Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy (soudce zpravodaje), Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Daniely Zemanové o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 3 na zrušení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu, jehož jménem jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení, a vlády, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud" nebo "navrhovatel") navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
2. Z předloženého soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 17 C 25/2021 se podává, že navrhovatel projednává žalobu několika žalobců, kteří se vůči žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu domáhají zaplacení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté a nevydané pozemky. Výši celkové náhrady žalobci vyčíslili částkou 28 245 000 Kč. Obvodní soud je toho názoru, že navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) a nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (N 4/104 SbNU 36; 81/2021 Sb.), kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle § 28a", nelze napadené ustanovení vyložit ústavně slučitelným způsobem. Usnesením ze dne 19. 5. 2025 č. j. 17 C 25/2021-392 proto řízení o žalobě přerušil a Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení § 28a zákona o půdě.
3. Napadené ustanovení zní: "Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny".
4. Podle navrhovatele nepočítal zákonodárce při přijímání zákona o půdě, jehož součástí je i napadené ustanovení, s tím, že restituční nároky nebudou vypořádány ani po více než 30 letech od jeho přijetí. Je přitom patrné, že stanovení výše náhrady v cenách platných k 24. 6. 1991 je vzhledem k vývoji inflace nepřiměřeně nízké. Obsahem návrhu je především rekapitulace vývoje judikatury obecných soudů i Ústavního soudu k výkladu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Navrhovatel poukazuje v prvé řadě na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozporu s ústavním pořádkem je pouze doslovný, byť jazykově jednoznačný, výklad zákonných ustanovení, nikoli výklad zohledňující jeho účel. Určování výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě má být vedeno hledisky obsaženými v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16
. V něm Ústavní soud uvedl, že uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nicméně nemusí být ekvivalentem aktuální tržní ceny nemovitosti. Ustanovení § 28a zákona o půdě je potřeba vyložit tak, že stanoví pouze základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena.
5. Nejvyšší soud posléze v rozsudku ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161 uvedl, že § 28a zákona o půdě stanoví pouze základ finanční náhrady, kterou je však s ohledem na běh doby nutné valorizovat. Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze přitom pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Pro určení koeficientu vyšel Nejvyšší soud z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021, která činila 439 %.
Jelikož výpočet tohoto koeficientu byl postaven na indexu spotřebitelských cen nezohledňující specifický vývoj cen nemovitostí a Nejvyšší soud se odchýlil od závazného právního názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 , shledal Ústavní soud "valorizační mechanismus" v podobě šestinásobku ceny odňatých nemovitostí jako výklad neústavní (nálezy ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1577/22 a ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22 ). Nejvyšší soud nicméně ve svých dalších rozsudcích nadále vychází z teze, podle níž by peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti svou hodnotou odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí - historickou křivdu zmírňujícího - finančního plnění.
Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by pak neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře zohledňovat. Ústavní soud nicméně v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 zdůraznil princip rovnosti restituentů a uvedl, že z uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě.
6. Obvodní soud tvrdí, že se nachází v situaci, kdy je vázán jak nálezy Ústavního soudu, tak rozhodnutími Nejvyššího soudu. Nepodařilo se mu přitom objektivně stanovit žádný obecný koeficient, kterým by vynásobil "vyhláškovou cenu" tak, aby se výše finanční náhrady dostala na úroveň "přiměřené ceny obvyklé". V průběhu řízení se dotázal Českého statistického úřadu (dále jen "ČSÚ") na výši růstu cen pozemků od roku 1991 po současnost. Ze sdělení ČSU vyplývá, že stát nedisponuje žádnými údaji k inflaci ceny pozemků od roku 1991, protože začal tento údaj evidovat až od roku 1998, přičemž v roce 2019 datový zdroj i publikace zanikly.
Ohledně cen zemědělských pozemků nejsou evidovány údaje před rokem 2012. Navrhovatel zdůraznil, že ČSÚ nedisponuje žádnými údaji, jak zjistit "znásobení ceny nemovitostí od roku 1991" a takový údaj není znám ani žádnému z průběžně oslovovaných znalců. Nemůže proto postupovat podle výkladu předestřeného Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a žádný jiný konformně ústavní výklad, který by vycházel z násobku "vyhláškové ceny" mu znám není. V každém jednotlivém případě se podle navrhovatele bude cena výše násobku lišit s ohledem na vývoj obvyklých cen v dané lokalitě.
Obvodní soud si nechal v restitučních věcech vypracovat znalecké posudky, které stanoví tržní cenu ke dni podání žádosti o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. V posuzované věci byla přitom určena jako 159,1 násobek "vyhláškové ceny". Navrhovatel zdůrazňuje, že nemůže ignorovat platné znění zákona, které podle něj neumožňuje ústavně konformní výklad, resp. výklad, kterým by dostál požadavkům Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Současně má za to, že napadené ustanovení je v rozporu s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") stran restitučních nároků, jak byla vyjádřena v rozsudku ze dne 22.
6. 2004 ve věci Broniowski proti Polsku (stížnost č. 31443/96).
13. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že návrh byl podán k tomu oprávněným navrhovatelem (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a že je k projednání návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy příslušný. Návrh je však podle § 35 odst. 1 téhož zákona nepřípustný, neboť se - materiálně vzato - týká věci, o které již Ústavní soud rozhodl, a to nálezem sp. zn. Pl. ÚS 21/19
.
14. Podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že "návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem". Toto ustanovení, systematicky zařazené do části druhé, hlavy první (obecná ustanovení) zákona o Ústavním soudu, se použije ve všech řízeních před Ústavním soudem, včetně řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Totožnost věci je dána jednak totožností napadeného ustanovení, jednak totožností tvrzených a zkoumaných důvodů jeho neústavnosti [srov. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 52/23
(144/2024 Sb.), bod 39.]. Jinými slovy, překážku věci rozsouzené je třeba vymezovat nejen podle shodnosti napadených zákonných ustanovení, ale i podle referenčních kritérií ústavnosti, kterými se Ústavní soud již dříve při přezkumu ústavnosti skutečně zabýval (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 52/23 , bod 40.). Současně již z usnesení ze dne 1. 6. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 34/08 lze dovodit, že totožnost věci je třeba posuzovat materiálně, nikoliv formálně.
15. Přestože Ústavní soud v řízení sp. zn. Pl. ÚS 21/19 posuzoval návrh Nejvyššího soudu na zrušení části § 16 odst. 1 zákona o půdě, z odůvodnění nálezu vydaného v této věci - a v tomto lze přisvědčit vládě (bod 10. shora) - je patrné, že materiálně posuzoval především § 28a téhož zákona. Nejvyšší soud ostatně svým návrhem zpochybnil ústavnost toliko normativního odkazu na nyní napadené ustanovení (slova "stanovené podle § 28a"). Znění § 28a zákona o půdě Ústavní soud výslovně uvedl spolu se zněním § 16 odst. 1 téhož zákona v části II.
odůvodnění nálezu a dospěl k závěru, že obě tato ustanovení umožňují ústavně slučitelný výklad, který má mít přednost před zrušením zákonného ustanovení. V odůvodnění nálezu Ústavní soud především uvedl, že "účel § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě je nepochybný a odpovídá snaze o zmírnění některých majetkových křivd. Zmírnění, nikoli nutně plné odčinění, majetkové křivdy... ústí v závěr, že finanční náhrady nemusejí nutně dosahovat dnešní výše tržních cen nevydaných nemovitostí. Jinými slovy, z těchto plausibilních postulátů...
nelze bez dalšího dovodit, že úmyslem (rozumného a konzistentního) zákonodárce bylo stanovit poskytování finanční náhrady ve výši tržních cen nemovitostí. To i proto, že § 28a odkazuje na ceny platné k 24. 6. 1991, a to oceněním podle vyhlášky účinné dnem 1. 1. 1989. Nicméně je taktéž zřejmé, že kýženému zmírnění křivdy o téměř 30 let později v zásadě neodpovídá z pohledu dnešních cen zlomková výše finanční náhrady určená podle vyhlášky" (bod 63. odůvodnění).
Zdůraznil přitom, že "při určování výše finanční náhrady za nemovitosti nevydané v restitučních řízeních není z ústavního hlediska přijatelné oceňovat nemovitosti v režimu zákona o půdě pouze podle doslovného výkladu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Takový výklad by vedl k neústavnímu přiznávání výše náhrad v historických cenách podle vyhlášky... Ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním" (viz právní věty k nálezu).
16. Při posouzení obsahové identity věcí nelze odhlédnout ani od toho, že se navrhovatel domáhá incidenční kontroly ústavnosti § 28a zákona o půdě v souvislosti s posuzováním nároků na zaplacení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 téhož zákona, jehož část odkazující právě na nyní napadené zákonné ustanovení, již byla předmětem posouzení v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19
. Jinak vyjádřeno, právě (a toliko) ve vztahu k rozhodování o nároku na zaplacení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, které vyvstalo v řízení před obvodním soudem, považuje navrhovatel § 28a téhož zákona za neústavní. Navrhovatel přitom výslovně neuvádí žádnou konkrétní normu ústavního pořádku, s níž má být napadené ustanovení v rozporu. Nepřímo lze však z jeho argumentace seznat, že jej považuje za neústavní pro rozpor s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V kontextu možného střetu s tímto právem se však Ústavní soud oběma výše uvedenými zákonnými ustanoveními zabýval, a to se závěrem, že v rozporu s ústavním pořádkem by byl pouze jejich doslovný gramatický výklad. Toho si byl patrně vědom i obvodní soud, který svůj návrh fakticky pojal jako prostředek k poskytnutí ústavně konformního výkladu v situaci, kdy podle jeho tvrzení nelze objektivně stanovit žádný obecný koeficient, kterým by vynásobil "vyhláškovou cenu" nemovitostí. Ústavní soud však při incidenční kontrole ústavnosti zákonů není v postavení prostého výkladového nebo konzultačního orgánu (srov. LANGÁŠEK, T.
In RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 992).
17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledává Ústavní soud v nynější věci rozdíl od návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , který zněl na zrušení normativního odkazu na § 28a zákona o půdě v § 16a odst. 1 téhož zákona. Návrh je tak materiálně nepřípustný pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
18. Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) a § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti, publ. pod č. 52/2014 Sb., tak Ústavní soud učinil v plénu.
7. Ústavní soud zaslal v souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu návrh Poslanecké sněmovně a Senátu, a dále vládě a veřejnému ochránci práv, tj. subjektům, kteří jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení. III./a
Vyjádření komor Parlamentu
8. Poslanecká sněmovna se ve vyjádření omezila na průběh legislativního procesu, který vedl k přijetí napadeného zákonného ustanovení. Zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o půdě, jímž bylo novelizováno napadené ustanovení, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 29. 6. 1993 v částce 46. Šlo o vládní návrh zákona, který byl Poslanecké sněmovně předložen v prvním volebním období dne 24. 2. 1993 a poslancům byl rozeslán jako sněmovní tisk č.
212. Organizační výbor navrhl usnesením č. 80 ze dne 8. 4. 1993 upustit od projednávání zásad vládního návrhu zákona, které bylo Poslaneckou sněmovnou přijato a rozdáno jako tisk č. 233, a přikázal návrh zákona k projednání výborům hospodářskému, rozpočtovému, ústavně právnímu a zemědělskému. Návrh na upuštění od projednávání zásad zákona byl projednán a návrh zákona byl schválen 1. 6. 1993 na 9. schůzi.
9. Senát uvedl, že napadené ustanovení bylo do zákona o půdě vloženo novelou zákona v době, kdy ještě nebyl Senát ustaven, pročež se k přijetí zákona nelze vyjádřit. III./b
Vyjádření vlády
10. Vláda na jednání dne 18. 6. 2025 schválila usnesením č. 442 vstup do řízení a navrhla, aby Ústavní soud návrh odmítl, popřípadě zamítl. Ve vyjádření v prvé řadě namítla překážku věci pravomocně rozhodnuté, kterou spatřuje v tom, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ústavnost napadeného ustanovení již posoudil. V něm Ústavní soud podal ústavně slučitelný výklad napadeného ustanovení s tím, že za neústavní shledal toliko jeho doslovný výklad. Byť návrh ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/19 formálně směřoval ke zrušení normativního odkazu na § 28a v § 16a zákona o půdě, fakticky prošel testem ústavnosti právě § 28a téhož zákona.
V řízení před Ústavním soudem přitom nelze znovu "otevírat" řešení totožné otázky. Překážku věci pravomocně rozhodnuté je nutné posoudit i podle referenčních kritérií ústavnosti, jimiž se Ústavní soud při přezkumu ústavnosti zabýval, nikoliv pouze podle shodnosti napadených zákonných ustanovení. Vláda zdůraznila, že § 28a zákona o půdě je v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 zmíněn podstatně častěji než § 16 odst. 1 zákona o půdě, jehož zrušení bylo navrhováno. Skutečnost, že Ústavní soud shora uvedeným plenárním nálezem posoudil ústavnost nyní napadeného ustanovení, vláda dovozuje rovněž z následných senátních nálezů.
11. Dále vláda tvrdí, že pokud by Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání návrhu, pak by případný zásah toliko do jedné části oceňování (v posuzovaném případě peněžitých náhrad) znamenal nutnost novelizace oceňování všech nároků a aktiv se zcela nepředvídatelnými důsledky na nároky a plnění poskytnutá v minulosti. Vláda podrobně poukazuje na dosavadní plnění finančních náhrad podle zákona o půdě a na možné důsledky případného derogačního nálezu v posuzované věci. Obvodní soud po Ústavním soudu fakticky žádá "návod" k výkladu a použití napadeného ustanovení v každé myslitelné situaci.
Úkolem Ústavního soudu však není, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k závěru o přiměřenosti výše náhrady. Tento postup ostatně ani z povahy věci nelze obecně definovat tak, aby byl přiléhavý v každém jednotlivém případě. Rozsudek ESLP ve věci Broniowski proti Polsku, na něhož odkazuje navrhovatel, se týká skutkově i právně odlišné situace, v níž byl nárok na odškodnění opakovaně normativně utvrzován, nicméně odškodnění nemohl žalobce nikoli svou vinou uplatnit a následnou změnou právní úpravy tento majetkový nárok fakticky zcela zanikl.
To však není případ české právní úpravy, která náležité odškodnění majetkových křivd umožňuje. III./c
Sdělení veřejného ochránce práv
12. Veřejný ochránce práv sdělil Ústavnímu soudu, že svého práva podle § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevyužije a do řízení jako vedlejší účastník nevstoupí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Baxy, soudce Milana Hulmáka, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudkyně Daniely Zemanové k usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/25
1. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňujeme odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení.
2. Nesouhlasíme s tím, že se v daném případě jednalo o návrh, který by byl materiálně nepřípustný, neboť šlo o věc rozhodnutou (bod 17 usnesení). K odmítnutí návrhu mělo dojít pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. a) Překážka věci rozhodnuté
3. Ústavní soud opakovaně formuloval okolnosti, za nichž lze shledat návrh nepřípustným pro překážku věci rozhodnuté (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/24 ze dne 2. 4. 2025 (132/2025 Sb.), body 68an.].
4. Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Ústavnímu soudu brání meritorně rozhodovat o stejné věci opakovaně. V řízení před Ústavním soudem nelze znovu "otevírat" již jednou vyřešené otázky ve skutkově a právně totožných věcech. Ústavní soud má pravomoc autoritativně vykládat ústavní pořádek s konečnou platností, není místem pro nekončící polemiky s již vyslovenými důvody rozhodnutí [srov. obecně v jiném kontextu např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), bod 100].
5. V řízení o kontrole norem - ať již abstraktní, nebo konkrétní - je předmětem řízení posouzení ústavnosti napadeného právního předpisu, resp. některého jeho ustanovení. Totožnost věci ve smyslu překážky věci rozsouzené je dána jednak totožností obsahu napadeného ustanovení, jednak totožností tvrzených a zkoumaných důvodů protiústavnosti ustanovení [nález sp. zn. Pl. ÚS 52/23 ze dne 24. 4. 2024 (144/2024 Sb.), bod 39]. Tyto podmínky jsou kumulativní. Totožnost věci vytvářející překážku pro nový přezkum téhož je dána pouze tehdy, jsou-li naplněny obě z nich. Jinými slovy, překážku věci rozsouzené je třeba vymezovat nejen podle shodnosti napadených ustanovení právního předpisu, ale i podle referenčních kritérií ústavnosti, kterými se Ústavní soud již dříve v rámci přezkumu ústavnosti skutečně zabýval [nález sp. zn. Pl. ÚS 52/23 ze dne 7. 5. 2024 (144/2024 Sb.), bod 40; shodně viz VYHNÁNEK, L. Judikatura v ústavním právu. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol., Judikatura a právní argumentace. 3. vyd. Praha: Auditorium, 2024, s. 448 násl.].
6. Ústavní soud odmítl, že by překážku věci rozsouzené mohlo zakládat pouze takřka totožné znění napadených ustanovení nebo stejná argumentace (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/24 , bod 70). Jindy nezakládala takovou překážku totožná napadená rozhodnutí, jestliže zde byly podstatně odlišné tvrzené a následně zkoumané důvody protiústavnosti (nález sp. zn. Pl. ÚS 52/23 , body 35, 39, 43).
7. Na tom nic nemění ani usnesení ze dne 1. 6. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 34/08 , jehož se většina dovolává v přijatém usnesení (bod 14). V daném případě shledal Ústavní soud překážku věci rozhodnuté, jestliže Ústavní soud dříve rozhodoval o ústavnosti "§ 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)" (nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009 (N 83/53 SbNU 51; 151/2009 Sb.), zatímco v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 34/08 "§ 6 odst. 2 písm. a) zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění po novelizaci provedené zák. č. 356/1999 Sb. i po novelizaci provedené zák. č. 130/2008 Sb." Ústavní soud dospěl k závěru, že v obou případech, byť v jednom návrhu nejsou výslovně zmíněny novelizace, bylo napadeno stejné ustanovení ve stejném znění a ze stejných důvodů (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 34/08 ).
8. V každém případě, vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, Ústavní soud nevyjímaje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)]. b) Aplikace na konkrétní případ
9. V nyní posuzované věci napadl navrhovatel "§ 28a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě ". Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/19 se domáhal navrhovatel zrušení části textu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, znějící "stanovené podle § 28a".
10. V obou případech nebylo tedy napadené stejné ustanovení. To se projevuje v tom, že na základě návrhu projednávaného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ustanovení § 28a zákona o půdě zrušeno být vůbec nemohlo. Kdyby pak dříve podanému návrhu bylo vyhověno, ustanovení § 28a zákona o půdě by stále zůstalo součástí daného zákona a mohlo být později navrhováno jeho zrušení.
11. Ústavní soud se sice v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 zabýval v kontextu podaného návrhu na zrušení § 16 odst. 1 též interpretací § 28a zákona o půdě, tedy důvody, pro které je nyní navrhováno jeho zrušení, to však k založení překážky věci rozhodnuté podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nestačí.
12. Skutečnost, že se Ústavní soud vyjadřoval k dané věci již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 , se měla s ohledem na závaznost nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy promítnout v odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V Brně dne 12. listopadu 2025 Josef Baxa Milan Hulmák Kateřina Ronovská Daniela Zemanová