Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci M. proti ČR
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a ze soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Daniely Zemanové o návrhu O. M., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod
sp. zn. III. ÚS 1391/15
, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Navrhovatel žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1391/15
, a to na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ve věci M. proti České republice ze dne 10. 10. 2024, stížnost č. 42760/16.
2. V roce 2011 bylo trestní stíhání navrhovatele zastaveno z důvodu promlčení. Navrhovatel se poté domáhal náhrady majetkové újmy způsobené trestním stíháním, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jeho žalobu zamítl. Uvedl, že "není pochyb o tom, že se [navrhovatel] jednání naplňujícího znaky trestného činu [...] dopustil". K tomuto závěru dospěly trestní soudy při zastavení trestního stíhání. V takovém případě navrhovatel nemůže mít nárok na náhradu škody (a to na základě analogického použití § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Pokud byl navrhovatel přesvědčen o své nevině, měl se dle obvodního soudu domáhat pokračování trestního stíhání. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3719/2014-86 odmítl dovolání navrhovatele, neboť neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Názor, že není nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že podle trestních soudů se navrhovatel "jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil".
5. Ústavní soud zamítl navrhovatelovu ústavní stížnosti proti tomuto usnesení nálezem ze dne 19. 1. 2016
sp. zn. III. ÚS 1391/15
. Shledal, že "dle zásad českého ústavního pořádku není v určitých případech nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle. Závěr o [...] spáchání činu porušujícího trestní zákon, vyslovený soudy v občanskoprávním řízení na základě zkoumání trestních rozhodnutí, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci legitimním důvodem pro nepřiznání [navrhovatelem] požadované náhrady vzniklé újmy" (bod 27 nálezu).
6. ESLP ve svém rozsudku shledal, že došlo k porušení presumpce neviny zaručené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily jednoznačný názor, že navrhovatel spáchal trestný čin, přestože navrhovatel nebyl pravomocně uznán vinným (§ 57 až 60 rozsudku). S tímto pochybením obecných soudů se nevypořádal a nenapravil je ani Ústavní soud (§ 61 rozsudku). Navrhovateli navíc soudy kladly k tíži, že nevyužil svého práva prohlásit, že trvá na pokračování trestního řízení (§ 59 rozsudku). ESLP na druhou stranu konstatoval, že z žádného ustanovení Úmluvy neplyne právo na odškodnění pro osobu, jejíž stíhání bylo tak jako v případě navrhovatele zastaveno, a že k porušení presumpce neviny došlo výlučně kvůli formulacím užitým v odůvodnění (§ 51 a 62 rozsudku).
7. Nemajetková újma, kterou navrhovatel v důsledku porušení presumpce neviny utrpěl, je podle ESLP dostatečně odčiněna konstatováním, že došlo k porušení Úmluvy (§ 67 rozsudku). Mezi tvrzenou majetkovou újmou a shledaným porušením Úmluvy pak ESLP neshledal příčinnou souvislost, a proto navrhovateli nepřiznal její náhradu (tamtéž).
8. V návrhu na obnovu navrhovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem a shrnul rozsudek ESLP. Uvedl, že se na něj jako na osobu, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, vztahuje presumpce neviny. Obecné soudy by při dalším rozhodování o jeho nároku na náhradu škody neměly vycházet ze závěru trestních soudů, ale měly by provést "vlastní řádné dokazování" a na jeho základě rozhodnout.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že si je vědom pochybení spočívajícího v tom, že odůvodněním svého usnesení porušil presumpci neviny navrhovatele. Nemajetková újma navrhovatele ale byla odčiněna již tím, že ESLP konstatoval porušení práva navrhovatele. Závěr, že navrhovatel nemá nárok na náhradu majetkové újmy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a sám o sobě Úmluvu neporušuje, jak potvrdil i ESLP. Návrh na obnovu je tak podle Nejvyššího soudu nepřípustný dle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a měl by být odmítnut, případně zamítnut.
10. Ministerstvo spravedlnosti nevyužilo právo se k návrhu vyjádřit.
11. Navrhovatel v replice uvádí, že následky porušení jeho práva stále trvají a nebyly napraveny. Nepřijatelný závěr obecných soudů, že je vinen trestným činem, byl důvodem, proč se nedomohl požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soudní rozhodnutí porušující presumpci neviny jsou i nadále veřejně přístupná, v čemž spatřuje pokračující porušování svých práv. Takto vzniklou újmu ESLP nemohl odčinit, neboť nastala až po vydání jeho rozhodnutí a dále se prohlubuje. Namítá též, že nález Ústavního soudu, proti němuž návrh na obnovu řízení směřuje, byl překvapivým rozhodnutím. Závěr, že navrhovatel by se mohl domáhat odškodnění, pokud by prokázal svévoli při zahájení trestního stíhání, byl totiž učiněn až Ústavním soudem. Navrhovatel na toto nové právní posouzení neměl účinnou možnost reagovat, tedy tvrdit a prokazovat, že v jeho případě ke svévoli došlo.
12. Kdyby se navrhovatel nepokusil dosáhnout obnovy a následně zrušení soudních rozhodnutí, nemohl by se domáhat náhrady újmy těmito rozhodnutími i nadále působené. Navrhovatel též poukazuje na to, že vláda před ESLP argumentovala tím, že navrhovatel bude mít možnost se domáhat obnovy řízení. Proto ESLP navrhovateli nepřiznal náhradu nemajetkové újmy. Česká republika by proto měla postupovat v souladu s tím, co tvrdila před ESLP.
13. Podle navrhovatele je navíc dán veřejný zájem na obnově řízení podle § 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Při výkladu tohoto ustanovení lze vycházet z judikatury k § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů navrhovatele tak bude dán v případě potřeby zajištění ústavně souladného výkladu právní úpravy. Navrhovatel uvádí, že situace řešená nálezem v jeho věci se týká i mnoha dalších osob. Nález vydaný v jeho věci zůstává závazný. Navíc je Nejvyšším soudem citován v 21 dalších věcech. Ústavní soud by tak měl nález zrušit a věc znovu posoudit.
14. Navrhovatel uzavírá, že civilní soudy nebyly oprávněny posuzovat, zda se dopustil trestného činu, mohly a měly však vést dokazování k tomu, zda jednal protiprávně a přivodil si trestní stíhání. Místo toho po něm požadovaly prokázat svou nevinu, a to zprošťujícím trestním rozsudkem. Navrhovatel se však již pokračování trestního řízení nemohl domáhat. Pokračování trestního řízení by navíc prohlubovalo újmu navrhovatele.
15. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
16. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Následně Ústavní soud přikročil k posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení podle § 119a odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.
VII. 1 Přípustnost návrhu podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu
18. Návrh na obnovu řízení je podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak.
19. Podmínky tohoto ustanovení jsou v posuzované věci naplněny. ESLP shledal, že formulace užité v odůvodnění soudních rozhodnutí v občanskoprávní věci porušují presumpci neviny. Nemajetková újma, kterou navrhovatel kvůli tomu utrpěl, ovšem byla zhojena tím, že ESLP konstatoval porušení Úmluvy, jak ESLP sám výslovně shledal (§ 67 rozsudku). Majetková újma, jejíž náhrady se navrhovatel domáhal, pak není ve vztahu příčinné souvislosti se shledaným porušením presumpce neviny, jak ESLP rovněž výslovně uvedl; z Úmluvy totiž neplyne právo navrhovatele na náhradu majetkové újmy způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno (§ 62 a 67 rozsudku). Jinými slovy, způsobená nemajetková újma byla odčiněna a žádnou majetkovou újmu navrhovatel v souvislosti se shledaným porušením Úmluvy neutrpěl.
20. Tvrzení navrhovatele, že mu ESLP nepřiznal náhradu nemajetkové újmy kvůli tomu, že předpokládal povolení obnovy řízení, je v rozporu s obsahem rozsudku. Jak již bylo opakovaně uvedeno, ESLP výslovně uvedl, že veškerá tvrzená nemajetková újma je dostatečně odčiněna konstatováním porušení práva (§ 67 rozsudku).
21. Důvodná není navrhovatelova námitka, že následky porušení Úmluvy trvají, neboť soudní rozhodnutí porušující presumpci neviny jsou stále veřejně dostupná. Předmětem tohoto řízení není otázka, zda mají dotčená soudní rozhodnutí zůstat zveřejněna. I kdyby v důsledku obnovy řízení došlo k jejich zrušení, zůstala by i nadále součástí spisů a veřejných databází judikatury. Nebyla by "vymazána z historie". Že nelze vycházet z pasáží těchto rozhodnutí, podle kterých navrhovatel spáchal trestný čin, je zřejmé z autoritativního konstatování ESLP, podle nichž tyto pasáže porušují presumpci neviny. Tyto pasáže soudních rozhodnutí tak již nemají žádnou výpovědní hodnotu; jde o situaci srovnatelnou s tím, jako by se stát za dané pasáže odůvodnění omluvil a uznal jejich nesprávnost. K dalšímu zásahu do presumpce neviny navrhovatele tedy nedochází. Zrušení daných rozhodnutí by znamenalo toliko to, že navrhovatel by disponoval dalším soudním rozhodnutím o tom, že z problematických pasáží nelze vycházet, nic takového ale není nezbytné.
22. Relevantní není námitka, že nález Ústavního soudu byl pro navrhovatele překvapivý a že navrhovatel neměl příležitost tvrdit a prokázat, že trestí stíhání proti němu bylo zahájeno svévolně. ESLP žádné takové porušení Úmluvy neshledal, ostatně navrhovatel u ESLP toto porušení svých práv ani netvrdil. Návrh na obnovu řízení neslouží k tomu, aby navrhovatel vznášel proti předchozímu rozhodnutí Ústavního soudu nové námitky. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda je s ohledem na porušení mezinárodních závazků shledané mezinárodním soudem potřeba povolit obnovu řízení.
23. Následky porušení presumpce neviny tedy netrvají a byly dostatečně napraveny konstatováním ESLP, že k porušení došlo. Podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu tedy návrh na obnovu řízení je nepřípustný (viz obdobně usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 23/15
ze dne 15. 11. 2016 - obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Hanzelkovi, bod 27).
VII. 2 Veřejný zájem na obnově podle § 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu
24. Ústavní soud v souladu s § 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu neodmítne návrh jako nepřípustný, jestliže veřejný zájem na obnově řízení podstatně převyšuje vlastní zájem navrhovatele.
VII. 2. a) Obecné principy
25. Výkladem citovaného ustanovení se Ústavní soud dosud podrobněji nezabýval. Vzhledem ke specifikům řízení o obnově lze toliko přiměřeně vycházet z judikatury vymezující, co se rozumí podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
26. Veřejný zájem na obnově bude zpravidla spočívat v potřebě předejít k tomu, aby k porušení mezinárodního závazku docházelo v obdobných případech. Věc, v níž je obnova navržena, proto musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétními okolnostmi. Tak tomu může být například tehdy, je-li třeba pro respektování mezinárodního závazku přistoupit ke zrušení právního předpisu (srov. obdobně nález ze dne 9. 10. 1996
sp. zn. Pl. ÚS 15/96
), nebo zajistit výklad právní úpravy souladný s mezinárodním závazkem (srov. obdobně nález ze dne 22. 10. 2003
sp. zn. IV. ÚS 599/02
).
27. Aby veřejný zájem podstatně převyšoval vlastní zájem navrhovatele, bude zpravidla zapotřebí, aby se věc týkala dostatečně závažného porušení mezinárodního závazku. Relevantní je i to, zda lze očekávat, že k nápravě dojde i bez obnovy řízení.
28. Naopak skutečnost, že obnova řízení je navržena ve věci, o které bylo rozhodnuto nálezem, sama o sobě přesah veřejného zájmu nezakládá.
29. Nálezy Ústavního soudu jsou precedenčně závazné, což znamená, že jejich nosné důvody mají být zásadně následovány (reflektovány) při řešení obdobných případů (nález ze dne 13. 11. 2007
sp. zn. IV. ÚS 301/05
, bod 60 a násl.). Stejně tak ale platí, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ustálená judikatura Ústavního soudu vnímá mezinárodní smlouvy o lidských právech, mezi něž patří Úmluva, jako součást ústavního pořádku (nález ze dne 25. 6. 2002
sp. zn. Pl. ÚS 36/01
- konkursní nález). České soudy a jiné orgány mají obecnou povinnost přihlížet k rozhodnutí mezinárodních orgánů povolaných autoritativně se vyslovovat k interpretaci těchto mezinárodních smluv. V případě ESLP to platí u rozhodnutí vydaných jak v řízeních proti České republice, tak proti jinému státu, pokud taková rozhodnutí mají význam pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu. Relevance rozhodnutí ESLP "dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality" (nález ze dne 15. 11. 2006
sp. zn. I. ÚS 310/05
). Rozhodnutí ESLP, bez ohledu na to, proti jakému státu byla vydána, tedy spoluvytvářejí ústavněprávní judikaturu, která musí být při rozhodování obdobných případů reflektována.
30. Česká republika je nadto povinna se řídit rozsudkem ESLP vydaným v řízení proti ní (čl. 46 odst. 1 Úmluvy). Takový rozsudek představuje konečnou odpověď na otázku, zda v daném případě došlo či nedošlo k porušení Úmluvy, v tomto směru má tedy podle judikatury Ústavního soudu účinky rei iudicatae (již citovaný nález
sp. zn. I. ÚS 310/05
).
31. Shledá-li ESLP, že Česká republika porušila závazky plynoucí z Úmluvy ve věci, ve které Ústavní soud rozhodl nálezem, jsou tím nosné důvody nálezu rozporné s rozsudkem ESLP zbaveny své precedenční závaznosti. Při rozhodování obdobných věcí je úkolem soudů reflektovat rozsudek ESLP, a nikoliv překonané nosné důvody nálezu Ústavního soudu. Senáty Ústavního soudu, které se od překonaného nálezu hodlají odchýlit, v takovém případě nemají důvod věc předkládat plénu k přijetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení totiž dopadá na situace, kdy spor o určitou právní otázku panuje uvnitř Ústavního soudu a předkládající senát se hodlá odchýlit od závěrů precedenčně závazného nálezu. Nedopadá na situace, kdy k závěrům odlišným od nálezu dospěl mezinárodní soud, jehož rozsudkem již byl nález překonán a zbaven precedenčních účinků (srov. obdobně přístup rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu započatý v usnesení ze dne 11. 1. 2006 č. j. 2 Afs 66/2004-53 a navazující judikatura, viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2019 č. j. 10 As 2/2018-31, bod 22).
VII. 2. b) Aplikace na posuzovanou věc
32. Podle rozsudku ESLP byla ve věci navrhovatele porušena presumpce neviny. Obecné soudy v občanskoprávním řízení totiž založily svá rozhodnutí na závěru, že navrhovatel se dopustil "jednání naplňujícího znaky trestného činu", přestože navrhovatel nebyl v trestním řízení nikdy za daný trestný čin pravomocně odsouzen (§ 57 a 58 rozsudku). I když navrhovatel namítal, že obecné soudy tím porušily presumpci neviny, Ústavní soud se v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1391/15
nezabýval formulacemi užitými obecnými soudy (§ 61 rozsudku). Ústavní soud tedy v odkazovaném nálezu neposkytl ochranu právu navrhovatele na presumpci neviny zaručenému v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
33. Z rozsudku ESLP plyne, že obecné soudy v občanskoprávním řízení nejsou oprávněny dovozovat, že někdo, kdo nebyl za trestný čin pravomocně odsouzen, se přeci jen trestného činu dopustil. V odůvodnění jejich rozhodnutí se nesmí objevit žádná formulace, která by jednotlivci, který nebyl pravomocně shledán vinným, připisovala trestněprávní odpovědnost (rozsudek ESLP ve věci M., § 49 a 50, a rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království ze dne 11. 6. 2024, stížnosti č. 32483/19 a 35049/19, § 168 a 169).
34. Podle nálezu
sp. zn. III. ÚS 1391/15
obecné soudy v občanskoprávním řízení mohou vyslovit, že se osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, dopustila jednání naplňujícího znaky trestného činu. Toto zjištění obecných soudů je podle odkazovaného nálezu "legitimním důvodem", proč dané osobě nepřiznat náhradu újmy způsobené trestním stíháním (bod 27 nálezu). V této formulaci odůvodnění spatřuje rozsudek ESLP porušení presumpce neviny a nález
sp. zn. III. ÚS 1391/15
v tomto směru překonává a bere mu precedenční závaznost (bod 31 výše). Na osobu, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, se vztahuje presumpce neviny. Soudy v občanskoprávním řízení jí nemohou připisovat trestněprávní odpovědnost.
35. Nadále však platí závěr nálezu
sp. zn. III. ÚS 1391/15
, že osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, nemá nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním automaticky, ale pouze tehdy, bylo-li trestní stíhání zahájeno nebo vedeno svévolně (bod 19 a násl. odkazovaného nálezu). Tento závěr není rozporný s Úmluvou, neboť z ní neplyne nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno (rozsudek ESLP ve věci M. § 62 a 67, již citovaný rozsudek velkého senátu ve věci Nealon a Hallam, § 164). Odkazuje-li Nejvyšší soud i nadále ve svých rozhodnutích na nález
sp. zn. III. ÚS 1391/15
, jak navrhovatel tvrdí, ještě to samo o sobě neznamená, že by Nejvyšší soud nereflektoval závěry ESLP.
36. Ústavní soud shrnuje, že osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku promlčení, má nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním pouze tehdy, prokáže-li, že trestní stíhání bylo zahájeno nebo vedeno svévolně. Obecné soudy tak v řízení o nároku na náhradu této újmy nemají žádný důvod zkoumat, zda se daná osoba dopustila jednání naplňujícího znaky trestného činu. Žádnou formulací v odůvodnění svého rozhodnutí nesmí dané osobě připisovat trestněprávní odpovědnost.
37. Ústavní soud uzavírá, že je zřejmé, jak mají soudy postupovat, aby dodržely požadavky plynoucí z presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jak byly připomenuty v rozsudku ve věci M. V okolnostech posuzované věci není k zajištění výkladu vnitrostátní právní úpravy v souladu s mezinárodním závazkem nezbytné povolit obnovu řízení.
38. Návrh na obnovu řízení je nepřípustný. Následky porušení práva navrhovatele na presumpci neviny již netrvají a byly dostatečně napraveny tím, že ESLP konstatoval porušení tohoto jeho práva. Na povolení obnovy řízení není dán ani veřejný zájem (§ 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
39. Ústavní soud proto odmítl návrh na obnovu řízení jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu