USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 132/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 Co 144/2023-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 7 C 132/2022-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 175 404,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované uhrazení částky 175 404,50 Kč s příslušenstvím s tím, že byl účastníkem řízení vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014 („dále jen posuzované řízení“). Žalobce již byl částečně odškodněn za jeho nepřiměřenou délku v období od 27. 6. 2014 do 20. 5. 2020, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10.
2019, č. j. 46 C 490/2019-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, ze dne 20. 5. 2020, č. j. 68 Co 17/2020-146, a to v částce 55 092,50 Kč. Žalobce uplatnil další nárok na náhradu škody za navazující období od 21. 5. 2020 do 5. 8. 2022, žalovaná mu za toto období dobrovolně přiznala a vyplatila další částku 24 595,50 Kč. Soudy obou stupňů, po zhodnocení celkové délky posuzovaného řízení a po přihlédnutí k již vyplacené částce za jeho část, dospěly k závěru, že i v rozhodném období od 21.
5. 2020 do 5. 8. 2022 byla jeho délka řízení nepřiměřená, nicméně plnění, jehož se žalobci od žalované dostalo (na základě předchozího rozsudku v částce 55 092,50 Kč a dále dobrovolným zaplacením částky 24 595,50 Kč, celkem tedy 79 688 Kč) je, po zhodnocení zákonných kritérií, zcela adekvátní celkové délce posuzovaného řízení čítající 8 let a 2 měsíce. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, avšak jen do výše 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Námitka pod bodem II. dovolání, podle níž k porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. založit nemůže, neboť v projednávané věci bylo žalobci zadostiučinění /opakovaně/ přiznáno v penězích a nebylo mu poskytnuto pouze konstatování porušení práva (což bylo důvodem kasace v žalobcem citovaném nálezu soudu ochrany ústavnosti ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením této věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky pod bodem III, týkající se tzv. průtahů, se v převážném rozsahu rovněž míjejí s obsahem napadeného rozhodnutí. Dovolatel přehlíží, že pokud jde o část posuzovaného řízení za období do 20. 5.
20210, pak již bylo o jeho nároku
pravomocně a potud závazně rozhodnuto, přičemž v nyní probíhajícím sporu nemohou být závěry dříve vydaných pravomocných rozhodnutí (jež se žalobci nepodařilo zpochybnit ani na základě podaného dovolání - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 289/2021 - ani na základě podané ústavní stížnosti, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 9790/2021) revidovány. Připomíná se, že odvolací soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 20.
5. 2020, sp. zn. 68 Co 17/2020, vzdor nynějším opačným tvrzením dovolatele, k závěru, že posuzované řízení, ač nepřiměřeně dlouhé, nebylo v období do 20. 5. 2020, zatíženo průtahy přičitatelnými soudům. Nejvyšší soud se proto v tomto řízení nemohl znovu zabývat skutečnostmi, jež v posuzovaném řízení nastaly do uvedeného data (jde zejména o údajný 1. až 3. průtah dle bodu III dovolání), a které již byly závazně posouzeny v jiném řízení, v němž došlo k odškodnění žalobce. Námitky dovolatele upínající se ke „4.
průtahu“, jež měl nastat prodlevou při zpracování znaleckého posudku, se sice váží k období (po 21. 5. 2020), avšak
ve skutečnosti představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu /resp. soudu prvního stupně/, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Soudy nižších stupňů v období od zadání znaleckého posudku, resp. zaslání spisu znalci (po 19. 10. 2020) do vrácení spisu se zpracovaným posudkem (21. 9. 2021) průtahy nezjistily, přičemž absence úvahy soudů o existujícím průtahu nepředstavuje extrémní skutkový závěr, a to ani se zřetelem k obsahu spisu z posuzovaného řízení. Z něho se naopak podává, že soudní znalec s ohledem na složitost věci (ocenění v minulosti vynaložených investic do nemovité věci jednoho z bývalých manželů, posuzované ve sporu o vypořádání jejich zaniklého společného jmění, v mezidobí nastalá změna vlastníka zhodnocené nemovitosti, která měla být ohledána, uplynutí delší doby, jež prošla od provedení tvrzených investic, nedostatek skutkových podkladů pro splnění znaleckého úkolu, atd.) vedla opakovaně znalce k požadavku na doplnění podkladů a k podávání odůvodněných žádostí o prodloužení lhůty ke splnění znaleckého posudku, jímž bylo přípisy soudu vyhověno.
Odvolací soud (a spolu sním i soud prvního stupně) se tak nezprotivil závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, neboť v poměrech projednávané věci nešlo o případ, kdy by znalec či soud v posuzovaném řízení byli nečinní.
neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce v podaném dovolání konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka pod bodem IV. dovolání, neboť i v tomu odpovídajícím rozsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů svědčí o jejich respektu k ustálené judikatuře týkající se tzv. „dožalování“ nároku. Jednak soudy dospěly k závěru o nepřiměřené délce i nyní odškodňované závěrečné fáze posuzovaného řízením, současně však /vázány závěry předchozích pravomocných rozhodnutí/ určily výši nároku svědčícího žalobci za celé posuzované řízení a od něj odečetly již dříve poskytnuté plnění. Pak ovšem není Nejvyššímu soudu jasné, proč žalobce, který na totožné principy sám odkazuje, považuje přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu za rozporné se /shodnými/ závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Odvolací soud převzal právní závěr soudy prvního stupně, jenž se ztotožnil s výpočty žalované (odstavec 8 rozsudku soudu prvního stupně), které plně vycházely ze shora prezentovaných judikatorních závěrů vážících se k tzv. „dožalování“ nároku. I uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li v části V dovolání žalobce označeném rubrikou „zmatečnost“ odvolacímu soudu vytýkáno, že nepřihlédl k tzv. kvalifikované kasaci rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení, odkazuje Nejvyšší soud na výše předestřené úvahy o tom, že zde žalobce zcela nepřípustně spojuje své výhrady s okolnostmi, jež nastaly v období do 20. 5. 2020, za nějž mu již bylo pravomocnými soudními rozhodnutími, jež nelze nyní přezkoumávat, zadostiučinění poskytnuto. Stran výhrad dovolatele pod bodem VI s názvem „složitost“ je opět podané dovolání konstruováno na skutkových závěrech, které se zcela rozcházejí se závěry odvolacího soudu v této věci. Pokud jde o průběh posuzovaného řízení po 21. 5. 2020, tak už z výčtu provedených úkonů v této době (odstavec 5 rozsudku soudu prvního stupně) v nejmenším neplyne, že by odvolací soud rušil či měnil rozhodnutí soudů nižších stupňů (a opravné prostředky tehdejší žalobkyně „byly úspěšné“), naopak v této fázi řízení byl zadán znalecký posudek, který byl dále doplňován. Nebyl důvod, aby kritérium složitosti věci bylo posouzeno jinak, než jak bylo zhodnoceno v předcházející části řízení. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že složitost případu je objektivní kritérium. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Pod skutkovou složitostí je pak chápáno zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků, včetně nařízení znaleckého posudku a výslechu znalce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Obdobně se o kritériu složitosti případu vyjadřuje i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře, kdy může být složitost dána velkým počtem svědků či množstvím důkazních prostředků a jejich povahou (např. nutnost zadání znaleckého posudku) – viz např. rozsudek ze dne 27. 2. 1992, ve věci Golino proti Itálii, stížnost č. 12172/86, § 17, nebo rozsudek ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, § 39. Rovněž řízení o vypořádání společného jmění manželů (kterým bylo i posuzované řízení) je vnímáno jako typově složitější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 461/2018 nebo věc Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, § 60) a nadto nynější žalobce žádal o odročení nařízeného jednání. Tvrzení žalobce o justičním ping-pongu se evidentně nevztahuje k rozhodnému období (viz výše). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobce pod bodem VII dovolání označeném jako „Základní částka“ a vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není; vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva). Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka domnělé protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku prodlení žalované, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Za situace, kdy nebylo dovolání shledáno přípustným (a soudy nižších stupňů žalobci ničeho nad rámec dobrovolného plnění žalovanou nepřiznaly, což platí i pro požadované příslušenství uplatněné pohledávky), by ani odlišné (a opět jen akademické) právní posouzení počátku prodlení nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2023
JUDr. David Vláčil předseda senátu