USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2024 o dovolání obviněné S. Ch. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 1 To 39/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 1/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. Ch. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2024, č. j. 53 T 1/2024-424, byla obviněná S. Ch. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného v rozsudku. Dále jí bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná S. Ch. v podstatě v tím, že dne 29. 7. 2023 v době okolo 3:10 hod. v XY, na ulici XY XY, ve druhém patře bytového domu, v prostoru jí užívaného bytu, po předchozím požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři s poškozeným L. N. odešla z pokoje, kde ležel poškozený na posteli, do kuchyňského koutu, tam vzala z kuchyňské zásuvky nůž s délkou čepele 20 cm, přešla zpět do pokoje, kde poškozený mezitím vstal z postele a obviněná jej uvedeným nožem napadla tím způsobem, že mu zasadila silou nejméně střední intenzity jednu ránu do oblasti hrudníku, čemuž se poškozený započal bezprostředně po započetí útoku bránit levou rukou nataženou před sebe, následně utekl z bytu a přivolal si lékařskou pomoc, čímž obviněná poškozenému způsobila bodnořeznou ránu přední stěny hrudní vlevo, s vbodem umístěným 3,5 cm od přední střední čáry těla vlevo a 8 cm nad úrovní spojnice prsních bradavek, délky 3,5 cm, pokračující bodným kanálem zprava doleva celou silou hrudní stěny do levé pohrudniční dutiny, přičemž délka bodného kanálu ve stěně hrudní činila 5,28 cm, způsobující přítomnost vzduchu v podkoží v okolí bodné rány hrudníku, tzv. emfysem, přítomnost vzduchu v levé pohrudniční dutině, tzv. plášťový pneumotorax, přítomnost krve v levé pohrudniční dutině, tzv. hemotorax, řeznou ránu hřbetní plochy levé ruky, a to základního článku 1. prstu levé ruky, probíhající přes meziprstní prostor 1. a 2. prstem na hřbetní plochu základního článku 2. prstu, celkové délky 12,8 cm a dvě škrábancovité povrchní kožní oděrky hřbetní malíkové plochy pravé ruky, se kterými byl poškozený převezen k lékařskému ošetření s nutnou hospitalizací do Fakultní nemocnice Olomouc, v jejich důsledku byl omezen v obvyklém způsobu života nejméně 12 týdnů, zejména samotnou hospitalizací a bolestivostí utrpěných zranění, přičemž s ohledem na intenzitu a mechanismus útoku vedený bodnořezným nástrojem silou nejméně střední intenzity mohla obviněná způsobit poškozenému závažnější až život ohrožující poranění, zejména vniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny, tzv. přetlakový pneumotorax mohl během krátké doby vést k dechové tísni, zatížení oběhového systému a bez včasné lékařské pomoci ke smrti poškozeného a obviněná si vzhledem k použité zbrani, razanci útoku a tělesné krajině, vůči které útok směřoval, musela být vědoma toho, že svým útokem může poškozenému reálně způsobit zranění, která by měla za následek jeho smrt, a pro případ, že takový následek nastane, s tím byla srozuměna.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2024, č. j. 1 To
39/2024-481, bylo odvolání obviněné směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. Ch. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci svého mimořádného opravného prostředku obviněná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, přičemž součástí podání učinila doslovné znění podaného odvolání i jeho doplnění. V části označené jako dovolání pak naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k těmto rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Neprovedení podstatných důkazů vedlo k důkazní nouzi, v níž rozhodovaly soudy obou stupňů, a ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy i se zásadou in dubio pro reo. Žádným způsobem (kromě navrženého doplnění dokazování) není možné odstranit pochybnosti o skutkových otázkách podstatných pro rozhodnutí soudu, což zakládá rovněž dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1093/2023).
5. Předkládaný zjevný rozpor podle jejího přesvědčení spočíval v tom, že podstatná skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Nelze vyčíst, z jakého důkazu soud dovodil, že se poškozený po započetí útoku bránil levou rukou nataženou před sebe, neboť při takovém počínání by byla zasažena dlaňová strana jeho ruky, nikoli hřbetní. Rovněž podle ní odporuje elementární logice, aby jednou ranou nožem vedenou proti hrudníku poškozeného došlo k bodnořezné ráně ve stěně hrudní vedené střední intenzitou a současně k řezné ráně na hřbetní straně ruky vedené malou intenzitou.
Důvodně proto navrhovala, aby byl znalecký posudek MUDr. Kateřiny Vránové doplněn posouzením, zda zranění poškozeného nemohla vzniknout jiným mechanismem, zejména při přetahování o nůž. Konstatovala pak, že soudy obou stupňů se podrobněji nezabývaly obsahem výpovědi znalkyně MUDr. Kateřiny Vránové u hlavního líčení, z níž vyplynula možnost i jiného průběhu zraňujícího mechanismu. Znalkyně totiž připustila vznik zranění hrudníku při pohybu poškozeného proti noži pevně fixovanému druhou osobou. K otázce na možný mechanismus vzniku řezné rány na levé ruce poškozeného znalkyně uvedla, že ke zranění hřbetní strany ruky mohlo dojít, kdyby poškozený vztáhl ruku proti nějaké hrozbě, nicméně dále se jednalo o různorodou škálu možností s nepřesvědčivými závěry, neboť poškozený nikdy nehovořil o tom, že by si chránil rukama obličej.
Podle jejího názoru znalkyně neměla dostatečný časový prostor na promyšlení odpovědi, neboť se teprve u hlavního líčení dozvěděla obsah procesních výpovědí. Znalkyně se u hlavního líčení vyjádřila i k drobnému poranění na pravé ruce, přičemž připustila, že mohlo vzniknout od nehtů, od nože, ale taky mohlo vzniknout jindy, tj. i toto mohlo vzniknout při přetahování o nůž. Za této důkazní situace se mělo v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z varianty pro obviněnou nejpříznivější.
6. Dále se vyjádřila k závěru soudů, že ze dvou procesních výpovědí poškozeného L. N. je zcela pravdivá jeho výpověď ze dne 1. 8. 2023, zatímco jeho výpověď u hlavního líčení je v části odchylující se od výpovědi z přípravného řízení nevěrohodná. Krajský soud nespecifikoval, které konkrétní tvrzení poškozeného z výslechu u hlavního líčení je nepravdivé a z jakých jiných důkazů taková nepravdivost vyplývá. Soudy své úvahy o neobjektivitě svědka založily na pouhém podezření, že poškozený jen proto, že s obviněnou v průběhu celého trestního řízení udržuje citový vztah a plánuje s ní společnou budoucnost, má zájem na výsledku trestního řízení, nicméně to nedokazuje, že lže.
Obdobně nebylo žádným důkazem vyvráceno tvrzení poškozeného, že se mu jevilo počínání obviněné tak, že směřuje k jejímu sebepoškození, a snažil se jí odebrat nůž z ruky, aby se nezranila. Ničím není vyloučeno, že při tom nemohlo dojít k jeho zranění. Znalecký posudek MUDr. Kateřiny Vránové přímo nevyloučil žádnou z těchto verzí, když uvedl, že vzájemnou polohu těl zúčastněných osob nebylo možné určit. Za nepodložený označila závěr, že výpověď poškozeného z 1. 8. 2023 byla zcela spolehlivá, úplná a pravdivá, neboť znaleckým posudkem MUDr.
Kateřiny Vránové byla zpochybněna plná zdravotní schopnost poškozeného v tento den. Vyplývá z něj, že 1. 8. 2023 došlo u poškozeného k postupnému nárůstu bolesti na hrudníku a dušnosti a byl indikován k chirurgické revizi dutiny hrudní, která byla provedena následujícího dne. Lze tedy dobře připustit, že si poškozený za této situace nemusel na některé části skutkového děje při svém prvním výslechu vzpomenout, když nadto trpěl bolestmi, byl pod vlivem léků a neodezněl ještě poúrazový stres. Vzhledem k amnézii obviněné je pak poškozený jediná osoba, jež věděla, jak se skutek odehrál.
Ač obviněná význam svědecké výpovědi poškozenému zdůrazňovala, rozhodně ho tím nenaváděla k nepravdivé výpovědi. Obviněná dále uvedla, že nevidí žádný rozpor mezi první a druhou výpovědí poškozeného. Tento již v přípravném řízení uváděl, že se jednání obviněné bránil, žádnou část své první výpovědi u hlavního líčení nepopřel a uvedl jen další okolnosti, na které si dodatečně vzpomněl. Zdůraznila, že poškozený se domáhal svého nového výslechu u policejního orgánu a jelikož neuspěl, požádal obhájce obviněné, aby jeho výslech navrhl, což bezvýsledně učinil.
Konečně uvedla, že vysvětlení soudů stran odchodu poškozeného z bytu není podloženo žádným důkazem; poškozený vysvětlil, že se rozhodl takto jednat, aby urychlil kontakt se záchrannou službou, kterou si telefonicky přivolal.
7. Obviněná též vznesla výhrady spočívající v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Oba soudy totiž neprovedly dokazování v nezbytném rozsahu a zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů, přičemž obviněná své návrhy vznesla v odvolacím řízení. Konkrétně uvedla, že se jednalo o doplnění znaleckého posudku MUDr. Kateřiny Vránové, jež měla podrobněji posoudit, jak souvisí se zraněním hrudníku řezné poranění levé ruky poškozeného, jak mohlo vzniknout, blíže popsat zdravotní komplikace při hospitalizaci poškozeného, jejich dopad na psychiku poškozeného a možné ovlivnění jeho schopnosti vypovídat dostatečně koncentrovaně a podrobně v den výslechu 1. 8. 2023, podrobněji objasnit otázku o směru bodného kanálu i s přihlédnutím k faktu, že se jednalo o bodnořeznou ránu. Dále konstatovala, že úplnost tohoto znaleckého posudku byla nepříznivě ovlivněna tím, že znalkyně byla s obsahem procesní výpovědi poškozeného z přípravného řízení i jeho výpovědí u hlavního líčení seznámena až v průběhu jejího výslechu a vyzvána k okamžité reakci. Tímto postupem mělo být znalkyni významně ztíženo podání důkladně promyšleného posudku. Při zpracování písemného znaleckého posudku měla přitom k dispozici jen neprocesní úřední záznamy o podání vysvětlení obviněné a poškozeného, přičemž poukázala na otázku korektnosti takového procesního postupu, když k důkazním účelům jinak procesně nepoužitelné úřední záznamy byly použity jako podstatný podklad pro znalecký posudek. Odvolací soud pak obecně uvedl, že doplnění předmětného znaleckého posudku nepovažoval za potřebné, aniž by konkrétně reagoval na odůvodnění tohoto důkazního návrhu, zejména ve vztahu k mechanismu vzniku poranění poškozeného. Nesouhlasila ani s argumentem, že by posudek nebyl kardinálním důkazem, na němž byla výhradně založena skutková zjištění, neboť se jedná o důkaz zcela zásadní a objektivní.
8. Obviněná dále navrhovala doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie. Zejména požadovala, aby se znalci blíže vyjádřili k psychologickému pozadí té části skutkového děje, kdy žádala o policejní zásah proti poškozenému na základě zcela vymyšleného důvodu a jeho souvislosti s následným incidentem s nožem, zda nešlo o stav zmatenosti bez jasného záměru, co vlastně chtěla uskutečnit, neboť sklon k takovému exhibicionistickému jednání pod vlivem alkoholu je zřejmý i z výstupu obviněné s vidličkou. Dalším důvodem k doplnění znaleckého posudku se jevil sklon obviněné k sebepoškozování s tím, že by mělo být provedeno doplňující vyšetření obviněné a opatřena lékařská dokumentace týkající se dřívějších hospitalizací obviněné v psychiatrických zařízeních. Hodnocení soudu, který konstatoval, že jednala vždy motivovaně a cílevědomě a nejevila žádné známky exhibice opilého člověka s nejasným smyslem, označila za nepodložené, neboť jde o posuzování odborných otázek, které nepřísluší soudu, ale znalci.
9. Dovolatelka též navrhovala výslech poškozeného L. N. k otázce, zda sliboval svědku M. J., že bude nepravdivě vypovídat, a o čem s ním skutečně mluvil. Za nepřiléhavé odůvodnění označila to, že poškozený byl již ve věci podrobně vyslechnut, neboť k obsahu odposlechů telefonních hovorů vyslechnut nebyl a u hlavního líčení, u něhož byl důkaz záznamy odposlechů proveden, nebyl přítomen, takže na ně nemohl reagovat. Konečně znaleckým posudkem z oboru psychologie k posouzení obecné a „speciální“ věrohodnosti poškozeného měla být objasněna otázka, v jakém rozsahu mohla být ovlivněna svědecká výpověď poškozeného ze dne 1.
8. 2023 v souvislosti s jeho zdravotními komplikacemi a krátkým odstupem od zranění, a dále k posouzení, jaký byl a je jeho osobní vztah k obviněné. Znalec by se měl též vyjádřit k otázce, do jaké míry bylo u poškozeného vnímání události a schopnost si ji podrobně vybavit ovlivněno požitým alkoholem. Tento důkazní návrh vznesla za situace, kdy krajský soud považoval výpověď poškozeného částečně za pravdivou a částečně nepravdivou na základě spekulativních úvah. Neprovedení tohoto důkazu odvolací soud odůvodnil jeho nepotřebností a tím, že nejde o jediný důkaz o průběhu skutkového děje, což nepokládala za přiléhavé odůvodnění, neboť za dané rozporuplné důkazní situace se jevil jako nutný ke splnění podmínek základního cíle důkazního řízení, jímž je získání maxima dostupných objektivních důkazů o rozhodných skutkových okolnostech.
10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka označila za nesprávný právní závěr, že by jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Akcentovala, že intenzita bodnutí byla jen střední, pročež nesvědčí o agresivním vedení rány s cílem způsobit co nejtěžší zranění, ale spíše odpovídá nechtěnému zranění při přetahování o nůž. Šlo o jediné bodnutí, když při úmyslu usmrtit by se dal spíše očekávat opakovaný útok. Nevyslovila pak žádnou výhružku, která by svědčila o jejích záměrech.
Z následného jednání poškozeného, který s obviněnou udržuje vztah a pravidelně ji navštěvuje ve vazbě, je zřejmé, že je přesvědčen, že mu nechtěla ublížit. Zcela chybí i motivace k takovému úmyslnému trestnému činu, neboť i znaleckým posudkem z oboru psychologie bylo prokázáno, že mezi obviněnou a poškozeným byla pevná citová vazba. Pakliže intenzita bodnutí nebyla způsobilá k usmrcení poškozeného, nemohlo se jednat o pokus vraždy. Bylo prokázáno, jaké zranění na hrudníku poškozeného vzniklo, ale nebylo prokázáno, že právě k takovému následku jednání obviněné směřovalo.
Jestliže jedním pohybem ruky obviněné držící nůž mělo dojít ke zranění ruky i hrudníku poškozeného, nelze určit, o jaký pohyb ruky poškozeného primárně šlo, co bylo jeho smyslem, kam směřoval a co zranění hrudníku předcházelo. Hodnotící úvahy soudů vycházely výlučně ze zjištěného zranění, ke kterému ovšem jednání obviněné primárně nemuselo směřovat, a byly spekulativní. Zdůraznila, že poškozený jako jediný přímý svědek opakovaně vyjádřil přesvědčení, že úmysl obviněné nesměřoval k jeho usmrcení, s čímž je v souladu i jeho trvající citová vazba na obviněnou.
Dodala, že v daném případě je nutno srozumění s úmrtím poškozeného ve smyslu pozitivního postoje vyloučit, a to i vzhledem k citové vazbě obviněné k poškozenému. Zastávala tak názor, že lze dovodit nejvýše její nedbalostní zavinění ke zranění poškozeného, tj. jedná se o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Konečně obviněná namítala, že se soudy náležitě nevypořádaly s právní otázkou, zda byl dán zákonný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, přičemž měla za to, že zákonné podmínky dány byly. Za zásadní označila skutečnost, že šlo o pokus trestného činu, při kterém sice došlo k zasažení důležitého orgánu poškozeného, ale s kratší dobou léčení a zhojením zranění bez trvalých následků, jednání obviněné nebylo promyšlené ani rozhodné, což se projevilo menší intenzitou násilí a tím, že po zjištění zranění zůstala pasivní a v jednání nepokračovala, ačkoli jí nic nebránilo. Konstatovala, že jí nelze klást k tíži, že si průběh události spolehlivě nepamatuje, tudíž se nemohla doznat, nicméně i tak svého jednání litovala a stavěla se k němu kriticky. V její prospěch by měl svědčit i její mladý věk a dosavadní beztrestnost. Za podstatné nápravné opatření plnící do značné míry funkci trestu (zejména prevenční a výchovnou) označila uložené ochranné protialkoholní léčení, se kterým plně souhlasila, neboť její závislost na alkoholu byla zásadní příčinou poruch v jejím chování. Rovněž deklarovala rozpor s funkcí trestu spočívající ve satisfakci ve vztahu k poškozenému, neboť uložený přísný trest poškozený pociťuje jako zásah do svých životních plánů na trvalé soužití s obviněnou. Její náprava tedy může být dosažena i trestem kratšího trvání. V tomto ohledu poukázala na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 631/23, podle nichž má § 58 odst. 1 tr. zákoníku povahu hmotněprávního ustanovení, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž zruší usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání obviněné S. Ch. uvedla, že dovolatelka opakovala obhajobu, kterou uplatnila již v předchozím řízení. Námitku, že soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům, neboť vycházely z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení a závěrů písemného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který nebyl dostatečný, označila za formálně, nikoli však materiálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Obviněná prostřednictvím této námitky soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů, jež vedlo k chybným skutkovým závěrům, avšak takovou námitku nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, neboť její podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. V obecné rovině konstatovala, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, nejsou v žádném, natož zjevném rozporu s provedenými důkazy. Krajský soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, návazně zformoval takový průběh děje, který s provedenými důkazy koresponduje, což se stalo podkladem pro vyslovený závěr o vině a užitou právní kvalifikaci.
Rovněž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněné, jež obsahově zcela odpovídala námitkám uplatněným v dovolání. Nalézací soud se zejména věnoval rozdílům ve výpovědích poškozeného L. N. z přípravného řízení a z hlavního líčení, které konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy. Sám odvolací soud nad rámec provedl doplnění dokazování v podobě přečtení výpovědi svědka M. J. Důkazy ve svém souhrnu vedly nalézací soud k tomu, aby vyhodnotil jako nezkreslenou a pravdivou výpověď poškozeného z přípravného řízení, zatímco výpověď před soudem označil jako ovlivněnou pokračujícím vztahem s obviněnou.
14. Rovněž se vyjádřila k případnému opomenutí důkazů ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primárně poukázala na skutečnost, že obviněná námitku tzv. opomenutých důkazů deklarovala již v rámci svého odvolání ve zcela totožném rozsahu. Podle jejího přesvědčení dovolatelka de facto pouze napadala zcela zákonný a řádný postup obou soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale též vyložit, z jakých důvodů nebyly provedeny.
Odvolací soud v tomto ohledu neshledal na straně nalézacího soudu žádných pochybení. Doplnění výpovědi poškozeného L. N. a vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie označil za nadbytečné, neboť otázka věrohodnosti výpovědi poškozeného v trestním řízení již byla náležitě objasněna. Nalézací soud logicky a na základě provedených důkazů vysvětlil, proč považoval za věrohodnou právě výpověď poškozeného z přípravného řízení, přičemž nezůstala osamocena. Ze stejných důvodů byl odmítnut návrh na dopracování znaleckého posudku z oboru soudního lékařství; znalkyně byla v rámci svého osobního výslechu konfrontována s oběma verzemi výpovědi poškozeného, přičemž nedošlo ke změně písemných závěrů posudku.
K odmítnutí navrhovaného důkazu v podobě doplnění znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie se zaměřením na duševní pozadí skutkového děje se odvolací soud též vyjádřil, přičemž připomněla, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy.
15. K dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že konkrétní námitky obviněné jsou z podstatné části námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro obviněnou příznivější skutková zjištění. S ohledem na tuto skutečnost je možno uplatněné námitky podřadit pod předmětný důvod dovolání jen s určitou mírou tolerance. Dovolatelka zpochybnila, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu naplnila po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr.
zákoníku, nicméně tuto námitku označila za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupkyně ovšem souhlasila se závěry učiněnými soudy, neboť v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněné na poškozeného právní kvalifikaci plně odůvodňují. Ostrý předmět, nůž o délce čepele 20 cm, je nepochybně svým charakterem zbraní nejen v právním, ale i v technickém smyslu, již samotnou povahou určený a použitelný k tomu, aby výrazně zesílil vedený útok. Při bodnutí takovým předmětem do levé části hrudníku, v níž jsou uloženy životně důležité orgány (plíce a zejména srdce), může u postižené osoby snadno dojít ke vzniku velmi závažných, popřípadě až fatálních poranění, k čemuž s ohledem na souhrn nahodilých událostí, neodvislých od vůle obviněné, nedošlo.
Pakliže obviněná spekulovala o možnosti posouzení jejího jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, konstatovala, že tento její návrh vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn provedeným dokazováním, a proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohl naplnit.
16. Zbývající argumentaci obviněné, jíž brojila proti neužití moderačního práva soudu a domáhala se snížení uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, označila za nepodřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to i přes poukaz obviněné na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 631/23. Obviněná fakticky namítala nepřiměřenost jí uloženého trestu, což s ohledem na konkrétní aspekty této trestní věci a závěry konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K předmětnému nálezu Ústavního soudu konstatovala, že se jednalo o skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišný případ. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodnil ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023). Nalézací soud dostál své povinnosti a přezkoumatelným způsobem vyložil, proč neshledal v posuzovaném případě podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Za stěžejní důvod soud označil povahu a závažnost předmětného pokusu, které nevybočují z případů v rámci užité právní kvalifikace se vyskytujících. Zranění poškozeného mohlo reálně vést k jeho smrti, a to že takový následek nenastal, bylo otázkou náhody a včasné lékařské péče, přičemž obviněná se po činu na záchraně poškozeného nijak nepodílela. Odvolací soud se s uvedeným závěrem ztotožnil a dodal, že vzhledem k postoji obviněné nebyl naplněn ani předpoklad, že by šlo dosáhnout její nápravy trestem kratšího trvání.
17. Státní zástupkyně tak dospěla k závěru, že dovolání obviněné zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a zčásti je zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dlužno dodat, že výslovně zvolila první a třetí alternativu zde uvedenou.
20. Rovněž pak svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je pak především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
21. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná deklarovala zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu vraždy, s obsahem provedených důkazů, jenž spatřovala zejména v rozporu s výpovědí poškozeného a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i v extrémním porušení zásady in dubio pro reo. Rovněž pak namítala neprovedení pro ni podstatných, v dovolání specifikovaných navrhovaných důkazů. Dále poukázala na absenci subjektivní stránky posuzovaného jednání a dovozovala, že užitá právní kvalifikace nebyla správná. Konečně deklarovala naplnění zákonných podmínek pro užití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku.
22. Nutno však úvodem v obecné rovině k podanému dovolání konstatovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněné, které uplatňovala v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Její argumentace je pak zejména vystavěna na paušálním nesouhlasu s úvahami soudů obou stupňů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Dovolatelka převážnou část své argumentace věnovala rozporování skutkových zjištění. Nicméně činila tak způsobem, jenž je možno označit za čirou polemiku se soudy nižších stupňů, kdy dovolacímu soudu předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, z něhož vyvozuje vlastní skutkové závěry. V tomto směru zejména její bodnutí zasadila do kontextu skutkového děje jakožto nešťastné bodnutí v rámci vzájemného přetahování o nůž, přičemž nesouhlasila s tím, že se soudy přiklonily k výpovědi poškozeného učiněné v rámci přípravného řízení.
24. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo.
25. Jestliže obviněná nesouhlasila se skutkovými závěry stran jejího záměrného zasazení rány nožem do oblasti hrudníku poškozeného, nutno konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného z přípravného řízení, která korespondovala se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokolem o ohledání místa činu, zvukovými záznamy telefonátů poškozeného na tísňovou linku a linku zdravotnické záchranné služby, jakož i se zvukovými záznamy telefonátů obviněné z vazební věznice s blízkými osobami a výpovědí svědka M. J. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se obviněná dopustila shora popsaného jednání.
26. Provedenými důkazy bylo jednoznačně vyvráceno, že nedošlo k přetahování o nůž a v důsledku toho k bodnutí poškozeného nešťastnou náhodou (pro úplnost lze doplnit, že údajná snaha poškozeného vzít obviněné nůž by neměla významnější skutkový dopad). Jestliže obviněná popírala svou aktivní roli útočníka s ohledem na lokalizaci dalších zranění, pročež podle ní popsaná zranění poškozeného mohla vzniknout i jinak, dovolací soud odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z tohoto vyplývá, že mj. zranění na levé ruce mohlo vzniknout obranou poškozeného, neboť výpověď poškozeného učiněná v přípravném řízení uspokojivě vysvětluje vznik objektivně zadokumentovaného poranění. Nicméně toto zranění, stejně jako škrábancovité povrchní kožní oděrky hřbetu pravé ruky nejsou z hlediska trestného činu vraždy rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu.
27. Soud prvního stupně pak řádně objasnil, proč při ustálení skutkového děje vycházel z výpovědi poškozeného L. N. z přípravného řízení, zatímco jeho pozdější výpověď u hlavního líčení byla v části se odchylující shledána nevěrohodnou, činěnou ve snaze napomoci obviněné, s níž chtěl setrvat ve vztahu. Z rámce jeho úvah lze akcentovat především bezprostřední chování poškozeného po činu, neboť z bytu ihned vyběhl a volal záchrannou službu, na tísňovou linku pak sdělil, že jej přítelkyně pobodala, a bezprostřední oporu se snažil získat tím, že zvonil u sousedky svědkyně I.
M. Tyto okolnosti, kdy se snažil uniknout z dosahu obviněné, v kontextu dalších důkazů nasvědčují tomu, že obviněnou vnímal jako agresora a zranění nevznikla předkládanou nešťastnou náhodou. Dále lze zmínit i vyhodnocení záznamu s vidličkou, na němž byla taktéž obviněná agresivní směrem k poškozenému (a nikoli k sobě), přičemž poškozený tuto agresi nepochybně vnímal. Možný popsaný mechanismus vzniku zranění pak korespondoval se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Konečně z obsahu záznamů telefonních hovorů obviněné z vazby byla dovozena její snaha přimět poškozeného k tomu, aby u soudu vypovídal příznivěji pro obviněnou, i odhodlání poškozeného tak učinit. Naopak z žádných okolností nevyplývá, že by obsah výpovědi poškozeného v přípravném řízení byl ovlivněn jeho zdravotním stavem. Poškozený poměrně brzy po proběhnuvším incidentu podrobně a v logické návaznosti referoval o tom, co se mělo stát.
28. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li pak v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo (natož extrémně). Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněné nevznikly.
29. Dovolatelka dále namítala, že zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k neprovedení některých specifikovaných důkazů – konkrétně se jednalo o doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, doplňující výslech poškozeného a vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozeného. Předmětné konstatování lze sice podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.
30. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. Jak sama dovolatelka podotkla, totožné námitky již vznesla v rámci odvolacího řízení, přičemž soud odvolací pojal do odůvodnění svého rozhodnutí argumenty, pro které nepřistoupil k doplnění dokazování o předložené návrhy. Zdá se, že obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku zásadně nesouhlasí s argumenty tam učiněnými, nicméně tyto jsou srozumitelně a přezkoumatelně předneseny a dovolací soud neshledává důvodů, jež by vadu vytýkaných opomenutých důkazů založily.
32. Odvolací soud tedy v rámci odůvodnění svého usnesení zevrubně rozebral, proč neshledal důvody pro doplnění dokazování (viz odstavce 16. až 19.), přičemž v podrobnostech lze plně odkázat na jeho zdůvodnění. Konkrétně k dopracování znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, jež nepovažoval za potřebné, uvedl, že důkaz byl proveden u hlavního líčení, byl doplněn výslechem znalkyně, která potvrdila, že průběh události nastíněný poškozeným uspokojivě vysvětluje vznik objektivně zadokumentovaných ostrých poranění poškozeného, přičemž jí byly předestřeny obě verze výpovědi poškozeného. K návrhu na doplnění znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie ke stavu obviněné, který by se měl zabývat duševním pozadím skutkového děje, bylo (za pomoci bližšího rozboru) konstatováno, že znalecký posudek byl u hlavního líčení též proveden, jeho obsah zohledněn v učiněných skutkových zjištěních a tato byla dostatečná pro závěry celkové. Konečně ani doplňující výslech poškozeného L. N., jakož i návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozeného nepovažoval odvolací soud za nezbytné k posouzení věci, neboť otázka věrohodnosti výpovědi poškozeného v trestním řízení již byla náležitě objasněna. Hovory obviněné s blízkými osobami (jejichž obsah byl zřejmý z provedení tohoto důkazu u hlavního líčení) přispěly k hodnocení výpovědi poškozeného, přičemž je nadbytečné, aby se poškozený za stávající situace vyjadřoval k příslibu učiněnému svědku M. J. Nebyly rovněž zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly relevantnímu ovlivnění výpovědi poškozeného v přípravném řízení jeho zdravotním stavem, přičemž obsah této jeho výpovědi korespondoval, jak již bylo rozebráno shora, s dalšími ve věci provedenými důkazy.
33. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněnou subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo předestřeno, tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
35. Obviněná přitom brojila proti právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Činila tak ovšem parciálně na základě svého přesvědčení o alternativním skutkovém ději (přetahování o nůž). Nejvyšší soud pak při svém posuzování vycházel z již stabilizovaných skutkových zjištění a dospěl k přesvědčení, že závěr o úmyslném zavinění dovolatelky oporu v provedených důkazech bezesporu má.
36. V obecné rovině je vhodné předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
37. Dále nutno konstatovat, že pachatel jedná v nepřímém úmyslu, jestliže věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
38. Ve vztahu ke skutku, jenž je předmětem právního posouzení, lze konstatovat, že závěr o naplnění úmyslu eventuálního je zcela přiléhavý a zevrubně odůvodněný (v tomto směru dovolací soud odkazuje na odstavce 29. a 30. odůvodnění nalézacího soudu a odstavce 23. až 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Relevantními skutečnostmi ve vztahu k prokázání zavinění ve vyžadované formě jsou zjištění, že obviněná zasadila poškozenému kuchyňským nožem s délkou čepele 20 cm silou nejméně střední intenzity jednu ránu do oblasti hrudníku. Tato byla v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství způsobilá přivodit poškozenému smrt, tj. bezprostředně ho ohrožovala na životě v případě, kdy by mu nebyla poskytnuta rychlá a kvalifikovaná pomoc. Podle předmětného znaleckého posudku byla užitá intenzita nejméně střední. Již soud prvního stupně přiléhavě odůvodnil, že i laik si musí být dobře vědom toho, že v lidském trupu jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž násilné poškození vede bez včasné lékařské pomoci ke smrti člověka. Vzhledem k použitému nástroji, způsobu a razanci útoku a tělesné krajině, vůči které její útok nožem směřoval, pak musela být obviněná srozuměna s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit. K následku nedošlo pouze vlivem nahodilých událostí, neodvislých od vůle obviněné. Z hlediska předkládané motivace nutno dodat, že není významné to, že jí mohl být následek jejího počínání v jejích představách nepříjemný, neboť důležité pro právní posouzení subjektivní stránky je to, že obviněná nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že škodlivý následek nenastane (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Odvolací soud se návazně správně vypořádal s jejími opakovanými tvrzeními o absenci většího počtu bodnutí a chybějících výhružkách, jimiž polemizovala s nikde nevysloveným závěrem o úmyslu přímém. Cíl obviněné byl dostatečně zřejmý i bez chybějící výhružky.
39. Nejvyšší soud tedy konkluduje, že proklamuje-li obviněná, že bodnutí bylo toliko jedno, bagatelizuje své počínání, při němž užila nůž s délkou čepele 20 cm (tedy nástroj rozhodně způsobilý přivodit fatální poranění), jímž nejméně střední intenzitou zaútočila na levou stranu hrudníku poškozeného (tj. místo, kde se nacházejí životně důležité orgány), kdy délka bodného kanálu ve stěně hrudní činila 5,28 cm. S ohledem na intenzitu byť jediného bodnutí do předmětných míst je pro srozumění s případným usmrcením nerozhodné, že se nejednalo o opakovaný útok. Stran absentující motivace lze konstatovat, že citová vazba obviněné k poškozenému nevylučuje její závadové počínání pod vlivem alkoholu. Konečně k citové vazbě oběti k pachateli trestného činu lze dodat (ač tak činil již soud odvolací), že tato nemá vypovídací hodnotu směrem k existenci zavinění pachatele k takovému činu. Následné chování poškozeného, který má s obviněnou udržovat vztah, nemá žádnou spojitost se srozuměním obviněné s jeho smrtí během předmětného incidentu.
40. Pakliže podle názoru dovolatelky lze vyvodit ke zranění poškozeného nejvýše zavinění nedbalostní, které by predikovalo užití právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo možno jí přisvědčit. Již odvolací soud konstatoval, že taková právní kvalifikace neodpovídala zjištěným skutečnostem a okolnostem. V objektivní rovině tomu bránila povaha útoku, který byl způsobilý přivodit smrt poškozeného, v subjektivní pak zavinění obviněné obsahovalo obě složky nepřímého úmyslu, tj. vědomostní i volní.
41. Lze tedy uzavřít, že obviněná věděla, že takovým způsobem může poškozeného bezprostředně ohrozit na životě, může dojít k jeho smrti, a s takovým následkem byla srozuměna, kdy z jejího pohledu již učinila vše, co je nutné k usmrcení jiného. Výhrady dovolatelky k jejímu úmyslu usmrtit poškozeného lze proto považovat za zjevně neopodstatněné. Závěr o úmyslném zavinění je totiž možné učinit i na základě objektivních skutečností (povaha činu a způsob jeho provedení), přičemž soud prvního stupně měl tyto rozhodné okolnosti za spolehlivě zjištěné a učinil je podkladem svého závěru o úmyslném jednání obviněné.
K námitkám směřujícím proti uloženému trestu
42. Konečně obviněná část své dovolací argumentace směřovala vůči uloženému trestu odnětí svobody na dvanáct let. Touto zejména akcentovala pro ni příznivé okolnosti, jež byly soudy pominuty a měly vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku (již na tomto místě je však nutno podotknout, že obviněná zřejmě chtěla uvést odst. 6, neboť odst. 5 dopadá na pachatele označeného jako spolupracující obviněný, kdežto odst. 6 míří na odsouzení pachatele mj. za pokus trestného činu).
43. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44. Jde-li o obviněnou požadovanou aplikaci § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku, pak nutno akcentovat, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené daným ustanovením splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).
45. Je tudíž nutno konstatovat, že námitky uplatněné obviněnou obsahově nenaplňují stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný pokus zločinu mohl být obviněné uložen podle § 21 odst. 2 a § 140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě dvanáct až dvacet let. V daném případě byla výměra tohoto trestu stanovena na dvanáct let, tj. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pro jehož výkon byla obviněná zařazena v souladu s § 56 odst. 2 písm. b) tr. ř. do věznice se zvýšenou ostrahou.
46. Nicméně Nejvyšší soud vědom si nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (na který obviněná poukázala), přezkoumal, zda se soudy nižších stupňů nedopustily pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Dovolací soud se, vědom si požadavku Ústavního soudu, zabýval námitkou obviněné i materiálně (níže) a vypořádal se s ní ústavně komfortním způsobem, aby nedošlo k porušení základních práv obviněné (bod 55. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23). Pro úplnost je však nutné konstatovat, že i po tomto nálezu nadále Nejvyšší soud setrval na své dosavadní ustálené judikatuře vylučující přímo z dovolacích důvodů námitku nesnížení trestu pod dolní hranici trestní sazby na základě některé z fakultativních alternativ § 58 tr. zákoníku. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024, ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024, či ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 822/2024).
47. Obviněná zejména zdůrazňovala, že se jednalo o pokus trestného činu, menší intenzitu užitého násilí, skutečnost, že sice došlo k zasažení důležitého orgánu poškozeného, avšak s kratší dobou léčení a bez trvalých následků, její jednání nebylo promyšlené, po zjištění zranění zůstala pasivní a v jednání nepokračovala, ač jí nic nebránilo. Ke svému jednání se staví kriticky a lituje ho, v její prospěch by měl svědčit i její mladý věk a dosavadní beztrestnost, přičemž by mělo být bráno v potaz i uložené ochranné protialkoholní léčení, neboť její závislost na alkoholu zavdala stěžejní příčinu k jejímu chování. Rovněž deklarovala rozpor s funkcí trestu spočívající ve satisfakci ve vztahu k poškozenému, neboť ten pociťuje uložený trest jako zásah do svých životních plánů na trvalé soužití s obviněnou, pročež její náprava může být dosažena i trestem kratšího trvání.
48. S ohledem na namítané neuplatnění tohoto moderačního práva soudu je opětovně nutno zdůraznit (a současně respektovat) výjimečný charakter ustanovení § 58 tr. zákoníku. Daný postup totiž může být použit jen v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují míru jeho škodlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 791/2023). Takový závěr však v nyní projednávané věci učinit nelze. Postup zvolený soudy nižších stupňů, které se rozhodly ustanovení § 58 tr. zákoníku neaplikovat, považuje Nejvyšší soud za věcně správný.
49. Vysvětlení toho, proč byl obviněné správně ukládán trest v zákonné trestní sazbě, jakož i argumentaci pro neaplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku se soudy obou stupňů věnovaly (viz odstavec 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Shodně přitom dospěly k závěru, že z provedeného dokazování žádná mimořádnost na straně obviněné umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody zjištěna nebyla.
50. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Podle § 58 odst. 6 téhož právního předpisu může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
51. V případě § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Ve vztahu k § 58 odst. 6 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud uvádí, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nepostačuje, že jde o pokus trestného činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze případně odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr.).
52. Nicméně shora předestřené požadované mimořádné okolnosti nebyly shledány. Poměry pachatelky nevykazují parametry nutné k umožnění mimořádného snížení trestu a okolnosti daného případu identifikují dostatečnou společenskou škodlivost jejího jednání, která nikterak nevybočuje z mezí obvykle posuzované trestné činnosti podobného charakteru, pročež by bylo použití stanovené trestní sazby nepřiměřeně přísné a bylo by možné dosáhnout nápravy pachatelky i trestem kratšího trvání. Rovněž povaha a závažnost pokusu trestného činu nebyla natolik nízká, aby bylo možno uzavřít, že uložení trestu odnětí svobody v rámci standardní trestní sazby by bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné a zároveň by její nápravy bylo možno dosáhnout trestem kratšího trvání. V daném případě povaha a závažnost předmětného pokusu nijak nevybočovala z případů, které se v rámci předmětné právní kvalifikace vyskytují. Zejména nutno zopakovat, že obviněná způsobem popsaným ve výroku rozsudku způsobila poškozenému zranění, které mohlo zcela reálně vést ke smrti poškozeného, a to že smrtelný následek nenastal, bylo otázkou náhody a poskytnutí včasné lékařské péče, neboť obviněná se po činu na záchraně poškozeného nijak nepodílela, nepomohla mu ani nepřivolala pomoc (její následná pasivita jí přitom nemůže být brána k dobru, jak požaduje).
53. V tomto ohledu lze rovněž odkázat na pečlivé odůvodnění uložení trestu obviněné, v jehož rámci byla věnována pozornost konkrétní závažnosti předmětného pokusu trestného činu. Tato, byť nebyla shledána nijak vysokou pro obviněnou akcentované okolnosti (zejména toliko jedno bodnutí nožem), nebylo ji možno označit ani za výjimečně nízkou s ohledem na zjištění, že se nejednalo o ojedinělý incident mezi obviněnou a poškozeným, obviněná se vůči poškozenému pod vlivem alkoholu chovala opakovaně verbálně i fyzicky agresivně, kdy takové násilí obviněné vůči poškozenému bylo označeno za v čase gradující. Pozornost byla věnována i faktu, že byla v době činu pod vlivem alkoholu, přičemž tato skutečnost nesnižovala závažnost jejího jednání. Obviněná si byla z minulosti vědoma účinků alkoholu na svou osobu i ve spojitosti s předchozími konflikty s poškozeným. Co se týče deklarované lítosti, byť nalézací soud nehodnotil její postoj k trestnému činu v trestním řízení nijak negativně, neshledal polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) nebo o) tr. zákoníku, neboť obviněná neměla úplný a správný náhled na své jednání a jeho škodlivost. Dosavadní bezúhonnost pak byla brána v potaz coby polehčují okolnost podle § 41 písm. p) tr. zákoníku. Pro daný výjimečný postup však nepostačuje zjištění, že obviněná doposud vedla řádný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000). Stran vyjádření poškozeného, jenž deklaroval svůj přetrvávající kladný postoj k obviněné, jakož i případné přání na společné životní plány, nelze takovou skutečnost stavět nad zájem společnosti na potrestání pachatele trestného činu, jehož předmětem ochrany je lidský život.
54. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby (na její samotné spodní hranici) bylo v případě obviněné S. Ch. namístě a nebyly shledány výjimečné okolnosti odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku.
55. Nejvyšší soud pro úplnost a na okraj konstatuje, že rovněž dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti není v příkrém rozporu s povahou a závažností spáchaného trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu odnětí svobody uloženého obviněné vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
V.Závěr
56. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
57. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné S. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu