Pl.ÚS 27/25

Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Y. proti ČR

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV.

ÚS 707/21 , za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství policie Prahy III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV.

ÚS 707/21 se ruší.

Odůvodnění:

1. V posuzované věci navrhovatelka žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), rozsudek ze dne 12. prosince 2024 ve věci Y. proti České republice, stížnost č. 10145/22 (dále též "rozhodnutí ESLP").

2. Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 domáhala zrušení vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON.

3. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy. Vedlejší účastník jí údajně svým jednáním, které mělo probíhat od léta 2002 do října 2014, měl způsobit těžkou újmu na zdraví s dlouhodobými dopady na kvalitu jejího života. Navrhovatelka před orgány činnými v trestním řízení měla vznést i otázku, zda se vedlejší účastník nedopouštěl obdobného jednání i vůči jiným osobám. Rozsáhle brojila i proti nedostatečnému vyhodnocení charakteru dlouhodobého vztahu vedlejšího účastníka k ní v jeho komplexnosti a proti nepodřazení jeho jednání pod příslušnou právní kvalifikaci.

4. Navrhovatelka podotkla, že proti usnesení o odložení věci policií nepodala stížnost, protože jí obvodní státní zástupkyně údajně sdělila, že by neměla šanci na úspěch. Proto podala až žádost o výkon dohledu. Dohledové Městské státní zastupitelství v Praze se její žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. Tento fakt navrhovatelka vnímá jako určité zadostiučinění. Konečné vyřízení její žádosti však u ní vyvolalo pocit nedosažení spravedlnosti, neboť případ nebyl dotažen do konce. Městské státní zastupitelství se totiž výše uvedeným aspektům oznámeného jednání nevěnovalo. V případě, kdy Městské státní zastupitelství úvahy o trestněprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka připustilo, navrhovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že trestní stíhání takového jednání je promlčené.

5. Orgány činné v trestním řízení údajně svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

6. Ústavní soud usnesením ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění Městského státního zastupitelství) a zčásti jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR).

7. Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozsudkem Y. proti České republice konstatoval, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 4 000 € jako náhradu nákladů řízení.

8. ESLP zamítl námitku vlády, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a stížnost prohlásil za přijatelnou.

9. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována v rozsahu článku 3 a 8 Úmluvy. Vyšel z toho, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 57 a 59 rozhodnutí ESLP).

10. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu.

11. Ve vztahu k právní úpravě ESLP uvedl, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu ESLP v rozhodnutí odkázal na tyto rozsudky: rozsudek ze dne 15. března 2016 M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, § 59; dále rozsudek ze dne 28. května 2020 Z proti Bulharsku, č. 39257/17, § 67; rozsudek ze dne 27. května 2021 J. L. proti Itálii, č. 5671/16, § 117, bod 53). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku ze dne 4. prosince 2003 M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98), z nichž lze vycházet.

12. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; rozsudek ze dne 9. února 2021 N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, § 96).

13. ESLP uvedl, že navrhovatelka nezpochybňuje znění trestněprávních předpisů, ale napadá způsob, jakým byla právní úprava v jejím případě aplikována. Podle ESLP Městské státní zastupitelství uznalo, že navrhovatelka nejednala svobodně a vytklo policejnímu orgánu, že se nezabýval otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku s ohledem na stav závislosti (odkázanosti) navrhovatelky a zneužití postavení vedlejšího účastníka, jeho důvěryhodnosti či vlivu. Státní zástupkyně však nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, protože ve vztahu k tomuto trestnému činu již stejně uplynula promlčecí doba.

14. Navrhovatelka u ESLP tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly pojem odporu příliš restriktivně a u některých skutků se měly přiklonit k trestnému činu znásilnění. ESLP zdůraznil, že ačkoliv orgány trestního řízení věrohodnost navrhovatelky ohledně líčení průběhu jednání vedlejšího účastníka nezpochybnily, k důkladějšímu prošetření konkrétních skutečností i komplexnímu zhodnocení otázky, zda a do jaké míry se navrhovatelka mohla nacházet v postavení zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na vedlejšího účastníka, nepřistoupily.

Nevěnovaly pozornost ani vývoji vztahu mezi vedlejším účastníkem a navrhovatelkou v průběhu času a posuzování ukončily konstatováním, že kladený odpor nebyl natolik dostatečný, aby jej mohly zohlednit. Navrhovatelka přitom situace ve vztazích s vedlejším účastníkem líčí nejprve jako vynucené styky a následně jako určitou rezignaci. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil situaci, kdy souhlas navrhovatelky jako oběti mohl být neplatný z důvodu zneužití mimořádné zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení.

Orgány činné v trestním řízení se rozhodly věc odložit, aniž by vzaly v potaz hledisko, podle nějž k naplnění znaku násilí u nekonsenzuálních sexuálních aktů není nezbytné překonání odporu (ve smyslu rozsudku M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, č. 39272/98,).

15. Česká republika tak podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které zavazovaly smluvní státy k tomu, aby zavedly a účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty (bod 70 rozhodnutí ESLP s odkazem na výše uvedený rozsudek M. C. proti Bulharsku).

16. Navrhovatelka kromě rekapitulace základních argumentů uvedených v původní ústavní stížnosti a následných závěrů ESLP uvádí, že k plné nápravě zásahu do jejích základních práv zatím nedošlo. Stále totiž nedošlo k účinnému vyšetření, tj. pojmenování protiprávního jednání podezřelého.

17. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k návrhu na obnovu řízení vyjádřili.

18. Obvodní ředitelství policie Praha III, SKPV, odbor obecné kriminality, 8. oddělení uvedlo, že v rámci prověřování trestního oznámení navrhovatelky provedlo dokazování jejím výslechem, výslechem podezřelého, svědků, posudkového lékaře a vzhledem k duševnímu stavu stěžovatelky i znaleckým posudkem. Proběhlo i jednání na Pražské arcidiecézi s dalšími církevními hodnostáři, při němž se ukázalo, že je téměř nemožné prolomit zpovědní tajemství. Konkrétně zpovědník podezřelého byl nucen odmítnout sdělit, o čem s ním při zpovědi podezřelý hovořil. Shromážděné dokazování vedlo policejní orgán k závěru, že jednáním podezřelého nebyla naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť odmítnutí "praktik" podezřelého navrhovatelkou neproběhlo způsobem, který by byl zjevný. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že navrhovatelka se léčila na psychiatrii již od věku 8 let, trpí závažnými duševními poruchami, pro které jí byl přiznán invalidní důchod a které nevznikly v příčinné souvislosti s jednáním podezřelého. Ani dalším dokazováním, provedeným po změně právní kvalifikace skutku na přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, se nepodařilo zjistit důkazy, které by policii opravňovaly k zahájení trestního stíhání. Navrhovatelka si proti odložení věci nepodala stížnost. Vzhledem k tomu, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 6. 5. 2015 a přečin sexuálního nátlaku se dle § 34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku promlčuje za pět let, trestní stíhání již nelze zahájit. Navrhovatelka měla po celu dobu údajné trestné činnosti možnost obrátit se na orgány trestního řízení. Oznámení však za ni podala s velkým časovým odstupem její sestra. Sama by jej údajně nepodávala. Z V. oblasti, kde jí a její rodině podezřelý zajistil bydlení, měla možnost kdykoliv odejít a požádat o přidělení bytu. Této možnosti nevyužila a přijala byt, který jí zařídil podezřelý. Ten byl dle spisového materiálu údajně odvolán z funkce duchovního ve V. farnosti, byly mu odňaty pravomoci faráře, nesmí provádět zpověď svatou ani nesmí sloužit církevní obřady. Jeho věc byla předána Diecéznímu soudu litoměřické diecéze se sídlem v Liberci. Policejní orgán se domnívá, že by Ústavní soud neměl nařídit obnovu řízení, neboť navrhovatelka nepodala proti odložení věci stížnost. Navíc uplynula promlčecí doba a s ohledem na časový odstup od ukončení skutku by beztak nebylo možné zajistit žádné použitelné stopy.

19. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že z výslovného znění odůvodnění rozhodnutí ESLP vyplývá, že tento nevolá po revizi realizovaného trestního řízení. Je zřejmé, že mezinárodní soud konstatoval porušení práva na účinné vyšetřování, současně ale přiznal náhradu nemajetkové újmy v nezanedbatelné výši. Navrhovatelce se tím dostalo značné morální satisfakce a přiměřené finanční kompenzace. Ohledně úvah o satisfakci oběti uplatněním trestní represe státní zastupitelství odkazuje na deklaratorní nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 . Pozitivní závazky státu směřující k postihu projevů sexuální agrese byly definitivně naplněny novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 166/2024 Sb. Porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování konstatovalo Městské státní zastupitelství i v rámci vyřízení podnětu k výkonu dohledu. V rámci trestního řízení však již nelze toto pochybení napravit. Podmínky pro další vedení trestního řízení tak státní zastupitelství v případě navrhovatelky neshledává a návrh na obnovu řízení podle něj není přípustný.

20. Vedlejší účastník uvádí, že ESLP sice konstatoval porušení navrhovatelčiných základních práv, které však výlučně postupem orgánů činných v trestním řízení, nikoli tím, že nedošlo k dovození trestněprávní odpovědnosti. Návrh si proto vedlejší účastník vysvětluje jako nepochopení odůvodnění rozsudku ESLP. K náhradě poškození práv navrhovatelky již došlo vyplacením přiznané částky odškodnění. ESLP výslovně v rozsudku uvedl, že mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka a toto konstatování nelze vykládat jako výzvu k obnovení věci. Té brání uplynutí promlčecí doby, a to i k újmě vedlejšího účastníka, který by v opačném případě mohl být obvinění ze strany navrhovatelky soudem zproštěn.

21. Navrhovatelka v replice nesouhlasila s tím, že by nápravě porušení jejích práv mělo bránit promlčení. Posouzení této otázky vyžaduje další skutková zjištění a jakákoli konstatování jsou předčasná. Nerozumí tomu, proč policie setrvala na restriktivní interpretaci skutkové podstaty znásilnění a stále spatřuje limity v možnostech dalšího zjišťování skutkového stavu. Její vyjádření obsahuje formulace, které svědčí o přístupu obviňujícím navrhovatelku (tzv. victim blaming). To samo o sobě svědčí o nedostatcích ve vzdělávání a aplikaci poznatků z oboru viktimologie. Podle názoru navrhovatelky policie závěry vyslovené v rozsudku ESLP dosud nezohlednila.

22. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

23. ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy].

24. Návrh na obnovu řízení podala navrhovatelka ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku přístupu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

25. Následně Ústavní soud přikročil k posouzení přípustnosti (§ 119a zákona o Ústavním soudu) a důvodnosti (§ 119b zákona o Ústavním soudu) návrhu na obnovu řízení. VI. a) Posouzení přípustnosti návrhu

26. Návrh na obnovu řízení by byl nepřípustný, pokud by již netrvaly následky porušení práva navrhovatelky vysloveného ESLP a nebyly by dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu, případně bylo-li nápravy dosaženo jinak (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

27. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda stále trvají následky porušení práv navrhovatelky, která ESLP České republice vytkl.

28. ESLP spatřoval porušení práv navrhovatelky v přístupu orgánů činných v trestním řízení, které restriktivně vyložily tehdy platné skutkové podstaty sexuálních deliktů. U trestného činu znásilnění orgány činné v trestním řízení nedostatečně zohlednily, že i podle judikatury z roku 2014 není nezbytné, aby oběť znásilnění kladla fyzický či verbální odpor a že od něj může upustit z důvodu vyčerpání, strachu, beznadějnosti či psychického bloku (bod 68 rozsudku ESLP). Pro trestný čin sexuálního nátlaku je charakteristický pojem závislosti, který relevantní judikatura vyložila jako stav, v němž se určitá osoba nemůže svobodně rozhodovat a pachateli podlehne, protože je na něj v některém směru odkázána. Přestože naznačená skutková zjištění byla pro právní posouzení věci navrhovatelky klíčová, orgány činné v trestním řízení na ně své prověřování nezaměřily buďto vůbec nebo nedostatečně.

29. Ačkoli navrhovatelka líčila dynamiku svého chování při kontaktech s vedlejším účastníkem od obrany po rezignaci, orgány trestního řízení se blíže vývojem vztahu, širších souvislostí a specifických okolností, za nichž po celou dobu svého trvání probíhal, nezabývaly. ESLP přihlédl i ke konstatování Městského státního zastupitelství, které připustilo, že jednání vedlejšího účastníka mohlo naplňovat znaky trestného činu sexuálního nátlaku, k němuž jej vedly závěry prověřování, které samo označilo za nedostatečné.

30. ESLP dospěl k závěru, že popsaným přístupem orgány činné v trestním řízení nedokázaly zaručit navrhovatelce náležitou ochranu, čímž došlo k porušení Úmluvy. Nedostály závazku účinně uplatňovat trestněprávní systém, který by měl být způsobilý kriminalizovat nekonsensuální sexuální akty, k nimž mělo podle opakovaných tvrzení navrhovatelky dojít. V tomto směru k nápravě následků porušení práv navrhovatelky nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení se dosud nezabývaly jejími tvrzeními, která lze považovat i ve vztahu k tehdejší právní úpravě za hájitelná.

31. Ústavní soud konstatuje, že z podkladů, na jejichž základě o obnově řízení rozhoduje, neplyne žádná skutečnost, která by možnost nápravy porušení navrhovatelčina práva na účinné vyšetření jí tvrzených skutečností jednoznačně vylučovala. Na žádnou takovou skutečnost neupozornily ani orgány činné v trestním řízení v nyní poskytnutých vyjádřeních k návrhu na obnovu řízení. Jejich tvrzení, že jednání vedlejšího účastníka nelze podřadit pod skutkovou podstatu žádného trestného činu, nebo že je protiprávní jednání promlčeno, jsou za daných okolností předčasná. Takové závěry je možno vyslovit poté, kdy budou řádně zjištěny a vyhodnoceny všechny relevantní skutkové okolnosti. Pokud byl znak bezbrannosti součástí skutkové podstaty a tehdejší judikatura soudů ukládala orgánům činným v trestním řízení jej vyhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 995/2010 ze dne 1. 9. 2010, zmíněné ESLP pod bodem 24), nelze požadavek na vypořádání se s tvrzením navrhovatelky o naplnění tohoto znaku považovat za překvapivý či dokonce nepřípustný.

32. Ústavní soud podotýká, že otázky týkající se např. případného promlčení trestního stíhání a podobných skutečností, které by vylučovaly další průběh prověřování a činily jej tak nepřípustným, není možno ze strany Ústavního soudu v řízení o povolení obnovy řízení posoudit. I zodpovězení těchto skutečností vyžaduje skutková zjištění týkající se období od údajného spáchání činu do dnešní doby.

33. Navrhovatelce bylo ESLP přiznáno odškodnění ve výši 25 000 €. Jedná se bezesporu o relativně vysokou částku. Ústavní soud však vzhledem k závažnosti výše uvedených porušení povinností orgánů činných v trestním řízení nedospěl k závěru, že poskytnutím této částky jsou následky porušení navrhovatelčiných práv dostatečně napraveny. Přihlédl i k tomu, že navrhovatelka svým procesním postupem dosáhla konstatování částečné důvodnosti svých námitek ze strany státního zastupitelství, další úkony trestního řízení však přesto neprobíhaly.

34. Ústavní soud tedy neshledal nepřípustnost návrhu na obnovu řízení a dále podle § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu posuzoval jeho důvodnost. Pro ni je klíčová odpověď na otázku, zda je usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v rozporu s rozhodnutím ESLP či nikoliv. VI. b) Posouzení důvodnosti návrhu

35. Jak je již zmíněno výše, Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 707/21 odmítl ústavní stížnost navrhovatelky částečně jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění Městského státního zastupitelství) a částečně jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR). Ústavní soud dospěl k závěru, že Městské státní zastupitelství se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami navrhovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že se stala obětí trestného činu, domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nimž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka.

Ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění se Ústavní soud ztotožnil se závěrem, že naplněny nebyly, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by vůči ní vedlejší účastník použil násilí k překonání fyzického odporu. Uzavřel, že Městské státní zastupitelství se nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do základních práv a svobod navrhovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla.

Ústavní soud v uvedeném usnesení dospěl k závěru, že právě vyrozuměním Městského státního zastupitelství bylo navrhovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policejního orgánu, který rozhodl o odložení věci navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož obětí měla být navrhovatelka. Tím bylo nepřímo zjištěno, že policejní orgán v rozporu s čl. 7 odst. 2 a čl.

10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy nedostál své povinnosti provést účinné vyšetřování. Protože napadeným vyrozuměním, kterým Městské státní zastupitelství posoudilo podnět k výkonu dohledu, již uvedené pochybení bylo zjištěno, nelze učinit závěr, že tímto vyrozuměním byla porušena uvedená základní práva navrhovatelky (bod 48 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21 ).

36. ESLP však ve svém rozhodnutí dospěl k závěrům, podle nichž orgány činné v trestním řízení pochybily při zjišťování všech podstatných skutečností a při náležitém výkladu skutkových podstat sexuálních deliktů. Nezohlednily platnou judikaturu týkající se projevení odporu oběti vztahující se k trestnému činu znásilnění. U trestného činu sexuálního nátlaku, dostatečně nesoustředily pozornost na stav závislosti, který byl pro posuzovanou věc relevantní, stejně jako vývoj vztahu mezi vedlejším účastníkem a navrhovatelkou v průběhu času. Orgány činné v trestním řízení podle názoru ESLP nezkoumaly vliv širších okolností, např. zneužití postavení, důvěryhodnosti a vlivu vedlejšího účastníka, psychický stav navrhovatelky, její pokusy o sebevraždu a hmotnou nouzi, které mohly pomoci konkrétně posoudit stěžovatelčinu mimořádnou zranitelnost. ESLP si povšiml, že Městské státní zastupitelství konstatovalo pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace trestného činu sexuálního nátlaku. Poznamenal však i to, že státní zástupkyně nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí z důvodu promlčení. Uzavřel, že příslušné orgány nepostupovaly při výkonu své pravomoci a z úřední povinnosti tak, aby byla navrhovatelčina hájitelná tvrzení prověřena, zhodnocena, vyvozena z nich odpovídající skutková zjištění a případně přiřazena správná právní kvalifikace jednání podezřelého. Orgány státu tím neposkytly účinnou ochranu navrhovatelce, což považoval za stav, který je v rozporu s pozitivními závazky vyplývajícími z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v její aplikaci.

37. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21 je ve smyslu § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Rozsudek ESLP na rozdíl od usnesení Ústavního soudu nastínil řadu dalších nedostatků v postupu příslušných orgánů státu při zjišťování všech podstatných skutečností a při náležitém výkladu skutkových podstat sexuálních deliktů. Odpovědi na otázky týkající se např. případného promlčení nelze nyní s ohledem na konstatované pochybnosti v řízení o povolení obnovy řízení zodpovědět. Částečné uznání pochybení policejního orgánu ze strany Městského státního zastupitelství nepředstavuje za tohoto stavu dostatečné zadostiučinění, jak jej konstatovalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21 . Takový závěr u navrhovatelky mohl vedle určité satisfakce, zároveň vyvolat i pocit frustrace z toho, že přes veškerou snahu její i příslušných orgánů státu k pojmenování protiprávního jednání, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud (z pohledu okamžiku vyrozumění Městského státního zastupitelství i oznámení usnesení Ústavního soudu zřejmě i definitivně) nedošlo. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá vývoj případu navrhovatelky, jakékoli úvahy v tomto směru by byly předčasné. Důvody pro zrušení usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 Ústavní soud shledal. V novém řízení bude mít prostor vycházet z právního názoru mezinárodního soudu (§ 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

38. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že všechny podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Proto návrhu vyhověl, obnovu řízení povolil a usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 zrušil.

39. Ústavní soud pro úplnost dodává, že toto rozhodnutí není v rozporu se sdělením ESLP uvedeným v závěru odůvodnění jeho rozhodnutí (bod 70), podle něhož mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka, a jeho závěry nelze vykládat jako výrok o vině nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování věci. Je otázkou členských států, jakým způsobem upraví v rámci národní legislativy postup k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu. Je zcela zřejmé, že ESLP tímto konstatováním nijak nevykládal podmínky stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu.

40. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), v obnoveném řízení o ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 27/25

[§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu].

41. Původní ústavní stížnost navrhovatelky bude tedy na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudců Tomáše Langáška, Josefa Fialy, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra

1. Ústavní soud v krátkém čase opět rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v případu týkajícím se účinného vyšetřování ve věci sexualizovaného násilí po odsuzujícím rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Z proti České republice ze dne 20. 6. 2024, stížnost č. 37782/21 a na něj navazující usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 7. 5. 2025 a nález sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025). Nyní posuzovaný rozsudek Y proti České republice se tomu předešlému podobá jen zdánlivě. Ve skutečnosti jde o případ zásadně odlišný. I zde je do určité míry přítomno riziko eroze ústavního pravidla nullum crimen sine lege, na které ve věci Pl. ÚS 2/25 upozorňovalo odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška. Kauza Y proti České republice a dnešní usnesení Ústavního soudu však přináší další závažná rizika oslabení ústavních garancí presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní vyplývajícího pravidla dokazování v trestním řízení in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného, viz § 2 odst. 5 trestního řádu).

2. Aby nám bylo správně rozuměno - netvrdíme, že tyto elementární ústavní garance Ústavní soud pošlapal svým dnešním usnesením, jímž povolil obnovu řízení a poněkud zbrkle zrušil své usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 ze dne 12. 10. 2021, kterým dříve odmítl ústavní stížnost stěžovatelky (nyní navrhovatelky) Y zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro zjevnou neopodstatněnost. Varujeme však před tím, že takovým následkům většina pléna Ústavního soudu neprozřetelně, vedena snad dobrými úmysly, dláždí cestu. Tomuto riziku jsme přitom mohli předejít, pokud bychom rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y proti České republice vzali jako jeho oprávněnou kritiku tuzemského trestněprávního systému, jenž do nedávné doby neumožňoval účinný postih nejrůznějších nekonsenzuálních sexuálních aktů, který Evropský soud pro lidská práva vyžaduje na základě výkladu pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy. Návrh na povolení obnovy tohoto konkrétního řízení jsme však pro nepřípustnost měli odmítnout, popřípadě pro nedůvodnost zamítnout. Nebylo třeba se obávat toho, že bychom se dostali do nežádoucího konfliktu s Evropským soudem pro lidská práva. Přiléhavě v duchu konceptu kriminalizace nekonsenzuálních sexuálních styků "Ne znamená ne" (viz bod 32 rozsudku Y proti České republice) totiž stačilo vzít vážně jeho vzkaz v bodě 70 jeho rozsudku, že jej nelze vykládat "jako výzvu k obnovení vyšetřování v této věci."

3. Uplatňujeme proto podle § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění usnesení, jímž Ústavní soud obnovu řízení o ústavní stížnosti, s perspektivou opětovného obnovení vyšetřování, v této věci povolil. Evropský soud pro lidská práva není nalézacím ani kasačním soudem

4. Snad netřeba zdůrazňovat, že Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem se zcela odlišnou rolí, funkcí a pravomocí oproti soudům vnitrostátním. Jeho úkolem není rozhodovat spory o právo nebo rozhodovat o vině a trestu za trestné činy ani v těchto věcech provádět instanční přezkum rozhodnutí vnitrostátních soudů, včetně ústavních soudů, s kasační pravomocí vůči jejich rozhodnutím, nýbrž dozírat na plnění závazků, které na sebe členské státy Rady Evropy, resp. signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod převzaly. V souladu s tímto vymezením sám Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že se zásadně nezabývá výkladem vnitrostátního práva (to je doménou vnitrostátních soudů), nýbrž pouze dopady takového výkladu, a teprve ty poměřuje se závazky plynoucími z Úmluvy pro stát jako celek (viz např. rozsudek velkého senátu Rohlena proti České republice z 27. 1. 2015, č. 59552/08, bod 51, či poradní posudek velkého senátu k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26. 4. 2022, bod 70). Proto ani Evropský soud pro lidská práva nemůže zavázat vnitrostátní soudy k tomu, aby určité ustanovení zákona interpretovaly konkrétním způsobem. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva opakovaně sám zdůrazňuje, že jeho úkolem zásadně není nahrazovat činnost vnitrostátních soudů jako další přezkumná instance a přezkoumávat detailně skutková zjištění a hodnocení důkazů (viz např. rozsudek Kohen a další proti Turecku z 10. 10. 2022, č. 66616/10, bod 59, či rozsudek velkého senátu Murtazaliyeva proti Rusku z 18. 12. 2018, č. 36658/05, bod 149). Za případné porušení práv garantovaných Úmluvou pak činí odpovědným stát jako celek bez ohledu na to, který vnitrostátní orgán konkrétně porušení způsobil, jak k tomu došlo a kdo z toho měl či neměl prospěch.

5. Pro stát je samozřejmě rozsudek Evropského soudu pro lidská práva závazný a je povinen jej respektovat a vykonat. Koneckonců je ku prospěchu všech osob v jurisdikci České republiky, aby - pokud je to možné - byly i vnitrostátně následky porušení základních práv a svobod napraveny, systémově i v individuální rovině. Pro ten účel Ústava České republiky svěřuje právě Ústavnímu soudu pravomoc rozhodnout o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky], což může být podle příčiny buď zahájení řízení o kontrole norem (tedy o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu) na návrh vlády, anebo právě rozhodnutí o návrhu stěžovatele o obnově řízení a zrušení rozhodnutí Ústavního soudu, jež se ocitlo v rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva.

6. Tento nezbytný mezikrok není samoúčelný. Ústavní soud, který je uvnitř státu nejvyšším garantem ústavnosti a ústavně zaručených základních práv a svobod, nese vlastní nedělitelnou odpovědnost za to, jak se závěr mezinárodního soudu promítne do právního řádu České republiky a do osudů fyzických a právnických osob nacházejících se v jeho jurisdikci, v systémové i individuální rovině. Vzhledem k jejich komplexnosti a provázanosti se totiž základní práva a svobody mohou ocitat v kolizi s jinými základními právy a svobodami jiných osob či s ústavou chráněnými veřejnými statky. Tento aspekt přitom Evropský soud pro lidská práva nemůže dost dobře v úplnosti postihnout, neboť se zabývá jen tvrzeným porušením Úmluvou garantovaných práv a svobod stěžovatele, který se na něj obrátí se stížností, tedy primárně z jeho perspektivy, proti níž oponentně klade toliko vyjádření vlády jako reprezentantky žalovaného státu. Nemá k dispozici kompletní spisovou dokumentaci z vnitrostátního soudního řízení, nemá ani znalost vnitrostátního práva (pokud jde o ně, na evropský soud se neuplatní zásada iura novit curia, tedy soud zná právo), leccos se navíc může takříkajíc "ztratit v překladu" do jednacích jazyků Evropského soudu pro lidská práva a další riziko zkreslení přirozeně přináší rozhodování soudců z odlišných právních systémů a kultur. S účastníky, stranami či vedlejšími účastníky vnitrostátních řízení, z nichž vzešla stížnost, Evropský soud pro lidská práva nijak nejedná (nejsou účastníky řízení před ním) a jejich perspektivu, natožpak jejich práva v zásadě nebere v potaz (jen abstraktně či zprostředkovaně prostřednictvím oponentury vlády), přestože mohou být v důsledku jeho rozhodnutí, promítnou-li se dále dovnitř právního řádu, zásadním způsobem dotčena. Je to tedy právě rozhodování Ústavního soudu o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu (zde Evropského soudu pro lidská práva), při němž se dotčení jejich práv, často také základních práv a svobod, zhmotňuje.

7. Role Ústavního soudu proto nesmí spočívat v mechanickém "překlopení" odsuzujícího rozsudku Evropského soudu pro lidská práva do vnitrostátního práva či v automatickém dodání kasační pravomoci, kterou evropský soud disponovat nemůže, nýbrž v jeho "překladu", tedy zprostředkování jeho významu a smyslu tak, aby v tuzemském právním řádu působil kladně a přirozeně, nikoli jako cizorodý import, a nenapáchal víc škody než užitku. Máme za to, že Ústavní soud uvedeným způsobem v tomto případě nepostupoval. Důkazní nouze a presumpce neviny

8. Zejména skutkové rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jakým je i Y proti České republice, bychom měli při rozhodování o opatřeních k jejich provedení interpretovat a aplikovat obezřetně v souladu s jeho odlišnou rolí mezinárodního, nikoli vnitrostátního ústavního a již vůbec ne nalézacího trestního soudu. A byť by si některé formulace evropského soudu v této věci - izolovaně a mimo kontext posuzováno - mohly vysloužit kritiku, že je jeho přístup pokrytecký, protože mu jde o spravedlivý proces jen verbálně, ve skutečnosti však vyvíjí tlak na odsouzení konkrétního pachatele nekonsenzuálního sexuálního styku bez ohledu na hmotné právo a zjištěný skutkový stav, měli jsme se přiklonit k interpretaci, která odlišnou roli Evropského soudu pro lidská práva respektuje a přiznává mu správný význam.

9. Když tedy Evropský soud pro lidská práva ve svých rozsudcích říká že "jeho judikatura od roku 2003 zavazuje státy k tomu, aby účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené stěžovatelkou" a že vnitrostátní soudní orgány "nesmí v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob" (body 58, 59 a 70 rozsudku Y proti České republice), byl by zásadní omyl číst tyto věty doslova a bez kontextu jako pokyn či tlak na odsouzení domnělého pachatele za každou cenu. Evropský soud pro lidská práva zde nepochybně toliko vyslovuje existenci pozitivního závazku státu k přijetí odpovídajícího trestního zákona, který takové útoky umožní kriminalizovat, jako primárního předpokladu pro uplatňování celého trestněprávního systému. Odpovídající definice skutkových podstat trestných činů jsou s ohledem na zásadu legality jeho nezbytným předpokladem (čl. 7 Úmluvy nullum crimen sine lege praevia et certa), bez nich nikoho kriminalizovat nelze.

10. Většina pléna Ústavního soudu však s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva zachází, jako by šlo o rozhodnutí trestního odvolacího soudu, a redukuje význam Ústavního soudu na instančně podřízený soud, který jen jeho závěry mechanicky překlápí do nižších pater systému. Svědčí o tom zejména body 28 a 36 odůvodnění usnesení, rekapitulující skutková a právní zjištění evropského soudu, z nichž se zdá, jakoby tuzemské orgány zavázal k jiné interpretaci vnitrostátního práva (což mu, jak uvedeno výše, i podle jeho vlastní judikatury nepřísluší), a dokonce přímo k určitému hodnocení provedených důkazů, aniž by je sám (v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti a ústnosti) provedl a vyhodnotil.

11. Přitom jak osvědčil již Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 , vyšetřování tohoto případu se jednoduše ocitlo v důkazní nouzi - nepodařilo se prokázat, že by vedlejší účastník vůči navrhovatelce (za dobu cca 12 let, kdy k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo) vůbec kdy použil sílu či pohrůžku síly k překonání jejího odporu či zneužil její bezbrannosti. Tvrzení navrhovatelky o použití násilí nebo agrese i o tom, že projevovala slovní nebo fyzický odpor k sexuálním stykům, vedlejší účastník při výslechu popřel (viz bod 8 rozsudku Y proti České republice). Jiné důkazy (ani přímé, ani nepřímé) podporující verzi navrhovatelky se orgánům činným v trestním řízení navzdory jejich opakovanému úsilí, i s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula, získat nepodařilo. Kromě výslechu vedlejšího účastníka (i tím se tento případ odlišuje od kauzy Z proti České republice) byl v tomto případě vypracován i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a psychiatrie (dokonce na opakovanou žádost policie dvakrát doplněný), týkající se osoby navrhovatelky a následků tvrzeného jednání: znalkyně u navrhovatelky nezjistily syndrom týrané ženy ani duševní poruchu, jež by se rozvinula na podkladě vnějších stresových faktorů či v jejímž důsledku by byla výrazně manipulovatelná, ani posttraumatickou stresovou poruchu. Naopak znalkyně dospěly k závěru, že i když byl vztah navrhovatelky k vedlejšímu účastníkovi ambivalentní, byla schopna jasně projevit nesouhlas s jeho jednáním (body 9 a 11 rozsudku Y proti České republice).

12. Ve skutečnosti zde tedy vůbec nejde o případ, v němž by hrála hlavní roli nedostatečná úprava trestního zákona, která trestný čin znásilnění donedávna podmiňovala aktivní fyzickou obranou oběti (tedy znásilnění definovaného jako vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku násilím, pohrůžkou bezprostředního násilí nebo zneužitím bezbrannosti dle § 241 odst. 1 trestního zákona platného do konce roku 2009), zatímco trestní zákon měl - podle požadavku Evropského soudu pro lidská práva - kriminalizovat jakýkoliv nekonsenzuální sexuální akt (v duchu konceptu "Ne znamená ne"). Ke vznesení obvinění z trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení scházely nejen důkazy o tom, že vedlejší účastník použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil bezbrannosti navrhovatelky (ve smyslu definice znásilnění před rokem 2010 i po něm), ale vůbec o tom, že nešlo o konsenzuální sexuální styk. Proto ani nemohou být relevantní odkazy evropského soudu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozšiřujícího výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění.

13. Jinými slovy, případ pro nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě. Orgány činné v trestním řízení měly v podstatě jen tvrzení proti tvrzení, přitom není žádný právní důvod, který by je bez dalších důkazů opravňoval upřednostnit tvrzení domnělé oběti proti tvrzení domnělého pachatele. Ústavněprávní pravidlo presumpce neviny a důkazní standard in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) to ani neumožňují (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, bod 50).

14. Na tom nic nemění pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace. Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Právní řády našeho civilizačního okruhu stojí na zásadě "raději zprostit deset viníků, než nechat trpět jednoho nevinného" (takto W. Blackstone. Commentaries on the Laws of England in Four Books. Vol. 2. Book IV. Philadelphia: J. B. Lippincott, 1893, s. 357: the law holds that it is better that ten guilty persons escape than that one innocent suffer); podobně římskoprávní zásada citovaná Ulpiánem satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari - je vhodnější ponechat čin viníka nepotrestán než odsoudit nevinného [Digesta Iustiniani D. 48, 19, 5pr (Ulp. de off. procons.)], převzatá i Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho Právech městských království českého z konce 16. stol. (viz M. Skřejpek. Římskoprávní zásady v Koldínově díle "Práva městská království českého". Všehrd, 2010, ISSN 1210-5740, s. 13-21, pozn. 64).

15. Pokud Evropský soud pro lidská práva, a nyní i Ústavní soud, zmiňují závěr městského státního zastupitelství při výkonu dohledu z roku 2021, které konstatovalo pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace tvrzeného jednání, nutno zdůraznit, že se to netýkalo zločinu znásilnění (ani postaru, ani ponovu), nýbrž nového trestného činu (přečinu) sexuálního nátlaku, který zavedl trestní zákoník až od roku 2010 (§ 186 trestního zákoníku). Ten už (při potlačení významu konsensu) umožňoval postihnout pachatele, který přiměje jiného k sexuálnímu styku zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, tedy - i s ohledem na limitovaná skutková zjištění v dané věci - nevylučoval vznesení obvinění vůči vedlejšímu účastníku z tohoto přečinu (nikoli však mnohem závažnějšího zločinu znásilnění). Jak však uvedlo městské státní zastupitelství v roce 2021 i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v témže roce, i při takové kvalifikaci (s výhradou, že byla stále jen teoretická) již došlo k zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let.

16. Bylo-li promlčeno v roce 2021, tím spíše je promlčeno teď, v roce 2025. Nynější závěr Ústavního soudu, že "odpovědi na otázky týkající se např. případného promlčení nelze nyní s ohledem na konstatované pochybnosti v řízení o povolení obnovy řízení zodpovědět" (bod 37 a podobně i bod 32 usnesení pléna), je zjevně alibistický. Stejně tak nelze bagatelizovat význam povolení obnovy řízení s tím, že o nic zásadního nejde a že se pouze otevírá prostor pro nové přípravné řízení, přičemž Evropský soud pro lidská práva ani Ústavní soud nerozhodují o vině s konečnou platností. To jistě ne. Jestliže však věc byla již třikrát, při aktivním dozoru státního zastupitelství, pro nedostatek důkazů policií odložena, naposledy v roce 2017, nadto dohledové městské státní zastupitelství konstatovalo zánik trestnosti, další otevření případu bez jakýchkoli nových důkazů může být nejen orgány činnými v trestním řízení chápáno jako nepřímý (a neupřímný) tlak na kýžený výsledek.

17. Není přitom zřejmé, co dalšího by při obnovení vyšetřování po dalších 8 letech měla policie zjišťovat a objevit. Důkazy proti domnělému pachateli si jednoduše vymyslet nesmí. I domnělý pachatel má svá základní práva, i jemu svědčí požadavky na právní jistotu, mimo jiné nebýt opakovaně popotahován kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Svědčila a svědčí mu presumpce neviny. Jakkoli Ústavní soud jindy a jinak poukazuje na oprávněné zájmy obětí sexuálně motivovaných násilných trestných činů i systémové dluhy vůči nim, měl by si dát velký pozor na to, aby ani v nejmenším nevyvolával dojem, že se nyní za každou cenu hledají možnosti, jak domnělé pachatele odsoudit nebo alespoň obvinit.

18. Domnělého pachatele nelze obvinit, natož obžalovat, v pochybnostech, bez důkazů, či za zjevně promlčený trestný čin (viz § 2 odst. 5, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 trestního řádu); i Evropský soud pro lidská práva uznává, že právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obviněného podle článku 7 Úmluvy (viz cit. poradní posudek č. P16-2021-001, bod 66). Sám Ústavní soud by se měl důsledně vyvarovat formulací, které by mohly být chápány jako předpojaté a jimiž by mohl zpochybnit svou nestrannost, jako např. v bodě 37 usnesení pléna, že "částečné uznání pochybení policejního orgánu ze strany městského státního zastupitelství nepředstavuje za tohoto stavu dostatečné zadostiučinění, jak je konstatovalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21 . Takový závěr u navrhovatelky mohl vedle určité satisfakce zároveň vyvolat pocit frustrace z toho, že přes veškerou snahu její i příslušných orgánů státu [sic!] k pojmenování protiprávního jednání, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud ... nedošlo." Neblahý dojem z této formulace nezachrání ani navazující disclaimer, že "Ústavní soud tímto nijak nepředjímá vývoj případu navrhovatelky, jakékoli úvahy v tomto směru by byly předčasné.".

19. Dlužno dodat, že představa navrhovatelky, že by mohla dosáhnout satisfakce "pojmenováním protiprávního jednání podezřelého" (viz bod 16 usnesení pléna rekapitulující její argumentaci), aniž dojde k jeho pravomocnému odsouzení, je nerealizovatelná právě pro kardinální význam presumpce neviny garantované ústavně (čl. 40 odst. 2 Listiny) i v Úmluvě (čl. 6 odst. 2), jak nás ostatně Evropský soud pro lidská práva zcela nedávno upozornil - viz rozsudek Machalický proti České republice ze dne 10. 10. 2024, č. 42760/16, zejména body 48 a 49. Ústavní soud by neměl navrhovatelku, resp. jejího právního zástupce, v této nereálné naději utvrzovat. "Ne" Evropského soudu pro lidská práva znamená "ne"

20. Nicméně, Evropský soud pro lidská práva shledal porušení práva navrhovatelky na účinné vyšetřování a tento závěr je třeba tak jako tak respektovat. Co se stalo, nelze odestát, a někdy jsou vskutku situace, které již napravit nelze vůbec nebo jen zcela obtížně (či jen za cenu vytvoření nových křivd či škod, lidských anebo právních). Pro takové situace má i Evropský soud pro lidská práva nástroj v podobě konstatování porušení Úmluvy za současného přiznání peněžitého spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva přitom logicky, i podle výslovného znění tohoto článku, přihlíží k tomu, jak může být s věcí dále naloženo, zda je možné porušení práva, resp. újmu jím způsobenou, ještě nějak účinně v navazujícím vnitrostátním řízení odčinit (viz např. rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii z 13. 7. 2000, č. 39221/98, bod 250). V této souvislosti lze poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva navrhovatelce (stejně jako o půl roku dříve v případu Z proti České republice) za porušení pozitivních závazků státu přiznal 25 000 € (oproti požadovaným 30 000 €). Pro srovnání, v rozsudcích, na něž odkazoval v bodě 56, přiznal dotčeným osobám 8 000 € (M. C. proti Bulharsku ze 4. 12. 2003, č. 39272/98), 9 000 € (M. G. C. proti Rumunsku z 15. 3. 2016, č. 61495/11), 12 700 € (Z proti Bulharsku z 28. 5. 2020, č. 39257/17), 12 000 € (J. L. proti Itálii z 27. 5. 2021, č. 5671/16), a 20 000 € (B. V. proti Belgii z 2. 5. 2017, č. 61030/08). Je zřejmé, že zadostiučinění přiznané navrhovatelce bylo nad poměry velmi vysoké, což podporuje závěr, že Evropský soud pro lidská práva nepředpokládal, že v tomto konkrétním případě lze na vnitrostátní úrovni ještě něčeho účinně dosáhnout nad rámec konstatování porušení a přiznání zadostiučinění, a to navzdory tomu, že v České republice máme zakotvenu obecnou možnost obnovy řízení před Ústavním soudem, jejímž prostřednictvím dokonce lze znovu otevřít již pravomocně skončená trestní řízení.

21. Ostatně to Evropský soud pro lidská práva i jednoznačně vyjádřil v bodě 70 rozsudku Y proti České republice, že "mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka (viz M. C. proti Bulharsku ...), a jeho výše uvedené konstatování tak nelze vykládat jako výrok o vině P. J. nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci."

22. Tento vzkaz našeho evropského partnera jsme přitom měli vzít doslovně a vážně. Nejde totiž o obvyklé konstatování či obecné vyjádření samozřejmého, tedy že Evropský soud pro lidská práva není trestním soudem a nerozhoduje o vině a trestu domnělého pachatele. Evropský soud pro lidská práva tak samozřejmě neukládá (ani nemůže), jak má být s věcí v členském státě dále naloženo, nicméně občas to alespoň "diplomaticky" naznačí a zde to přitom učinil adresně. Navíc v žádném z citovaných rozsudků, na něž v této věci odkazoval, obdobně konkrétní vzkaz k možnosti obnovit vyšetřování nevyslovil (ve věci M. C. proti Bulharsku uvedl jen v obecné rovině, že se nevyjadřuje k vině pachatelů), identická formulace se objevuje pouze v rozsudku Z proti České republice, které Ústavní soud již přiznal jiný význam. Vynikne to i ve srovnání s jinými případy, kdy naopak Evropský soud pro lidská práva indikoval, že by bylo namístě využít vnitrostátní mechanismy k nápravě porušení Úmluvy, jichž si je samozřejmě vždy vědom (viz např. rozsudek Melgarejo Martinez De Abellanosa proti Španělsku ze 14. 12. 2021; č. 11200/19, bod 48), či naopak kdy podobně jako v našem případě po obnově vyšetřování výslovně nevolal (viz např. rozsudek Henryk Urban a Ryszard Urban proti Polsku z 30. 11. 2010, č. 23614/08, body 56 a 66).

23. Většina pléna Ústavního soudu má nepochybně pravdu v tom, že svým konstatováním v bodě 70 rozsudku Y proti České republice Evropský soud pro lidská práva nevykládal podmínky pro obnovu řízení stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu (viz bod 39 usnesení pléna). Škoda jen, že Ústavní soud nebyl stejně důsledný, když nekriticky považoval jeho závěry za závazný výklad konkrétních ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku.

24. Ústavní soud měl vzít v úvahu i to, že v mezidobí nálezem sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025 vyhověl navrhovatelce ve věci promlčení náhrady újmy způsobené odložením dané trestní věci. Jak je zřejmé z rozsudku Y proti České republice (viz jeho body 22 a 43), skutečnost, že se pro zmeškání promlčecí lhůty stěžovatelka nemohla domoci náhrady této újmy, považoval Evropský soud pro lidská práva za relevantní. Tím, že Ústavní soud citovaným nálezem otevřel navrhovatelce možnost uplatnit tento svůj další nárok (vedle již spravedlivého zadostiučinění přiznaného rozsudkem evropského soudu), jsou tvrzené následky porušení jejího práva na provedení účinného vyšetřování dalším způsobem napraveny. Spravedlnost pro oběti nesmí být nespravedlností vůči obviněným

25. Shrnuto a podtrženo, většina pléna Ústavního soudu rozsudek Y proti České republice interpretuje způsobem, který ve skutečnosti jde proti ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho roli a funkci jakožto mezinárodního soudu. Pokud by je vzala náležitě v úvahu, dospěla by k závěru, že obnova řízení je ve smyslu § 119a zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť následky porušení lidského práva nebo základní svobody (zdůrazňujeme, že nikoli tvrzeným skutkem domnělého pachatele, ale nesplněním pozitivního závazku státu) byly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění navrhovatelce a vedle toho bylo nápravy dosaženo dodatečným splněním pozitivního závazku státu přijmout odpovídající trestní zákon, který již umožňuje efektivní postih typově obdobných jednání, které popsala navrhovatelka, jakkoli v jejím případě to už nebylo pro absenci důkazů možné vzhledem ke kardinálnímu významu ústavní garance presumpce neviny a z ní vyplývajícího důkazního standardu in dubio pro reo a koneckonců i pro nepochybné promlčení trestní odpovědnosti domnělého pachatele. Spravedlnost pro oběti nelze stavět na nespravedlnosti vůči obviněným.

26. Ve světle všeho uvedeného se může jevit už jen jako podružnost, že plénum Ústavního soudu ani nezohlednilo, že původní ústavní stížnost stěžovatelky, jak je zřejmé z usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 , byla zčásti, v níž směřovala proti usnesení policie z roku 2017 o odložení věci, nepřípustná, protože stěžovatelka proti němu nepodala stížnost podle § 159a odst. 7 trestního řádu, tedy nevyčerpala procesní prostředek k nápravě (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Evropský soud pro lidská práva sice tuto skutečnost nepovažoval za významnou z hlediska posouzení přijatelnosti stížnosti k evropskému soudu, nicméně i v tomto případě platí, že podmínky přijatelnosti stížnosti podle Úmluvy si posuzuje Evropský soud pro lidská práva autonomně, stejně jako si autonomně posuzuje Ústavní soud podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Není to zjevně totéž a nehledě na to, Evropský soud pro lidská práva není oprávněn interpretovat vnitrostátní zákon, který nadto ani nijak neaplikuje (zákon o Ústavním soudu). Závěr Ústavního soudu o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti Evropský soud pro lidská práva ostatně z hlediska Úmluvy nijak neposuzoval, natož aby v něm shledal její porušení.

27. Pokud tedy Ústavní soud obnovu řízení povolil a zrušil své usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 jako celek, šel nad rámec toho, v čem shledal Evropský soud pro lidská práva porušení práv stěžovatelky. Její ústavní stížnost, o které nyní bude Ústavní soud v obnoveném řízení znovu rozhodovat, nepřestala být vůči usnesení policejního orgánu nepřípustnou. Návrh na obnovu řízení proto ani nebyl důvodný. V Brně 10. 9. 2025 Tomáš Langášek Josef Fiala Dita Řepková Jan Wintr

70. Ústavní soud si je vědom své role strážce ústavnosti. V kontextu práva na účinné vyšetřování, které přísluší obětem trestné činnosti, kontroluje respektování ústavně zaručených práv. Ochranu "prosté" zákonnosti zaručují obětem orgány činné v trestním řízení. Tyto orgány proto mají poslední slovo tam, kde nejde o základní práva a svobody, ale o dodržování pravidel podústavních. Ústavní soud si nemůže uzurpovat Ústavou svěřenou pravomoc státních zastupitelství zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení. Není vrchním dohlížitelem nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení, který do přípravného řízení volně intervenuje a supluje úvahy příslušných orgánů ve všech věcech, které spadají do působnosti práva trestního [srov. nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24 , bod 42, obecně k povinnosti ctít základní zásady rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány státu v nálezu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), bod 45]. VI. 3. Posouzení projednávané věci

71. Stěžovatelka v nyní posuzované věci tvrdila porušení čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 3 a 8 Úmluvy tím, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování jednání vedlejšího účastníka, a to z pohledu důkladnosti a dostatečnosti.

72. Stěžovatelka se domáhala zejména toho, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly jejím nesouhlasem se sexuálními aktivitami vedlejšího účastníka. Tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly znaky skutkových podstat úzce a v rozporu s Listinou, Úmluvou, judikaturou soudů i navazující judikaturou ESLP (zejm. M. C. proti Bulharsku), její argumenty nevypořádaly, neprovedly důkladnější dokazování a prověřování tak nebylo dostatečné.

73. Stěžovatelka poskytla orgánům činným v trestním řízení tvrzení zejména ohledně toho, za jakých okolností vedlejší účastník k sexuálním praktikám vůči ní přistupoval a jak na ně reagovala. Konkrétně uvedla, že ji vedlejší účastník při provádění sexuálních praktik zamkl, natlačil do rohu, silou ji tam držel a vedl její ruku při vlastní masturbaci. Některým praktikám vyhověla, protože z něj měla strach. K atakům podle ní docházelo se vzrůstající intenzitou. Dále uvedla, že vedlejší účastník jí říkal, že je jeho "duchovní dcerka" a donutil ji odpřisáhnout, že to nikomu neřekne. Podle něj by jí stejně nikdo neuvěřil a všichni by vinili ji. Při souloži a každém sexuálním ataku vedlejšího účastníka se podle vlastních slov stěžovatelka zpočátku bránila slovně i fyzicky. Projevovala nesouhlas, plakala a nejdříve i křičela, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Snažila se mu vysmeknout. Podle stěžovatelky byl vedlejší účastník i přes svůj věk (nar. 1945) silnější a její odpor vždy překonal. Pokud vzdorovala, připomínal jí svou pomoc jí a její rodině i možnost ukončení podpory z jeho strany. Postupem času otupěla, neboť nemělo smysl se bránit. Cítila stále se prohlubující pocit viny a studu. Vedlejší účastník se k sexuálním stykům se stěžovatelkou až na výjimky doznal, přikládal jim však jiný význam. K jednání podle něho docházelo dobrovolně, jakékoli násilí popřel. Stěžovatelka mu podle jeho slov projevovala náklonnost i psaním písemností, které vedlejší účastník v kopiích doložil.

74. Dále stěžovatelka uvedla podrobnosti týkající se své závislosti na vedlejším účastníkovi. Byla na něm v duchovním směru odkázána, důvěřovala mu a byl pro ni autoritou. Vysvětlila, proč postavení duchovního otce a zpovědníka zahrnovalo velkou míru kontroly a dohledu, proč se cítila odkázaná na jeho vůli a proč byla vůči němu omezena ve svobodě rozhodování.

75. Tvrzení stěžovatelky obstojí jako tzv. hájitelné. Ústavní soud uvádí (aniž by jakkoli hodnotil jednotlivé důkazy či předjímal procesní vývoj věci), že z vyžádaného policejního spisu vyplynulo, že její tvrzení není a priori nedůvěryhodné či nepravděpodobné. Je dostatečně konkrétní a možné i časově. Shodná tvrzení stěžovatelky, vedlejšího účastníka a svědků i listinné důkazy vztahující se k některým pro věc důležitým skutečnostem závěr o hájitelnosti tvrzení jen prohlubují.

76. Stěžovatelka tedy vznesla hájitelná tvrzení na poli čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, resp. 3 a 8 Úmluvy, která se vztahovala k prokazování relevantních znaků skutkových podstat v té době aplikovatelných trestných činů znásilnění a sexuálního nátlaku.

77. Příslušným orgánům činným v trestním řízení tak vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Jak plyne z rekapitulovaného rozsudku ESLP, orgány činné v trestním řízení požadavku na důkladné a dostatečné vyšetřování nedostály. Konkrétně jde o požadavek důkladného vyšetření všech skutkových okolností týkajících se naplnění znaku násilí (v souvislosti s trestným činem znásilnění) a důkladného vyšetření všech skutkových okolností týkající se naplnění znaku závislosti a zranitelnosti, jehož nedostatečnost částečně uznalo i městské státní zastupitelství (v souvislosti s trestným činem sexuálního nátlaku, případně jeho závažnější skutkové podstaty - bod 64 rozsudku). Ústavní soud je z těchto závěrů ESLP v obnoveném řízení o ústavní stížnosti povinen vycházet (§ 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu). VI. 3. a) Znak násilí, závislosti a bezbrannosti

78. V oblasti sexuálního násilí zaujímá ESLP konstantní názor, podle kterého z pozitivních závazků státu podle čl. 3 a čl. 8 Úmluvy vyplývá požadavek účinně potírat veškeré nekonsenzuální sexuální jednání včetně toho, ve kterém chybí prvek fyzického odporu oběti. Tento obecný závěr pak ESLP rozvádí v každém rozsudku s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti té které věci (srov. např. bod 162 rozsudku ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, bod 56 rozsudku ze dne 19. 3. 2019, E. B. proti Rumunsku, č. 49089/10, bod 67 rozsudku ze dne 28. 5. 2020, Z. proti Bulharsku, č. 39257/17, nebo bod 68 rozsudku ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21).

79. Těžiště potírání sexualizovaného násilí leželo podle relevantní právní úpravy platné do 31. 12. 2024, k níž se bude vztahovat následující odůvodnění, v ustanoveních § 185 (trestný čin znásilnění) a § 186 (trestný čin sexuálního nátlaku) trestního zákoníku. Trestní zákoník uvádí pojmy násilí, zneužití bezbrannosti a závislosti jako znaky uvedených trestných činů. Ústavní soud proto považuje za nutné krátce analyzovat právní úpravu a judikaturu vztahující se k těmto znakům.

80. Za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V teorii se rozlišuje pojem násilí ve dvou formách, a to násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), a násilí ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku. Ten však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, nicméně je ovlivněna prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele). Násilí je naplněno i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006). Samotný text § 185 trestního zákoníku slovo odpor neobsahuje. Dispozice právní normy je vyjádřená slovesem "donutí", které nutně předpokládá nějaký druh negativního mentálního vztahu donucované osoby k vnucené aktivitě. Kladení odporu je však podstatně závažnější formou takového vztahu.

81. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 450/2017 bylo posuzováno jednání mezi obviněným v pozici administrátora farnosti či kaplana a s církví úzce spjatými poškozenými - kostelnicí a osobou zvažující vstup do kláštera. Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění dovolání zdůraznil význam specifické povahy takového vztahu. Považoval za významnou okolnost soudy dovozenou závislost poškozených žen na obviněném, jeho důvěryhodnost a vliv vyplývající z jeho postavení kaplana římskokatolické církve, v důsledku čehož nemusel vynaložit k překonání jejich odporu intenzivní násilné jednání. Na základě toho vyjádřil přesvědčení, že v těchto případech byl naplněn znak užití násilí a jednání obviněného bylo namístě kvalifikovat nikoli jen jako trestný čin sexuálního nátlaku, nýbrž jako trestný čin znásilnění. Přestože v dané věci vzhledem ke skutkovým okolnostem věci Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce nevyhověl, lze konstatovat, že hodnocení vztahu mezi duchovním a jeho svěřenci bylo v rámci soustavy státního zastupitelství při posuzování trestného činu znásilnění považováno za zcela relevantní a důležité. Z právní úpravy skutkových podstat znásilnění podle trestního zákoníku nelze nalézt rozumný důvod k plošnému odmítnutí aplikace těchto závěrů (srov. nález Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025 - Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Z. proti ČR - účinné vyšetřování znásilnění a pohlavního zneužívání ze strany duchovního, body 63, 64).

82. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) není nezbytné, aby poškozená osoba kladla intenzivní fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Výsledkem použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je donucení poškozeného k pohlavnímu styku. Z hlediska donucení není podstatné, zda oběť kladla pachateli či pachatelům odpor či od kladení odporu upustila jak v průběhu útoku, tak ihned na jeho počátku pro jeho zjevnou beznadějnost, např. v důsledku zjevné fyzické převahy útočníka, popř. s ohledem na hrozbu zbraní. Oběť může také upustit od kladení odporu s ohledem na své vyčerpání či odůvodněný strach či obavu z pachatele či pachatelů; postačuje, pokud si pachatel musel být vědom nevole (nesouhlasu) této osoby s jeho jednáním. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 294/2014; dále také Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2324 - 2348). Svou roli mohou hrát i tělesné proporce obou osob nebo skutečnost, že napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené osoby znám (srov. R 63/1978). Pohrůžka jiné těžké újmy zahrnuje ostatní prostředky donucení než násilí nebo pohrůžku násilí. Může zahrnovat újmu majetkovou i nemajetkovou.

83. O zneužití bezbrannosti půjde v situaci, kdy je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna projevit či klást dostatečný odpor jeho jednání. Důvodem může být zranění, spoutání, vysoký věk, vyčerpanost, vliv alkoholu, hluboký spánek. Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu tzv. bezbrannosti psychické se nacházejí osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo v takovém stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě vyhodnotit a přiměřeně a logicky reagovat (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2324 - 2348).

84. Nutnost širšího pojetí nad rámec absolutní bezbrannosti judikatura zmiňovala již za účinnosti trestního zákona z roku 1961. Bylo vedeno snahou ochránit i osoby, které nejsou v konkrétní situaci schopny rozhodovat svobodně o svém pohlavním a sexuálním životě vůbec, nebo tato jejich schopnost je významně snížena. O naplnění znaku bezbrannosti lze i podle závěrů starší judikatury uvažovat v případě zneužití stavu závislosti a vlivu kněze vůči věřící z jeho farnosti, jak uvádí nález ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 2/25 bod. 65 ve věci, v níž ESLP vydal rozsudek Z. proti České republice. Podle tohoto nálezu dřívější judikatura nebránila znak zneužití bezbrannosti shledat i v případech snížení obranyschopnosti jedince způsobené pouze z důvodu psychologické reakce na sexuální napadení (srov. bod 59 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011 a usnesení ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1279/2013).

85. Ústavní soud výše uvedené závěry shrnuje tak, že z judikatury k § 185 trestního zákoníku dostupné v době posuzování věci orgány činnými v trestním řízení nelze dospět k závěru, že by byl trestněprávní postih nekonsenzuálního sexuálního jednání bez projevení odporu vysoké intenzity jako znásilnění vyloučen. Zároveň měly orgány činné v trestním řízení k dispozici rozhodnutí vrcholných soudů, která se vymezovala proti omezenému hodnocení bezbrannosti pouze na případy, jež byly starší judikaturou uváděny jako příklady tzv. absolutní či fyzické bezbrannosti. Zásadní roli jistě hrají všechny podstatné okolnosti případu. Podřazení zjištěného skutkového stavu pod konkrétní skutkovou podstatu je závislé na výkladu právních pojmů, který se může v soudní praxi v čase ustalovat. V daném případě se však zcela jistě nejedná o neurčitost v míře porušující zásadu nullum crimen sine lege certa. Ochrana obětí nekonsenzuálního sexuálního jednání byla i podle uvedeného ustanovení v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení možná.

86. Ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu městské státní zastupitelství uvedlo, že vedlejší účastník nemohl z projeveného nesouhlasu stěžovatelky dovodit jeho vážnost, a proto nejednal v úmyslu donutit stěžovatelku k pohlavnímu styku násilím. V další části odůvodnění (vztahující se více k trestnému činu sexuálního nátlaku) však uvádí, že vedlejší účastník si byl negativního postoje k sexuálním praktikám velmi dobře vědom, stejně tak si uvědomoval i její závislost na jeho osobě jako duchovní autoritě a jeho finanční pomoci. Vztahu odkázanosti a zásadního vlivu a důvěry v něj a svého postavení však zneužil k dosažení svého cíle a ve svůj prospěch. Městské státní zastupitelství ohledně znaku násilí jakožto objektivní stránky trestného činu neshledalo jeho naplnění, neboť nelze jednoznačně dospět k závěru, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku. Projevení odporu i nesouhlasu přitom stěžovatelce uvěřilo, intenzivní fyzický odpor však údajně poškozená neuváděla. Uzavřelo, že vlivem závislosti vedlejší účastník fyzický odpor stěžovatelky nemusel překonávat, neboť jeho jednání strpěla. Zároveň uvedlo, že právě délka popisovaného počínání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, po kterou využíval její závislosti (od roku 2002 do roku 2014), svědčí o jeho vysoké závažnosti.

87. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka trpěla již od útlého dětství poruchou osobnosti, která vyústila až v sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. Její rodina byla ve špatné sociální situaci, přičemž tíha jejího řešení ležela po dlouhý čas na stěžovatelce. Intenzita vztahu závislosti stěžovatelky mohla být podpořena zpočátku tvrzeními vedlejšího účastníka ohledně jeho snahy nahradit stěžovatelce nefunkční vztah s otcem (věkový rozdíl mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou je 39 let a v době, kdy se seznámili, byla stěžovatelka nezletilá) a v průběhu času umocněna soustavným připomínáním "dluhu", který stěžovatelce vznikl finanční a jinou podporou stěžovatelky a její rodiny ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka popisem její odkázanosti a projevované důvěry dokládala, že intenzita vztahu s ním byla mnohem vyšší. Vztah závislosti, dynamika vztahu a zranitelnost stěžovatelky mohly mít vliv na intenzitu jejího odporu v čase nebo mohly vyvolat i stav bezbrannosti.

88. Je zjevné, že v závěrech městského státního zastupitelství hrála roli absence doložení větší intenzity projeveného fyzického odporu kromě nesouhlasu projeveného pláčem a opakovanými prosbami a slabším fyzickým odporem, jejichž zjištění naopak konstatovalo. Odpor stěžovatelky, ačkoli nedosahoval větší intenzity, byl podle městského státního zastupitelství míněn vážně. Ani podle závěrů judikatury vztahující se k trestnému činu znásilnění přitom není nezbytné, aby poškozená osoba kladla intenzivní fyzický odpor. Pokud vyhodnotí intenzivnější obranu jako beznadějnou, postačí, pokud pachateli musela být zjevná vážně míněná nevole této osoby s jeho jednáním. Zjištěný stav silné závislosti, který mohl zapříčinit bezbrannost, nelze za daných okolností uvést jako argument, že násilí nebylo v relevantní intenzitě působeno vůbec. Odkaz na závislost nemůže podpořit tvrzení vedlejšího účastníka o nenásilném a zcela konsenzuálním průběhu intimních sblížení se stěžovatelkou.

89. Z odůvodnění městského státního zastupitelství není zřejmé, zda části hájitelných tvrzení stěžovatelky uvěřilo či je shledalo nevěrohodnými, v jakém rozsahu a proč. Stav její závislosti a silné zranitelnosti, které prohlásilo za zjištěný, zohlednilo výrazněji toliko ve vztahu k možnému spáchání trestného činu sexuálního nátlaku. Závěry ohledně nedostatečné intenzity odporu, které navíc rovněž spojilo s poukazem na stav závislosti, se s ohledem na okolnosti věci jeví jako nelogické. Jinými slovy, Ústavnímu soudu není zřejmé, na jakých skutkových zjištěních je postaven právní závěr ohledně nenaplnění znaků násilí ze strany vedlejšího účastníka. Městské státní zastupitelství se důkladně nevěnovalo ani zohlednění závěrů judikatury Nejvyššího soudu a ESLP k výkladu zmiňovaných znaků skutkových podstat trestných činů.

90. Ústavní soud konstatuje, že hájitelná tvrzení stěžovatelky, jejíž specifická věrohodnost nebyla ani podle znaleckého posudku nijak snížena, o intenzivnějším odporu, který údajně vedlejší účastník vždy překonal, protože "byl silnější", a projevovaném nesouhlasu, který si vedlejší účastník údajně vynucoval zneužívaje silné závislosti na něm, dosud nebyla provedeným dokazováním důkladně prošetřena. Závěr městského státního zastupitelství o kvalifikaci skutku jako sexuální nátlak podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku je předčasný. Na okraj lze poznamenat, že skutková podstata tohoto trestného činu v § 186 odst. 2 trestního zákoníku (na rozdíl od odst. 1) prvek donucení neobsahuje (viz formulace "přiměje").

91. Aniž by to Ústavní soud považoval za určující pro výklad vnitrostátních trestněprávních předpisů, lze připomenout odůvodnění rozsudku ESLP v dané věci. Podle něj mohla hrát významnou roli i dynamika vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka v průběhu času, což mělo zřejmě vliv i na vývoj údajné reakce stěžovatelky na sexuální obtěžování vedlejšího účastníka od zjevné obrany po rezignaci (bod 66). Podle názoru ESLP vývoj vztahu a celkový kontext měl být zohledněn i při posuzování věrohodnosti stěžovatelky. ESLP připomněl i vliv širších souvislostí jako psychický stav stěžovatelky, hmotnou nouzi a pokusy o sebevraždu, které by mohly signalizovat její mimořádnou zranitelnost (bod 69). Povšiml si, že městské státní zastupitelství připustilo, že jednání vedlejšího účastníka mohlo naplňovat znaky trestného činu sexuálního nátlaku, byť závěry prověřování prohlásilo za nedostatečné. ESLP dále poznamenal, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda s ohledem na stěžovatelčiny argumenty nedošlo k naplnění závažnější skutkové podstaty, pro který zákon stanoví delší promlčecí dobu.

92. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům je závěr o promlčení trestní odpovědnosti předčasný. Trestní řízení totiž s odkazem na něj skončilo dříve, než se stihlo zaměřit na prověření skutečností rozhodných pro běh promlčecí doby a její délku. Závěr o promlčení, které by zcela jistě bránilo znovuotevření vyšetřování věci, je závislý na konkrétních skutkových zjištěních a výsledné právní kvalifikaci (týkají se např. možného stavení nebo přerušení promlčecí doby, možného pokračování v trestném činu, kvalifikované skutkové podstatě apod.), z nichž některé bude možné konstatovat až po uzavření věci orgány činnými v trestním řízení a nelze je nyní předvídat. Pocit rozčarování z uzavření případu z důvodu promlčení vyjádřil ostatně i vedlejší účastník ve vyjádření k návrhu na obnovu řízení. Výslovně uvedl, že v opačném případě by mohl být obvinění ze strany stěžovatelky soudem zproštěn a jeho jméno očištěno.

93. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá závěry o případném naplnění znaků skutkových podstat konkrétního trestného činu a ani to, jakým způsobem bude trestnost jednání vedlejšího účastníka posouzena. Žádné indicie v tomto směru neplynou ani z rozsudku ESLP. VI. 3 b) Sekundární viktimizace obětí

94. Neústavní nedostatky vykazuje podle názoru Ústavního soudu i závěr orgánů činných v trestním řízení týkající se hodnocení chování stěžovatelky během tvrzeného činu a po něm s ohledem na poznatky z oboru viktimologie. Ty částečně vytýkalo policii i městské státní zastupitelství v napadeném sdělení. Shora popsané jednání stěžovatelky by totiž mohlo být i jednou z typických reakcí obětí sexuálně motivovaného trestného činu. Z odborné literatury přitom vyplývá tento obecný poznatek: ženy vnímají sexualizované násilí v trvajícím vztahu s pachatelem jako extrémně stresující a ze strachu volí spíše nekonfrontační (málo energický) odpor. V případech vztahových znásilnění mohou oběti po nějakou dobu reagovat zdánlivě smířlivě. Z psychologického pohledu jde o přirozenou reakci na prožitý stres, neboť se v těchto případech oběť snaží o redukování agrese útočníka a momentální smír s ním (Čírtková, L. Oběti znásilnění. Kriminalistika. č. 3/2002, s. 197-205). U sexualizované trestné činnosti u oběti často převáží důvody pro utajování viktimizace. Vedle vztahu s pachatelem hrají roli i slabé emocionální vazby k rodině a blízkému okolí, naučená bezmocnost a obava z "druhé" ztráty kontroly [první oběť zažívá v průběhu protiprávního jednání, druhou v průběhu trestního řízení, při němž se musí podrobit různým úkonům, které vyžadují čas a energii a leží mimo kontrolu oběti. Opožděné oznamování viktimizace je u takového typu trestné činnosti běžnou záležitostí (srov. Čírtková, L. Viktimologie pro forenzní praxi, Praha: Portál, 2014, s. 47-54)].

95. O tom, že stereotypy ve vnímání chování oběti v přístupu policie přetrvávají, svědčí i její vyjádření k návrhu na povolení obnovy řízení. V něm policie znovu upozorňuje na možnost stěžovatelky ze vztahu odejít. Fakt, že policie i nyní po výtce ze strany městského státního zastupitelství a rozsudku ESLP volí argumenty, které jsou v rozporu s poznatky z oboru viktimologie, svědčí o nedostatcích ohledně schopnosti představit si okolnosti případu očima oběti. Zmínka o tom, že se stěžovatelka, která je zvlášť zranitelnou obětí, mohla ochrany proti obtěžování vedlejším účastníkem domoci oznámením jednání na policii, se v kontextu závěru policie o nenaplnění znaků žádného protiprávního činu, který vyslovila opakovaně v odložení a setrvává na něm i ve vyjádření k Ústavnímu soudu, jeví jako nemístná.

96. Ústavní soud považuje tyto pasáže odůvodnění rozhodnutí a vyjádření policie za nepřijatelné. Blízký vztah a neschopnost oběti se z vlivu podezřelého vymanit nelze bez dalšího považovat za okolnost, která snižuje důvěryhodnost výpovědi poškozené. Jak uvedl ESLP, "je nezbytné, aby se soudy v soudních rozhodnutích vyhnuly reprodukování sexistických stereotypů, zlehčování genderově podmíněného násilí a vystavování žen sekundární viktimizaci prostřednictvím odsuzujících komentářů a poznámek vyvolávajících vinu, které mohou podkopat důvěru oběti v soudní systém" (rozsudek ze dne 27.

5. 2021, J. L. proti Itálii, č. stížnosti 5671/16, bod 141). I kdyby nebylo požadavků ESLP, je zřejmé, že (nejen) orgány činné v trestním řízení se musí vyvarovat nepřípustné opakované viktimizace (zraňování) oběti trestného činu, očerňování oběti, přenášení viny na oběť a bagatelizaci její újmy. Opakovaná viktimizace přináší oběti sekundární rány psychického rázu prostřednictvím dalšího nadbytečného zraňování (Čírtková, L. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál, 2014, s. 61 a násl.). V obecné rovině navíc může vést ke snížení důvěry obětí v trestní systém a tím oslabit efektivitu potírání sexuálních trestných činů.

Ze všech uvedených důvodů ukládá český právní řád orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě (viz § 2 odst. 5 a § 3 odst. 2 zákona o obětech trestných činů).

97. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení zasáhly do stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování, neboť dostatečně a důkladně neprošetřily a nezohlednily všechny relevantní okolnosti případu. Jejich postup tak nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Tím porušily stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování, jež v jejím případě vyplývá z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Předmětná věc vyžaduje nové posouzení ze strany orgánů činných v trestním řízení, které bude naplňovat ústavněprávní požadavky uvedené v tomto nálezu. Protože Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení, omezil se Ústavní soud na vypořádání jen těch nejvýznamnějších argumentů uvedených v ústavní stížnosti.

98. Ústavní soud uzavírá, že povinnosti plynoucí z práva na účinné vyšetřování lze v posuzované věci s ohledem na její specifické okolnosti shrnout následovně: 1.) Pokud závěry dokazování nepřinesly dostatečné podklady pro potvrzení či vyvrácení hájitelného tvrzení stěžovatelky, je potřeba je doplnit a z provedeného dokazování vyvodit skutková zjištění. Zejména je nutné odstranit rozpory a nesrovnalosti v tvrzení stěžovatelky o potenciálním násilí a jeho intenzity a dále znovu posoudit stav závislosti z titulu duchovní autority podezřelého a soustavného vyžadování projevů vděku za materiální pomoc jak jsou popsány výše v bodech 74, 75, 87, 88 a 90.

2.) Z odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení musí vyplývat, které části hájitelných tvrzení dokazování potvrdilo či vyvrátilo a zda je možné učiněná skutková zjištění podřadit pod znaky některé skutkové podstaty trestného činu či nikoli, včetně úvahy o promlčení. Hlouběji je nutné se zabývat významem pojmů násilí, pohrůžka násilí, zneužití bezbrannosti a závislosti a jejích limitů ve světle výše v bodech 81 až 85 a 89 citované judikatury Nejvyššího soudu, závěrů doktríny i ESLP a z nich plynoucích pozitivních závazků.

3.) V odůvodnění je nutné se vyvarovat chybných reakcí na primární viktimizaci. Orgány činné v trestním řízení by měly být schopny nahlížet na skutkové okolnosti případu nejen z hlediska podezřelého, ale i očima oběti. Postup orgánů trestního řízení musí probíhat s respektem k negativním závazkům, zejména pak k zásadě, která zakazuje retroaktivitu v neprospěch podezřelého. Výklad právní předpisů nesmí odporovat čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání stanovit.

99. Prověření svých hájitelných tvrzení se stěžovatelka dosud nedomohla a pozitivní závazek provést jejich účinné vyšetření, který stát vůči stěžovatelce má, dosud nesplnil. Sdělení o pochybení spočívající v předčasném odložení i konstatování, že zjevně sice došlo k naplnění znaků trestního činu sexuálního nátlaku, jehož trestnost je však promlčena, které městské státní zastupitelství uvedlo, po výtce nedostatečně provedeného dokazování, tento fakt nemůže zhojit. V jistém smyslu může naopak znamenat pro stěžovatelku frustraci z toho, že i přes značnou procesní aktivitu její i orgánů státu k náležitému prověření a pojmenování protiprávního jednání zohledňující šíři a intenzitu, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud nedošlo.

100. Přijetí trestněprávní úpravy je jen prvním krokem, který ke splnění pozitivních závazků nestačí. Pokud by text právních předpisů zůstal jen na papíře bez hledání cest k jeho efektivnímu uplatňování v praxi, byl by takový stav paradoxně pro oběti a jejich důvěru v právní stát horší, než kdyby právní úpravu chránící práva obětí stát nepřijal. Až zajištěním efektivní procedury realizace při zohlednění okolností každého případu zvlášť stát zajistí ochranu obětí.

101. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a rozhodl, že napadeným sdělením městského státního zastupitelství a usnesením policie byla porušena stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené sdělení a usnesení zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 7. ledna 2026

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudců Tomáše Langáška, Milana Hulmáka, soudkyň Veroniky Křesťanové, Dity Řepkové a soudce Jana Wintra

1. Podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme odlišné stanovisko k dnešnímu nálezu, jímž bylo konstatováno porušení základních práv stěžovatelky usnesením policie o (v pořadí třetím) odložení věci a jímž bylo toto usnesení zrušeno, protože nesouhlasíme s tím, že většina Ústavního soudu posoudila ústavní stížnost stěžovatelky v této části jako přípustnou.

2. Stěžovatelka totiž proti usnesení policie o odložení věci nepodala řádnou stížnost podle § 141 a § 159a odst. 7 trestního řádu, tedy nevyčerpala procesní prostředek k nápravě (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na vyčerpání tohoto standardního opravného prostředku přitom Ústavní soud v obdobných případech ochrany práv poškozených vždy trval, trvá a i nyní většina Ústavního soudu proklamuje, že na něm bude i nadále trvat (závěr bodu 42 nálezu). Nesplnění této procesní podmínky Ústavní soud stěžovatelce přesto promíjí, ačkoli zákon o Ústavním soudu, který je pro soudce Ústavního soudu podle čl. 88 odst. 2 Ústavy závazný, nic takového neumožňuje. Většina našich kolegů a kolegyň v této souvislosti zmiňuje "výjimečné okolnosti případu" vzhledem k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Y proti České republice ve věci stěžovatelky. Ovšem i ta jediná tomu připodobnitelná zákonná výjimka z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy z důvodu zásadního obecného významu věci (slovy zákona "podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky"), je limitována tím, že ústavní stížnost musí být podána "do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo," tedy zde od napadeného usnesení policie o odložení věci ze dne 25. 7. 2017. Ústavní stížnost proti němu však stěžovatelka podala až po téměř čtyřech letech, poté co - již s nynějším právním zástupcem - vyvolala tzv. dohled ze strany Městského státního zastupitelství v Praze, ani to jí však nemohlo zpětně vrátit úmyslně zmeškanou lhůtu k podání stížnosti proti policejnímu usnesení o odložení věci, resp. založit přípustnost ústavní stížnosti.

3. Většina si této skutečnosti byla velmi dobře vědoma, ostatně na tento problém poukázalo již odlišné stanovisko čtyř soudců vůči usnesení o povolení obnovy (viz body 26 a 27 disentu ze dne 10. 9. 2025). Tehdy to ovšem ještě nebylo tak vážné, protože šlo jen o obnovu řízení o ústavní stížnosti. Nyní však Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhodl a záměrně její částečnou nepřípustnost (a tím i zákon, kterým je vázán) ignoroval. Většina přitom argumentuje mimoběžně tím, že stěžovatelka nese znaky zvlášť zranitelné oběti, že je proto při hodnocení okolností neuplatnění procesních prostředků třeba reflektovat její psychický stav, emoční zatížení a specifické individuální důsledky trestných činů (viz bod 38 nálezu, jakoby se zde předjímalo, že ke spáchání zločinu, jehož by byla stěžovatelka obětí, skutečně došlo, přestože jsme stále toliko ve fázi hodnocení splnění požadavků účinného vyšetřování). Přitom již v době, kdy stěžovatelka mohla stížnost proti odložení věci policií podat, hájila svá práva sama a byla navíc již tehdy (od 14. 3. 2016) kvalifikovaně právně zastoupena advokátkou. Tato advokátka za ni ostatně sepsala i stížnost proti druhému odložení věci. Rozhodnutí nepodat stížnost proti třetímu odložení věci tak bylo vědomou a racionální volbou stěžovatelky (v reakci na dosavadní průběh řízení), jež nyní nelze znevažovat poukazem na její tehdejší psychický stav a emoční zatížení.

4. Evropský soud pro lidská práva sám sice tuto skutečnost nepovažoval za významnou z hlediska posouzení přijatelnosti její stížnosti k evropskému soudu, nicméně podmínky přijatelnosti stížnosti proti státu podle Úmluvy si posuzuje Evropský soud pro lidská práva autonomně, stejně jako si nezávisle na tom posuzuje Ústavní soud podmínky přípustnosti ústavní stížnosti proti jednotlivým rozhodnutím podle zákona o Ústavním soudu. Není to zjevně totéž (většina ostatně připouští, že jde o rozdílné podmínky) a nehledě na to, Evropský soud pro lidská práva není oprávněn interpretovat vnitrostátní zákon (zákon o Ústavním soudu), který nadto ani nijak neaplikuje. Závěr Ústavního soudu o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti, k němuž správně dospělo již usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 , tak Evropský soud pro lidská práva z hlediska Úmluvy (např. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nijak neposuzoval, natož aby v něm shledal její porušení.

5. Ignorování částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti a zrušení usnesení policie z 25. 7. 2017 tímto nálezem nelze za těchto okolností označit jinak než jako projev svévole ze strany Ústavního soudu, jež navíc může vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti. Je to o to víc politováníhodné proto, že to bylo veskrze zbytečné. I kdyby nevyšly najevo nové okolnosti a neobjevily se nové důkazy, odložení věci nepředstavuje věc rozhodnutou (překážku rei iudicatae) a jeho existence sama o sobě nebrání případnému dalšímu vyšetřování, jež by mohlo iniciovat i městské státní zastupitelství poté, co bylo dnešním nálezem zrušeno sdělení (vyrozumění) státní zástupkyně k podnětu stěžovatelky.

6. Fakt nevyčerpání běžné stížnosti proti odložení věci policií je navíc v této věci významný i z hlediska věcného. Policejní orgán stál před situací, kdy se nepodařilo tvrzení stěžovatelky (byť hájitelná) prokázat bez rozumných pochybností ani rozsáhlým dokazováním a kdy sama stěžovatelka prohlásila, že už se k věci nechce dále vyjadřovat, a žádala, aby to bylo respektováno; v souladu s tímto prohlášením pak vědomě stížnost proti třetímu odložení věci nepodala. Nemá a nemůže mít právní relevanci, že si to po téměř čtyřech letech rozmyslela. V Brně dne 7. 1. 2026 Tomáš Langášek

Milan Hulmák

Veronika Křesťanová

Dita Řepková

Jan Wintr

Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra

1. Připojujeme podle § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko i ke zbytku dnešního nálezu. Máme za to, že stěžovatelčina ústavní stížnost měla být ve zbývající části zamítnuta jako nedůvodná.

2. Většinu argumentů pro nedůvodnost ústavní stížnosti jsme uplatnili již v odlišném stanovisku proti usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/25 ze dne 9. 10. 2025 o povolení obnovy řízení v této věci. Bez ohledu na náš trvající nesouhlas se však obnova řízení stala příležitostí znovu a důkladně se na ústavní stížnost stěžovatelky podívat, nově i ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y proti České republice, včetně detailního prostudování vyšetřovacího spisu.

3. Neshledali jsme však ani poté žádný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Navzdory představám našich kolegů a kolegyň jsme se utvrdili v tom, že tuto věc již nelze více či lépe účinně vyšetřit. I kdyby se nově objevily důkazy prokazující jinak hájitelná tvrzení stěžovatelky, je trestní odpovědnost s největší pravděpodobností promlčena, a obvinit vedlejšího účastníka z trestného činu proto po právu nelze. A pokud by se snad objevily nové důkazy prokazující hájitelná tvrzení stěžovatelky, měly by orgány činné v trestním řízení povinnost zahájit další prověřování věci i ve vztahu k tomu, zda se jedná o skutečnosti mající vliv na promlčení trestného činu, které bylo státní zástupkyní jednoznačně konstatováno v jejím vyrozumění.

4. S politováním konstatujeme, že se většina našich kolegů a kolegyň s našimi argumenty obsaženými již v odlišném stanovisku k povolení obnovy řízení vypořádala v podstatě jen tak, že je převzala do textu odůvodnění nálezu, čímž jej však jen zatížila mnohomluvností a vnitřní rozporností. Klademe si otázku, jaké to má celé smysl. Orgány činné v trestním řízení opakovaně zaujaly jednoznačný názor na právní kvalifikaci tvrzeného skutku a promlčení trestního stíhání. Přitom Ústavní soud sám v dnešním nálezu konkrétně neuvádí, v čem byly jejich právní názory nesprávné, jakým směrem mají vést dále své vyšetřování, co mají objasnit. Své výtky Ústavní soud formuluje veskrze akademicky ("nedostatečné, nedůkladné vyšetřování", resp. nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, což jej vedlo k pokynu "odstranit rozpory a nesrovnatelnosti v tvrzení stěžovatelky" [sic!], "znovu posoudit stav závislosti", "hlouběji ...

se zabývat významem pojmů", "vyvarovat se chybných reakcí na primární viktimizaci", "nahlížet na skutkové okolnosti případu nejen z hlediska podezřelého, ale i očima oběti" - bod 98 nálezu).

5. S tím souvisí i širší otázka role Ústavního soudu při prosazování práva na účinné vyšetřování. Máme-li respektovat dělbu moci i odlišné funkce soudů na straně jedné a veřejné žaloby na straně druhé při současném poskytování ochrany právu na účinné vyšetřování, je nutné omezit uplatnění tohoto práva jen na extrémní případy svévole a porušení ústavou chráněných hodnot (např. krytí zločinců, ignorování závažných rasových či předsudečných pohnutek pachatelů trestných činů apod.). Jen tak totiž obstojí výjimečnost ingerence Ústavního soudu do vyšetřování trestných činů.

Právo na účinné vyšetřování jakožto Evropským soudem pro lidská práva dotvořené (a Ústavním soudem převzaté) základní právo je totiž jediným základním právem, jež není pod běžnou ochranou obecné justice (v napětí s čl. 36 Listiny, čl. 4 Ústavy a s čl. 13 Úmluvy), pouze Ústavního soudu. Pokud bychom chtěli být opravdu důslední v plošném prosazení práva na účinné vyšetřování (nejen ve zmíněných extrémních situacích), měli bychom derogovat podstatnou část trestního řádu s tím, že neposkytuje poškozeným účinné procesní prostředky soudní ochrany tohoto základního práva.

Pokud nechceme být tak radikálně důslední, je třeba se smířit s tím, že soudci Ústavního soudu jsou jediní, kteří ze soudní moci v tomto rozsahu dohlížejí nad vyšetřujícími orgány policie a státního zastupitelství. Pak je ovšem třeba vždy sestoupit z našich akademických výšin na jejich úroveň praktické aplikace práva a přesně jim říci, co v jejich dosavadních zjištěních chybí nebo jaké jejich konkrétní závěry jsou vadné a proč. Třetí možností, kterou preferujeme my, je zdrženlivý přístup Ústavního soudu v těchto věcech.

6.

Odůvodnění nálezu je informačně bohaté a dlouhé a je založeno na teoretických a filozofických tezích a všemi směry i proti sobě působících principech (např. v bodech 55 a 56 zdůrazňovaná rovnost či rovnováha mezi právy a povinnostmi obviněného a poškozeného podle nás srovnává nesrovnatelné - práva obviněného vyplývající zejména z čl. 39 a 40 Listiny a z čl. 5 až 7 Úmluvy a práva poškozeného vyplývající z pozitivních závazků státu podle čl. 2 a 3 a případně dalších článků Úmluvy a nejsou stejného druhu).

To je současně jeho zásadní problém. Nemá-li jít jen o alibistickou kasaci, aby se - obrazně řečeno - štrasburský vlk nažral a koza zůstala celá, hrozí, že Ústavní soud nebude policejními orgány pochopen. Budeme buď blahosklonně ignorováni jako ti s hlavami v oblacích, anebo horlivě nekriticky následováni při současném porušení jiných konkurujících základních práv, obé s negativními důsledky pro autoritu Ústavního soudu. Naší odborné autoritě a přesvědčivosti nepřispívá ani volné zacházení se znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů a jejich dotváření (bod 88 nálezu).

Například závislost, resp. zneužití závislosti je, resp. bylo znakem skutkové podstaty sexuálního nátlaku a pohlavního zneužití a není to totéž co bezbrannost, resp. zneužití bezbrannosti.

To, že je někdo na někom závislý, neznamená, že je bezbranný. Nález dokonce hovoří o znaku zranitelnosti, resp. zvláštní zranitelnosti, který se u skutkových podstat v úvahu přicházejících trestných činů ani nevyskytuje.

7. K vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze lze mít dílčí výhrady, ovšem i v tom směru, že s hájitelnými tvrzeními stěžovatelky zachází místy jako s již s prokázanými skutečnostmi. Lze sice souhlasit s většinou v tom, že by z odůvodnění napadených rozhodnutí mělo vyplývat, která hájitelná tvrzení dokazování potvrdilo či vyvrátilo (shrnutí v bodě 98 nálezu), tuto vadu odůvodnění nicméně nepovažujeme za důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Nutno v této souvislosti upozornit též na riziko sekundární viktimizace oběti - ta by hrozila u přístupu, kdy bychom vyvrácení, či potvrzení hájitelných tvrzení chápali jen jako jediné možné alternativy výsledků dokazování.

Cílem vyšetřování totiž není a nemůže být vyvracení hájitelných tvrzení stěžovatelky (to může, ale nemusí vyplynout z dokazování). Hájitelnost jejích tvrzení a respekt k její situaci spočívá v tom, že k jejímu popisu událostí policie přistupuje bez předpojatosti jako k možné či představitelné verzi skutkového děje (a proto i citlivě jako k možné oběti sexualizovaného násilí), a to zásadně bez ohledu na to, zda se nakonec podaří nalézt důkazy, které by tuto verzi prokazovaly do té míry, že to umožní osobu podezřelou z trestného činu obvinit, popř. obžalovat a nakonec odsoudit.

8. Vyšetřování tohoto případu se však jednoduše ocitlo v důkazní nouzi - nepodařilo se prokázat, že by vedlejší účastník vůči stěžovatelce (za dobu cca 12 let, kdy k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo) vůbec kdy použil sílu či pohrůžku síly k překonání jejího odporu či zneužil její bezbrannosti. Hájitelná tvrzení stěžovatelky o použití násilí nebo agrese i o tom, že projevovala slovní nebo fyzický odpor k sexuálním stykům, vedlejší účastník při výslechu popřel (viz též bod 8 rozsudku Y proti České republice).

Jiné důkazy (ani přímé, ani nepřímé) prokazující verzi stěžovatelky se orgánům činným v trestním řízení navzdory jejich opakovanému úsilí, i s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula, získat nepodařilo. Kromě výslechu vedlejšího účastníka a výslechu dalších svědků k průběhu letitého vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a vedle listinných důkazů (zejména jejich korespondence) byl v tomto případě vypracován i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a psychiatrie (dokonce na opakovanou žádost policie dvakrát doplněný), týkající se osoby stěžovatelky a následků tvrzeného jednání.

Znalkyně u stěžovatelky nezjistily syndrom týrané osoby ani duševní poruchu, jež by se rozvinula na podkladě vnějších stresových faktorů či v jejímž důsledku by byla výrazně manipulovatelná, ani posttraumatickou stresovou poruchu. Naopak znalkyně dospěly k závěru, že i když byl vztah stěžovatelky k vedlejšímu účastníkovi ambivalentní, byla schopna jasně projevit nesouhlas s jeho jednáním (viz též body 9 a 11 rozsudku Y proti České republice). 9.

Ke vznesení obvinění z trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení tak scházely nejen důkazy o tom, že vedlejší účastník použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil bezbrannosti stěžovatelky (ve smyslu definice znásilnění před rokem 2010 i po něm), ale vůbec o tom, že nešlo o konsenzuální sexuální styk. Proto ani nemohou být relevantní odkazy obsažené v tomto nálezu Ústavního soudu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozšiřujícího výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva mající svůj původ ve zcela jiných skutkových i právních okolnostech (body 78, 81 nálezu).

10. Jinými slovy, případ pro nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě. Orgány činné v trestním řízení měly v podstatě jen tvrzení proti tvrzení, přitom není žádný právní důvod, který by je bez dalších důkazů opravňoval upřednostnit tvrzení domnělé oběti proti tvrzení domnělého pachatele. Ústavněprávní pravidlo presumpce neviny a důkazní standard in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného, resp. podezřelého) to ani neumožňují (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5.

3. 2010, bod 50). Právní řády našeho civilizačního okruhu stojí na zásadě vyjádřené již Ulpianem: "satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari" - je vhodnější ponechat čin viníka nepotrestán než odsoudit nevinného [Digesta Iustiniani D. 48, 19, 5pr (Ulp. de off. procons.)], převzaté i naším Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho Právech městských království českého z konce 16. stol. (viz M. Skřejpek. Římskoprávní zásady v Koldínově díle "Práva městská království českého".

Všehrd, 2010, ISSN 1210-5740, s. 13-21, pozn. 64); hyperbolicky ji vyjadřuje i W. Blackstone ve svých Commentaries on the Laws of England in Four Books. Vol.

2. Book IV. Philadelphia: J. B. Lippincott, 1893, s. 357: "the law holds that it is better that ten guilty persons escape than that one innocent suffer" ("raději zprostit deset viníků než nechat trpět jednoho nevinného").

11. Nic na tom nemění ani pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace. Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Pokud se to nepodaří, neznamená to, že tvrzení oběti přestala být hájitelná, nebo že dokonce byla vyvrácena (jako mylná, či lživá). Toliko nelze jen na jejich základě vedlejšího účastníka pohnat před soud.

12. Pokud Evropský soud pro lidská práva, a nyní i Ústavní soud, zmiňují závěr státní zástupkyně při výkonu dohledu z roku 2021, která konstatovala pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace tvrzeného jednání, nutno zdůraznit, že se to netýkalo zločinu znásilnění (ani postaru, ani ponovu), nýbrž nového trestného činu sexuálního nátlaku, který zavedl trestní zákoník až od roku 2010 (§ 186 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník).

Ten už (při potlačení významu konsensu v definici tohoto trestného činu) umožňoval postihnout pachatele, který přiměje jiného k pohlavnímu či obdobnému styku zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu (§ 186 odst. 2 trestního zákoníku), tedy - i s ohledem na limitovaná skutková zjištění v dané věci - nevylučoval vznesení obvinění vůči vedlejšímu účastníku z tohoto přečinu (nikoli však mnohem závažnějšího zločinu znásilnění). Jak však uvedla státní zástupkyně v roce 2021 i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v témže roce, i při takové kvalifikaci (s výhradou, že byla stále jen teoretická) již došlo k zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let.

13. Bylo-li promlčeno v roce 2021, tím spíše je promlčeno teď, v roce 2026. Nynější závěr Ústavního soudu, že "závěr o promlčení trestní odpovědnosti je předčasný" (bod 92 nálezu), je za těchto okolností zjevně alibistický.

14. Není přitom zřejmé, co dalšího by při obnovení vyšetřování po dalších 9 letech měla policie zjišťovat a objevit. Důkazy proti domnělému pachateli si jednoduše vymyslet nesmí. I domnělý pachatel má svá základní práva, i jemu svědčí požadavky na právní jistotu, mimo jiné nebýt bezdůvodně opakovaně popotahován kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Svědčila a svědčí mu presumpce neviny. Jakkoli Ústavní soud jindy a jinak poukazuje na oprávněné zájmy obětí sexuálně motivovaných násilných trestných činů i systémové dluhy vůči nim, měl by si dát velký pozor na to, aby ani v nejmenším nevyvolával dojem, že se nyní za každou cenu hledají možnosti, jak domnělé pachatele odsoudit nebo alespoň obvinit.

15. Domnělého pachatele nelze obvinit, natož obžalovat, v pochybnostech, bez důkazů, či za zjevně promlčený trestný čin (viz § 2 odst. 5, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 trestního řádu); i Evropský soud pro lidská práva uznává, že právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obviněného podle článku 7 Úmluvy (viz poradní posudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26.

4. 2022, bod 66). Sám Ústavní soud by se měl důsledně vyvarovat formulací, které by mohly být chápány jako předpojaté a jimiž by mohl zpochybnit svou nestrannost, jako např. v bodě 99 nálezu, že "prověření svých hájitelných tvrzení se stěžovatelka dosud nedomohla" a že napadené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze "může naopak znamenat pro stěžovatelku frustraci z toho, že i přes značnou procesní aktivitu její i orgánů státu [sic!] k náležitému prověření a pojmenování protiprávního jednání zohledňující šíři a intenzitu, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud nedošlo".

16. Problematickým shledáváme i to, jak nález pracuje se sekundární viktimizací. Hrozba sekundární viktimizace obětí trestných činů je závažná a všechny orgány činné v trestním řízení si tohoto rizika, zejména v komunikaci s domnělou obětí trestného činu, musí být vědomy.

Opatření k předcházení sekundární viktimizaci však nesmí vést k popření presumpce neviny a "oslepení" vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v tom smyslu, že budou přehlížet okolnosti svědčící ve prospěch osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. V této věci jde zejména o dopisy na rozloučenou, korespondenci adresovanou stěžovatelkou vedlejšímu účastníku, přijímání darů, fakt, že jej opakovaně označila při hospitalizaci na prvním místě za blízkou osobu k informování atd. Policejní orgán se na tyto okolnosti svědčící ve prospěch vedlejšího účastníka logicky dotazoval i znalkyň a znalkyně obecně odpověděly, že není výjimečné, že oběť má jediný blízký vztah s člověkem, který je podstatným zdrojem jejího utrpení.

Orgány činné v trestním řízení i Ústavní soud však musí mít na zřeteli, že jde stále jen o obecný poznatek, o domněnku, na níž obvinění, natož odsouzení konkrétní osoby stavět nelze (oproti tomu většina v bodě 94 nálezu: "jednání stěžovatelky by mohlo být i jednou z typických reakcí oběti" - ano, mohlo, ale to ještě neprokazuje, že bylo). Zejména v situaci, kdy osoby ve vztahu nežily ve společné domácnosti a setkávaly se nepravidelně, s většími či menšími časovými odstupy, je zcela legitimní, že si vyšetřovatelé kladli tyto otázky a snažili se zjistit, proč se s vedlejším účastníkem stěžovatelka opakovaně po tak dlouhou dobu stýkala, tvrdí-li, že se na ní po celá léta dopouštěl sexuálního násilí.

17. Lze tedy uzavřít, podobně jako v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025, vydaném v obnoveném řízení v reakci na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Z proti České republice, že i v tomto konkrétním případě je trestní stíhání za inkriminovaný skutek, i kdyby snad bylo možné v něm spatřovat nějaké trestné činy, po tak dlouhé době s největší pravděpodobností promlčeno. K obvinění, nebo dokonce k odsouzení domnělého pachatele tak v tomto případě zřejmě ani nedojde.

Bude nyní na orgánech činných v trestním řízení, jak s nálezem v této věci i v jiných věcech naloží. Stále zůstává prostor interpretovat jej úzce jen jako pokyn "znovu a lépe" tak, aby v tomto odlišném stanovisku nastíněná rizika byla eliminována a ve snaze dostát pozitivním závazkům státu nedošlo k popření závazků negativních (presumpce neviny, in dubio pro reo), za což by Česká republika v posledku také mohla být Evropským soudem pro lidská práva volána k odpovědnosti. Nutno stále opakovat, že spravedlnost pro oběti nelze vystavět na nespravedlnosti vůči (potenciálně) obviněným.

V Brně dne 7. 1. 2026 Tomáš Langášek

Dita Řepková

Jan Wintr