Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Čapský a Jeschkeová proti ČR a Heldenburgovi proti ČR
U 15/86 SbNU 897
Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Čapský a Jeschkeová proti ČR a Heldenburgovi proti ČR Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského, soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaj), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ze dne 26. září 2017 sp. zn. Pl. ÚS 29/17
v právní věci navrhovatelů 1. JUDr. Markéty Elisabeth Kühn, 2. MUDr. Ivo Sládka a 3. JUDr. Michala Žižlavského, všech zastoupených Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou, se sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, o povolení obnovy řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1197/14
.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
sp. zn. IV. ÚS 1197/14
, kterým Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost navrhovatelů proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2012 č. j. 19 C 87/2008-199, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 č. j. 70 Co 473/2012-271 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 2423/2013-305. Předmětem řízení v uvedené věci byla ústavnost postupu obecných soudů a jejich rozhodování ve věci náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva z důvodu státní regulace nájemného.
2. Navrhovatelé uvádějí, že jejich návrh se opírá o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 9. 2. 2017 ve věci č. 25784/09 a č. 36002/09 Čapský a Jeschkeová proti České republice a rozsudek z téhož dne ve věci č. 65546/09 Heldenburgovi proti České republice. Ve svém návrhu namítají, že Ústavní soud dovodil, že "obecné soudy výši náhrady za omezení vlastnického práva, která byla stěžovatelům přiznána, posoudily řádně". Obecné soudy vycházely z názoru, že navrhovatelům nepřísluší rozdíl mezi neregulovaným a regulovaným nájemným, nezjistily řádně skutkový stav věci, neprovedly dokazování k výši neregulovaného nájemného a nevycházely z něj. Ústavní soud sdílel v době rozhodování o stížnosti navrhovatelů názor obecných soudů. Naproti tomu shora uvedené rozsudky ESLP vycházejí z opačného názoru, podle kterého v případě nezákonné regulace nájemného poškozeným přísluší rozdíl mezi neregulovaným a regulovaným nájemným.
3. Navrhovatelé současně zdůraznili, že v jejich věci je s ohledem na všechny její okolnosti nutno vykládat (málo frekventované) ustanovení o obnově řízení před Ústavním soudem tak, že navrhovatelé jsou těmi účastníky řízení před Ústavním soudem, v jejichž prospěch rozhodl mezinárodní soud (ač se sami účastnili jen řízení před Ústavním soudem a neúčastnili se již řízení před mezinárodním soudem). Jinak by se stal soudní proces jen absurdní formální hrou bez praktického dopadu do reálného života.
5. Podle čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. Procesní postup Ústavního soudu je upraven v § 117 až 119b zákona o Ústavním soudu, kde je v souladu s čl. 88 odst. 1 Ústavy stanoveno, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na obnovu řízení.
6. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému jeho rozhodnutí podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Tento zákon především vymezuje v § 119 odst. 2, kdo je oprávněn návrh na obnovu řízení (její povolení) podat. Návrhové oprávnění přitom přiznává kumulativně tomu, kdo: 1. byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem a 2. v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl.
7. V posuzované věci byli všichni navrhovatelé účastníky řízení ve věci vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1197/14
, a to již v době, kdy zákon o Ústavním soudu, po novelizaci zákonem č. 404/2012 Sb., umožňoval i v jejich věci obnovu řízení. Podáním stížnosti k ESLP se tak mohli stěžovatelé nejen domáhat vyslovení porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž také si v případě, že by rozhodnutí ESLP vyznělo v jejich prospěch, otevřít cestu k novému projednání jejich ústavní stížnosti v řízení o obnově řízení.
8. Navrhovatelé však účastníky řízení v obou uvedených věcech (sub 2) před ESLP nebyli. Proti tvrzenému zásahu do svých základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu se tak před ESLP nebránili, natož aby docílili pro ně příznivého rozhodnutí. Shora uvedené podmínky pro podání návrhu na povolení obnovy řízení podle § 119 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak nejsou splněny. Oproti očekávání navrhovatelů Ústavní soud jejich argumentaci (sub 3) přisvědčit nemůže. Jiný výklad uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu nepřichází do úvahy (viz již např. usnesení ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 11/07
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného je zjevné, že rozhodnutí ESLP nebylo vydáno i ve prospěch navrhovatelů, neboť o jejich stížnosti proti shora uvedenému usnesení Ústavního soudu ESLP nerozhodoval. Jejich věc je tak uzavřena, a nemůže se tak proto ani projevit tzv. zásada incidentní retrospektivy judikaturního odklonu [srov. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15
(N 208/79 SbNU 373)].
9. Ústavní soud tak konstatuje, že návrh na obnovu řízení nemůže podat ten, kdo tvrdí, že důvody rozhodnutí mezinárodního soudu svědčí i v jeho prospěch, když současně nebyl účastníkem řízení před ESLP (jehož rozhodnutí se dovolává) ani účastníkem předcházejícího řízení před Ústavním soudem, proti kterému rozhodnutí ESLP směřuje, jak to vyžaduje § 119 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Protože nyní posuzovaný návrh byl podán osobami k tomu zjevně neoprávněnými, Ústavní soud jej podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.