U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9.
3. 2016, č. j. 50 To 39/2016-230 jako soudu druhého stupně, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Kalových Varech pod sp. zn. 7 T 150/2015, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 50 To
39/2016-230, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti
rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 7 T
150/2015, kterým byl obviněný uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož
výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, dále byl obviněnému
podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci
(specifikovaných ve výroku rozsudku) a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a
používání střelné zbraně a střeliva podléhajícím povolení v trvání tří roků;
poškozená pojišťovna byla se svým nárokem na náhradu škodu odkázána podle § 229
odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 50 To
39/2016-230, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém
prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání
poukazuje obviněný na to, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně
nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a proto uplatňuje
dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho mínění se v případě
skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin vydírání, nemohlo jednat o
trestný čin, neboť jednal v nutné obraně. Pokud byl uznán vinným trestným činem
vydírání, tak toto jednání mu nebylo vůbec prokázáno. K trestnému činu
vydírání, kterým byl uznán vinným, uvedl, že byl ohrožen na svém zdraví a
životě a rovněž byl ohrožen jeho majetek. V této souvislosti poukazuje na to,
že to byl on a jeho majetek, kdo byl jednáním poškozených ohrožen. Soudům
vytýká, že se vůbec nezabývaly a následně nevypořádaly se subjektivním pojetím
celé události, jak ji obviněný vnímal, když nebraly v úvahu, že neměl v úmyslu
zbraň použít k jakémukoliv útoku, ale pouze k zabránění v pokračování útoků
poškozeného K. F. V další části popisuje jednání poškozených (dle jeho tvrzení
útočníků) a rozvádí, na základě kterých skutečností se důvodně cítil jednáním
poškozených bezprostředně ohrožen (útok na jeho majetek, předchozí útok na jeho
osobu se zbraní, fyzické předpoklady a schopnosti útočníka, předchozí útok
poškozeného se zbraní na dvě osoby, jeho obecná obava s ohledem na jím
vykonávané povolání). Soudům dále mj. vytýká, že nepřihlédly k tomu, že to byl
on, komu byla způsobena škoda na majetku – vozidle (orgány činné v trestním
řízení se touto skutečností nezabývaly a k ní neprovedly žádné šetření). Pokud
jde o trestný čin výtržnictví, poukazuje obviněný na to, že neexistuje „ucelená
soustava důkazů, které by prokazovaly vinu odsouzeného z předmětného trestného
činu výtržnictví“. Soudy nevzaly podle mínění obviněného v úvahu a řádně
nehodnotily objektivní okolnosti, spočívající v tom, že svědkem F. popsaný děj
neodpoví fyzickým dispozicím poškozeného a obviněného. Podle obviněného tvrzení
tohoto svědka je ničím nepodložené a soudy měly tento důkaz jako i další
hodnotit v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Orgánům činným v trestním
řízení vytýká, že „nedodržely zásadu vyhledávací“, spočívající v tom, že
nevyhledaly a neprovedly podstatné důkazy, které by mohly prokázat tvrzení
obviněného. Podle obviněného je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení
postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soudu prvního stupně
vytýká, že neprovedl všechny potřebné důkazy a nevyhodnotil správně provedené
důkazy, a proto jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy a některá
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Výpovědi
poškozených označuje za účelové, čehož znakem je i to, že je často a účelově
měnili. Pokud soudy akceptují - staví na výpovědi svědkyně J.
P., pak obviněný
poukazuje na to, že z její výpovědi nevyplývají závěry, které ve svých
rozhodnutích soudy dovodily. S ohledem na porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., existenci extrémního nesouladu mezi závěry soudů a výpovědí shora
uvedené svědkyně, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním
napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také rozsudek soudu prvního
stupně a obviněného „v plném rozsahu podané obžaloby zprostil“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
k dovolání obviněného poukázal na to, že argumentaci obviněného nelze z velké
části vůbec podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ani pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce konstatuje, že orgány
činné v trestním řízení provedly dokazování v nezbytném rozsahu, jak vyžaduje
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §
2 odst. 6 tr. ř. Výtku obviněného stran jednání v nutné obraně, považuje za
námitku formálně relevantně uplatněnou, avšak neopodstatněnou, neboť obviněný
žádnému útoku nečelil, naopak, sám byl jedním z útočníků. S ohledem na shora
uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, za
situace, kdy soud druhého stupně ve smyslu § 254 tr. ř. rozhodnutí soudu
prvního stupně věcně přezkoumal] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami obviněného, které tento uplatnil v
dovolání, je nutno uvést, že po obsahové stránce jde o námitky totožné s těmi,
se kterými se již musely ve svých rozhodnutích vypořádat soudy nižších stupňů.
Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s
námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého
stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Obecně lze uvést, že výhrady, které obviněný uplatnil (nevěrohodnost
poškozených, kteří měnili své výpovědi, nedůslednost postupu orgánů činných v
trestním řízení, nemožnost spáchat trestný čin výtržnictví s ohledem na fyzické
dispozice poškozeného a obviněného, útok na jeho majetek a poškození vozidla,
neobjektivnost vyhodnocení provedených důkazů, nesoulad odůvodnění rozhodnutí s
výpovědí svědkyně J. P., nerespektování ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
nerespektování zásady „in dubio pro reo“¨) a subsumoval jako námitky naplňující
dovolací důvod pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím
dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], lze
označit za právně irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
10. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu vzbuzuje zdání právně
relevantní námitky argumentace obviněného, že jednal v nutné obraně, tudíž že
jde o okolnost, která vylučuje protiprávnost činu. Problematika nutné obrany
jako institut hmotného práva je upravena v § 29 tr. zákoníku, avšak v kontextu
námitek obviněného, které jsou v dovolání uplatněny, nelze ani tuto námitku
označit za právně relevantní, neboť prostřednictvím argumentace, že jednal v
nutné obraně, se obviněný pokouší přesvědčit dovolací soud o správnosti své
verze skutkového děje, která spočívá v tom, že to byl on a jemu neznámé osoby,
které byly napadeny poškozenými a před kterými musel s pistolí v ruce chránit
svůj majetek a zdraví a životy jemu neznámých tří mužů. S touto verzí
skutkového děje presentovanou obviněným v rámci jeho obhajoby jak u hlavního
líčení, tak u veřejného zasedání se však neztotožnil nejen soud prvního stupně,
ale ani soud odvolací.
11. Na základě provedených důkazů, výpovědí poškozených a svědkyně J.
P. dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byl právě obviněný a další
neustavené osoby, kdo zaútočil na poškozené (viz str. 6-8 rozsudku). S těmito
závěry se ztotožnil také soud odvolací (viz str. 3-4 odůvodnění jeho usnesení).
Z rozhodnutí soudu druhého stupně je rovněž patrno, že se zabýval i námitkami
obviněného k hodnověrnosti výpovědí poškozených a své úvahy proč považuje
výpovědi zmíněných poškozených za věrohodné, přesvědčivě a logicky odůvodnil
(viz str. 4 usnesení). Poukázáno bylo rovněž i na skutečnosti, pro které soudy
považují výpověď svědkyně za přesvědčivou. V souvislosti s hodnotícími úvahami
soudu prvního a druhého stupně, které tyto náležitým způsobem vyjádřily v
odůvodnění svých rozhodnutí, nelze dovodit, že by rozhodnutí soudů nižších
stupňů vykazovala libovůli v hodnocení důkazů a byla nepřesvědčivá. V reakci na
výtky ohledně možné „libovůle a přesvědčivosti“ rozhodnutí nižších soudů
poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, kdy tento v celé řadě
svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich
odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními
předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající
právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak
dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry
vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
12. Přestože se Nejvyšší soud ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně k průběhu skutkového děje a tím závěru, že obviněný nejednal v
nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, považuje za potřebné dále uvést, že
v předmětné trestní věci bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný
neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním
zákoníkem. Naopak, shromážděnými a vyhodnocenými důkazy ve smyslu § 2 odst. 6
tr. ř. bylo prokázáno, že před předmětným jednáním obviněného, pro které byl
odsouzen, došlo sice mezi obviněným a poškozeným F. ke slovnímu a fyzickému
konfliktu, který však skončil, poškození opustili místo konfliktu a na zastávku
MHD, kde čekali na autobus přijel obviněný s dalšími osobami a těmito byli
poškození F. a F. napadeni (viz blíže skutkový stav v rozsudku soudu prvního
stupně). Za takto zjištěného skutkového stavu nelze akceptovat námitky
obviněného, kterými se snaží negovat hodnotící závěry soudů nižších stupňů,
neboť „obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný
trestním zákoníkem“. V této souvislosti lze mj. odkázat např. na rozh. č.
77/1952 Sb. rozh. tr.
13. Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání není možno
kvalifikovat podle § 358 tr. zákoníku, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že
uvedené výhrady jsou procesního charakteru, neboť obviněný argumentuje tím, že
soudy nehodnotily objektivní okolnosti případu, jeho jednání nebylo prokázáno
žádnými relevantními důkazy, došlo k porušení zásady in dubio pro reo apod.
(mj. zmiňuje svoji výšku a výšku poškozeného a je podle něj nemožné, aby
situace proběhla tak, jak ji popsal svědek F.). Byť se jedná o námitky, které
nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit a postačilo by uvedenou skutečnost
zmínit v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
III. ÚS 78/05 kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podstata
trestného činu výtržnictví spočívá v tom, že se obviněný na místě veřejnosti
přístupném dopustí výtržnosti. Pokud jde o pojem „výtržnosti“ pak Nejvyšší soud
odkazuje na rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. tr. V rámci objektivního posuzování
předmětné trestní věci je potřebné rovněž zmínit rozh. č. 40/1977 Sb. rozh. tr.
a z něj plynoucí závěr, že „ne každé napadení občana na místě veřejnosti
přístupném“ musí naplňovat znaky trestného činu výtržnictví. V předmětné
trestní věci však je nepochybné, že k napadení poškozených došlo na místě
veřejnosti přístupném, což ani není obviněným zpochybňováno, došlo k fyzickému
útoku na poškozené a vzhledem k tomu, že se poškození bránili, došlo k
fyzickému napadání, do kterého se zapojil i obviněný, který následně za použití
zbraně mířil na jednoho z poškozených s výhružkou, „aby zahodil tyč, jinak ho
zabije“. Pokud soudy dospěly k tomu skutkovému zjištění, pak jsou rovněž
správné závěry soudů, že takové jednání obviněného je nutno kvalifikovat rovněž
jako trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku.
14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že primárním obsahem námitek
obviněného, byť odkazuje rovněž na ustanovení trestního zákoníku, což by mohlo
vzbuzovat dojem právní relevantnosti jím uplatněné námitky (jednání v nutné
obraně), jsou námitky skutkové, vyjadřující přesvědčení obviněného o
nedostatcích v provedeném dokazování, nesprávném hodnocení důkazů, které
vyústilo v nesprávně zjištěný skutkový stav a následně nesprávnou právní
kvalifikaci. Na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se
doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám,
dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze
kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že
jimi provedené hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a
odůvodnění jejich rozhodnutí znění § 125 tr. ř., resp. § 134 odst. 1 tr. ř.
Správně poukázal soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění svého rozsudku na
nutnost doplnění dokazování z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu a
Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že ústavněprávním požadavkem též je, aby
soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov.
usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13), což bylo v předmětné
trestní věci soudem prvního i druhého stupně splněno.
16. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že
soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu