Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Tempel proti ČR
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavních stížností Roberta Tempela, zastoupeného Jakubem Křížem, advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, původně vedených pod
sp. zn. III. ÚS 1913/07
a
sp. zn. II. ÚS 3555/11
, o úhradě nákladů právního zastoupení, takto:
Odůvodnění
Usnesením
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
ze dne 16. 2. 2021 Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, aby náklady jeho právního zastoupení v tomto řízení zcela zaplatil stát, a to jak v řízení o povolení obnovy, tak i v obnoveném řízení. Podle § 84 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, platí, že náklady právního zastoupení, jež za stěžovatele zcela zaplatí stát, uhradí Ústavní soud k rukám zástupce po skončení řízení. Jestliže je to důvodné, poskytne se tomuto zástupci na jeho žádost přiměřená záloha. Předmětné řízení skončilo přijetím (vyhovujícího) nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 110/20
ze dne 27. 7. 2021 a jeho doručením účastníkům řízení.
Výši nákladů na právní zastoupení stěžovatele Ústavní soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též "AT"). Přihlédl přitom k vyúčtování, které zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu předložil.
Při výpočtu mimosmluvní odměny advokáta v řízení o ústavních stížnostech je třeba obecně vyjít z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč s ohledem na znění § 9 odst. 4 písm. e) AT. Sazba mimosmluvní odměny za jeden právní úkon právní služby v takovém případě činí 3 100 Kč (§ 7 bod 5 AT). Zástupce stěžovatele nicméně s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu požádal o přiznání zvýšené mimosmluvní odměny na trojnásobek s ohledem na mimořádnou složitost věci i časovou náročnost, danou rozsahem spisového materiálu. Ústavní soud tomuto požadavku vyhověl, neboť shledal, že se jedná o věc velmi závažnou (stěžovateli byl uložen výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí), rozsáhlou a po skutkové a částečně i právní stránce poměrně složitou. O tom ostatně svědčí již skutečnost, že v dané trestní věci bylo vydáno pět rozhodnutí soudu prvního stupně, pět rozhodnutí soudu odvolacího a jedno rozhodnutí soudu dovolacího. Dále nelze přehlédnout, že proti některým rozhodnutím trestních soudů byly podány celkem tři ústavní stížnosti, jež byly věcně vyřízeny. Po přijetí posledního usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3555/11
ze dne 19. 4. 2012 následoval rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice. Ústavní soud tedy přisvědčil zástupci stěžovatele v tom, že při zhodnocení mimořádné obtížnosti věci je nutno zohlednit též značný časový odstup od doby, kdy se skutkový děj odehrál, jakož i nutnost zpětně rekonstruovat procesní postup soudů a způsob jejich vypořádání se s jednotlivými námitkami stěžovatele v průběhu trestního řízení. Ze všech těchto důvodů tak dospěl Ústavní soud k závěru, že sazba mimosmluvní odměny za jeden právní úkon právní služby zde činí 9 300 Kč, tedy trojnásobek shora zmíněné částky 3 100 Kč.
Zástupce stěžovatele v řízení o povolení obnovy řízení a v navazujícím obnoveném řízení vykonal celkem jedenáct úkonů právní služby, a to:
1) první porada se stěžovatelem včetně převzetí a přípravy právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT dne 15. 7. 2020 (zjištěno z přiloženého potvrzení Vězeňské služby ČR, Věznice Bělušice č. j. VS-57753-6/ČJ-2016-801840-VO ze dne 3. 7. 2020 o souhlasu s návštěvou a zajištění výslechové místnosti);
2) dvě další porady se stěžovatelem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) AT dne 15. 9. 2020 a dne 7. 12. 2020 (zjištěno z přiloženého e-mailového potvrzení termínu návštěvy pracovnicí správního oddělení Věznice Bělušice dne 10. 9. 2020 a potvrzení Vězeňské služby ČR, Věznice Bělušice č. j. VS-57753-10/ČJ-2016-801840-VO ze dne 2. 12. 2020 o umožnění návštěvy a rezervaci výslechové místnosti);
3) podání návrhu na povolení obnovy řízení u Ústavního soudu dne 4. 12. 2020 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT (součást podání právního zástupce ze dne 3. 12. 2020);
4) doplnění a aktualizace ústavních stížností, původně vedených pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
a
(součást podání právního zástupce ze dne 3. 12. 2020);
5) 5 × studium spisového materiálu v trestní věci stěžovatele za přiměřeného použití § 11 odst. 1 písm. f) AT ve spojení s § 11 odst. 3 AT (ve skutečnosti potřebná doba studia spisu s ohledem na jeho objem výrazně překračuje dobu 10 hodin, jíž by odpovídal uvedený počet tohoto druhu úkonu, o čemž se ostatně Ústavní soud mohl sám přesvědčit. Ústavní soud zde proto bez dalšího vyšel ze zástupcem vyčísleného počtu těchto úkonů, neboť o jeho přiměřenosti neměl důvod pochybovat);
6) účast zástupce stěžovatele na vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. f) AT.
Za každý z úkonů pod body 1) až 5) náleží zástupci odměna ve výši 9 300 Kč, za úkon pod bodem 6) mu náleží odměna ve výši jedné poloviny, tedy 4 650 Kč, úhrnem 97 650 Kč.
Zástupci stěžovatele dále náleží náhrada hotových výdajů sestávající jednak z režijního paušálu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 AT, to jest celkem 3 300 Kč za 11 úkonů právní služby, jednak z cestovních výdajů v částce 2 520,24 Kč. Cestovní výdaje byly vynaloženy zástupcem v souvislosti s poradami se stěžovatelem v místě výkonu trestu odnětí svobody (viz body 1 a 2 nahoře). Tvoří je tudíž cesty zástupce z místa svého sídla v Praze do Věznice Bělušice a zpět. Zástupce stěžovatele doložil trasu svých jízd i použitý dopravní prostředek, včetně jeho technické specifikace [zjištěno z výtisku trasy zaznamenané prostřednictvím serveru mapy.cz a skenu osvědčení o registraci (tzv. velkého technického průkazu) osobního motorového vozidla zn. Toyota Corolla, RZ XX]. S touto volbou trasy i dopravního prostředku se Ústavní soud ztotožnil. Zástupce uskutečnil celkem 6 cest v celkové délce 420,6 km při spotřebě paliva 5,6 l na 100 km, tarifní ceně paliva ve výši 32,00 Kč a sazbě náhrady za použití osobního silničního motorového vozidla ve výši 4,20 Kč za 1 km (viz § 157 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2020 ve spojení s tehdy platnou vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 358/2019 Sb.).
Zástupci náleží i náhrada za čas promeškaný výše uvedenými cestami v souvislosti s poskytnutím zmíněných porad stěžovateli [§ 14 odst. 1 písm. a) AT]. Při délce trvání jedné cesty 58 min a počtu 6 cest jde celkem o 348 minut, tedy o dvanáct započatých půlhodin, jež byly promeškány a za něž v souladu s § 14 odst. 3 AT přísluší advokátovi náhrada ve výši 1 200 Kč.
Náklady na právní zastoupení stěžovatele tvoří dohromady částku ve výši 104 670,24 Kč. Zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (zjištěno z přiloženého potvrzení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu č. j. 5721785/20/2004-40512-108000 ze dne 15. 7. 2020), Ústavní soud tedy přiznal i její náhradu ve výši 21 980,75 Kč při odpovídající sazbě 21 % (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Celkem tedy zástupci stěžovatele přísluší po zaokrouhlení na celé koruny částka ve výši 126 651 Kč, již je Česká republika povinna prostřednictvím Ústavního soudu uhradit k jeho rukám ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Návrhem, který splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 i § 119 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhá povolení obnovy řízení ve věcech jeho ústavních stížností, vedených u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
a
sp. zn. III. ÚS 1913/07
, a to s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci T. proti České republice (stížnost č. 44151/12 podaná dne 11. 7. 2012).
2. Z návrhu na obnovu řízení, přiložených listin a spisů vedených pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
a
III. ÚS 1913/07
Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 1913/07
se navrhovatel ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007 ze dne 29. 5. 2007 vydaného v trestní věci navrhovatele, původně vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2003. Uvedeným usnesením vrchní soud jako soud odvolací podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-3446 ze dne 6. 3. 2007, jímž byl navrhovatel v celém rozsahu zproštěn obžaloby pro blíže konkretizovaný skutek, jímž měl spáchat trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) dříve platného trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně podle § 262 trestního řádu vrchní soud nařídil, aby danou věc namísto Krajského soudu v Plzni projednal a rozhodl Krajský soud v Praze. Usnesením
sp. zn. III. ÚS 1913/07
ze dne 13. 12. 2007 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rušícímu výroku dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbývající části (tj. proti výroku o přikázání věci Krajskému soudu v Praze) dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.
3. V řízení vedeném pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
se navrhovatel ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2009 ze dne 9. 12. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 46/2007 ze dne 26. 11. 2008. Tato soudní rozhodnutí byla vydána poté, co trestní věc navrhovatele byla shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl navrhovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) trestního zákona. Za tento čin, jakož i za další trestné činy, kterými byl uznán vinným jiným soudem v dřívějším řízení, byl odsouzen k "souhrnnému trestu doživotí" se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze výše označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil "výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí" se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Následné dovolání navrhovatele Nejvyšší soud výše vzpomenutým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Usnesením
sp. zn. II. ÚS 3555/11
ze dne 19. 4. 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
4. Na základě stížnosti navrhovatele, podané po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 3555/11
, shledal Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") vpředu uvedeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 ve věci T. proti České republice, že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). ESLP konkrétně uvedl, že Vrchní soud v Praze opakovaně přistupoval k použití ustanovení § 262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti blíže označeného svědka. Tento přístup je dle názoru ESLP v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný.
5. ESLP rovněž odkázal na rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla věc přikázána jinému soudu prvního stupně a který obsahuje formulace, jež dle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Dle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. Podle ESLP sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.
II.
6. Ve svém návrhu na povolení obnovy řízení se navrhovatel ztotožnil s vývody ESLP a doplnil, že vrchní soud ve veřejném zasedání žádné důkazy samostatně neprovedl, a nemohl se proto s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů dovolávat ani nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo. Jestliže § 263 odst. 7 věta poslední trestního řádu zavazuje odvolací soud, neprovede-li uvedené důkazy sám, akceptovat hodnocení důkazů učiněné nalézacím soudem, potom dle názoru navrhovatele došlo ze strany odvolacího soudu k hrubému porušení procesních předpisů trestního práva a v důsledku toho i práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě dotčená usnesení Ústavního soudu a povolil obnovu řízení ve věcech obou původních ústavních stížností.
III.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatele i právní názor Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení je důvodný.
8. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
9. Při zkoumání podmínek pro obnovu řízení Ústavní soud respektoval, že Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Dále Ústavní soud zjistil, že návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž tento mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci, a to v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě (§ 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
10. Ze shora nastíněných právních závěrů ESLP jednoznačně plyne, že k porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo v předmětném trestním řízení nejpozději vzpomínaným usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007 ze dne 29. 5. 2007, jímž byl zrušen v pořadí čtvrtý zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni a jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jako (novému) soudu prvního stupně. Odtud je zřejmé, že nynějším návrhem dotčené usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1913/07
ze dne 13. 12. 2007, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu, je podle § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Posuzovaný návrh na obnovu řízení pokládá Ústavní soud taktéž za přípustný (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť následky porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku odsouzení za zvlášť závažný trestný čin a jeho účinků i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo novým projednáním původní ústavní stížnosti navrhovatele, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1913/07
(viz bod 10 usnesení Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 1/07
ze dne 6. 5. 2008). Toho však nelze dosáhnout jinak než současným obnovením i řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
, poněvadž ta směřovala proti pravomocným soudním rozhodnutím vzešlým z trestního řízení po zmíněném přikázání věci Krajskému soudu v Praze. Následkem této, z pohledu mezinárodního soudu nepřijatelné změny soudu prvního stupně trpí tato rozhodnutí vážným nedostatkem spočívajícím v nezákonném rozhodování Krajského soudu v Praze. Nadto bez znovuotevření možnosti zrušení odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze by nebylo možné takové nápravy dosíci, neboť účinky odsouzení by nadále přetrvávaly, přičemž izolované zrušení předchozího usnesení vrchního soudu o změně soudu prvního stupně by bez dalšího nevedlo ke zrušení všech následujících rozhodnutí.
11. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud shledal, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu byly v posuzovaném případě splněny, pročež návrhu na povolení obnovy řízení zcela vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Jelikož na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavních stížnostech, dosud vedených pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
a
sp. zn. III. ÚS 1913/07
, bude pokračováno pod
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
[§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. Uvedené ústavní stížnosti navrhovatele budou na základě povolené obnovy řízení projednány znovu postupem podle ustanovení § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O žádosti o náhradu nákladů právního zastoupení navrhovatele rozhodne soudce zpravodaj v obnoveném řízení postupem dle § 83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
20. Na základě stížnosti navrhovatele, podané po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 3555/11
, shledal Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice (stížnost č. 44151/12 podaná dne 11. 7. 2012), že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). ESLP konkrétně uvedl, že Vrchní soud v Praze opakovaně přistupoval k použití § 262 tr. ř., a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka L. V. Tento přístup je dle názoru ESLP v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný.
21. ESLP rovněž odkázal na rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla věc přikázána jinému soudu prvního stupně a které obsahuje formulace, jež dle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Dle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. Podle ESLP sled událostí v případu stěžovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.
22. Poté, co dotčený rozsudek ESLP nabyl dne 16. 11. 2020 právní moci, podal stěžovatel k Ústavnímu soudu dle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu návrh na povolení obnovy řízení ve věcech jeho ústavních stížností, vedených u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
a
sp. zn. III. ÚS 1913/07
, a to s poukazem na závěry vyslovené ve zmíněném rozsudku ESLP. Usnesením
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
ze dne 9. 2. 2021 Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, obnovu řízení ve věcech obou ústavních stížností povolil za současného zrušení původních rozhodnutí tyto ústavní stížnosti vyřizujících, a sice usnesení
sp. zn. III. ÚS 1913/07
ze dne 13. 12. 2007 a usnesení
sp. zn. II. ÚS 3555/11
ze dne 19. 4. 2012.
II. Argumentace stěžovatele
23. Stěžovatel v ústavních stížnostech a jejich doplnění vznesl několik okruhů námitek. Zejména ohledně postupu Vrchního soudu v Praze, který opakovaně přistoupil k použití § 262 tr. ř. a odnětí věci zákonnému senátu a posléze i soudu, a důvodů, pro které tento soud přistupoval k rušení zprošťujících rozsudků Krajského soudu v Plzni. Dále i ohledně důvodů, na jejichž základě Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ve svých odsuzujících rozsudcích dospěly k závěru o vině stěžovatele i uložení výjimečného souhrnného trestu odnětí svobody na doživotí, včetně navazujícího odmítavého usnesení Nejvyššího soudu.
24. Pokud jde o prvý okruh výhrad směřujících proti použití ustanovení 262 tr. ř. Vrchním soudem v Praze, stěžovatel zdůraznil, že ESLP ve svém rozsudku podrobně rozvedl, proč v daném případě nebylo možno opakované odejmutí věci jeho zákonnému soudci považovat za souladné s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP dle jeho názoru upozornil, že zatímco rozhodnutí podle § 262 tr. ř. by mělo být zcela výjimečné, vrchní soud jej v daném případu uplatňoval tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil jej k doživotnímu trestu odnětí svobody. ESLP dle stěžovatele neshledal, že zde byly dány "zřetelné, zřejmé a nepochybné důvody", resp. že by existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře stran podmínek použití § 262 tr. ř. požaduje.
25. Stěžovatel v původní ústavní stížnosti ve věci
sp. zn. III. ÚS 1913/07
namítl porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. III. ÚS 711/01
(N 66/26 SbNU 193) a
sp. zn. III. ÚS 90/95
(N 82/4 SbNU 271). V doplnění této své ústavní stížnosti po vydání rozsudku ESLP a povolení obnovy řízení před Ústavním soudem poukázal rovněž na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
ze dne 5. 2. 2019 (N 22/92 SbNU 218), jímž bylo zrušeno rozhodnutí téhož senátu Vrchního soudu v Praze o použití § 262 tr. ř. v jiné trestní věci, i na nález ve věci
sp. zn. II. ÚS 2317/11
(N 19/64 SbNU 187).
26. Stěžovatel má dále za to, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 29. 5. 2007 pochybil i tím, že svůj tehdejší rušící výrok založil nikoli na nerespektování svého právního názoru Krajským soudem v Plzni, nýbrž na odlišném hodnocení důkazů, zvláště jde-li o věrohodnost výpovědi svědka L. V. Krajský soud v Plzni však dle mínění stěžovatele provedl obsáhlé dokazování, přičemž nelze dovodit, že by byl ve svém posledním zprošťujícím rozsudku důkazy prováděl a hodnotil způsobem vzbuzujícím pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci či že by byl jinak postupoval v rozporu s trestním řádem a jeho zásadami. V té spojitosti stěžovatel upozornil, že odvolací soud může odlišně hodnotit provedené důkazy jedině v případě, že je sám provede ve veřejném zasedání. V opačném případě je vázán hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem, jak plyne z § 263 odst. 7 tr. ř. V daném případě přitom odvolací soud žádné vlastní dokazování neprováděl.
27. Stěžovatel dále podotkl, že má-li být podle § 2 odst. 5 tr. ř. prokázán stav věci nad jakoukoliv důvodnou pochybnost, přičemž odvolací soud je dle § 263 odst. 7. tr. ř. vázán zjištěným skutkovým stavem, resp. hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, potom pochybení při použití zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) může dle stěžovatele spočívat pouze v tom, že tento soud považuje za rozumnou pochybnost něco, co jí - bez ohledu na provedené důkazy a jejich hodnocení - být nemůže, tedy jen v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pouze tehdy lze dle stěžovatele i bez konkrétního hodnocení provedených důkazů učinit závěr o nesprávnosti úvah nalézacího soudu. To se však v jeho případě nestalo. Vrchní soud v Praze ve svém zrušovacím usnesení ze dne 29. 5. 2007 sice odkazuje na porušení pravidel formální logiky při vyvozování závěrů z provedených důkazů, nicméně ve své konkrétní argumentaci se neobejde bez vlastního hodnocení důkazů, které je ovšem odlišné od hodnocení důkazů provedených Krajským soudem v Plzni. Ostatně dle stěžovatele nelze přehlédnout, že sám vrchní soud výslovně uvádí, že krajský soud odmítl akceptovat jeho výhrady "stran hodnocení důkazů". Neprovedl-li však sám tyto důkazy ve veřejném zasedání, nemohl se s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů dovolávat ani nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo.
28. Stěžovatel zaměřil své výhrady i proti rozhodnutím trestních soudů vydaným poté, co Vrchní soud v Praze přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Úvodem vyzdvihl srovnání čtvrtého zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni s odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze z hlediska kvantity i kvality. Krajskému soudu v Praze stěžovatel vytkl, že odmítl pořídit zvukový záznam z hlavních líčení, což se ve výsledku odrazilo zejména na dezinterpretaci svědeckých výpovědí. Odsuzující rozsudek tohoto soudu dle stěžovatele postrádá hodnocení provedených důkazů a byl "vykraden", co se týče důkazů svědčících o jeho nevině, o čemž mimo jiné vypovídá takřka poloviční rozsah oproti daleko pečlivějšímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007. Tato okolnost vrchnímu soudu v pozdějším odvolacím řízení náhle nevadila. To lze dle stěžovatele současně ilustrovat na opomenutí celé řady důkazů prokazujících nevěrohodnost jediného přímého svědka L. V., ačkoli tyto důkazy byly opakovaně procesně řádným způsobem provedeny v hlavních líčeních před Krajským soudem v Plzni. Stěžovatel tyto důkazy v doplnění k ústavním stížnostem jednotlivě rozvedl.
29. Stěžovatel vzpomněl rovněž nepřiměřenou délku řízení a selhání Nejvyššího soudu při přezkumu splnění podmínek k uložení doživotního trestu odnětí svobody. Dle jeho mínění mu nebylo možné uložit trest odnětí svobody na doživotí, neboť objektivně nebyly splněny kumulativní podmínky pro jeho uložení uvedené v § 29 odst. 3 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu (tj. k 20. 8. 2001), zvláště podmínka, že zde není naděje, že by ho bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Stěžovatel v té souvislosti upozornil na dle něj opomenutý důkaz znaleckým posudkem Slavomila Hubálka, který byl řádně proveden jako důkaz v hlavním líčení před Krajským soudem v Plzni dne 28. 2. 2006 a z něhož plyne, že stěžovatel je resocializace schopen.
30. Výše uvedenou argumentaci stěžovatel v ústavních stížnostech a jejich doplnění dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená soudní rozhodnutí a věc vrátil do stadia po podání odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007. Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud z důvodu závažných a opakovaných pochybení senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, jenž navíc trval na jeho odsouzení, přikázal projednání a rozhodnutí o tomto odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci, případně jinému senátu Vrchního soudu v Praze.
31. K ústavním stížnostem, resp. jejich doplnění se věcně vyjádřil pouze Vrchní soud v Praze, za nějž toto vyjádření předložil předseda senátu 8 To Jiří Lněnička. Pokud jde o procesní postup senátu 8 To, předseda senátu uvedl, že jednotlivé kroky tohoto senátu jsou dostatečně jasné z obsahu procesního spisu. Odůvodnění všech jeho rozhodnutí jsou dle jeho názoru srozumitelná a lze na ně plně odkázat. Má za to, že procesní postup byl plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, s čímž se následně ztotožnil i Nejvyšší soud a poté i Ústavní soud. Rozsah provedeného dokazování byl nejen vrchním soudem, ale též Nejvyšším soudem a Ústavním soudem hodnocen jako dostatečný a hodnocení důkazů soudem prvního stupně jako správné. Veškeré námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů či jejich nesprávného hodnocení pokládá předseda senátu za nedůvodné.
32. Z odůvodnění doplnění ústavní stížnosti je dle předsedy senátu zřejmé, že se stěžovatel snaží prostřednictvím svého obhájce zpochybnit všechny úkony senátu 8 To v této trestní věci a že k posílení své argumentace používá značně expresívní slovník a personifikuje všechny členy senátu do osoby jeho předsedy, a to přesto, že dobře ví, anebo by alespoň vědět měl, že ve věci rozhodoval senát. Za vrchol ubohosti pak předseda senátu označil opakované srovnání této trestní věci s kauzou L. N., kde ale také rozhodoval senát.
33. Na závěr předseda senátu dodal, že si je plně vědom argumentů uvedených v usnesení Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
ze dne 9. 2. 2021, nicméně se domnívá, že zájem na objasnění závažné trestné činnosti zde převažuje nad zájmem o rychlost řízení a že ústavní práva stěžovatele nebyla procesním postupem vrchního soudu porušena.
34. Ústavní soud zaslal uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovateli, který ve své replice prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že nehodlá svoji argumentaci dále rozšiřovat a svá podání věcně doplňovat. Nelze se však dle jeho názoru ztotožnit s tvrzením předsedy senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, že ústavní stížností napadené řízení bylo bez vad. Obsah tohoto tvrzení, které je v příkrém rozporu s rozsudkem ESLP, dle stěžovatele zavdává důvodné pochybnosti, zda tento senát skýtá dostatečné záruky pro nezaujaté opětovné posouzení celého případu. Na závěr vyjádřil právní zástupce stěžovatele lítost, pokud se některé formulace předchozích podání stěžovatele soudce Jiřího Lněničky osobně dotkly. Klient se dle něj, po lidské stránce pochopitelně, cítí dotčen selháními českých soudů, která nakonec ve svém souhrnu vyústila v jeho doživotní odsouzení. Jeho prožívání věci je tak přirozeně intenzivnější.
35. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), přičemž ani sám stěžovatel či jiný účastník řízení se jeho konání nedovolával.
36. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení (obviněným v trestním řízení), v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
37. K přípustnosti ústavních stížností (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se sluší uvést, že v případě soudních rozhodnutí napadených původní ústavní stížností vedenou pod
sp. zn. II. ÚS 3555/11
jde o návrh přípustný bez dalšího, neboť jím napadené rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009 jsou rozhodnutími ve věci samé. Proti posledně uvedenému rozsudku vrchního soudu stěžovatel podal řádné dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011 jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí představovalo poslední procesní prostředek, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytoval, a bylo danou ústavní stížností též napadeno.
38. Poněkud odlišná situace panovala při podání ústavní stížnosti ve věci
sp. zn. III. ÚS 1913/07
. Ústavní soud tehdy ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 připustil jen v části napadající výrok II o přikázání věci Krajskému soudu v Praze, jelikož proti tomuto rozhodnutí nebylo možno brojit žádným opravným prostředkem a usnesení vrchního soudu tvořilo relativně samostatnou část řízení, která již není předmětem přezkumu na základě opravných prostředků proti pozdějším rozhodnutím ve věci samé. Naproti tomu v části směřující proti rušícímu výroku (výrok I) ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou s odkazem na již tehdy ustálenou judikaturu, dle níž v důsledku kasačního zásahu odvolacího soudu trestní řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky.
39. Nyní v obnoveném řízení o této ústavní stížnosti jsou však splněny předpoklady i pro věcné posouzení rušícího výroku. Trestní řízení, jak je ze shora uvedeného patrné, v mezidobí skončilo, takže Ústavnímu soudu již překážka probíhajícího řízení nebrání v přezkumu a případném zrušení i kasačních rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, jestliže je spolu s ním napadeno i konečné rozhodnutí, jímž bylo příslušné řízení završeno [k přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí srov. zejména nález
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) či navazující nálezy
sp. zn. II. ÚS 2429/12
ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675) a
sp. zn. II. ÚS 1456/11
ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51)]. Tak tomu je i v tomto případě, kdy se o dvou původně samostatných ústavních stížnostech, jimiž je vedle kasačního rozhodnutí napadeno i rozhodnutí konečné, rozhoduje v jednom obnoveném řízení. Nadto, jak je vyloženo níže, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o použití § 262 tr. ř. je fakticky úzce spjato s výhradami, které má odvolací soud vůči rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho postupu a které zároveň ztělesňují nosné důvody výroku o zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. Tato provázanost ve svém posledku v případě, že použití § 262 tr. ř. je shledáno ústavně nesouladným, nutně vede k nezbytnosti zrušit oba výroky, a tím zpravidla rozhodnutí jako celek [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
ze dne 5. 2. 2019 (N 22/92 SbNU 218)].
40. Ústavní soud, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.
41. Ústavní soud v usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 110/20
ze dne 9. 2. 2021 dal zřetelně najevo, že z právních závěrů citovaného rozsudku ESLP jednoznačně plyne, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo v předmětném trestním řízení především usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, jímž byl zrušen v pořadí čtvrtý zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni a jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jako novému soudu prvního stupně. ESLP vrchnímu soudu vytkl především to, že opakovaně přistupoval k použití § 262 tr. ř., a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody. ESLP již ve svém rozsudku sestavil dílčí přehled judikatury Ústavního soudu vztahující se k ústavněprávním podmínkám pro použití tohoto zákonného ustanovení ze strany odvolacího soudu (viz body 49-55), Ústavní soud nicméně pokládá na tomto místě za vhodné provést tuto rekapitulaci jak s přihlédnutím k novějším rozhodnutím, která ESLP ve svém rozsudku již nezmiňuje, tak i se zřetelem k vlastním důvodům, jimiž Vrchní soud v Praze podložil své rozhodnutí o změně soudu prvního stupně, jak je o tom pojednáno dále.
42. Podle § 262 trestního řádu platí (a v době vydání dotčeného usnesení vrchního soudu beze změny platilo), že odvolací soud může, vrací-li věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.
43. Ve shora připomenutém nálezu
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
ze dne 5. 2. 2019 Ústavní soud k použití § 262 tr. ř. připomněl následující teze, které se v různých obdobách vyskytly již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu. V prvé řadě Ústavní soud podtrhl, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle tohoto ustanovení je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musejí být dány důležité důvody, které musejí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého vlastního názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, v to počítaje zákaz adresovaný odvolacímu soudu samostatně meritorně rozhodnout v případě předvídaném v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by šlo také v případech odnětí věci podle § 262 tr. ř., bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle, a to zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. bod 34 citovaného nálezu a v něm dále odkazované nálezy Ústavního soudu).
44. Jak Ústavní soud naznačil výše, použití § 262 tr. ř. je nerozlučně svázáno s výhradami, které má odvolací soud vůči rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho postupu a pro které ruší jeho rozhodnutí a věc vrací soudu prvního stupně. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. přitom platí, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
45. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi k použití tohoto ustanovení trestního řádu vyložil, že odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1980/13
ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) nebo
sp. zn. I. ÚS 794/16
ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 83)]. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména bod 46 citovaného nálezu
sp. zn. I. ÚS 794/16
). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1922/09
ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411),
sp. zn. II. ÚS 3564/12
ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391),
sp. zn. I. ÚS 109/11
ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105) nebo
sp. zn. I. ÚS 794/16
ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)].
46. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 výše zmíněným požadavkům na použití § 262 tr. ř. nedostál. Ústavní soud shledal, že odvolací soud své rozhodnutí dílem odůvodnil nedostatečně, dílem postupoval v hrubém rozporu se základními zásadami trestního procesu a dílem jde o rozhodnutí, skrze nějž prosazuje své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. K tomuto závěru vedou Ústavní soud následující poznatky.
47. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace řízení v trestní věci stěžovatele, citované usnesení není prvním rozhodnutím vrchního soudu, v němž se tento soud vyjadřuje k práci odvedené Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně. Poprvé tak vrchní soud učinil ve zrušujícím usnesení sp. zn. 8 To 140/2004, 8 To 155/2004 ze dne 1. 12. 2004 v řízení o odvolání proti v pořadí prvému zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni (vydanému původním senátem v čele s předsedou Přemyslem Špicarem). Z odůvodnění na sebe navazujících dalších tří rušících rozhodnutí vrchního soudu zřetelně vyplývá stupňující se nevole vrchního soudu vůči postupu a závěrům krajského soudu stran skutkového stavu, a to nikoli z hlediska nedostatečného rozsahu dokazování, nýbrž z hlediska hodnocení v řízení provedených důkazů. Pro posouzení ústavní konformity usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 je přitom klíčovým zhodnocení těch jeho úvah, které zaujal ve svém předcházejícím, v pořadí třetím kasačním rozhodnutí - usnesení č. j. 8 To 26/2006-3209 ze dne 4. 10. 2006, neboť závěry v něm obsažené učinil nedílnou součástí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 29. 5. 2007 a v podrobnostech na ně odkázal.
48. Na prvém místě je nutno uvést tři obecné teze (principy), které vrchní soud v odůvodnění svého usnesení č. j. 8 To 86/2006-3209 ze dne 4. 10. 2006 vyřkl. První z nich představuje odmítnutí zásady, na niž upozornil Krajský soud v Plzni a na jejímž podkladě explicitně vybudoval svůj třetí (a posléze i čtvrtý) zprošťující rozsudek a dle níž soud musí zvažovat, zda jsou provedenými důkazy prokázána tvrzení obžaloby, a nikoli zda je či není vyvrácena obhajoba obviněného (srov. str. 14-15 tohoto rozsudku). Tento postulát krajského soudu označil vrchní soud za rozporný s povinností soudu plynoucí z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (str. 12 citovaného usnesení vrchního soudu). Ústavní soud k tomu uvádí, že z § 2 odst. 6 tr. ř. toliko plyne, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z této základní zásady trestního řízení týkající se hodnocení důkazů rozhodně neplyne, že v případě, kdy soud shledá obhajobu obviněného nevěrohodnou, lze bez dalšího usuzovat na jeho vinu.
49. Poněvadž je povinností státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), je samozřejmě prvořadou povinností soudu zkoumat, zda důkazy státním zástupcem předkládané tuto vinu vskutku prokazují. Ostatně jeden ze základních předpokladů principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) spočívá právě v tom, že je na státním zástupci, aby prokázal, že obžalovaný je pachatelem trestného činu. Případný závěr o nevěrohodnosti obhajoby, k němuž soud v řízení dospěje, nemůže být usvědčujícím důkazem o vině obžalovaného, jestliže s ním nesouzní důkazy obžaloby, popřípadě jiné v řízení provedené důkazy. Nevěrohodnost obhajoby totiž v obecné rovině nevylučuje, že žalovaný skutek se nestal, anebo že jej nespáchal obžalovaný, popřípadě, a to je zvláště třeba si uvědomit, že se na něm nepodílel jinak, než jak popisuje obžaloba. Promítnuto do poměrů nyní souzené věci, to znamená, že byla-li soudem obhajoba stěžovatele shledána nevěrohodnou, nepředjímá to ještě, že to byl nevyhnutelně stěžovatel, jenž čin spáchal.
50. Z bližšího odůvodnění provázejícího tuto tezi v napadeném usnesení, potažmo předchozím usnesení vrchního soudu ze dne 4. 10. 2006, je dobře patrné, jak se odvolací soud stavěl k její úloze v rámci dokazování. Provedl genezi obhajoby stěžovatele a v její obsáhlé analýze dal jasně najevo, že stěžovatel po zahájení trestního stíhání opakovaně odmítl k věci vypovídat, přičemž jeho pozdější výpovědi se měnily. Dle přesvědčení vrchního soudu nebylo možno nevidět, že stěžovatel zvolil taktiku vyčkávání a poté svoji obhajobu založil na znalosti stavu probíhajícího dokazování. Navíc byla dle vrchního soudu prokázána jeho snaha ovlivňovat svědky na základě korespondence, jejíž význam prý krajský soud nedocenil, a z těchto důkazů nevyvodil "potřebné závěry ve vztahu k obhajobě stěžovatele a jeho postoji k trestnímu stíhání" (str. 12 dotčeného usnesení vrchního soudu). Vrchní soud tyto "potřebné závěry" výslovně nespecifikoval, z jeho vlastních vývodů o obhajobě stěžovatele je však zřejmé, jak by měly tyto závěry ve výsledku správně vyznít.
51. Na tomto místě se sluší podotknout, že krajský soud ve skutečnosti sám přistupoval k obhajobě stěžovatele jako nevěrohodné, když uvedl, že doznala zásadní změny. A to od stavu, kdy stěžovatel nevypovídal, přes tvrzení, že o činu nic neví, až k variantě, kdy připustil svoji účast na místě činu a za pachatele označil svědka L. V. To však krajský soud, dle jeho vlastních slov, nezbavilo povinnosti zvážit, zda je provedenými důkazy prokázán zažalovaný skutek na pozadí tvrzení a důkazů obžaloby. Krajský soud k tomu dodal, že přistupoval k obhajobě stěžovatele velmi kriticky, nicméně odmítl přistoupit na úvahu, že ukázala-li se některá tvrzení stěžovatele nepravdivými, svědčí to o jeho vině (viz str. 26 čtvrtého zprošťujícího rozsudku). K tomuto postoji Krajského soudu v Plzni nemá Ústavní soud výhrady. Též nelze přehlédnout, že Krajský soud v Plzni se s výtkami vrchního soudu vypořádal v odůvodnění svého čtvrtého zprošťujícího rozsudku, když uvedl, že stěžovatel není osobou, která by byla bezúhonná, naopak s trestním stíháním měl zkušenosti z dřívější doby, takže jím zvolená taktika, kdy se raději vyjadřuje až po seznámení s důkazy, odpovídá jak jeho vícekrát deklarované nedůvěře ke způsobu vedení vyšetřování policejními orgány, tak i psychologickému profilu stěžovatele, který krajský soud na jiném místě svého rozsudku dále rozebral (viz tamtéž). Vrchní soud v napadeném usnesení ze dne 4. 10. 2006 toto zcela konkrétní vypořádání se krajského soudu s jeho předchozími výhradami nijak adresněji nezohlednil.
52. Druhá teze vrchního soudu vyjádřená v jeho usnesení ze dne 4. 10. 2006 se týká výtky adresované krajskému soudu, který dle vrchního soudu neučinil jednoznačný závěr o tom, kdo je pachatelem úmyslného usmrcení obou poškozených. V té souvislosti krajskému soudu vytkl pouhé zkonstatování, že provedené důkazy nevedou k jedinému závěru o vině stěžovatele jako jediného pachatele a připouštějí celou řadu závěrů jiných, aniž by alespoň naznačil, o jaké by mělo jít (str. 24 usnesení ze dne 4. 10. 2006). Ústavní soud považuje toto obecné východisko vrchního soudu za nesprávné. Dospěje-li soud k závěru, že provedené dokazování neumožňuje učinit přesvědčivý závěr o vině obžalovaného bez důvodných pochybností, nemá povinnost vyslovovat domněnky o tom, jak ke skutku mohlo dojít a kdo připadá v úvahu jako jeho možný (spolu)pachatel (podezřelý), a zaujímat k tomu bližší stanoviska, jestliže takový jednoznačný poukaz na osobu pachatele, odlišného od obžalovaného, nelze z provedeného dokazování učinit. Takový postup nepředvídá žádné zákonné ustanovení, a naopak se ocitá v příkrém rozporu se zásadou presumpce neviny, jakož i s § 220 odst. 1 tr. ř., dle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Nebylo tudíž přípustné, aby se krajský soud nad rámec svých povinností blíže zaobíral kupříkladu hypotézou, že skutek mohl spáchat sám svědek L. V., anebo že v úvahu připadá jiný poměr podílu stěžovatele a tohoto svědka na vraždě poškozených, protože ač stav provedeného dokazování dle krajského soudu nevylučoval od obžaloby odlišný průběh skutku, nebylo současně možné tyto v úvahu přicházející scénáře zjistit s potřebnou měrou jistoty. Je pravda, že krajský soud naznačil, že na smrti poškozených mohl mít zájem i svědek L. V., který mohl mít z vraždy též prospěch, když dokazování v tomto ohledu dle názoru krajského soudu určité indicie přineslo. U tohoto náznaku však soud prvního stupně také setrval.
53. Podle třetí teze, již vrchní soud v napadeném usnesení formuloval a jež svým způsobem navazuje na první dvě teze, je třeba vyjít z toho, že byli-li na místě činu v době střelby jen stěžovatel a svědek L. V., potom není třeba zpochybňovat tvrzení jednoho či druhého o způsobu střelby, ale je třeba vycházet z toho, kdy a za jakých okolností každý z nich svoji verzi uvedl. I tato úvaha vrchního soudu představuje v očích Ústavního soudu flagrantní porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud již ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 429/03
ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) uvedl, že za situace, kdy stojí proti sobě dvě vzájemně si odporující tvrzení, je nutné, aby věrohodnost výpovědi svědka, která je v protikladu k výpovědi obžalovaného, byla vyhodnocena vyčerpávajícím způsobem. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější. Obdobně v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 37/03
ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) Ústavní soud vyzdvihl, že taková důkazní situace, v níž existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Z povahy věci vyplývá, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen.
54. Ze závěrů plynoucích z právě citovaných nálezů je patrné, že představa vrchního soudu o tom, komu více prospívají okolnosti, za nichž svoji verzi průběhu skutkového děje uvedl, nemůže ve světle požadavků kladených na zachování práva na spravedlivý proces obstát. Věrohodnost svědka, obzvláště klíčového, toho, jehož výpověď je jediným přímým (potenciálně usvědčujícím) důkazem, musí být důkladně prověřena. Vrchní soud se tak mýlil, domníval-li se, že nebylo ani tolik třeba zpochybňovat tvrzení svědka L. V. o způsobu střelby, jako spíše přihlížet k okolnostem, za nichž trestný čin nahlásil a v širších souvislostech o něm vypověděl. I kdyby totiž tyto okolnosti vyznívaly pro jmenovaného svědka příznivěji, neznamená to, že lze bez další prověrky jeho věrohodnosti usoudit na to, že jím předestřený průběh skutkového děje a další souvislosti se jeví být pravděpodobnějšími, a tudíž uzavřít, že takto se skutek opravdu odehrál. Krom toho, závěr o (ne)věrohodnosti tohoto svědka je třeba učinit nejen na podkladě jeho výpovědi o způsobu střelby, nýbrž na základě jeho celkové výpovědi ve věci, tedy v plné šíři.
55. Vrchní soud si byl dobře vědom zásadního významu svědecké výpovědi L. V. v celkové důkazní situaci. V usnesení ze dne 4. 10. 2006 nadnesl, že výslech tohoto svědka v hlavních líčeních měl být údajně veden způsobem tendenčním a jej znejišťujícím. Jako příklad uvedl, že byl vyzýván, aby se znovu vyjadřoval k tomu, co již uvedl, resp. že mu byly opakovaně předkládány další důkazy (např. výpisy telefonních hovorů mobilních operátorů, aby se vyjadřoval k časovým údajům a událostem dne 20. 8. 2001). Ústavní soud z obsahu trestního spisu nezjistil, že by byl svědek L. V. vyslýchán tendenčně či záměrně znejišťujícím způsobem. Jelikož jeho výpověď, odhlédne-li se od výpovědi stěžovatele, byla jediným přímým důkazem o tom, co se v den a obzvláště v čas vraždy stalo, bylo povinností soudu přistupovat ke každému jeho sdělení tak, aby bylo v intencích shora nastíněných závěrů Ústavního soudu důkladně prověřeno. Pakliže mu byly předsedou senátu opakovaně předestřeny jeho dřívější výpovědi, učiněné v přípravném řízení či v předchozích hlavních líčeních, nešlo o postup rozporný se zákonem (viz § 211 odst. 3 a § 212 tr. ř.).
56. Vrchní soud v otázce hodnocení věrohodnosti svědka L. V. soudu prvního stupně vytýkal "destruktivní" hodnocení jeho výpovědi s tím, že krajský soud v tomto směru provedl hodnocení důkazů jednostranně, když řadě důkazů, zejména těm, které svědčí v neprospěch stěžovatele, nepřikládá takový význam, jaký jim přísluší, a řadu z nich bagatelizuje nebo se jimi potřebným způsobem nezabývá, zatímco dalším důkazům, které dle jeho mínění vypovídají o věrohodnosti svědka L. V., přikládá význam, který jim nepřísluší, a tyto zjevně přeceňuje. V té spojitosti je nutné poznamenat, že vrchní soud se zde dopouští vážného pochybení v tom, že v neveřejném zasedání v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. sám hodnotí, co z různých provedených důkazů stran dílčích tvrzení svědka L. V. vyplývá a co nikoli (srov. kupř. str. 13 až 15 usnesení ze dne 4. 10. 2006). Z této konstrukce pak vyvodil, že krajský soud k závěru o nevěrohodnosti svědka L. V. dospěl na základě chybných úvah.
57. Vrchní soud však ve svém rozhodnutí ve skutečnosti pominul do svého hodnocení rozsudku soudu prvního stupně zahrnout většinu klíčových závěrů, které Krajský soud v Plzni v otázce komplexního posouzení věrohodnosti svědka L. V. ve svém třetím a posléze i čtvrtém zprošťujícím rozsudku prezentoval, resp. je zcela vytěsnil a ve svých rozhodnutích ze dne 4. 10. 2006 a ze dne 29. 5. 2007 je naprosto opomněl byť jen zmínit. Na nevěrohodnost svědka totiž krajský soud usoudil z toho důvodu, že v jeho postupných výpovědích o předmětných událostech se vyskytly rozpory, ať už podstatné, či méně podstatné, a to nejen v přípravném řízení, ale též v hlavních líčeních (str. 54 a násl. čtvrtého zprošťujícího rozsudku). Tyto rozpory svědek dle krajského soudu nejenže nevysvětlil, ale v průběhu trestního řízení došlo dokonce k jejich prohloubení. Ústavní soud proto pokládá za vhodné na tyto momenty zvlášť upozornit.
58. Krajský soud v Plzni ve svém čtvrtém rozsudku poukázal zejména na ty změny ve výpovědích svědka L. V., které se týkají samotného aktu usmrcení obou poškozených. Svědek se ve své původní (a celkově podrobné) výpovědi v přípravném řízení ze dne 27. 2. 2002 nezmínil o tom, že při útoku na poškozeného M. V. měl stěžovatel (po ukončení předchozí střelby na něj) uchopit železný drát obalený betonem, jejž měl zvednout do vzduchu a několikrát jím tohoto poškozeného udeřit. Tento konkrétní útok svědek popsal teprve ve své výpovědi v přípravném řízení dne 4. 3. 2002. Svědek naopak původně uváděl, že šlo o kus ztvrdlého cementu bez obalu, který stěžovatel mrštil na hruď poškozeného. V hlavním líčení konaném dne 2. 10. 2003 svědek sice zopakoval, že stěžovatel našel drát obalený betonem, jímž chtěl poškozeného udeřit, ale zároveň vypověděl, že se to stěžovateli nemělo povést. Skákal proto na krk a hruď ležícího poškozeného. Bezprostředně poté ale svědek uvedl, že stěžovatel drátem obaleným betonem poškozeného udeřil dvakrát až třikrát. Krajský soud zde nevěrohodnost tvrzení svědka L. V. podložil i tím, že znalci z oboru soudního lékařství, kteří vypracovali příslušné znalecké posudky, žádné známky, jež by svědčily o skákání stěžovatele na krk poškozeného M. V. nebo o obdobném tupém násilí, nezjistili (srov. str. 79 čtvrtého zprošťujícího rozsudku).
59. Další podstatnou změnu ve výpovědi svědka L. V. spatřoval krajský soud v tom, že v rámci prověrky na místě, uskutečněné dne 2. 12. 2002, svědek popsal způsob střelby na poškozeného významně odlišně od svých předchozích výpovědí, když předvedl, že po střelbě na poškozeného L. S., sedícího ve vozidle na místě spolujezdce, měl stěžovatel po vypadnutí poškozeného z vozidla tohoto oběhnout nebo překročit, otevřít zadní dveře na téže straně vozidla a vystřelit asi dvě rány na poškozeného M. V., který se do té doby měl nacházet na zadním sedadle za řidičem a v okamžiku střelby na něj měl již být v otevřených dveřích ve snaze utéci. Svědek ve svých dřívějších výpovědích přitom shodně uváděl, že stěžovatel měl na poškozeného M. V. střílet pouze mezerou mezi předními sedadly, a nikoli (též) ze zadních dveří. Po upozornění na tyto své rozpory svědek odpověděl, že si na to asi vzpomněl až v průběhu rekonstrukce. Krajský soud si také povšiml změny výpovědi svědka, pokud šlo o jím uváděné důvody, pro které po zahájení střelby stěžovatelem z místa činu neutekl, ale jen opustil místo řidiče a zaklekl u předního levého kola vozidla. Svědek nejprve uváděl, že se bál, že po něm bude stěžovatel také střílet, u hlavního líčení konaného dne 1. 3. 2006 ovšem zmínil novou skutečnost, a sice že stěžovateli měly dojít náboje, což údajně poznal z otevřeného závěru pistole, takže "byl trošku v klidu". Za další vážný rozpor ve výpovědi svědka L. V. pokládal krajský soud jeho zmínku o tom, že druhého dne po vraždě pomáhal stěžovateli vyložit mrtvá těla poškozených z auta a uložit do vyhloubené jámy, ačkoli to předtím kategoricky popřel, když tvrdil, že stěžovateli měl na výzvu k této pomoci odvětit, ať si je tam dá sám.
60. Krajský soud se při prověrce věrohodnosti svědka L. V. zaměřil i na další rozpory v jeho výpovědích, které se již přímo netýkaly útoku na poškozené, převozu a zakopání jejich těl, souvisely ale s tímto trestným činem, včetně jeho možného motivu. Krajský soud konkrétně uvedl, že svědek ve své obsáhlé výpovědi dne 27. 2. 2002 připustil jen to, že vozidlo Audi A6, o jehož koupi dle obžaloby mělo jít a ve spojení s nímž mělo k vraždě dojít, byl společně se stěžovatelem a další ženou odhlásit na dopravním inspektorátu v Praze. Výslovně přitom zdůraznil, že vozidlo toliko odhlašoval s tím, že neví, kdo vozidlo v místě pobytu přihlašoval. Ovšem již ve své výpovědi dne 4. 3. 2002 potvrdil, že to byl on, kdo vozidlo také přihlašoval. V hlavním líčení dne 2. 10. 2003 uvedl, že žádné údaje na plné moci sloužící k převodu vozidla nevypisoval. Přesto později, v hlavním líčení dne 1. 3. 2006, přiznal, že některé údaje v plné moci vyplňoval, čemuž dle krajského soudu koresponduje zjištění znalce grafologa, který ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že ručně psaný text na plné moci (s výjimkou podpisu, u něhož znalec neměl k dispozici srovnávací materiál) s velkou pravděpodobností napsal svědek L. V. (viz str. 31 čtvrtého zprošťujícího rozsudku).
61. Výše uvedené jednotlivé rozpory či novoty ve vyjádřeních svědka L. V. napříč trestním řízením uvádí Ústavní soud pouze příkladmo, aby lépe vynikl rozsah a váha závěrů Krajského soudu v Plzni, jež Vrchní soud v Praze ve svých usneseních ze dne 4. 10. 2006 a ze dne 29. 5. 2007 nijak nezohlednil. Krajský soud v Plzni ve skutečnosti shledal ve výpovědích jmenovaného svědka celou řadu dalších rozporů, ty však už není třeba dle názoru Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem dále uvádět, když výše sestavený přehled pro účely ilustrace pochybení Vrchního soudu v Praze postačuje. Přesto se Ústavnímu soudu jeví nutné, a sice mimo jiné i s ohledem na další vývoj v této trestní věci, poukázat i na několik dalších sporných momentů ve výpovědi svědka L. V., které, byť na ně obhajoba v průběhu řízení před soudem poukazovala, zůstaly i ve zprošťujících rozsudcích Krajského soudu v Plzni upozaděny.
62. Jmenovaný svědek vypovídal i ve věci týkající se skutku, v němž obžaloba spatřovala naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, za který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005. V hlavním líčení dne 2. 10. 2003 svědek L. V. mimo jiné pronesl, že ví, že obžalovaný R. K. za ním jednou byl ho ovlivňovat, když byl stěžovatel ve věznici, s tím, že mu měl říci, aby proti stěžovateli nevypovídal, že by se mu to mohlo vymstít, s dovětkem "já jsem si teď na to vzpomněl" (viz č. l. 1510 trestního spisu).
63. Obdobně pak nelze přejít bez povšimnutí, že svědek L. V. ve svých výpovědích týkajících se vraždy poškozených uvádí řadu podrobností a detailů, a to i se značným odstupem času, které sice nejsou samy o sobě významné, ale ve svém souhrnu dotvářejí celkovou charakteristiku jeho výpovědi. Proto i ty je třeba, ve spojení s výše zmíněnými hlubšími rozpory v tvrzeních tohoto svědka, zvýrazněných krajským soudem, jakož i dalšími provedenými důkazy, zhodnotit, zahrnout a promítnout do výsledného závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědka L. V.
64. Příkladmo lze uvést jím mnohokrát zmiňované osobní vozidlo, které mělo v době činu kolem lesního parkoviště projíždět a na krátký čas přibrzdit. Svědek ve své výpovědi ze dne 27. 2. 2002 poznamenal, že šlo o "kufrovou Mazdu 626, rok výroby 1989 až 1990, barva červená, vínová ne, tu bych mohl zaměnit za hnědou" s tím, že státní poznávací značky si nevšiml a ani by ji nepřečetl, protože v té době neměl brýle (č. l. 690). Později v řízení před soudem svědek při reprodukci týchž událostí vypověděl, že "v jednu chvíli tam přibrzdilo nějaké auto červené barvy, typ nevím" (č. l. 2961). V navazujícím hlavním líčení pak svědek o témže automobilu uváděl, že šlo o starou Hondu, kterou poznal podle zadních čtverhranných světel (č. l. 2980).
65. Neméně jednotně se svědek vyjadřoval o tom, za jakých okolností mu byla uložena pokuta za rychlou jízdu při cestě z P. do K. na K. v den vraždy. Ve své výpovědi dne 12. 12. 2002 svědek sdělil, že si od policistů pokutové bloky nevzal (č. l. 762), později tvrdil, že je našel a odevzdal na policii. Vrchní soud, jenž krajskému soudu vytkl, že si toto pozdější tvrzení svědka neověřil, předchozí výpověď svědka v potaz nevzal a ani v napadeném usnesení ze dne 29. 5. 2007 nezohlednil, že se Krajský soud v Plzni ve svém čtvrtém zprošťujícím rozsudku s touto výtkou řádně vypořádal. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 5. 12. 2006 vyšlo najevo, že bloky nikde nebyly zapsány a údajný přestupek se neobjevil ani v evidenční kartě řidiče. Z těchto důvodů nemohl krajský soud pokládat tvrzení svědka za takové, jež zvyšuje jeho věrohodnost (srov. str. 85).
66. S přihlédnutím ke všem shora rozvedeným důvodům je nutno uzavřít, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením výrazným způsobem popřel nejen základní zásady trestního procesu týkající se zejména důkazního břemene, ale též prolomil zákonná omezení postupu odvolacího soudu. Vrchní soud v neveřejném zasedání sám hodnotil soudem prvního stupně provedené a hodnocené důkazy, ačkoli takový postup zapovídá § 263 odst. 7 tr. ř. Krajskému soudu důrazně naznačil, že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, byť formálně deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy soudem prvního stupně zhodnoceny. Třebaže vrchní soud krajskému soudu vytkl jednostranné hodnocení důkazů ve prospěch stěžovatele, kteréžto vychýlení Ústavní soud přinejmenším v posledním, a to čtvrtém zprošťujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni nezjistil, v rozporu se samotným poselstvím této výtky ve svých rozvahách povážlivě vynechal celou řadu shora popsaných rozporů a dalších nesrovnalostí v tvrzeních klíčového svědka L. V., v jejichž souhrnu a na jejichž základě krajský soud vystavěl svůj závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka. Za této situace nebyl odvolací soud oprávněn rušit rozsudek soudu prvního stupně, a tím méně rozhodnout o odnětí případu a přikázání věci jinému krajskému soudu jako soudu prvního stupně.
67. Protože vrchní soud svým usnesením č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 hrubě zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, je celá následující etapa trestního řízení, počínaje úkony a postupem Krajského soudu v Praze, přes jeho odsuzující rozsudek č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008, odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009 a konče napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011 stižena vadou, která měla za následek rozhodování nezákonného soudu o vině a trestu stěžovatele, a proto je zapotřebí uvedená soudní rozhodnutí bez dalšího zrušit již jen pro tento důvod. Ústavní soud se proto dále nezabýval obsáhlou argumentací stěžovatele proti těmto odsuzujícím rozhodnutím, potažmo usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem, neboť by to bylo nadbytečné a nehospodárné.
68. Zrušením všech ústavními stížnostmi rozporovaných rozhodnutí trestních soudů se trestní řízení vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-3446 ze dne 6. 3. 2007 a podání odvolání tehdejší státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. 4. 2007. Odvolací soud při projednání odvolání mimo jiné neopomene přihlédnout ke všem, a nikoli jen některým krajským soudem uváděným skutečnostem a závěrům, zvláště pak vezme v úvahu všechny jeho dílčí úvahy o nevěrohodnosti svědka L. V., jak byly nastíněny výše.
69. O zmíněném odvolání státní zástupkyně přísluší rozhodnout znovu Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatel v doplnění svých ústavních stížností navrhl, aby Ústavní soud pro závažná a opakovaná pochybení senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, jenž navíc trval na jeho odsouzení, přikázal projednání a rozhodnutí o tomto odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci, případně jinému senátu Vrchního soudu v Praze. Jde však o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud - s ohledem na kompetence svěřené mu Ústavou a konkretizované zákonem o Ústavním soudu - příslušný [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 699/18
ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763)].
70. Ve světle uvedeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem, vyslovil porušení základních práv stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení všech napadených rozhodnutí trestních soudů, které jsou ve svém dalším postupu vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).