3 Tdo 374/2024

3 Tdo 374/2024-607

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 4 To 79/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. O. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 51 T 8/2022, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době od 18:22 hodin do 18:24 hodin dne 30. července 2021, ve XY, v okrese XY, na odstavné ploše před budovou čp. XY, v úmyslu uspokojit svůj sexuální pud, přistoupil k poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), ačkoliv z jejího vzezření mohl usoudit, že se jedná o osobu mladší patnácti let, dotazoval se jí na jméno a věk, když mu poškozená sdělila, ať ji nechá být, tak ji uchopil za zápěstí levé ruky, pevně ji držel a začal ji pravou rukou osahávat přes oblečení na prsou a na hýždích, poškozená se snažila z tohoto sevření uvolnit, zatímco obžalovaný jí říkal, aby se nehýbala, a ještě zvýšil intenzitu svého stisku zápěstí, kdy poškozené se následně podařilo uvolnit až v důsledku jejího úderu volnou rukou do podžebří obžalovaného a následně z místa činu utekla.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za užití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 5 (pěti) roků s dohledem.

3. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, spočívající v povinnosti po dobu zkušební doby se zdržet zneužívání všech omamných a psychotropních látek.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 51 T 8/2022, podal obviněný odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.

5. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 4 To 79/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. O. při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 51 T 8/2022-528, odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let s dohledem.

II.

6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 4 To 79/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 589-593 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

7. Obviněný namítá, že soudy vybočily při hodnocení důkazů z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dostatečným způsobem se nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídající hodnoty, pročež provedené hodnocení zcela odporuje zásadám formální logiky. Důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemné souvislosti, v důsledku čehož nelze závěr soudů hodnotit jinak než jako zcela nesprávný, nelogický a vzbuzující toliko pochybnosti.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle obviněného nedostačující, strohé a v podstatě zde zcela absentují úvahy odvolacího soudu, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů shledává rozhodnutí nalézacího soudu v otázce viny správným a úplným. Odvolací soud naprosto rezignoval na to, aby se zabýval velmi podrobně předestřenými námitkami obviněného uplatněnými v podaném odvolání, kdy toliko odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, resp. jeho odůvodnění tedy nemůže obstát. Odvolací soud se soustředil na zpochybnění argumentů obhajoby namísto toho, aby zevrubně a komplexně objasnil veškeré úvahy vedoucí k závěru o vině dovolatele.

8. Nalézací soud podle obviněného nesprávně právně posoudil skutek, když výrok o vině opřel o skutková zjištění, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Důkazy pak hodnotil jednostranně a jednotlivě, nikoli ve vzájemných souvislostech. Poukázal na to, že jediným osamoceným důkazem je výpověď poškozené, kdy zpochybňuje její věrohodnost s odkazem na to, že poškozená má dlouhodobé psychické problémy a podle závěrů znaleckého posudku z oboru klinické psychologie má paměťové schopnosti v pásmu podprůměru a sklon fabulovat. V tomto směru nebylo dokazování vůbec vedeno a odvolací soud se rovněž uvedenými námitkami, byť uplatněnými v rámci odvolání, nezabýval. Soudy tak, aniž by existovaly jakékoliv další důkazy podporující její tvrzení, vzaly za prokázaný skutkový stav prezentovaný poškozenou, a to za situace, kdy verze dovolatele, podpořená výpověďmi svědků, se diametrálně odlišuje. Poukazuje na závěry provedené rekognice, kdy uvádí, že nikdy nepopíral, že jej mohla poškozená zdálky spatřit, nicméně pouhá přítomnost na místě není trestná a z této nelze bez dalšího vyvozovat žádné závadné chování. Obviněný naznačuje, že poškozená mohla být vedena snahou vzbudit pozornost či zájem kamarádů, rodičů či společnosti obecně, aniž by však domyslela důsledky svého jednání. Závěr soudů, že poškozená mohla zaměnit zápach marihuany a alkoholu za zápach oleje, jímž byl dovolatel potřísněn, shledává obviněný za minimálně zarážející. Předmětný olej je bez zápachu a taková záměna je proto vyloučena. Navíc byl podle výpovědí svědků kolegů a svědkyně B. olejem ušpiněn do té míry, že by při osobním kontaktu, jak jej poškozená popsala, musel zanechat stopy od oleje na jejím těle či oděvu. Pokud pak svědek P. uvedl, že si dovolatel s sebou nosil barel s vodou na umytí rukou a obličeje, čímž má být naznačeno, že si olej z těla smyl, pak se jedná o pouhou ničím nepodloženou spekulaci, nadto vyvrácenou dalšími svědeckými výpověďmi, z nichž jednoznačně vyplynulo, že byl potřísněn olejem na celém těle, přičemž hydraulický olej může být z těla smyt pouze speciálními mycími prostředky. V tomto směru nelze vycházet ani z kamerových záznamů, a to s ohledem na jejich nedostatečnou kvalitu, kdy skvrny na oblečení není možno rozlišit.

9. Dále obviněný rozporuje závěry soudů týkající se vyhodnocení stop DNA na těle a oblečení poškozené. Pokud měl poškozenou osahávat na prsou a na pozadí, pak by se tak nemohlo stát bez zanechání jakýchkoliv genetických stop. Nicméně jeho profil DNA na těle a oblečení poškozené zjištěn nebyl, byl toliko zajištěn profil DNA pocházející nejméně od jedné osoby mužského pohlaví. Přesto odvolací soud skutkové zjištění o osahávání poškozené bez zanechání jakýchkoli genetických stop považuje za logické a vyplývající z provedených důkazů. S takovým závěrem se však podle obviněného ztotožnit nelze a považuje ho za zcela absurdní. I zde se jedná o pouhou domněnku, hypotézu soudu nemající oporu v provedeném dokazování.

10. Obviněný namítl, že soud pracoval se třemi variantami skutkového děje. Uvedl, že nebyla vyloučena možnost, že se na místě nacházela i další, dosud neztotožněná osoba, kdy má za to, že byl pouze ve špatnou dobu na špatném místě a poškozená si jej zapamatovala díky jeho nestandardnímu vzhledu. Soudy se přesto přiklonily k jediné variantě, kterou byla verze uvedená poškozenou, aniž by existovaly důkazy potvrzující její tvrzení, čímž došlo k porušení principu in dubio pro reo, tedy presumpci neviny zakotvenou v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O fyzickém napadení poškozené neexistuje jediný důkaz a jen stěží pak může mít skutkové zjištění soudu prvního stupně o fyzickém násilí na poškozené oporu v provedeném dokazování. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů vykazují prvky svévole, neboť ze strany obecných soudů došlo k jednostrannému hodnocení důkazů v jeho neprospěch a účelovému opomíjení důkazů v jeho prospěch. Není tak splněn požadavek „prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“.

11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 To 79/2023-567, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 219/2024.

13. Státní zástupce poukázal na to, že dovolání obviněného je vystavěno toliko na doslovném opakování jeho obhajoby uplatňované víceméně od počátku trestního řízení, přičemž soudy se s jeho výhradami v projednávané věci již adekvátně vypořádaly. Státní zástupce se s nosnými body rozsudků soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a na ně odkazuje (body 38. – 46. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 6. – 9. rozsudku odvolacího soudu).

14. Dále uvedl, že dovolání obviněného neodpovídá požadavkům dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. obviněný se nijak nepokusil přiřadit některou ze svých námitek pod jednotlivé varianty jím uplatněného dovolacího důvodu, pouze tyto obecně vyjmenoval. Svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními nadto vyjadřuje dovolatel jen v obecné rovině. Pouze ve dvou případech označuje konkrétní skutečnosti, s nimiž nesouhlasí. Takovými výjimkami je jednak poukaz dovolatele na tvrzené zamazání svého oděvu hydraulickým olejem, které by podle dovolatele muselo zanechat stopy na oděvu poškozené, a jednak poukaz na to, že na oděvu poškozené nebyly zjištěny stopy jeho DNA. Ohledně oleje poukázal státní zástupce na argumentaci odvolacího soudu, že dovolatel nemusel být ušpiněn do té míry, aby stopy oleje zanechal na poškozené. Skutek není popsán tak, že by se k poškozené tisknul celým tělem či oděvem, přičemž podle výpovědi jeho spolupracovníků si po práci měli možnost umýt ruce, což také činili, nadto byl následně odvezen osobním vozem, tedy není pravděpodobné, že by byl potřísněn olejem do té míry, aby zanechal stopy např. na sedačkách automobilu. Skutečnost, že na oděvu poškozené byly zajištěny stopy DNA osoby mužského pohlaví bez možnosti identifikace není v rozporu s tím, že poškozenou osahával.

15. Státní zástupce dále obsáhle rozvedl zásadu in dubio pro reo a k ní se vztahující námitku obviněného, kdy uzavřel, že uvedená námitka nemůže založit žádný z dovolacích důvodů, ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud je nicméně oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a být ani nemohou, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. K tomu je třeba dodat, že právě sexuální delikty patří k věcem, v nichž je osobní kontakt vyslýchajících s pachatelem i obětí při dokazování klíčový a učiněný důkazní závěr jen obtížně zpětně přezkoumatelný. Když v takových věcech hrají mimořádnou roli emoce mnohdy jen obtížně zaznamenatelné videotechnikou či písemnými protokoly. Z hlediska dovolání je podstatné, že pokud dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy žádné pochybnosti neměly, jak přiléhavě vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 45. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

16. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 4 To 79/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Obviněný v dovolání uplatněné námitky pod konkrétní variantu jím poukazovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřazuje. Z jejich obsahu nelze dovodit, že by namítal existenci tzv. opomenutých důkazů či procesní nepoužitelnost soudy provedených důkazů. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný rovněž poukazuje na nedodržení postupu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stran hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo.

24. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

25. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

26. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

27. Obviněný v rámci dovolání namítá, že soudy založily závěr o jeho vině na skutkových zjištěních, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, kdy poukazuje na některé konkrétní důkazy, k nimž přikládá vlastní hodnotící úvahy o jejich významu a přisuzuje jim podle své úvahy vypovídající kvalitu (zejména výpověď poškozené, výpověď svědkyně B., výpověď svědka P., rekognice, kamerové záznamy, znalecký posudek z oboru klinické psychologie vypracovaný na osobu poškozené, profil DNA zachycený na oděvu a těle poškozené), a rovněž zpochybňuje některá konkrétní skutková zjištění (zanechání stop DNA na oděvu a těle poškozené, přenesení olejových skvrn na oděv poškozené, s určitou mírou benevolence i věrohodnost poškozené a ztotožnění jeho osoby coby pachatele).

Námitky obviněného tak směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování. Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného dokazování nelze vyvodit, že by byl osobou, která měla v předmětný den na předmětném místě, v úmyslu uspokojit svůj sexuální pud, zaútočit na poškozenou. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

28. Obviněný má jednoduše za to, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď samotné poškozené AAAAA, kteroužto označuje za jediný důkaz, na jehož podkladě soud rozhodl o jeho vině. Obviněný zpochybňuje úvahy nalézacího soudu stran její věrohodnosti s poukazem na závěry znaleckého zkoumání. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť.

Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (body 38.

až 44. rozsudku nalézacího soudu). Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozené věnoval náležitou pozornost, kdy byl na osobu poškozené nezletilé vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnictví různá, se specializací klinická psychologie PhDr. Ilony Wölfelové, přičemž znalkyně byla rovněž vyslechnuta v hlavním líčení. Obviněný poukazuje na skutečnost, že znalkyně posoudila paměťové schopnosti poškozené nezletilé jako nacházející se v pásmu podprůměru a uvedla, že poškozená je schopna konfabulovat (tedy doplňovat paměťová schémata do účelné podoby na úkor jejich přesnosti).

Z toho, a ze skutečnosti, že poškozená již před předmětnou událostí docházela na psychiatrické a psychologické konzultace (které souvisely se smrtí jejího otce), dovozuje, že nelze mít její výpověď za věrohodnou a naznačuje, že se poškozená nejspíše chtěla pouze zviditelnit. Na výpověď znalkyně a závěry jí vypracovaného znaleckého posudku je však třeba nahlížet jako na celek, nikoli vytrhávat z kontextu některé závěry, jak činí dovolatel. Znalkyně totiž rovněž uvedla, že nezjistila u poškozené sklony ke zkreslování, patologické lhavosti, zveličování či naopak bagatelizování.

Rovněž uvedla, že paměťové schopnosti poškozené, schopnost si vše zapamatovat, jsou v případě situací s velkým emočním nábojem, jakým byla i projednávaná událost, mnohem vyšší. Nezjistila rovněž u poškozené jakýkoli emoční vztah k věci, kdy nic nenaznačuje tomu, že by měla nějaký osobní zájem na tom, aby obviněného křivě obvinila, aby se věc řešila, či se snažila na sebe nevhodně upozorňovat. Znalkyně vysvětlila, že na závěr o tom, že poškozená má sklon ke konfabulacím, je třeba nahlížet v kontextu toho, že poškozená má podprůměrnou paměť a současně i nízkou fantazii, kdy konfabulace jsou z její strany nevědomé, nejspíše vedeny s cílem se zavděčit (body 15.

– 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalkyně se zaobírala jak specifickou, tak obecnou věrohodností poškozené, kdy konstatovala, že u poškozené nenalezla žádné znaky svědčící pro specifickou nevěrohodnost (bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž jediným znakem pro obecnou nevěrohodnost pak bylo vybavování si zapamatovaného s konfabulacemi, kdy však ostatní znaky pro obecnou věrohodnost byly zcela v normě (bod 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se k otázce věrohodnosti výpovědi poškozené vyjádřil v rámci rozboru tří možných verzí scénáře události, kdy lze odkázat zejména na bod 41.

odůvodnění jeho rozsudku. Uvedl, že poškozená se ihned svěřila kamarádům, svědkům BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym), skrze které věc oznámila na Policii ČR, přičemž jejich výpovědi potvrzují jí prezentovanou verzi události, současně poškozená k obviněnému nemá žádný vztah, chybí zde jakýkoli motiv k tomu, aby jej křivě obvinila, chyběl zde i časový prostor k tomu, aby si takovou událost vykonstruovala a následně ji totožným způsobem opakovaně reprodukovala, kdy bylo rovněž možno se opřít i o výše rozvedené závěry znaleckého zkoumání.

Provedeným dokazováním, zejména pak svědeckými výpověďmi [svědci BBBBB, CCCCC a DDDDD, svědkyně EEEEE (pseudonym)] a rovněž i samotnou výpovědí obviněného, bylo postaveno na jisto, že žádný jiný muž se v předmětné době na místě činu nenacházel, resp. obviněný byl ztotožněn jako muž, který se jako jediný nacházel na místě činu. Poškozená obviněného zcela bez jakýchkoli pochybností ztotožnila jako útočníka v rámci provedené rekognice. I ostatní svědci ztotožnili obviněného jako muže, který se v předmětné době nacházel na místě činu.

Nemohlo tak dojít k případné záměně jeho osoby.

Pokud se jedná o skutečnost, že poškozená vypověděla, že z obviněného cítila hospodu, jedná se toliko o její subjektivní čichový vjem. Nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď poškozené je možno hodnotit jako věrohodnou, a proto ji učinil základem svých skutkových zjištění. Naopak výpověď obviněného vyhodnotil jako účelovou, vedenou toliko snahou o vyvinění se (bod 43. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ačkoli je výpověď poškozené jediným přímým důkazem, není důkazem osamoceným, neboť na tuto navazují další ve věci provedené důkazy nepřímé povahy (výpovědi svědků BBBBB, CCCCC a DDDDD, svědkyně EEEEE, znalecký posudek PhDr. Wölfelové, kamerové záznamy).

29. Pokud obviněný uváděl, že byl z práce zcela zamazaný od motorového oleje, a to jak na rukou, tak na oděvu, kdy by při kontaktu s poškozenou muselo dojít k přenosu olejových skvrn na oděv či tělo poškozené, a stejně tak, že by muselo dojít k přenosu jeho DNA na tělo či oděv poškozené, nicméně přítomnost jeho DNA na těle a oděvu poškozené zjištěna nebyla, pak možno uvést, že uvedené námitky již vypořádal nalézací soud. Ten v rámci bodu 42. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s ohledem na vzájemné postavení obviněného a poškozené a úchop, jakým obviněný poškozenou držel, nebyl jejich fyzický kontakt natolik těsný, aby nutně došlo ke znečištění oděvu poškozené.

Nutno uvést, že podle skutkové věty se obviněný k poškozené netiskl celým tělem, přičemž se jeví značně nepravděpodobným, že by obviněný odešel z práce s rukama zamazanýma od oleje v takové míře, aby po sobě zanechával olejové otisky, případně v oděvu tak znečištěném, aby bez dalšího nasedl do cizího vozidla. Právě skutečnost, že následně nasedl do auta ke svědkyni B., nasvědčuje tomu, že potřísnění jeho oděvu motorovým olejem je z jeho strany značně zveličováno. Sama svědkyně B. uvedenou skutečnost v původní výpovědi nijak nezmínila, následně se však u hlavního líčení o této skutečnosti sama zmiňovala, zatímco jiné zásadnější okolnosti si nevybavovala.

Rovněž na oděvu poškozené zajištěný profil DNA pocházející nejméně od jedné osoby mužského pohlaví nevyvrací bez dalšího možnost, že pachatelem byl obviněný. S ohledem na skutečnost, že profil DNA nebyl způsobilý k individuální identifikaci, nebylo možno samozřejmě dospět k závěru, že zajištěné DNA náleží obviněnému. Takový skutkový závěr nicméně nebyl soudy učiněn ani tvrzen. Jelikož se jednalo o mužský profil DNA, je možno učinit toliko ten závěr, že se poškozené dotýkala osoba mužského pohlaví.

Není jasné, jak toto skutkové zjištění stojí v rozporu s provedeným důkazem. Namítal- li obviněný, že nemohlo dojít ke kontaktu s poškozenou bez zanechání stopy DNA, pak je třeba uvést, že nalézací soud uvedl, že vzhledem k charakteru jednání obviněného nemuselo dojít k zanechání stopy DNA v míře způsobilé k individuální identifikaci, nikoli že došlo ke kontaktu bez zanechání DNA stopy. K zanechání stop DNA (osoby mužského pohlaví) prokazatelně došlo.

30. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud nad rámec toho, co uvedl nalézací soud k otázce zašpinění oděvu a rukou obviněného, poukázal i na výpověď svědka P., který vypověděl, že si v práci nosil barel s vodou, kterou si pak opláchli ruce a obličej. To naznačuje pracovní úzus, zcela logický a v rámci společenských norem nijak překvapující, že pokud se v práci zaměstnanci zamazali olejem, umyli si při odchodu ze zaměstnání přinejmenším ruce. Stran odkazu odvolacího soudu na to, že na kamerových záznamech nejsou viditelné stopy od oleje na oděvu obviněného, lze připustit, že s ohledem na kvalitu záznamu by takové skvrny nemusely být rozpoznatelné, nicméně tvrzený rozsah zašpinění oděvu (podle obviněného i svědkyně B.) se i tak jeví nepravděpodobným.

31. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.

32. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že „odvolací soud v tomto směru upřednostnil důkazy svědčící v neprospěch obžalovaného a naopak důkazy svědčící v jeho prospěch bez hlubší argumentace ignoroval“, „ze strany obecných soudů došlo dle obžalovaného k jednostrannému hodnocení důkazů v jeho neprospěch a účelovému opomíjení důkazů v jeho prospěch“, kdy s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 namítá porušení presumpce neviny, neboť soud se v projednávané věci přiklonil k pro něj nejméně příznivé variantě skutkového děje, kdy byla užita tzv. vylučovací metoda. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

33. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

34. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

35. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, v rámci nichž je konstatováno, že shledává odůvodnění odvolacího soudu nedostatečným a strohým, kdy v tomto zcela absentují úvahy odvolacího soudu, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů shledává rozhodnutí nalézacího soudu v otázce viny správným a úplným. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř. Rovněž námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela dostačující a podrobné. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

IV.

36. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. O., odmítl.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu