USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce R. J. M. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 6 C 272/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 Co 226/2017-168, t a k t
o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne
18. 5. 2017, č. j. 6 C 272/2015-113, bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 47
600 Kč s příslušenstvím (výrok I), naproti tomu ohledně částky 152 400 Kč s
příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalobci byla uložena
povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 314,40 Kč (výrok
III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 Co 226/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně částky 47 600 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), jinak uvedený rozsudek v
zamítavém výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího sudu), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen žalované
zaplatit částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání
společného jmění rozvedených manželů vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9
pod sp. zn. 18 C 308/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Žalobce v průběhu dovolací lhůty nejprve rozsah dovolání omezil na 100 000 Kč,
aby jej – opět v otevřené lhůtě k podání dovolání – následně znovu rozšířil na
původně uplatněnou částku 200 000 Kč. O těchto žalobcových dispozicích rozsahem
dovolání však dovolací soud nerozhodoval (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Otázka, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, nebyla
způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené judikatury, jež je reprezentována kupř. rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, když soud
přiměřenost délky soudního řízení hodnotil s ohledem na složitost věci, chování
stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro
stěžovatele v řízení v sázce [viz též Patta proti České republice, č. 12605/02,
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 18. 4. 2006, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek velkého senátu ve věci Frydlender
proti Francii, č. 30979/96, § 43]. Při zvažování (ne)přiměřenosti délky řízení
odvolací soud zvažoval kritéria § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen “OdpŠk“, a
individuálně posuzoval, zda byla při projednávání věci zachována či překročena
doba přiměřená. Odvolací soud se neodchýlil ve svých úvahách ani od nálezu
Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I.
ÚS 641/04, podle něhož
přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně
charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních
okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a
chování příslušných orgánů. Tato výše nastíněná hlediska odvolací soud důsledně
sledoval a do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně je náležitě a s
odpovídajícím odůvodněním promítl. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení
řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. Metzová proti České republice, č. 38194/02, rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006, § 27). Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil ani v názoru, podle něhož
je při určování přiměřené délky řízení podstatné například to, zda šlo o věc se
zapojením mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci,
zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, a zda
šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů viz Bořánková proti České
republice, č. 41486/98, rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, § 60). Ani rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na něž je v dovolání výslovně žalobcem odkazováno, neřeší
skutkově podobné spory: v rozsudku ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2389/2015, v rozsudku ze dne 30. 8.2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016, ale i v
rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, se dovolací soud zabýval
účinky přerušení řízení na posuzování celkové délky řízení, tedy zcela odlišnou
problematikou. Odkazoval-li žalobce mimo jiné na rozsudek ESLP ve věci Golha
proti České republice ze dne 26. 5. 2011, č. 7051/06, patří se k tomu poukázat
na skutečnost, že v uvedeném případě šlo o kompenzační řízení, které trvalo
více než tři a půl roku, přičemž nejenže nedospělo ani do fáze odvolacího
řízení, ale nebylo, na rozdíl od věci posuzované, zatíženo překážkami
objektivní povahy. Jestliže se v dovolacím řízení žalobci nepodařilo účinně zpochybnit závěr
odvolacího soudu, že posuzované řízení nebylo zatíženo nepřiměřenou délkou ve
smyslu § 13 odst. 1 věta prvá a třetí OdpŠk, pak mu nemohlo vzniknout právo na
zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu (§ 13 odst. 2 OdpŠk). Proto se s
obsahem napadeného rozhodnutí zcela míjejí všechny ostatní dovolatelovy
námitky, včetně obsáhlých odkazů na judikaturu, jež se váží výlučně k řešení
problematiky výše tvrzené újmy. Týkají se tedy otázek, na jejichž vyřešení své
rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Ohledně výtek žalobce na adresu tvrzeného porušení jeho základních práv
Nejvyšší soud připomíná, že početné odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního
soudu mluví toliko o obecných právních principech, které však dovolatel
konkrétněji nepropojuje s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ke
splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro jeho věcné projednání taková
argumentace zjevně nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2000/16, bod 14 in fine). Nejedná se ani o případ, kdy by
dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu (nepřímo)
poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která na rozhodnutí
Ústavního soudu navazuje, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury
Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétních
právních otázek odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), a zejména jakým konkrétním způsobem. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu