Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti S. Ch., t. č. Věznice P.O.BOX 115, Opava, zastoupené advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem, st., sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1021/2024-582 ze dne 11. prosince 2024, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 39/2024-481 ze dne 6. června 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 53 T 1/2024-424 ze dne 19. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, podle čl. 39 Listiny. K tomu mělo dojít nedostatky v procesu dokazování v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovatelce jako obviněné, chybnou právní kvalifikací skutku, za který byla odsouzena, a uložením nezákonného trestu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 53 T 1/2024, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem krajského soudu uznána vinnou pokusem vraždy podle § 21 odst. 1, k § 140 odst. 2 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a k trestu propadnutí věci. Zároveň jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě a povinnost zaplatit poškozené pojišťovně náhradu škody. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stěžovatelčino odvolání, Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl.
3. Trestného činu se stěžovatelka podle soudů dopustila ve zkratce tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři s poškozeným odešla z pokoje, kde poškozený ležel na posteli, do kuchyňského koutu, kde vzala ze zásuvky nůž, přešla zpět do pokoje, kde poškozený mezitím z postele vstal a stěžovatelka jej nožem napadla tím způsobem, že mu zasadila silou nejméně střední intenzity jednu ránu do oblasti hrudníku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v dovolání argumentovala existencí opomenutých důkazů, s čímž se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka se především domáhala doplnění znaleckého posudku z oboru soudního lékařství za účelem vyjasnění možných variant skutkového děje, neboť znalkyni nebyl poskytnut dostatek času k formulování jasných závěrů. Stěžovatelka navrhovala také doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, a to k objasnění její motivace ve vztahu k jednání, kterého se dopustila, a k posouzení, zda nebyla ve stavu zmatenosti bez jasného záměru, co vlastně chce učinit.
5. Dalšími opomenutými důkazy měly být důkazní návrhy směřující k opatření všech dostupných podkladů pro posouzení obecné i speciální věrohodnosti poškozeného. Všechny soudy označily za nevěrohodnou tu část svědecké výpovědi poškozeného u hlavního líčení, ve které poškozený popsal okolnosti, které předcházely jeho zranění a o kterých v první výpovědi nehovořil. Tento názor stěžovatelka považuje za nesprávný a předčasný. S ohledem na to, že výpověď poškozeného byla jediným přímým důkazem, bylo potřeba klást maximalistické požadavky na opatření podkladů pro závěr, zda je skutečně nade vší pochybnost jisté, že poškozený vypovídal u hlavního líčení lživě. Proto stěžovatelka navrhovala doplnění znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a doplňující výslech poškozeného k otázce, zda opravdu sliboval dědečkovi stěžovatelky, že bude nepravdivě vypovídat.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že již v dovolání namítala, že závěry nalézacího a odvolacího soudu o průběhu skutkového děje jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ani s těmito argumenty se ale údajně Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s právní kvalifikací jednání, které jí soudy daly za vinu. Stěžovatelka dle svých slov nechtěla poškozeného usmrtit ani nebyla srozuměna s tím, že manipulací s nožem může způsobit jeho smrt, neboť ji k poškozenému váže pevný citovaný vztah a nikdy by se jednání, kterým by mu mohla vážně ublížit, nedopustila. Vzhledem k amnézii se nemohla k průběhu posuzovaného jednání odpovědně vyjádřit, v dovolání ale poukazovala na okolnosti svědčící o tom, že nešlo o eventuální úmysl, nýbrž vědomou nedbalost. Nejvyšší soud pak při svých úvahách vyšel z předpokladu, že šlo o záměrné bodnutí nožem právě do místa zranění na hrudníku poškozeného, k naplnění takového předpokladu ovšem schází prokázaný skutkový základ. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11), který se také zabýval problematikou eventuálního úmyslu při útoku nožem.
8. Podle stěžovatelky byly konečně splněny zákonné důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila v dovolání, Nejvyšší soud však v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023 konstatoval, že tato námitka nespadá pod žádný dovolací důvod.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
11. Stěžovatelka se stejně jako v dovolání pouští do detailní polemiky se skutkovými závěry soudů. V souladu s výše uvedeným nicméně Ústavní soud toliko ověřil, že si krajský soud pro své rozhodnutí obstaral dostatečný důkazní materiál, na jehož základě dospěl k logickým a přesvědčivě odůvodněným skutkovým závěrům. Extrémní rozpor těchto závěrů s provedenými důkazy Ústavní soud neshledává a stejně tak neshledává porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv ve způsobu, jakým obdobně formulovanou námitku vypořádal Nejvyšší soud. Také dovolací soud se totiž skutkovými námitkami zabývá jen z hlediska vyloučení excesů [viz § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu].
12. Jde-li o dle stěžovatelky opomenuté důkazy, soudy se zabývaly všemi stěžovatelkou uváděnými důkazními návrhy a vysvětlily, proč jim nevyhověly. Stěžovatelka tyto důvody považuje za nedostatečné, je ale primárně na soudech, aby rozhodly, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a které nikoliv. Z pohledu Ústavního soudu je zejména důležité, aby svůj postup dostatečně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s postupem soudu, byť i podrobně odůvodněn, zásadně věc do ústavní roviny neposouvá. Lze tak jen poznamenat, že odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru Ústavní soud shledává dostatečným (viz zejména body 17-19 usnesení vrchního soudu a bod 32 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Soudy se dostatečně zabývaly i právní kvalifikací trestného jednání stěžovatelky. K tomu lze dodat, že stěžovatelčina argumentace v této části vychází primárně z jiné verze skutkového stavu, než jaký soudy zjistily. Jak už uvedl Nejvyšší soud, provedenými důkazy (mimo jiné i znaleckým posudkem) bylo vyvráceno, že by k bodnutí došlo nešťastnou náhodou v důsledku přetahování o nůž. Naopak z nich vyplynulo, že stěžovatelka poškozeného bodla záměrně a při srozumění, že tím může dojít k usmrcení poškozeného. K odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02
Ústavní soud dodává, že každý případ je jedinečný a ze skutečnosti, že Ústavní soud v jednom případě bodnutí nožem shledal, že nelze dospět k závěru o úmyslu poškozeného usmrtit, nelze dovozovat, že to snad bude pravidlem. V tehdejší věci šlo o mimořádně nepřehlednou situaci, v níž obžalovaný v obklopení vůči němu nepřátelsky naladěných osob reagoval na prvotní fyzický útok ze strany pozdějšího poškozeného, jemuž se při následném útěku dokonce snažil zajistit lékařskou pomoc. Zde byla stěžovatelka od počátku agresorem, došla si pro nůž přímo za účelem útoku na poškozeného a následně tento útok provedla způsobem, který jen náhodou neskončil smrtí (lékařskou pomoc pak poškozený musel vyhledat sám, resp. za pomoci sousedky).
14. Závěrem stěžovatelka brojila i proti uloženému trestu, resp. proti závěru soudů, že nebyly splněny podmínky pro jeho mimořádné snížení pod dolní hranici trestní sazby, i zde lze nicméně uvést, že tato otázka byla v trestním řízení již dostatečně vypořádána. Soudy všech tří stupňů se totiž možnou aplikací § 58 odst. 1, 6 trestního zákoníku zabývaly a vysvětlily, proč podle jejich názoru v podmínkách posuzované věci nebyla namístě. Také v tomto případě tak postačí odkázat na obsah napadených rozhodnutí. Lze dodat, že Nejvyšší soud sice naznačil nesouhlas s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 , z hlediska posuzované věci je nicméně podstatné, že se Nejvyšší soud danou námitkou stěžovatelky přesto zabýval a podrobně ji vypořádal.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu