Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. A. a 2) B. B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, a 3) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym) proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 26. března 2025 č. j. Konf 12/2024-24 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. prosince 2023 č. j. 14 P 321/2022-190, za účasti zvláštního senátu a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zejména podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že dne 7. 12. 2021 byla v tzv. babyboxu Slezské nemocnice v Opavě nalezena nezletilá dívka ve věku 3 až 4 měsíce. Téhož dne kontaktovala D. C. (jedná se o pseudonym) primáře dětského oddělení nemocnice a orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") Opava s tím, že je matkou dítěte umístněného do babyboxu. Následující den byl sepsán pracovnicí OSPOD Opava protokol s D. C., v němž mimo jiné uvedla údaje o nezletilé, která se má jmenovat C. C., narozená XXXX. Údaje byly ověřeny nahlédnutím do evidence obyvatel, kde bylo dítě těchto údajů nalezeno. V únoru 2022 měla D. C. podstoupit DNA test za účelem prokázání příbuzenského vztahu, na který se však nedostavila.
3. Nezletilá byla nadále vedena jako "Nezjištěno Nezjištěno" a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ("okresní soud") ze dne 28. 6. 2022 č. j. 14 Nc 36/2022-63 byla svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu a poručníkem jí bylo jmenováno statutární město Ostrava. Posléze byla rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 12. 2022 č. j. 14 P 321/2022-119 svěřena do společné pěstounské péče stěžovatelů 1) a 2). Návrh domnělé matky D. C. na určení mateřství k nezletilé C. C., narozené XXXX, zamítl okresní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2023 č. j. 0 Nc 7403/2023-68 jako nedůvodný, protože jako její matka v rodném listě již byla uvedena D. C. a nebylo právně ověřeno a ztotožněno, že nezletilá C. C., narozená XXXX, je nezletilá Nezjištěno Nezjištěno, narozená nezjištěného dne, nalezená 7. 12. 2021 v babyboxu Slezské nemocnice v Opavě.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud určil, že za den narození nezletilé Nezjištěno Nezjištěno platí XXXX (výrok I), že nezletilá ponese osobní jméno "C." a příjmení "A." (výrok II), společnými poručníky jmenoval stěžovatele 1) a 2), kteří budou nezletilou zastupovat a spravovat její majetek namísto rodičů, čímž změnil rozsudek okresního soudu ze dne 28. 6. 2022 č. j. 14 Nc 36/2022-63 (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
5. V návaznosti požádali stěžovatelé 1) a 2) Magistrát města Opavy, odbor vnitřních věcí, oddělení matriky (dále jen "matriční úřad"), o přidělení rodného čísla a vydání rodného listu nezletilé C. A. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2024 č. j. MMOP 62348/2024/7060/2024/VNIT matriční úřad žádost zamítl. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 6. 2024 č. j. MSK 68119/2024 rozhodnutí matričního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Matriční úřad rozhodnutím ze dne 7. 8. 2024 č. j. MMP 129829/2024/7060/2024/VNIT žádost opětovně zamítl. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 9. 2024 č. j. MSK 117573/2024 rozhodnutí matričního úřadu potvrdil a odvolání zamítl s odůvodněním, že není pochyb o tom, že narození dítěte odloženého do babyboxu Slezské nemocnice Opava dne 7. 12. 2021 již bylo zapsáno pod identitou C. C., a proto není možné vydání rodného listu a přidělení rodného čísla, kterému musí předcházet provedení zápisu o narození dítěte nezjištěné totožnosti.
6. Stěžovatelé 1) a 2) poté podali ke zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon č. 131/2002 Sb."), návrh na řešení pozitivního kompetenčního sporu mezi okresním soudem a vedlejším účastníkem ohledně určení identity nezletilé nalezené v babyboxu Slezské nemocnice Opava dne 7. 12. 2021; navrhli, že příslušný vydat rozhodnutí v předmětné věci je správní orgán v řízení podle zákona o matrikách a aby zvláštní senát vyslovil nicotnost napadeného rozsudku okresního soudu. Zvláštní senát ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatelů 1) a 2) odmítl. Dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka kompetenčního sporu, protože okresní soud rozhodoval v řízení podle § 864 občanského zákoníku o určení osobního jména a příjmení dítěte (které může spojit s řízením o určení místa a data narození nezletilé), zatímco správní orgány rozhodovaly v řízení podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), o přidělení rodného čísla fyzické osobě.
7. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno primárně právo nezletilé stěžovatelky na respektování jejího soukromého života, jehož součástí je i právo na registraci narození a na přístup k dokladům totožnosti (odkazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2023 ve věci G. T. B. proti Španělsku, stížnost č. 3041/19). První pochybení v souvislosti s tímto právem nastalo, když orgány veřejné moci nedodržely zákonem stanovený postup pro dítě nalezené v babyboxu, protože Policie ČR a matriční úřad nebyly řádně a včas informovány a nebylo provedeno nutné šetření ke zjištění totožnosti dítěte.
8. Uvedený postup vedl ke druhému pochybení spočívajícímu v tom, že okresní soud vydal rozsudek, jímž určil totožnost dítěte, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, protože nemohl rozhodnout o datu narození a jméně a příjmení dítěte nezjištěné totožnosti, aniž by o něm před tím byl učiněn zápis do matriční knihy narození. Tím vytvořil duplicitní identitu nezletilé stěžovatelky, která nebyla pro další orgány uznatelná.
9. Třetí pochybení spatřují stěžovatelé v postupu matričních úřadů, které jim odmítly vydat rodný list pro nezletilou stěžovatelku na jméno C. A., případně mohly vydat či zahájit neformální jednání o vydání rodného listu na jméno C. C.; po dobu osmi měsíců jim odmítaly vydat rodný list (a s ním spojené rodné číslo), aniž by se pokusily zmírnit negativní dopady absence rodného listu.
10. Porušení některých dalších práv spatřují v tom, že v důsledku nevydání rodného listu byla nezletilá po dlouhou dobu bez možnosti přístupu k bezplatné zdravotní péči, nemohla být legálně přihlášena k předškolnímu vzdělávání a rodina čelila ztíženému získávání finanční podpory a omezené možnosti cestování a rozvíjení rodinných vztahů. I když některé z těchto dopadů již fakticky netrvají, neboť stěžovatelé disponují od 31. 10. 2024 rodným listem na jméno nezletilé stěžovatelky, dokreslují závažnost původního zásahu. Orgány veřejné moci namísto toho, aby se snažily situaci vyřešit a tuto odčinit, trvaly na formálních požadavcích bez ohledu na negativní dopady, což učinil i zvláštní senát, který se důsledky nastalé situace nezabýval. Nevyslovením nicotnosti rozsudku okresního soudu navíc bylo stěžovatelům znemožněno domáhat se případného nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů, což bylo třeba zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně ve vztahu ke každému z napadených rozhodnutí. III. 1 Nezletilá stěžovatelka 3)
12. Protože ústavní stížnost podali za nezletilou stěžovatelku stěžovatelé 1) a 2) coby její poručníci, Ústavní soud nejdříve zvažoval, zda tak mohli s ohledem na možný střet zájmů učinit a případně zda jí bylo třeba jmenovat opatrovníka.
13. Podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič coby zákonný zástupce nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka (viz též § 943 občanského zákoníku a § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Uvedené se uplatní i v případě poručníků dítěte - jako tomu je v případě stěžovatelů 1) a 2) -, neboť mají podle § 928 odst. 2 občanského zákoníku zásadně všechny povinnosti a práva jako rodiče a jsou z titulu své funkce zákonnými zástupci dítěte (srov. např. Svobodová, H. § 928 [Hmotněprávní podmínky poručenství]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání [3. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.).
14. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Z jeho judikatury vyplývá, že rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; či nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy zákonného zástupce a nezletilého dítěte není zástupce oprávněn jednat za dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 ).
15. Ústavní soud u kolize zájmů rozlišuje dvě situace. Jsou-li zájmy nezletilého dítěte a zákonného zástupce, který za dítě podal ústavní stížnost, ve zjevném rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte, tedy iniciovat řízení jménem dítěte (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17 ). Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy zákonného zástupce a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby zákonný zástupce inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20 , ze dne 13. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 578/23 ). Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 , bod 9).
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán zjevný rozpor mezi zájmy nezletilé stěžovatelky a jejími poručníky - stěžovateli 1) a 2), tedy že neexistuje hrozba přímého poškození práv či zájmů dítěte v důsledku podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé se domáhají vyřešení kompetenčního konfliktu mezi správními orgány a soudy, který vedl k "vytvoření dvojí identity dítěti, jež bylo odloženo do babyboxu". Tuto situaci nepovažuje Ústavní soud za pouhou procesní taktiku zákonných zástupců, kteří by tímto způsobem brojili proti rozhodnutí, s nímž sami nesouhlasí, a fakticky toliko využívají nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19 , bod 14).
17. Zároveň Ústavní soud shledal, že možnost kolize zájmů mezi stěžovateli 1) a 2) a nezletilou stěžovatelkou existuje. Z obsahu ústavní stížnosti je kromě jiného patrná snaha stěžovatelů 1) a 2) upevnit právní a sociální vazby s nezletilou. Stěžovatelé 1) a 2) jsou v situaci, kdy jsou či byli aktivními stranami v různých řízeních (ve věcech péče o nezletilou, kompetenční spor, žádosti na matričním úřadu aj.) s cílem legitimizovat stav, který jim umožní řádně vykonávat péči a související administrativu týkající se nezletilé místo rodičů. Byť lze podání ústavní stížnosti za nezletilou stěžovatelku připustit, bylo by třeba, aby byla zastoupena v řízení o ústavní stížnosti kolizním opatrovníkem. Protože však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z jiných - převážně procesních - důvodů, opatrovníka nezletilé stěžovatelce nejmenoval, protože by to byl nehospodárný a neúčelný krok (srov. např. usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18 či usnesení ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2054/23 , body 11 a 12).
18. Jde-li o splnění dalších procesních předpokladů ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky, zabýval se Ústavní soud její přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity.
19. Nezletilá stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpala, protože proti rozsudku okresního soudu nepodala odvolání, či přesněji řečeno se práva na podání odvolání za ni její tehdejší kolizní opatrovníci - stejně jako všichni ostatní účastníci - vzdali, což Ústavní soud ověřil z vyžádaného protokolu z jednání před okresním soudem ze dne 11. 12. 2023. V rámci odvolání přitom bylo možné uplatnit námitky, které vznáší stěžovatelé - včetně nezletilé stěžovatelky - v ústavní stížnosti, mimo jiné, že pro vydání napadeného rozsudku okresního soudu, případně jeho části, nebyly splněny podmínky řízení [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Požadavek vyčerpání opravných prostředků se uplatní i v případě, kdy kromě jiného stěžovatelé napadají rozhodnutí zvláštního senátu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 43/21 , bod 9, či usnesení ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 25/09 ). Ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu je proto nepřípustná.
20. Nutno doplnit, že ve vztahu k rozsudku okresního soudu nelze uvažovat o výjimce z nevyčerpání všech prostředků podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to již jen proto, že byla podána po více než roce ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (rozsudek okresního soudu ze dne 11. 12. 2023 byl podle sdělení okresního soudu poslednímu z účastníků doručen 11. 1. 2024, čímž vzhledem k vzdání se odvolání týž den nabyl právní moci, ale ústavní stížnost byla podána až 27. 5. 2025). V ústavní stížnosti přitom není obsažena žádná argumentace svědčící pro odlišný závěr. Pojmově zde není prostor ani pro výjimku podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
21. Ve vztahu k usnesení zvláštního senátu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 3 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb.). Usnesení zvláštního senátu je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť se jím uzavírá určitá část řízení, v níž výlučně může být závazně posouzena otázka existence kompetenčního sporu, a je-li dán, pak také otázka věcné příslušnosti soudu nebo správního orgánu [srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/21 , bod 8, či nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18 (N 205/97 SbNU 195), body 26 až 30]. Ústavní soud již v minulosti považoval za přípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí zvláštního senátu, jímž odmítl návrh jiného účastníka pro nesplnění zákonných podmínek k jeho projednání (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/09 ). Ústavní soud je zároveň k projednání ústavní stížnosti příslušný. III. 2 Stěžovatelé 1) a 2)
22. Jde-li o stěžovatele 1) a 2), je jejich ústavní stížnost nepřípustná proti nákladovému výroku IV rozsudku okresního soudu, protože proti němu nepodali odvolání, resp. se práva na jeho podání vzdali (viz bod 19 výše). Proti výroku III rozsudku okresního soudu, jímž byli jmenováni poručníky nezletilé stěžovatelky 3), byla ústavní stížnost podána neoprávněnými osobami, neboť v tomto rozsahu bylo vyhověno jejich návrhu. Ostatně proti těmto výrokům stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentačně nebrojí.
23. Neoprávněnými osobami jsou stěžovatelé 1) a 2) také k podání ústavní stížnosti proti výrokům I a II rozsudku okresního soudu o určení data narození a o určení jména a příjmení nezletilé. V tomto rozsahu bylo řízení zahájeno bez návrhu a stěžovatelé 1) a 2) nebyli účastníky řízení, neboť ve vztahu k nim soud nerozhodoval o jejich právech nebo povinnostech (§ 6 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Jestliže však tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech (srov. např. usnesení ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 6/22 ) - to však není nynější případ. Nic takového stěžovatelé 1) a 2) ani netvrdí. Aktivní legitimaci proto nelze nyní v tomto rozsahu dovodit.
24. Proti usnesení zvláštního senátu byla ústavní stížnost podána včas řádně zastoupenými stěžovateli 1) a 2), kteří byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo, není nepřípustná (srov. již zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 33/18 , body 26 až 30) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
25. Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze proti usnesení zvláštního senátu, jímž odmítl návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu; dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
26. Požadavky plynoucí ze základního práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní i při rozhodování zvláštního senátu. Odmítnutí návrhu na rozhodnutí ve věci kompetenčního sporu podle zákona č. 131/2002 Sb. nesmí být výsledkem svévole či vybočení z obecně uznávaných metod výkladu právních norem (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/21
, bod 31).
27. Jsou-li splněny zákonné podmínky k rozhodnutí o (pozitivním) kompetenčním sporu, je povinností zvláštního senátu, aby rozhodl, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení a případně vyslovit nicotnost rozhodnutí, které vydala strana kompetenčního sporu, která k tomu neměla pravomoc (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2002 Sb.). Pozitivním kompetenčním sporem je spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí (§ 1 odst. 2 téhož zákona).
28. Ústavní soud závěr zvláštního senátu o neexistenci kompetenčního sporu v projednávané věci nepovažuje za svévolný či jinak ústavně problematický. Zvláštní senát - byť stručně - vyložil, že v dané věci není dána totožnost předmětu řízení, neboť v řízení vedeném podle § 864 občanského zákoníku okresní soud rozhodoval o určení osobního jména a příjmení dítěte, zatímco matriční úřady rozhodovaly o přidělení rodného čísla fyzické osobě a vydání rodného listu podle zákona o evidenci obyvatel (srov. bod 19 usnesení zvláštního senátu).
29. Mezi postupy soudu (určení jména, příjmení, data narození) a postupy matričního úřadu (prověření identity, zápis do knihy narození, vydání rodného listu, přidělení rodného čísla) sice existuje určitá provázanost, nikoli však totožnost předmětu řízení. Jde totiž o odlišné právní otázky a odlišné kompetence. Nepřidělení rodného čísla na jméno a příjmení podle rozsudku okresního soudu a nevydání nového rodného listu nevyjadřuje kompetenční konflikt, ale aplikaci zákonných podmínek zápisu do knihy narození podle zákona o evidenci obyvatel a zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení o změně některých souvisejících zákonů. Ani případná procesní pochybení okresního soudu či věcná nesprávnost jeho rozsudku (u něhož měl chybět věcný podklad v podobě zápisu dítěte "nezjištěné totožnosti"), stejně jako tvrzené pochybení dalších orgánů veřejné moci (např. Policie ČR, OSPOD či matričních úřadů), založit kompetenční spor nemohou.
30. Stěžovatelé závěr zvláštního senátu v ústavní stížnosti ani blíže argumentačně nezpochybňují (vyjma obecné zmínky, že pouze formálně konstatoval neexistenci kompetenčního sporu a že se nezabýval důsledky nastalé situace). Podstata jejich námitek nespočívá v existenci kompetenčního sporu, ale v důsledcích, které jim měly být způsobeny nevydáním rodného listu na požadované jméno a příjmení nezletilé podle rozsudku okresního soudu, který se stěžovatelé snaží prostřednictvím řízení o kompetenčním sporu odklidit.
Jde tak o námitky směřující proti zákonnosti či správnosti postupu různých orgánů, nikoli proti situaci, kdy by si různé orgány osobovaly pravomoc na rozhodnutí téže věci. Jelikož je však ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu v části o určení jména, příjmení a data narození nezletilé stěžovatelky nepřípustná, nemohl se námitkami proti němu Ústavní soud zabývat. Jiná rozhodnutí, v rámci nichž by bylo možné přezkoumat ústavnost postupu jiných orgánů - kupř. matričních - stěžovatelé nenapadají.
31. Je třeba zdůraznit, že většina negativních dopadů, na něž stěžovatelé poukazují, vzniklých zejména v důsledku skutečnosti, že nedisponovali rodným listem nezletilé stěžovatelky, již podle jejich vlastního tvrzení odpadla, protože rodný list mezitím získali. Není tak zřejmé, jakým způsobem jsou v současné době porušována jejich ústavně zaručená práva, zejména práva nezletilé stěžovatelky. Nezletilá stěžovatelka svoji uznanou a evidovanou totožnost má, včetně matky zapsané v knize narození. Nejde tedy o situaci obdobnou případům, které řeší judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se nevydání osobních dokladů či neuznání identity, na niž stěžovatelé odkazují.
32. Ústavní soud nepřehlédl složitou situaci, v níž se stěžovatelé ocitli. Nelze vyloučit, že tato situace vznikla i v důsledku dílčích pochybení orgánů veřejné moci, v kombinaci s procesní (ne)aktivitou samotných stěžovatelů. Za současného procesního stavu ovšem nelze v tomto řízení před Ústavním soudem negativní dopady vzniklé situace napravit.
33. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na nevyhovující stav právní úpravy týkající se dětí odložených do tzv. babyboxů - tento fenomén není v platném právu upraven systematicky a ve všech relevantních souvislostech. Tato věc názorně ukazuje zejména nedostatky v koordinaci a posloupnosti postupů jednotlivých dotčených orgánů veřejné moci (včetně soudů) a zdravotnických zařízení. Pochybnosti vyvstávají také v souvislosti s řešením duplicitní evidence identity dítěte, typicky tehdy, je-li dítě nejprve zapsáno v knize narození, následně odloženo do babyboxu a rodič není při šetření zjištěn, případně až dodatečně.
Je rovněž nežádoucí, aby postup příslušných orgánů při odložení dítěte do babyboxu byl řízen převážně podzákonnými předpisy či metodickými pokyny (srov. v rozhodnutí matričních orgánů zmiňovanou metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí k postupu příslušných obecních úřadů při odložení dítěte do babyboxu). Je především na zákonodárci, aby tyto a další otázky upravil na zákonné úrovni způsobem, který zajistí právní jistotu, předvídatelnost postupů orgánů veřejné moci a účinnou ochranu základních práv dotčených dětí.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 2 odst. 1 rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu, které si tímto rozhodnutím vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7. ledna 2026
Josef Baxa v. r.
předseda soudu