USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněného Oty Štilipa, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 9 To 6/2024-1425, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 13/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Oty Š. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) ze dne 17. 10. 2023, č. j. 4 T 13/2022-1347, byl obviněný Ota Štilip (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném ke dni rozhodnutí), a za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, na náhradě škody částku 15 148 250 Kč.
2. Trestná činnost obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že (převzato z rozsudku městského soudu a zestručněno) v období od 1. 1. 2016 do 30. 9. 2018 jako osoba fakticky ovládající společnosti big business s.r.o., IČ: 02575493 (dále jen „BIG BUSINESS“), Studio Famood, s.r.o. v likvidaci, IČ: 24695491 (dále jen „STUDIO FAMOOD“), a JF služby s.r.o., IČ: 02539691 (dále jen „JF SLUŽBY“), z těchto společností postupně vytvořil různé řetězce bez zjevné ekonomické podstaty, jejichž prostřednictvím v úmyslu zkrátit daň čistě formálně řetězil původně reálné plnění koncovému odběrateli, kdy přiznání k dani z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) nepodávala a daň neodváděla společnost figurující jako první článek takto vytvořeného řetězce, poslední článek řetězce vše zdanil a odvedl daň, ovšem s vědomím a záměrem, že první článek tohoto řetězce nepodá přiznání k DPH, poskytnuté plnění nepřizná a DPH tak neodvede, když konkrétně I.
poté, co se na základě kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2016 stal jediným společníkem se 100% obchodním podílem ve společnosti BIG BUSINESS, přestože nezajistil změnu zápisu v osobě společníka do obchodního rejstříku ani změnu zápisu své osoby do funkce statutárního orgánu či prokuristy, kdy v obchodním rejstříku ponechal formální zápisy o původním společníkovi a jednateli, ačkoliv tito svá práva ani povinnosti již nevykonávali, ovšem společnost fakticky ovládal nejméně tím, že dával pokyny zaměstnanci, jednal v obchodních záležitostech se zákazníky, uzavíral smlouvy, zajišťoval komplexní řešení zakázek, vydával faktury za provedená plnění, zajišťoval vedení účetnictví, disponoval peněžními prostředky společnosti a byl odpovědný za podání kontrolních hlášení a přiznání k DPH, za dobu od 1.
1. 2016 do 31. 10. 2016 vykázal plnění koncovým zákazníkům prostřednictvím společnosti BIG BUSINESS, přičemž s vědomím, že jedná nezákonně a v rozporu se skutečnou obchodní činností jmenované společnosti, vykázal v kontrolních hlášeních jako jediného jejího dodavatele společnost STUDIO FAMOOD (daň z přidané hodnoty v celkové výši 3 629 787 Kč), která v roli tzv. „missing trader“ nepodávala přiznání k DPH, nezasílala kontrolní hlášení a žádnou daň z přidané hodnoty nezaplatila, a takto v přímém úmyslu získat majetkový prospěch postupně vykazoval za společnost BIG BUSINESS v jednotlivých měsíčních kontrolních hlášeních podaných k přiznáním k DPH za zdaňovací období únor až říjen 2016, v oddílu B2, v rozsudku specifikované účelové daňové doklady na neexistující přijatá zdanitelná plnění od společnosti STUDIO FAMOOD, na jejichž základě si neoprávněně a v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH uplatňoval odpočty daně v celkové výši 3 629 787 Kč ke škodě rozpočtu České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl.
m. Praha,
II. poté, co se na základě smlouvy ze dne 1. 11.
2016 stal jediným společníkem se 100% obchodním podílem ve společnosti JF SLUŽBY a zároveň byl k uvedenému dni jmenován jediným jednatelem společnosti a tuto fakticky ovládal tím, že jednal v obchodních záležitostech se zákazníky, uzavíral smlouvy, zajišťoval komplexní řešení zakázek, vydával faktury za provedená plnění, zajišťoval vedení účetnictví, disponoval peněžními prostředky společnosti, byl odpovědný za podání kontrolních hlášení a přiznání k DPH, kdy tímto způsobem společnost ovládal nejméně na základě plné moci i poté, co sám sebe odvolal z funkce jednatele s datem zániku funkce ke dni 31.
10. 2017 a jmenoval do ní Pavla Březinu se vznikem funkce ke dni 1. 11. 2017, a taktéž stále ovládal společnost BIG BUSINESS nejméně tím, že zajišťoval vedení účetnictví, vydával faktury na fiktivně řetězená plnění společnosti JF SLUŽBY jako odběrateli, disponoval peněžními prostředky společnosti a byl odpovědný za podání hlášení a přiznání k DPH, za dobu od 1. 11. 2016 do 31. 1. 2018 vykazoval plnění koncovým zákazníkům, již nikoliv prostřednictvím společnosti BIG BUSINESS, nýbrž prostřednictvím společnosti JF SLUŽBY, s vědomím, že jedná nezákonně a v rozporu se skutečnou obchodní činností společnosti JF SLUŽBY, až na jednu výjimku vykazoval v měsíčních kontrolních hlášeních jako jediného jejího dodavatele právě společnost BIG BUSINESS (daň z přidané hodnoty v celkové výši 9 685 255 Kč) v pozici tzv. „buffera“, kdy s plným vědomím, že jedná nezákonně a v rozporu se skutečnou obchodní činností společnosti BIG BUSINESS, vykazoval v jejích kontrolních hlášeních jako jediného jejího dodavatele stále společnost STUDIO FAMOOD (daň z přidané hodnoty v celkové výši 9 207 029 Kč), která v roli tzv. „missing trader“ nepodávala přiznání k DPH, nezasílala kontrolní hlášení a žádnou daň z přidané hodnoty nezaplatila, a takto v přímém úmyslu získat majetkový prospěch nejprve za společnost JF SLUŽBY postupně vykazoval v jednotlivých měsíčních kontrolních hlášeních podávaných k přiznáním k DPH za zdaňovací období listopad 2016 až leden 2018, v oddílu B2, v rozsudku specifikované účelové daňové doklady na neexistující přijatá zdanitelná plnění od společnosti BIG BUSINESS, na jejichž základě si neoprávněně a v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH uplatňoval odpočty daně, a následně vykazoval za společnost BIG BUSINESS v měsíčních kontrolních hlášeních podávaných k přiznáním k DPH za stejné zdaňovací období, v oddílu B2, v rozsudku specifikované účelové daňové doklady na neexistující přijatá zdanitelná plnění od společnosti STUDIO FAMOOD, na jejich základě si neoprávněně a v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH uplatňoval odpočty daně, čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl.
m. Praha, způsobil škodu v celkové výši 9 207 029 Kč, a III.
jako osoba fakticky ovládající společnost JF SLUŽBY nejméně tím, že jednal v obchodních záležitostech se zákazníky, uzavíral smlouvy, zajišťoval komplexní řešení zakázek, vydával faktury za provedená plnění, zajišťoval vedení účetnictví, disponoval peněžními prostředky společnosti, byl odpovědný za podání kontrolních hlášení a přiznání k DPH, za období od 1. 2. 2018 do 30. 9. 2018 vykazoval plnění koncovým zákazníkům stále prostřednictvím společnosti JF SLUŽBY, přičemž s plným vědomím, že jedná nezákonně a v rozporu se skutečnou obchodní činností společnosti JF SLUŽBY, vykazoval v měsíčních kontrolních hlášeních jako jediného jejího dodavatele stále společnost BIG BUSINESS (daň z přidané hodnoty v celkové výši 4 229 010 Kč), která namísto společnosti STUDIO FAMOOD v roli tzv. „missing trader“ za toto období nepodala přiznání k DPH, nezasílala kontrolní hlášení a žádnou daň z přidané hodnoty nezaplatila, a takto v přímém úmyslu získat majetkový prospěch postupně vykazoval za společnost JF SLUŽBY v jednotlivých měsíčních kontrolních hlášeních podaných k přiznáním k DPH za zdaňovací období duben 2018 až říjen 2018, v oddílu B2, v rozsudku specifikované účelové daňové doklady na neexistující přijatá zdanitelná plnění od společnosti BIG BUSINESS, na jejichž základě si neoprávněně a v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH uplatňoval odpočty daně, čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl.
m. Praha, způsobil škodu v celkové výši 4 229 010 Kč, přičemž celková částka zkrácené daně jednáním popsaným pod body I. až III. činila 17 065 826 Kč.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. 9 To 6/2024-1425. II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Ota Štilip dovoláním, a to v podobě dvou podání vypracovaných nejprve jeho původním, ustanoveným obhájcem Mgr. Michalem Mazlem a později zvolenou obhájkyní JUDr. Andreou Kobzovou. V obou přitom shodně odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V podání vypracovaném Mgr. Michalem Mazlem namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují rozpory mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které mohly vést k závěru o jeho nevině, a v důsledku toho bylo jeho jednání
nesprávně posouzeno i po stránce hmotněprávní. Nesprávné právní posouzení spatřuje také ve způsobu, jakým se odvolací soud postavil k řešení otázky, zda v jeho případě jsou či nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Soudům pak konkrétně vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s rozhodnými skutečnostmi, na něž v průběhu řízení opakovaně poukazoval. Věrohodně vysvětlil okolnosti převodu obchodních podílů ve společnostech na J. J. D. a Pavla Březinu, za nimiž stála touha obou jmenovaných svědků podnikat. Všichni tři (stejně jako jimi zastupované obchodní společnosti) posléze skutečně spolupracovali, když se podíleli zejména na získávání zakázek, jejich řízení a realizaci. Není tedy pravdou, že by vše zajišťoval a řídil pouze on sám.
Všechny dotčené subjekty byly vedeny společnou snahou realizovat dostatek zakázek tak, aby dosáhly zisku, na čemž jejich zástupci aktivně kooperovali. Zároveň je zřejmé, že společnosti obvykle neměly žádné stálé zaměstnance a sháněly je vždy ad hoc v závislosti na aktuálních potřebách. Většinu činností při realizaci zakázek tak vykonávali dovolatel a oba svědci osobně, což není nic neobvyklého. Jde o běžný postup, kdy se samostatný podnikatel ve snaze minimalizovat podnikatelské riziko rozhodne vykonávat činnost prostřednictvím jednočlenné obchodní společnosti, v níž obvykle zastává všechny funkce od obchodního vedení až po vlastní činnost při realizaci zakázky.
Právě tak tomu bylo i v daném případě, což dovolatel dokládal předloženými fotografiemi a videozáznamy. Jestliže vrchní soud uvedl, že tyto důkazy neprokazují, že by zejména svědek D. fakticky řídil a ovládal společnost STUDIO FAMOOD, neboť je na fotografiích a videozáznamech zachycen zejména při manuální práci, pak je takový závěr nesprávný. Výkon manuální práce jednak nevylučuje aktivitu tohoto svědka při zajišťování chodu společnosti a řízení její obchodní činnosti a z předložených fotografií je navíc přímo patrné, že svědek na nich vykonává i různé jiné úkony, včetně kancelářských a reprezentativních.
Svědek sám navíc před soudem výslovně uvedl, že s převodem společnosti STUDIO FAMOOD na svou osobu souhlasil, neboť chtěl mít svoji firmu a za ni pravidelně a s plným vědomím podepisoval různé dokumenty. Co se týče jednání svědka Březiny, i on ve své výpovědi přiznal, že o převodu obchodního podílu ve společnosti JF SLUŽBY na svou osobu věděl a souhlasil s ním, a současně připustil, že se již nezajímal o to, zda byl zmíněný převod řádně zapsán do obchodního rejstříku a zda obviněný řádně plní činnosti, k nimž mu jako jednatel společnosti udělil plnou moc.
Oba svědci tedy přiznali, že neplnili své povinnosti, ač si byli vědomi, jaké funkce a pozice ve společnostech zastávají, plnění těchto povinností ani nekontrolovali, ba dokonce na ně zcela rezignovali, čímž sami dlouhodobě porušovali zákon, tedy minimálně povinnost počínat si s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 159 občanského zákoníku a § 52 a § 53 zákona o obchodních korporacích. Závěr soudů o tom, že za fungování všech zainteresovaných společností byl odpovědný výhradně dovolatel, je tak v extrémním nesouladu s výše zmíněnými důkazy.
7. Vrchnímu soudu obviněný specificky vytkl, že bez racionálního zdůvodnění nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování ve veřejném zasedání, jímž mohlo být ověřeno, že svědci D. a Březina skutečně zastupovali dotčené obchodní společnosti a s plným vědomím jednali jejich jménem. Svůj postup tak zatížil vadou spočívající v opomenutí důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
8. Nesprávné právní posouzení skutku je podle dovolatele dáno tím, že soudy dovodily jeho trestní odpovědnost za neplnění povinností třetími osobami. Porušily tím zásadu in dubio pro reo, neboť provedené důkazy neskýtaly podklad pro pochybnosti nevzbuzující závěr, že byl spáchán trestný čin a že se jej dopustil právě on. K porušení daňových povinností mohlo stejně dobře dojít v důsledku nedbalosti svědků Březiny a D. Soud prvního stupně nadto při právním posouzení věci uvažoval nekonzistentně. V případě daňového deliktu souvisejícího s obchodní společností STUDIO FAMOOD totiž dovodil trestní odpovědnost dovolatele na základě formálního zápisu jeho jména v obchodním rejstříku jakožto jednatele, zatímco u společnosti BIG BUSINESS podobnou objektivní odpovědnost u osob formálně zapsaných v obchodním rejstříku nekonstatoval. Neučinil tak ani ve vztahu k svědkovi Pavlu Březinovi, který je v obchodním rejstříku veden jako jediný společník a jednatel společnosti JF SLUŽBY. Byť dovolatele zmocnil k dílčím úkonům, jeho aktivity následně již nijak nekontroloval a o plnění jeho povinností se nestaral. Takový postup považuje obhajoba za nepřípustný a v právním státě naprosto neakceptovatelný, neboť reklamované právní posouzení věci podle ní zakládá nedůvodné rozdíly mezi dvěma totožnými skutečnostmi, a to dokonce v rámci jediné kauzy a jednoho soudního rozhodnutí. Stejně tak nemůže obstát související argument soudů, že svědci D. a Březina nedisponovali takovými schopnostmi a intelektem, aby mohli vést obchodní společnosti. Dovolatel k tomu podotkl, že on sám má obdobné vzdělání i zkušenosti jako oni a jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že měl více kontaktů. Proto častěji sháněl zakázky. Určitě však není pravdou, že natolik chápe ekonomické souvislosti a zároveň zná český právní řád, aby vykonstruoval trestněprávní jednání, které je mu kladeno za vinu, zatímco zmínění svědci by takový jeho záměr ani nezaznamenali. Všichni tři prodělali v minulosti zkušenost s neúspěchem v podnikání a z toho důvodu mají své finanční problémy. Ani jeden z nich tedy neprokázal kvalitní znalosti a dovednosti v obchodním jednání. Dovolatel považuje za nespravedlivé, že u svědků je tato neznalost až přehnaně omlouvána, zatímco on má být za své počínání, provázené možná naivní představou, že osoby odpovědné ze své pozice budou plnit své povinnosti, trestně odpovědný. Namítá, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění.
9. Dovolatel brojil též proti právnímu názoru odvolacího soudu, že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Připomněl, že doložil lékařskou zprávu psychiatra, podle níž od dětství trpí klaustrofobií, která ho omezuje v běžném životě a bude mít zásadní vliv na jeho vnímání případného výkonu trestu. Obává se, že pobyt ve věznici by mu působil nepřekonatelné příkoří či ho dokonce ohrožoval na životě a v tomto smyslu vnímá své odsouzení jako „dvojitý trest“. Na závažnosti jeho psychické poruchy nic nemění ani jeho prohlášení, že se s ní naučil žít a například cestování autem nebo obsluhování bagru mu nečiní potíže. Tyto prostory nepovažuje za stísněné. Zejména v případě kabiny bagru je takové vysvětlení logické, neboť je ze všech stran prosklená nebo otevřená tak, aby ovládající měl přehled o své činnosti. Prostory věznice jsou však svou povahou úplně jiné.
10. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a poté aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu nebo Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. S ohledem na očekávaný výsledek řízení a své zdravotní omezení obviněný zároveň předsedovi dovolacího senátu adresoval podnět k rozhodnutí o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
11. V podání vypracovaném obhájkyní JUDr. Andreou Kobzovou obviněný rozvedl, že se společnostmi, v nichž v rozhodné době nefiguroval jako jednatel, vždy uzavřel smlouvy o vzájemné spolupráci, na jejichž základě vyřizoval „kompletní obchodní agendu týkající se zakázek“, kdy jeho práce končila vystavením faktur za uzavřený obchod. Taková dohoda byla uzavřena se společnostmi BIG BUSINESS a STUDIO FAMOOD, přičemž za společnost BIG BUSINESS vystupoval pouze jako pověřený zástupce a nikoli jako jednatel, zatímco za společnost STUDIO FAMOOD z pozice ředitele jednal svědek D.
Společnost JF SLUŽBY pak zastupoval na základě plné moci ze dne 24. 11. 2017, která byla vystavena z důvodu zániku jeho funkce jednatele a převodu společnosti na svědka Březinu. Dovolatel poukázal na listinné důkazy, z nichž je podle něj zřejmé, že to byli oba jmenovaní svědci, kteří v rozhodném období reálně jednali za zmíněné společnosti a nesli tak odpovědnost i za řádné plnění jejich daňových povinností. Znovu zopakoval, že ve společnosti BIG BUSINESS byl pouze zaměstnán, smlouva, na jejímž základě se měl stát jejím společníkem, byla ze svobodné vůle stran zrušena zničením, společnost STUDIO FAMOOD v souladu se zákonem převedl na svědka D., což doložil originálem smlouvy a tato skutečnost byla zároveň potvrzena i výslechem svědka, a společnost JF SLUŽBY dříve převedl na svědka Březinu, což dotyčný nijak nerozporoval a tato skutečnost se promítla i v zápisu do obchodního rejstříku, kde je svědek i nadále zapsán jako jednatel.
Daná fakta však soudy pro dovolatele zcela nepochopitelně považovaly za důkaz o jeho trestné činnosti, jejímž účelem mělo být krácení daní, přestože jeho obhajoba nebyla ničím vyvrácena. Skutkový závěr, že po celou dobu ovládal společnost BIG BUSINESS, že i po datu 31. 12. 2014 nadále ovládal společnost STUDIO FAMOOD, kdy se jejím jednatelem měl stát pan D., ovšem k příslušnému zápisu změny do obchodního rejstříku vinou svědka nedošlo, a že zároveň i po datu 1. 11. 2017 ovládal společnost JF SLUŽBY, přestože jejím jednatelem byl svědek Březina, je naopak v přímém rozporu s provedenými důkazy.
Soudy nesprávně vycházely z nevěrohodných výpovědí obou svědků, kteří podle jeho přesvědčení měli být spíše v pozici obviněných. Provedené i další nabízející se důkazy totiž vyvracely jejich tvrzení, že v rámci zajišťování chodu společností po celou dobu fakticky nic nedělali.
12. Dovolatel dále namítl, že soudy nesprávně posoudily stíhané jednání jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V uvedené souvislosti odkázal na princip materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku, kdy je třeba vycházet z údajů v něm uvedených, není-li prokázán opak, a znovu zdůraznil, že jednatelem společnosti BIG BUSINESS je od 24. 10. 2014 až dosud Pavel Březina. Pokud by tomu tak nebylo, pak se dovolatel podivuje nad tím, proč by se svědek nedomáhal změny tohoto zápisu, resp. výmazu jeho osoby z pozice jednatele.
Stejně tak je od 22. 11. 2014 až dosud jediným společníkem v této společnosti paní Petra Grapová, která se také nikdy nedomáhala žádné změny zápisu. Protože si patrně byla vědoma své odpovědnosti za krácení daní, předložila soudu kopii smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 2. 2. 2016, na jejímž základě se měl dovolatel stát jediným společníkem BIG BUSINESS. Originál této smlouvy však předložit nemohla, neboť všechny byly ještě před zápisem výše uvedené změny v obchodním rejstříku ze svobodné vůle obou stran zničeny a tím došlo k anulaci právního jednání.
Dovolatel se tedy společníkem, a už vůbec ne jednatelem, BIG BUSINESS nestal, proto nemůže nést jakoukoli odpovědnost za daňový delikt této společnosti. Pokud byl jejím zaměstnancem a z této pozice vystupoval vůči zákazníkům, sjednával zakázky a vystavoval daňové doklady, plnil pouze své pracovní úkoly, což však samo o sobě nemůže založit jeho trestněprávní odpovědnost. U skutků označených ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně jako II. a III. by pak bylo možno uvažovat o jeho odpovědnosti za případná pochybení v kontrolních hlášeních pouze za období listopad 2016 až říjen 2017, kdy byl jednatelem společnosti JF SLUŽBY.
Z. tuto dobu však byla kontrolní hlášení podávána řádně, včas a v souladu se skutečným stavem. I kdyby za dané období bylo možno vyvozovat jeho trestněprávní odpovědnost, mohla by se týkat jen skutků označených pod body II. a) - k). Pak by se ale mohlo jednat o zkrácení daně jen ve výši 7 144 776,84 Kč, což podle současného znění trestního zákoníku odpovídá značné škodě a nikoli škodě velkého rozsahu. To by ovšem nemohl být uznán vinným zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž jen zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, což by se nutně muselo výrazně projevit i v uloženém trestu odnětí svobody podle mírnější trestní sazby, který by ani nemusel být spojen s přímým výkonem. Trestněprávní odpovědnost dovolatele vůbec nelze dovozovat v případě společnosti STUDIO FAMOOD, v níž figuroval jen do okamžiku, kdy ji převedl na J. J. D., který mu zatajil, že na rejstříkový soud nebyl schopen doložit nezbytné podklady pro změny v zápisu, jak vyplynulo z provedených důkazů, včetně výpovědi samotného svědka.
13. Dovolatel znovu namítl i vadu řízení spočívající v opomenutí důkazů. Zkrácení svých obhajovacích práv spatřuje v tom, že pro stanovení přesného rozsahu zkrácené daně nebylo opatřeno odborné vyjádření či posudek znalce a nebyly provedeny výslechy svědků J. P., J. Š., A. J., B. F. a R. P., kteří vypovídali pouze v přípravném řízení. Tím mu byla odepřena možnost verifikovat závěry policejního orgánu stran výše zkrácené daně a konfrontovat svědky s jeho dotazy, což mohlo vést k potvrzení jeho obhajoby, podle níž nesly skutečnou odpovědnost za řádné plnění daňových povinností dotčených obchodních společností jiné osoby než on. Jako porušení práva na spravedlivý proces vnímá i to, že při ukládání trestu bylo zohledněno jeho zahlazené odsouzení z minulosti. Připomněl, že účinek zahlazení odsouzení spočívá mimo jiné v tom, že nemůže založit recidivu a že k němu nelze přihlížet ani jako k přitěžující okolnosti. Pokud judikatura připouští opak, musí se jednat o okolnost skutečně výjimečnou a soud musí vždy přesvědčivě zdůvodnit, proč k takovému zahlazenému odsouzení přihlíží. To se však v této trestní věci nestalo. Dovolatel k tomu dodal, že byl v minulosti odsouzen pouze k podmíněnému trestu. K jeho tíži pak nemělo být vyloženo ani to, že neprohlásil vinu podle § 206a tr. ř. a soudům tak neusnadnil práci. Za to byl podle svého přesvědčení „odměněn“ vyšším trestem.
14. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a poté ho buď v plném rozsahu zprostil obžaloby, nebo věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo alespoň změnil výrok o trestu tak, že mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uloží trest odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně znovu požádal předsedu senátu dovolacího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí do doby, než bude projednán jeho mimořádný opravný prostředek, což odůvodnil svou pracovní neschopností, velmi špatným psychickým stavem a obavou, že by mohlo dojít k nevratnému zásahu do jeho osobní svobody.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že obviněný v něm v podstatě jen zopakoval námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení. S nimi se však beze zbytku a také věcně správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, což podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu indikuje zjevnou neopodstatněnost podaného mimořádného opravného prostředku. V posuzované věci podle státního zástupce především nelze shledat žádné důvodné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, které naopak jednoznačně mají oporu v provedených důkazech. Ty soud prvního stupně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a v rozsudku pečlivě vyložil, proč měl obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Vzhledem ke kvalitě odůvodnění jeho rozhodnutí na ně následně mohl odkázat i vrchní soud, který se zároveň vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného. Dovolatel de facto pouze prosazuje vlastní verzi skutkového stavu při záměrně tendenčním výkladu dílčích sdělení svědků Březiny a D., která vytrhává z kontextu, aniž by zohlednil celkové vyznění jejich výpovědí. Existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak kvalifikovaně nenamítl. Opodstatnění nemá ani jeho námitka opomenutých důkazů. Vrchní soud totiž na návrhy obhajoby na doplnění dokazování reagoval a ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil, proč jim nevyhověl. Nadto se jednalo o návrhy samoúčelné, které ve své podstatě měly vést pouze k opakování důkazů již provedených a směřovaly tak ke zbytečnému protahování trestního řízení.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil podle názoru státního zástupce toliko formálně. Při výhradách proti právnímu posouzení skutku se totiž znovu vymezil zejména vůči způsobu, jakým soudy zhodnotily ve věci provedené důkazy, a vůči jejich skutkovým závěrům. Zároveň konstruoval jen zdánlivý konflikt hmotněprávního posouzení svého jednání s poukazem na oficiální, v obchodním rejstříku zapsané, personální obsazení ve statutárních orgánech inkriminovaných obchodních společností, a zcela přitom pominul, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se existence konkrétního nebo speciálního subjektu vůbec nevyžaduje. Subjekty daně a daňového trestného činu tak nemusejí být totožné.
17. Jako nedůvodné vyhodnotil státní zástupce i argumenty dovolatele, jimiž se domáhal revize výroku o trestu a dožadoval se aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Řešený případ se podle jeho mínění nevyznačuje natolik mimořádnými a atypickými okolnostmi, které by odůvodňovaly spíše výjimečný postup v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Takovou okolností rozhodně není dovolatelem akcentovaná komplikace v podobě jeho klaustrofobických stavů, k jejichž potlačení či léčbě lze použít léky proti úzkosti, které je možné předepsat i ve věznici. Odvolací soud si navíc dobře povšiml, že tvrzené zdravotní postižení psychického rázu obviněného v jeho dosavadním běžném životě neomezovalo natolik, aby nemohl vykonávat podnikatelskou činnost a povolání manažera, a to i v uzavřených prostorách, že obviněný sám prohlásil, že se s ním naučil žít, a že psychiatra navštívil po zhruba šesti letech a pouhý jeden den před konáním veřejného zasedání. Trest odnětí svobody, který byl dovolateli uložen, tedy za nepřiměřeně přísný postih, který by byl v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo jiným relevantním hlediskům, považovat nelze.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Na vyjádření státního zástupce zareagoval obviněný (prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Andrey Kobzové) replikou. V ní zopakoval, že z provedených důkazů je, v rozporu s tím, co tvrdí státní zástupce, patrné, že různé činnosti v obchodních společnostech v rozhodném období osobně nevykonával pouze on, ale stejně tak i J. J. D. a Pavel Březina. Jinými slovy, mezi společnostmi nešlo o žádná fiktivní plnění, ale o plnění skutečná, na jejichž poskytování se reálně podíleli i oba svědci. Znovu označil za absurdní úvahu soudu prvního stupně, že pokud byl svědek D. na předložených fotografiích zachycen především při manuální práci, tak nemohl ovládat obchodní společnost STUDIO FAMOOD a být zároveň odpovědný za její vedení. Mezi snímky byly navíc i takové, na nichž byl svědek vyfotografován ve společenském oděvu při jednáních a prezentacích. V uvedené souvislosti zdůraznil, že zatímco dokumentace průběhu stavebních prací, u nichž mohou být vyfoceny i zainteresované osoby, bývá zcela běžná, tak při osobních schůzkách, jednáních a podepisování smluv se lidé obvykle nefotografují. Pokud tedy soudy přičítají dovolateli k tíži, že svědka D. „nezdokumentoval“ při obchodních jednáních a dalších úkonech jakožto společníka a jednatele, činí tak nedůvodně a nesprávně.
20. Obhájkyně se dále ohradila proti tvrzení, že obviněný v dovolání nekonkretizoval žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, když v tomto směru odkázala na body 10. až 23. podání, které sama zpracovala. V reakci na vyjádření státního zástupce znovu připomněla, že obviněný se po celou dobu trestního řízení snažil prokázat, že posuzovaná zdanitelná plnění mezi obchodními společnostmi skutečně proběhla. V tom mu však svým postupem zabránil soud prvního stupně, když mu nedal možnost v hlavním líčení vyslechnout jím označené svědky. Možnost účinné obrany byla dovolateli odepřena i tím, že byl v řízení konfrontován toliko se čtyřmi namátkou vybranými daňovými doklady. Jen proto, že si zrovna nevzpomněl, co, kdo a kde na základě inkriminovaných faktur plnil, soud uzavřel, že se jedná o doklady fiktivní. Zkoumány však měly být všechny daňové doklady a nikoli jen jejich náhodný malý výběr. I přes tuto skutečnost byl v řízení proveden např. důkaz zprávou pana P. ke spolupráci s BIG BUSINESS a JF SLUŽBY, ze které vyplývá, že mu byla plnění skutečně poskytována. Z provedených důkazů je dále zjevné i to, že na daňových dokladech společnosti STUDIO FAMOOD je podpis svědka D. K jeho osobě a k svědkovi Březinovi pak obhájkyně uvedla, že právě oni byli ze svých pozic ve společnostech odpovědní za to, že nedošlo k řádnému splnění daňových povinností.
21. Za bezpředmětnou považuje obhájkyně úvahu státního zástupce, podle níž dovolatel vznesl důkazní návrhy až v odvolacím řízení, a to pouze účelově, ve snaze za každou cenu zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu podotkla, že trestní řízení není omezeno „zásadou koncentrační“ a je tedy zcela na obviněném, jak vystaví svoji obhajobu a kdy uplatní své případné návrhy na doplnění dokazování. Pokud tak učiní až před odvolacím soudem, stále to neznamená, že příslušné návrhy jsou neopodstatněné nebo dokonce účelové. Obhájkyně trvá na tom, že pokud vrchní soud v nynější trestní věci návrhům nevyhověl, tak se tím dopustil opomenutí důkazů, které mohly vést k utvrzení obhajoby obviněného a následně i ke zprošťujícímu rozsudku.
22. Jako nesprávné konečně odmítla i konstatování státního zástupce, že u dovolatele nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly shovívavější přístup k jeho potrestání formou mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Oponovala tím, že u „hospodářských“ trestných činů by obecně mělo být přistupováno k ukládání trestů tak, aby byla zajištěna jejich účelnost. Jejich pachatelé by tedy měli být postihováni primárně peněžitým trestem a stanovením povinnosti nahradit způsobenou škodu. Nepodmíněným trestem odnětí svobody by se měly naproti tomu sankcionovat trestné činy, u nichž to vyžaduje ochrana společnosti, tj. především trestné činy proti životu a zdraví. Znovu akcentovala také formální trestněprávní zachovalost dovolatele a v souvislosti s tím i zjevně nesprávný a skutečnosti odporující závěr městského soudu, že byl v minulosti na území České republiky fakticky již jednou odsouzen, a to v roce 2001 k trestu odnětí svobody na třicet osm měsíců. Usoudila, že příslušná část textu se mohla do odůvodnění rozsudku dostat např. okopírováním rozhodnutí vydaného v jiné trestní věci. Závěrem pak podotkla, že má-li se druh a výměra trestu odvíjet mimo jiné i od rozsahu způsobené škody, pak musí být její výše řádně prokázána, a to na základě odborného zkoumání, k čemuž však v projednávané trestní věci nedošlo. Proto trvá na tom, že v daném případě je dovolatelem navrhovaný kasační zásah Nejvyššího soudu plně namístě. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný Ota Štilip je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě, na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
24. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., dovolací senát následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, nýbrž je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolenému způsobu argumentace se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, která ovšem zároveň nepředstavovala natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na otázku, zda napadené rozhodnutí vrchního soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak obviněný tvrdí. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
28. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve vhodné v obecné rovině rozvést, že postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Takovéto parametry však námitky obviněného vůči rozsahu provedeného dokazování a proti jeho následnému hodnocení oběma soudy nesplňují.
29. Předně je nutno odmítnout tvrzení dovolatele, že v řízení došlo k opomenutí některého důkazu ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Soudy v tomto směru nepochybily ani po stránce formální, ale ani po stránce věcné. O návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodly přímo při jednáních, a to procesními usneseními, která není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1323 a protokol o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 1420). Pokud konkrétnímu návrhu nevyhověly, své zamítavé stanovisko vždy adresně a dostatečně transparentně vyložily v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí (viz bod 48.
rozsudku městského soudu a body 16. a 17. usnesení vrchního soudu). Důvodně se přitom opřely o skutečnost, pro kterou lze i z ústavněprávního hlediska akceptovat zamítnutí návrhu procení strany na doplnění dokazování, a sice o nadbytečnost požadovaného důkazu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo jeho usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). S jejich úvahami, jimiž vysvětlily svůj negativní náhled na nutnost opatřovat ve věci znalecký posudek z oboru ekonomika k určení rozsahu zkrácené daně, se dovolací senát bezvýhradně ztotožňuje a nemá potřebu k nim cokoli dalšího doplňovat.
Stran návrhů obviněného na osobní výslechy svědků J. P., J. Š., A. J., B. F. a R. P. ve veřejném zasedání o odvolání, dodává, že v přesvědčivém odůvodnění jejich zamítnutí vrchním soudem nespatřuje rozpor s pravidlem, podle nějž trestní řízení není ovládáno koncentrační zásadou, jak to poněkud zjednodušeně a zavádějícím způsobem interpretovala obhájkyně obviněného v replice k vyjádření státního zástupce. Daný princip vskutku nelze chápat tak, že v odvolacím řízení zakládá nárok procesní strany na faktické opakování důkazu, který byl jinak zákonným a procesně účinným způsobem proveden již v hlavním líčení, a to v zásadě jen proto, že soud prvního stupně tento důkaz později vyhodnotil v rozporu s jejími představami.
V tomto ohledu je dosti výmluvné už samotné odůvodnění návrhu obviněného na doplnění dokazování v písemném odvolání, když připustil, že osobní výslechy jmenovaných svědků dříve nepožadoval a udělením souhlasu se spokojil pouze se čtením protokolů o jejich výpovědích z přípravného řízení (§ 211 odst. 1 tr. ř.), ovšem „vzhledem ke skutečnostem, které soud ve vztahu ke skutkovému stavu dovodil“, má nyní za to, že navrhované výslechy jsou pro „dokreslení skutkového stavu“ nezbytné. Onu nezbytnost pak opřel o poukazy na dílčí, svojí povahou spíše obecná, z celkového kontextu výpovědí záměrně vytržená a zejména soudům známá vyjádření svědků, a teprve v návaznosti na to, navíc jen v hypotetické rovině, přisuzoval jejich případným „doplňujícím výslechům“ před soudem potenciál důkazů, které by mohly dosavadní skutková zjištění zcela zvrátit, zpochybnit věrohodnost výpovědí svědků Březiny a D.
a prokázat jejich faktickou odpovědnost za zjištěné krácení daně.
Jestliže za daných okolností vrchní soud příslušné důkazní návrhy zamítl, nelze v jeho postupu spatřovat porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces ani v poloze materiální.
30. Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem deformativního hodnocení provedených důkazů, v nichž by soudy rekonstruovaný skutkový stav neměl potřebnou oporu, nebo s nimi byl dokonce v přímém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje ani prostou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy. Právě tak lze přitom bezpochyby charakterizovat i příslušný segment dovolací argumentace obviněného, kdy setrvale odmítá, že by v rozhodných obdobích sám fakticky ovládal společnosti BIG BUSINESS, STUDIO FAMOOD a JF SLUŽBY a v rámci toho režíroval i obžalobou vytýkaný deliktní postup v daňových záležitostech.
31. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na pečlivá a přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle soudů nenesou. Již soud prvního stupně se výše popsanou konstantní obhajobou obviněného vypořádal logickými a strukturovanými úvahami, které plně respektovaly požadavky na odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Opatřené důkazy podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení a dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti, které by mohly skýtat prostor pro aplikaci obhajobou vzývané zásady in dubio pro reo. Jestliže odvolací soud následně k těmto rozhodným skutkovým závěrům neměl výhrad, i on své stanovisko odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). To, že nevyhověl odvolání obviněného, neznamená, že rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, či dokonce toleroval závažné procesní vady dosavadního důkazního řízení, jak naznačuje obhajoba. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v obhajobou reklamovaném zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, lze z pohledu deklarovaného hmotněprávního důvodu dovolání ve vztahu k výroku o vině považovat za právně relevantní toliko námitku obviněného, že vzhledem ke svému postavení v jednotlivých obchodních společnostech v rozhodném období nebyl odpovědný za plnění jejich daňových povinností, a tudíž ani nemohl být pachatelem přisouzeného zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
34. Pomine-li fakt, že i v tomto směru se argumentace obviněného významně opírá o prioritní reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a potud se vymyká uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud v souvislosti s ní odkazuje na přiléhavé vyjádření státního zástupce, který v souladu s konstantní judikaturou i všeobecně uznávanou trestněprávní teorií zdůraznil, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může být v podstatě kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo jinému subjektu (ať už právnické nebo fyzické osobě) vyměřena buď vůbec nebo ne v zákonné výši, čímž dojde k jejímu zkrácení ve větším rozsahu, anebo eventuálně dojde v tomto rozsahu k vylákání výhody na příslušné dani (k tomu viz např. rozhodnutí publikované pod č. 25/68/I Sb. rozh. tr., nebo státním zástupcem zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 118/2016, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017, aj., a v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. Vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2431 a násl.). V závislosti na konkrétních okolnostech případu lze tedy za zkrácení daně činit trestně odpovědným např. i daňového poradce nebo kohokoli jiného, koho subjekt daně zmocnil, aby za něj zpracoval a správci daně odevzdal daňové přiznání, pokud dotyčný úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti, nebo dokonce i osobu, která si stejně počínala bez jakéhokoli zmocnění.
35. Od daného rámcového vymezení okruhu možných pachatelů trestného činu podle § 240 tr. zákoníku se soudy při rozhodování o vině dovolatele neodchýlily. Vycházely totiž ze skutkových zjištění, podle nichž si obviněný v rozhodných obdobích, jak byla časově vymezena v odsuzujícím rozsudku, udržoval ve všech třech dotčených obchodních společnostech faktickou moc a kontrolu nad jejich fungováním, bez ohledu na to, zda v nich právě zastával funkci statutárního orgánu či nikoliv, nadále v jejich prospěch vyvíjel konkrétní obchodní činnost, když v podstatě výhradně on sám jednal se zákazníky, uzavíral smlouvy, zajišťoval komplexní řešení zakázek, vydával faktury za provedená plnění, zajišťoval vedení účetnictví společností, disponoval s jejich peněžními prostředky, určoval podobu jednotlivých kontrolních hlášení a přiznání k DPH a fakticky rozhodoval i tom, zda budou správci daně tou kterou obchodní společností vůbec zasílána, resp. podávána. Takto zjištěné skutkové okolnosti, popsané ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně a podrobněji rozvedené v jeho odůvodnění, právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku plně odůvodňovaly.
36. Pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřadit námitku dovolatele, že mu soud prvního stupně v důsledku „jiného nesprávného posouzení“ neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ačkoli pro takové rozhodnutí byly údajně splněny zákonné podmínky.
37. Dovolací senát dané stanovisko opírá o dlouhodobě neměnnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž obviněný v dovolání nemůže relevantně brojit proti tomu, že soud v jeho případě nepostupoval podle § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku (k tomu viz zejm. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, které bylo po schválení trestním kolegiem Nejvyššího soudu uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024, nebo ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 516/2024, aj.). Stejným způsobem na danou problematiku ve své judikatuře obecně nahlíží i Ústavní soud, který rovněž vychází z toho, že citovaná ustanovení trestního zákoníku upravují fakultativní postup a soudům tak dávají prostor ke zvážení, zda je v konkrétním případě aplikují či nikoli (k tomu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21). Na pozitivní rozhodnutí soudu v tomto ohledu není právní nárok, a to dokonce ani při splnění všech podmínek předvídaných v uvažovaném zákonném ustanovení. I tehdy soud trest odnětí svobody mimořádně snížit může, ale také nemusí.
38. K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který v uvedené souvislosti poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, je pak vhodné poznamenat, že se týkal skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Na nyní posuzovanou věc aplikovatelný rozhodně není. Ústavní soud v něm Nejvyššímu soudu mimo jiné vytkl, že při svém rozhodování v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod, v minulosti nebyl zcela jednotný. Přitom poukázal na jeho usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, a naznal, že by o této otázce mělo být rozhodnuto ve velkém senátu Nejvyššího soudu, anebo by měla být vyřešena stanoviskem celého jeho trestního kolegia. Podle názoru dovolacího senátu však navrhované postupy, zvláště při existenci již jednou zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., nejsou nezbytné. Rozhodnutí ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3Tdo 668/2007, bylo během posledních sedmnácti let ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ojedinělé a bylo dávno a mnohokrát překonáno. V době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud v podstatě setrvale zaujímal názor opačný a k žádné podstatné změně v jeho obecném pohledu na danou problematiku nedošlo ani v době po vydání shora uvedeného nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. To lze demonstrovat např. na usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, které obstálo i v následném testu ústavnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23).
39. Z věcného pohledu je k vlastní argumentaci dovolatele vhodné alespoň jako obiter dictum připomenout, že použití mimořádného prostředku soudcovské individualizace trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se domáhá, přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, kdy lze přesvědčivě dovodit kumulativní splnění hned tří podmínek, tak jak je zrekapituloval již odvolací soud v bodě 22. odůvodnění svého usnesení. Těmi jsou okolnosti případu nebo poměry pachatele, které odůvodňují závěr, že použití zákonné trestní sazby odnětí svobody by u něj představovalo nepřiměřeně přísný a citelný postih a jeho nápravy lze přitom dosáhnout i trestem kratšího trvání.
40. Taková specifika však soudy nižších stupňů v nyní řešené věci důvodně vyloučily. Zejména vrchní soud přiléhavě konstatoval, že posuzovaný „daňový podvod“ svou závažností ani způsobem provedení v zásadě ničím nevybočil z běžného rámce trestných činů dané skutkové podstaty a že ani osobní poměry obviněného nejsou natolik zvláštní, že by mu uložený trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem měl působit mimořádné či přímo neúnosné utrpení. Zároveň neshledal reálné riziko, že by výkon trestu v budoucnu vedl k citelné a neodčinitelné újmě na právech osob jemu blízkých.
Zjevně uvážil nejen faktickou pevnost rodinných vazeb obviněného, ale i intenzitu jeho psychických poruch (mezi nimi i zdůrazňované klaustrofobie), jejichž existenci obviněný dokládal zprávou z psychiatrické ambulance, kterou navštívil zhruba po šesti letech a „shodou okolností“ pouhý jeden den před konáním veřejného zasedání o odvolání. Městský soud pak adekvátně poukázal na jeho trestní minulost, byť jeho dřívější odsouzení v odůvodnění rozsudku nepochopitelně reprodukoval v rozporu s údaji zaznamenanými v opatřeném opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob.
Z něj se ve skutečnosti podává, že obviněný byl v roce 2008 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 86/2007, pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta se zkušební dobou v trvání tří let, a to za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961, v tehdy účinném znění. Dané zjištění právě nesvědčí o pozitivním vztahu obviněného k zákonem chráněným zájmům a hodnotám a o tom, že by se v minulosti vždy bezvýhradně podřizoval obecně uznávaným společenským pravidlům, respektoval právní normy a stíhaný daňový delikt byl v jeho životě prvním a ojedinělým lidským „selháním“ trestněprávního rozměru.
Přestože je výše zmíněné odsouzení již „zahlazeno“ a na dovolatele tak bylo nutno pohlížet jako na soudně netrestaného [nebylo možné mu přičítat přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku, tedy že již byl pro trestný čin odsouzen], tak pro účely vyhodnocení jeho osoby a posouzení, jaký trest u něj může nejlépe splnit sledovaný účel a zda lze jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání (jakožto kritérií rozhodných z hlediska mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku), tato jeho formální bezúhonnost neměla právní význam. Námitka obhajoby, že soud prvního stupně při úvahách o trestu porušil pravidlo zakotvené v § 106 tr. zákoníku, obstát nemůže. Jednak v daném případě vůbec nebylo rozhodováno podle § 105 tr. zákoníku (aby se následně mohlo uplatnit ustanovení § 106 téhož předpisu) a především se s uvedeným odsouzením dovolatele nepojily žádné nesprávné úvahy soudu např. při posuzování existence přitěžující okolnosti, naplnění kvalifikačního znaku zvláštní skutkové podstaty trestného činu (jako např. typicky u přečinu podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku), nebo otázky souběhu trestných činů, které by vedly k nesprávnému uložení či neuložení společného nebo souhrnného trestu.
41. Za výtku způsobilou naplnit jakýkoli dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nelze považovat obecně formulovaný povzdech obviněného nad nepřiměřenou přísností uloženého trestu odnětí svobody, který jinak představuje zákonnou sankci co do druhu i výměry (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací senát současně v jeho případě neshledal žádný rozumný důvod pro výjimečný zásah do pravomocného výroku o trestu, jdoucí nad rámec zákonného vymezení dovolacích důvodů. K němu Nejvyšší soud přistupuje naprosto výjimečně, jestliže shledá, že uložená sankce se vzhledem ke specifickým okolnostem případu jeví být natolik přísnou a nespravedlivou, že atakuje samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Nositelem takových vlastností však trest odnětí svobody, který soud prvního stupně dovolateli uložil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a přitom jej řádně odůvodnil, není.
42. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný Ota Štilip ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. postrádaly opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti tak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který dovolatel navíc ani výslovně neoznačil. V. Způsob rozhodnutí
43. Nejvyšší proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti znovu připomíná, že dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
44. Jestliže obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět a nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. To se však v daném případě nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za dané situace přitom nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Ondřej Círek předseda senátu