutkové podstaty však není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože,
protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného
k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho
podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu
pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy
nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo
jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a
projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou
beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí
uskuteční. Pojem dítě, je ve výkladových ustanoveních v hlavě VIII. obecné
části trestního zákoníku v § 126 vymezen tak, že se dítětem rozumí osoba mladší
osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak.
14) Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto
mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby
zmíněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném
opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 4 a 5 odůvodnění rozsudku
soudu druhého stupně. Z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že zmíněný soud se
námitkám obviněného věnoval a na tyto v rámci svého rozhodnutí reagoval. Na
případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami,
které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně,
pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15) V předmětné trestní věci však námitky obviněného nelze považovat za
námitky právní, naplňující jím uplatněný dovolací důvod - § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
neboť tyto námitky spočívají ve zpochybnění skutkového zjištění (§ 2 odst. 5
tr. ř.), které učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a
ve zpochybnění hodnocení důkazů soudy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný
soudům vytýká, že provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a že soudy
neprovedly veškeré jím navrhované důkazy. K této námitce lze uvést, že z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5 rozsudku) je patrno, jaké
okolnosti vedly soudy nižších stupňů k upuštění od dalšího dokazování. Odvolací
soud mj. poukázal na ustálenou důkazní situaci a např. na okolnost, že
poškozená i svědkyně B. byly vyslechnuty jako svědkyně a není tak třeba zabývat
se úředními záznamy o jejich podaném vysvětlení, není ani třeba znalecky
přezkoumávat věrohodnost některých svědků, či pořizovat revizní znalecký
posudek ve vztahu k osobě poškozené. Na základě výše popsaného nelze akceptovat
námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak
již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z
vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již
v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip
nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné
soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je
potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost
návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12.
1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli
důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11.
2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004), přičemž odvolací soud této podmínce plně
vyhověl. Za těchto okolností soudy zamítly návrh obviněného na doplnění
dokazování pro jejich bezdůvodnost, neboť by takové obviněným navržené
dokazování nemohlo mít vliv na ustálenou důkazní situaci, potažmo na rozhodnutí
(podrobně str. 5 rozsudku soudu druhého stupně).
16) Nad rámec úvah soudů nižších stupňů však považuje Nejvyšší soud za
potřebné reagovat alespoň částečně na některé z námitek, které se staly
předmětem přezkumu soudy nižších stupňů, byť se jedná o námitky skutkové,
případně námitky procesní, a to s ohledem na posílení přesvědčivosti daných
rozhodnutí. Obviněný primárně poukazuje na to, že byl uznán vinným zločinem
znásilnění pouze na základě nezákonně provedeného výslechu poškozené (s
argumentací, že byť u výslechu dne 8. 1. 2016 byl obhájce ustanovený
obviněnému, nebyl tento podle obviněného/obhájce ustanoven výslovně pro zločin
znásilnění – viz výklad shora, bod 11-12), když následně takto získané poznatky
z této její výpovědi byly nezákonně čteny u hlavního líčení podle § 211 odst. 3
písm. a) tr. ř. V souvislosti s touto argumentací je však potřebné objektivně
vidět všechny souvislosti, které však již nejsou v dovolání zmíněny. Předně již
obviněný v dovolání nezmiňuje, že u hlavního líčení přítomný státní zástupce
reagoval na připomínku obhájce obviněného k možnosti čtení takového protokolu
(o výpovědi poškozené ze dne 8. 1. 2016) a předsedkyně senátu chronologii
zahájených trestních stíhání obviněného zmínila. Dále je nutno uvést, že za
zmíněné situace, kdy obviněná byla dne 8. 1. 2016 vyslechnuta k trestnému činu
nebezpečného vyhrožování, a to za přítomnosti ustanoveného obhájce, nebylo
důvodu výpověď svědkyně-poškozené přečíst u hlavního líčení. [myšleno ve vztahu
k tr. činu znásilnění (ve vztahu k § 353 tr. zákoníku, pokud by nedošlo k
situaci vyjádření v § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.)]. Je však nutno podotknout a
soudu prvního stupně vytknout, že měl důsledně oddělit při čtení této výpovědi
(pokud to situace dovolovala) ty části, které se vztahovaly k trestnému činu
nebezpečného vyhrožování od té části výpovědi, kde se svědkyně-poškozená
vyjadřovala ke zločinu znásilnění, pro který bylo trestní stíhání zahájeno až
3. 5. 2016. V této souvislosti je nutno upozornit jak soud prvního, tak i
druhého stupně na existující judikaturu (např. rozh. č. 62/1999 Sb. rozh. tr.),
ze které mj. vyplývá „že je-li na základě svědeckých výpovědí zahájeno trestní
stíhání vůči obviněnému pro další trestný čin spáchaný jiným skutkem (§ 160
odst. 1, 5 tr. ř.), je třeba k tomuto novému skutku svědky znovu vyslechnout,
protože ta část jejich původní výpovědi týkající se tohoto nového skutku není
procesně použitelným důkazem“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela
zřejmé, zda tedy měla výpověď svědkyně-poškozené sloužit také jako důkaz i ke
zločinu znásilnění, či nikoli, a v tomto směru tedy odůvodnění soudu prvního
stupně nepůsobí příliš přesvědčivě (myšleno k otázce použitelnosti této
výpovědi také ke zločinu znásilnění; k trestnému činu nebezpečného vyhrožování
námitka obviněného nemá reálného podkladu). Odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku (viz str. 4-5) na obdobou námitku obviněného reagoval konstatováním,
že „zásadní informace k zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b)
tr. zákoníku měl totiž v tomto momentě k dispozici již z výpovědi poškozené při
hlavním líčení“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud při posuzování
procesní použitelnosti výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 mj. ke
zločinu znásilnění, tuto nebral v úvahu při hodnocení důkazů a vycházel při
hodnocení a správnosti závěru soudu prvního stupně, že se obviněný dopustil
zločinu znásilnění, z výpovědi svědkyně-poškozené u hlavního líčení (kde
obviněná obhájce měla) a mj. také výpovědi svědkyně B. (na jejímž výslechu
obhajoba trvala) a dalších důkazů.
17) Dále Nejvyšší soud z důvodu přesvědčivosti správnosti rozhodnutí
soudů nižších stupňů považuje za potřebné uvést, že k otázce použitelnosti
výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 a následně této výpovědi čtené u
hlavního líčení nemohou existovat pochybnosti o správnosti postupu nižších
soudů, jde-li o výpověď ve vztahu k tr. činu nebezpečného vyhrožování. Pokud
jde o význam výpovědi ze dne 8. 1. 2016 svědkyní-poškozenou k trestnému činu
znásilnění, pak je nutno odkázat např. na bod 16. tohoto usnesení, kde je mj.
uvedeno, že ta část výpovědi svědkyně-poškozené, která je věnována trestnému
činu znásilnění je nepoužitelná. Použitelná je však již ta část její výpovědi,
která byla učiněna u hlavního líčení. Pokud v této souvislosti obviněný
prostřednictvím obhájce zpochybňuje její význam (u hlavního líčení), pak
Nejvyšší soud pouze ve stručnosti musí uvést, že šlo o výpověď, kterou svědkyně-
poškozená učinila po poučení za přítomnosti svého obhájce. Z této výpovědi mj.
vyplynulo, že předmětem výslechu bylo popsání situace, ke které došlo dne 18.
10. 2013 kolem 21.00 hod., že mělo dojít ke znásilnění poškozené, když
poškozená dávala obviněnému najevo, že nechce pohlavní styk, brečela a
obviněného odstrkávala a „asi po čtrnácti dnech to udělal znovu“ (viz blíže
str. 312-316 spisu). Vedle této výpovědi svědkyně-poškozené, která uvedla dobu,
kdy ke znásilnění došlo a rovněž tak i skutečnost, že se tak stalo přes její
odpor (brečela, odstrkávala atd.), není možno přehlédnout ani výpověď svědkyně
S. B., která mj. uvedla, že ke znásilnění, o kterém ji poškozená informovala,
mělo dojít na ul. K. J. (čímž jsou doplněny další informace ohledně skutkového
zjištění uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a to poté, co
obviněný na poškozenou vylil kávu a tato se šla do koupelny převléknout, tuto
měl přenést do obývacího pokoje, kde měl poškozenou znásilnit (str. 335-336).
Pokud jde o posouzení námitek obviněného k tomu, že obviněná do detailu
nepopsala u hlavního líčení znásilnění, jak je popsáno ve skutkovém zjištění,
pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že základem námitek obviněného není
nesprávné právní posouzení, ale námitka procesní. I přes její procesní
irelevantnost je vhodné však uvést, že obviněný pohlavní styky se svědkyní-
poškozenou připouští, avšak jej hodnotí tak, že to byla poškozená, kdo si
vynucoval sexuální kontakt, což on zprvu odmítal, ale poté souhlasil (první
pohlavní styk měli koncem října nebo začátkem listopadu – tedy pokud jde o
říjen a první pohlavní styk, jedná se o obdobnou verzi, jak uvedla svědkyně-
poškozená). Rozdíl je pouze v tom, že obviněný hovoří o tom, že to byla
poškozená, kdo si sexuální kontakt vynucoval a on později souhlasil, oproti
tomu poškozená uvádí, že šlo o pohlavní styk s obviněným, ke kterému tento
použil násilí. Za stavu, kdy soudy na základě provedených důkazů dospěly k
závěru, že považují výpověď svědkyně-poškozené ve spojení s dalšími důkazy
(např. svědkyně B., matka poškozené, znaleckými posudky atd. – viz např. str.
8-9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-5 rozsudku soudu druhého stupně) za
hodnověrné a přesvědčivé a výpověď obviněného posoudily jako účelovou, přičemž
s uvedenými závěry obviněný nesouhlasí, pak je nutno takové námitky z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní.
18) V souladu se závěry státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že ani námitky obviněného
stran opomenutých důkazů (viz bod 10 a možnost ev. použití ustanovení o tzv.
„extrémním rozporu“) nelze považovat za důvodné. Z jednotlivých protokolů o
hlavních líčení vedených před soudem prvního stupně je nesporné, které důkazy
obhajoba v průběhu hlavního líčení navrhovala, na kterých např. netrvala, či
souhlasila se čtením (viz např. str. 319, str. 384 či str. 402 – žádné návrhy
na doplnění dokazování), přitom je nutno uvést, že okresní soud v tomto směru
vyvinul značné úsilí k zabezpečení osob, které považoval za nutné vyslechnout k
trestnému činu znásilnění, na základě požadavků obhajoby. Zcela okrajově je
nutno uvést, že pokud např. obviněný/obhájce souhlasili se čtením záznamu o
vysvětlení N. S., soud tuto předvolal a vyslechl jako svědkyni. Jestliže
obviněný vznášel výhrady ke znaleckému posudku prof. Weise, pak v rámci
objektivity obhajoba přehlíží, že tento znalec byl např. vyslechnut soudem
druhého stupně k odstranění rozporů a jestliže obviněný soudům vytýká, že
důkazy hodnotily v jeho neprospěch a neprovedly dokazování v potřebném rozsahu,
pak z obsáhlého výkladu Nejvyššího soudu by mělo být patrno, že je to obviněný,
který pouze jednostranně, selektivně hodnotí důkazy, případně jejich části, aby
odpovídaly jeho obhajobě. Takové námitky nelze označit za právně relevantní a
obviněného/obhajobu je nutno upozornit na tu skutečnost, že pojem „zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, vyjadřuje, že
důvodné pochybnosti o skutkovém stavu nemá orgán činný v trestním řízení,
nikoli obviněný, který je má vesměs vždy, když odsouzení neodpovídá jeho
představám.
19) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho
výhrada, že pro uvedené jednání byl odsouzen pouze na základě výpovědi
poškozené, přičemž se soudy řádně s jeho námitkami nevypořádaly, neprovedly
důkazy jím navržené, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř. (důkazy ve prospěch odsouzeného byly obráceny v jeho neprospěch – viz
dovolání obviněného), lze pak konstatovat, že uplatnil výhrady, kterými
zpochybňuje zjištěný skutkový stav, a tyto nemají právně relevantní povahu z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20) Zmínit je nutno také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05,
ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
21) V souvislosti s námitkou obviněného, že ve vztahu k odsouzení pro
trestný čin nebezpečného vyhrožování soudy nižších stupňů nevyhodnotily důkazy
a řádně své závěry o jeho vině tímto trestným činem neodůvodnily, což pak budí
dojem svévole a vykazuje známky porušení zásad spravedlivého procesu, musí
Nejvyšší soud uvést, a to ve shodě se státním zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, že ve vztahu k tomuto trestnému činu (nebezpečného vyhrožování)
jsou některé pasáže poměrně strohé, což právě může vzbuzovat zdání
nepřesvědčivosti takového rozhodnutí. Nejvyšší soud musí proto upozornit soud
prvního stupně, že v rámci svých hodnotících úvah, aby jeho rozhodnutí působilo
logicky, přesvědčivě a nevykazovalo zdání libovůle při hodnocení důkazů, musí
důsledně rozlišovat své hodnocení důkazů k jednotlivým trestným činům a toto
zejména přehledně ve svých rozhodnutích rozvést [v rozhodnutí na str. 4-8 jsou
popsány důkazy, které byly v předmětné trestní věci provedeny. Na str. 8-9 je
pak uvedeno, jak byly důkazy hodnoceny a současně je zmíněna agresivita
obviněného nejen ve vztahu k poškozené, ale i celkově agresivita vůči okolí]. K trestnému činu nebezpečného vyhrožování z rozhodnutí soudu prvního stupně
vyplývá, že tento k uznání obviněného vinným tímto trestným činem vycházel
nejen z výpovědi poškozené u hlavního líčení, ale také čtené výpovědi této
svědkyně ze dne 8. 1. 2016, učiněné za přítomnosti obhájce. Z rozsudku soudu
prvního stupně rovněž ve vztahu k tomuto trestnému činu vyplývá, že se soud
zaměřil také na spolužití obviněného a poškozené k posouzení naplnění znaků
uvedeného trestného činu, přičemž z jeho rozsudku vyplývá, že se k této
problematice (soužití) např. vyjadřovali svědci G. (neviděl, že by se choval
obviněný k poškozené agresivně), B. (působili jako zamilovaný pár (až když
obviněného zavřeli, si poškozená stěžovala, že ji škrtil a praštil, v
přípravném řízení uvedl, že se hádali obden). Ze znaleckého posudku prof.
Rabocha soud mj. zmínil projev agresivity verbální i fyzické. Svědkyně V. H.
uvedla, že obviněný rád zastrašoval, fyzické napadání dcery neviděla, slyšela
však na ubytovně, že dceři vyhrožoval pořezáním. Svědek H. uvedl, že ví o tom,
že se poškozená-sestra hádala občas s obviněným, byl jednou přítomen incidentu,
kdy obviněný slovně napadl jeho matku. Strach poškozené z obviněného popsali ve
svých výpovědích také další svědci (H., B. – mělo jít mj. o výhružky motorkáři,
K.– vyhrožoval poškozené, vyhrožoval na ubytovně matce poškozené, všem na
ubytovně, že všechno podpálí a že všechny zabije atd.). Na straně 8-9 svého
rozsudku pak soud prvního stupně zmiňuje souhrnně všechny důkazy vztahující se
jak k trestnému činu znásilnění, tak trestnému činu nebezpečného vyhrožování,
přitom však také mj. uvádí, ze kterých důkazů vyplývá agresivní jednání
obviněného vůči poškozené, případně dalším členům její rodiny [přehlednosti a
větší přesvědčivosti by bezpochyby bylo dosaženo nikoli kumulací hodnotících
úvah v rámci jednoho odstavce, ale jejich rozdělením zvláště k jednotlivým
trestným činům]. Ze strany obviněného se pak ve vztahu k trestnému činu
nebezpečného vyhrožování jednalo o minimálně úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku, když vzal za prokázané, že jiným vyhrožoval usmrcením,
těžkou újmou na zdraví nebo těžkou újmou takovým způsobem, že to vzbudilo
důvodné obavy, že takový čin spáchá vůči dítěti. S ohledem na shora uvedené
skutečnosti nemohl tedy Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci obviněného, že by
mělo jít o případ podřaditelný pod porušení zásady na spravedlivý proces.
22) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal
pouze námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
právně relevantní, oproti námitkám uplatněných pod dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. [kde přichází v úvahu dovolání odmítnout podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M.
jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc
obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s
výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu