Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2024 č. j. 3 To 5/2024-13680, 3 To 3/2024-13669, 3 To 6/2024-13684 a 3 Ntd 1/2024-13688, a proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 12. 2023 č. j. 81 T 6/2019-13633, ze dne 25. 10. 2023 č. j. 81 T 6/2019-13531 a ze dne 1. 9. 2023 č. j. 81 T 6/2019-13324, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví uvedenými třemi usneseními Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci rozhodl tento soud ke stěžovatelovým námitkám podjatosti shodně tak, že předseda senátu Mgr. Petr Sušil není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného pod sp. zn. 81 T 6/2019. Stěžovatelovy stížnosti Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedenými třemi usneseními zamítl; čtvrtým napadeným usnesením č. j. 3 Ntd 1/2024-13688 k návrhu stěžovatele rozhodl, že se krajskému soudu trestní věc sp. zn. 81 T 6/2019 neodnímá.
2. Napadená usnesení jsou založena především na závěru, že stěžovatel věcně brojil proti postupu předsedy senátu krajského soudu při vedení řízení, který důvodem vyloučení být nemůže. K další námitce soudy osvětlily, že rozhodoval-li daný předseda senátu ještě jako soudce Okresního soudu v Olomouci v jiné stěžovatelově věci, není to samo o sobě důvodem k jeho vyloučení. Z okolností věci nevyplynulo, že by měl soudce nestandardní poměr k věci nebo stěžovateli (či k někomu jinému podle § 31 odst. 1 trestního řádu) ani že by rozhodoval v jiné fázi či v jiném procesním postavení téže věci stěžovatele ve smyslu § 31 odst. 2 trestního řádu.
3. Návrhu stěžovatele na odnětí věci krajskému soudu, který stěžovatel spojil se stížností proti usnesením, jimiž předseda senátu nebyl vyloučen, vrchní soud usnesením č. j. 3 Ntd 1/2024-13688 nevyhověl. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel především spekuloval o ovlivnění orgánů činných v přípravném trestním řízení, případně obhajoval svou verzi skutkového stavu nebo se dále vyjadřoval k tvrzené podjatosti předsedy senátu.
4. Proti v návětí označeným usnesením brojí stěžovatel ústavní stížností, doplněnou dne 24. 5. 2024, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel zejména namítá, že existují důvodné pochybnosti o podjatosti soudce významově analogické k § 30 odst. 2 větě druhé trestního řádu. Podle stěžovatele si soudce již v souvisejícím trestním řízení vyhodnotil věrohodnost svědků obžaloby s důsledky pro možnou vinu stěžovatele. Následně se nevyloučil z projednání a rozhodování věci stěžovatele ve skutkově souvisejícím jiném trestním řízení, které mu napadlo po jmenování na vyšší soudní stupeň. Dále mají důvodné pochybnosti o nepodjatosti plynout především z provádění důkazů při hlavním líčení. Předseda senátu po předložení rozsudku Nejvyššího správního soudu k důkazu nejdříve přečetl pouze výrok rozhodnutí, k žádosti obhájce poté vybrané body, posléze však odmítl přečíst celé znění.
6. Podle stěžovatele je ústavní stížnost přípustná, přestože nenapadá rozhodnutí ve věci samé, a poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3775/19
. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má podle stěžovatele své limity, a v zájmu zachování legitimity soudní moci by Ústavní soud měl mít odvahu napravovat chyby obecných soudů, které mají vliv na další průběh řízení. Slepé trvání na zásadě subsidiarity může vést k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení ve věci stěžovatele trvá před soudem prvního stupně již téměř 5 let. Nedává smysl, aby se stěžovatel případného porušení práva na zákonného soudce dovolal až s odstupem let. Ačkoli v dalším průběhu řízení hypoteticky může být shledána podjatost rozhodujícího soudce, zatím tomu nic nenasvědčuje. Stěžovatel také tvrdí, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy; napadená rozhodnutí jsou institucionálním selháním a nerespektují sjednocující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však obsahuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
8. Ústavní stížnost je nepřípustná.
9. V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před jinými orgány veřejné moci již možná.
10. Ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ("stanovisko") Ústavní soud podrobně odůvodnil závěr, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy. Principy právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
11. Z právě uvedeného pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které uzavírá relativně samostatnou část řízení nebo řeší určitou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: 1. rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a 2. se námitka porušení základních práv nebo svobod musí omezovat jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, aby již nemohla být v dalším řízení (např. při opravných prostředcích proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 ).
12. Ústavní soud ve stanovisku dostatečně odůvodnil, proč se na usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci, nevztahuje výjimka uvedená v předchozím bodu. V tomto ohledu Ústavní soud ve zbytku odkazuje na odůvodnění stanoviska.
13. Ústavní stížnost je nepřípustná také proti usnesení vrchního soudu č. j. 3 Ntd 1/2024-13688, kterým tento soud neodňal věc krajskému soudu. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z kontextu dalších napadených rozhodnutí, je zřejmé, že napadená usnesení nesplňují výjimečnou přípustnost ústavní stížnosti nemeritorních a nikoli konečných rozhodnutí, vysvětlenou výše v bodu 11. Z povahy věci může být náprava stěžovatelem vytýkaných vad, budou-li shledány, realizována v případných dalších řízeních před obecnými soudy. Je nutné i zde ctít rozdělení pravomocí mezi obecné soudnictví a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Závěry stěžovatelem citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 3775/19 na posuzovaný případ nedopadají. Stejně tak nejsou přiléhavé stěžovatelem citované závěry judikatury ESLP.
14. Z námitek stěžovatele neplyne, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Samotná potenciálně nepřiměřená délka řízení nepředstavuje podstatný přesah ve smyslu právě uvedeného. Ani nelze z napadených rozhodnutí seznat, že by se jednalo o institucionální selhání. Podle bodu 33 stanoviska je věcí samotného stěžovatele, aby přesah vlastních zájmů řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil, což se nestalo.
15. Taktéž není splněna podmínka podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; v řízení nedocházelo ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Je sice pravdou, že nebylo-li dosud vydáno pro stěžovatele negativní meritorní rozhodnutí, nemohl ani uplatnit opravný prostředek. Stěžovatel však hrozící vážnou a neodvratitelnou újmu netvrdí. Ústavní soud nadto k tvrzené délce řízení poukazuje na bod 9 usnesení krajského soudu č. j. 81 T 6/2019-13531 a bod 10 usnesení vrchního soudu č. j. 3 To 5/2024-13680. Předseda senátu již dne 24. 3. 2022 založil do spisu úřední záznam o opakovaném maření projednání věci a obstrukčním jednání stěžovatele, v jehož důsledku jej Policií České republiky opakovaně nechal předvést k hlavnímu líčení.
16. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj