Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem Brno, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 Afs 92/2007 - 71, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, čj. 29 Ca 50/2005 - 44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. III. ÚS 84/94 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zejména je třeba konstatovat, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává právě přehodnocení výsledků dokazování, jež provedly obecné soudy. Uplatňuje přitom argumenty, kterými se již, zejména Nejvyšší správní soud, v napadených rozhodnutích náležitě zabývaly. Přitom právě rozhodnutí tohoto soudu, které se s totožnými námitkami stěžovatele náležitě vypořádává, nijak věcně nenapadl.
Stěžovatel především, aniž by jednotlivé neprovedené důkazy konkretizoval, tvrdí, že krajský soud se nevypořádal se všemi jím navrženými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení správních soudů, zkoumá jen, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené správními soudy ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Do tohoto procesu by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by správní soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Oba soudy stěžovateli dostatečně zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel dostatečným způsobem neprokázal uskutečnění obchodních případů s D. H. Protože neunesl důkazní břemeno, nemohl správce daně uznat stěžovatelem tvrzené výdaje za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95
(publ. pod č. 130/1996 Sb.) konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Ústavní soud proto v citovaném nálezu dále konstatoval, že zmíněné ustanovení nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tento subjekt sám tvrdí. Pouze takto interpretovanou úpravu důkazního břemene daňového subjektu lze považovat za ústavně souladnou. V konkrétní situaci stěžovatele bylo na něm, aby prokázal tvrzené výdaje, spočívající v nákupu druhotných surovin.
Námitkou zmatečnosti správního řízení, spočívající v jeho vedení společně se třetí osobou, se zabýval jak soud krajský, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž ze spisu zcela jednoznačně vyplývá, že daňová kontrola byla provedena s každým účastníkem samostatně. Stěžovatel přitom ani nenamítá, které úkony byly podle něj vedeny společně. Rovněž stěžovatelovou námitkou nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud obsáhle vypořádal na straně 4 svého rozhodnutí, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecnými soudy podaný výklad a aplikace rozhodného podústavního práva nevybočuje ze standardů rozhodovací praxe, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu