Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu navrhovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci
sp. zn. III. ÚS 329/05
, za účasti účastníka řízení P. N., takto:
sp. zn. III. ÚS 329/05
se povoluje, a to i ve vztahu k tehdejšímu spolustěžovateli P. N.
, se zrušuje
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
bude pokračováno pod
sp. zn. Pl. ÚS 19/12
.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 7. 2012 navrhl P. J. (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
, ve které usnesením ze dne 15. 9. 2005, III. senát Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost (a ústavní stížnost P. N.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000. Citovaným usnesením odmítl Ústavní soud též (s ústavní stížností spojený) návrh na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatel konkrétně navrhl "povolit obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů P. J. a P. N. rozhodnuté Ústavním soudem dne 15. září 2005 pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
", "napadené rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. září 2005 pod sp. zn. III. 329/05 v plném rozsahu zrušit" a "o tomto návrhu a o původním návrhu rozhodnout dle ustanovení 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudě v plénu.". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.
Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. byly v projednávaném případě splněny.
Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.
Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu.
Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 eur).
Ze spisu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 329/05
a z kopie rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci
sp. zn. III. ÚS 329/05
podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 49 T 1/2000. Uvedenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu byli navrhovatel a P. N. uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) "tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002" a (1) P. N. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let, (2) P. J. k souhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a to při současném uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, jakož i zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O dovolání jmenovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, jímž mimořádný opravný prostředek navrhovatelů odmítl, a to ve vztahu k (1) P. N. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, k (2) P. J. na základě téhož; "pouze v části potom v rozsahu navrhovatelem řádně i obsahově uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost".
Ústavní soud v usnesení
sp. zn. III. ÚS 329/05
ze dne 15. 9. 2005 uvedl v podstatě následující. Nejvyšší soud odmítl dovolání tehdejších stěžovatelů (navrhovatele a P. N., směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004) jednak poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, jednak navíc toliko ohledně P. J. [dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu], z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Nejvyšší soud tak učinil proto, že dovolací námitky směřovaly zejména do oblasti skutkových zjištění. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 282/03
, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). Návrh brojící proti jeho usnesení byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto dovodil, že pokud P. N. napadl ústavní stížností rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo s ohledem na shora řečené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§ 72 odst. 3, odst. 4 (a contrario) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ve vztahu k navrhovateli P. J. [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud v usnesení
sp. zn. III. ÚS 329/05
dodal, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v ústavní stížnosti tento stěžovatele toto pochybení namítá. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost P. J. v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu. V rozsahu v návrhu uvedených ostatních stížnostních námitek - s ohledem na řečené již stran navrhovatele P. N. - odmítl zbývající část ústavní stížnosti bez věcného přezkumu, tedy jako návrh podaný po lhůtě k tomu zákonem stanovené.
Konečně, Ústavní soud citovaným usnesením odmítl návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatel (a další stěžovatelé L. a Z.) podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 jednomyslně rozhodl, že v případě (mimo jiné) navrhovatele výklad přijatý usnesením Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 329/05
je porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že Česká republika musí navrhovateli zaplatit částku 4.000 eur jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně.
Evropský soud pro lidská práva argumentoval hlavně následovně:
"51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (v případě pana J. pouze částečně) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle Soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz, mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57).
52. Zároveň je třeba poznamenat, že usnesení přijaté Ústavním soudem ve věci pana J. znamená ve svém důsledku požadavek vůči stěžovateli, aby rozdělil svoje námitky proti rozsudku vrchního soudu do dvou kroků: jeho námitka spočívající v absenci právního zastoupení při hlavním líčení před vrchním soudem, která byla odmítnuta Nejvyšším soudem pro zjevnou neopodstatněnost, by mohla být uplatněna před Ústavním soudem ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu; naproti tomu ostatní námitky, které byly přezkoumány a zamítnuty Nejvyšším soudem z jiného důvodu než pro zjevnou neopodstatněnost, by měly být předloženy Ústavnímu soudu ve lhůtě šedesáti dnů od rozsudku vrchního soudu.
Požadavek, aby stěžovatel podal v dané věci dvě samostatné ústavní stížnosti, však podle Soudu pro stěžovatele představuje nepřiměřené břemeno, které narušuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržení formálních podmínek přístupu k ústavnímu soudu na jedné straně a právem na přístup k této instanci na druhé straně.
53. Z usnesení
sp. zn. III. ÚS 496/03
,
sp. zn. I. ÚS 527/04
a
sp. zn. IV. ÚS 2413/08
(viz výše § 37, § 39 a § 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
54. Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích Soudu jeví jako přehnaně formalistický.". Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 329/05
je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
, bude pokračováno pod
sp. zn. Pl. ÚS 19/12
[§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno. Rozhodovací důvody tohoto usnesení Ústavního soudu prospívají i P. N. Totiž, i P. N. byl stěžovatelem v řízení pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
a rozhodovací důvody rozsudku Evropského soudu pro lidská práva mu prospívají (bod 51. a 53. - 54.). To proto, že jeho ústavní stížnost proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu byla odmítnuta citovaným usnesením Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 329/05
jako podaná po lhůtě, neboť podle Ústavního soudu dovolání nebylo v jeho případě posledním procesním prostředkem. I tento závěr Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva odmítl s tím, že ("54...Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích Soudu jeví jako přehnaně formalistický."). Proto Ústavní soud - vycházeje přiměřeně z § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - aplikoval pro (spoluobviněného v trestní věci a spolustěžovatele v řízení pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
) P. N. institut beneficium cohaesionis [který je v trestním řádu zakotven ve všech opravných řízeních, včetně návrhu na obnovu trestního řízení (§ 150 odst. 2, § 261, § 265k odst. 2, § 269 odst.
2, § 285); i proto není rozumného důvodu, proč by neměl být použit i v nynějším opravném řízení, totiž v řízení o návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem]. Za tohoto stavu zrušil Ústavní soud citované usnesení
sp. zn. III. ÚS 329/05
i ve vztahu k P. N., byť ten se sice na výzvu Ústavního soudu k vyjádření se k návrhu P. J. na obnovu řízení nevyjádřil a advokáta si k zastoupení v řízení o tomto návrhu zatím nezvolil. Pokud se navrhovatel domáhal spojení řízení s jeho ústavní stížností vedenou pod
sp. zn. IV. ÚS 874/12
lze uvést jen to, že uvedená ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta již v době podání návrhu na obnovu řízení (viz usnesení ze dne 9. 7. 2012
sp. zn. IV. ÚS 874/12
).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
19. Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
20. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
21. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy - co se týče spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovateli - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému rozsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
22. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
24. V ústavní stížnosti se namítá, že došlo k odsouzení stěžovatelů za jednání nikoli trestné. Nalézací soud uvádí, že stěžovatelé využili při hotovostních výběrech z bankomatů jednak konce a počátku týdenního cyklu, jednak skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem z bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění. Tím však - podle stěžovatelů - soud nepopisuje znak trestného činu podvodu, totiž omyl. Soud prý nezjistil žádnou nepravdivou či zkreslenou informaci, kterou by stěžovatelé při výběru uvedli či zamlčeli.
25. Tuto námitku shledává Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou. To již proto - jak je uvedeno výše - že se stěžovatelé snažili využít konce a počátku týdenního cyklu ve spojení se situací, že mezi hotovostním výběrem v bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou docházelo tehdy k několikadennímu zpoždění; v důsledku toho bylo technicky možné, aby bankomat vyplatil částky vyšší, než se nacházely na bankovním účtu. Zákonný znak uvedení v omyl je tedy naplněn zneužitím tehdejších technologických možností banky, která - pokud by skutečně věděla, že stěžovatelé žádají vyplacení peněz přesahující stav na jejich účtu - by pak stěžovatelům přirozeně příslušné částky nevydala.
26. Opodstatněná není ani námitka (podobně formalistická), že musí být uvedena v omyl osoba fyzická. Podle ústavní stížnosti firmy vlastním vědomím nadány nejsou, a proto se v omylu nacházet nemohou. Zde je opět - podle Ústavního soudu - podstatné, že žalovaný skutek lze přičítat k majetkové tíži určitého subjektu, který škodnou částku vyplatil; je bez věcného významu, zda tuto částku formálně fyzicky vyplatila banka prostřednictvím člověka - zaměstnance nebo prostřednictvím vlastního přístroje bankomatu), neboť by tak při znalosti skutečné situace (výše zůstatku stěžovatelů na účtu) neučinila. Tudíž, jde o banku, která byla uvedena v omyl. Není rozumného důvodu u skutkové podstaty podvodu tvrdit, že by právnická osoba nemohla být uvedena v omyl, a že by proto nemohl být na její úkor spáchán podvod. Naopak, trestné činy jako podvod, úvěrový podvod nebo pojistný podvod bývají z povahy věci páchány velmi často na úkor právě právnických osob (zejména bank), protože právě ony v praxi provozují činnosti, kterých se podvod může dotýkat, kupříkladu půjčování peněz.
27. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nezjišťují, zda byl skutečný stav účtu společnosti Partners bance znám, ani souvislost kauzální, tedy zda neznalost skutečného stavu účtu měla na rozhodnutí banky o převodu peněz vliv. Též u této námitky je třeba uplatnit rozumný pohled. Je přece logické, že pokud by banka o skutečném stavu účtu věděla, přirozeně by stěžovatelům peníze žádnou formou neposkytla.
28. V ústavní stížnosti se dále praví, že jmění společnosti Partners, které příslušný účet patřil, se po vybrání peněz z bankomatu nezměnilo, takže zákonný znak "obohacení" nemohl být naplněn. Ústavní soud k tomu odkazuje na příslušnou pasáž rozhodnutí odvolacího soudu: "...zákonný znak "obohacení" je dán i obohacením jiného, v daném případě podle naprosto shodného tvrzení obou odvolatelů firmy Partners ČR, s. r. o., jíž trestnou činností získané finanční prostředky v celé výši 1,084.000 Kč předali.".
29. Stěžovatelé rovněž uvádějí, že soudy sice ve výrokové větě vyslovily, že ani po urgenci banky nedošlo ze strany stěžovatelů k vyrovnání debetního zůstatku; toto zjištění je však - podle stěžovatelů - k prokázání úmyslu v okamžiku předmětných výběrů nepodstatné. Překážky, které bránily splnit závazek z této "půjčky", prý vznikly teprve následně, stěžovatelé je v době výběrů nemohli předvídat, a proto nelze dovodit na jejich straně zavinění. Tu však Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé argumentují izolovaně, tedy vytrhují věci z kontextu. Zde kupříkladu Nejvyšší soud (str. 9 rozsudku) přiléhavě uvádí, že "Reálně obvinění nemohli spoléhat ani na to, že by v dohledné době mohla být částka ve výši 1.084.000,-- Kč uhrazena v důsledku jiných pohledávek společnosti P., s. r. o. I tyto okolnosti byly v průběhu dokazování pečlivě zkoumány. Očekávat nemohli ani zaplacení pohledávky společnosti P., s. r. o. ve výši 1.300.000,-- Kč. Je nutno podotknout, že tato jejich obhajoba byla vyvrácena. Svědek M. K. nebyl po dobu několika měsíců schopen dluh uhradit. Jeho platební neschopnost byla v průběhu trestního řízení jím samotným také potvrzena. Ve světle všech provedených důkazů není pochyb, že obvinění v úmyslu sebe obohatit, se dopustili podvodného jednání, kterýmžto se snažili využít konce a počátku týdenního cyklu a skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem v bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a následkem je tedy jednoznačná.". Ta skutečnost, že k vrácení peněz nedošlo ani po urgenci banky, byla uvedena jen jako jeden z více argumentů, na závěr [srov. i napadené usnesení Nejvyššího soudu: "To, že obviněným šlo už od počátku o vylákání peněz dokresluje i jednání obviněných po spáchání trestného činu, neboť k vyrovnání debetního zůstatku nepřistoupili ani po urgenci I. a p. b., a. s. (nyní Č., a. s).")]
30. Za tohoto stavu nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že se trestného činu nedopustili, odkazujíce na princip ultima ratio. V této rovině argumentují, že pouze nedodrželi ujednání o povinnosti zachovat minimální zůstatek a že tím tedy porušili jen smlouvu. Z toho - podle stěžovatelů - plyne, že soudy vyšly z názoru, podle kterého nedodržení podmínek smlouvy je trestným činem. Zde citují nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 469/02
, podle kterého je nepřípustná taková praxe, kdy se standardní civilní vztahy řeší prostředky práva trestního.
31. Tu Ústavní soud uvádí, že ani principu ultima ratio se stěžovatelé objektivně úspěšně dovolávat nemohou. O "standardní civilní vztahy" zde vzhledem k chování stěžovatelů řeč být nemůže. Lze citovat příslušnou pasáž např. napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "Pokud jde o otázku subjektivní stránky předmětného trestného činu, lze uvést, že chování obviněných v okamžiku páchání trestného činu (místo běžného výběru u přepážky zvolili výběr z bankomatu, výběry v nočních hodinách, téměř nulový stav konta) vykazuje úmysl dopustit se podvodného jednání, včetně obohacení. To, že obviněným šlo už od počátku o vylákání peněz dokresluje i jednání obviněných po spáchání trestného činu, neboť k vyrovnání debetního zůstatku nepřistoupili ani po urgenci I. a p. b., a. s. (nyní Č., a. s). Lze shrnout, že míra zavinění byla obviněným prokázána ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., protože obvinění chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, jímž je ochrana cizího majetku a byli si vědomi následku, který způsobí, přičemž škoda dosáhla výše 1.084.000,-- Kč. Tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. k ní bylo přihlédnuto.".
32. Stěžovatelé rovněž namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tu Ústavní soud usuzuje, že byť je rozsudek soudu prvního stupně stručný, pak ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu a s usnesením dovolacího soudu - nahlíženo jako na jeden celek, materiálně tvořící rozsudek o vině a trestu - nepřezkoumatelný není.
33. Stěžovatelé dále tvrdí, že k právní kvalifikaci jejich jednání jako spolupachatelství nebyl žádný důvod. Tu však postačí - pro stručnost - citovat kupř. napadené usnesení Nejvyššího soudu (str. 10): "Je absurdní se domnívat, že by k realizaci výběrů z bankomatů došlo jinak, než po předchozí domluvě. Časová posloupnost výběrů z bankomatů vylučuje, aby k nim došlo bez toho, aniž (správně: že by se) by se obvinění na jejich provedení dohodli.".
34. Stěžovatelé rovněž namítli, že při provádění dokazování v hlavním líčení nebyly připuštěny všechny otázky Philippa Janýra. Tyto otázky citují a citují i důvody, proč je předseda senátu nepřipustil.
35. Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že tyto námitky stěžovatelé v řízení (např. před odvolacím soudem) nevznesli, takže se odvolací soud s nimi vypořádat ani nemohl (srov. jejich odvolání na č. l. 680 - 683, 686 - 691 a protokol o veřejném zasedání na č. l. 716 a násl.). Takový postup však přípustný není (srov. podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. října 2012
sp. zn. I. ÚS 3770/11
, ze dne 22. října 2009
sp. zn. I. ÚS 1730/09
, ze dne 7. dubna 2010
sp. zn. I. ÚS 3088/09
, ze dne 2. července 2009
sp. zn. I. ÚS 1339/09
, ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. 3569/12). Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Nedůslednou procesní obranu stěžovatele v řízení před soudem odvolacím, při zastoupení advokátem, není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti. Nadto, tyto námitky stěžovatelé nevznesli ani v dovolacím řízení (srov. jejich dovolání na č. l. 770 - 776 a 778 - 784 spisu).
36. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud přijal nová skutková zjištění; detailisticky citují tu kterou větu rozsudku odvolacího soudu a srovnávají ji s tou kterou větou rozsudku soudu nalézacího. Je však zřejmé, že tu stěžovatelé vyzývají Ústavní soud k minucióznímu přezkumu skutkového stavu, což se s rovinou ústavnosti neslučuje; mimo to namítají rozdíly nepodstatné, spíše jen formulační povahy a příslušné pasáže rozsudků nevykládají přesně (bod 3. 2. 2. ústavní stížnosti). O překvapivosti skutkových zjištění odvolacího soudu zde proto nejde.
37. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že nalézací soud nedovodil osobní přítomnost Janýra v kritické dny v bance a jeho vědomost o opravném zúčtování v okamžiku výběru; toto skutkové zjištění (až) odvolacího soudu je prý v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
38. Zde Ústavní soud dovozuje, že uvedené zjištění odvolacího soudu není nutně v rozporu se zjištěními soudu nalézacího. Stěžovatel totiž cituje jen zevšeobecněnou reprodukci rozsudku nalézacího soudu z toho, co vypověděla svědkyně Strádalová. Odvolací soud byl toliko konkrétnější, protože jednal ve shodě s obsahem výpovědi této svědkyně, která uvedla (č. l. 40): "Osobně jsem přišla do styku pouze s p. Janýrem a p. Ševčíkem a to pouze asi dvakrát během jednání ve věci opravného zúčtování a problému s placením... Dne 26.2.1998 se dostavil zástupce spol. Partners na pobočku... a při té příležitosti byly klientovi předány výpisy z účtu - z dolarového i markového. Přičemž klient zjistil, že mu byla připsána větší částka, než mu náleželo. Přesně nevím, zda 26. nebo 27.2.1998 přišel zástupce spol. Partners na pobočku a chtěl (myslím, že tam byl určitě p. Janýr, zda tam byl p. Ševčík, to nevím) se zůstatkem na dolarovém účtu disponovat. Bylo mu sděleno, že došlo k chybě a že část prostředků, která mu byla neoprávněně připsána, že byla zablokována.". O rozporu skutkového zjištění obecných soudů s provedenými důkazy tak řeč být nemůže, tím méně - v souladu s ustálenou judikaturou - v intenzitě extrémní.
39. V návaznosti na to stěžovatelé prohlásili, že svědkyně Strádalová k systému bankomatů pouze uvedla, že "mezi výběrem z bankomatu a zúčtováním byla v uvedené době časová prodleva několika dnů. Výběry byly mj. provedeny z bankomatů KB, takže v takovém případě zúčtování proběhne později". Z toho dovozují, že závěr odvolacího soudu o období přetrvávajících nedostatků v systému bankomatů neobstojí, ale že šlo o běžný chod bankomatového systému banky, fungující v souladu s nastavenými pravidly. Tu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé citují jen část výpovědi svědkyně Strádalové, a to jen z hlediska toho, co je obsaženo v rozsudku nalézacího soudu. Leč, i v rozsudku nalézacího soudu se praví před textem, který stěžovatelé citují, že uvedená svědkyně se vyjádřila k "mechanismu, v důsledku něhož bylo možno vybrat vysoké finanční částky, a to až do debetního zůstatku, aniž by bankomat platební karty zablokoval.". V kontextu toho, že svědkyně popisovala právě mechanismus (neúmyslně) technicky umožňující trestné jednání typu jako bylo jednání stěžovatelů, je namístě o "nedostatcích v systému bankomat" v tehdejší době hovořit.
40. Stěžovatelé dále pokračují v pokusu o detailistický přezkum skutkového stavu Ústavním soudem. Tu například prohlašují, že podle nalézacího soudu nebyl problém finanční prostředky získat osobním odběrem v bance a, že se až v pátek dozvěděli, že v pondělí musí firma zaplatit směnku, přičemž hotovostní výběr bez předchozího oznámení je možný pouze do 500.000 Kč; tím dovozují, že v daném čase finanční prostředky osobním výběrem získat nemohli. K tomu Ústavní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatelé v odvolacím řízení nevznesli, a proto se jí (Ústavní soud) právně relevantně zabývat nemohl. Jako obiter dictum lze však dodat, že tvrzení stěžovatele na první pohled není přesvědčivé již proto, že téměř polovinu škodné částky mohli vybrat osobně v bance; sami stěžovatelé totiž argumentují, že bez předchozího upozornění bylo možné vybrat v bance částku do 500.000 Kč.
41. Stěžovatelé dále rozporují vlastní informace o stavu účtu. Nesouhlasí s názorem nalézacího soudu, podle kterého byli o stavu účtu pravidelně informováni výpisy a poukazují na několikadenní zpoždění výpisů. Na to však racionálně reagoval odvolací soud: "...naprosto bezpečně již pouze ze samotných výpisů účtů, byť zobrazovaly stav se zpožděním až několika dnů, věděli, že na něm nejen k datu samotných výběrů, ale již od konce roku 1997, tj. více než dva měsíce, nedosahoval zůstatek ani v jediném případě výše, kterou podle vlastního tvrzení pro firmu potřebovali a také vybrali...".
42. V této souvislosti stěžovatelé namítají, že se soudy zabývaly jen jejich vědomostí o stavu korunového účtu a nikoli účtu dolarového. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že se stěžovatel Janýr osobně zastavil přímo na pobočce banky dne 26. či 27. 2. 1998 (dne 27. 2. 1998 došlo k prvnímu útoku), že byl informován o opravném zúčtování bankou a v této souvislosti i o stavu dolarového účtu; zde prohlašují, že vedoucí pobočky banky svědkyně Strádalová uvedla, že si nepamatuje, zda stěžovatele Janýra dne 27. 2. 1997 viděla, a proto prý neexistuje důkaz o vědomí stěžovatele Janýra o opravném zúčtování apod. K tomu Ústavní soud uvádí, že svědkyně Strádalová sice skutečně řekla při v hlavním líčení dne 12. 4. 2001, že "Nepamatuji si, jestli jsem obž. Janýra viděla v tomto týdnu, tedy v týdnu provedení opravného účtování, či nikoli, zda to bylo někdy předtím." (č. l. 401). Tím však stěžovatel reflektuje jen část obsahu spisu. Totiž, z dřívějšího (ze dne 17. 5. 1999) protokolu o výslechu svědkyně Ivany Strádalové plyne zjištění soudů, tedy vědomost stěžovatele Janýra o opravném zúčtování a jeho přítomnost v bance (dne 26. či 27. 2. 1997). Tento protokol je citován shora v textu tohoto usnesení Ústavního soudu (č. l. 40 vyšetřovacího spisu). Zcela shodně (podle protokolu o hlavním líčení) pak tato svědkyně vypovídala i v hlavním líčení dne 18. 2. 2000 (jak plyne z protokolu o hlavním líčení na č. l. 183). To, že tatáž svědkyně si již dne 14. 4. 2001 v hlavním líčení nevzpomněla s jistotou na přítomnost stěžovatele Janýra v bance v příslušný den, lze pak vysvětlit plynutím času, ve srovnání s její tehdy aktuálnější výpovědí ze dne 18. 2. 2000 a hlavně ze dne 17. 5. 1999. Proto obecné soudy reflektovaly i dřívější výpověď svědkyně Strádalové, především pak soud odvolací.
43. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelů co do opomenutých důkazů. Ty návrhy důkazů, jejichž neprovedení stěžovatelé v odvolacím řízení namítali (srov. č. l. 690), a které tak lze brát na zřetel i v řízení o ústavní stížnosti, jsou vypořádány v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ať již výslovně (např. pro nadbytečnost) či kontextuálně, obsahově. To platí podobně i pro kritiku stěžovatelů co do krajně nevypořádaných odvolacích námitek.
44. Stěžovatelé dále poukazují na konkrétní listinné důkazy, které soudy provedly, ale nevyvodily z nich skutková zjištění příznivá pro stěžovatele. Tu Ústavní soud usuzuje, že (implicitní) závěr soudů, že z těchto důkazů pro stěžovatele příznivá skutková zjištění neplynou, není excesivní. Neuplatní se zde ani princip in dubio pro reo, neboť ten má místo jen v případě důvodných pochybností o skutkovém stavu; ty však v nyní posuzované věci nenastaly.
45. Stěžovatelé kritizují i Nejvyšší soud, že dovozuje nová skutková zjištění; ve skutečnosti však jde jen o jinak formulačně vyjádřená zjištění, přijatá již soudy předchozími (např. platební neschopnost svědka Milana Křapka). Nesouhlasí ani s výkladem Nejvyššího soudu (str. 10-11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. k) tr. řádu, ve vztahu k jejich dovolacím námitkám. Ani tato interpretace Nejvyššího soudu však extrémní, svévolná, a tudíž protiústavní není.
46. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, jak se dovolací soud vypořádal s námitkou porušení práva na obhajobu stěžovatele Philippa Janýra. Ani zde však ústavní deficity ve vypořádání se s touto námitkou ze strany Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledává. Jak uvedl Ústavní soud v původním usnesení ze dne 15. 9. 2005
sp. zn. III. ÚS 329/05
, "Ve vztahu k navrhovateli Philippu Janýrovi [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud dodává, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v naraci ústavní stížnosti navrhovatel toto pochybení namítá. S odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu se lze ztotožnit, když z připojeného spisu obecného soudu je patrno, že navrhovatel, který svou neúčast na veřejném zasedání odvolacího soudu předem e-mailovou zprávou omluvil, e-mailovým sdělením, jež bylo odesláno 21. června 2004 v 10.15 hod., oznámil předsedovi senátu vypovězení plné moci Mgr. Zápotočnému s tím, že "žádá o přidělení advokáta ex offo" (č. l. 714). Přitom veřejné zasedání o konaném odvolání bylo nařízeno na den 21. června 2004 v 9.00 hod. (č. l. 705). Že bylo zahájeno až v 10.40 hod. bylo pouze důsledkem toho, že sekretářka obhájce JUDr. Pavla Kavinka v 8.30 hod. uvedeného dne sdělila soudu, že se obhájce obžalovaného Petera Neuschla nemůže dostavit k veřejnému zasedání a žádá o jeho odročení. K výzvě předsedy senátu, aby se sním telefonicky spojil přímo obhájce, mu krátce nato zavolal jeho substitut obhájce JUDr. Janouch a sdělil, že se nachází poblíž Roztoků. K dotazu, kde se přesně nachází a konstatování, že není problém, aby k jeho vozidlu byla vyslána hlídka Policie ČR, předsedu senátu informoval, že již nežádá o odročení veřejného zasedání a že se k němu, byť s určitými obtíženi, dostaví v 10.30 hod. (č. l. 715). To bylo zahájeno v 10. 40 hod. s tím, že obhájce Philippa Janýra uvedl, že mu tento vypověděl plnou moc a dále, že se domnívá, že pokračování v obhajobě je v rozporu se zákonem o advokacii, nejedná se o neodkladný úkon a lze "obžalovaného Janýra vyloučit z tohoto trestního řízení". Předseda senátu s poukazem na § 37 odst. 2 tr. řádu poté rozhodl, že Mgr. Zápotočný je i nadále povinen navrhovatele Janýra obhajovat (č. l. 717 spisu obecného soudu). Za popsané konstelace byl dle přesvědčení Ústavního soudu postup Vrchního soudu v Praze zcela v intencích citovaného zákonného ustanovení, pročež nebyly shledány námitky navrhovatele v daném ohledu opodstatněnými. V návaznosti na naposled uvedený stížnostní bod tudíž Ústavní soud posoudil návrh Philippa Janýra v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu.".
47. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud jim poslech zvukového záznamu z hlavního líčení - stejně jako před ním již nalézací soud - neumožnil.
48. Podle přesvědčení Ústavního soudu se tato námitka jeví jako zavádějící. Vyplývá z ní totiž, že stěžovatelé se domáhali poslechu zvukového záznamu hlavního líčení konaného před Městským soudem v Praze jako soudem první instance. Avšak, stěžovatelé v tomto směru v podstatě nic konkrétního neuvádějí. Ve spise jsou založeny následující žádosti vztahující se ke zvukovému záznamu, z nichž plyne, že stěžovatel Philipp Janýr žádal městský soud jen o pořízení kopie zvukového záznamu hlavního líčení a nikoli jeho přehrání. Jde předně o kopii emailu stěžovatele Philippa Janýra ze dne 13. 2. 2004, nadepsaného jako "Žádost o vydání kopie protokolu Žádost o vydání kopie zvukového záznamu"; v závěru emailu je žádán Městský soud v Praze, "aby obžalovaným umožnil pořízení kopie zvukového záznamu a sdělil jim, kdy a jakým způsobem to mohou učinit." (č. l. 789). V tomto duchu reagoval i místopředseda městského soudu, tedy psal toliko o neexistenci nároku na kopii zvukového záznamu, leč přehrání zvukového záznamu nevyloučil (srov. email ze dne 13. 2. 2004, č. l. 790). I před tím stěžovatel žádal toliko o "zaslání kopie zvukového záznamu" (email ze dne 6. 2. 2004 adresovaný místopředsedovi Městského soudu v Praze, č. l. 791), či se dotazoval, "zda je možné pořídit si kopie zvukového záznamu" (mail ze dne 3. 2. 2004 adresovaný Městskému soudu v Praze, č. l. 792). Dále, ani v protokole o veřejném zasedání před odvolacím soudem, které se konalo dne 21. 6. 2004, není uvedeno, že by byli stěžovatelé (resp. jejich obhájce) žádali, aby jim byl příslušný zvukový záznam přehrán (č. l. 716 a násl.); ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti opak ani netvrdili. Takto u veřejného zasedání odvolacího soudu stěžovatelé nepostupovali (nevznesli žádost o přehrání zvukového záznamu), a to i přes následující okolnost. Dva měsíce před konáním jednání u odvolacího soudu bylo advokátovi stěžovatelů doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. I. ÚS 191/04
(advokátovi doručeno dne 22. 4. 2004), jímž byla odmítnuta jejich ústavní stížnost napadající postup Městského soudu v Praze zamítající žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení; to z důvodu nepřípustnosti tehdejší ústavní stížnosti, neboť případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelů byl podle Ústavního soudu v dalších fázích řízení reparovatelný. Tím spíše pak (vzhledem k citovanému usnesení Ústavního soudu) měli stěžovatelé aktivně hájit své zájmy a práva před obecnými soudy, tedy požadavek na přehrání zvukového záznamu výslovně a jasně, například ve veřejném zasedání u odvolacího soudu, vznést.
49. Tu Ústavní soud dodává, že na možnost (obžalovaného) požadovat poslech zvukového záznamu bylo již i v judikatuře Ústavního soudu poukazováno; např. v usnesení ze dne 22. 6. 2005
sp. zn. II. ÚS 140/05
bylo uvedeno: "Z ustanovení § 55 odst. 1 písm. f) tr.ř. vyplývá, že poškozený, který je dle § 12 odst. 6 a § 43 tr.ř. stranou v trestním řízení, má právo vznášet námitky proti obsahu protokolu. Dle § 57 tr.ř. o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde, přičemž proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Za této situace je nezbytné, aby stěžovatelka uplatňovala své požadavky v řízení o námitkách proti protokolaci, kde má možnost poukázat na jí tvrzené nesrovnalosti v protokolaci a případně se domáhat porovnání písemného přepisu protokolu z hlavního líčení a jeho zvukového záznamu, eventuelně i požadovat možnost poslechu zvukového záznamu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (která se netýká řízení o námitkách proti protokolaci ve smyslu ust. § 55 a 57 tr.ř.) nezmiňuje, zda požadavek na zpřístupnění zvukového záznamu uplatnila, či nikoliv, pouze okrajově podotýká, že o námitkách dosud nebylo rozhodnuto. Dle názoru Ústavního soudu v dané věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jsou v dispozici stěžovatelky, tj. řádné uplatnění námitky proti protokolaci a případně i stížnost proti rozhodnutí, kterým by nebylo námitkám stěžovatelky vyhověno.".
50. I další námitka stěžovatelů je poněkud zavádějící. Tvrdí, že "jeden ze spoluobžalovaných" dne 14. 7. 2004 žádal o poslech či kopii zvukového záznamu veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu. Avšak, stěžovatelé použili neurčitý termín "jeden ze spoluobžalovaných", neboť onen spoluobžalovaný nebyl ani jeden ze stěžovatelů, nýbrž toliko Ing. Matěj Ševčík (srov. č. l. 738). Navíc k nevyhovění Ing. Matějovi Ševčíkovi došlo pouze při osobním jednání (a contrario písemná žádost a písemná odpověď), a to toliko ze strany úřednice (Vrchního soudu v Praze, srov. úřední záznam na č. l. 738). Ostatně bylo argumentováno toliko tím, že "tyto nahrávky nejsou součástí spisu Městského soudu v Praze, nýbrž součástí sběrného spisu Vrchního soudu v Praze, do kterého nemá obžalovaný právo nahlédnout.". Tato argumentace tak není plně přenositelná na případnou žádost stěžovatelů o přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení u nalézacího soudu; pokud jde totiž o poslední hlavní líčení konané dne 22. 1. 2004 u Městského soudu v Praze, na kterém byl vynesen odsuzující rozsudek a o které zjevně stěžovatelům šlo, měl být zvukový záznam založen u spisu jako příloha (č. l. 643), tedy nikoli jako součást spisu.
51. Stěžovatelé konečně namítají, že nalézací soud bez návrhu obžaloby překvalifikoval jednání z trestného činu krádeže na podvod a nedal obhajobě možnost se ke změně vyjádřit a reagovat na ni.
52. Ústavní soud k tomu uvádí, že tato námitka je neopodstatněná již vzhledem k rekapitulaci celého trestního soudního řízení (v něm bylo vydáno několik rozsudků Městského soudu v Praze, které byly posléze rušeny odvolacím soudem), učiněné v napadeném rozsudku nalézacího soudu. Již rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 49 T 1/2000, byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu. Proto o překvapivosti této právní kvalifikace v napadeném rozsudku nalézacího soudu ze dne až 22. 1. 2004 řeč být nemůže. Ostatně, tuto námitku stěžovatelé v odvolacím řízení nevznesli, takže již proto jí nelze vyhovět; to se týká i námitky neexistence dotazů předsedy senátu vůči stěžovatelům, zda se k provedenému důkazu chtějí vyjádřit, a námitky nepřípustnosti trestního stíhání pro nedostatek náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání.
53. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutí zjevně porušeny nebyly.
55. Vzhledem k tomu byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelů na zrušení trestního řádu.
56. Ústavní soud dodává, že neodmítl ústavní stížnost stěžovatele Ing. Petera Neuschla pro neodstranění vady pro neexistenci zastoupení advokátem. Je sice pravda, že tento stěžovatel - v protikladu se stěžovatelem Philippem Janýrem - novou plnou moc pro zastupování v novém, tj. obnoveném řízení před Ústavním soudem nepředložil (a ani jinak s Ústavním soudem nekomunikoval). Leč, v době podání původní ústavní stížnosti (vedené pod
sp. zn. III. ÚS 329/05
) advokátem zastoupen byl, a to včetně sepsání ústavní stížnosti; právě o této ústavní stížnosti Ústavní soud nyní rozhoduje. Přitom jen v důsledku pochybení Ústavního soudu (Evropským soudem pro lidská práva konstatovaným) je nyní o původní ústavní stížnosti znovu rozhodováno; jinak by již bylo o ní rozhodnuto dříve, s tehdejším právním zastoupením stěžovatelů. Proto Ústavní soud nastalou procesní situaci vyložil ve prospěch stěžovatele Ing. Petera Neuschla. Tedy - podle názoru Ústavního soudu - není překážkou posouzení (i) jeho ústavní stížnosti - která je stejná jako ústavní stížnost stěžovatele Philippa Janýra, protože byla podána jen jedna ústavní stížnosti jménem obou stěžovatelů - že novou plnou moc Ústavnímu soudu nezaslal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2013
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu