U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července
2011 o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o
d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T
46/2007, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák.,
§ 35 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 3 tr. zák. ve zněním účinném ke dni 20. 8.
2001 za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zák. a § 234 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To
26/2005, k souhrnnému trestu doživotí. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp.
zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4.
2005, sp. zn. 8 To 26/2005, a další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného
činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. dopustil tím, že
dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště
po pravé straně silnice třetí třídy před obcí H., okres S., kde měl předat
částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI A6 Avant 2,15 TDI, a zde
nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil
poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického
násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V. a
jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal na pozemku domu v
obci S., okres Ch., uživatele Z. M., přičemž před zahrabáním těl tato prohledal
a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. T. odvolání směřující proti
výroku o vině i trestu. Z podnětu jeho odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o
trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl
uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 1, 3
tr. zák. ve znění účinném ke dni 20. 8. 2001 za trestný čin vraždy podle § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu
prvního stupně, a dále za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1
tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.
4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a za další trestný čin loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst.
1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1.
2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, výjimečný souhrnný trest odnětí svobody
na doživotí. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o páté rozhodnutí, které
odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě z podnětu odvolání státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch
obviněného usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 155/2004, podle § 258
odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2004, č. j. 4 T 2/2003-1963, jímž byl
mimo jiné obviněný pro projednávaný skutek podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu
prvního stupně. Podruhé k odvolání státní zástupkyně téhož krajského státního
zastupitelství podanému v neprospěch obviněného svým rozsudkem ze dne 27. 4.
2005 pod sp. zn. 8 To 26/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, č. j. 4 T
2/2003-2186, jednak ve výroku o trestu, jednak ve zprošťujícím výroku pod bodem
3) výroku rozsudku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. pro předmětný
skutek opět zproštěn obžaloby, a v navazujících výrocích o náhradě škody. Znovu
rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání
třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Podle § 259 odst. 1
tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení ve zprošťujícím výroku soudu prvního stupně
a současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v
jiném složení senátu; odvolání obviněného R. T. bylo podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto. Potřetí ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 4. 10. 2006 pod sp. zn. 8 To 86/2006, jímž znovu z podnětu odvolání
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v
neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu
zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2006, č. j. 4 T
2/2003-3098, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro
předmětný skutek opětovně zproštěn, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil
soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného znovu v
neprospěch obviněného R. T. svým usnesením ze dne 29. 5. 2007 pod sp. zn. 8 To
45/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil další, v pořadí již
čtvrtý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 T
2/2003-3446, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, současně však podle
§ 262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To
97/2009, podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě
dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, v němž odkázal na dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. a § 265b
odst. 2 tr. ř. Namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., a také že mu byl
nesprávně uložen trest odnětí svobody na doživotí.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel opakovaně namítal, že napadeným rozsudkem a předcházejícími
rozhodnutími Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007, jakož i Krajského
soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na obhajobu, spravedlivý proces a
práva na zákonného soudce. Před rozhodnutím o delegaci bylo opakovaně prováděno
rozsáhlé dokazování a z jeho průběhu nebylo možno dovodit, že by Krajský soud v
Plzni postupoval způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o objektivním
přístupu k věci a ani pochybnosti o tom, že by tento soud nepostupoval v
souladu s trestním řádem a jeho zásadami. Dovolatel po připomenutí důvodů,
které podle závěrů Vrchního soudu v Praze vedly k rozhodnutí o delegaci,
zopakoval, že nadále plně stojí za názory obou různých senátů Krajského soudu v
Plzni, které podle jeho přesvědčení zcela jasným a pečlivým způsobem
zdůvodnily, proč jej neuznaly vinným. Delegační rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze, kterým bylo rozhodnuto o zrušení zprošťujícího rozsudku, ale i o
přikázání věci jinému soudu, bylo vydáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §
258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a tím bylo porušeno ustanovení, že státní moc lze
uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
zákon stanoví. Odůvodnění delegačního rozhodnutí se mu jevilo až jako útok na
nezávislost soudců Krajského soudu v Plzni a obvinění z nezákonnosti jejich
rozhodování. Měl za to, že důvody, které vedly odvolací soud k delegaci věci
jinému soudu než soudu věcně a místně příslušnému, nekorespondují se zákonnými
důvody pro takové rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. ř. Podle dovolatele nebyl
dostatečně posouzen fakt, že zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé
a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána, neboť
rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela
výjimečným. Postup, kdy je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno
chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, což podle
obviněného v jeho případě nebylo dodrženo.
Za věcně i místně příslušný soud proto považoval i nadále Krajský soud v Plzni
a za zákonné soudce ty, kteří ve věci původně rozhodovali, a nikoliv soudce
Krajského soudu v Praze. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007,
sp. zn. 8 To 45/2007, je stiženo vadou spočívající v porušení čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozsudku i z předchozích
rozhodnutí odvolacího soudu je podle něho totiž zjevné, že tento soud se
nechtěl ztotožnit se zprošťujícími rozsudky a tento náhled se odrazil i v
rozhodování o odvolání. Podle obviněného ve věci rozhodovali vyloučení soudci,
neboť k věci i k dovolateli měli poměr, který nebyl nestranný. Protože odvolací
soud ve zrušovacích rozhodnutích naznačil, jak má nalézací soud rozhodovat,
nebyl nestranný ani objektivní. Krajský soud v Praze byl poté ovlivněn
hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a proto ani on nerozhodoval
nestranně. Podjatost senátu odvolacího soudu dovozoval i z toho, jakým způsobem
byl napadán dovolatel a jeho obhajoba v odůvodnění rozhodnutí. Zde použitou
argumentaci označil jako jednostrannou, do určité míry osobní a vzbuzující
pochybnosti o objektivitě senátu odvolacího soudu. Poznamenal, že tento
dovolací důvod uplatňoval s vědomím, že o námitkách možné podjatosti senátu 8
To vrchního soudu již bylo soudy rozhodováno, avšak považoval za nezbytné tyto
námitky zopakovat i v dovolání, aby vyčerpal všechny opravné prostředky jako
předpoklad pro podání ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro
lidská práva.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
nejprve konstatoval, že popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, nekoresponduje s užitou právní kvalifikací. Skutková věta
výroku o vině podle něj nijak nevyjadřuje znak „v úmyslu získat majetkový
prospěch“. Náprava pochybení doplněním skutečností naplňujících tento znak v
odůvodnění rozhodnutí není akceptovatelná. Tvrdil též, že z výroku rozsudku
soudu prvního stupně nelze zjistit, že by úmysl získat majetkový prospěch byl
pojat před usmrcením a že by tedy usmrcení bylo učiněno právě proto, aby byl
majetkový prospěch získán. Úmysl získat majetkový prospěch lze v daném případě
dovodit až k následnému jednání - odcizení mobilních telefonů, což není pro
použitou právní kvalifikaci dostačující. Soudem označený motiv vraždy, tj.
zmocnění se vozidla AUDI coby motiv majetkový, který byl mimo jiné i důvodem
pro uložení výjimečného trestu, v popisu skutku zcela chybí. Údajné odcizení
mobilních telefonů, které je v popisu skutku tvrzeno, nebylo obviněnému
prokazováno ani prokázáno, a z hlediska právního posouzení skutku jde navíc o
okolnost zbytečnou a irelevantní. Odsuzující výrok proto považoval za neúplný v
tom, že je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemohl vést k přesvědčivému
závěru o naplnění znaků trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. zák.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
spatřoval v tom, že soud prvního stupně při popisu skutku posouzeného jako
trestný čin vraždy spáchané na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový
prospěch nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., když
neuvedl, v čem měla spočívat jeho objektivní a subjektivní stránka ve vztahu k
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 219 odst. 2 písm. h)
tr. zák., což podle dovolatele odporuje jak judikatuře Nejvyššího soudu, tak
Ústavního soudu. Zvláště pak připomněl, že uložení doživotního trestu jednak
nemělo oporu ve správných skutkových zjištěních, a jednak bylo odůvodněno
odkazem na naplnění dvou znaků z kvalifikované skutkové podstaty, ačkoliv
nejméně jeden znak ve výroku rozsudku absentoval.
V této souvislosti obviněný poznamenal, že je oprávněn podat dovolání též
proto, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Rozsah
přezkumu je v takovém případě zaměřen na posouzení, zda ve věci byly splněny
všechny zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí.
Obviněný zdůraznil, že byť se mohou zdát některé jeho námitky námitkami
procesními, případně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ve svém kontextu
to tak není, neboť na správnost právní kvalifikace má vliv i to, zda skutkový
stav byl zjištěn správně a v souladu s pravidly trestního řádu a ústavních
předpisů. Tvrdil, že v posuzované věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces, jelikož z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, tedy že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy.
Dovolatel zásadně nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil výpověď
svědka L. V. a jaké z ní vyvodil závěry. Chybně byl vyhodnocen účel cesty
poškozených jako prodej vozidla, z čehož následně soudy nesprávně vyvozovaly,
že skutku se dopustil obviněný. Usuzovat na vinu pouze podle neprokázaného
účelu cesty není podle dovolatele v souladu s pravidly trestního procesu, a
navíc je to v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, jak vyplynul z
provedeného dokazování. Jím udávaný účel cesty – obchod s omamnými a
psychotropními látkami - nebyl žádným důkazem vyvrácen. Svědek L. V. však mohl
mít motiv i tehdy, pokud by účelem cesty bylo pouze prodání vozidla, neboť mohl
mít motiv pro získání vozidla stejně jako obviněný. Tvrzení soudu, že takový
motiv by svědek neměl, je nelogická a ničím nepodložená spekulace soudů, navíc
v rozporu se zjištěním, že svědek L. V. sám vozidlo užíval a zajišťoval jeho
převod pomocí padělaných dokladů. Vrchní soud v Praze sice rozvedl, proč
považoval výpověď svědka L. V. za pravdivou a proč neuvěřil tvrzením
obviněného, avšak nezabýval se důsledně všemi podstatnými výhradami a při
hodnocení výpovědi obviněného nerespektoval presumpci neviny a právo na
obhajobu. Pokud považoval obhajobu v některém směru za vyvrácenou, přiklonil se
k verzi pro obviněného zcela nepříznivé, nezabýval se otázkou, zda důkazy
nepřipouštějí jiné vysvětlení, což dokládal kupř. vysvětlením zlomeniny pravé
stehenní kosti poškozeného L. S., event. vznik střelného poranění bederní
krajiny poškozeného (str. 36 napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebo jeho
úvahami ohledně záznamů telekomunikačního provozu buněk, kde byl zachycen pohyb
telefonů.
Obviněný akcentoval, že kromě výpovědi svědka L. V. proti němu nestál žádný
přímý důkaz, proto bylo nutné zabývat se podrobně jak osobností tohoto svědka,
tak obsahem jeho výpovědí, zda korespondují s dalšími provedenými důkazy.
S poukazem na záznam o zahájení úkonů trestního řízení zpracovaný bývalým
policistou Mgr. P. P. obviněný tvrdil, že ačkoliv soudy tento důkaz odmítaly
pro jeho procesní nepoužitelnost, z jeho obsahu se podávalo, že poškození byli
usmrceni při prodeji osobního automobilu a že současně s vozidlem měli nabízet
větší množství omamných a psychotropních látek. Tomuto údaji podle dovolatele
odpovídají i informace ze spisového materiálu Krajského soudu v Českých
Budějovicích sp. zn. 17 T 10/2003, svědčící o prodeji heroinu svědku L. V.,
trestní rejstřík svědka a též výpověď svědka V. P. v hlavním líčení dne 17. 9.
2003. Obviněný opakoval, že účelem cesty byl obchod s drogami dohodnutý mezi
poškozeným L. S. a svědkem L. V., a nikoliv prodej vozidla, jak dovodily soudy
obou stupňů. Pro tento závěr podle dovolatele svědčí také výpověď A. J., jakož
i nález funkční střelné zbraně u poškozeného L. S. Chování tohoto poškozeného,
který nejdříve předá vozidlo, a pak jede čekat na peníze na odlehlé místo, je
krajně nelogické a de facto neuvěřitelné. Pokud si poškozený bral funkční
zbraň, nelze přijmout „logické“ vysvětlení soudu, že to bylo z obav o zaplacení
částky za vůz. Kdyby takové obavy měl, pak by vozidlo neodevzdal před
zaplacením a nejel by bez peněz a vozidla s cizím člověkem na odlehlé místo.
Navíc je podle něho zcela nelogické, aby v případě soudem tvrzeného motivu
vraždy kvůli vozidlu, kterého se předtím poškozený bez zaplacení zbaví,
pachatel nechal poškozeným další věci v hodnotě desítek až statisíců, které
mohl ihned zpeněžit (př. značkové hodinky RADO a další cenné věci). Nesprávně
byly v této souvislosti hodnoceny i výpovědi svědka P. N. či svědků z řad
příbuzných poškozených, kteří podle dovolatele nebyli dostatečně informování o
životě poškozených a zdrojích jejich obživy.
Obviněný zdůraznil, že důkazy svědčící o tom, že hlavním účelem cesty
poškozených byl obchod s drogami, jsou přesvědčivější než důkazy, které ukazují
pouze na prodej vozidla, což ostatně jako jediný účel cesty označuje toliko
svědek L. V. Pokud další osoby vypovídaly o prodeji vozidla, neznamená to, že
šlo jen o prodej vozidla a o nic jiného, neboť o zamýšleném prodeji drog by
poškození jistě nikomu nevyprávěli.
Za jeden ze stěžejních důkazů svědčících ve svůj prospěch obviněný považoval
vedle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví znalce JUDr. P. B. především
výpisy telekomunikačních záznamů dokladující pohyb zúčastněných osob, které
však Krajský soud v Praze vůbec nehodnotil a odvolací soud měl za to, že
záznamy neprokazují vůbec nic. Sám dovolatel uváděl, že záznamy o
telekomunikačním provozu nebylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že se s
poškozeným L. S. znal, neboť k němu přijel dávno před L. V. Pokud odvolací soud
vyhodnotil záznamy o telekomunikačním provozu jako důkaz nespolehlivý, nelze to
vykládat tak, že tím není potvrzena obhajoba dovolatele. Významné je, že tímto
důkazem nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, a naopak jím nebylo potvrzeno
vyjádření svědka L. V.
Dovolatel dále obsáhle citoval pasáže odůvodnění rozsudků soudů týkající se
hodnocení tvrzení svědka L. V., s nimiž nesouhlasil s argumentem, že tento
svědek je zcela nevěrohodný, neboť podle něho lhal mimo jiné o tom, že při
cestě z P. do K. V. dostal pokutu, ačkoliv bylo prokázáno, že žádná pokuta mu
udělena nebyla. Nevěrohodnost svědka L. V. byla podle přesvědčení obviněného
jednoznačně prokázána i znaleckým posudkem z oboru psychologie, z jehož závěrů
vyplynulo, že svědek je osobou obecně nepříliš věrohodnou, přičemž s ohledem na
jeho povahové vlastnosti nelze vyloučit konkrétní nevěrohodnost, neboť
zvýrazněné sklony ke lhavosti prosté – tedy převážně vědomé a účelové, jsou u
něho vysoce pravděpodobné a nevěrohodnost dokládá i svědkův trestní rejstřík.
Výpověď svědka L. V. proto nemohla sloužit jako jednoznačný, bezvadný a přímý
důkaz o jeho vině, neboť bylo možné dovodit i jiné varianty děje, než kterou si
soudy vybraly.
Další část dovolacích námitek byla věnovaná dopisu, který měl svědek L. V.
sepsat a předat H. V. Podle obviněného, i po provedeném dokazování s ohledem na
četné rozpory ve výpovědích svědků, zůstala nevyřešena otázka, kdy měl být
dopis skutečně sepsán, kdy byl svědkyni H.V. předán a s jakými pokyny.
Dovolatel vyslovil domněnku, že dopis mohl být napsán až poté, co svědek skutek
oznámil, a to za účelem zvýšení věrohodnosti svých tvrzení a poskytnutí alibi
sobě samému. Odmítl závěr odvolacího soudu, že svědek L. V. neunesl tíhu
svědomí a věc oznámil, a tvrdil, že věc byla ohlášena záměrně v době, kdy byl
dovolatel omezen na svobodě a nemohl se nijak bránit.
Soudům dovolatel dále vytýkal, že se náležitě nezabývaly ani výpověďmi svědků
R. H., P. S. ohledně požadovaného vrácení klíče na utahování kol, který si
půjčil svědek L. V., jež podle dovolatelova přesvědčení také zeslabovaly
věrohodnost výpovědi L. V. Dále znovu zpochybňoval věrohodnost svědka L. V.,
uváděl-li, že měl být přítomen u telefonního hovoru, kdy se obviněný měl po
spáchání činu dotazovat K. K. na údajnou možnost využití garáže. Tato tvrzení
podle něho nemohou být pravdivá s ohledem na rozmístění a dosah buněk mobilního
operátora, neboť podle jejich záznamů se obviněný a svědek L. V. nacházeli
každý na jiném místě.
Nesprávně byly podle dovolatele hodnoceny i výpovědi svědků R. G. a I. T., na
jejichž podkladě nebylo možno dovodit jakoukoliv spojitost předmětného telefonu
poškozeného L. S. s dovolatelem, neboť nebylo zjištěno, kdy svědek R. G.
telefon získal a ani kým a kdy byl dán do bazaru svědka I. T.
Naopak za důkaz usvědčující L. V. ze spáchání skutku označil svědecké výpovědi
J. W. a I. W. Z nich bylo patrno, že si svědek od nich zapůjčil vozidlo Hyundai
Sonata, které však vrátil s novými potahy na sedačky, s rezervou a kobercem,
které tam původně nebyly, a naopak chyběl křížový klíč na utahovaní kol a
překližkový poklop. Svědkyně I. W. rovněž uváděla, že L. V. se již v minulosti
ozbrojoval a v době jejich setkávání v roce 2001 se jí zdál nervózní. Ani tyto
výpovědi však soudy nehodnotily ve prospěch obviněného.
Soudy obou stupňů podle obviněného zcela nedůvodně nepřihlédly ke svědecké
výpovědi D. P., z níž nejméně vyplynulo, že mu měl L. V. v rozhovoru ve věznici
mimo jiné uvést, že poškození měli přijet za ním ohledně drog a že L. V.
nabízel k prodeji vozidlo Audi A6, přičemž svědek z rozhovoru nabyl dojmu, že
L. V. shodil vraždu na obviněného. I v tomto případě způsob, jakým soud
hodnotil výpověď D. P., odporuje zásadám stanoveným pro hodnocení důkazů.
Sdělení svědka L. V. podle přesvědčení obviněného odporují celé řadě znaleckých
posudků a odborných vyjádření. Dovolatel zmínil především závěry znalců MUDr.
O. T. a doc. MUDr. H. K. vylučující svědkem L. V. popisovaný způsob útoku proti
poškozeným (např. skákání na krk poškozeného M. V.), jím tvrzené použití
montážního klíče na kola.
I závěry doplňku znaleckého posudku z oboru soudního lékařství svědčí ve
prospěch tvrzení obviněného. Obviněný zdůraznil, že se v nich podává popis
střelby na poškozeného L. S. uvedený při prověrce výpovědi svědkem L. V.
průběhu střelného kanálu neodpovídá, a jako pravděpodobnější se zpracovateli
prof. MUDr. J. Š., DrSc., jevila varianta uváděná obviněným. Za absurdní proto
dovolatel považoval, že soud v jeho prospěch nehodnotil tento důkaz ani tehdy,
když znalec označil jeho verzi za pravděpodobnější než verzi svědka L. V. s
argumentem, že není vyloučeno, že k předmětnému zástřelu poškozeného L. S. do
bederní krajiny došlo až v době, kdy svědek L. V. již počínání obviněného
nesledoval, ačkoliv svědek takovou okolnost ve své výpovědi nezmínil. Takové
hodnocení podle dovolatele jasně nese znaky libovůle a odporuje právu na
spravedlivý proces.
Nesprávně bylo nahlíženo i na odborné vyjádření z odvětví balistická expertíza,
které rovněž podporovalo tvrzení dovolatele o průběhu střelby a vyvracelo verzi
prezentovanou svědkem L. V. Obviněný upozornil, že pokud bylo zjištěno, že
zejména na opěradle řidiče a dveřích vozidla byly stopy po střelbě, tak pokud
by tam svědek L. V. skutečně seděl, jak uváděl, byl by mrtev. Pro hodnocení
vzniku poškození na dveřích vozidla mělo být spíše vycházeno z chemické
expertízy, která je přesnější než mechanoskopie. Nebylo-li najisto postaveno,
že poškození opěradla řidiče vzniklo tlakem upínací spony bezpečnostního pásu,
pak nebylo možno vyloučit působení střely. Ani odborné vyjádření z oboru
mechanoskopie nevyloučilo poškození způsobené střelou, když uvedlo, že
předmětná stopa nebyla s největší pravděpodobností způsobena otěrem střely, ale
tlakem upínací spony bezpečnostního pásu.
Ve prospěch obviněného vyznělo také odborné vyjádření z odvětví daktyloskopie a
odborné vyjádření z oboru sérologie – genetika. Ačkoliv nebyly na utahovacím
klíči zjištěny žádné biologické stopy, které by tam musely být nalezeny i po
jeho očistění, jak tvrdí zpracovatel, soudy i nadále vycházely z tvrzení svědka
L. V., že obviněný měl jako vražedného nástroje užít právě tohoto klíče.
Závěry znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a odborných vyjádření
nelze podle přesvědčení dovolatele hodnotit jinak, než že nepotvrzují výpověď
svědka L. V., což mělo být hodnoceno ve prospěch obviněného.
Dovolatel upozornil, že jeho vinu neprokazují ani znalecké posudky zpracované
na jeho osobu, neboť tyto ho nepopisují hůře než znalecké posudky posuzující
svědka L. V. Znalec z oboru psychologie nezjistil, že by měl na obecné úrovni
sklony k přetvářce, ani u něho nebyla zjištěna bájná lhavost. Další posudek
týkající se hodnocení resocializace konstatoval, že za předpokladu dobře
fungujícího penitenciárního systému je v zásadě schopen resocializace. Protože
penitenciární systém v České republice funguje dobře, lze jej považovat za
resocializovatelného, což vylučuje naplnění podmínek pro ukládání doživotního
trestu odnětí svobody.
Pokud dovolatel popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele svědka L.
V. a naopak svědek L. V. popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele
dovolatele, a toto tvrzení mělo být podle soudů obou stupňů jediným přímým
důkazem, není možné s ohledem na rozpory ve výpovědích svědka L. V. v kontextu
s dalšími důkazy (znaleckými posudky, výpisy telekomunikačního provozu,
výpověďmi svědků), považovat výpověď L. V. za důkaz, na němž by bylo možné
postavit závěr o dovolatelově vině. Veškeré skutkové pochybnosti měly být
hodnoceny v jeho prospěch, což se v daném případě podle jeho přesvědčení
nestalo. Oba soudy hodnotily důkazy vždy opačně, než jak je bylo třeba
hodnotit, a to vždy v neprospěch obviněného. Shrnul, že všechno, co nevyvrací
jeho tvrzení, ať už se jedná o užití klíče, poškození sedačky řidiče, údajné
násilí vůči krku nebo noze jednoho z poškozených, příjezd poškozených do S.
atd., měly soudy hodnotit v jeho prospěch. Uzavřel, že z učiněných skutkových
zjištění nevyplývá právní závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové
podstaty, ani naplnění znaků nutných k uložení doživotního trestu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.
Obviněný tvrdil, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst.
1, odst. 3 tr. zák. není přesvědčivě podloženo skutkovými okolnostmi. Při
formulaci námitek, které podle něj tvoří dovolací důvod podle § 265b odst. 2
tr. ř., vycházel ze základní teze, že se nedopustil trestného činu vraždy podle
§ 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zák. a následně dovozoval, že
nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto výjimečného trestu předpokládané v
ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák.
Zpochybnil, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimořádně
vysoký, jelikož v jeho případě nelze hovořit o zvlášť těžkém a těžko
napravitelném následku nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce či zvlášť
zavrženíhodném způsobu provedení činu ve smyslu zákonných podmínek § 29 odst. 3
písm. a) tr. zák.
Za zvlášť zavrženíhodný a těžko napravitelný následek se považuje jen takový
následek, který je těžší ve srovnání s následkem předvídaným v konkrétním
ustanovení trestního zákona. Smrt člověka je předpokládána jako pravidelný
následek trestného činu vraždy, následek uvedený v § 219 odst. 2 písm. a) tr.
zák. je již také obsažen v této kvalifikované skutkové podstatě, a proto tento
následek nelze považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Akcentoval, že k
okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze z hlediska § 29 odst.
3 tr. zák. opětovně přihlížet.
Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nelze v posuzované věci považovat odvolacím
soudem tvrzený zištný motiv, jelikož je již obsažen v kvalifikované skutkové
podstatě, a není ani v popisu skutku vyjádřen. I kdyby se dovolací soud
přiklonil k názoru odvolacího soudu, pak ani s ohledem na to, že je tento znak
zohledněn v sazbě stanovené pro kvalifikovanou skutkovou podstatu, nelze jej
považovat za zavrženíhodnou pohnutku, jak učinil odvolací soud.
Z odůvodnění rozsudku podle něj nevyplývá ani zavrženíhodný způsob provedení
činu. Oba soudy si náležitě neuvědomily, a proto ani nerozlišily
zavrženíhodnost způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo těžkého a těžko
napravitelného následku od zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu nebo
pohnutky nebo od zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Soudy
nerozlišily podmínky pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct
do dvaceti pěti let a na doživotí. Nerozlišily zejména slovo „zvlášť“ ve vztahu
k alternativním podmínkám týkajícím se stupně nebezpečnosti a navíc tyto
alternativní podmínky zaměnily za znaky skutkové podstaty.
Obviněný znovu připomněl, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že v
jeho případě není splněna ani podmínka pro uložení trestu odnětí svobody na
doživotí uvedená v ustanovení § 29 odst. 3 písm. b), c) tr. zák., protože podle
znalců není osobou primárně asociální a je možná jeho resocializace, byť nebude
jednoduchá, což lze spíše vztáhnout právě k podmínkám pro ukládání výjimečného
trestu odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, nikoliv k trestu odnětí
svobody na doživotí. Významný je v daných souvislostech také závěr znalců, že
netrpí duševní chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný,
což vylučuje splnění podmínky, že uložení výjimečného trestu na doživotí
vyžaduje účinná ochrana společnosti.
Obviněný také uvedl, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska nepřiměřené
délky řízení a doby, která měla od skutku uplynout. Připomněl, že právo na
projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy
základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nelze je ignorovat
ani v tomto případě.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V této souvislosti obviněný odkázal na obsah dovolání s tvrzením, že již v
řízení napadenému rozsudku předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §
265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, a aby tomuto soudu věc vrátil k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného obsáhle sumarizoval
dosavadní průběh řízení a k dovolacím námitkám uplatněným obviněným R. T. uvedl
ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že námitky,
které obviněný uplatnil v rámci svého dovolání v souvislosti s údajným
vyloučením z rozhodování soudců senátu Vrchního soudu v Praze 8 To, jsou zjevně
neopodstatněné. Pokud obviněný spatřoval podjatost senátu Vrchního soudu v
Praze v tom, že se mu jeví odůvodnění jeho rozhodnutí jako jednostranné, do
určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu,
který ve věci opakovaně rozhodoval, pak lze mít za to, že oprávněnost námitek
takového charakteru byla posouzena jak v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.
zn. 8 To 97/2009, tak následně v usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 11 Tvo 4/2010, a tato argumentace nebyla shledána důvodnou. Dovolatel ani
sám neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat na podjatost ve
vztahu k projednávané věci nebo na bližší či vysloveně osobní vztah mezi soudci
senátu 8 To pražského vrchního soudu a obviněným R. T. či jeho obhájkyní, a ani
Nejvyšší státní zastupitelství takové skutečnosti nezjistilo. Podjatost ve
vztahu k projednávané trestní věci nelze dovozovat jen ze stanoviska soudců
odvolacího senátu, které zaujali k odvolací argumentaci obviněného. Hodnotící
úvahy soudu podle státního zástupce nijak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a rozhodně neskýtají jakýkoliv podklad pro
pochybnosti o nestranném rozhodování soudkyně.
Jestliže dovolatel namítal, že v předmětné trestní věci nebyly dány podmínky §
262 věty druhé tr. ř., tedy aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a
stupně, v konkrétním případě Krajský soud v Praze, měl za to, že takto
pojímanou výhradu nelze subsumovat pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 1913/07, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti takovému
postupu, usuzoval, že není žádného důvodu, aby se Nejvyšší soud v řízení o
dovolání odchyloval od závěrů Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci
závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vrchní soud v Praze podle závěrů Ústavního
soudu rozhodl v souladu se zákonem a bez vad, jestliže s poukazem na ustanovení
§ 262 věty druhé tr. ř. nařídil, aby předmětnou věc projednal a rozhodl Krajský
soud v Praze namísto Krajského soudu v Plzni, přičemž oba uvedené soudy prvního
stupně toto rozhodnutí odvolacího soudu respektovaly. Ve věci nerozhodoval
senát, který by nebyl náležitě obsazen, a v řízení před soudem prvního stupně
tudíž nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že neshledal
relevantně uplatněné námitky obviněného, že nejednal „v úmyslu získat majetkový
prospěch“, a odkázal na závěry, které v tomto směru učinil odvolací soud. Stran
namítaného nedostatku obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině naznačoval, že se
mohlo spíše jednat o nedostatečně, nepřesně, neobratně, neúplně či nevýstižně
popsaný skutek, což samo o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením
procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
Za nejpodstatnější pak Nejvyšší státní zastupitelství považuje skutečnost, že z
odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně lze zjistit odpovídající
skutkové okolnosti, které naplňují znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve
smyslu odstavce třetího písmene h) ustanovení § 219 tr. zák. Bylo totiž
prokázáno, že obviněný R. T. měl poškozenému L. S. zaplatit za vozidlo
400.000,- Kč a pod záminkou, že odchází pro příslušný finanční obnos, obviněný
zanechal poškozené na odlehlém místě, kam je předtím vylákal, avšak po svém
návratu začal okamžitě proti poškozeným střílet z krátké ruční palné zbraně,
aniž by jim peníze předal a aniž by je na místo vůbec přinesl. Je tak
nepochybné, že obviněný byl veden nejen úmyslem nezaplatit domluvenou kupní
cenu vozidla, nýbrž i úmyslem získat předmětný vůz pro sebe bez zaplacení, a to
i za cenu úmyslného usmrcení obou poškozených. Fakt, že uvedené skutečnosti
nenašly svůj odraz v obsahu tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, nemůže vést k závěru o nesprávném právním
posouzení věci.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným
podle státního zástupce nelze podřadit velmi obsáhlé námitky, které mají za cíl
zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka L. V., přičemž i tyto námitky dovolatele
vychází z naprosto rozdílných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy
obou stupňů. Dovolatel se podle státního zástupce při svých výhradách vůči
způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily obsah svědectví L. V., soustředil
na zpochybňování hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek rovněž nelze v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z
dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., akceptovat.
Státní zástupce připustil, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v
případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů. Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry neshledal. Soudy obou stupňů se zabývaly klíčovou otázkou
věrohodnosti svědeckých výpovědí L. V., které vždy velmi pečlivě a i logicky
hodnotily v kontextu s dalšími důkazy, které měly k dispozici, přičemž si
všímaly i výhrad a námitek vznesených v tomto směru obhajobou obviněného R. T.
Stejným způsobem se soudy postupně v souladu s požadavky kladenými procesními
předpisy vypořádaly s obsahem výpovědí a stanovisek samotného obviněného R. T.,
východisky jeho obhajoby, jakož i skutkovou verzí předloženou obviněným,
spočívající v tvrzení, že skutečným pachatelem vražd poškozených byl svědek L.
V. s tím, že záměrem svědka L. V. mělo podle dovolatele být, aby se svědek
zmocnil drog, kterými měli poškození podle obviněného R. T. disponovat, ačkoliv
bylo svědecky prokázáno, že poškození se obchodováním s drogami nezabývali. Bez
povšimnutí soudů nezůstala ani svědectví a další důkazy, které měly svědčit ve
prospěch obviněného R. T. Zjevnou neopodstatněnost proto konstatoval i ve
vztahu k námitkám, které podle dovolání obviněného mají tvořit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není v případě obviněného
R. T. dán ani v jedné z obou alternativ, neboť odvolací soud opravný prostředek
ani nezamítl ani neodmítl, ale věcně jej přezkoumal a v předcházejícím řízení
nebyl naplněn ani jeden dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Uplatnil-li obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.
též námitky, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, potom je
třeba uvést, že jde o výhrady, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a to ani se
zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. Stejně tak by se
dovolací soud neměl podle jeho názoru zabývat výhradami obviněného založenými
na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska § 23 odst. 1 tr. zák.,
protože mělo být porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě,
jelikož mezi zákonnými podmínkami § 29 odst. 1, 3 tr. zák. nebyl nikdy zakotven
vliv délky řízení. Podle přesvědčení státního zástupce jsou v rozhodnutích
soudů obou stupňů dostatečně popsány všechny okolnosti vztahující se k trestu
odnětí svobody na doživotí, které jsou významné z hlediska podmínek
vycházejících z ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12.
2001. Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 2 písm.
a), písm. h) tr. zák., čímž byl splněn požadavek vyjádřený v ustanovení § 29
odst. 3 tr. zák., že uvedený trest lze uložit jen u těch nejzávažnějších a
konkrétně uvedených trestných činů, mezi nimiž je uveden i trestný čin vraždy
podle § 219 odst. 2 tr. zák.
V daném případě byla naplněna i podmínka vyjádřená v ustanovení § 29 odst. 3
písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a to zejména v alternativě
zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu. Bylo totiž zjištěno, že
dovolatel svůj čin chladnokrevně a s rozmyslem plánoval, poškozené vylákal na
odlehlé a opuštěné místo, které poškození neznali, přičemž samotný výběr tohoto
místa obviněnému zaručoval nejenom „nikým nerušenou“ realizaci záměru úmyslně
usmrtit dvě osoby, ale i objektivně zvyšoval úspěšnost plánovaného ataku proti
životu poškozených, kteří by ani za těchto podmínek objektivně nemohli místo
útoku urychleně opustit či přivolat pomoc, pokud by se z jakýchkoliv příčin
obviněnému jeho záměr nepodařilo uskutečnit v natolik krátkém časovém úseku,
který by vyloučil obranu či útěk poškozených. Obviněný použil i zvláštní lest
(nejdříve si zajistil, aby měl ve vlastní dispozici nejenom vůz, kterým do té
doby disponoval poškozený L. S., ale i doklady k tomuto vozidlu, poté poškozené
vylákal na zmíněné opuštěné místo a poté, když se nejprve vzdálil, se na místo
vrátil již s připravenou zbraní a okamžitě po svém příchodu začal střílet;
navíc si obviněný zajistil, aby byl v kritické chvíli na místě přítomen i
svědek L. V., který nebyl se záměrem obviněného usmrtit poškozené dopředu
seznámen, avšak obviněný jej donutil k tomu, aby mu pomohl s odstraněním mrtvol
poškozených). Poškozeného M. V. nejdříve obviněný zasáhl střelbou a když
zjistil, že poškozeného výstřely ihned neusmrtil, přistoupil k němu a přesto,
že poškozený volal o pomoc, obviněný mu dupnul nohou na hrudník, poté na něj
ještě skočil oběma nohama. Na to poškozený M. V. reagoval tím, že obviněného
prosil, aby ho zastřelil, načež obviněný na poškozeného hodil kus tvrdého
betonu a tyčí, kterou našel na místě, jej udeřil do oblasti těla. Lze tedy
souhlasit s tím, že obviněný použil k usmrcení M. V. více mechanismů a
postupoval vůči němu způsobem, který naprosto vylučuje nejenom jakoukoliv míru
empatie k obětem vlastní trestné činnosti, ale i základní lidskosti.
Státní zástupce sdílel také závěry soudů obou stupňů, že v případě obviněného
byly naplněny obě kumulativní podmínky pro uložení výjimečného trestu na
doživotí uvedené v § 29 odst. 1 písm. b) a c) tr. zák. Pokud znalci z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie resocializaci obviněného
kategoricky nevyloučili jsou sice kompetentní vyjádřit se k možnostem
resocializace obviněného, nicméně závěr o tom, zda lze pachatele napravit
trestem v rozmezí 15 až 25 let, je závěrem právním, k němuž je příslušný
výhradně soud. Znalec vyšetřující duševní stav obviněného označil možnost jeho
resocializace za „zřetelně podprůměrnou“, což se dovolatel snažil vytržením
tohoto závěru z kontextu dalších důkazů interpretovat jako závěr jeho nápravu
připouštějící. Státní zástupce považoval v této souvislosti za podstatné, že
znalci nezmiňují žádný významný pozitivní faktor, který by skutečně opravňoval
alespoň k částečně optimistickému závěru, že veskrze negativní hodnocení
možností nápravy obviněného se bude v budoucnu zlepšovat. S ohledem na tuto
skutečnost a též poznatky spojené s předchozími odsouzeními a potrestáními
obviněného, na něž upozornil odvolací soud, konstatoval, že u obviněného lze
shledat velmi nízký práh pro násilné jednání, když agresivitu a hrubost
používal vůči svým obětem jako účinný prostředek k uspokojení jeho vlastních
cílů. Se zřetelem ke gradaci závažnosti trestné činnosti obviněného lze
dovodit, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již fixovány, a to i přes poukaz
znalce na sociální zázemí obviněného a jeho relativně nízký věk. Zdůraznil, že
bylo prokázáno, že motivací trestné činnosti obviněného bylo vylepšení
vlastního životního standardu, ačkoliv nebyl v situaci, kdy by snad trpěl
zjevnou nouzí. O bezcitnosti obviněného svědčí jeho velmi brutální jednání vůči
poškozenému M. V., kterého se dopustil poté, co ho zasáhl výstřely z krátké
ruční střelné zbraně.
Ze všech uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a odst. 1
písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba, a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci
vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta.
Pod tento důvod dovolání obviněný podřadil dva okruhy námitek: jednak že soudci
senátu 8 To Vrchního soudu v Praze byli podjatí, jednak že Krajský soud v Praze
rozhodl jako soud místně a věcně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci jsou
podle jeho přesvědčení soudci Krajského soudu v Plzni. Je zjevné, že pod důvod
dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podřadit pouze
výhrady, jejichž podstatou je tvrzení, že soudci senátu 8 To Vrchního soudu v
Praze rozhodující o jeho odvolání byli podjatými. Úsudek, že tito soudci pro
poměr k věci i k obviněnému nebyli způsobilí ve věci nestranně a objektivně
rozhodnout, dovolatel odůvodnil obsáhlým odkazem na postup Vrchního soudu v
Praze, který opakovaně zrušil předchozí zprošťující rozsudky Krajského soudu v
Plzni a nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, aniž by byl
splněn požadavek důležitého důvodu pro delegaci. Nadto upozornil též na obsah
odůvodnění delegačního rozhodnutí a jeho nepřehlédnutelnou emotivní kritiku
prvoinstančního soudu, jakož i na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku,
které je podle něj s ohledem na použitou argumentaci jednostranné, do určité
míry osobní a nepřijatelné co do způsobu, jakým tento soud reagoval na odvolací
námitky.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl splněn,
jelikož z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodli
soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, a to JUDr. Jiří Lněnička, JUDr.
Alexandra Nováková a JUDr. Petr Smrž jako vyloučený orgán, byla v řízení před
Vrchním soudem v Praze namítnuta.
Usnesením ze dne 18. 1. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, tento soud rozhodl tak, že
jmenovaní soudci senátu 8 To nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního
řízení v trestní věci obviněného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
2 T 46/2007, která se nachází ve stadiu odvolacího řízení u Vrchního soudu v
Praze a je vedena pod sp. zn. 8 To 97/2009. Z hlediska věcného je třeba k
námitkám obviněného rekapitulovat, že soud v podstatě k obsahově stejným
výhradám proti jeho nestrannosti a objektivitě, jak jsou prezentovány i v
dovolání, po předložení písemného prohlášení všech jmenovaných soudců, že
nemají k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkony probíhajícího trestního
řízení proti obviněnému přímo dotýkají, ani k dalším orgánům činným v trestním
řízení žádný vztah, pročež jim žádná okolnost nebrání objektivně rozhodnout,
rozhodl, jak již bylo výše uvedeno. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení
byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 11 Tvo 4/2010,
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění
tohoto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že „odlišný právní názor
soudce v případě, v němž rozhodl, byť opakovaně, v neprospěch obviněného, od
právního názoru obviněného, nelze považovat za poměr k projednávané věci,
protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na
posouzení skutku“. Z postupu soudců senátu 8 To Vrchního soudu v Praze při
jejich rozhodování o odvoláních obviněného nelze vyvozovat závěr, že by měli k
projednávané věci, k navrhovateli nebo k jeho obhájci takový poměr, který by
vyvolával pochybnosti o nestranném rozhodování, o čemž také vydali souhlasné
písemné prohlášení.
Ani dovolací soud nemá žádný důvod tyto závěry zpochybnit.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle
které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné)
nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen
„Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je
třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního
řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji
též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném
dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního
řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být
důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým
osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho
osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.,
podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce,
u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům,
nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně
rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být
podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva
aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k
účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné
pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít
význam. V jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v
trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech
o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká,
nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly
(k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 16, č. 182, nález sp. zn. II. ÚS 105/01,
publikovaný tamtéž, svazek 23, č. 98).
V projednávaném případě obviněný odvozuje podjatost soudců senátu 8 To Vrchního
soudu v Praze jednak z toho, jakým způsobem rozhodovali v jeho věci, zejména že
bez relevantního důvodu nařídili, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v
Praze, jednak z toho, že odůvodnění jeho rozhodnutí se „jeví jako jednostranné,
do určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu,
který ve věci opakovaně rozhodoval“.
Z obsahu těchto námitek zřetelně vyplývá, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní
výhradu, která by podjatost soudců zakládala. Právní názor senátu odvolacího
soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících usneseních a jemu
odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném rozsudku,
představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat za osobní
poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku, který
pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje, jak již bylo
ostatně řečeno ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 4/2010
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 10, č. T - 267 aj.). Není od věci dodat, že
ani obsah odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí, způsob, jakým se odvolací soud
vypořádal s námitkami obviněného, rozhodně nedokládájí pochybnosti o nemožnosti
objektivně rozhodnout pro poměr k věci či obviněnému, nenese znaky libovůle,
nevyváženosti či zjevné jednostrannosti úsudku v neprospěch dovolatele. V této
části opírající se o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Další část námitek, jež dovolatel zahrnul pod důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., se opírala o tvrzení, že v důsledku
nesprávného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To
45/2007, kterým mimo jiné podle § 262 odst. 2 věty druhé tr. ř. nařídil, aby
věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.), aniž by existovaly
důležité důvody takové rozhodnutí opodstatňující, rozhodoval Krajský soud v
Praze jako soud věcně i místně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci byli
soudci Krajského soudu v Plzni. Ač tyto výtky nelze podřadit pod důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebylo možné je ignorovat.
Těžiště těchto výhrad totiž spočívalo v tvrzení, že rozhodl-li ve věci Krajský
soud v Praze, bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce. Námitky této
povahy lze subsumovat pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy
byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel
soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k
porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a
samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu
ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je
náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a
rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit
zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v
souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu
ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III.
ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Nutno připomenout, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,
je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc
odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně
nestandardní a zcela výjimečný, přičemž uvedené beze zbytku (a zvláště) platí
pro rozhodnutí podle § 262 odst. 2 věta druhá tr. ř., podle něhož může odvolací
soud, rozhoduje-li, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu
prvního stupně, z důležitého důvodu také nařídit, aby ji projednal a rozhodl
soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Toto rozhodnutí, které je svou
povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci, nepochybně představuje zásah do
institutu zákonného soudce. Základním kritériem pro posouzení existence
důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit
dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř. a
vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důležité důvody
musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně
prokázána (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, přiměřeně nález
tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09 aj.)
Z uvedeného vyplývá, že pokud by nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle §
262 odst. 2 věta druhá tr. ř., rozhodl by soud, který nebyl náležitě obsazen,
což je okolnost zakládající dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. Pro úplnost je vhodné dodat, že argumenty, že rozhodl soud
místně a věcně nepříslušný, které obviněný taktéž uplatnil, jsou z pohledu
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nerelevantní; námitka
místní nepříslušnosti sama o sobě tento důvod dovolání nezakládá, a delegací
nedošlo (a ani nemohlo dojít) ke změně věcné příslušnosti soudu.
V posuzované věci není pochyb o tom, že Vrchní soud v Praze poté, co
již vyčerpal možnost uvedenou v ustanovení § 262 odst. 2 věta první tr. ř., po
zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí tomuto soudu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném
složení senátu, si byl zcela vědom významu a závažnosti důsledků spojených s
rozhodnutím podle § 262 odst. 2 věta druhá tr. ř. a v odůvodnění citovaného
rozhodnutí svoji pozornost soustředil právě na ty okolnosti, které dokládaly
zjištění, že pro zmíněné rozhodnutí vskutku existují důležité důvody.
Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, po
zevrubné rekapitulaci výsledků řízení a důvodů předchozích zrušujících
rozhodnutí, včetně toho, jímž už bylo dříve nařízeno, aby věc projednal a
rozhodl Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně v jiném složení senátu,
znovu soustředil svoji pozornost k úvahám, jimiž zpochybnil způsob hodnocení
provedených důkazů. Hodnocení důkazů shledal nevyváženým, jednostranně
zaměřeným ve prospěch obviněného, a ve svých důsledcích odporující zásadám
vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z těchto důvodů také podle § 258
odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6.
3. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu
prvního stupně (výrok I.). Podle názoru vrchního soudu Krajský soud v Plzni
nebyl schopen se oprostit od zaujatého hodnocení důkazů, což zakládalo výrazné
pochybnosti, zda vůbec je schopen objektivně a spravedlivě rozhodnout. V tomto
závěru jej utvrzovala skutečnost, že Krajský soud v Plzni přes opětovné zrušení
předchozích rozsudků obviněného obžaloby zprostil již počtvrté, když první dva
zprošťující rozsudky byly vydány jedním senátem, a poté, co vrchní soud
nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nový
senát vydal další zprošťující rozsudky, aniž by nejen výhrady vrchního soudu
akceptoval, ale tyto v podstatě přímo odmítl. Proto vrchní soud nařídil, aby
věc projednal a rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze (výrok
II.).
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný podal ústavní
stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn.
III. ÚS 1913/07, odmítnuta. Pokud obviněný napadl usnesení vrchního soudu v
části, kde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena zpět k
novému projednání a rozhodnutí (výrok I.), Ústavní soud odkázal na princip
minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu
subsidiarity ústavní stížnosti a v návaznosti na to Ústavní soud dospěl k
závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která
směřuje proti rozhodnutím „konečným“, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či
jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než
cestou ústavní stížnosti. Za taková „konečná“ rozhodnutí je však možno
považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž sice řízení nekončí, ale kterými
se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost
takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. Ústavní soud konstatoval, že v
tomto posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje
a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti
pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z
tohoto důvodu pokládal v této části ústavní stížnost za nepřípustnou.
Napadl-li obviněný usnesení vrchního soudu v části, kde tento soud nařídil, aby
věc rozhodl a projednal Krajský soud v Praze (výrok II.), Ústavní soud shledal
ústavní stížnost přípustnou, neboť jde právě o rozhodnutí, kterým byla
„ukončena“ relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže napadnout
opravným prostředkem, přičemž je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení,
neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce
dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení,
toto by probíhalo zcela zbytečně. Shrnul podstatné skutečnosti řízení, jež
předcházelo rozhodnutí vrchního soudu, a upozornil, že vrchní soud po vydání
druhého zprošťujícího rozsudku Krajským soudem v Plzni, který obsahoval v
podstatě tytéž, znovu se opakující vady, přistoupil k nařízení o změně senátu,
tento jeho krok byl pak předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který
žádné pochybení nezjistil. Poté následovalo další zprošťující rozhodnutí, a i
když Krajský soud v Plzni v novém složení senátu některé, odvolacím soudem
vytýkané vady odstranil (konkrétně šlo o absenci hodnocení celé řady
provedených důkazů), řadu z nich však nikoli (hodnocení důkazů v rozporu se
zásadou § 2 odst. 6 trestního řádu, aplikace zásady in dubio pro reo). Pro
stejné vady pak bylo zrušeno i v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně.
K tomu v obecné rovině konstatoval, že nerespektuje-li opakovaně soud prvního
stupně závazný právní názor soudu odvolacího (§ 264 tr. ř.), přičemž ani
(mírnější) opatření podle ustanovení § 262 věty první trestního řádu zjevně
nevedlo k nápravě tohoto stavu, a tudíž vzniká „patová“ situace, je nepochybně
splněn předpoklad „důležitého důvodu“ ve smyslu ustanovení § 262 věty druhé tr.
ř.
Ústavní soud po zdůraznění, že jeho úlohou je „pouze“ posoudit, zda rozhodování
soudu odvolacího nenese známky libovůle, se zabýval otázkou důvodnosti,
přesněji řečeno odůvodněnosti bezprostřední příčiny pro přikázání věci jinému
soudu, tedy zda soud prvního stupně skutečně opakovaně nerespektoval právní
názory soudu odvolacího. Odvolací soud soudu nižšího stupně vytýkal, jak je
shora uvedeno, porušení ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu spolu s
nesprávným použitím zásady in dubio pro reo. Z velice obsáhlého a podrobného
odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ve spojení s jeho předchozím
usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 To 86/2006, je zcela patrné, jaké
konkrétní vady byly zjištěny, přičemž se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele,
že se jednalo (jen) o jiný náhled na hodnocení důkazů; předmětem výtek byly
logické nesprávnosti v daném hodnotícím procesu a nezohlednění všech
podstatných okolností, což mělo být navíc spojeno s nesprávným pojímáním výše
uvedené zásady. Byť obviněný upozornil na určité „nesrovnalosti“ v napadeném
usnesení, podstatné je, že interpretace jeho odůvodnění stran toho, co bylo
důvodem daného postupu vrchního soudu (a potažmo co je soudu nalézacímu
vytýkáno), nepůsobí žádné zásadní těžkosti. Taktéž bylo poukázáno na to, že
soud prvního stupně se nejen dopouští stejných chyb, ale že z jeho rozhodnutí
je patrna snaha o polemiku s předchozími názory odvolacího soudu či o jejich
dezinterpretaci, takže jsou zde skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že ani v
budoucnu soud prvního stupně nebude názor soudu odvolacího respektovat. Jde-li
tedy o ústavní požadavky, týkající se odůvodnění napadeného soudního
rozhodnutí, jejichž nesplnění by bylo důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního
soudu, Ústavní soud žádné pochybení na straně vrchního soudu nezjistil.
Dovolací soud jednak není povolán k tomu, aby znovu přezkoumával hodnotící
úvahy a právní závěry Ústavního soudu, jak v textu dovolání naznačuje obviněný,
jelikož je jimi vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jednak nelze než
se s nimi zcela ztotožnit, jelikož zde byly rekapitulovány všechny relevantní
okolnosti odůvodňující rozhodnutí o delegaci i po stránce věcné. Vrchní soud v
Praze za splnění všech zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 262 odst. 2
věta druhá tr. ř. nařídil, aby předmětnou věc projednal a rozhodl Krajský soud
v Praze, v důsledku čehož byl Krajský soud v Praze též soudem náležitě
obsazeným. I v této části bylo tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr.
zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především
otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy
podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. (ve
znění účinném ke dni 20. 8. 2001) se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí, tento
čin spáchá na dvou nebo více osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo
v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť
zavrženíhodné pohnutky. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného
činu, které spočívají v tom, že jiného úmyslně usmrtil, tento čin spáchal na
dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která i přes určitou slovní neobratnost vyjadřují zákonné
znaky tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že
dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště
po pravé straně silnice třetí třídy před obcí H., okres S., kde měl předat
částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI A6 Avant 2,15 TDI, a zde
nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil
poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického
násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V.
Obviněný, který zásadně popíral, že by se činu dopustil, namítal, že popis
skutku nekoresponduje s užitou právní kvalifikací, to zejména proto, že
zjištění obsažená ve skutkové větě nijak nevyjadřují znak „v úmyslu získat
majetkový prospěch“. Z výroku o vině podle něj není možné zjistit, že by úmysl
získat majetkový prospěch byl pojat před usmrcením a že by usmrcení bylo
učiněno právě proto, aby byl majetkový prospěch získán. Zcela v něm chybí
soudem tvrzený motiv vraždy, tedy zmocnění se vozidla AUDI coby motiv
majetkový, který je tvrzen v právní větě a který byl též důvodem pro uložení
výjimečného trestu. Při popisu skutku posuzovaného jako trestný čin vraždy
spáchané na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch soud prvního
stupně nepostupoval podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ve vztahu ke zvlášť
přitěžující okolnosti uvedené v § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. neuvedl, v čem
spočívá objektivní a stejně tak i subjektivní stránka tohoto trestného činu.
S výhradami obviněného, na něž již v úplnosti reagoval i odvolací soud, lze do
určité míry souhlasit v tom, že popis skutku především k vyjádření existence
zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) tr.
zák., že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch, mohl být
výstižnější a pregnantnější, což ale samo o sobě ještě neznamená, že nezahrnuje
slovní vyjádření všech zákonných znaků subsumovatelných pod ustanovení § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák.
Dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že nezbytnými podmínkami spravedlivého
procesu je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným
způsobem a z něj vyvozenými právními závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 460/04). V těchto souvislostech je však třeba pečlivě
odlišit na straně jedné situace, kdy skutečně jde o případ, že součástí
skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě nejsou zjištění, jež by
zahrnovala všechny potřebné zákonné znaky trestného činu, kterým byl obviněný
uznán vinným, což zjevně připustit nelze, a na straně druhé ty případy, že
skutek není toliko popsán dostatečně výstižně a přesně, ačkoliv z odůvodnění
rozsudku je patrné, že soud odpovídající skutkové zjištění učinil, což naopak
důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
Právě o posledně uvedený případ se jednalo v posuzované věci.
Odvolací soud označil právní posouzení skutku jako trestný čin vraždy podle §
219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. za správné. Připomněl, že způsob
usmrcení obou poškozených svědčí o tom, že obviněný je usmrtit chtěl a
způsobení tohoto následku také dosáhl. Úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.
vztahující se k usmrcení obou poškozených vyvozoval ze způsobu útoku, povahy
použité zbraně. Zrekapituloval, že po poškozeném L. S. střílel z krátké
vzdálenosti, jeden výstřel směřoval proti hrudní stěně, druhým ho zasáhl do
dutiny břišní, přičemž smrtelný následek v důsledku střelby také nastal. U
poškozeného M. V. výstřely namířil taktéž proti tělu, střela pronikla dutinou
břišní, ale protože poškozený ještě jevil známky života, použil proti němu
další mimořádně hrubé síly k dosažení svého záměru usmrtit jej. Odvolací soud
připomněl, že obviněný shora popsaným způsobem jednal proti poškozeným, kteří
na místo přijeli společně a ze stejného důvodu, tedy aby převzali od obviněného
příslušnou finanční hotovost za automobil, který mu přivezli a předali, načež
je obviněný vylákal na odlehlé parkoviště, kde je nechal společně se svědkem L.
V. čekat s tím, že jde pro peníze a vrátí se. K dosažení majetkového prospěchu
na úkor poškozeného L. S., kterým byl při činu veden, a v zájmu toho, aby jeho
čin nebyl odhalen, musel naplánovat usmrcení i druhého poškozeného. Proto
aplikaci ustanovení § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák., považoval za zcela
přiléhavou. Úvahy odvolacího soudu sdílí i dovolací soud. Obviněný ve vztahu k
použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 219 odst.
2 písm. a) tr. zák. žádné relevantní výhrady neuplatnil. Jeho námitky byly
soustředěny k použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené
v § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
Nejvyšší soud ovšem souhlasí i s tou argumentací odvolacího soudu, na jejímž
podkladě shledal, že jsou dány podmínky i pro použití § 219 odst. 2 písm. h)
tr. zák., tedy že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch. Ačkoliv
připustil, že skutková zjištění mohla být v tzv. skutkové větě vyjádřena
výstižněji či důrazněji právě ve vztahu k zištné motivaci činu obviněného,
přesto i při formulaci obsažené v rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá,
že majetkovým prospěchem, k jehož získání úmysl obviněného vedl, bylo vozidlo
zn. AUDI tam označené, a nikoliv snad mobilní telefony (strana 15 rozsudku). V
daném kontextu odvolací soud správně připomněl, že obviněný měl poškozenému L.
S. zaplatit za auto AUDI, které od něj včetně dokladů převzal, částku 400.000,-
Kč a pod záminkou, že jde pro peníze poškozené na odlehlém parkovišti, kam je
vylákal, zanechal, avšak po svém návratu okamžitě po poškozených začal střílet,
aniž by jim peníze předal a aniž by je vůbec přinesl. Závěr o tom, že obviněný
byl veden úmyslem kupní cenu vozidla nezaplatit a usmrcením poškozených vozidlo
získat pro sebe, a tedy v úmyslu získat majetkový prospěch, byl přesvědčivě
odůvodněn.
Závěry obsažené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů ve skutečnosti jen
doplňují a upřesňují zjištění obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině v té
části, v níž soud zjistil, že obviněný mimo jiné „vylákal L. S. a M. V. na
lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy..., kde měl předat částku
400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI...“, a zde nezjištěnou krátkou střelnou
zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S., a poté způsobem
popsaným rovněž ve výroku o vině usmrtil i poškozeného M. V., v němž je obsažen
skutkový podklad pro závěr o spáchání činu v úmyslu získat majetkový prospěch.
Odvolací soud rovněž správně uvedl, že obě okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby jsou natolik závažné, že podstatně zvyšují stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čímž je splněn i materiální
předpoklad pro jejich aplikaci obsažený v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud případně poznamenal, že soud prvního stupně pochybil, pokud
se vůbec nezabýval otázkou, zda obviněný neměl být i v této souvislosti označen
jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Tento nedostatek
ale s argumentem zásady zákazu reformationis in peius napravit nelze.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v
mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s
níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná
realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze
vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze
i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též
zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější
excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty
zpochybnit. V konkrétní věci nelze navíc pominout, že obviněnému, který namítá
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, byl
uložen trest odnětí svobody na doživotí, a tato skutečnost ve spojení s
výjimečnými okolnostmi případu, o nichž svědčí dosavadní průběh řízení, vedou
dovolací soud k tomu, aby se zevrubně zabýval i námitkami skutkové povahy, byť
si je vědom, že rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při
uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. vázaného právě na
uložení trestu odnětí svobody na doživotí je omezen jen na posouzení toho, zda
byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve
smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. (viz usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).
Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů
obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci
dovolací soud neshledal. Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen
na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s
jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního
soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě
nešlo.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím
zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a
6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a
to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného
hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v
trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato
zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení,
důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i
věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy
nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.), popř. usnesení (§ 134
odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá
skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení
trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním
řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Ze zevrubných odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení
důkazů (viz strany 42 - 49 rozsudku soudu prvního stupně, strany 15 - 38
napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného
tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích
fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Jestliže obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, je vhodné uvést, že ústavní soud ve svém
nálezu sp. zn. I. ÚS 3094/08, jakož i v mnoha dalších akcentoval, že „Princip
presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno;
existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch
obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu
presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v
důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových
okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či
osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno
rozhodnout ve prospěch obviněného“ (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
733/01, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 251). Ani vysoký stupeň
podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok
(nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, Sbírka nálezů a usnesení,
svazek 11, str. 125). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten
nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň
na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“.
Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i
tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu
samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají
volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou
na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být
odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec
uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění,
protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve
zbavení jednotlivce jeho osobní svobody (viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn.
IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, str. 453).
Na druhé straně se však ani podle Ústavního soudu nelze ztotožnit s
názorem, že „stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi - obžalovaného a
poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout
ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo“. Uplatnění této
zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících
důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou
rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže
zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po
vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo
jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím
zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého
rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve
prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, str. 447).
Obviněný svými obsáhlými námitkami mínil především zpochybnit
věrohodnost výpovědi svědka L. V., jediného přímého usvědčujícího důkazu. Soudy
obou stupňů se otázkou věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka podrobně
zabývaly, jeho sdělení pečlivě hodnotily v návaznosti na další provedené
důkazy, a odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal s
námitkami, jež byly opakovány i v dovolání. Soudy obou stupňů reagovaly nejen
na výtky obviněného směřující proti věrohodnosti výpovědi svědka, ale i na ně
navazující zpochybnění účelu cesty poškozených, jímž podle tvrzení obviněného
nebyl prodej osobního vozidla zn. AUDI, ale obchod s omamnými a psychotropními
látkami. Na podkladě takto udávaného účelu cesty poškozených pak obviněný
vyvozoval, že pachatelem činu je právě L. V., který se chtěl značného množství
drog, konkrétně heroinu, zmocnit.
Soudy obou stupňů věnovaly pečlivou pozornost objasnění skutečného účelu cesty
poškozených, a to v návaznosti na důkladné hodnocení věrohodnosti výpovědi
svědka L. V., jakož i výpovědí dalších svědků informovaných a hovořících o
způsobu života poškozených, o jejich případném napojení na obchod s omamnými a
psychotropními látkami. Věrohodnost svědka L. V. byla přísně posuzována nejen s
ohledem na požadavek její vnitřní konzistence, ale též v konfrontaci s vyzněním
dalších ve věci provedených důkazů, výpovědí svědků, znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky, odvětví balistiky, z oboru mechanoskopie či chemie a v
neposlední řadě i s poznatky charakterizujícími osobnostní profil jmenovaného
svědka, jak se podával ze znaleckého posudku z odvětví psychologie znalce PhDr.
J. J. V daných souvislostech není od věci poznamenat, že hodnotící úsudek soudu
prvního stupně nebyl nepřípustně ovlivněn již předchozími zrušujícími
rozhodnutími vrchního soudu, jak naznačoval obviněný. V nové trestní věci, i
když má tato základ v předešlém pokračování, měl Krajský soud v Praze
„samostatný obor působnosti“ pro posuzování výsledků dokazování a nepřekročil
ho ani tím, že dospěl při hodnocení výsledků dokazování o určité rozhodné
okolnosti k závěru odchylnému od zjištění Krajského soudu v Plzni, jež byla
zrušujícími rozhodnutími vrchního soudu kritizována.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud hodnotily výpověď
svědka L. V. v komplexu jako věrohodnou, jelikož o základních okolnostech a
podstatných skutečnostech přes četnost učiněných výpovědí vypovídal vždy
shodně. Pravdivost výpovědi svědka o účelu cesty poškozených, označoval-li ho
jako prodej automobilu, soudy dokládaly i ničím nezpochybněnými výpověďmi
svědků z řad známých poškozených (svědci R. H., J. P., P. N., O. R., K. S., R.
H.), kteří shodně vypovídali, že byli informováni o záměru poškozeného L. S.
předmětné vozidlo prodat. Odvolací soud také výstižně poznamenal, že zmínili-li
se svědci z řad příbuzných a známých poškozeného L. S. (K. S., E. S., sestra a
matka poškozeného) či M. V. (svědkyně A. J.) o tom, že byli příležitostnými
konzumenty marihuany či extáze, nelze z toho vyvozovat, že by poškozený L. S. s
drogou obchodoval, jak tvrdil obviněný. Jeho argument, že svědci nemuseli být o
tomto způsobu života poškozeného zpraveni, nelze akceptovat, neboť nemá oporu v
žádné objektivně zjištěné skutečnosti. Ostatně, jde-li o poškozeného M. V.,
který poškozeného L. S. zcela náhodně doprovázel, žádný poznatek o jeho spojení
s obchodem s drogou nebyl reálně zjištěn a nelze očekávat, že k uskutečnění
takového druhu obchodu bude přizvána, a to nahodile, neinformovaná a
nezainteresovaná osoba. Žádný poznatek ve prospěch obhajoby obviněného nelze
učinit ani ze zjištění, že poškozený L. S. měl u sebe funkční zbraň, neboť
pokud měla být použita k vlastní obraně, nelze tento účel spojovat výlučně s
obchodem s drogami. Na rozdíl od těchto důkazů, jež potvrzují výpověď svědka L.
V., nelze ponechat bez povšimnutí, že byli-li vyslechnuti svědci (S. S., V.P.,
D. P.), kteří svými výpověďmi podporovali verzi obviněného, že skutečným cílem
cesty byl obchod s drogami, byly tyto svědecké výpovědi učiněny osobami z okolí
obviněného, přičemž někteří ze svědků, jak na to také upozornil odvolací soud,
přišli s touto informací až ve svých pozdějších výpovědích, aniž by o ní již od
počátku vypovídali. Navíc informace o drogách, o nichž svědci vypovídali,
získali vesměs zprostředkovaně a nelze zjistit ani jejich přímý zdroj.
Odvolací soud hodnotil věrohodnost výpovědi svědka L. V. též v kontextu
s jeho sdělením, že učinil předmětné oznámení o trestné činnosti pod tíhou
svědomí. Že tak učinil až v době, kdy byl obviněný vzat do vazby, podle mínění
soudu a priori nevzbuzuje pochybnosti o jeho věrohodnosti, a zváží-li se
osobnostní charakteristiky obviněného a svědka L. V. vyplývající ze znaleckých
posudků z odvětí psychologie, souhlasí s tímto názorem i dovolací soud. Ostatně
fakt, že svědek L. V. žil v atmosféře strachu, dokládají i výpovědi svědků H.
V. a A. V. ohledně dopisu, který svědek L. V. předal H. V. a jímž se „jistil“
pro případ, že by se mu mělo něco stát. Je pravdou, že výpovědi jmenovaných
svědků nejsou zcela identické, což lze ovšem rozumně vysvětlit významným
časovým odstupem od jimi popisovaných událostí.
Pokud dovolatel namítá, že ze znaleckého posudku z odvětví psychologie
jednak plyne, že výpověď svědka L. V. je nevěrohodná, a jednak že jeho závěry
nevyvrátily jeho tvrzení o tom, že čin spáchal L. V., i těmto okolnostem byla
ze strany soudů věnována náležitá pozornost a soudy po vyhodnocení znaleckých
posudků z odvětví psychologie zpracovaných znalci prof. PhDr. J. V. na
obviněného a PhDr. J. J. na svědka L. V. obhajobě obviněného nepřisvědčily.
Zatímco obviněný byl charakterizován jako sebevědomý (jistý si sám sebou),
vztahově dominující, razantní, byla u něj zjištěna vyšší pohotovost k
agresivnímu jednání, zejména v zátěži či při ohrožení sebepojetí, a také nižší
schopnost empatie a tedy soucitu s druhými lidmi, svědek L. V. je hodnocen jako
osobnost, u níž nebyly zjištěny prokazatelné symptomy osobnostní poruchy, je
povahově extrovertovaný, má zájem o sociální svět, nové kontakty, je pružně
přizpůsobivý, společensky obratný, preferuje nekonfliktní a „pohodové“ vztahy.
Nebyly u něj zjištěny agresivní sklony, není ani zvýšeně dominantní,
impulsivní, výbušný, afektivně labilní, příp. anetický. Nelze vyloučit
lstivost, ale nejeví se být zvýšeně rafinovaný, jeho případné vedlejší
kalkulace nemají ráz složitějších a důsledněji variantně promyšlených plánů.
Osobnostní dispozice svědka L. V. nesvědčí pro provedení tak agresivního činu,
jaký je kladen za vinu právě obviněnému; naopak osobnostní profil obviněného
spáchání takového činu nevylučuje, přičemž při formulaci tohoto závěru nutno
přihlédnout i k jeho další závažné násilné trestné činnosti. Věrohodnost
výpovědi svědka není zpochybněna ani tou částí znaleckého posudku znalce
psychologa, v níž hodnotí jeho věrohodnost z hlediska jeho odbornosti, když
uvádí, že reference svědka k posuzované trestné činnosti mají v průběhu času
přijatelnou konzistenci, jsou v základních směrech stabilní, po obsahové
stránce se nevymykají jeho stylu života, neodporují jeho povaze a charakteru,
příznačné motivaci a nečiní ani po formální stránce dojem „naučenosti“ apod.
Náležitou pozornost vrchní soud věnoval opakovaně obviněným
zpochybňovaným záznamům o telekomunikačním provozu (strana 31, 32 rozsudku), a
ani v tomto ohledu nelze vytrhávat jeho závěry z kontextu a zakládat na tom
tvrzení, že veškeré pochybnosti byly vyloženy v neprospěch dovolatele, jak
ostatně také odvolací soud zmínil.
Významnou okolností ve výpovědích obviněného a svědka L. V. byl
nesporně jimi podaný popis průběhu skutkového děje na místě činu. Každou z
verzí předestřených obviněným i svědkem L. V. soudy podrobily důsledné
konfrontaci s dalšími provedenými důkazy, jak již o tom byla zmínka, a ani po
důkladném a pečlivém vyhodnocení provedených důkazů nebyla vyvrácena
přesvědčivost výpovědi svědka L. V. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalců prof. MUDr. J. Š., DrSc.,
MUDr. O. T. – P. svědkem uváděný způsob střelby není v rozporu s tím, jaká
zranění byla na těle poškozených zjištěna. Jeho výpověď nevysvětluje pouze
zlomeninu pravé stehenní kosti poškozeného L. S. a zástřel do bederní krajiny
poškozeného, jak na to také upozornil obviněný v dovolání. I s touto námitkou
se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku logicky vypořádal (strana 36)
a že jeho závěry nekorespondují s představami obviněného, ještě neznamená, že
byla porušena zásada in dubio pro reo. Svědek popisoval útok jako střelbu
okamžitou, nenadálou a nečekanou, na niž nemohli nic netušící poškození
reagovat, čemuž odpovídá i skutečnost, že poškozený L. S. nestačil ani
vytáhnout zbraň, kterou měl při sobě. Tomuto zjištění naopak neodpovídá verze
nabídnutá obviněným, nevylučující, ba naopak předpokládající, že poškozený L.
S. bude mít v důsledku vzniklého konfliktu zbraň připravenou k použití.
Odvolací soud též výstižně uvedl, že při verzi obviněného by zůstaly
neobjasněny otázky, proč byl ochoten svědku L. V. pomoci údajný konflikt řešit
a proč mu pomáhal s odklízením těl. Naopak tuto činnost svědek vysvětlil tím,
že měl z obviněného strach, protože mu vyhrožoval, že dopadne stejně jako
poškození, pokud s ním nebude spolupracovat.
Soudy neopomněly zaměřit svoji pozornost ani na mechanické poškození
opěradla levého předního sedadla a s odkazem na odborná vyjádření z oboru
mechanoskopie, balistiky a chemie odmítly obhajobu obviněného, že některý z
expertů vyloučil možnost vzniku tohoto poškození otěrem spony. Jen pro úplnost
nutno dodat, že v kontextu ostatních provedených důkazů nelze přeceňovat
zjištění, že na předloženém klíči na kola nebyly zjištěny žádné daktyloskopické
ani biologické stopy.
Pakliže dovolatel vytkl, že Vrchní soud v Praze sice rozvedl, proč považoval
výpověď svědka L. V. za pravdivou a proč neuvěřil tvrzením obviněného, avšak
nezabýval se důsledně všemi podstatnými výhradami a při hodnocení výpovědi
obviněného nerespektoval presumpci neviny a právo na obhajobu a že pokud
považoval obhajobu v některém směru za vyvrácenou, přiklonil se k verzi pro
obviněného zcela nepříznivé, nezabýval se otázkou, zda důkazy nepřipouštějí
jiné vysvětlení, což dokládal kupř. vysvětlením zlomeniny pravé stehenní kosti
poškozeného L. S., vysvětlením zástřelu do bederní krajiny poškozeného (str. 36
napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebo jeho úvahami ohledně záznamů
telekomunikačního provozu buněk, kde byl zachycen pohyb telefonů, nelze s ním
tedy souhlasit.
Odvolací soud při hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného na straně
jedné a výpovědí svědka L. V. na straně druhé zdůraznil, že výpověď obviněného
je vnitřně rozporná, účelová, vedená zřetelnou snahou potlačit či zkreslit
jakoukoliv informaci, která by ho mohla z usmrcení poškozených usvědčit. Ani
dovolací soud nezjistil žádné okolnosti, které by tento hodnotící úsudek soudů
zpochybnily. Z postupně složených výpovědí je na místě učinit závěr, že účelově
nepravdivé výpovědi a údaje vysvětluje ve svůj prospěch, a neopomene zdůraznit
a zveličit nedostatky, jež spatřuje ve výpovědi svědka L. V., aby ji
znevěrohodnil.
Nutno proto souhlasit s přesvědčením soudů obou stupňů, že provedené
důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou a uzavřenou soustavu důkazů, které
spolehlivě prokazují, že pachatelem činu, který spočíval v úmyslném napadení a
usmrcení obou poškozených, je právě obviněný, a že účelem cesty poškozených byl
výlučně prodej osobního automobilu zn. AUDI, a že právě úmysl zmocnit se tohoto
vozidla a získat tak majetkový prospěch představuje pohnutku činu obviněného.
Je tak zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného,
ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
zásady in dubio pro reo coby záruky spravedlivého procesu či práva na obhajobu
a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která
je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí“.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání
relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo
jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku
soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě
nejednalo. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, odvolací soud sám ve věci
rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně
dosáhnout odkazem na některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř.
Podle § 265b odst. 2 tr. ř. lze dovolání podat též tehdy, byl-li uložen trest
odnětí svobody na doživotí.
Jak již bylo řečeno s odkazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, uveřejněném pod č. 58/2003 Sb. rozh.
tr., v případě, že obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je
rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. principiálně omezen jen na posouzení toho,
zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve
smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho,
zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o
splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Jinými slovy,
jedná se o dovolací důvod vztahující se výhradně k řešení toho, zda došlo k
naplnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, což
samozřejmě neomezuje dovolatele v tom, aby uplatnil kterýkoli jiný z dovolacích
důvodů, předpokládaných ustanovením 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné znovu zopakovat zákonné podmínky pro uložení
výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí tak, jak jsou stanoveny v § 29
odst. 3 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu (tj. ve znění zákona č.
290/1993 Sb.). Lze jej uložit tomu, kdo spáchal trestný čin vraždy podle § 219
odst. 2 tr. zák. (resp. některý z dalších zde vyjmenovaných trestných činů), a
to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně
vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť
zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku,
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a
c) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad
patnáct až do dvaceti pěti let.
Pro úplnost je třeba dodat, že pozdější zákon (zákon č. 256/2001 Sb. účinný od
1. 1. 2002), jenž tyto podmínky modifikoval, nebyl pro obviněného příznivější.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku shledal, že všechny
předpoklady pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou
splněny. Stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst.
2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, pro společnost je
mimořádně vysoký, a to vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu
i zvlášť zavrženíhodné pohnutce. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu
nalézací soud spatřoval v tom, že obviněný zcela bez varování na poškozené
střílel, aniž by jim dal možnost jiného řešení, a navíc poškozeného M. V.
napadl opakovaně mimořádně hrubým způsobem, než dosáhl toho, že přestal jevit
známky života. Za zvlášť zavrženíhodnou označil pohnutku spočívající v získání
motorového vozidla poškozených a chování ke svědku L. V., který byl činu
přítomen a jemuž obviněný vyhrožoval, že dopadne stejně, pokud s ním nebude
spolupracovat, a tak jej donutil pomoci mu zbavit se těl poškozených. Soud
upozornil na povahu závažné trestné činnosti, jíž se obviněný dopouštěl v
období června až srpna 2001 a jež nesla společný rys spočívající v tom, že
pokud obviněný zjistil, že by mohl získat od někoho majetkový prospěch, byl
ochoten dopustit se jakéhokoliv hrubého násilí, aby toho dosáhl. To vedlo soud
k přesvědčení, že není předpoklad k převýchově obviněného trestem odnětí
svobody v rozpětí od patnácti do dvaceti pěti let. Zdůraznil, že obviněný dosud
nezměnil své chování, jeho osobnost se zřetelem k závěrům znalce psychologa
nedává záruku, že by k tomu mohlo dojít v budoucnu. Mimořádný rozsah trestné
činnosti a její závažnost proto vyžadují, aby byl uložen trest, který
společnost ochrání před dalším obdobným jednáním obviněného, přičemž jedině
výjimečný trest odnětí svobody na doživotí ukládaný jako trest souhrnný shledal
trestem dostatečným (viz zejména strany 54, 55).
Odvolací soud sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně právě ve výroku
o trestu k odstranění formálních vad porušujících zákon, nicméně uložení
výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí považoval po obsahové i
materiální stránce za zcela správné. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro
společnost u trestného činu vraždy dosahuje i podle jeho mínění mimořádně
vysokého stupně. Okolnosti, že trestný čin vraždy byl spáchán na dvou osobách a
dále v úmyslu získat majetkový prospěch, byly promítnuty do právní kvalifikace
skutku, tudíž nemohly být znovu hodnoceny k jeho tíži při úvahách o stupni
nebezpečnosti trestného činu pro společnost, avšak naplnění hned dvou znaků
kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu je nutno brát v úvahu
jako okolnost, která stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost
podstatně zvyšuje. Měl za to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad
rámec předpokládaného vysokého stupně trestného činu vraždy, vyjádřeného sazbou
kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 2 tr. zák., výrazně zvyšuje
vlastní způsob spáchání činu, jak upozornil již soud prvního stupně. I odvolací
soud akcentoval, že ani jeden z poškozených mu nezavdal nejmenší příčinu k
napadení, natož k usmrcení, obviněný jim svým náhlým, ve své podstatě smrtícím
útokem vedeným střelnou zbraní nedal žádnou možnost obrany, proti poškozenému
M. V., kterého se mu nepodařilo okamžitě usmrtit střelnou zbraní, navíc použil
hrubého fyzického násilí při použití různých mechanismů způsobem, který téměř
hraničí se zvlášť surovým způsobem usmrcení ve smyslu zvlášť přitěžující
okolnosti podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nelze podle něj přehlédnout ani
to, že čin byl obviněným připravován předem, jednal s rozmyslem a
chladnokrevně, když si nejprve zajistil, aby měl vozidlo včetně dokladů ve své
moci, poté vylákal poškozené na odlehlé a opuštěné místo, které poškození
neznali a neměli možnost se odsud dostat, a kde by ani neměli reálnou možnost
dovolat se pomoci, čímž si zajistil i nerušené provedení svého záměru je
usmrtit. Zcela chladnokrevně a s rozmyslem však obviněný jednal i po činu při
úkrytu těl poškozených, když pod pohrůžkou usmrcení přiměl svědka L. V. ke
spolupráci a následně s jeho pomocí těla ukryl tak, aby nebyla nalezena.
Odvolací soud připomněl, že za účelem zamezení odhalení spojitosti jeho osoby s
usmrcením poškozených, což by se mohlo případně stát i odhalením kontaktů na
svědka L. V., odebral poškozeným mobilní telefony.
Odvolací soud obsáhle zmínil předchozí způsob života obviněného,
připomněl, že již v minulosti projevil sklony k páchání nejen majetkové, ale
především násilné trestné činnosti, za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b), odst. 3 tr. zák. a poté dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. byl před spácháním nyní posuzovaných trestných činů ve výkonu trestu
odnětí svobody, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za trestné
činy loupeže ve výměře pěti let a šesti měsíců byl podmíněně propuštěn 3. 5.
1999. Ve zkušební době podmíněného propuštění se nejprve v červnu 2001 dopustil
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., v měsíci červenci 2001 dalšího
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. rovněž
jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a v měsíci srpnu
2001 nyní posuzovaný trestný čin vraždy. Obviněný ve vztahu k tomuto trestnému
činu zaujímá silně nekritický přístup, spáchání trestné činnosti proti
poškozeným L. S. a M.V. nejenže popírá, ale snaží se objasnění trestné činnosti
mást a za pachatele označit L. V. Stejně tak ovšem obviněný postupoval i v
průběhu trestního stíhání pro již zmíněné trestné činy loupeže spáchané s nyní
posuzovaným trestným činem vraždy v reálném souběhu, i v těchto případech
popíral, že by se trestné činnosti dopustil, tvrdil, že s trestnou činností
nemá nic společného.
Stranou pozornosti úvah odvolacího soudu nezůstaly ani závěry
znaleckého posudku z odvětví psychologie významné z hlediska úvah o možnostech
resocializace obviněného, podle nichž jsou tyto možnosti hodnoceny jako
zřetelně podprůměrné, příznivým faktorem je věk a sociální zázemí, avšak
nepříznivými faktory předchozí odsouzení, jakož i to, že v souvislosti se
stíhaným jednáním, které popírá, neprožívá vinu a jednání nelituje. Znalec
uvedl, že u obviněného nebyla zjištěna schopnost prožívat vinu obecně, tedy
nejen ve vztahu k vlastní trestné činnosti, a v této souvislosti znalec
poukázal i na sníženou psychosociální zralost obviněného, jeho sebestřednost,
sebevědomí, anetičnost a dissociální rysy. Odvolací soud upozornil, že
předchozí pobyt obviněného ve výkonu trestu na něj neměl žádný výchovný vliv,
závažnost jeho činů se postupně zvyšuje a vygradovala až nyní posuzovaným
trestným činem vraždy.
Protože stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký
jak vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, tak i k
zavrženíhodné pohnutce, kterou zištný motiv bezpochyby je, jakož i vzhledem ke
zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, poněvadž usmrtil dvě osoby,
přičemž je nepochybné, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana
společnosti a není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí
svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, byl mu uložen výjimečný trest odnětí
svobody na doživotí, a to jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o
trestu z rozsudku citovaného ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu,
jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz strany 41 – 46
napadeného rozsudku).
Obviněný založil své výhrady proti uložení výjimečného trestu odnětí
svobody na doživotí primárně na tvrzení, že se trestného činu vraždy
nedopustil. Ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného
trestu odnětí svobody na doživotí namítl, že závěr o mimořádném stupni
nebezpečnosti činu pro společnost se nemůže opírat o zvlášť těžký a těžko
napravitelný následek, protože byl-li uznán vinným z usmrcení dvou lidí, nejde
o způsobení zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Odvolacím soudem
tvrzený „zištný motiv“ podle obviněného není zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou,
jelikož je opět obsažen v kvalifikované skutkové podstatě, a navíc není ani
vyjádřen v popisu skutku, a nelze k němu tudíž přihlížet. Vytkl, že z
odůvodnění rozsudků nevyplývá, v čem byl spatřován zvlášť zavrženíhodný způsob
provedení činu. Soudy podle jeho mínění alternativní podmínky týkající se
hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost zaměnily za znaky skutkové
podstaty a nerozlišily podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody
nad 15 do 25 let a na doživotí. V souvislosti s tím argumentoval, že není
primárně asociální a že je možná jeho resocializace, byť nebude jednoduchá, a
dovozoval, že závěry znalců lze spíše vztáhnout k podmínkám pro uložení
výjimečného trestu odnětí svobody nad 15 do 25 let, nikoliv k trestu odnětí
svobody na doživotí. Měl za to, že pro posouzení splnění podmínky týkající se
účinné ochrany společnosti je podstatný závěr znalců, že netrpí duševní
chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný.
V daném kontextu je třeba připomenout, že při ukládání trestu odnětí svobody na
doživotí je vždy nutné mít na zřeteli, že jako přísnější alternativa
výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní
zákon zná, čemuž odpovídají i zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 29 odst.
3 tr. zák., za jejichž kumulativního splnění lze takový trest uložit.
Uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí má oporu v mimořádně
vysokém stupni společenské nebezpečnosti. Na mimořádně vysoký stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost nutno usuzovat ze souhrnu objektivních
okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním
zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností jeho spáchání)
a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry zavinění pachatele, z jeho
pohnutky). Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti musí alternativně
vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu nebo ze
zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného
následku.
Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku
trestného činu. Předpokládá vyšší míru surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti
nebo brutality či zvrhlosti při provedení trestného činu vraždy, než jaká
obvykle bývá spojena s tímto trestným činem. Je možno zde přihlížet také k
okolnosti, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám.
Vzhledem k tomu, že způsob provedení činu je součástí objektivní stránky
trestného činu, nelze se při hodnocení způsobu provedení činu omezit jen na
povahu vlastního útoku, event. použitých prostředků a intenzity útoku, nýbrž je
nutno uvážit i celkový charakter jednání pachatele a okolnosti, za nichž k činu
došlo, resp. jimiž byl útok provázen, pokud charakterizují způsob spáchání činu.
Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v
příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální
bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, pohrdavém postoji k základním
lidským hodnotám, zejména k lidskému životu, patří sem např. i bezohledná snaha
o parazitní způsob života, snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí
trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života apod. (k tomu stanovisko pod
č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen
velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou vyjmenovaným trestným činem na
nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která
dovolují uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí.
Ani mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost sám o
sobě ještě nestačí k tomu, aby byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na
doživotí. Zákon vyžadoval, aby byly současně splněny další dvě podmínky uvedené
v ustanovení § 29 odst. 3 písm. b), c) tr. zák., tedy že uložení takového
trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo
možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek
generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě,
když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty, nebudou s to
účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi
negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské
hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení
společnosti, např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů
uvedených v návětí § 29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat,
nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež
jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), či dojde k hlubokému
znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. rozhodnutí pod č. 23/1975 Sb. rozh.
tr.). Trest odnětí svobody na doživotí nutno považovat za důležitý prostředek
ochrany společnosti i před organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod.
Účinná ochrana společnosti může vyžadovat uložení trestu odnětí svobody na
doživotí i tehdy, když došlo – byť jen ojedinělým trestným činem – k hlubokému
ovlivnění vědomí široké veřejnosti, např. činem tak výjimečně závažným, že se
zcela vymyká obvyklým případům. Důrazný postih z hlediska generální prevence
vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek (srov.
stanovisko pod č. 41/1976, s. 443 Sb. rozh. tr.).
Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno
napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jde o prevenci
individuální, v níž je vyjádřena subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí
ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z
hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu
nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do
patnácti let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad patnáct až
do dvaceti pěti let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně
ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením, v konkrétním případě
nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních
podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této
podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že
se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota
(prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele
trestem odnětí svobody časově omezeným nad patnáct až do dvaceti pěti let. Tím
se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na
doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním
chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen
zajistit jeho převýchovu a nápravu.
Ve světle těchto východisek ani dovolací soud nepochybuje o správnosti a
přesvědčivosti úsudku soudů obou stupňů, pokud uzavřely, že stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k
zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu.
Odvolací soud výstižně zdůraznil, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
nad rámec předpokládaného vysokého stupně trestného činu vraždy, vyjádřeného
sazbou kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 2 tr. zák., výrazně
zvyšuje vlastní způsob spáchání činu. Bylo zjištěno, že obviněný svůj čin
chladnokrevně a s rozmyslem plánoval; nejprve si zajistil, aby měl vozidlo
včetně dokladů ve své moci, poté vylákal poškozené na odlehlé a opuštěné místo,
které poškození neznali a neměli možnost se odsud dostat, a kde by ani neměli
reálnou možnost dovolat se pomoci, čímž si zajistil i nerušenou realizaci svého
záměru oba je usmrtit. Svým nečekaným útokem vedeným střelnou zbraní nedal
poškozeným žádnou možnost obrany. Nejprve začal střílet na poškozeného L. S.,
kterého usmrtil několika výstřely, poté dvakrát vystřelil na poškozeného M. V.
a protože poškozený stále jevil známky života, použil proti němu hrubého
fyzického násilí. Dupnul na něj nohou, skákal na jeho těle, udeřil jej kovovou
tyčí s kusem tvrdého betonu a následně jej do hlavy tloukl montážním klíčem na
kola. Je zjevné, že proti němu postupoval způsobem, který zcela vylučuje
nejenom jakoukoliv míru empatie k obětem vlastní trestné činnosti, ale i
základní lidskosti, jak uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření. Zcela
chladnokrevně a s rozmyslem však obviněný jednal i po činu při úkrytu těl
poškozených, když pod pohrůžkou usmrcení přiměl svědka L. V. ke spolupráci a
následně s jeho pomocí těla ukryl tak, aby nebyla nalezena, přičemž za účelem
zamezení odhalení spojitosti jeho osoby s usmrcením poškozených odebral
poškozeným mobilní telefony. Dovolací soud má za to, že chování obviněného vůči
svědku L. V., jehož pod pohrůžkou, že dopadne stejně jako poškození, nebude-li
spolupracovat, čímž jej také donutil k pomoci při odstraňování těl poškozených,
dokládá spíše morální zvrhlost a zákeřnost obviněného, než aby charakterizovalo
pohnutku činu, jak uvádí soud prvního stupně.
Jakkoliv lze dát dovolateli za pravdu, že naplnění dalších alternativně v úvahu
přicházejících okolností, tj. zvlášť zavrženíhodná pohnutka nebo zvlášť těžký a
těžko napravitelný následek, není soudy přesvědčivě odůvodněno, nic to nemění
na splnění podmínky, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně
vysoký. V této souvislosti odvolací soud, ačkoliv správně předeslal, že
okolnost, že trestný čin vraždy byl spáchán na dvou osobách a dále v úmyslu
získat majetkový prospěch, byla promítnuta do právní kvalifikace skutku, tudíž
nemohly být znovu hodnoceny k jeho tíži při úvahách o stupni nebezpečnosti
trestného činu pro společnost, zjevně se touto zásadou neřídil, dovozoval-li
při právní kvalifikaci skutku též podle § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák., že
zvlášť těžký a těžko napravitelný následek spočíval v usmrcení dvou osob.
Stejně tak úmysl získat majetkový prospěch je zákonným znakem uvedeným v § 219
odst. 2 písm. h) tr. zák. a odvolací soud nevysvětlil, proč v něm současně
spatřuje zvlášť zavrženíhodnou pohnutku.
Vedle splnění podmínky, že stupeň nebezpečnosti trestného činu je mimořádně
vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, byly pro
uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí splněny i další dvě
podmínky, tedy že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a
není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad
patnáct až do dvaceti pěti let.
Závěr, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí
svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, je třeba založit na všestranném
zkoumání a zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života, příčin a
podmínek jeho trestné činnosti (k tomu přiměřeně stanovisko pod č. 41/1976 Sb.
rozh. tr.). To soudy učinily a jejich závěry jsou přesvědčivé. Odvolací soud
přiléhavě soustředil svoji pozornost k závěrům znaleckého posudku z odvětví
psychologie, jakož i důslednému vyhodnocení povahy a závažnosti předchozí
trestné činnosti i dvou trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a
podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaných zvlášť nebezpečným
recidivistou, za které je mu nyní spolu s trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. ukládán souhrnný trest. O takto získané
poznatky správně opřel svůj závěr, že není naděje, že by pachatele bylo možno
napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, v důsledku
čehož je na místě uložit výjimečný trest odnětí svobody na doživotí.
Obviněný s názorem soudů nesouhlasil a odvolával se na závěry znaleckého
posudku z odvětví psychologie s tvrzeními, že možnosti jeho resocializace
nejsou vyloučeny, jelikož není primárně asociální, a závěry znalců podle něj
spíše odůvodňují uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do
dvaceti pěti let. Dovolací soud ale výtky obviněného neshledal opodstatněnými.
Především je třeba upozornit, že znalci z odvětví psychologie jsou kompetentní
vyjádřit se k možnostem resocializace obviněného, nicméně závěr o tom, zda jej
lze napravit trestem v rozmezí patnáct až dvacet pět let je závěrem právním, k
němuž je kompetentní výlučně soud, jak připomněl i státní zástupce ve svém
vyjádření. Stanovisko znalců k otázce resocializace obviněného je sice
významným východiskem pro závěr soudů o odpovídajícím trestu, avšak soud je
hodnotí spolu s dalšími provedenými důkazy, které o možnostech nápravy
vypovídají, podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pro závěr o
splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí
nebylo důležité jen to, že znalec prof. PhDr. J.V. označil možnost
resocializace obviněného za zřetelně podpůrměrnou, ale že objektivně nezmínil
žádný významnější pozitivní faktor, který by opravňoval alespoň k částečně
optimistické prognóze do budoucna.
Ze znaleckého posudku znalce psychologa prof. PhDr. J.V. se podává, že osobnost
obviněného vykazuje známky nerovnoměrného vývoje. Obviněný byl charakterizován
jako sebevědomý (jistý si sám sebou), vztahově dominující, razantní, úroveň
mentálních schopností odpovídá plně normě. Byla u něj zjištěna vyšší pohotovost
k agresivnímu jednání, zejména v zátěži či při ohrožení sebepojetí. Je u něj
nápadnější méně rozvinutý systém všeobecně uznávaných norem, jež by byly
vnitřním regulativem chování, nižší schopnost empatie a tedy soucitu s druhými
lidmi. Znalec značil prognózu resocializace z psychologického hlediska a při
celkovém posouzení jako „zřetelně podprůměrnou“. Mezi příznivé faktory
resocializace patří věk obviněného, že je kvalifikován a má rodinné zázemí.
Mezi nepříznivé faktory patří, že byl již v minulosti opakovaně trestán a že v
souvislosti s inkriminovaným jednáním neprožívá vinu, a to více než je obvyklé
(č. l. 1482, 3726), svého jednání nelituje. Přitom pocit viny patří mezi
nejdůležitější předpoklady úspěšné resocializace. Znalec poznamenal, že i
skutečnost, že je osobou méně empatickou, patří mezi nepříznivé známky
resocializace.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že odvolací soud koncentroval svoji pozornost
dále k hodnocení předchozího způsobu života, upozornil na povahu těch
odsouzení, s nimiž je spojen nikoliv zanedbatelný bezprostřední výkon trestu.
Je vhodné připomenout podstatu trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět let a šest
měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 3. 5. 1999, jak vyplývá z obsahu
spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 6 T 132/95. Ta spočívala v tom, že
dovolatel společně s dalším spoluobviněným maskováni a za použití zbraně
(pistole) ohrožovali v jednom případě zaměstnance poštovního úřadu, ve druhém
případě pobočky Kreditní banky, a. s., a požadovali po nich vydání finanční
hotovosti. Ani výkon trestu odnětí svobody ale na obviněného neměl očekávaný
účinek, naopak krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu a ve zkušební
době podmíněného propuštění se v průběhu měsíců června a července 2001 jako
zvlášť nebezpečný recidivista dopustil závažných trestných činů loupeže. První
z nich spočíval v tom, že po vzájemné dohodě s dalšími dvěma pachateli po
vlákání poškozeného D. P. do auta tomuto přiložili k hlavě pistoli, nasadili mu
pouta, zavezli do lesa, tam mu přehodili přes hlavu černý igelitový pytel,
obviněný R. T. jej ohrožoval pistolí, další spolupachatel jej fyzicky napadl
baseballovou pálkou, polili mu nohy benzínem, vyhrožovali podpálením a
likvidací rodiny, a to za účelem získání finanční hotovosti a cenných věcí,
které měl poškozený u sebe, ale přinutili jej podepsat i plnou moc k prodeji
vozidla zn. Škoda Octavia v hodnotě přes 250.000,- Kč, které mu hned fakticky
odebrali, požadovali po něm další částku a v průběhu cca 3 měsíců ho donutili
splatit pomyslný dluh 70.000,- Kč. Druhý skutek je charakterizován tím, že
dovolatel jako člen organizované skupiny, po zjištění, že poškozený I. R. má
mít při sobě finanční částku cca 20.000,- DEM, tohoto nečekaně napadli,
opakovaně jej udeřili nezjištěným předmětem s obroušeným břitem do hlavy, čímž
mu způsobili sečné rány na hlavě. Účelem jejich jednání bylo zmocnění se
uvedené finanční částky, kterou ale nenalezli, načež z místa utekli. Zjevné
sklony obviněného k agresi, bezcitnost a ziskuchtivost byly završeny nyní
posuzovaným mimořádně závažným trestným činem vraždy spáchaným na dvou osobách.
S ohledem na gradaci závažnosti trestné činnosti obviněného lze ve shodě s
názorem státního zástupce dovodit, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již
fixovány, a to i přes odkaz znalce na sociální zázemí a relativně nízký věk
obviněného. Proto je závěr o tom, že byl-li ukládán souhrnný trest a byl-li
uložen jako výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, byla splněna i
podmínka, že není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí
svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.