Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), Veroniky Křesťanové, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maršíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2023 č. j. 30 Cdo 2954/2023-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 12 Co 144/2023-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. března 2023 č. j. 7 C 132/2022-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014. Řízení trvalo více než osm let, bylo nepřiměřeně dlouhé. Stěžovatel se proto domáhal náhrady nemajetkové újmy. Za období od 27. 6. 2014 do 20. 5. 2020 byl částečně odškodněn náhradou ve výši 55 092,50 Kč. Poté v březnu 2022 uplatnil u vedlejší účastnice nárok na poskytnutí dalšího zadostiučinění za nemajetkovou újmu za období od 21. 5. 2020 do 5. 8. 2022. Vedlejší účastnice mu za tuto dobu dobrovolně (bez soudu) vyplatila 24 595,50 Kč. Za nepřiměřenou délku soudního řízení tudíž bylo stěžovateli zaplaceno celkem 79 688 Kč.
3. Stěžovatel poskytnuté zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřeně dlouhým řízením nepovažoval za dostatečné a následně se žalobou domáhal, aby civilní soudy uložily vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu dalších 175 404,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatel byl za nepřiměřenou délku řízení (trvajícího 8 let a 2 měsíce) již dostatečně odškodněn celkovou částkou 79 688 Kč. Při stanovení výše náhrady civilní soudy vyšly ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Základní částku stanovily na 15 000 Kč za rok trvání řízení, avšak s výjimkou prvních dvou let, za které určily částku poloviční. Základní výše zadostiučinění následně snížily o 15 % z důvodu složitosti řízení a o 10 % pro zohlednění počtu stupňů soudní soustavy, které se na rozhodování podílely. Námitka stěžovatele, že od vydání stanoviska uplynula již delší doba, a proto je základní částka 15 000 Kč nepřiměřeně nízká, není důvodná. Výše finančního zadostiučinění má být přiměřená konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, nikoli vývoji ekonomiky.
Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá inflace vliv. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při určování výše odškodnění nerozlišily mezi dvěma zákonnými kritérii, a to celkovou délkou řízení a postupem soudů během řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nejvyšší soud posuzoval jen průtahy v části řízení, ve které šlo o "do-odškodnění" (tj. za období od 21.
5. 2020), měl však posuzovat řízení jako celek a zohlednit všechny skutečnosti jednotlivě i komplexně, aby konečná výše odškodnění (součet již kompenzované částky a do-odškodnění) byla přiměřená za celkovou délku řízení. Stěžovatel podrobně popisuje jednotlivé průtahy. Soudy prý hodnotily jednotlivá zákonná kritéria nepřezkoumatelně a nepřiměřeně ke způsobené délce řízení. Kupříkladu stalo-li se řízení složitým, bylo to kvůli chybnému postupu soudu.
5. Stěžovatel namítá, že základní částka určená stanoviskem Cpjn 206/2010 je nepřiměřená, neboť nezohledňuje změnu ekonomických okolností v důsledku plynutí času. Od vydání stanoviska uplynulo více než třináct let, základní částku je proto třeba takzvaně valorizovat. Ztrácí-li peníze v průběhu času hodnotu, je důsledkem diskriminační zacházení s osobami, které byly poškozeny státem. Nejvyšší soud však potřebu valorizace základní částky vůči poškozeným státem ignoruje.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
15. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
16. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19). Taková situace v posuzované věci nenastala.
17. Civilní soudy v prvé řadě rozlišily mezi celkovou délkou řízení a postupem soudů během řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 82/1998 Sb. a tato stěžovatelova námitka se tak míjí s průběhem řízení. Civilní soudy tento rozdíl vzaly v potaz a vyhodnotily, zda a v jakém rozsahu se průtahy podílely na celkové době řízení (s. 2 až 4 usnesení Nejvyššího soudu, body 12 až 16 rozsudku městského soudu a body 20 až 22 rozsudku obvodního soudu).
18. Civilní soudy také v souladu s ústavními požadavky posoudily jednotlivá kritéria (včetně složitosti věci) a své závěry, které nejsou nikterak extrémní, srozumitelně vysvětlily (s. 3 až 4 usnesení Nejvyššího soudu, bod 16 rozsudku městského soudu a bod 22 rozsudku obvodního soudu). Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením civilních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit neústavnost napadených rozhodnutí.
19. Nic neústavního není ani na vyhodnocení jednotlivých namítaných průtahů. Většina z nich se týkala období, o kterém již civilní soudy v minulosti pravomocně rozhodly, a nemohly je proto znovu hodnotit. Co se týče období od 21. 5. 2020, posoudily civilní soudy namítaný průtah během zpracovávání znaleckého posudku a dospěly k závěru, že o průtah nešlo. Znalcem posuzovaná otázka totiž byla složitá na zodpovězení a znalec si kvůli ní musel vyžádat další podklady a žádat soud o prodloužení lhůty k vypracování posudku. Ze skutkových okolností případu zároveň neplyne, že by znalec či soud byli při této činnosti nečinní či liknaví (s. 2 až 4 usnesení Nejvyššího soudu, body 14 až 17 rozsudku městského soudu a body 22 až 23 rozsudku obvodního soudu).
20. S napadenými rozhodnutími se také míjí argument, že se Nejvyšší soud zaměřil pouze na průtahy v té části řízení, ve které šlo o "do-odškodnění" (období od 21. 5. 2020). Nejvyšší soud přezkoumal postup městského soudu a obvodního soudu a zjistil, že tyto soudy dospěly k závěru o nepřiměřené délce i ve vztahu k této části posuzovaného řízení. Současně však (vázány závěry předchozích pravomocných rozhodnutí) určily výši nároku za celé posuzované řízení, stěžovatel tak nebyl proto, že část zadostiučinění mu byla soudní cestou přiznána ještě v průběhu průtažného řízení, znevýhodněn. Jinými slovy, civilní soudy posoudily období od 21. 5. 2020 v kontextu celého průtažného řízení a nikoli izolovaně (s. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
21. V neposlední řádě Ústavní soud konstatuje, že přiznaná částka nepřiměřeně nízká nebyla a že civilní soudy nebyly povinny promítnout do svých úvah též inflaci či změnu životní úrovně. Přiznaná částka byla stanovena na základě stanoviska Cpjn 206/2010. Stanovisko a na něm založená rozhodovací praxe civilních soudů vychází z judikatury ESLP, která od doby přijetí stanoviska nedoznala změn. Civilní soudy často přiznávají částky, které by přiznal sám ESLP; dle judikatury ESLP přitom postačí přiznání "jen" přibližně 45 % toho, co by přiznal ESLP sám. Částky, které se na základě stanoviska přiznávají, nejsou nepřiměřeně nízké ani z komparativního hlediska. Neudržitelný je i stěžovatelův argument týkající se diskriminace (více nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 46 násl. a 65 až 68).
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
23. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení. Účastníci a vedlejší účastníci si hradí své náklady v řízení před Ústavním soudem sami, v odůvodněných případech podle výsledku řízení však Ústavní soud může uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Žádná okolnost, která by odůvodnila tento výjimečný postup, však v této věci nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu