USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný Peter Freiwald, nar. 10. 7. 1964, trvale bytem Karníkova 1158, Nové Město na Moravě, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2023, č. j. 3 To 7/2023-4868, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Petera Freiwalda odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2022, č. j. 43 T 6/2020-4783 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí soudu prvního stupně“), byl obviněný Peter Freiwald (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně).
v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod nevážně míněným a nepravdivým příslibem včasné a řádné úhrady zapůjčených finančních prostředků a s vědomím, že s ohledem na svou špatnou osobní finanční situaci a také s ohledem na špatnou finanční situaci společnosti OVČÁCKÝ SÝR, a.s., nebude schopen řádně a včas vrátit poskytnuté půjčky a zejména poté, co před věřiteli (poškozenými) zatajil své a společnosti OVČÁCKÝ SÝR, a.s., existující splatné dluhy v řádech několika miliónů korun, tak i přesto v období od 19. 12. 2012 do 3. 11. 2016 jako předseda představenstva společnosti OVČÁCKÝ SÝR, a.s., IČ: 29318068, se sídlem Soškova 1570, Nové Město na Moravě, PSČ 592 31 (dále jen „společnost OS“), který jako jediný rozhodoval o tom, kdo bude dodavatelem i odběratelem společnosti OS, komu, kdy, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude společnost OS hradit své závazky, který jako jediný rozhodoval o tom, od koho, kdy a jakým způsobem bude společnost OS získávat finanční prostředky na svoji činnost, který si byl vědom špatné finanční situace společnosti OS, která byla v období od 31. 7. 2013 až do prohlášení konkursu na společnost (3. 11. 2016) ve stavu úpadku, a to jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení, a který si byl vědom i špatné finanční situace sebe samého, a tedy si byl i vědom toho, že nebude moci zajistit úhradu závazků společnosti v termínech jejich původně sjednané splatnosti, tyto skutečnosti vědomě zamlčel investorům, obchodním partnerům a poskytovatelům půjček společnosti OS, přičemž jménem této společnosti přijímal půjčky a odebíral zboží a služby způsobem konkrétně popsaným pod body 1. – 52., čímž vědomě obohatil jiného, zejména společnost OS, a poškozeným způsobil škodu v celkové výši 30 532 916 Kč.
2. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 41/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 9 To 32/2021, a další sbíhající se přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 90 T 18/2021, mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na 7,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 41/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 9 To 32/2021, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 90 T 18/2021, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození, kteří řádně a včas uplatnili nároky na náhradu škody, s těmito nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 4 KZV 10/2018, kterou mu bylo kladeno za vinu, že se podobného jednání jako v odsuzující části rozsudku dopustil též v době od října do prosince 2015 vůči poškozenému P. H. při způsobení škody ve výši 334 248 Kč a v červenci 2015 vůči poškozené N., s.r.o., při způsobení škody ve výši 14 250 Kč, čímž měl podle obžaloby spáchat dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Poškozená N., s.r.o. byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti všem výrokům odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 3 To 7/2023-4868 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání. Toto opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž na úvod odcitoval jejich plné zákonné znění a zrekapituloval obsah rozhodnutí odvolacího soudu, včetně toho, jak se tento soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami.
6. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že závěr soudů obou stupňů o tom, že se dopustil podvodného jednání, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Chybně nebyl rozlišen charakter jednotlivých převzatých závazků, který byl v bodech 1. – 18. a 19. – 52. výroku o vině zcela odlišný. První skupinu tvořily závazky vzešlé ze smluv o obchodní spolupráci či smluv o půjčce a druhou pak závazky z dodavatelsko-odběratelských vztahů. Ve vztahu k oběma musí být objektivní a subjektivní stránka trestného činu podvodu poměřována v obecné rovině stejnými hledisky. Případný podvodný úmysl musí být posuzován k okamžiku uzavírání smlouvy a poskytnutí plnění, což se v daném případě nestalo.
7. Podstatná část závazků z dodavatelsko-odběratelských vztahů vznikla na základě smluv uzavřených už po založení společnosti 4. 1. 2013, a týkala se služeb s opětujícím se plněním (dodávky energií, internetu), případně individuálních závazků, které byly ve velké míře splněny a nevypořádány zůstaly toliko některé zbytné závazky. Případný podvodný úmysl musí být posuzován k okamžiku uzavření těchto smluv a nikoli poměřován saldem nezaplacených závazků. Závěr soudů nižších stupňů o podvodném úmyslu proto nemůže obstát. Soudy nedostály své povinnosti vysvětlit ve vztahu ke každému z věřitelů, jak konkrétně byl uveden v omyl, nebo jak bylo jeho omylu využito k neoprávněnému obohacení společnosti OS. Orgány činné v trestním řízení vzaly souhrnně veškeré neuhrazené závazky společnosti, aniž by rozlišovaly jejich charakter, a zatížily je domnělým podvodným jednáním obviněného, bohužel jen mechanicky převzaly tvrzení státního zástupce v podané obžalobě. Vzhledem k charakteru jednotlivých závazků je zjevné, že podvodný úmysl u jejich prvé a druhé skupiny měl být posuzován za zcela odlišných okolností. V případě závazků z dodavatelsko-odběratelských vztahů týkajících se opakujících se plnění na základě smluv uzavřených v roce 2013 neměly soudy ke svým závěrům o podvodném úmyslu důkazní podklad. Obviněný byl kriminalizován za to, že společnost OS nebyla schopna dostát svým závazkům, a to včetně závazků vzniklých po rozhodnutí valné hromady dne 25. 11. 2015, kterým byl odvolán z funkce předsedy představenstva a neměl tedy již oprávnění za společnost jednat. V tomto ohledu dovolatel poukázal konkrétně na útoky popsané pod body 20., 21., 24., 28., 32., 34. a 48. Soudy postavily závěry o jeho vině na zjednodušujícím a paušálním tvrzení, pro které neměly důkazní podklad, a zatížily tak své rozhodnutí vadou extrémního nesouladu obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu. Za shora popsaného skutkového a právního stavu nemohlo být rozhodnuto o jeho vině. Nebyly naplněny všechny zákonem požadované znaky příslušné skutkové podstaty podle § 209 odst.1 tr. zákoníku, neboť zde absentuje jakékoli podvodné jednání a stejně tak i příslušná forma úmyslného zavinění.
8. Ve vztahu k závazkům popsaným v bodech 1. – 18. obviněný zdůraznil, že každý z věřitelů, se kterým byla uzavřena smlouva o půjčce nebo o spolupráci, věděl, že společnost OS byla založena a zapsána do obchodního rejstříku 4. 1. 2023 (pozn.: zde se jedná evidentně o písařskou chybu, když míněno bylo datum 4. 1. 2013), že se jedná o projekt výstavby mlékárny realizovaný „na zelené louce“ ze zdrojů soukromých investorů, a že má společnost závazky. I když si je vědom toho, že soud prvního stupně dovodil, že věřitelé takto informováni nebyli, tak není možné přijmout tento závěr, je-li v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což je přinejmenším případ útoků popsaných v bodech 1., 8., 10, 11. a 13. – 16.
9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. obviněný poukázal na obsah smlouvy o spolupráci uzavřené s poškozeným P. H., ze které se mimo jiné podává, že poskytnuté finanční prostředky mají sloužit na rozvoj společnosti, zaplacení jejích závazků z obchodních vztahů a splacení půjček. Z emailové komunikace mezi obviněným a poškozeným vyplývá, že smlouvu připravoval poškozený, přičemž měl k dispozici účetní data společnosti, včetně rozsahu jejích závazků, navíc poškozený stavbu mlékárny opakovaně navštívil, byl účasten řady jednání, včetně návštěvy A. Tento poškozený tedy měl v době uzavření smlouvy k dispozici všechny relevantní informace a ničeho mu zamlčeno nebylo, stejně tak nebyl žádným způsobem uveden v omyl. Soudy zcela pominuly obsah emailové komunikace, resp. z ní nevyvodily žádné závěry, a to přesto, že měla zásadní vypovídací hodnotu k posouzení možného podvodného úmyslu a bylo s ní možné konfrontovat obsah tvrzení poškozeného P. H. Ten měl všechny dostupné informace a mohl se tak svobodně rozhodnout, zda se do podnikatelského projektu zapojí či nikoli. Investováním do projektu, o kterém měl všechny dostupné informace, na sebe přirozeně vzal určitou míru rizika, což opět potvrzuje soudy ignorovaná emailová komunikace. Za těchto okolností nemohl být poškozený uveden v omyl. Přisvědčením jeho účelovému tvrzení, že v omyl uveden byl, a nezohledněním dalších ve věci provedených důkazů se soudy ocitly mimo rámec řádného procesu hodnocení důkazů. Je proto namístě uzavřít, že u útoku pod bodem 1. k žádnému podvodnému jednání nedošlo a nebyly naplněny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu.
10. Obdobně je tomu podle názoru dovolatele i v případě útoků popsaných pod body 13. – 16. S poškozeným R. V. byla rovněž uzavřena smlouva o obchodní spolupráci, ze které se podává jeho vědomost o určení jím poskytnutých finančních prostředků i na úhradu závazků společnosti OS. Z provedeného dokazování potom vyplynulo, že měl k dispozici relevantní údaje o stavu a hospodaření společnosti, o povaze a stavu realizovaného projektu, včetně způsobu jeho financování. Sám poškozený se s vědomím všech těchto skutečností rozhodl do projektu vstoupit a poskytnout tak své finanční prostředky, čímž na sebe dobrovolně převzal jistou míra rizika. I když byl projekt nakonec neúspěšný, tak neexistuje důkazní podklad pro závěr, že poškozený učinil majetkovou dispozici v omylu vyvolaném obviněným, neboť naopak rozhodné informace k dispozici měl. Je tedy zřejmé, že ani u útoků popsaných pod body 13. – 16. nemohlo dojít k podvodnému jednání, nebyly naplněny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu a nebylo možné obviněného kriminalizovat za nesplacený závazek společnosti vůči poškozenému. V tomto směru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci.
11. Nesprávně byl soudy podle obviněného posouzen i útok popsaný pod bodem 11. Z výpovědi poškozeného I. M. vyplývá, že vložil peněžní prostředky ve výši 250 000 Kč ve prospěch společnosti 30. 11. 2015 na úhradu mezd zaměstnanců, a to poté, co se zúčastnil jednání, kde byla nastolena otázka, zda někdo má k dispozici ještě finanční prostředky, ze kterých by bylo možné mzdy vyrovnat. K tomu se sám a dobrovolně přihlásil poškozený, který se rozhodl peníze na mzdy společnosti poskytnout. Ve vztahu k tomuto případu obviněný opětovně připomněl, že již ke dni 25. 11. 2015 byl odvolán z funkce předsedy představenstva společnosti. Z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že peněžité prostředky v tomto případě nebyly poskytnuty za podmínek popsaných v úvodu výroku o vině, kde bylo uvedeno, že poskytnutí této částky předcházel nevážně míněný a nepravdivý příslib její včasné úhrady a zatajení existujících dluhů ze strany obviněného. Poskytnutí finančních prostředků však bylo, jak vidno i z výpovědi poškozeného, dobrovolné a vyplynulo ze situace a jednání akcionářů, přičemž si byl plně vědom stavu společnosti. Navíc obviněný v této chvíli již za společnost ani nejednal. I v tomto případě soudy vybočily z rámce skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů. Závěr o naplnění zákonem požadovaných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zde nemá žádnou oporu, nemohla být naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu.
12. Podobné výhrady obviněný vznesl i ve vztahu k bodům 8. a 10. Poškozený M. O. podle něj znal stav společnosti a jejího hospodaření a obdržel všechny podstatné údaje o jejích závazcích, což potvrzuje i emailová komunikace mezi nimi. To však soudy zcela ignorovaly, z emailové komunikace nevyvodily žádné závěry, nekonfrontovaly ji s ostatními důkazy a setrvaly na svém nepřiléhavém a paušalizujícím náhledu převzatém z obžaloby. Zjevně proto, že tyto důkazy nezapadaly do kontextu jejich závěrů o podvodném jednání a úmyslu, který by při důsledném postupu byl vyvrácen. Poškozený M. O. byl strategickým investorem, který o společnosti věděl vše podstatné. Stejně jako ostatní investoři vstupoval do společnosti s tím, že ponese jisté riziko pro případ neúspěchu projektu. Ani v jeho případě proto nelze uvažovat o podvodném jednání obviněného a naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. I v tomto případě byl závěr odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci, existuje zde nesoulad závěrů o vině se skutkovými zjištěními. Při pečlivém zhodnocení všech důkazů, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, měl odvolací soud zvolit jiný procesní postup.
13. S přihlédnutím k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného nelze podřadit pod jím explicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze je však formálně subsumovat pod též namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. (v jeho první alternativě) a v té souvislosti pak i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Důvodnými je však neshledal.
19. Námitky obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se fakticky poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejlépe to lze demonstrovat na zásadním okruhu námitek týkajících se údajného nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tvrdí, že poškozené nechtěl podvést, nijak je neuváděl v omyl, naopak je o všem pravdivě informoval, poškození znali všechny rozhodné skutečnosti a věděli mj. i o dluzích společnosti OS. Jinými slovy řečeno - bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o trestný čin, neboť nebudou naplněny všechny jeho zákonné znaky). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Veškeré námitky obviněného však ve skutečnosti směřují pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav (např. zda obviněný před poškozenými určité skutečnosti zamlčel, zda je o určitých skutečnostech informoval nepravdivě, zda to byl on, kdo jménem společnosti OS v určitém období objednával a odebíral zboží či služby atd.), tedy se vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak bude níže podrobněji rozebráno, určité opodstatnění bylo možné přiznat jen dvěma námitkám obviněného, avšak vytýkaný rozpor se v těchto případech nevztahuje ke skutečnostem, jež jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, tudíž nejde o námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
21. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
22. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
23. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové závěry (s výhradou, která bude níže popsána a rozvedena).
24. Soudům nelze vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědích poškozených či jejich zástupců, které se v podstatných bodech shodovaly a vzájemně se doplňovaly, jakož i na výpovědích dalších svědků, listinných důkazech a znaleckém posudku z oboru ekonomika. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou z velké části pouhým opakováním námitek odvolacích, přičemž Vrchní soud v Olomouci se těmito zabýval a v zásadě správně se s nimi vypořádal. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není v podstatě ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
25. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněného obecně nebylo možné přisvědčit. Určitou výjimku představují toliko dvě námitky (viz níže), které jsou však z hlediska rozhodování dovolacího soudu nevýznamné. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se obviněný dopustil předmětných skutků, je jinak zcela správný a naprosto správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (zejm. str.7–9, odst. 28. – 39. napadeného usnesení odvolacího soudu a str. 38– 41, odst. 98. – 105. rozsudku soudu prvního stupně).
26. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
27. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit, v reakci na obsah dovolání obviněného, už jen následující.
28. Soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, že neměl v úmyslu kohokoli podvést, že nikdy nikoho v omyl neuvedl a nic nezamlčel, že poškození znali skutečnou ekonomickou situaci společnosti OS i jeho vlastní, že celá tato „záležitost“ je jen nepovedeným podnikatelským projektem (přičemž za jeho selhání mohou zčásti jiné osoby a zčásti objektivní okolnosti) apod. O podvodném úmyslu obviněného svědčí celá řada zjištěných skutečností a provedených důkazů, a to nejen výpovědí poškozených. Při komplexním posouzení celého jednání obviněného ve všech podstatných souvislostech nevznikají o jeho podvodném úmyslu žádné pochybnosti.
29. Ekonomická situace společnosti OS byla od samého počátku, již od okamžiku jejího vzniku na začátku roku 2013, velmi špatná. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, během zhruba čtyř měsíců (konkrétně již ke dni 12. 5. 2013) se dostala do stavu platební neschopnosti a za další zhruba dva měsíce (ke dni 31. 7. 2013) i do stavu předlužení. Ve stavu úpadku se pak nacházela po celou dobu své existence, když za toto období trvající necelé čtyři roky vytvořila celkovou ztrátu ve výši 48 000 000 Kč. Za hlavní příčinu je třeba podle znaleckého ústavu, který znalecký posudek zpracoval, považovat nereálně ambiciózní plány obviněného. Podnikatelský plán byl nerealistický a obsahoval výrazné nesrovnalosti a chyby. Společnost neměla dostatečně vysoký kapitál, sjednávala si půjčky s krátkou dobu splatnosti, aniž by se jí dařilo efektivně vyrábět a dosahovat potřebných tržeb. Ve chvíli, kdy se společnost ocitla ve stavu úpadku, nepodala návrh na zahájení insolvenčního řízení a místo toho dále pokračovala ve své činnosti, která však nenesla zisk, tudíž dále navyšovala ztrátu a více a více se zadlužovala.
30. Z provedeného dokazování se navíc podává i to, že podobně nepříznivá byla i finanční situace samotného obviněného. Podle výpisu založeného na č.l. 2884 a násl. proti němu bylo v letech 2007 – 2015 zahájeno celkem devět exekučních řízení a dne 3. 10. 2014 sám u Krajského soudu v Brně podal návrh na povolení oddlužení. Jak vyplývá z dokladů založených na č. l. 2857 a násl., ve zmíněném návrhu obviněný uvedl deset svých věřitelů s celkovou výši nesplacených vykonatelných pohledávek 6 650 086 Kč. V rámci následně probíhajícího insolvenčního řízení pak své pohledávky přihlásilo celkem 22 věřitelů, a to v úhrnné výši 61 793 534,80 Kč. Část z nich byla popřena insolvenčním správcem a pohledávky všech věřitelů byly nakonec zjištěny ve výši 27 180 684,20 Kč. Majetek obviněného byl naprosto minimální (prakticky jen běžné vybavení domácnosti a několik málo hodnotných movitých věcí k tomu). Po odečtení odměny insolvenčního správce a nákladů insolvenčního řízení nezbylo na účtu majetkové podstaty dlužníka (obviněného) k uspokojení jeho věřitelů vůbec nic.
31. Vedle tristní finanční situace společnosti OS a obviněného je zde dále četnost a objem přijímaných půjček – zcela běžně ve statisících až milionech korun měsíčně – které společnost většinou vůbec nezačala splácet. V době, kdy měly být podle dohodnutých podmínek určité finanční prostředky vráceny některému z poškozených, obviněný toto neučinil a namísto toho jménem společnosti od jiného poškozeného přijal půjčku další. V téže době zároveň objednával a přijímal jménem společnosti od dalších poškozených i různé zboží a služby, které rovněž nehradil. Takto zjištěné dlouhodobé, systematické a až na výjimky absolutní neplnění závazků, naopak kontinuální přebírání závazků dalších a dalších, což vedlo k velmi rychle rostoucímu zadlužení společnosti, vylučuje obviněným tvrzený závěr o poctivém podnikatelském záměru, že mohl být skutečně přesvědčen o tom, že všechny tyto závazky budou splněny, že společnost OS začne natolik rychle generovat natolik vysoké zisky, že to bude vůbec reálně možné. V posuzované věci nešlo o nějaký jednorázový nebo málo četný případ přijetí půjčky či odebrání a neuhrazení zboží či služeb, kdy by snad za určitých okolností bylo možné uvažovat o tom, že šlo skutečně jen o smolně nepovedený podnikatelský projekt, o nešťastnou shodu okolností, která obviněnému objektivně znemožnila závazky společnosti splnit. Šlo naopak o soustavné jednání trvající (za aktivní účasti obviněného ve vedení společnosti) zhruba tři roky, kdy i přes neustále se zhoršující finanční situaci společnosti a bez jakýchkoli konkrétních reálných možností podstatného zlepšení obviněný postupoval stále stejně – přijímal další a další závazky, které znovu a znovu neplnil.
32. Výpovědi poškozených či jejich zástupců se shodují v tom, že výše popsanou nepříznivou finanční situaci společnosti i svou vlastní před nimi obviněný zatajil, a zároveň před nimi v rozporu s realitou prezentoval různé optimistické scénáře, pokud jde o podnikání společnosti v blízké budoucnosti, včetně toho, že má údajně již zajištěné odběratele v tuzemsku i zahraničí, že zájem je tak velký, že jej ani nestačí svou výrobou pokrýt, apod. Obecně se před poškozenými prezentoval jako úspěšný podnikatel, že nebude žádný problém zapůjčené finanční částky vrátit, zaručí se jim za to klidně i svým vlastním majetkem (přičemž ovšem zamlčel, že ve skutečnosti v podstatě žádný nemá, když směřuje k úpadku nebo se v něm už nachází) atd.
33. Za jeden ze zásadních důvodů neúspěchu podnikání společnosti OS obviněný v rámci své obhajoby označil to, že nedošlo k plánované investici svědka M. O. ve výši 15 000 000 Kč. K tomu je však třeba uvést, že podle výpovědi tohoto svědka, jakož i jiných (např. P. H., Leoš Svoboda) tato investice nikdy nebyla jistá, nikdy nebyla ze strany svědka jednoznačně přislíbena, jakkoli smluvně podložena, právě naopak. Svědek M. O. uvedl, že prvním a zásadním předpokladem k tomu, aby o investici vůbec mohl uvažovat, bylo to, že banka nejprve profinancuje jeho jinou investici v rámci jiné společnosti.
K tomu však nikdy nedošlo. Svědek jasně uvedl, že jeho investice do společnosti OS nebyla a ani nemohla být jistá a obviněný na ni nemohl spoléhat. I kdyby k profinancování jeho zmíněné jiné investice v jiné společnosti bankou došlo, tak před případnou investicí do společnosti OS by si každopádně ještě nechal provést podrobnou finanční, právní a technickou prověrku společnosti a jejího podnikání, a teprve podle jejího výsledku by se rozhodl. Tomu, že ohledně jeho investice nebylo ve skutečnosti dohodnuto nic konkrétního, odpovídá nakonec i výpověď samotného obviněného.
Ten ani nebyl schopen uvést, zda se mělo jednat o přímou investici (a případně v jaké podobě) či o půjčku, jakož ani to, na co konkrétně měly být dané finanční prostředky použity (přestože šlo o skutečně velkou a z hlediska chodu společnosti potenciálně velmi důležitou sumu). Zatímco svědkovi M. O. obviněný tvrdil, že jím poskytnutých 15 000 000 Kč použije na rozjezd a rozvoj výroby a jen menší část na úhradu dluhů společnosti, poškozenému P. H. (který předtím na žádost obviněného poskytl částku rovněž ve výši 15 000 000 Kč) sliboval, že dluh vůči němu vyrovná právě z prostředků „přislíbených“ svědkem M.
O. Všechny zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že možná investice ze strany tohoto svědka nikdy nepřekročila fázi úvah. Každopádně nedošlo k žádným reálným krokům, jejichž výsledkem by mohla být zásadní změna v podnikatelské činnosti společnosti OS, ve výsledcích jejího hospodaření tak, aby se toto z vysoce ztrátového dostalo rychle do vysoce ziskového, jak obviněný poškozeným sliboval a bez čeho bylo zhola nereálné přebírané závazky plnit.
34. Jak vyplývá z provedeného dokazování, včetně znaleckého posudku z oboru ekonomika, přístup obviněného k danému podnikatelském projektu a jeho činnost v souvislosti s ním lze označit přinejmenším za „amatérské“. Tomu odpovídá i skutečnost, že samotný podnikatelský záměr měl vymyslet a podnikatelský plán měl zpracovat sám, ačkoli neměl dostatečné (či spíš vůbec žádné) zkušenosti z daného oboru, zároveň neměl ani zajištěné jakékoli větší a pravidelné odběratele (pro případ, že by se výrobu v brzké době skutečně podařilo rozjet) atd. O reálných schopnostech obviněného v naznačeném směru celkem výmluvně svědčí i fakt, že pokud se v minulosti účastnil na podnikání některých obchodních korporací (jako společník, jednatel, akcionář, člen představenstva), pak téměř všechny skončily v úpadku a bylo proti nim zahájeno insolvenční řízení. Z analýzy zpracované policejním orgánem v lednu 2020 (viz záznam a doklady č. l. 2659 a násl.) plyne, že od roku 1998 byl obviněný angažován celkem ve 13 společnostech, z nichž dvě byly založeny až v roce 2019, tj. krátce před zpracováním dané analýzy. Ze zbylých 11 společností bylo insolvenční řízení zahájeno proti 10 z nich (jakkoli se tak v některých případech stalo až po oficiálním ukončení účasti obviněného na jejich činnosti).
35. Je pravdou, že někteří poškození peníze na žádost obviněného půjčovali, aniž by si předtím o finanční situaci společnosti OS zjistili podrobnější informace. Z jejich výpovědí však vyplývá, že důvodem půjček (proč se rozhodli je poskytnout) bylo to, že v nich obviněný falešně vzbudil důvěru. Prezentoval se před nimi jako zkušený podnikatel, úspěšný člověk, měl velké plány, v krátké době očekával velké zisky, na kterých by mohli profitovat právě i poškození. Tvrdil, že má již zajištěné dodavatele, a to nejen v tuzemsku, ale i ve více jiných státech. Před poškozenými však zamlčel, že všechny tyto jeho plány jsou jen v čistě teoretické rovině, neboť reálně neměl zajištěné nic, a současně před nimi zamlčel i existenci vysokých dluhů společnosti OS i svých vlastních z dřívější doby. Netřeba pochybovat o tom, že pokud by poškození všechny tyto skutečnosti znali, své peníze by obviněnému neposkytli. Pro příklad lze zmínit výpovědi svědků Z. S. a P. H., podle nichž na ně obviněný naléhal, své podnikatelské plány prezentoval jako zcela reálné, velmi perspektivní a lukrativní, působil dojmem bohatého člověka, bydlel v drahém domě. O tom, že je ve skutečnosti zadlužený, neměli tehdy ani ponětí, to zjistili až s delším časovým odstupem. Z výpovědi poškozeného J. P., který byl kamarádem obviněného, vyplynulo, že před ním obviněný jisté existenční potíže přiznal, a právě s poukazem na ně žádal půjčku ve výši 500 000 Kč. Na zajištění pohledávky mu slíbil dát do zástavy baličku sýrů, což se však nakonec nestalo. Obviněný se vymluvil na to, že zápis do registru zástav by byl drahý, a o něco později pak poškozený zjistil, předmětná balička vůbec není ve vlastnictví společnosti OS (jak mu obviněný tvrdil), nýbrž leasingové společnosti.
36. Před všemi poškozenými či svědky obviněný neuváděl vždy to samé, což bylo ovšem dáno osobou konkrétního poškozeného (svědka), co po něm obviněný požadoval, jaké informace už daná osoba měla, na co se obviněného ptala nebo neptala, zda si chtěla něco ověřovat, zda žádala nějaké záruky apod. Z celé řady svědeckých výpovědí se podává, že škála nepravdivých tvrzení obviněného byla pestrá, prakticky bez výjimky však před všemi dotčenými zamlčoval výrazné dluhy své i společnosti OS a blížící se nebo dokonce již reálně existující stav úpadku obou. Vše evidentně podřizoval tomu, aby od poškozených získal další kýžené půjčky, respektive aby mu bylo dodáno zboží či služby, které potřeboval. Prakticky od samého začátku tzv. „vytloukal klín klínem“.
37. Ve shodě s odvolacím soudem má i Nejvyšší soud za to, že není důvodu činit žádný zásadní rozdíl (z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku) v případech, kdy si obviněný jménem společnosti OS finanční prostředky půjčoval, a v případech, kdy jménem společnosti objednával určité zboží nebo služby. Podstatné je, že s ohledem na finanční situaci společnosti i svou vlastní věděl, že nebude schopen (společnost nebude schopna) závazky plnit ve lhůtě splatnosti ani později, toto před poškozenými zamlčel a naopak při objednávání zboží a služeb, respektive při jejich opakovaném odebírání na základě dříve uzavřených smluv, vše prezentoval tak (choval se tak), že k úhradám dojde, čímž byli poškození fakticky uvedeni v omyl. Pokud by znali skutečnou finanční situaci obviněného a jeho společnosti, pokud by věděli, že tato společnost má dluhy v řádu mnoha milionů korun, které dlouhodobě nesplácí a které rychle rostou, jistě by jí své zboží či služby „na fakturu“ nedodali. Žádnou podstatnou roli nehraje ani to, že v některých případech šlo o tzv. opakující se plnění poskytovaná na základě smluv, které obviněný jménem společnosti OS s poškozenými uzavřel již krátce po vzniku společnosti. Jednak i toto období již spadá do období stíhaného, když obviněný začal dluhy kupit od samého začátku, a jednak, a to především, pro naplnění znaků trestného činu podvodu je rozhodující, že zboží či služby objednával a odebíral i v době, kdy již prokazatelně věděl, že společnost OS nebude schopna za ně zaplatit. Tuto skutečnost před poškozenými zamlčel a naopak vždy ve vztahu ke všem poškozeným vystupoval tak, že k úhradám dojde, aby dodávky běžely dál. Poškození své zboží a služby společnosti OS dodávali v domnění, že za to dostanou odpovídající protiplnění (což bylo dáno tím, jak se obviněný prezentoval, co udělal a jak vystupoval dříve), to ale neodpovídalo skutečnosti a tohoto jejich omylu obviněný právě využíval. Pokud v dané souvislosti ve svém dovolání zmínil, že nevypořádány zůstaly jen „zbytné“ závazky, pak vůbec není zřejmé, co tím mínil, jaké nevypořádané závazky společnosti OS vůči poškozeným (dluhy společnosti OS) považuje za „zbytné“ a proč.
38. Dále obviněný obecně poukázal na to, že jeho podvodný úmysl měl být posouzen u každého jednotlivého bodu (poškozeného) zvlášť, což se podle něj nestalo. Toto jeho tvrzení však zůstalo ve zcela nekonkrétní rovině (tedy až na výjimky, k nimž se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto odůvodnění), když obviněný vůbec neuvedl, jaká konkrétní zjištění jsou podle něj u toho kterého bodu v rozporu s obsahem jakých konkrétních důkazů a proč. Ve skutečnosti tak nejde o kvalifikovanou dovolací argumentaci, nýbrž jen o prosté obecné tvrzení. Úkolem Nejvyššího soudu samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, nebo ji dokonce sám doplňoval a rozvíjel. Takto obecně formulovaná výtka faktický přezkum v rámci dovolacího řízení neumožňuje.
39. Bez významu jsou též námitky obviněného proti formulacím použitým v části bodů rozsudku soudu prvního stupně (opět bez přesné specifikace, jen s uvedením jejich demonstrativního výčtu), konkrétně že obviněný u poškozených v souvislosti s dodávkami zboží či služeb něco „zařídil“, a to s dodatkem, že rozhodující je údajně to, že šlo o dodávky na základě smluv uzavřených již dříve (například na začátku roku 2013) a že podvodný úmysl je třeba posuzovat vždy právě jen ve vztahu k okamžiku uzavření takových smluv a nikoli k okamžiku odebrání zboží a služeb. S tím samozřejmě nelze souhlasit. Obviněný jednak opět neuvedl nic bližšího (konkrétní body rozsudku a konkrétní skutková zjištění, která jsou podle něj v rozporu s obsahem konkrétních důkazů) a především samozřejmě není pravdou, že by podvodný úmysl musel být prokázán již k okamžiku uzavření rámcových dodavatelsko-odběratelských smluv. Naopak, rozhodující je doba, kdy obviněný jménem společnosti OS zboží či služby reálně objednával, resp. odebíral. Ne v okamžiku uzavření rámcových smluv, ale často právě až v době uskutečnění jednotlivých dodávek byli poškození ze strany obviněného uváděni v omyl, resp. obviněný jejich omylu využíval – že společnost OS je objektivně schopna předmětné zboží a služby uhradit a že k těmto úhradám na základě následně vystavených faktur dojde. Skutečnost však byla úplně jiná – obviněný věděl, že jeho společnost OS za dané zboží a služby nezaplatí, neboť toho v té době už ani nebyla objektivně schopna, přesto zboží a služby objednával a odebíral dál.
40. Odmítnout je třeba i tvrzení obviněného, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné, když z výroku o vině ani z odůvodnění není zřejmé, z čeho byl dovozen jeho podvodný úmysl u zmíněných opakujících se plnění. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo v obecném návětí (před výčtem jednotlivých bodů 1. – 52.) jasně popsáno, že finanční situace obviněného i společnosti OS byla v inkriminované době špatná, nejméně v době od 31. 7. 2013 do 3.
11. 2016 byla společnost v úpadku (pozn.: ve skutečnosti byla v úpadku již od 12. 5. 2013, neboť již k tomuto datu byla v platební neschopnosti, k čemuž následně od 31. 7. 2013 přistoupilo ještě předlužení), obviněný věděl, že společnost nebude schopna hradit průběžně přebírané závazky, a přesto je v následně vyjmenovaných 52 případech jménem společnosti přebíral a rozhodné skutečnosti týkající se finančního zdraví společnosti a její objektivní neschopnosti závazky splnit před poškozenými zatajil.
Tyto závěry pak byly odpovídajícím způsobem rozvedeny i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
41. První skutečně konkrétní a věcná dovolací námitka obviněného se týká bodů 20., 21., 24., 28., 32., 34. a 48. odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný poukázal na to, že v těchto bodech byl uznán vinným i ve vztahu ke způsobení škody, která vznikla v době po 25. 11. 2015, kdy již byl odvolán z funkce předsedy představenstva společnosti, tudíž za ni nejednal a jednat nemohl. Nemůže být tedy pravdou, že ve zmíněném období „zařídil“ u poškozených subjektů poskytování služeb ve prospěch společnosti OS a že poškozené uváděl v omyl.
Této námitce lze přiznat minimálně částečné opodstatnění. Je faktem, že soudy nižších stupňů se s touto skutečností dostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly, ačkoli na ni obviněný v rámci své obhajoby poukazoval. V citovaných bodech výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný skutečně odsouzen mj. i za jednání spadající do období, kdy ve společnosti OS prokazatelně neměl rozhodující vliv. „Vládu nad společností“ v té době převzala část poškozených, resp. svědků (P. H., Leoš Svoboda, I. M., R.
V.) ve snaze zachovat výrobu a společnost ještě nějak i přes existující dluhy zachránit. Evidentně zejména právě v souvislosti s pokračující výrobou docházelo k objednávání a odebírání zboží a služeb specifikovaných v citovaných bodech. Pokud nebylo bez pochybností prokázáno, že v těchto případech zboží a služby jménem společnosti objednával, resp. fakticky přebíral a využíval obviněný, pak by za toto neměl být činěn trestně odpovědným. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli hodnotil, zda šlo nebo nešlo o postup (průběh valné hromady) po právní stránce perfektní, ze zápisu z valné hromady společnosti OS konané dne 25.
11. 2015 (č. l. 164 a násl.) je zřejmé, že obviněný byl uvedeného dne rozhodnutím akcionářů odvolán z funkce předsedy představenstva a na jeho místo byl jmenován Leoš Svoboda, manželka obviněného Kateřina Freiwaldová byla současně odvolána z funkce členky představenstva a na její místo byl jmenován P. H. Ke změně došlo i ve složení dozorčí rady, kde Leoš Svoboda vystřídal I. M. Zároveň bylo akcionáři jednomyslně schváleno, že obviněný nadále zůstane ve společnosti OS jako obchodní zástupce. Tomu, že ke změně ve vedení společnosti reálně došlo (přestal rozhodovat obviněný a začaly rozhodovat výše uvedené osoby), přitom odpovídají i listinné důkazy.
Ze zprávy Komerční banky, a.s. (č. l. 3011-3012) se podává, že dispoziční právo k účtům společnosti měl obviněný jen v době do 1. 12. 2015 a poté znovu až od 21. 3. 2016 dál. V mezidobí 1. 12. 2015 – 21. 3. 2016 s účtem společnosti mohl disponovat pouze svědek Leoš Svoboda. Dále jsou zde listiny založené na č. l. 4023-4025. V čestném prohlášení zaměstnanců společnosti OS s datem 23. 12. 2015 se uvádí, že na konci listopadu 2015 se jim představilo nové vedení společnosti. V dopise datovaném 3. 12.
2015 Leoš Svoboda a P. H. z pozice předsedy a člena představenstva společnosti OS oznamovali jejím tehdejším obchodním partnerům převzetí kontroly nad společností a své následné plány a záměry. Svědek Leoš Svoboda ve své výpovědi v hlavním líčení (č. l. 4594 p.v.
a násl.) výslovně potvrdil, že smyslem předcházející valné hromady bylo odstranit obviněného z vedení společnosti a zamezit mu v přístupu k jejím finančním prostředkům.
42. Přes všechna tato konstatování však argumentace obviněného nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, respektive předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, v dovolacím řízení. Obviněným tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů se totiž netýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], tudíž jde o námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů. Pokud jde o výši škody způsobené po zmíněném datu 25.
11. 2015, pak při zohlednění varianty pro obviněného nejpříznivější (po odečtení všech faktur vystavených po uvedeném datu, i když je jasné, že část fakturovaných dodávek zboží a služeb musela být objednána ještě obviněným a realizována již před tímto datem) představuje tato škoda pod bodem 20. částku 95 862 Kč, pod bodem 21. částku 3 624 Kč, pod bodem 24. částku 68 905 Kč, pod bodem 28. částku 378 155 Kč, pod bodem 32. částku 13 387 Kč, pod bodem 34. částku 61 763,91 Kč a pod bodem 48. částku 29 708 Kč. Ve všech obviněným vytýkaných bodech tedy výše škody způsobené (či přesněji řečeno “vyfakturované“) po datu 25.
11. 2015 ve svém součtu činí 651 404,91 Kč. Celková výše škody, jejímž způsobením byl obviněný uznán vinným (ve všech 52 bodech), činila 30 532 916 Kč a i po odečtení škody vzniklé po datu 25. 11. 2015 činí stále téměř 30 000 000 Kč. Zmíněný rozdíl nemůže mít vůbec žádný vliv na otázku právní kvalifikace činu. Stále jde o škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Tato dovolací námitka obviněného se tedy evidentně netýká rozporu obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
Výše škody, která byla způsobena po uvedeném datu 25. 11. 2015, je ve srovnání s celkovou výší škody, kterou obviněný způsobil před tímto datem, naprosto marginální, tudíž zmíněný rozdíl nemůže mít žádný vliv ani na otázku ukládaného trestu. O povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodnuto nebylo.
43. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k námitce dovolatele, která se týká bodu 11. odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně (poškozený I. M.). Zde obviněný poukázal na to, že částku 250 000 Kč poškozený společnosti OS poskytl dne 30. 11. 2015, tedy rovněž v době, kdy on již nebyl předsedou představenstva a společnost nezastupoval a neovládal, a zároveň poté, co již proběhlo jednání za účasti akcionářů a zaměstnanců společnosti, kde bylo řešeno, zda má někdo ještě nějaké volné finanční prostředky, ze kterých by bylo možné vyrovnat dlužné mzdy zaměstnanců.
K tomu se poškozený I. M. přihlásil a peníze poskytl „dobrovolně“ s vědomím všech možných rizik, nikoli v důsledku podvodného jednání obviněného. Stejně jako v předchozím případě, ani zde se soudy nižších stupňů s danou námitkou (kterou obviněný uplatnil již před soudem prvního stupně) dostatečně nevypořádaly. Poškozený I. M. ve své svědecké výpovědi připustil, že v době poskytnutí předmětné půjčky, tj. dne 30. 11. 2015, skutečně již věděl o kritické finanční situaci společnosti OS, včetně toho, že definitivně zkrachovala jednání obviněného o možné investici (půjčce) s M.
O., kvůli tomu společnost neměla peníze ani na mzdy zaměstnanců, výroba se teprve rozjížděla a nebyl zajištěný odbyt. Ve shodě s obviněným uvedl, že celá tato situace se krátce předtím řešila na „poradě akcionářů“, kde padla mj. otázka, zda někdo ještě nemá nějaké volné peníze. On se na základě toho sám přihlásil, neboť to bral tak, že pokud někdo ve společnosti pracoval, tak by za to také měl dostat zaplaceno. Přesto nemůže být ani tato dovolací námitka obviněného úspěšná, nemůže v žádném případě naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., když namítaný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudů se týká skutkových zjištění, která nejsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Důvody již byly podrobně vysvětleny. I v tomto bodě je způsobená škoda 250 000 Kč ve srovnání s celkovou výší škody ve výši zhruba 30 500 000 Kč naprosto zanedbatelná. Stejný závěr lze přitom učinit i v případě jejího připočtení ke škodám způsobeným po datu 25.
11. 2015 pod body 20., 21., 24., 28., 32., 34. a 48. (viz výše). Souhrnná výše škody ve všech těchto bodech (jejich částech), kde je možné dát obviněnému za pravdu (minimálně v tom smyslu, že soudy nižších stupňů nijak nevysvětlily, na základě jakých důkazů a jakých úvah jej uznaly vinným), činí zhruba 900 000 Kč. I v případě odečtení této částky od celkové výše škody, jejímž způsobením byl obviněný uznán vinným, tj. od částky zhruba 30 500 000 Kč, činí celková výše nezpochybnitelné škody zhruba 29 600 000 Kč, což je stále zhruba trojnásobek minimální hranice škody velkého rozsahu (viz výše).
O naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku proto nemůže být žádných pochyb.
Zmíněno bylo již i to, že uvedený rozdíl nemůže mít vliv ani na otázku druhu a výměry obviněnému ukládaného trestu či na výrok o jeho povinnosti k náhradě škody poškozeným.
44. Poslední, také alespoň částečně konkrétní, námitky obviněného se týkají bodů 1., 8., 10. a 13.-16. odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně (poškození P. H., I. F. S., s.r.o. a R. V.). Těmto však již Nejvyšší soud opodstatnění přiznat nemohl.
45. Pokud jde o bod 1. a poškozeného P. H., obviněný postavil svoji argumentaci v zásadě na tom, že poškozený v době poskytnutí půjčky 15 000 000 Kč měl k dispozici všechny podstatné informace, a to včetně toho, že znal skutečný ekonomický stav společnosti OS, a věděl, že jeho peníze budou použity i na úhradu dluhů společnosti, přičemž toto má údajně vyplývat i z uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci a z jejich vzájemné emailové komunikace. Tuto komunikaci však obviněný vůbec nijak nekonkretizoval (například datem a časem nebo číslem listu, na němž je založena ve spise), pouze obecně uvedl, že byla provedena k důkazu před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud ve spise žádnou takovou emailovou komunikaci, která by tvrzení dovolatele odpovídala (byla řádně provedena jako důkaz a jasně z ní plynulo, že poškozený znal skutečný ekonomický stav společnosti OS, včetně všech jejích závazků) neidentifikoval. Na základě provedených důkazů, včetně obviněným zmíněné smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 14. 7. 2014 (č. l. 366-368) – konkrétně pak jejího čl. II. a IV., lze učinit pouze ten závěr, že poškozený věděl o tom, že zde „nějaké“ dluhy existují a určitá část jím poskytovaných peněz může být použita na jejich úhradu.
K tomu se ovšem poškozený vyjádřil i sám ve své svědecké výpovědi a tato výpověď obviněného ze spáchání trestného činu podvodu usvědčuje. Poškozený jednoznačně popřel, že by znal skutečný stav věcí, zejména celkovou finanční situaci společnosti OS, a zároveň uvedl, že nevěděl ani o zadlužení samotného obviněného. Před ním i poškozeným R. V. se obviněný naopak prezentoval jako movitý člověk v celkově dobré finanční situaci a na základě toho mj. nabízel, že jeho pohledávku za společností OS zajistí klidně i směnkou, vlastním majetkem (jako fyzická osoba), má drahý dům a už to je hodnota.
Podle chování a vystupování obviněného nic neměl být problém. To, že byly nabízené záruky obviněného k ničemu, protože již v té době byl silně zadlužený a schylovalo se k insolvenčnímu řízení, zjistil bohužel až později, resp. příliš pozdě. V době, kdy na žádost obviněného poskytl půjčku 15 000 000 Kč, přesný rozsah dluhů společnosti OS neznal. Obviněný původně hovořil o částce jen asi 5 000 000 Kč a skutečný rozsah dluhů začal vycházet najevo až později, zejména ve chvíli, kdy se spolu s dalšími věřiteli snažil společnost OS ještě zachránit a zachovat výrobu.
Nakonec ale zjistili, že dluhů je tolik a v takové výši, že to už není reálné. Komu všemu společnost OS dluží, to jim obviněný sděloval postupně, během času vycházely najevo další a další dluhy. Přehlédnout nelze ani fakt, že vrácení částky 15 000 000 Kč obviněný poškozenému P. H. sliboval z peněz, které měl do společnosti OS poskytnout M. O. Tomu však obviněný tvrdil něco jiného – že jeho peníze půjdou především na rozvoj výroby a jen jejich menší část bude použita na vyrovnání dluhů společnosti.
Je evidentní, že obviněný před každým z poškozených uváděl něco jiného, a to tak, aby dosáhl kýženého cíle – získání peněz od nich.
46. Pokud jde o časové souvislosti, je třeba připomenout, že smlouvu s poškozeným P. H., na jejímž základě byla společnosti OS poskytnuta částka 15 000 000 Kč, obviněný jménem uvedené společnosti uzavřel dne 14. 7. 2014, přičemž se v té době (jak už bylo řečeno) před poškozeným prezentoval jako finančně dobře situovaný člověk. Ve skutečnosti však čelil hned osmi exekucím (viz výpis z centrální evidence exekucí na č. l. 2884 a násl.) a ani ne tři měsíce nato, konkrétně dne 3. 10. 2014, podal k insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení (v podrobnostech viz výše). Soudům nižších stupňů nelze nic vytknout, pokud při rozhodování ve věci vycházely z výpovědi poškozeného P. H. Tato obecně koresponduje s výpověďmi dalších poškozených, kteří jednání obviněného charakterizovali v podstatných bodech shodně. Pokud poškozený P. H. v pozdější době (v závěrečné fázi existence, resp. aktivní činnosti společnosti OS), kdy již prokazatelně věděl o výrazných finančních potížích společnosti a peníze pro její potřebu přesto poskytl (na podzim roku 2015 ve snaze zachránit provoz, aby bylo na výplatu mezd zaměstnancům, na úhradu nejnutnějších faktur apod.), pak toto soud prvního stupně zohlednil a v této části obviněného obžaloby zprostil (s tím, že v té době již poškozený nebyl obviněným uváděn v omyl).
47. Ve vztahu k bodům 13. –16., které se týkají poškozeného R. V., obviněný neuvedl nic skutečně konkrétního. Poukázal pouze na to, že z obsahu smlouvy o obchodní spolupráci mezi společností OS a uvedeným poškozeným (stejně jako předtím i v případě poškozeného P. H.) podle něj vyplývá, že poškozený nebyl uveden v omyl, když zde bylo uvedeno, že poskytnuté peníze budou použity mj. na úhradu starších závazků společnosti OS. Toto však ve skutečnosti závěr o tom, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, nijak nevylučuje. Obsah smlouvy neprokazuje, že by obviněný poškozeného o stavu závazků společnosti informoval úplně a pravdivě. Ve zmíněné smlouvě o obchodní spolupráci (č. l. 773-773) bylo, stejně jako u poškozeného P. H., v čl. IV. jen zcela obecně uvedeno, že poskytnuté finanční prostředky budou použity na rozvoj podnikání společnosti, na zaplacení jejích závazků z obchodních vztahů a splacení půjček, bez jakékoli bližší specifikace. Poškozený R. V. v pozici svědka jednoznačně uvedl, že skutečný ekonomický stav společnosti OS neznal, obviněný mu v tomto směru poskytoval jen kusé informace. To, komu všemu společnost dluží a o jak vysoké závazky jde, zjistil společně s dalšími poškozenými až mnohem později, přičemž postupně vycházely najevo další a další dluhy.
48. Obdobnou argumentaci obviněný uplatnil i ve vztahu k bodům 8. a 10. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde jako poškozená figuruje společnost I. F. S., s.r.o. Jejím jménem jednal svědek M. O., přičemž tento podle argumentace obviněného také znal skutečnou finanční situaci společnosti OS. To podle něj vyplývá už z toho, že se měl stát strategickým partnerem, a zřejmé je to údajně i z e-mailové komunikace, kterou mezi sebou vedli. Stejně jako v případě poškozeného P. H., ani zde obviněný onu e-mailovou komunikaci nijak nespecifikoval (pouze uvedl, že byla soudem prvního stupně údajně provedena k důkazu), a stejně jako u poškozeného P. H. nelze než konstatovat, že obsahem spisu žádná taková emailová komunikace (jež by prokazovala to, co obviněný tvrdí, tj. že svědek byl seznámen se skutečnou finanční situací společnosti OS i jeho samotného) není. Svědek M. O. obviněného z podvodného jednání usvědčil. Jasně uvedl, že skutečnou ekonomickou situaci společnosti OS v inkriminované době neznal. Pokud jde o závazky, od obviněného věděl jen o investici poškozeného P. H. (přičemž k té dostal informaci, že by se měla vracet jen její část) a pak ještě o dluhu vůči jedné osobě (jejíž jméno neví) ve výši asi 5 000 000 Kč (přičemž zde nevěděl, kolik z toho již bylo splaceno a kolik se musí ještě vrátit).
49. Pokud jde o navazující argument obviněného, tak skutečnost, že svědek M. O. teoreticky uvažoval o investici ve výši 15 000 000 Kč do společnosti OS, a to na základě žádosti a naléhání obviněného, sama o sobě samozřejmě nijak neprokazuje, že byl kompletně a pravdivě seznámen s ekonomickou situací obviněného i společnosti OS. Toto naopak svědek ve své výpovědi popřel s tím, že v té době měl jen zcela základní a hrubé informace a ty podrobnější by si zjišťoval a ověřoval teprve ve chvíli, kdy by měl volné finanční prostředky (pokud by banka profinancovala jinou jeho investici v rámci jiné společnosti, k čemuž však nedošlo). Stejně jako řadě jiných osob, i tomuto poškozenému podle jeho výpovědi obviněný prezentoval údaje zjevně neodpovídající skutečnosti, a to s cílem získat požadované finanční prostředky. Obviněný jistě dobře věděl, že pokud by poškozený skutečnou finanční situaci jeho a společnosti OS znal, pak by mu kýženou částku 15 000 000 Kč neposkytl.
50. Tento závěr lze obecně vztáhnout na všechny poškozené. Bylo by v rozporu se základními principy logiky a všemi životními zkušenostmi, pokud by poškození na žádost obviněného peníze poskytli přesto, že by znali jeho finanční situaci a finanční situaci společnosti OS. Jak bylo již opakovaně zmíněno, tato situace byla u obou naprosto tristní. Obviněný i společnost OS měli celou řadu neuhrazených závazků po splatnosti a jejich výše den ode dne rostla. Proti obviněnému byla již od roku 2007 vedena celá řada exekucí, celková výše jeho dluhů se pohybovala v řádu mnoha milionů (či spíše desítek milionů) korun, což na začátku října 2014 vyústilo v podání návrhu na povolení oddlužení a následné insolvenční řízení (v jehož rámci se ovšem věřitelé na obviněném nedomohli ani jediné koruny, neboť jeho majetek nestačil ani na náklady řízení a odměnu insolvenčního správce). Společnost OS hospodařila tzv. v červených číslech od samého začátku, její dluhy se každým měsícem výrazně zvyšovaly (v řádu statisíců až milionů korun), již zhruba po čtyřech měsících od svého vzniku se nacházela ve stavu úpadku (jenž obviněný nijak neřešil), neexistoval žádný konkrétní plán, natožpak jistota či alespoň podstatná pravděpodobnost, že dojde k jakékoli zásadní změně, k rozvoji výroby a generování zisku v takovém rozsahu, aby to umožnilo plnit přebírané závazky, výroba běžela jen v minimálním rozsahu, její rozšíření se nedařilo, nebyli zajištěni žádní větší odběratelé, vyrobené sýry se proto často i vyhazovaly atd. Jakýkoli zisk a podnikatelský úspěch byly za této situace vyloučeny.
51. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným formálně deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. Způsob rozhodnutí
52. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek