Lhůta k podání stížnosti proti usnesení o vykonání podmíněně uloženého trestu odnětí svobody dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku
Vyhoví-li soudce zpravodaj návrhu na náhradu právního zastoupení zcela, nemusí být usnesení odůvodněno (§ 83 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2022
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj
8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny (obdobně i čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny); obviněný má právo na čas a možnost k přípravě obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny). Podle § 143 odst. 1 trestního řádu počíná běh třídenní lhůty k podání stížnosti od oznámení usnesení, které podle § 137 trestního řádu nastane buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba je oznámit, a to včetně odůvodnění zapsaného v protokolu z jednání (viz nález sp. zn. IV. ÚS 426/09 ), anebo doručením opisu usnesení. Vyhlášení se týká především usnesení, která není nutno vyhotovit písemně (§ 136 odst. 1 a 2 trestního řádu); je-li však nutno usnesení písemně vyhotovit, mohou účinky oznámení nastat až s doručením opisu usnesení, které splňuje náležitosti podle § 134 trestního řádu, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.
9. Ústavní soud svůj závěr k problematice lhůty pro podání stížnosti vyjádřil opakovaně ve svých nálezech; mimo stěžovatelkou citovaných lze odkázat na nález v obdobné věci sp. zn. I. ÚS 445/20 ze dne 12. května 2020 (N 97/100 SbNU 139), podle kterého: "[l]hůtu k podání stížnosti proti usnesení, jímž soud rozhodl dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku o tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody, jenž byl původně uložen jako podmíněný, je nutno zásadně odvíjet od doručení opisu tohoto usnesení odsouzenému nebo jeho obhájci. Případné dřívější vyhlášení takového usnesení v přítomnosti odsouzeného v tomto případě není skutečností, s níž lze spojit počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti podle § 143 trestního řádu. Obdobně to platí i pro další rozhodnutí soudu formou usnesení, která přímo omezují obviněného (v širším smyslu tohoto pojmu dle § 12 odst. 7 trestního řádu) v osobní svobodě."
10. Stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatelky jako opožděnou s argumentem, že ji mohla podat včas a uvést relevantní námitky proti dříve nespecifikovaným důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně. Takový postup považuje Ústavní soud za nesprávný a v odmítnutí stížnosti reagující na konkrétní důvody napadeného usnesení spatřuje porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu.
11. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stížnostního soudu, že judikatura Ústavního soudu není ustálená; ojedinělé případy, kdy Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci, jsou odůvodněné konkrétními okolnostmi případů, které však v nyní projednávané věci nenastaly; například - jak je výše uvedeno - z protokolu o jednání soudu prvního stupně není patrné, bylo-li rozhodnutí jakkoliv (vůbec) odůvodněno, natož, aby odůvodnění bylo v protokolu zaznamenáno.
13. Uvedenou situaci není možné řešit jinak než zrušením napadeného usnesení stížnostního soudu, který nově rozhodne o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, zkracující stěžovatelku v právu na přístup k soudu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny.