Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Slimákem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2353/2024-653 ze dne 7. 1. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. č. j. 68 Co 331/2023-609 ze dne 10. 1. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 119/2019-574 ze dne 16. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. V červenci 2014 zahájila policie proti stěžovateli (a dalším osobám) trestní stíhání pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a porušování závazných pravidel hospodářského styku poté, co v říjnu 2009 jako člen představenstva České exportní banky schválil poskytnutí úvěru společnosti bez splnění zákonných podmínek. Na majetek této společnosti byl později prohlášen konkurs a úvěr nebyl splacen. V květnu 2018 Vrchní státní zastupitelství v Praze trestní stíhání zastavilo, protože spáchaný skutek nebyl trestným činem.
2. Stěžovatel požadoval náhradu jak majetkové, tak nemajetkové újmy. Domáhal se zaplacení částky 20 106 716 Kč s příslušenstvím jako náhrady ušlého zisku ze zaměstnání v průběhu trestního stíhání a částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za zásah do jeho osobnostní sféry. Obvodní soud mu napadeným rozsudkem přiznal částku 150 000 Kč jako nemajetkovou újmu, ve zbytku žalobu zamítl. Nároku na náhradu ušlého zisku nevyhověl, jelikož stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi usnesením a zahájením trestního stíhání a ztrátou zaměstnání. Nároku na náhradu nemajetkové újmy vyhověl jen z malé části poté, co shledal existenci nemajetkové újmy a výši zadostiučinění stanovil po srovnání s jinými obdobnými případy. Městský soud rozsudek potvrdil.
3. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že v části dovolání týkající se ušlého zisku stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Otázka existence příčinné souvislosti, kterou stěžovatel namítal, totiž podle Nejvyššího soudu není otázkou právní, ale skutkovou. Část dovolání týkající se nemajetkové újmy pak podle Nejvyššího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak v této části trpělo vadami, které stěžovatel ve lhůtě neodstranil.
4. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž namítá porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jsou klíčové dva dlouhodobě opakované principy řízení před Ústavním soudem. Za prvé, podstatou řízení o ústavní stížnosti je její subsidiarita (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že Ústavní soud je povolán k přezkumu teprve tehdy, vyčerpal-li stěžovatel řádně všechny možnosti nápravy v rámci soustavy obecných soudů. Ústavní soud je tedy až jakousi poslední záchrannou brzdou; nemůže však zasáhnout tam, kde neměly příležitost zasáhnout obecné soudy. Za druhé, Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další přezkumnou instancí a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 ačl. 91 odst. 1 Ústavy).
6. Stěžovatel ovšem, zaprvé, podal dovolání, které bylo ve vztahu k nemajetkové újmě vadné, a ve vztahu k majetkové újmě obsahovalo nezpůsobilý dovolací důvod. Tím nedal Nejvyššímu soudu možnost se namítanými pochybeními blíže zabývat. Za druhé, stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v argumentaci, kterou uplatnil už před obecnými soudy. Nepředkládá v podstatě žádné argumenty týkající se ústavního práva a nezdůvodňuje, jak přesně byla namítaná základní práva (spravedlivý proces a vlastnictví) porušena. Odkaz na základní práva je ostatně v celé stížnosti zmíněn až v samém závěru a v petitu, bez bližšího zdůvodnění.
7. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že stěžovatel skutečně rozporuje pouze otázky skutkové, a nikoliv právní. Ačkoliv tvrdí, že zpochybňuje právní otázku, mezi jakými skutečnostmi existuje příčinná souvislost, jeho argumentace míří jiným směrem. Závěr obecných soudů, že jde o příčinnou souvislost mezi zahájením trestního stíhání a ztrátou zaměstnání (skončení pracovního poměru), nerozporuje. Nelíbí se mu ale, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly - zpochybňuje závěr obecných soudů, že příčinou ukončení pracovního poměru stěžovatele "v reálném světě" mohlo být stejně tak zahájení trestního stíhání jako jiné okolnosti.
8. Nemůže-li se však skutkovými otázkami zabývat Nejvyšší soud, tím méně se jimi může s ohledem na výše vymezenou roli zabývat Ústavní soud. Ústavní soud nemá přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů je věcí nalézacího a odvolacího soudu. Pro Ústavní soud je optikou práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny podstatné, že z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že odůvodnění není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 , body 26 až 28).
9. Nic takového ale stěžovatel netvrdí. Jenom opakuje, že podle něj z prokázaných skutečností plyne závěr, že jeho pracovní poměr musel být v důsledku zahájení trestního stíhání ukončen. Obecné soudy (zejména obvodní soud v bodech 54 až 67 napadeného rozsudku) ale podrobně vysvětlily, jaké důkazy k prokázání tvrzení o existenci příčinné souvislosti stěžovatel navrhl a proč z těchto důkazů nebylo možné spolehlivě příčinnou souvislost dovodit. Ačkoliv jej soud opakovaně poučil, další důkazní návrh stěžovatel nenabídl. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Ústavní soud v tomto ohledu žádnou z výše zmíněných vad vedoucí k narušení spravedlivého procesu neshledal. Ústavní stížnost v části týkající se nároku na náhradu ušlého zisku je proto zjevně neopodstatněná.
10. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné, protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší žádnou argumentaci, která by tento závěr Nejvyššího soudu rozporovala. Pouze tvrdí, že Nejvyšší soud přehlédl části dovolání podstatné pro posouzení jeho přípustnosti, načež uvádí, že v dovolání poukázal na excesy v trestním řízení, odkázal na právní úpravu, cituje zákony a "činí i právní závěry a brojí proti právnímu posouzení soudy nižších instancí". Neobjasňuje ale, kde a jak v dovolání skutečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 o.
s. ř. Jinými slovy, stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádné důvody zpochybňující závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovolání trpí vadami. V této části je proto ústavní stížnost také zjevně neopodstatněná proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a je nepřípustná proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu, protože stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Neobsahovalo-li dovolání vymezení předpokladu jeho přípustnosti, Nejvyšší soud neměl prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil.
Na dovolání stěžovatele v této části je proto třeba hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61 a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 604/25 , bod 8; I. ÚS 263/25, bod 5; IV. ÚS 2421/19, bod 10).
12. Ústavní soud tak stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu