1 As 149/2022- 33 - text
1 As 149/2022 - 35
pokračování
[OBRÁZEK]
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Check
in services s.r.o., se sídlem Sokolská 1614/64, Praha 2, zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2019, č. j. 176/2019
190
TAXI/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 8 A 12/2020
33,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 8 A 12/2020
33, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018, č. j. MHMP 1825098/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání: 1) přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby ve vozidle taxislužby, jehož byl provozovatelem, byl při jeho provozu doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie; 2) přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 tohoto zákona provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo vozidlem taxislužby (nebylo takto evidováno). Za uvedené přestupky byla žalobci podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silničním provozu ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Uvedené rozhodnutí se týkalo jednání žalobce ze dne 9. 3. 2018; k jeho zjištění došlo na základě kontrolní jízdy uskutečněné toho dne přizvanou osobou v rámci kontroly vedené v režimu zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád.
[2] Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. 176/2019
190
TAXI/3, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl, vyhověl však námitce, že výše pokuty je vzhledem ke společenské škodlivosti zjevně nepřiměřená. Proto snížil pokutu na polovinu, tedy na 75 000 Kč. Snížení pokuty odůvodnil nižší společenskou škodlivostí jednání žalobce v porovnání s ostatními protiprávními jednáními (např. naúčtování vyšší částky místo zaznamenané částky za jízdu, neobsluhování taxametru požadovaným způsobem, což mělo za následek, že na konci jízdy byla zaznamenána jiná než účtovaná cena za jízdu, anebo nezaznamenání skutečné délky jízdy). Podle soudu žalobce spáchal přestupky, které jsou typově jen administrativní povahy a nepoškozují spotřebitele. Proti případnému pokřivení trhu taxislužby pak nelze dle městského soudu poskytovat stejnou ochranu jako ochraně spotřebitele, tuto úvahu však dále nijak neodůvodnil.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel nesouhlasil se snížením uložené pokuty a považoval úvahy soudu o společenské škodlivosti za chybné. Konkrétně pak zpochybnil existenci podmínek pro použití soudní moderace. Dále nesdílel názor soudu, že provozování taxislužby neevidovaným vozidlem a bez dokladu o oprávnění k podnikání je méně závažné než protiprávní jednání, kterým taxikáři přímo okrádají (poškozují) spotřebitele. Neztotožnil se ani s naznačeným hlediskem pro srovnání obou typově odlišných přestupků, tj. zda konkrétní protiprávní jednání má dopad na spotřebitele. To, zda provozovatel porušením právní povinnosti skutečně poškodil spotřebitele, nesmí být jediným důvodem pro (mechanické) snížení pokuty. Případy, kdy dopravce okrádá spotřebitele, nejsou srovnatelné s provozováním taxislužby bez evidence vozidla a dokladu o oprávnění k podnikání. Zájem na ochraně podnikatelského prostředí má stejný význam jako zájem na ochraně spotřebitele Nedodržování právních povinností nelze ospravedlnit tím, že je to v důsledku výhodné pro spotřebitele. Stěžovatel tak městskému soudu vytknul, že nahradil správní uvážení, aniž pečlivě zvážil okolnosti případu a celkovou situaci. Proto navrhnul rozsudek zrušit.
[6] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Posuzovaný případ se týká spáchání přestupku podle zákona o silniční dopravě. Skutkově jde o mnohokrát řešenou otázku přepravy osob přes mobilní aplikaci Uber, kdy dopravce nenechal vozidlo zapsat do evidence vozidel taxislužby ani jej neopatřil dokladem o oprávnění k podnikání. Nejvyšší správní soud nyní však řeší jen otázku, zda soud mohl uloženou pokutu snížit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. (tzv. moderační právo soudu), a to pro nižší společenskou škodlivost přestupku.
[10] Rozhoduje
li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za přestupek, může soud, nejsou
li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze
li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl
li takový postup žalobce v žalobě (§ 78 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech
principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce pachateli uložen takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j 1 As 9/2008
133, č. 2092/2010 Sb. NSS).
[12] Kasační soud obecně připomíná, že při soudní moderaci správního trestu nahradí soud uvážení správního orgánu o výši trestu vlastní úvahou (rozsudek ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007
119). To však neznamená, že správní soudy přistoupí k soudní moderaci pokaždé, pokud se jim výše pokuty jeví jako nepřiměřená. Zákonným požadavkem pro soudní moderaci správního trestu je, aby správním orgánem uložený trest byl zjevně nepřiměřený, tedy takový trest, který vzhledem k okolnostem konkrétního případu výrazně vybočuje. Podstatou soudní moderace tedy není hledání „ideální“ výše sankce. Smyslem je korekce, pokud sankce zjevně neodpovídá zobecnitelné představě o její adekvátnosti a spravedlnosti, přestože správní orgán uložil sankci v zákonném rozmezí, dodržel všechny zásady pro její ukládání a zvážil všechna hlediska pro její individualizaci (rozsudek ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012
23, č. 2672/2012 Sb. NSS).
[13] Soudy tak zohledňují zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu je rozhodující intenzita skutkových okolností, s jakou pachatel porušil právem chráněné hodnoty a zájmy, nikoli sama skutková podstata deliktu (rozsudek ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010
97, č. 2209/2011 Sb. NSS).
[14] V této věci v řízení o odvolání proti rozhodnutí magistrátu stěžovatel původní výši pokuty 150 000 Kč potvrdil. Žalobci za spáchání dvou přestupků hrozila pokuta až do výše 420 000 Kč (s ohledem na § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky). Stěžovatel tedy stanovil pokutu zhruba v dolní třetině sazby. Již takto uložená pokuta do jisté míry zpochybňuje úvahu soudu, že by tento trest byl zjevně nepřiměřený (srov. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 16/2008
80, č. 1719/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000
65, č. 225/2004 Sb. NSS).
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že uložená výše pokuty není zjevně nepřiměřená. Žalobci hrozil trest podstatně vyšší a stěžovatel jej nakonec stanovil jen v třetinové výši. Soud připomíná, že správní trest musí působit na pachatele přestupků výchovně, aby se v budoucnu vyvaroval dalšího protiprávního jednání (tzv. preventivní funkce). Současně musí způsobit citelnou újmu, jinak by se výchovný účinek trestu vytratil (tzv. represivní funkce).
[16] Účelem zákonných povinností, jako je zapsání vozidla do evidence vozidel taxislužeb, je především zájem na zajištění základních podmínek ve veřejné dopravě, včetně bezpečnosti provozu a cestujících, a zájem na zachování podnikatelského prostředí. Kasační soud nepopírá, že tyto zákonné povinnosti mohou také nepřímo směřovat k ochraně spotřebitelů, rozhodující jsou ale výše uvedené zájmy. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s městským soudem, že se jedná o přestupky „čistě administrativního rázu“, neboť tyto zákonné povinnosti sledují shora uvedené legitimní cíle.
[17] Závažnost přestupků v obecné rovině hodnotí zákonodárce, a to stanovením rozsahu trestnosti a nastavením trestních sazeb. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě naznačil, že kromě zájmu na ochraně spotřebitelů si jiné zájmy nezaslouží stejnou míru ochrany, aniž by své úvahy nějak rozvedl a odůvodnil. Tím se však soud povýšil na jakéhosi alternativního zákonodárce, který neguje zákonem nastavené trestní sazby. Soud zdůrazňuje, že při výběru druhu a stanovení výše trestu je zákonem chráněný zájem (resp. míra jeho porušení v konkrétním případě) jedním z určujících hledisek [srov. § 38 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich]. Totéž platí, pokud správní soudy uvažují o moderaci výše pokuty. Nejvyšší správní soud opakovaně setrvává na názoru, že při soudní moderaci soudy zkoumají, zda se správní orgán nedopustil excesu při individualizaci trestu a zda výběr druhu a výměry trestu plní jeho účel a není zjevně nepřiměřený (viz rozsudek č. j. 7 As 71/2010
97). Jedním z hledisek individualizace trestu je mimo jiné význam chráněného zájmu. Soudy nemohou jednoduše prohlásit, že jiný chráněný zájem požívá větší ochrany, a automaticky snížit trest, není
li tento zájem dotčen. Tím v podstatě městský soud „přepsal“ zákon a rozhodl, že pokuta ve výši třetiny nejvyšší zákonné sazby bude v běžných případech vždy zjevně nepřiměřená, aniž by případně chráněné zájmy jakkoliv poměřoval.
[18] Soud dává stěžovateli za pravdu, že nelze přehlížet rozsáhlé porušování právních předpisů v oblasti provozování taxislužby, které v konečném důsledku naruší trh přepravy osob. Ačkoli z toho spotřebitelé snad mohou mít prospěch (pokud jde o dostupnost a cenu poskytovaných služeb; otázkou ovšem je, zda lze stejné vyslovit o kvalitě a bezpečnosti), děje se tak protiprávně. Argument městského soudu, že je v pořádku vědomě porušovat zákonné povinnosti, pokud tím nejsou spotřebitelé poškozováni, musí proto kasační soud odmítnout jako nepřijatelný.
[19] Závěr městského soudu o zjevné nepřiměřenosti trestu je o to překvapivější, pokud soud nepřihlédl k té části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde stěžovatel srozumitelně popsal vývoj rozhodovací praxe správních orgánů i důvodů, proč docházelo k postupnému zvyšování ukládaných pokut.
[20] Pokud soud sníží nebo upustí od uloženého správního trestu, musí svůj postup pečlivě a přesvědčivě odůvodnit, a to s ohledem na všechny skutkové okolnosti, které existovaly v době spáchání přestupku. To však městský soud neučinil. Důsledkem napadeného rozsudku by byla v podstatě paušální moderace sankce u všech standardních přestupků tohoto typu, což se vymyká zákonnému vymezení moderace dle § 78 odst. 2 s. ř. s. Svou podstatou jde spíše o jakousi „soudcovskou“ novelu zákona o silniční dopravě, což samozřejmě soudům nepřísluší.
[21] Soud v nyní posuzované věci postupoval shodně jako v rozsudku ze dne 4. 10. 2022, č. j. 10 As 143/2022
46, neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit.
[22] K tomu shodně též judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 6. 10. 2022, č. j. 1 As 99/2021
50, ze dne 26. 1. 2022, č. j. 10 As 242/2021
46 nebo ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 As 374/2020
35.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí, že tu nejsou dány ty důvody moderace, které městský soud v odůvodnění uvedl. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu