3 Tdo 834/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Martin Urbášek, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, č. j. 2 To 92/2022-1440, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Martina Urbáška odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022, č. j. 52 T 3/2022-1330 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný Mgr. Martin Urbášek (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou JUDr. Evou Hrbáčkovou, tím, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně a zestručněno) v úmyslu opatřit jinému neoprávněně majetkový prospěch nejprve obviněná JUDr.

Eva Hrbáčková v přesně nezjištěném období vytvořila text závěti datované 11. 1. 2019, na základě které měla část majetku zůstavitele V. W. připadnout jeho synovcovi V. P., a to konkrétně nemovitosti, osobní automobil zn. VW Touran a přívěsný vozík v celkové hodnotě 13 616 700 Kč, a další část majetku jeho sestře E. P., a to konkrétně nemovitosti, finanční prostředky na bankovních účtech a pohledávky, jejichž celková hodnota po odečtení dluhů zůstavitele ve výši 64 246 Kč činila 15 271 468,60 Kč; po vytvoření závěti oba obvinění jako svědkové závěti svými podpisy v rozporu se skutečností stvrdili, že zůstavitel

V. W. před nimi dne 11. 1. 2019 výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoli ve skutečnosti uvedený zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal a jeho podpis zfalšovala přesně nezjištěná osoba; takto jednali s vědomím, že daná závěť bude použita v dědickém řízení, kdy po smrti V. W. obviněná JUDr. Eva Hrbáčková dne 18. 6. 2019 v notářské kanceláři JUDr. Olgy Vitáskové v Brně, Masarykova třída 31, v rámci probíhajícího dědického řízení předložila předmětnou falešnou alografickou závěť údajně podepsanou V.

W. a následně dne 27. 11. 2019 oba obvinění do protokolu o jednání před soudní komisařkou jako svědci nepravdivě prohlásili, že tuto závěť před nimi V. W. dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal, čímž měli v úmyslu vzbudit v dědici H. K., nyní S., která byla jedinou dcerou zůstavitele a tedy jediným zákonným dědicem, dojem, že není jediným dědicem celého jmění po svém otci, a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, E.

P. a V. P. by k její škodě neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč.

2. Za toto jednání byl obviněnému Mgr. Martinu Urbáškovi uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč (tj. v celkové výši 500 000 Kč). Poškozená H. S. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 2 To 92/2022-1440 (dále též jen „napadené usnesení“, resp. „napadené rozhodnutí“) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o peněžitém trestu. V ostatních výrocích (týkajících se odvolatele) zůstal rozsudek nezměněn.

4. Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci obviněný napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. svým usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. 6 Tdo 791/2023-1543.

5. Na základě ústavní stížnosti obviněného bylo toto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 3397/23, a to s tím, že bylo porušeno ústavní právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétním důvodem zrušení bylo to, že obviněnému nebyla v dovolacím řízení dána reálná možnost reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání (když Nejvyšší soud rozhodl pouhých pět pracovních dnů poté, co předmětné vyjádření státního zástupce doručil obhájkyni obviněného), přičemž toto obsahovalo i argumentaci, s níž se Nejvyšší soud ve svém usnesení nijak nevypořádal (konkrétně odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zabývající se ústavně konformní aplikací institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody). Přestože to ve výroku II. nálezu nebylo uvedeno výslovně, tak ze znění výroku I., jakož i z celého odůvodnění, jasně vyplývá, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, Ústavní soud zrušil toliko ve vztahu k obviněnému Mgr. Martinu Urbáškovi. Ústavní stížnost obviněné JUDr. Evy Hrbáčkové již dříve odmítl svým usnesením ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 3215/23. II. Dovolání, vyjádření státního zástupce, replika obviněného

6. Dovolání (včetně doplňku ze dne 8. 8. 2023) obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že napadeným rozhodnutím bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, aniž však byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a současně byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) a h).

7. V odůvodnění obviněný nejprve podrobně zrekapituloval průběh řízení od zahájení trestního stíhání, přes řízení u soudu prvního stupně, rozsudek tohoto soudu, odvolání proti němu, až po rozhodnutí soudu odvolacího. K tomu průběžně činil poznámky, jimiž vyjadřoval nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, zejména z odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak citoval i celé pasáže a opakovaně zdůrazňoval, že s úvahami a závěry zde prezentovanými absolutně nesouhlasí a trvá na své nevině. Zůstavitel před ním závěť dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal a to, jak mohlo dojít k situaci, že na závěti, resp. jejím stejnopisu, byl padělaný podpis zůstavitele, věrohodně vysvětlila spoluobviněná JUDr. Eva Hrbáčková. Ke každé jednotlivé citované pasáži odůvodnění rozhodnutí obviněný vždy připojil komentář kopírující jeho předchozí obhajobu v tomto řízení (včetně odvolací argumentace), na jehož základě dospěl k opačným skutkovým závěrům než soudy. Jejich závěry označil za zvláštní, specifické, nesrozumitelné, účelové, nesmyslné a každopádně chybné. Podivil se nad tím, kam až byl schopen zajít i odvolací soud, jehož postup označil za absolutní selhání.

8. V další pasáži pak obviněný prezentoval již konkrétní tvrzení, na jejichž základě dovozuje existenci uplatněných dovolacích důvodů. Soudu prvního stupně vytkl, že mu po výslechu svědkyň P., D. a S. v hlavním líčení nedal možnost se k těmto důkazům vyjádřit, když ze strany předsedy senátu nebyl vyzván podle § 214 tr. ř. Tím podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces. V čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je přímo zakotveno právo každého účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, přičemž s ohledem na možný citelnější zásah do práv občana je režim této ochrany v trestním řízení přísnější než v občanském soudním řízení. I podle aktuálního komentáře k trestnímu řádu může porušení § 214 tr. ř. znamenat podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť jde o ústavně zaručené právo obviněného. K výpovědím zmíněných svědků měl právo se vyjádřit bezprostředně po jejich skončení a pokud se tak nestalo, tak už nebylo možné tuto vadu napravit v dalším průběhu řízení či dokonce až před odvolacím soudem. Odvolací soud měl za této situace rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Při výslechu E. P. se soud prvního stupně navíc dopustil ještě jedné nezákonnosti, když této už tak zjevně vystresované svědkyni kladl zavádějící otázky, a to dokonce až tak, že on (obviněný) proti tomu musel v jednu chvíli už zasáhnout (viz zvukový záznam o průběhu hlavního líčení dne 21. 9. 2022 v čase 1:38:12).

9. Dále obviněný namítl, že mu soud prvního stupně často doručoval písemnosti vadným způsobem – do datové schránky advokáta a nikoli poštou, jak o to žádal a jak mu také bylo doručováno v přípravném řízení. Datovou schránku používal k výkonu svého povolání, nikoli k soukromým záležitostem, za něž považuje i toto trestní řízení. Není pravdou, že by datovou schránku určil jako svoji doručovací adresu při výslechu na policii v přípravném řízení. Jde o další procesní vadu, kvůli níž měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen.

10. Dalším takovým důvodem je nezachování totožnosti skutku, když tento byl v odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě nepřípustným způsobem rozšířen. Nešlo přitom jen o místo a čas, ale o samotné jednání kladené mu za vinu, které nemůže být považováno za stejné. Podle obvinění k němu došlo v souvislosti s vyhotovením a předložením závěti, do rozsudku však bylo pojato i to, že dne 27. 11. 2019 do protokolu před soudní komisařkou jako svědek nepravdivě prohlásil, že V. W. před nimi závěť skutečně podepsal.

11. Vzhledem k tomu, že po provedeném dokazování byly možné dvě verze skutkového děje, měly soudy aplikovat princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. V té souvislosti obviněný odkázal na celou řadu konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že v trestním řízení je třeba před rozhodnutím o vině dosáhnout co nejvyšší možný stupeň jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat. Jakýkoli stupeň podezření není sám o sobě způsobilý vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Vina musí být prokázána nade vši rozumnou pochybnost. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) to shrnuje slovy, že zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Je třeba, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného. Případná předpojatost přitom může být dovozena nejen z výslovných vyjádření na adresu obviněného, nýbrž i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna. To lze aplikovat právě i na řešenou věc, kdy ani jeden ze soudů nevzal v potaz judikaturu k otázce, jak posuzovat a vyhodnotit situaci, když existuje vícero verzí skutkového děje přinejmenším reálně představitelných. Soudy věc hodnotily předpojatě v jeho neprospěch. Vzaly to prakticky od konce – od závěti s napodobeným podpisem s tím, že jsou to obvinění, kdo na ní figurují, a tudíž za to nesou odpovědnost. Na několika místech byly konstatovány kategorické závěry o vyvrácení obhajoby obviněných (s tím, že dne 11. 1. 2019 nedošlo v bytě zůstavitele k podpisu závěti za účasti obviněných jako svědků), přičemž však bylo odkazováno na důkazy, které takový kategorický závěr neumožňovaly, a naopak jiné důkazy oslabující tvrzení obžaloby byly opomíjeny.

12. Obviněným bylo kladeno k tíži dokonce i to, že odmítli vypovídat. Předseda senátu soudu prvního stupně při výslechu v hlavním líčení obviněné JUDr. Evě Hrbáčkové v podstatě výhrůžně sděloval, že pokud nebude vypovídat a nevysvětlí některé skutečnosti, tak to soud údajně může podle nějaké evropské judikatury a judikatury Ústavního soudu považovat z její strany za nevěrohodnou věc (viz zvukový záznam z hlavního líčení dne 22. 6. 2022 v čase 14:45:00 – 15:35:00). Předseda senátu dával svým chováním předpojatý přístup najevo opakovaně. Za opravdu až neuvěřitelné pak považuje aktuální zjištění, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Jirsa od začátku roku 2023 působí na Vrchním soudě v Olomouci, který v dubnu téhož roku projednával jeho odvolání. Těžko mu (obviněnému) pak někdo může vyčítat, že se už nezbaví dojmu, že se odvolací senát snažil stůj co stůj podržet pochybné rozhodnutí svého nového kolegy. Předpojatý postoj soudů zásadně ovlivnil výsledek řízení, které vlastně ani nemohlo dopadnout jinak, byť důkazní situace odsouzení zcela jistě objektivně neumožňovala. K tomu mohlo dojít jedině v důsledku hrubého porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.

13. Do kategorie porušení těchto dvou zásad spadá i způsob vyhodnocení jeho námitky, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky ve vztahu k výši škody vyčíslené na 28 mil. Kč. V projednávané věci neexistuje žádný důkaz o tom, že by mu hodnota dědictví byla známa, a zůstává zde pouze nepřesvědčivá argumentace odvolacího soudu, že na zadní straně závěti, kterou podepisoval, jsou zmíněny nemovitosti. To ale ani náhodou nemůže být podkladem konstatování jeho viny ve vztahu k částce 28 mil. Kč. Ve skutečnosti mu bylo naprosto lhostejné, kdo a co bude dědit, neznal žádná jména ani rozsah majetku. S tím souvisí i otázka nenalezení jeho motivu a též nezodpovězená námitka, že poškozená se stala zákonnou dědičkou až ex post, neboť jí vyšlo určení otcovství. Kdyby se tak nestalo, byla by zákonnou dědičkou E. P. Nebylo přitom zodpovězeno, zda by za takové situace jeho jednání vykazovalo nižší společenskou škodlivost nebo zda by dokonce nebyly vůbec naplněny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu. Soudy na toto vůbec nereagovaly, což je chyba, neboť to mohlo mít vliv třeba i na úvahy o výši trestu.

14. I přes jeho výslovnou odvolací argumentaci a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 994/10, soud druhého stupně vycházel z nesprávného určení výše škody v neprospěch obviněných. Na jedné straně bylo vycházeno z hodnoty nemovitostí a motorových vozidel stanovených znaleckými posudky opatřenými v této trestní věci a na druhé straně z nominální hodnoty pohledávek zůstavitele, které byly do škody připočítány oproti stavu z doby zahájení trestního stíhání.

Pokud byl znalecký posudek vyžádán k ohodnocení majetku zůstavitele, tak měl být vyžádán i k ohodnocení jeho pohledávek. Tyto pohledávky se stejně jako jiné majetkové hodnoty obchodují za reálnou cenu, která je od nominální hodnoty často velmi odlišná. Roli hraje splatnost a vymahatelnost pohledávek, s čímž souvisejí např. otázky promlčení či nemajetnosti dlužníka. Svědkyně S. navíc ve své výpovědi popřela, že by zůstavitel měl vůči ní pohledávku ze směnky, a přesto byla tato pohledávka zahrnuta do částky škody.

Z výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pro posouzení trestné činnosti je relevantní částka, která představuje dědický podíl poškozených. Těžko si tedy lze představit, že pro účely trestního řízení bude vyčíslena částka vyšší, což se však v této věci stalo. Výše škody způsobené trestným činem by měla být vždy limitována vyčísleným dědickým podílem, neboť je nelogické, aby dědici vznikla škoda v částce vyšší, než jakou v dědictví nabyl.

15. Obviněný namítl též nepřiměřenost uloženého trestu s tím, že soudy měly v jeho případě aplikovat ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a pokud už jej uznaly vinným, tak mu měly uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Připomněl, že byl odsouzen pouze za pomoc k pokusu trestného činu, a to se sporným vyčíslením škody na 28 mil. Kč, aniž by byl zjištěn jakýkoli jeho motiv. Dosud byl osobou zcela bezúhonnou, vedl řádný život a mnoho let pracoval jako advokát. S ohledem na to, jakož i na povahu a závažnost pomoci, je použití běžné trestní sazby ve vztahu k němu nepřiměřeně přísné.

Jeho nápravy lze dosáhnout i trestem mírnějším. Zištný motiv, který se u trestného činu podvodu pravidelně vyskytuje, v jeho případě zjištěn nebyl, a stejně tak ani žádný jiný motiv, který si lze teoreticky představit. Je proto snad možné vycházet z jeho tvrzení, že mu bylo zcela lhostejné, kdo a co bude dědit, když o nikom z dědiců ani o rozsahu majetku zůstavitele neměl povědomí. V souvislosti s výrokem o trestu nelze též odhlédnout od nepřímo uložené sankce spočívající ve faktickém zákazu výkonu advokacie.

Je pravdou, že na druhé straně stojí výše škody, která byla soudem stanovena na více než dvojnásobek minimální hranice škody velkého rozsahu, to by však aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku bránit nemělo, neboť u dané kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neexistuje žádná pevná horní hranice škody, a reálně ani žádná škoda nevznikla. Za potřebné považuje zdůraznit i to, že jeho právnické vzdělání a znalost práva v celém případu nehrály žádnou roli (úplně stejně by v takové situaci vystupovala i osoba bez právnického vzdělání a bez znalosti práva).

Za zcela nesprávnou považuje argumentaci odvolacího soudu, že aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku není namístě proto, že čin zůstal pouze ve stadiu pokusu (nedošlo k jeho dokonání) nezávisle na vůli obviněných. Navíc on byl uznán vinným pouze pomocí k trestnému činu, což uvedený soud vůbec neřešil. Na základě více než měsíčního pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody už také dokáže zhodnotit jeho význam a účel z hlediska nápravy pachatele. Soudy obou stupňů při ukládání trestu nerespektovaly ustanovení § 39 odst. 1, 2 tr.

zákoníku, podle něhož se musí přihlížet k účinkům a důsledkům, které lze od trestu očekávat na budoucí život pachatele. V úvahu nevzaly ani to, že povaha a závažnost činu jsou určovány též osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Trest odnětí svobody vykonává na oddělení, kde jsou umístěni odsouzení za závažnou a opakovanou trestnou činnost, převážně násilného charakteru. Uložení nepodmíněného trestu jeho osobě bylo nesprávné a nemůže splnit základní účel. Soudy se chybně rozhodly upřednostnit represivní funkci trestu před funkcí výchovnou.

Výkon trestu ve věznici může takového člověka, jako je on, jen těžko „napravit“, spíše naopak. V důsledku toho dochází v jeho životě k následku, který už nepůjde nikdy zhojit.

16. V souvislosti s posledně uvedenými argumenty a s odkazem na to, že v dovolání byla uplatněna řada dovolacích důvodů, jež se týkají procesních i hmotněprávních pochybení soudů nižších stupňů, obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o tr. ř. o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

17. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

18. K dovolání obviněného se následně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Nejprve se věnoval obviněným uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stručně zopakoval, na základě jakých důkazů a úvah soudy uznaly obviněného vinným, a s jejich závěry se plně ztotožnil. Uvedl, že skutková zjištění soudů logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Ze strany soudů nedošlo k žádné deformaci důkazů a tyto ve svém souhrnu jednoznačně svědčí pro závěr o vině dovolatele. Soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily své úvahy, jimiž byly vedeny při skutkovém i právním posuzování věci. Každopádně zde není žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Lichá je i námitka obviněného, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Uplatnění tohoto pravidla může být namístě jen tehdy, když pochybnosti o vině obviněného jsou neodstranitelné. Pokud se provedeným dokazováním, jako i v tomto konkrétním případě, podaří pochybnosti rozptýlit, svědčí-li důkazy o vině obviněného, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory, pak není žádný důvod k rozhodnutí ve prospěch obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

19. Všechny důkazy, na nichž soudy založily svá skutková zjištění, jsou procesně použitelné. Není pravdou, co tvrdí obviněný, že by v důsledku porušení ustanovení § 214 tr. ř. po výslechu svědkyň E. P., H. S. a D. D. v hlavním líčení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pochybení předsedy senátu soudu prvního stupně nelze považovat za natolik intenzivní, aby zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Naopak je třeba se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu prezentovaným v bodě 29. napadeného usnesení.

20. Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, jestliže tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Obviněný založil citovaný dovolací důvod jednak na námitkách, jež tomuto důvodu neodpovídají (námitka porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo) a jednak na námitkách, které nelze považovat za opodstatněné [námitka nenaplnění znaků trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně zpochybnění výše škody a subjektivní stránky trestného činu].

21. Nelze akceptovat ani námitku obviněného, že v jeho případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z formulace popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, jakož i z jeho následného odůvodnění, jednoznačně vyplývá, že obviněný byl srozuměn s porušením zájmu na ochraně cizího majetku a že nemohl důvodně počítat se žádnou okolností, která by tomu zabránila. Z popisu skutku i odůvodnění rozsudku tak vyplývá zavinění obviněného minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Podle výsledků dokazování se jednalo nejméně o tzv. nepravou lhostejnost, která zásadně postačuje k naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Za nepravou lhostejnost považuje respektovaná komentářová literatura takovou situaci, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Státní zástupce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který u obviněného dospěl k závěru o existenci nepřímého úmyslu. O jeho úmyslu pomoci spoluobviněné ke spáchání zločinu podvodu ostatně svědčí i další část skutkového děje, kdy v řízení o dědictví před soudní komisařkou prohlásil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, což se nezakládalo na pravdě. Ve vztahu ke způsobení následku v podobě škody velkého rozsahu lze u obviněného dovodit zavinění nejméně ve formě nedbalosti podle § 17 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže za zjištěných okolností jako svědek podepsal předmětnou závěť, je velmi nepravděpodobné, že by s ohledem na své osobní poměry a dosažené vzdělání neznal alespoň přibližně obsah takové tiskoviny. Za dané situace musel vědět, že může dojít ke vzniku předmětného následku.

22. Dalšími námitkami obviněný brojil proti údajně nesprávnému posouzení objektivní stránky trestného činu, avšak ani zde s ním nelze souhlasit. Nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněný (ve spolupráci se spoluobviněnou JUDr. Evou Hrbáčkovou) v rámci dědického řízení předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem, konkrétně že existuje závěť zůstavitele opatřená jeho pravým podpisem, resp. že jako svědek byl tomuto podpisu přítomen. Toto jeho jednání bezprostředně směřovalo k obohacení jiné osoby (závětních dědiců) a současně ke způsobení škody ve výši 28 888 816,60 Kč poškozené H.

S. (jediné zákonné dědičce v první třídě dědiců). Akceptovat nelze ani námitku směřující proti způsobu stanovení výše škody. Soudy správně vycházely z hledisek uvedených v § 137 tr. zákoníku a své závěry opřely o znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a z oboru doprava, ekonomika a strojírenství. O správnosti těchto závěrů nemá státní zástupce pochybnosti, navíc obdobné námitky obviněného řešil už odvolací soud a vypořádal se s nimi.

23. Pokud jde o argumentaci obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest (když nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku), tak s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, tato námitka sice může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak za opodstatněnou ji považovat nelze. S konkrétním odkazem na více dřívějších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu státní zástupce zdůraznil, že ustanovení § 58 odst. 6 tr. ř. může nalézt uplatnění pouze tam, kde příprava, pokus nebo pomoc k trestnému činu nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin. U pokusu má význam především to, zda jde o pokus ukončený nebo neukončený, případně o nezpůsobilý pokus. Povaha a závažnost přípravy a pomoci by se měly posuzovat především podle hledisek uvedených v § 39 odst. 2, odst. 7 písm. b), c) tr. zákoníku. Okolnost, že došlo pouze k přípravě, pokusu nebo pomoci k trestnému činu, každopádně nemůže sama o sobě, bez dalších významných skutečností, odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V posuzované věci je správný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro postup podle citovaného zákonného ustanovení splněny nebyly. Oba obvinění v souhrnu učinili vše, co považovali za nutné pro dokonání trestného činu. Šlo o pokus způsobilý, což vyplynulo z použitých prostředků a existence způsobilého předmětu útoku. Rovněž typová závažnost trestného činu, k němuž pokus směřoval a k němuž obviněný poskytl pomoc, byla velmi vysoká. Hrozilo způsobení škody ve výši téměř trojnásobku minimální hranice škody velkého rozsahu. Obviněný Mgr. Martin Urbášek jednal za situace, kdy věděl o podvodném úmyslu spoluobviněné a měl alespoň hrubou představu o jejím trestném činu. Dosavadní řádný způsob jeho života nemůže bez ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Argumentace, kterou v tomto směru obviněný uplatnil, proto nemůže obstát.

24. Opodstatnění nemá ani námitka [která navíc ani nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že soudy nerespektovaly totožnost skutku. Totožnost skutku je zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda v jednání nebo následku přitom nemusí být úplná a bezvýjimečná, nýbrž stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech. To v daném případě splněno bylo. V rozsudku nedošlo oproti obžalobě k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný.

25. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá ani námitka obviněného týkající se způsobu doručování písemností v trestním řízení. Navíc není zřejmé, jaký dopad by vytýkané pochybení mělo mít na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces. On sám nakonec ani soudům nevytýká, že by mu příslušné písemnosti vůbec nedoručily nebo že by mu takový postup znemožnil realizaci jeho procesních práv.

26. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá ani námitka nezjištěného motivu jednání obviněného. Motiv totiž není zákonným znakem posuzované skutkové podstaty trestného činu.

27. Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento přichází podle státního zástupce v úvahu pouze v té variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Odvolání obviněného totiž nebylo zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž odvolací soud na jeho základě rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o peněžitém trestu. Takto formulovaný důvod dovolání by proto mohl být úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudem prvního stupně byla zjištěna existence vady zakládající některý ze zmíněných důvodů dovolání. Tak tomu ovšem v projednávané věci není.

28. S ohledem na všechny výše uvedené argumenty státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

29. Na vyjádření státního zástupce zareagoval obviněný replikou, v níž zrekapituloval jednotlivé body – co státní zástupce uvedl k jeho dovolacím argumentům, zčásti tyto body i odcitoval a připojil k nim obsáhlý nesouhlasný komentář, v souladu se svojí dosavadní obhajobou a ve shodě s argumenty uplatněnými již v odvolání a dovolání. Na několika místech znovu upozornil na (podle jeho názoru) jiný možný způsob hodnocení provedených důkazů, než který zvolily soudy, s tím, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o jeho vině, měla být tudíž aplikována zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo a on měl být obžaloby zproštěn. Podle jeho mínění kromě jediného nepřímého důkazu v podobě předloženého vyhotovení závěti s podpisem zůstavitele, který byl znalecky vyhodnocen jako nepravý, zde není nic, co by svědčilo o jeho vině a vyvracelo jeho obhajobu. Na podporu některých svých tvrzení opětovně odkázal na různá rozhodnutí Ústavního soudu a u části z nich podrobněji připomněl obsah.

30. Dále setrval na stanovisku, že pokud mu soud v souladu s ustanovením § 214 tr. ř. neumožnil, aby se bezprostředně po skončení výslechů svědkyň v hlavním líčení k těmto důkazům vyjádřil, tak tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stejně tak zopakoval i přesvědčení, že na základě provedených důkazů nelze uzavřít, že by byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, tj. že jednal úmyslně. I s ohledem na neprokázaný motiv jednání podle něj bylo namístě toto posoudit jako pravou lhostejnost, tedy jako jednání nedbalostní. Úvahy státního zástupce týkající se „naplnění subjektivní stránky ke znaku škody vyčíslené na 28 mil. Kč“ označil za absurdní. Zopakoval, že bez skutkových zjištění o jeho povědomosti o majetku zůstavitele nemohla být subjektivní stránka ve vztahu k uvedené výši škody prokázána, a v té souvislosti opětovně zmínil princip in dubio pro reo. Zdůraznil, že na pochybení v tomto směru upozorňoval od samého začátku svého trestního stíhání, avšak k nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení.

31. Zásadní nesouhlas vyslovil i s vyjádřením státního zástupce k dovolací námitce týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a vadné (ne)aplikace § 58, resp. § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Státní zástupce podle něj sice správně poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 631/23, který potvrzuje způsobilost této námitky naplnit dovolací důvod, avšak aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku chybně odmítl pouhým odkazem na výši hrozící škody a typovou závažnost trestného činu, k němuž pokus směřoval s tím, že prosté vedení řádného života obviněným před spácháním činu pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody nestačí. Žádným způsobem však nereagoval na jím zmíněné judikáty, kde pomocníkům byl za obdobnou trestnou činnost zpravidla ukládán pouze podmíněný trest odnětí svobody. Správně by přitom mělo být respektováno pravidlo (zmíněné i v citovaném nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 631/23), že podobné případy by měly být trestány podobně a rozdílné rozdílně.

32. Následně obviněný vyslovil názor, že pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, nedostatkem následku zpravidla snižuje míru jeho společenské škodlivosti (§ 12 tr. zákoníku) a to samé platí dvojnásob o účastenství ve formě pomoci k trestnému činu či jeho pokusu, za což byl odsouzen právě on. Pomoc je nejméně závažnou formou účastenství a proto je u ní třeba zvlášť pečlivě zvažovat použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Závažnost pokusu je dána zejména tím, do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu.

V daném případě mělo jít o trestný čin spáchaný v rámci dědického řízení, což je obecně delší proces, během něhož má každý možnost hájit svá práva a měla ho i poškozená H. K. (nyní S.), která se řízení účastnila od začátku, neboť byla dědičkou i podle „zfalšované“ závěti. Svá práva se rozhodla prosazovat zpochybněním pravosti podpisu zůstavitele na závěti, což však jemu ani spoluobviněné JUDr. Evě Hrbáčkové nikdo nesdělil. Pokud by se tak stalo, mohla se vzniklá situace vyřešit hned na začátku dědického řízení.

S přihlédnutím k tomu je třeba hodnotit míru rozvinutí pokusu a co zabránilo jeho dokončení. Navíc k tomu přistupuje okolnost, že ani u jednoho z obviněných nebyl prokázán žádný motiv. Pro něj osobně vše skončilo osvědčením závěti a s dalším nakládáním s ní již neměl nic společného. Trestný čin spočívající v předložení nepravé závěti je specifický tím, že jeho dokonání může být v rámci dědického řízení relativně jednoduše zabráněno, a to je také důvodem, proč v podobných trestních věcech (na které konkrétně odkázal ve svém dovolání) byly pachatelům obdobné trestné činnosti uloženy pouze podmíněné tresty odnětí svobody při využití § 58, resp. § 58 odst. 6 tr.

zákoníku. Ačkoli použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani poměry pachatele (oproti § 58 odst. 1 tr. zákoníku), nelze bez jejich zhodnocení dospět k úplným zjištěním a závěrům ohledně rozhodnutí o výši trestu. Pokud odvolací soud neaplikaci § 58 tr. zákoníku odůvodnil hrozící škodou ve výši dvoj až trojnásobku hranice škody velkého rozsahu, tak dostatečně nezohlednil, že neexistuje žádná horní hranice takové škody, což v kombinaci s tím, že on dosud vedl zcela řádný život, činí napadené rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelným.

Nebyly zohledněny všechny okolnosti řešeného případu a zároveň chybí i srovnání s jinými obdobnými, resp. rozdílnými, případy. V té souvislosti pak obviněný ocitoval část odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 631/23, a rozvinul úvahu o tom, že počet vězňů v České republice je dlouhodobě příliš vysoký a zákonodárce by měl uvážit „konstrukci některých trestných činů a trestních sazeb“. Podle poznatků obviněného se to nyní již i děje v souvislosti s přípravou legislativního návrhu na snížení dolní hranice trestní sazby u nejzávažnějších majetkových a hospodářských trestných činů.

Na závěr této pasáže repliky znovu zopakoval a zdůraznil, že v jeho případě nebylo nutné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, když prostředků a postupů, jimiž bylo možné odůvodnit uložení mírnějšího podmíněného trestu, bylo v jeho dovolání zmíněno hned několik.

33. Obviněný dále zkritizoval názor státního zástupce, že v řešené věci byla zachována totožnost skutku, a setrval na své argumentaci uvedené v dovolání, že skutky popsané v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku totožné nejsou. K rozšíření popisu skutku navíc došlo až po skončení řízení před soudem prvního stupně, ve vyhlášeném rozsudku, což jej připravilo o právo na přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení.

34. Pokud jde o námitku vadného způsobu doručování soudních písemností (do datové schránky advokáta), tak je sice pravdou, že on nenamítá, že by předmětné písemnosti neobdržel, ale vadnost doručení může sama o sobě způsobit porušení jeho procesních práv a narušení pravidel spravedlivého procesu. Ještě důležitější je ovšem to, že uvedená skutečnost představuje určitý způsob libovůle orgánů činných v trestním řízení (zejména soudu prvního stupně), které si pro urychlení svého postupu zvolily nezákonný způsob doručování písemností.

35. Následně obviněný shrnul, že vyjádření státního zástupce přesvědčujícím způsobem nezpochybnilo důvodnost jeho dovolání ani jednotlivých dovolacích důvodů, které jak samostatně, tak ve svém souhrnu, znamenají nutnost zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně.

36. V samém závěru pak ještě „nad rámec repliky“ a jako „doplnění své argumentace obsažené v doplnění dovolání ze dne 8. 8. 2023“ zmínil obsah materiálu ministerstva spravedlnosti, který se mu ve věznici dostal do ruky a který byl označen jako „Koncept vězeňství do roku 2025“, a jeho konkrétní části týkající se toho, že ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody by mělo být skutečně až poslední variantou trestu. Pokud je to možné, měly by být preferovány spíše jiné druhy trestních sankcí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

37. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

38. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

39. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Důvodnost dovolání

40. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného, resp. jejich část, sice lze formálně podřadit pod jím zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dán není, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu jednak nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž mu bylo naopak částečně vyhověno, a jednak v řízení mu předcházejícím nedošlo k žádným podstatným vadám ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

41. Vzhledem k tomu, že zásadním důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 791/2023, Ústavním soudem bylo neposkytnutí přiměřené lhůty obviněnému k replice poté, co mu (jeho obhájkyni) bylo doručeno vyjádření státního zástupce k jeho dovolání (viz výše), považuje dovolací senát za vhodné již na tomto místě zdůraznit následující. Obviněný jednak ve své replice nad rámec své původní dovolací argumentace nic zásadního (nového) neuvedl a jednak, i kdyby snad nějaké nové argumenty uplatnil, Nejvyšší soud by k nim s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 a § 265i odst. 3 tr. ř. nemohl žádným podstatným způsobem přihlížet. Rozsah, v němž je rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze totiž měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání a Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Za změnu důvodů dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř., nepřípustnou po uplynutí dovolací lhůty, se považuje nejen doplnění dalšího dovolacího důvodu, ale i doplnění dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek, byť obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024). Předmětná replika obviněného byla Nejvyššímu soudu doručena až s velkým časovým odstupem po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.

42. Nyní již k samotnému posouzení námitek obviněného. Tyto jsou soustředěny primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.

43. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

44. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným, jeho představám lépe vyhovujícím, způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení (zůstavitel před ním závěť skutečně podepsal, obsah závěti, resp. hodnotu dotčeného majetku zůstavitele, vůbec neznal atd.), aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.

45. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí podrobně, logicky a naprosto přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Jak už bylo řečeno, podstata dovolání obviněného spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát zdůraznil, že za takové situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Každopádně zde nejde o situaci předvídanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení. Naopak, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v podrobnostech odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména na str. 16-22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9-15 usnesení odvolacího soudu (zde pouze s výhradou ne zcela případného odkazu na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016 a 11 Tdo 1537/2017).

46. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, jakož i v řadě jiných svých rozhodnutí. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.

47. Připomenout lze i usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, v němž bylo zdůrazněno, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), jehož porušení se zde obviněný též opakovaně dovolává, nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To se ovšem v projednávané trestní věci stalo.

48. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné v reakci na dovolací námitky obviněného dodat, zdůraznit či blíže vysvětlit pouze následující.

49. Soudům nižších stupňů nelze nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily na listinných důkazech (zejména na předmětné závěti, kterou jako svědek podepsal a spoluobviněná JUDr. Eva Hrbáčková ji předložila notářce v rámci dědického řízení, a na protokolech o jednáních a dalších listinách z předmětného dědického řízení a civilního řízení k určení okruhu dědiců), na znaleckém posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, na obsahu výpovědí svědků H. S., V. a E. P., J.

S. a D. D. aj., a pokud za dané situace, při zohlednění všech zjištěných skutečností a okolností činu v jejich vzájemných souvislostech, označily obhajobu obviněného za účelovou, nepřijatelnou a bez pochybností vyvrácenou. Vzhledem k tomu, že posuzované jednání dovolatele bylo úzce provázáno s jednáním spoluobviněné JUDr. Evy Hrbáčkové a vzájemně se prolínala a doplňovala i jejich obhajoba v této věci, tak se Nejvyšší soud musí nutně vyjádřit i k souvisejícímu jednání a obhajobě zmíněné spoluobviněné.

Dovolací senát se plně ztotožňuje se závěrem obou soudů nižších instancí, že obhajovací verze obviněných (jíž se společně snažili vysvětlit, jak se mohlo stát, že na závěti jsou jejich pravé podpisy a zároveň padělaný podpis zůstavitele V. W.) je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě, navíc je v rozporu s řadou dalších zjištěných skutečností a okolnostmi činu. K tomu jen ve stručnosti. Obviněná JUDr. Eva Hrbáčková nevedla k danému případu žádný advokátní spis, nedisponovala žádnou plnou mocí od zemřelého V.

W. (dále též jen „zůstavitel“), není zde vůbec nic, co by prokazovalo jakýkoli její kontakt s uvedenou osobou. Zůstavitel (jehož zdravotní stav se na konci roku 2018 velmi rychle zhoršoval) namísto zkontaktování advokáta či notáře v těsné blízkosti svého bydliště v XY, případně v Brně, kam běžně jezdil k lékaři, měl jet relativně krátce před svou smrtí za obviněnou, kterou osobně vůbec neznal, až do 80 kilometrů vzdálené XY. Oba obvinění pak vše, včetně poměrně dlouhé cesty za zůstavitelem do místa jeho bydliště, dělali zcela nezištně, bez nároku na jakoukoli odměnu či cestovní náhrady.

Po podpisu originálu závěti si zůstavitel údajně až dodatečně vzpomněl, že by chtěl mít doma jedno vyhotovení pro svoji potřebu, načež obvinění podepsali jako svědci další stejnopis, a to dříve, než tak učinil sám zůstavitel (což samozřejmě odporuje základnímu smyslu jejich podpisů na listině). Obviněná JUDr. Eva Hrbáčková pak podle svého tvrzení omylem sbalila a z místa odvezla zmíněný stejnopis, zatímco kompletně podepsaný originál zůstal v bytě zůstavitele (avšak následně beze stopy zmizel), a na tento svůj omyl přišla až s určitým časovým odstupem.

Místo jasně se nabízející další okamžité osobní návštěvy zůstavitele, ve chvíli, kdy se mu nemohla dovolat, se rozhodla situaci vyřešit „korespondenčně“ - stejnopis závěti zaslala zůstaviteli poštou a stejnou cestou jí pak přišla listina zpátky, a to již s domnělým podpisem zůstavitele. K tomuto ovšem opět nemá žádný doklad, neboť oběma směry se vše velmi netradičně posílalo jako obyčejná poštovní zásilka.

Někdo neznámý se tedy musel k zásilce dostat, podpis zůstavitele z nějakého důvodu padělat a závěť jí poslat zpátky. O existenci závěti přitom obviněná vůbec nikoho nezpravila, zůstavitele již znovu nekontaktovala, nezajímala se o něj a předmětná listina tak ležela bez dalšího v jejím trezoru téměř půl roku, než ji zkontaktovala svědkyně E. P. Ta se s obviněnou předtím údajně vůbec neznala a kontakt na ni našla úplnou náhodou – na ledničce v bytě zůstavitele, přičemž se rozhodla, že jí zkusí zavolat a zeptat se, jestli náhodou nebyla se zůstavitelem před jeho smrtí v kontaktu a jestli náhodou nepořídil závěť.

K tomu všemu dále přistupuje jednoznačně prokázaný fakt (vyplývající z výpovědi nejen poškozené H. S. ale i svědků E. a V. P.), že V. W. asi týden před svou smrtí projevil přání uspořádat své majetkové záležitosti a kvůli tomu urgentně sháněl kontakt na právníka, přičemž se ale před nikým ani slovem nezmínil o tom, že by nějakou závěť sepsal už krátce (asi měsíc) předtím. Tomu, že ve skutečnosti žádnou dřívější závěť nepořídil, nasvědčuje i to, že po jejím údajném sepsání dne 11. 1. 2019, velmi krátce před smrtí, nakládal s částí svého majetku v rámci darovací smlouvy a bankovních převodů (viz str.

20, body 40. a 41. rozsudku soudu prvního stupně) - na svoji sestru E. P. převedl část nemovitostí a peněz, které by jí ovšem připadly i na základě předmětné závěti. Přehlédnout nelze samozřejmě ani to, že o údajném druhém vyhotovení (stejnopisu) závěti se ani jeden z obviněných nezmínil jak před notářkou v rámci dědického řízení, tak ani následně v civilním řízení o určení okruhu dědiců vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 60/2020. S tvrzením o existenci více stejnopisů obvinění přišli až v rámci své obhajoby po zahájení trestního stíhání v nyní projednávané věci.

Netřeba pochybovat o tom, že již v průběhu dědického řízení velmi dobře věděli, že pravost podpisu zůstavitele na závěti byla ze strany poškozené H. S. zpochybněna, právě proto byli vyslýcháni v pozici svědků a opakovaně dotazováni, zda na dané listině skutečně je pravý podpis V. W., zda před nimi listinu opravdu podepsal. Na to vždy oba odpověděli jednoznačně kladně a jejich vyjádření jasně vyznívala tak, že o pravosti podpisu zůstavitele nemůže být pochyb – listinu před nimi podepsal, obviněná JUDr.

Eva Hrbáčková ji ještě ten den uložila do trezoru ve své advokátní kanceláři a poté ji předala notářce JUDr. Olze Vitáskové (viz protokol o jednání před soudní komisařkou ze dne 27. 11. 2019 – č. l. 920-922 a protokoly o jednání u Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 34 C 60/2020 ze dne 21. 9. 2020 a 2. 11. 2020 – č. l. 1015-1019 a 1021-1023). V žádném případě nemůže obstát aktuální „vysvětlení“ obviněných, že se tehdy o existenci stejnopisu závěti nezmínili proto, že na to nebyli výslovně dotázáni, že to nepovažovali za důležité, že si na to v té chvíli ani nevzpomněli apod. Důležitost této skutečnosti by za dané situace musela zřejmá úplně každému a u obviněných to s ohledem na jejich právnické vzdělání a tehdejší profesi advokátů platí dvojnásob.

Museli velmi dobře vědět, o jak důležitý fakt se jedná, že jde o skutečnost pro rozhodnutí v dědickém, resp. s ním souvisejícím civilním, řízení naprosto klíčovou.

50. Nejvyšší soud plně souhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že za daného stavu nebylo namístě obhajovací verzi dovolatele přijmout, a to ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se ve svém dovolání též domáhal). Uplatnění zmíněné zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné pochybnosti o vině dovolatele (zcela oprávněně) neměly.

51. Akceptovat nelze ani námitku obviněného, že v důsledku nerespektování ustanovení § 214 tr. ř. (když po výslechu svědkyň D. D., E. P. a H. S. v hlavním líčení nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně výslovně dotázán, zda se chce k těmto důkazům vyjádřit) došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítané porušení procesních pravidel samo o sobě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud by k němu mohl přihlédnout a napadené rozhodnutí v jeho důsledku zrušit pouze tehdy, pokud by šlo o pochybení skutečně zásadního charakteru, znamenající zásah do ústavně zaručených práv obviněného. Tak tomu ovšem není.

52. Zcela shodnou námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a Vrchní soud v Olomouci se s ní v zásadě správně vypořádal. V daném případě nešlo o situaci, kdy by se obviněný domáhal toho, že se chce k nějakému důkazu vyjádřit, a toto mu bylo ze strany soudu odepřeno. Nebylo to tak, že by byl proveden důkaz (výslech svědka) a obviněný neměl žádnou možnost na jeho obsah či způsob provedení reagovat. Nejvyšší soud důkladně prostudoval obsah protokolů o obou hlavních líčeních konaných před soudem prvního stupně a poslechl si i příslušné pasáže zvukových záznamů zachycujících průběh těchto úkonů (záznamy jsou uloženy na CD-R nosičích založených na č. l. 1311 a 1328). Dospěl přitom k závěru, že obhajovací práva obviněného nebyla nijak zkrácena. Na konci výslechu svědkyně D. D. v hlavním líčení dne 22. 6. 2022, když předseda senátu postupně uděloval slovo stranám a umožnil jim klást svědkyni otázky, obviněný této možnosti vůbec nevyužil (jednu otázku položila pouze obhájkyně spoluobviněné JUDr. Evy Hrbáčkové). Dovolatel konkrétně uvedl jen „Ne, děkuji“, nic víc, zjevně neměl potřebu na výpověď svědkyně reagovat. Obdobně to platí i v případě výslechů svědkyň H. S. a E. P. v hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2022. Těmto svědkyním dovolatel otázky kladl, přičemž tuto možnost měl jako poslední. Pokaždé přitom po své poslední otázce jen poděkoval a dal jasně najevo, že to je z jeho strany vše. Krátce po ukončení výslechu svědkyně E. P. pak byly procesní strany dotázány, zda mají nějaké návrhy na doplnění dokazování, a ani v té chvíli obviněný neuvedl, že by se chtěl vyjádřit k předchozím výpovědím dvou svědkyň. Tuto možnost navíc reálně měl i v rámci své závěrečné řeči, která bezprostředně následovala.

53. Neoddiskutovatelným faktem je, že předseda senátu se v případě výslechů jmenovaných tří svědkyň na samý závěr zapomněl obviněného formálně dotázat podle § 214 tr. ř., zda se chce k provedenému důkazu nějak vyjádřit. Z toho však nelze bez dalšího dovozovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces či soudní ochranu. Platí to tím spíše, že obviněný byl zkušeným advokátem, tedy osobou práva znalou. Nejvyšší soud ani v nejmenším nepochybuje o tom, že pokud by obviněný projevil přání se k provedenému důkazu vyjádřit, tak by mu to bylo ze strany předsedy senátu umožněno (stejně jako v jiných případech, v celém průběhu řízení před soudem). Rozhodně nelze připustit praxi, kdy obviněný podobného procesního pochybení předsedy senátu účelově využije tak, že v dané chvíli žádné námitky nevznese, o slovo se nepřihlásí a vůli vyjádřit se k provedenému důkazu neprojeví, a vše si „schová“ jako potenciální argument do fáze odvolacího či dovolacího řízení.

54. Jak už bylo naznačeno, zdaleka ne všechna procesní pochybení soudu prvního či druhého stupně lze označit za natolik podstatnou vadu řízení, zkracující obviněného na jeho obhajovacích právech, aby to muselo resultovat ve zrušení následného meritorního rozhodnutí. Pokud obviněný poukazuje na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, pak je třeba si nejprve připomenout jeho plné znění a v té souvislosti i jeho smyl a účel. Uvádí se zde: „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ Všechna tato práva obviněného byla v daném řízení respektována. Právo vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům ve smyslu citovaného ustanovení Listiny nelze bez dalšího ztotožňovat s právem obviněného být předsedou senátu dotázán bezprostředně po provedení každého důkazu podle § 214 tr. ř. Jeho smyslem je, aby daná osoba, jejíž věc se před soudem projednává, měla možnost se jednání osobně zúčastnit, být přítomna při provádění důkazů a reagovat na jejich obsah. To se ovšem v daném případě stalo. Obviněný možnost vyjadřovat se k důkazům provedeným v této trestní věci měl a naznačeným postupem (drobným procesním pochybením) předsedy senátu na svých ústavně zaručených právech zkrácen zcela jistě nebyl.

55. K námitce nezachování totožnosti skutku: Obviněný brojil proti tomu, že na rozdíl od obžaloby soud v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku jeho jednání údajně nepřípustně rozšířil o to, že dne 27. 11. 2019 před soudní komisařkou jako svědek do protokolu o jednání nepravdivě prohlásil, že předmětnou závěť před ním V. W. dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal. Jakkoli nelze ani tuto námitku specificky podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, s ohledem na její závažnost považuje Nejvyšší soud za potřebné se k ní alespoň stručně vyjádřit.

O zachování totožnosti skutku není v daném případě pochyb. Evidentně je zde dána částečná totožnost jednání obviněného a současně i úplná totožnost následku (hrozící neoprávněné obohacení E. a V. P. v důsledku toho, že obviněný pomohl spoluobviněné JUDr. Evě Hrbáčkové uvést v omyl jedinou oprávněnou dědičku – poškozenou H. S.). To pro zachování totožnosti skutku postačuje. Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu.

Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti tedy mohou v rozhodnutí oproti obžalobě přibýt a jiné mohou naopak odpadnout (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018). Soudu prvního stupně proto nelze absolutně nic vytknout, pokud popis skutku ve svém odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě doplnil o jednání obviněného spočívající v nepravdivém prohlášení před soudní komisařkou – notářkou JUDr.

Olgou Vitáskovou dne 27. 11. 2019. Toto bylo evidentně součástí celku, jedním z více jeho dílčích jednání v inkriminované době, která ve svém souhrnu směřovala ke vzniku zamýšleného trestněprávně relevantního následku. Pokud po vytvoření padělku závěti a po falešném stvrzení pravosti podpisu zůstavitele přímo na závěti bylo toto (pravost podpisu zůstavitele) zpochybněno ze strany oprávněné zákonné dědičky, obviněný v součinnosti se spoluobviněnou JUDr. Evou Hrbáčkovou vykonal i další část jednání nezbytného k úspěšnému dokonání předmětného trestného činu podvodu.

Navíc je třeba upozornit, že na samém začátku popisu skutku obviněných bylo v obžalobě (v jejím jakémsi obecném návětí) mj. uvedeno „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný majetkový prospěch jako svědkové závěti stvrdili v rozporu se skutečností, že zůstavitel V. W. … před nimi dne 11. 1. 2019 výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal“, což dovolatel prokazatelně učinil mj. právě i tím, že dne 27. 11. 2019 v tomto smyslu křivě svědčil při jednání u soudní komisařky v rámci dědického řízení.

56. K námitce nesprávného určení výše škody: Nelze souhlasit s argumentací obviněného, že výše škody stanovená v trestním řízení by nikdy neměla překročit hodnotu dědického podílu, jak byla určena v řízení dědickém. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, a s ním související usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 994/10, je nepřípadný. Z těchto rozhodnutí nelze v žádném případě dovodit to, oč se dovolatel snaží. Orgány činné v trestním řízení naopak postupovaly správně, pokud hodnotu nemovitých věcí, jichž se týkala padělaná závěť, stanovily k době spáchání trestného činu na základě zvlášť vyžádaného znaleckého posudku z příslušného oboru ekonomika, a neřídily se bez dalšího jen jejich hodnotou, jak byla vyčíslena v dědickém řízení.

Výše škody způsobené trestným činem podvodu byla určena zcela správně. Správně se vycházelo z toho, jaký majetek měli na základě padělané závěti v rozporu se zákonem nabýt E. a V. P. na úkor oprávněné dědičky H. S. Vedle již zmíněných nemovitostí byl tento majetek tvořen též motorovým vozidlem, přívěsným vozíkem, peněžními prostředky na účtech a pohledávkami zůstavitele vůči jiným osobám. Na druhé straně byla hodnota majetku (tedy i výše škody způsobené trestným činem) správně ponížena o prokázanou výši dluhů zůstavitele.

Celková výše škody tak byla správně stanovena na 28 888 816,60 Kč. Námitka obviněného, že pokud byla znaleckým posudkem stanovena hodnota nemovitostí a vozidla, tak měla být stejným způsobem (znaleckým posudkem) stanovena i hodnota pohledávek zůstavitele (neboť jejich tržní hodnota může být nižší než hodnota nominální, s ohledem na případné promlčení, zhoršenou dobytnost apod.), což je důležité pro posouzení právní kvalifikace činu, nemůže uspět hned z několika důvodů. Především je třeba uvést, že shodnou argumentací obviněného se zabýval jak soud prvního stupně (viz str.

25, bod 56. jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz str. 13, bod 41. jeho usnesení). Polemika se způsobem určení výše škody (nesouhlas obviněného se stanovenou výší) je námitkou skutkovou, která však v daném případě nemůže mít žádný vliv na naplnění znaků předmětného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejde totiž o rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Celková výše všech zohledněných pohledávek zůstavitele činila 2 823 720,97 Kč. I kdyby tedy nebyly tyto pohledávky zohledněny vůbec, tak by výše škody způsobené trestným činem činila stále více než 26 000 000 Kč, což velmi výrazně převyšuje minimální hranici škody velkého rozsahu 10 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku]. Zmíněná argumentace obviněného tudíž nemůže mít vliv na právní kvalifikaci jeho činu ani na posouzení míry jeho škodlivosti a v té souvislosti na otázku ukládaného trestu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1145/2023, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1130/24).

O povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodováno nebylo. Navíc je třeba upozornit, že obviněný ve svém dovolání neuvedl vůbec nic konkrétního, co by mohlo vést k reálné úvaze, že obvyklá hodnota dotčených pohledávek skutečně byla odlišná od jejich hodnoty nominální. Argumentace o možné horší dobytnosti či snad dokonce promlčení pohledávek zůstala jen ve zcela obecné (teoretické) rovině. Jedinou výjimkou je tvrzení, že svědkyně J. S. se ke svému dluhu vůči zůstaviteli (z podepsané směnky) údajně nehlásí, avšak zde se jedná o pouhých 17 000 Kč, což je částka v porovnání s celkovou výší způsobené (hrozící) škody naprosto zanedbatelná.

57. K námitce chybějícího zištného motivu obviněného: V první řadě je třeba uvést, že motiv pachatele není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, tudíž jde opět o námitku týkající se zjištění, jež není určující pro naplnění znaků projednávaného trestného činu. Dále pak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že u něj zištný motiv absentuje. Skutečnost je taková, že se jeho přesný motiv (včetně například konkrétní domluvy s jinými osobami ohledně spáchání činu, způsobu rozdělení zisku apod.) nepodařilo prokázat, avšak ze všech provedených důkazů v jejich logickém souhrnu jednoznačně vyplývá, že jeho úmyslné jednání bylo vedeno snahou o neoprávněné obohacení E.

a V. P. při současném způsobení škody na majetku poškozené H. S. Každopádně z toho, že zištný motiv jednání obviněného (že se on sám chtěl obohatit) jednoznačně prokázán nebyl, soudy nižších stupňů vycházely a našlo to odraz mj. i ve výroku o uloženém trestu (trest odnětí svobody byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest mu nebyl nakonec uložen vůbec). Jinak lze ještě doplnit, že stejně jako jinde, ani zde obviněný neprezentoval žádná skutečně konkrétní tvrzení, na nichž by demonstroval, že obsah určitých konkrétních důkazů je v rozporu s určitými konkrétními skutkovými zjištěními soudů.

Znovu jde spíše jen o obecnou polemiku s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy, přičemž obviněný současně nabízí jinou teoreticky možnou verzi, která je pro něj příznivější. To však z důvodů uvedených již dříve akceptovat nelze. Totéž platí i o jeho dalším argumentu, že v době činu nebylo ještě de iure potvrzeno otcovství V. W. k poškozené H. S., a pokud by „náhodou otcovství nevyšlo“, byla by situace úplně jiná i v případě nepravosti závěti, když E. P. byla jinak nejbližší příbuznou zůstavitele, a tedy v takovém případě i jeho zákonnou dědičkou.

Z toho se pak obviněný snažil dovodit, že za takovýchto okolností, kdy u něj údajně absentuje jakýkoli zájem na dalším vývoji skutkového děje (bylo mu prý zcela lhostejné, co kdo bude dědit) a lze u něj naopak mluvit o nedostatku vůle ve vztahu k následku, nemůže být namístě trestní odpovědnost. S tím ovšem nelze souhlasit. Skutečnost, zda otcovství zůstavitele k poškozené v okamžiku jednání obviněného bylo či nebylo de iure potvrzeno, není z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti rozhodující.

Kromě řady jiných, již výše uvedených, argumentů nelze přehlédnout, že podle jednoznačných výsledků dokazování (včetně výpovědí svědků V. a E. P.) o tom, že H. S. je dcerou V. W., nepochyboval vůbec nikdo, a konstatuje se to ostatně i přímo v textu předmětné závěti, kterou obviněný sám podepsal. Obviněný zde (jakož i všude jinde ve svém dovolání) záměrně přehlíží základní a z hlediska posouzení (ne)poctivosti jeho úmyslů zásadní fakt, a to ten, že na žádost spoluobviněné jednoduše křivě osvědčil pravost podpisu zůstavitele, a to jak svým podpisem na závěti, tak následně i v rámci dědického řízení před soudní komisařkou.

Netřeba pochybovat o tom, že si byl, stejně jako spoluobviněná, velmi dobře vědom protiprávnosti svého jednání, včetně toho, co je jeho jediným možným cílem (kýženým výsledkem), tedy že majetek zůstavitele připadne někomu jinému, než komu podle zákona připadnout má.

58. K argumentaci obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze souhrnně uvést, že odůvodnění dovolání (včetně jeho doplnění) je skutečně velmi obsáhlé. Jeho velká část je věnována rekapitulaci obsahu jednotlivých provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, co z těchto důkazů podle obviněného plyne, jaká skutková zjištění lze na jejich základě podle něj učinit, jaká odlišná zjištění učinily soudy a proč je jejich hodnocení (s odkazem na jednotlivé body odůvodnění jejich rozhodnutí) podle jeho názoru chybné. Sám obviněný přitom uvádí, že tytéž argumenty uplatnil už v předchozím řízení, mj. ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, tedy sám de facto potvrzuje, že z jeho strany jde o pouhé opakování již dříve uplatněné obhajoby.

59. Zmíněný dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] by mohl být naplněn pouze tehdy, pokud by existoval zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu podstatnými pro naplnění znaků trestného činu, prezentovanými v popisu skutku ve výroku rozsudku. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Je zhola bezpředmětné se detailně, bod po bodu, zabývat jednotlivými pasážemi odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jejich dílčími hodnotícími úvahami, konkrétními použitými formulacemi apod. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Výše zmíněná rozsáhlá polemika obviněného s hodnotícími úvahami ve věci rozhodujících soudů a jeho vlastní hodnotící úvahy, na jejichž základě dospívá k závěru o své nevině (že měl být zproštěn obžaloby), v žádném případě nevyžadují obdobně detailní a rozsáhlou reakci Nejvyššího soudu v odůvodnění tohoto usnesení. Znovu lze odkázat na již uvedenou judikaturu ESLP i Ústavního soudu – právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces rozhodně nelze chápat tak, že soudy vždy musejí podrobně reagovat na každý argument obviněného. Pokud by Nejvyšší soud k tomuto přistoupil a sám se znovu vyjadřoval k jednotlivým skutkovým námitkám obviněného, na základě čeho je považuje za vyvrácené apod., znamenalo by to, že by fakticky fungoval jako další „odvolací instance“, což však samozřejmě není jeho úkolem.

60. K námitce vadného způsobu doručování písemností soudem prvního stupně: Obviněný namítl, že mu Krajský soud v Brně „často“ doručoval písemnosti do jeho datové schránky, kterou však měl zřízenou jako advokát k výkonu své praxe, přestože výslovně žádal o to, aby mu bylo doručováno poštou na adresu jeho trvalého bydliště, a v přípravném řízení to také bylo respektováno. K tomu je třeba nejprve uvést, že pod obviněným užitým termínem „často“ se ve skutečnosti skrývá pouze doručení obžaloby spolu s předvoláním k prvnímu hlavnímu líčení dne 22.

6. 2022 a poté doručení rozsudku soudu prvního stupně (který mu však byl následně, s odstupem necelého jednoho týdne, doručen i poštou na jím výslovně určenou adresu). Je zřejmé, že pokud obviněný neměl zřízenou datovou schránku jako „běžná“ fyzická osoba, nýbrž jen jako podnikatel – advokát, nemělo mu být do této datové schránky soudem doručováno. Jedná se tedy o určité procesní pochybení soudu prvního stupně, k němuž však lze konstatovat totéž, co bylo uvedeno výše v souvislosti s námitkou obviněného ohledně porušení ustanovení § 214 tr.

ř. – toto pochybení soudu nenaplňuje žádný z obviněným uplatněných ani jiných dovolacích důvodů a neznamená ani porušení jeho práva na spravedlivý proces. V jeho důsledku nedošlo k žádnému zkrácení obviněného na jeho obhajovacích právech, tím méně pak právech ústavně zaručených. Vždy je třeba vycházet ze smyslu (účelu) příslušného zákonného ustanovení a mj. i podle něj posuzovat fakticky nastalou situaci. Smyslem včasného doručení obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení (§ 198 odst. 1 tr. ř.) je zajistit, aby obviněný měl dostatek času seznámit se s tím, co přesně se mu v obžalobě klade za vinu, jaké důkazy navrhuje státní zástupce provést, jaký mu v případě uznání viny navrhuje uložit trest apod., a mohl si tak dostatečně kvalitně připravit svoji obhajobu v nadcházejícím hlavním líčení.

To se zde ovšem reálně stalo. Obviněný převzal obžalobu a předvolání k jednání ve své datové schránce dne 16. 5. 2022, tedy více než měsíc před stanoveným termínem hlavního líčení, k jednání se pak dostavil, osobně se jej účastnil a v jeho průběhu mohl plně uplatnit veškerá svá obhajovací práva. Navíc je třeba upozornit, že tehdy ani kdykoli později během řízení, dokonce ani nyní v podaném dovolání, netvrdil, že by v důsledku vadného způsobu doručení předmětné soudní listiny včas neobdržel a že tudíž nebyla zachována zákonná přípravná lhůta před hlavním líčením.

Poté, co mu bylo předvolání k hlavnímu líčení spolu s obžalobou doručeno do jeho „advokátní“ datové schránky, na toto vůči soudu žádným způsobem nereagoval, až při samotném jednání dne 22. 6. 2023 upozornil, že datovou schránku užívá jako advokát a dané trestní řízení je jeho soukromou záležitostí, proto žádá soudní písemnosti doručovat poštou na adresu svého trvalého pobytu (s dovětkem ve smyslu „i když je pro mě doručování do datové schránky advokáta jednodušší“). Toto určení doručovací adresy pak již bylo ze strany soudů nižších stupňů respektováno, veškeré další soudní písemnosti byly obviněnému doručeny poštou na jím označenou adresu.

Na okraj lze ještě zmínit, že soud prvního stupně obviněnému napoprvé doručoval do zmíněné datové schránky zřejmě proto, že vyjádření obviněného ohledně doručovací adresy v přípravném řízení nebylo jednoznačné. V protokolu o výslechu obviněného ze dne 3. 12. 2021 (č. l. 177 a násl.) je sice na první straně uvedena jako doručovací adresa obviněného adresa jeho trvalého pobytu, hned pod tím ovšem i ID jeho datové schránky (advokáta) a poté na obvyklém místě na str. 4 protokolu je zapsáno vyjádření obviněného „Pravidelně se zdržuji na adrese XY v XY a poštu si přebírám ve své datové schránce XY“.

Navíc je třeba připomenout, že krátce předtím si obviněný na adrese svého trvalého pobytu nepřevzal poštou zaslané usnesení o zahájení trestního stíhání a toto mu muselo být doručováno prostřednictvím policejního orgánu, a že není pravdou, že by mu bylo v přípravném řízení doručováno výhradně jen prostřednictvím pošty – viz např. vyrozumění obviněného o konání úkonů trestního řízení a doručenky z datové schránky obviněného na č. l. 1185-1194.

61. K námitce vadného způsobu vedení výslechu svědkyně E. P. ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně: Obviněný uvedl, že předseda senátu kladl zjevně vystresované svědkyni často zavádějící otázky, a to až tak, že se on proti tomu musel v jednu chvíli ohradit - konkrétně v čase 1:38:12 záznamu z hlavního líčení dne 21. 9. 2022. Nejvyšší soud si zvukový záznam zachycující předmětný úkon poslechl a přisvědčit obviněnému rozhodně nemůže. I zde je třeba znovu nejprve uvést, že obviněným vytýkané údajné pochybení soudu prvního stupně samo o sobě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tř. ř.

a jistě nejde ani o situaci, že by daný důkaz (výpověď svědkyně E. P.) byl v důsledku pochybení soudu procesně nepoužitelný, resp. že by tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z uvedeného zvukového záznamu (v obviněným výslovně označené části) vyplývá, že se předseda senátu svědkyně dotazoval na důvod, proč při jednání u notářky JUDr. Olgy Vitáskové odpověděla negativně na její dotaz, zda zbavuje obviněné (kteří v daném dědickém řízení vystupovali v pozici svědků) povinnosti mlčenlivosti.

Na to E. P. odpověděla, že nevěděla, co v tu chvíli notářce říct, a předseda senátu pak zareagoval větou „Tak jste se měla zeptat“. V této chvíli se o slovo přihlásil obviněný Mgr. Martin Urbášek a uplatnil připomínku, kterou zmiňuje ve svém dovolání. Nejednalo se však vůbec o námitku směřující proti tomu, jakým způsobem byl veden výslech svědkyně, že by obviněný na tomto spatřoval něco nezákonného či nevhodného. Předsedu senátu pouze upozornil, že jeho se zbavení mlčenlivosti netýkalo, že se týkalo pouze spoluobviněné.

Předseda senátu se za nepřesnost omluvil a dotaz položil znovu, tentokrát již správně v tom smyslu, proč svědkyně nezbavila povinnosti mlčenlivosti obviněnou JUDr. Evu Hrbáčkovou. Ve vztahu k této dovolací námitce

obviněného lze tedy shrnout, že na způsobu vedení výslechu svědkyně E. P. v hlavním líčení Nejvyšší soud neshledal nic nezákonného, jakkoli si lze jistě představit, že některé otázky mohly být ze strany předsedy senátu formulovány jinak (výstižněji, vhodněji), mohl si odpustit výše popsanou reakci na jednu z odpovědí svědkyně „Tak jste se měla zeptat“ apod. Každopádně však nedošlo k žádnému pochybení, které by obviněného zkrátilo na jeho obhajovacích právech, které by zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces.

62. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k další podobné dovolací námitce, jež se týká způsobu, jakým předseda senátu Krajského soudu v Brně vedl výslech obviněné JUDr. Evy Hrbáčkové v hlavním líčení dne 22. 6. 2022. Podle argumentace obviněného měl předseda senátu obviněné „výhrůžným způsobem“ sdělovat, že pokud nebude vypovídat a nevysvětlí určité okolnosti, tak to může soud podle evropské judikatury z její strany považovat za „nevěrohodnou věc“. K tomu se patří v první řadě uvést, že na str. 19-20, v bodě 39.

rozsudku soudu prvního stupně je podrobně vysvětleno, co přesně výše uvedeným konstatováním předseda senátu myslel, a to včetně důvodných odkazů na konkrétní judikaturu Ústavního soudu i ESLP. I v tomto případě si Nejvyšší soud poslechl příslušnou část zvukového záznamu z hlavního líčení (pasáž v čase 12:00 – 17:30), aby mohl dovolací námitku obviněného zodpovědně posoudit, zejména když protokol o hlavním líčení v této části neodpovídá věrně (plně) tomu, co v jednací síni zaznělo (viz č. l. 1281).

Nutno ještě připomenout, že uvedená námitka nebyla ze strany dovolatele koncipována tak, že by jím vytýkaný postup měl snad způsobit procesní nepoužitelnost daného důkazu (výpovědi spoluobviněné), tj. že by napadené rozhodnutí bylo založeno na procesně nepoužitelném důkazu. Formulována byla jako výhrada ke způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s odvolací argumentací obviněného v daném směru. Stejně jako v případě námitky obviněného proti způsobu výslechu svědkyně E. P., i zde je možné konstatovat, že některá svá vyjádření mohl předseda senátu soudu prvního stupně formulovat vhodnějším způsobem, každopádně však ani zde nelze v jeho postupu spatřovat cokoli nezákonného a zcela jistě z toho nelze dovozovat jeho „předpojatost“, jak ve svém dovolání tvrdí obviněný.

Pokud předseda senátu obviněnou upozornil, že odmítne-li vysvětlit některá svá tvrzení, resp. okolnosti s nimi související, o nichž mohou vznikat pochybnosti, pak to při konečném posuzování věrohodnosti těchto tvrzení může hrát negativní roli, tak to rozhodně nelze chápat jako projev jeho „předpojatosti“. Už vůbec nelze souhlasit s tím, že by tímto způsobem soud snad dokonce dával předem najevo, jakým způsobem hodlá ve věci rozhodnout, tj. že obviněné hodlá uznat vinnými, a tomu že také od začátku vše podřizoval.

Vyjádření (výzvy, upozornění, poučení) předsedy senátu ve směru k obviněné JUDr. Evě Hrbáčkové v žádném případě nevyznívaly „výhrůžným způsobem“ (jak tvrdí dovolatel) a nelze je považovat za nezákonné nucení obviněné k výpovědi.

63. Na str. 17 svého dovolání obviněný dále zmínil, že „za opravdu neuvěřitelné považuje zjištění, že předseda senátu krajského soudu Mgr. Jirsa začal od začátku roku 2023 působit na Vrchním soudu v Olomouci, který pak v dubnu projednával jeho odvolání, a těžko mu tak někdo může vyčítat, že se už nezbaví dojmu, že se odvolací senát snažil stůj co stůj podržet chybné rozhodnutí svého nového kolegy“. K tomu postačí jen velmi stručný komentář. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř., tedy že by napadené rozhodnutí učinil vyloučený orgán, a toto ostatně ani netvrdí. Současně vůbec nijak blíže nevysvětlil, na základě čeho neváhá nařknout členy senátu odvolacího soudu z hrubého porušení jejich povinností a z nezákonného postupu. Tvrzení, že dotčení soudci Vrchního soudu v Olomouci (z větší části) nevyhověli jeho odvolání jen proto, že krátce předtím na jejich soudu začal působit, ať už jen dočasně nebo trvale, soudce, který v dané věci rozhodoval v prvním stupni, je pouhou ničím nepodloženou spekulací.

Z obviněným uvedených skutečností jistě nelze dovodit „předpojatost“ ve věci rozhodujících soudců (což podle obviněného zásadně ovlivnilo výsledek řízení, které tak ani nemohlo dopadnout jinak).

64. K námitce, že obviněný nemohl naplnit znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když u něj nebylo prokázáno zavinění ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu: Obviněný poukázal, stručně řečeno, na to, že vůbec netušil, jaký byl majetek zůstavitele

V. W., co všechno bylo předmětem závěti, jakou měl předmětný majetek hodnotu, a že mu bylo doslova úplně jedno, kolik kdo bude dědit. Stejně jako prakticky u všech jiných jeho dovolacích argumentů, i zde je třeba zdůraznit, že jde o pouhé opakování dřívější obhajoby. Totožnou argumentaci obviněný uplatnil už před oběma soudy nižších stupňů a tyto se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly – viz str. 26, bod 59. rozsudku soudu prvního stupně a str. 13, bod 42. usnesení soudu druhého stupně.

Nad rámec toho považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit už jen několik málo poznámek. Dovolatel zcela prokazatelně svým podpisem na závěti falešně potvrdil pravost podpisu zůstavitele a na toto jednání pak plynule navázal tím, že ohledně pravosti podpisu křivě svědčil před soudní komisařkou – notářkou JUDr. Olgou Vitáskovou v rámci dědického řízení, jakož i v civilním řízení před Okresním soudem Brno-venkov. Je naprosto evidentní, že se svým dílem, po dohodě a v součinnosti s obviněnou JUDr. Evou Hrbáčkovou, úmyslně podílel na spáchání majetkové trestné činnosti.

Jako zkušený advokát nepochybně znal smysl závěti a veškerého svého počínání, jež s podpisem závěti souviselo. Pokud lživě stvrzoval pravost podpisu zůstavitele a tím se podílel na vytvoření falešné závěti, mohlo to mít jediný logicky přijatelný, resp. vůbec myslitelný, důvod – dosáhnout toho, aby majetek zůstavitele získal někdo jiný, než kdo k tomu byl ze zákona oprávněn. Současně netřeba pochybovat o tom, že by se předmětného jednání nedopustil (neriskoval by to, co pak také reálně následovalo – trestní stíhání, odsouzení a několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody), pokud by nešlo o majetek skutečně výrazné hodnoty.

S ohledem na všechny zjištěné okolnosti (viz příslušné pasáže odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů) tedy obviněný musel vědět, že může jít o majetek v hodnotě třeba i výrazně převyšující 10 000 000 Kč, což je hranice škody velkého rozsahu, a se způsobením takového následku musel být srozuměn. O jeho zavinění ve vztahu ke zmíněné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby minimálně ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] tak není pochyb. Dokonce i kdyby byla akceptována obhajoba obviněného, tj. jeho tvrzení ve smyslu, že mu bylo úplně jedno, co je obsahem závěti a kolik kdo bude dědit, znamenalo by to (při zjištění, že se významně podílel na vytvoření padělku závěti), že mu bylo absolutně lhostejné, k čemu tímto svým jednáním přispěje, jaký trestněprávně relevantní následek (jak vysokou škodu) způsobí.

Z jeho strany by šlo již o takový stupeň, resp. formu, lhostejnosti (o tzv.

nepravou lhostejnost, jež je postavena na roveň nepřímému úmyslu), který by nutně byl výrazem jeho kladného vztahu i ke vzniku takového následku, jaký byl prokázán v této věci (škoda ve výši téměř 29 mil. Kč). Za dané situace by totiž musel být srozuměn prakticky se všemi možnými reálně myslitelnými následky svého jednání. Nadto nelze přehlédnout, že se posuzované trestné činnosti dopustil nejen prostým připojením svého podpisu na „falešnou závěť“, ale i výrazně později v průběhu dědického řízení (v pozici svědka při výpovědi u notářky – soudní komisařky), kdy již věděl o zpochybnění pravosti závěti poškozenou, díky čemuž se právě vše detailně řešilo. I z toho důvodu nemůže obstát nynější argumentace dovolatele, že v době spáchání činu o majetku zůstavitele a jeho dědicích, tudíž ani o hrozící škodě, nevěděl vůbec nic.

65. V souvislosti s obviněným zpochybňovanou právní kvalifikací činu považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj zmínit i to, že pokud soudy nižších stupňů jednání obviněného posoudily pouze jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jako spolupachatelství tohoto pokusu trestného činu podle § 23 tr. zákoníku, pak postupovaly vysloveně ve prospěch obviněného. Bylo totiž zjištěno, že obviněný nejen jednorázově na žádost spoluobviněné připojil svůj podpis na předloženou padělanou závěť, ale následně ohledně pravosti podpisu zůstavitele i křivě svědčil u soudní komisařky v průběhu dědického řízení. Společně s obviněnou JUDr. Evou Hrbáčkovou tedy i zcela aktivně vykonal část jednání, jímž byla poškozená H. S. uváděna v omyl a které bylo nezbytné k úspěšnému dokonání trestného činu podvodu.

66. K námitce, že uložený trest je nepřiměřeně přísný: Zde Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 -§ 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě dovolatele nepřichází do úvahy.

67. Obviněný rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, napadl v podstatě s odkazem na to, že mu byl uložen trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno ustanovení § 58 tr. zákoníku, zejm. § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo po schválení celým trestním kolegiem tohoto soudu uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Již z toho je zřejmé, že ani v tomto směru nemůže obviněný se svým dovoláním uspět.

68. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl.

69. Specificky ve vztahu k ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku lze odkázat ještě na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, publikovaný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr. Vyplývá z něj, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku samo o sobě nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze případně odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku.

70. Pokud jde o konkrétní důvody významně zpochybňující možnost použití ustanovení § 58 tr. zákoníku v této věci, ve stručnosti lze uvést následující. Prakticky totožnou argumentací obviněného, kterou ve vztahu k uloženému trestu uplatnil ve svém dovolání, se zabýval již odvolací soud (viz str. 16, bod 49. jeho usnesení). Se závěry, k nimž dospěl, tj. že aplikace § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku není namístě, Nejvyšší soud souhlasí. Dílčí výhradu lze mít pouze k ne zcela výstižné formulaci jedné z použitých vět, která budí zdání, že aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku je v této věci a priori vyloučena, pokud čin zůstal ve stadiu pokusu jen díky chování poškozené a zcela nezávisle na vůli obviněného. Tak tomu samozřejmě není. Na druhé straně je to ale skutečnost významná, která v dané souvislosti (vedle skutečností jiných) zohledněna být musí a která též do značné míry hovoří proti aplikaci citovaného zákonného ustanovení. Přehlédnout nelze samozřejmě ani to, že jednání obviněného nebylo jednorázové, nýbrž bylo složeno z více postupných kroků. Pokud poškozená H. S. pojala podezření, že notářce předložená závěť je padělaná, a začala se proti tomu aktivně bránit, obviněný ve svém protiprávním jednání pokračoval a ohledně pravosti závěti křivě vypovídal v pozici svědka jak před soudní komisařkou v rámci dědického řízení, tak potom i před soudem v civilním řízení o určení okruhu dědiců. K tomu všemu přistupuje poměrně vysoká hrozící škoda, jež představuje téměř trojnásobek minimální hranice škody velkého rozsahu (viz výše), jakož i skutečnost, že v době spáchání činu byl obviněný advokátem (u něhož, stejně jako u jiných podobných právnických profesí, společnost oprávněně očekává, že půjde ostatním spíše příkladem, než aby se sám dopouštěl závažné úmyslné trestné činnosti).

71. Jestliže obviněný reklamoval, že v jiných trestních věcech (na něž konkrétně odkázal) byly pachatelům obdobné trestné činnosti uloženy tresty mírnější, pak nejde o námitku způsobilou naplnit jakýkoli dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. Nejvyšší soud posuzuje ze zákonem určených hledisek toliko trest uložený dovolateli v této konkrétní věci, a to se všemi jejími specifiky. Jak už bylo řečeno, v postupu soudů nižších stupňů v daném směru, resp. ve způsobu, jakým odůvodnily zvolenou trestní sankci, žádné pochybení neshledal. K usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1428/2013, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1113/2018, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, je navíc třeba uvést, že nešlo o případy „zcela srovnatelné“ s tím jeho, jak se snaží tvrdit. I kdyby bylo ponecháno stranou to, že byl v době spáchání činu advokátem (který by měl spíše bedlivě dbát na dodržování právních předpisů, než je flagrantně porušovat – viz výše), tak rozhodně nelze přehlédnout, že v odkazovaných věcech jednání pachatelů spočívalo „toliko“ v připojení jejich podpisů na padělanou závěť, zatímco Mgr. Martin Urbášek po takovém „úkonu“ ve svém kriminálním jednání ještě dále aktivně pokračoval, a to konkrétně křivou svědeckou výpovědí před notářkou v postavení soudní komisařky a poté i před civilním soudem (též viz výše). Dovolatel se navíc citovaná dvě usnesení Nejvyššího soudu snažil použít jako ukázku toho, jaký trest by měl být v případech podobné trestné činnosti považován za přiměřený (a že tudíž ten, který byl uložen jemu, přiměřený není), přitom však přehlédl skutečnost, že ony mírnější tresty odnětí svobody byly dotčeným obviněným uloženy soudy I. a II. stupně a Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení (vedeného jen na podkladě dovolání obviněných) jejich přiměřeností nezabýval a nijak se k této otázce v označených rozhodnutích nevyjádřil.

72. K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného a poté i sám obviněný v rámci repliky, je třeba především uvést, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Na nyní posuzovanou věc aplikovatelné není.

73. Ústavní soud v odůvodnění zmíněného nálezu Nejvyššímu soudu mj. vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestního kolegia tohoto soudu.

Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu, přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz § 20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh.

tr.) uvedeným procesním postupem řešit. Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 17 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr.

ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, vůbec nebylo zmíněno). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.

10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.

K žádné podstatné změně v obecném náhledu Nejvyššího soudu na danou problematiku nedošlo ani v době po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, což lze demonstrovat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10.

74. Výše uvedená konstatování ústí v jednoznačný závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být dán, jak už bylo zmíněno, proto, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo napadeným usnesením odvolacího soudu zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž mu bylo, byť jen částečně, vyhověno, a navíc v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí nebyl dán žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí

75. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

76. Pokud obviněný ve svém dovolání (včetně jeho doplnění) požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 10. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek