Rektor vysoké školy musí v rozhodnutí o odvolání děkana z vlastního podnětu (§ 28 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) uvést konkrétní důvody, pro které má za to, že děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty. Pokud své rozhodnutí odůvodní pouze v obecné rovině a odkáže na skutečnosti uvedené v zápisech ze zasedání akademických senátů (jak tomu bylo v posuzované věci), je nutno jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.
[16] Na úvod Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud nesprávně uvedl jako žalovanou Policejní akademii, ačkoliv ze zákona o vysokých školách vyplývá, že žalovaným má být v této věci rektor vysoké školy, který rozhoduje o odvolání děkana. Ze spisové dokumentace je však zřejmé, že žalovaný byl s průběhem soudního řízení seznámen, resp. za něj jednali jím pověření zaměstnanci Policejní akademie.
[17] Odvolání děkana upravuje § 28 odst. 2 a 3 zákona o vysokých školách takto:
„(2) Děkana jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu fakulty rektor.
(3) Rektor může odvolat děkana z vlastního podnětu, a to pouze po předchozím vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké školy v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.“
[18] Rektor tedy může odvolat děkana fakulty příslušné vysoké školy buď na návrh akademického senátu fakulty [dle § 27 odst. 1 písm. g) ve spojení s odst. 3 věty druhé za středníkem zákona o vysokých školách se pro návrh na odvolání děkana musí vyslovit nejméně tři pětiny všech senátorů], nebo z vlastního podnětu za splnění podmínek stanovených v § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách.
[18] Rektor tedy může odvolat děkana fakulty příslušné vysoké školy buď na návrh akademického senátu fakulty [dle § 27 odst. 1 písm. g) ve spojení s odst. 3 věty druhé za středníkem zákona o vysokých školách se pro návrh na odvolání děkana musí vyslovit nejméně tři pětiny všech senátorů], nebo z vlastního podnětu za splnění podmínek stanovených v § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách.
[19] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře uvedl, že pravidlem bude odvolání děkana na návrh akademického senátu fakulty (viz shora cit. § 28 odst. 2), výjimečně bude představitelné i odvolání děkana z vlastního podnětu rektora. Podle toho, o kterou z uvedených situací jde, se liší míra uvážení rektora o důvodech odvolání děkana. V situaci, kdy akademický senát navrhuje odvolání děkana podle § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách, zpravidla rektor takovémuto návrhu na odvolání vyhoví. Zákon totiž zjevně vychází z předpokladu, že s ohledem na rozhraničení kompetencí uvnitř fakulty bude fakultu poškozovat, pokud děkan nemá důvěru akademického senátu vlastní fakulty. Zákon ostatně ani neukládá žádné podmínky, za kterých může akademický senát návrh na odvolání děkana učinit. Platí tu však zákaz svévole akademického senátu, zákaz šikanózního jednání a zákaz diskriminace. Druhým typem situace je pravomoc rektora odvolat děkana z vlastního podnětu (§ 28 odst. 3 zákona o vysokých školách). Půjde o případy, kdy děkan jako osoba stojící v čele fakulty závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty, ovšem akademický senát fakulty na tyto závažné okolnosti nereaguje návrhem na odvolání děkana. Na rozdíl od řízení o odvolání podle § 28 odst. 2 (na návrh akademického senátu fakulty), kde není nutno zkoumat protiprávnost jednání děkana, jsou v tomto případě určité protiprávnosti či jiná pochybení vyjmenovány ve skutkové podstatě právní normy. S ohledem na princip akademické samosprávy má závažnost důvodů k odvolání děkana hodnotit primárně rektor, nikoliv správní soudy. Nelze připustit, aby správní soudy nahrazovaly uvážení rektora uvážením vlastním, resp. aby samy zjišťovaly vnitřní poměry na fakultě či například hodnotily legitimní zájmy jednotlivých „zájmových akademických skupin“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, čj. 10 As 60/2018-45, č. 3770/2018 Sb. NSS).
[19] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře uvedl, že pravidlem bude odvolání děkana na návrh akademického senátu fakulty (viz shora cit. § 28 odst. 2), výjimečně bude představitelné i odvolání děkana z vlastního podnětu rektora. Podle toho, o kterou z uvedených situací jde, se liší míra uvážení rektora o důvodech odvolání děkana. V situaci, kdy akademický senát navrhuje odvolání děkana podle § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách, zpravidla rektor takovémuto návrhu na odvolání vyhoví. Zákon totiž zjevně vychází z předpokladu, že s ohledem na rozhraničení kompetencí uvnitř fakulty bude fakultu poškozovat, pokud děkan nemá důvěru akademického senátu vlastní fakulty. Zákon ostatně ani neukládá žádné podmínky, za kterých může akademický senát návrh na odvolání děkana učinit. Platí tu však zákaz svévole akademického senátu, zákaz šikanózního jednání a zákaz diskriminace. Druhým typem situace je pravomoc rektora odvolat děkana z vlastního podnětu (§ 28 odst. 3 zákona o vysokých školách). Půjde o případy, kdy děkan jako osoba stojící v čele fakulty závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty, ovšem akademický senát fakulty na tyto závažné okolnosti nereaguje návrhem na odvolání děkana. Na rozdíl od řízení o odvolání podle § 28 odst. 2 (na návrh akademického senátu fakulty), kde není nutno zkoumat protiprávnost jednání děkana, jsou v tomto případě určité protiprávnosti či jiná pochybení vyjmenovány ve skutkové podstatě právní normy. S ohledem na princip akademické samosprávy má závažnost důvodů k odvolání děkana hodnotit primárně rektor, nikoliv správní soudy. Nelze připustit, aby správní soudy nahrazovaly uvážení rektora uvážením vlastním, resp. aby samy zjišťovaly vnitřní poměry na fakultě či například hodnotily legitimní zájmy jednotlivých „zájmových akademických skupin“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, čj. 10 As 60/2018-45, č. 3770/2018 Sb. NSS).
[20] V posuzované věci se jednalo o rozhodnutí rektora o odvolání děkana dle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, tedy z vlastního podnětu rektora, jak vyplývá i ze samotného textu napadeného rozhodnutí. Nelze přitom přisvědčit argumentaci stěžovatele, že by k takovému rozhodnutí byla nutně nezbytná první aktivita rektora v tom smyslu, že by rektor nemohl získat informace o důvodech pro odvolání děkana na základě podnětu akademického senátu fakulty či vysoké školy, resp. že by nemohl čerpat ze zápisů ze zasedání těchto senátů. Pokud rektor na základě takto zjištěných informací dojde k závěru, že děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty a zároveň nebyly splněny podmínky pro to, aby mohl přistoupit k odvolání děkana na návrh akademického senátu fakulty (§ 28 odst. 2 zákona o vysokých školách), může rozhodnout o odvolání děkana z vlastního podnětu (ovšem za splnění podmínek stanovených v § 28 odst. 3, tj. po předchozím vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu vysoké školy).
[20] V posuzované věci se jednalo o rozhodnutí rektora o odvolání děkana dle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, tedy z vlastního podnětu rektora, jak vyplývá i ze samotného textu napadeného rozhodnutí. Nelze přitom přisvědčit argumentaci stěžovatele, že by k takovému rozhodnutí byla nutně nezbytná první aktivita rektora v tom smyslu, že by rektor nemohl získat informace o důvodech pro odvolání děkana na základě podnětu akademického senátu fakulty či vysoké školy, resp. že by nemohl čerpat ze zápisů ze zasedání těchto senátů. Pokud rektor na základě takto zjištěných informací dojde k závěru, že děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty a zároveň nebyly splněny podmínky pro to, aby mohl přistoupit k odvolání děkana na návrh akademického senátu fakulty (§ 28 odst. 2 zákona o vysokých školách), může rozhodnout o odvolání děkana z vlastního podnětu (ovšem za splnění podmínek stanovených v § 28 odst. 3, tj. po předchozím vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu vysoké školy).
[21] Zákonem stanovené procesní podmínky pro vydání rozhodnutí o odvolání děkana z vlastního podnětu rektora v posuzovaném případě naplněny byly, neboť akademický senát fakulty věc projednal a vyjádřil se k ní (viz zápis ze zasedání senátu fakulty ze dne 17. 9. 2015, z něhož je zřejmé, že 7 senátorů bylo pro odvolání děkana, 5 proti) a akademický senát Policejní akademie s odvoláním vyslovil souhlas (viz zápis ze zasedání akademického senátu Policejní akademie ze dne 24. 9. 2015, na němž byl jednomyslně stvrzen souhlas s odvoláním stěžovatele z funkce děkana fakulty). Nelze tedy považovat za procesní pochybení, jak se domnívá stěžovatel, že se pro návrh na jeho odvolání z funkce děkana nevyslovily více než tři pětiny všech členů akademického senátu fakulty. Tento požadavek by byl nutný, pokud by rektor odvolal děkana na návrh akademického senátu fakulty, o toto řízení se však v nyní řešené věci nejednalo.
[22] Jak již bylo uvedeno výše a jak vyplývá ze zákona, důvodem pro odvolání děkana z vlastního podnětu rektora může být pouze to, že děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty (§ 28 odst. 3 zákona o vysokých školách). V souladu s požadavky na přezkoumatelnost správního rozhodnutí, musí být z takového rozhodnutí zřejmé, v čem rektor naplnění uvedené skutkové podstaty spatřuje.
[23] Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil odvolání stěžovatele z funkce děkana tím, že stěžovatel závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy (Policejní akademie).
[23] Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil odvolání stěžovatele z funkce děkana tím, že stěžovatel závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy (Policejní akademie).
[24] Pojem „poškozování zájmu vysoké školy závažným způsobem“ je dle Nejvyššího správního soudu nutno považovat za neurčitý právní pojem, který musí správní orgán (rektor) nejprve obecně vymezit a vyložit, poté jej poměřit s konkrétním skutkovým stavem v dané věci a nakonec usoudit, zda tento skutkový stav je podřaditelný pod neurčitý právní pojem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2012, čj. 1 As 52/2012-242, č. 2703/2012 Sb. NSS, který se týkal odvolání vedoucího státního zástupce, či rozsudek ze dne 20. 10. 2004, čj. 1 As 10/2003-58, č. 849/2006 Sb. NSS, jenž se zabýval propuštěním policisty ze služebního poměru). Pokud dospěje k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení, zda děkana odvolá. Výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou pak v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) rektora, zda bylo ze zjištěných důvodů namístě děkana odvolat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS).
[25] Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný pod pojmem „závažné poškozování zájmů vysoké školy“ spatřuje jednání stěžovatele, kterým poškozuje „zájem na dobrém jménu vysoké školy v očích studentů i širší veřejnosti, zájem na dodržování akademických svobod, zájem na stabilním vnitřním pracovním prostředí založeném na dobrých mezilidských vztazích, vzájemné úctě a respektu a zájem na tom, aby funkci děkana vykonávala pouze osoba, jejíž mravní vlastnosti poskytují záruku řádného výkonu této funkce“. Žalovaný tak v podstatě obecně vymezil, jakým způsobem tento neurčitý právní pojem vykládá. Ze samotného odůvodnění jeho rozhodnutí však není vůbec zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl stěžovatel poškození uvedených zájmů dopustit, neboť žalovaný pouze odkázal na případy jednání stěžovatele ve funkci děkana, kterými se zabývaly akademické senáty fakulty a Policejní akademie.
[25] Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný pod pojmem „závažné poškozování zájmů vysoké školy“ spatřuje jednání stěžovatele, kterým poškozuje „zájem na dobrém jménu vysoké školy v očích studentů i širší veřejnosti, zájem na dodržování akademických svobod, zájem na stabilním vnitřním pracovním prostředí založeném na dobrých mezilidských vztazích, vzájemné úctě a respektu a zájem na tom, aby funkci děkana vykonávala pouze osoba, jejíž mravní vlastnosti poskytují záruku řádného výkonu této funkce“. Žalovaný tak v podstatě obecně vymezil, jakým způsobem tento neurčitý právní pojem vykládá. Ze samotného odůvodnění jeho rozhodnutí však není vůbec zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl stěžovatel poškození uvedených zájmů dopustit, neboť žalovaný pouze odkázal na případy jednání stěžovatele ve funkci děkana, kterými se zabývaly akademické senáty fakulty a Policejní akademie.
[26] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s městským soudem v tom, že postačí, pokud jsou důvody pro odvolání stěžovatele z funkce děkana zřejmé ze správního spisu, resp. ze zápisů ze zasedání akademických senátů. Takové odůvodnění by teoreticky mohlo obstát za situace, že by rektor odvolal děkana na návrh akademického senátu dle § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách, neboť v takovém případě, jak bylo výše vysvětleno, záleží spíše na vůli akademického senátu, zda shledá důvody pro odvolání děkana, neboť zákon žádné konkrétní podmínky pro odvolání neuvádí. Pokud však jde o odvolání děkana z vlastního podnětu rektora (§ 28 odst. 3 zákona o vysokých školách), které bude zpravidla spíše výjimečné, je nutno trvat na tom, aby rektor ve svém rozhodnutí přesně vymezil, jakým jednáním děkan naplňuje skutkovou podstatu právní normy, resp. čím konkrétně závažným způsobem poškozuje zájmy vysoké školy nebo fakulty či z jakého důvodu závažným způsobem neplní své povinnosti. Nelze připustit, aby rektor pouze v obecné rovině konstatoval naplnění důvodů pro odvolání děkana a odkázal na usnesení akademických senátů, aniž by se sám konkrétními případy jednání děkana zabýval, ověřil si jejich pravdivost a v rozhodnutí vysvětlil, proč dosahují takové intenzity závažnosti, že je lze podřadit pod pojem „poškozování zájmu vysoké školy závažným způsobem“. Pokud taková úvaha v rozhodnutí absentuje, je nutno jej považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní soud totiž pak nemůže v rámci přezkumu tohoto rozhodnutí relevantně zhodnotit, zda rektor správně podřadil zjištěný skutkový stav pod uvedený neurčitý právní pojem. Není možné, aby soud sám vyhledával konkrétní důvody pro odvolání děkana ve správním spisu a v podstatě tak nahrazoval úvahy rektora, které z jeho rozhodnutí nejsou zřejmé.
[27] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek trpí nepřezkoumatelností, neboť městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, které nebylo pro absenci odůvodnění vůbec způsobilé přezkumu.
[28] Pro úplnost soud ke kasační námitce týkající se řešení situace K. (resp. jeho odvolání z funkce člena akademického senátu) uvádí, že tato okolnost nebyla pro posouzení věci nijak rozhodná.