1 As 141/2024- 48 - text
1 As 141/2024 - 50 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobců: a)
V. I. a b) T. I., zastoupeni JUDr. Peterem Radošovským, Ph.D., advokátem se sídlem Nemocniční 758/6, Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2023, č. j. 070154/2023/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 37 A 7/2023 83,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou závaznosti právního názoru krajského soudu pro správní orgány a otázkou přezkumu dřívějších zrušujících soudních rozhodnutí kasačním soudem.
[2] Již od roku 2003 vzniká v Dobříši komplex několika bytových a rodinných domů. Nejdříve správní orgány rozhodly o umístění a povolily i jeho stavbu, nicméně povolení zrušil k žalobám opomenutých účastníků řízení správní soud (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007, č. j. 7 Ca 232/2005 49). Na základě dalšího postupu ve věci správní orgány zahájily řízení o odstranění stavby. V mezidobí investor prodal jednotlivé bytové jednotky, a o dodatečné povolení si proto žádali jednotliví vlastníci.
[3] Následný postup ve věci se nesl v duchu opakovaného rušení správních rozhodnutí soudy (pro detailní shrnutí viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2021, č. j. 43 A 88/2018 114, body 11 až 15). Pro projednávanou věc je relevantní, že citovaným rozsudkem soud zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného, kterým potvrdil prvostupňové rozhodnutí o dodatečném povolení sporných staveb. Součástí závazného právního názoru soudu bylo, že dodatečné povolení jednoho ze sporných domů, který je tvořen dvěma nadzemními podlaží a podkrovím (tzv. věží), je v rozporu s územním plánem a předchozími rozsudky soudu, pročež o jeho povolení „vůbec nelze za stávajícího územního plánu jakkoliv uvažovat“ (bod 71 citovaného rozsudku). Stavba s věží totiž nerespektuje výškové limity a je bezpředmětné, zda ve věži bude nebytový prostor či ateliér.
[4] Následně prvostupňový orgán – mimo jiné – zamítl žádost o dodatečné povolení sporné věže, což žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí potvrdil (v jiné, pro projednávanou věc nerelevantní části, Krajský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 51 A 55/2023 82, a to pro nepřezkoumatelnost). Krajský soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že přezkoumávaná část napadeného rozhodnutí je přezkoumatelná a v souladu s předchozím závěrem krajského soudu (bod 18 napadeného rozsudku). Žalobci se nemohou dovolávat závěrů správních orgánů z předchozích soudem zrušených rozhodnutí (bod 21 tamtéž) a není namístě zohlednit veřejný zájem na dodatečném povolení věže (bod 25 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření
[5] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek, rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelé předně uvedli, že krajský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a rovněž se nevypořádal s vadami správního řízení. Napadená správní rozhodnutí totiž měli za nedostatečně odůvodněná, jelikož se žalovaný dostatečně nevyjádřil ke všem jejich námitkám. Za zcela nepřijatelné považovali to, že žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí pouze s odkazem na jeho obsah a na předcházející rozhodnutí soudu. Takový postup pak krajský soud nesprávně aproboval.
[7] Stěžovatelé dále uvedli, že nepovolení věže je v zcela v rozporu se skutkovými zjištěními, a poukázali na správní rozhodnutí vydaná v předcházejících řízeních. V nich se prvostupňový orgán odkazoval na vyjádření generálního projektanta, dle kterého byla stavba věže možná.
[8] Závěrem stěžovatelé uvedli, že s ohledem na dobu trvání stavebního řízení a předchozí rozhodnutí soudů bylo namístě provést přezkum napadeného rozhodnutí také s ohledem na veřejný zájem. Pakliže takový přezkum nebyl proveden, jde o další vadu působící nezákonnost.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Kasační soud proto přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná.
[11] Kasační soud předně uvádí, že stěžovatelé nedostatečně reflektují celý průběh správních a soudních řízení a z toho vyplývající důsledky. Jak již uvedl krajský soud, dodatečné nepovolení věže napadeným rozhodnutím je „pouze“ důsledkem jasného a závazného závěru, který krajský soud vyslovil již v předchozím rozsudku. V něm zrušil rozhodnutí žalovaného s tím, že věž nelze povolit (body 16 až 18 napadeného rozsudku). Správní orgány musely tento závazný právní názor respektovat (§ 78 odst. 5 s. ř. s.; usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021
50, č. 4321/2022 Sb. NSS, bod 39 a judikatura tam citovaná). Při přezkumu správního rozhodnutí vydaného v dalším řízení pak krajský soud přezkoumává pouze to, „zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již „není prostor pro polemiku““ (viz tamtéž).
[12] S ohledem na předchozí závazný závěr o nemožnosti věž dodatečně povolit nemohl krajský soud v nyní projednávané věci rozhodnout jinak. Navíc tyto závěry nepřísluší přezkoumávat nyní ani Nejvyššímu správnímu soudu. Platí totiž, že pokud žalovaný (tj. neúspěšný účastník řízení) nepodá proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu kasační stížnost, nemůže proti tam obsaženým závěrům brojit až v kasační stížnosti proti dalšímu zrušujícímu rozsudku (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2019, č. j. 6 As 301/2018 31, bod 17; obdobně také rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 201/2015
34, body 21 až 25). Jelikož nynější stěžovatelé byli osobami zúčastněnými na řízení v předchozím řízení před krajským soudem (vedeném pod sp. zn. 43 A 88/2018), a v daném řízení nebyli úspěšní (udělené dodatečné stavební povolení bylo zrušeno), nic jim nebránilo podat kasační stížnost a v ní se pokusit závěry krajského soudu zvrátit (§ 102 s. ř. s.). To neučinili, ačkoliv tak učinit mohli, a nyní již není takový přezkum možný (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2022, č. j. 2 As 328/2019 50, bod 39; usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Azs 16/2021 50, bod 39). Nedošlo přitom ani k žádné z judikaturou předvídaných skutečností (změna právních či skutkových poměrů anebo podstatná změna judikatury; viz tamtéž, bod 41) omezující kasační závaznost.
[13] Jinými slovy řečeno, kasační přezkum v nynější věci je v zásadě omezen na otázku, zda se krajský soud v napadeném rozsudku, a přeneseně i správní orgány, neodchýlil od předchozího závazného právního názoru, a taktéž na případné vady napadeného rozsudku (např. nepřezkoumatelnost). Touto optikou je pak nutné nahlížet na kasační námitky stěžovatelů.
[14] Napadený rozsudek je přezkoumatelný. Je z něj zřejmé, že krajský soud vycházel z předchozího zrušujícího rozsudku s jasným právním závěrem o nemožnosti věž dodatečně povolit (body 16 až 18 napadeného rozsudku). Je taktéž v souladu se zákonem, pokud prvostupňový správní orgán a následně žalovaný z tohoto závazného právního názoru vyšli, neboť ani nemohli postupovat jinak. Kasační soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, protože z něj nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006
74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, ve kterých pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. To ale v projednávané věci možné je. Věcné žalobní námitky stěžovatelů pak soud nemusel vypořádávat, a to s ohledem na již uvedenou závaznost předchozího právního názoru soudu.
[15] Argumentují li stěžovatelé opačným postupem správních orgánů, které v minulosti vydávaly rozhodnutí v jejich prospěch, ani zde jim nelze přisvědčit. S ohledem na závazný právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 88/2018
114 nebylo možné, aby správní orgány setrvaly na původních právních a skutkových závěrech. Takový postup by byl v přímém rozporu se závazným rozsudkem (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 25, č. 442/2005 Sb. NSS). Domnívají li se stěžovatelé, s odkazem na vyjádření generálního projektanta, že v odůvodněných případech bylo možné stavbu věže provést, měli tyto námitky vznést proti předchozímu rozsudku ve věci. Totéž pak platí i o námitce posouzení „veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby“, jelikož předcházející rozsudek krajského soudu nenechal prostor pro jakékoliv úvahy správních orgánů, které by mohly vést k dodatečnému povolení.
[16] Jakkoliv má Nejvyšší správní soud pochopení pro rozhořčení stěžovatelů nad celkovou délkou řízení o stavebním povolení, nelze jim přisvědčit v tom, že je nutné přihlédnout k délce řízení při posouzení zákonnosti. Jak již soud uvedl dříve, „[n]amítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí […]. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu – pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002 41; či nověji ze dne 26. 7. 2024, č. j. 5 As 193/2023 29, bod 27).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. února 2025
Ivo Pospíšil předseda senátu