Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1
druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je
v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitého
právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti
případu tento pojem naplňují, či nikoliv.
Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1
druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je
v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitého
právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti
případu tento pojem naplňují, či nikoliv.
7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013-25, č. 2956/2014
Sb. NSS. Zároveň nad rámec uvedeného poznamenává, že s ohledem na to, k jakým závěrům krajský soud v napadeném rozsudku dospěl, bylo na místě žalobu odmítnout dle § 46
odst. 1 písm. d) spolu s § 85 s. ř. s., nikoli ji zamítnout. Tento závěr je však vzhledem k výsledku kasačního řízení irelevantní.
vu žalobkyně. Z nich vyplývá, že u žalobkyně
byla diagnostikovaná chronická posttraumatická porucha a hepatitis typu C.
Žalovaný si v rámci správního řízení opatřil informaci organizace „International SOS“
ze dne 24. 2. 2012, ze které vyplývá, že v Kyr-
gyzstánu jsou antidepresiva, která žalobkyně
užívá v ČR, dostupná. Stejné ale nelze říci
o lécích v případě interferonové léčby hepatitidy typu C. Nicméně z informací a lékařských zpráv dodaných žalobkyní nevyplývalo, že by její zdravotní stav bez jakýchkoliv
pochyb tuto léčbu v budoucnu vyžadoval.
Daná léčba navíc podle žalovaného není garantována ani občanům ČR. Z pouhých spekulací o její potřebě proto podle jeho názoru
nešlo dovodit důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Jeho
účelem není poskytování výhodnější léčby
v rámci zdravotního systému ČR pro žadatele
o mezinárodní ochranu. Žalobkyně v době
rozhodování žalovaného nebyla v ohrožení života, a nebyla by mu vystavena ani v případě
návratu do Kyrgyzstánu. Podle žalovaného jí
ani nehrozilo, že by jí nebyla poskytnuta nezbytná zdravotní péče na odpovídající úrovni.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze. Vytýkala mnohá procesní pochybení a namítala, že splňuje
podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12
zákona o azylu stejně jako podmínky pro doplňkovou ochranu podle § 14a téhož zákona.
Žalovaný také podle ní řádně neposoudil
možnost udělení humanitárního azylu ve
smyslu § 14 zákona o azylu. Žalobkyně poukázala na svůj zdravotní stav a vyjádřila svůj
nesouhlas se závěry žalovaného o stavu zdravotnictví v Kyrgyzstánu, které je na velmi
špatné úrovni. Tvrdila, že její léčba ještě nebyla zahájena s ohledem na nejistý pobytový
status. Podle žalobkyně není pravdou, že by
léčba nebyla občanům ČR garantována, jen je
v každém případě třeba pečlivě zvažovat
možné dopady této léčby. V případě žalobkyně existovala šance, že bude-li léčba zahájena,
bude úspěšná. Nepodstoupení léčby by naopak mohlo mít fatální důsledky.
Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský
soud vyšel z podkladů, které žalobkyně doložila k žalobě. Podle lékařské zprávy interní
kliniky Fakultní nemocnice v Motole ze dne
7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013-25, č. 2956/2014
Sb. NSS. Zároveň nad rámec uvedeného poznamenává, že s ohledem na to, k jakým závěrům krajský soud v napadeném rozsudku dospěl, bylo na místě žalobu odmítnout dle § 46
odst. 1 písm. d) spolu s § 85 s. ř. s., nikoli ji zamítnout. Tento závěr je však vzhledem k výsledku kasačního řízení irelevantní.
vu žalobkyně. Z nich vyplývá, že u žalobkyně
byla diagnostikovaná chronická posttraumatická porucha a hepatitis typu C.
Žalovaný si v rámci správního řízení opatřil informaci organizace „International SOS“
ze dne 24. 2. 2012, ze které vyplývá, že v Kyr-
gyzstánu jsou antidepresiva, která žalobkyně
užívá v ČR, dostupná. Stejné ale nelze říci
o lécích v případě interferonové léčby hepatitidy typu C. Nicméně z informací a lékařských zpráv dodaných žalobkyní nevyplývalo, že by její zdravotní stav bez jakýchkoliv
pochyb tuto léčbu v budoucnu vyžadoval.
Daná léčba navíc podle žalovaného není garantována ani občanům ČR. Z pouhých spekulací o její potřebě proto podle jeho názoru
nešlo dovodit důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Jeho
účelem není poskytování výhodnější léčby
v rámci zdravotního systému ČR pro žadatele
o mezinárodní ochranu. Žalobkyně v době
rozhodování žalovaného nebyla v ohrožení života, a nebyla by mu vystavena ani v případě
návratu do Kyrgyzstánu. Podle žalovaného jí
ani nehrozilo, že by jí nebyla poskytnuta nezbytná zdravotní péče na odpovídající úrovni.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze. Vytýkala mnohá procesní pochybení a namítala, že splňuje
podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12
zákona o azylu stejně jako podmínky pro doplňkovou ochranu podle § 14a téhož zákona.
Žalovaný také podle ní řádně neposoudil
možnost udělení humanitárního azylu ve
smyslu § 14 zákona o azylu. Žalobkyně poukázala na svůj zdravotní stav a vyjádřila svůj
nesouhlas se závěry žalovaného o stavu zdravotnictví v Kyrgyzstánu, které je na velmi
špatné úrovni. Tvrdila, že její léčba ještě nebyla zahájena s ohledem na nejistý pobytový
status. Podle žalobkyně není pravdou, že by
léčba nebyla občanům ČR garantována, jen je
v každém případě třeba pečlivě zvažovat
možné dopady této léčby. V případě žalobkyně existovala šance, že bude-li léčba zahájena,
bude úspěšná. Nepodstoupení léčby by naopak mohlo mít fatální důsledky.
Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský
soud vyšel z podkladů, které žalobkyně doložila k žalobě. Podle lékařské zprávy interní
kliniky Fakultní nemocnice v Motole ze dne
24. 5. 2013 byla žalobkyně v dané ambulanci
sledována pro chronický virový zánět jater
a virovou hepatitidu C. Byla plánována její
antivirová léčba (kombinací pigilovaného interferonu a Ribavirinu), bez které zánět jater
postupně progreduje až do jaterní cirhózy,
která prokazatelně pacientům zkracuje život.
Žalobkyně dále doložila potvrzení stejné kliniky ze dne 25. 10. 2013, podle kterého byla
žalobkyně indikována k jednoleté ambulantní antivirové léčbě, zahájené dne 14. 10. 2013,
s nutností dalšího sledování po dobu 12 měsíců po ukončení léčby. Terapie byla podle
těchto podkladů pro žalobkyni zcela zásadní,
protože by v opačném případě u ní pokračovalo onemocnění jater až do stadia jaterní cirhózy s možným rozvojem jaterního zhoubného nádoru.
Městský soud si byl vědom, že v době rozhodování žalovaného léčba ještě nebyla zahájena. Nicméně žalovaný měl k dispozici lékařské
zprávy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně
trpí onemocněním se špatnou prognózou,
pokud není léčeno. Vzhledem k obtížné dostupnosti léčby hepatitidy typu C v Kyrgyzstánu a s přihlédnutím k později zahájené léčbě
v ČR se jednalo o skutečnost hodnou zvláštního zřetele. Žalovaný by proto měl znovu tyto skutečnosti vyhodnotit a posoudit, zda by
žalobkyni neměl být udělen humanitární azyl
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Z obdobných důvodů by měl opětovně posoudit
možnost udělení doplňkové ochrany.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností, v níž namítl, že městský soud nerespektoval § 75
odst. 1 s. ř. s., protože nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Léčba žalobkyně byla zahájena až po vydání rozhodnutí
stěžovatele, jednalo se tedy o zcela novou
skutečnost, kterou správní orgán nemohl zohlednit, což připustil i městský soud. K prolomení zásady vyplývající z § 75 s. ř. s. může
dojít, jen pokud by opačný postup vedl k rozporu s principem non-refoulement (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2013 byla žalobkyně v dané ambulanci
sledována pro chronický virový zánět jater
a virovou hepatitidu C. Byla plánována její
antivirová léčba (kombinací pigilovaného interferonu a Ribavirinu), bez které zánět jater
postupně progreduje až do jaterní cirhózy,
která prokazatelně pacientům zkracuje život.
Žalobkyně dále doložila potvrzení stejné kliniky ze dne 25. 10. 2013, podle kterého byla
žalobkyně indikována k jednoleté ambulantní antivirové léčbě, zahájené dne 14. 10. 2013,
s nutností dalšího sledování po dobu 12 měsíců po ukončení léčby. Terapie byla podle
těchto podkladů pro žalobkyni zcela zásadní,
protože by v opačném případě u ní pokračovalo onemocnění jater až do stadia jaterní cirhózy s možným rozvojem jaterního zhoubného nádoru.
Městský soud si byl vědom, že v době rozhodování žalovaného léčba ještě nebyla zahájena. Nicméně žalovaný měl k dispozici lékařské
zprávy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně
trpí onemocněním se špatnou prognózou,
pokud není léčeno. Vzhledem k obtížné dostupnosti léčby hepatitidy typu C v Kyrgyzstánu a s přihlédnutím k později zahájené léčbě
v ČR se jednalo o skutečnost hodnou zvláštního zřetele. Žalovaný by proto měl znovu tyto skutečnosti vyhodnotit a posoudit, zda by
žalobkyni neměl být udělen humanitární azyl
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Z obdobných důvodů by měl opětovně posoudit
možnost udělení doplňkové ochrany.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností, v níž namítl, že městský soud nerespektoval § 75
odst. 1 s. ř. s., protože nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Léčba žalobkyně byla zahájena až po vydání rozhodnutí
stěžovatele, jednalo se tedy o zcela novou
skutečnost, kterou správní orgán nemohl zohlednit, což připustil i městský soud. K prolomení zásady vyplývající z § 75 s. ř. s. může
dojít, jen pokud by opačný postup vedl k rozporu s principem non-refoulement (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65). K tomu je nezbytné konstatovat bezprostředně hrozící nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Městský soud ale výslovně uvedl,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
že žalobkyní vznesené námitky k posouzení
její žádosti podle §14a zákona o azylu nejsou
důvodné. Prolomení zásady § 75 odst. 1 s. ř. s.
je proto pojmově vyloučeno.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v obdobné věci ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65). K tomu je nezbytné konstatovat bezprostředně hrozící nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Městský soud ale výslovně uvedl,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
že žalobkyní vznesené námitky k posouzení
její žádosti podle §14a zákona o azylu nejsou
důvodné. Prolomení zásady § 75 odst. 1 s. ř. s.
je proto pojmově vyloučeno.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v obdobné věci ze dne
19. 5. 2011, čj. 6 Azs 9/2011-87. V něm Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, „že
v případě soudního přezkumu rozhodnutí
o neudělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu je namístě vycházet ... ze skutkového stavu, který vyšel najevo ve správním
řízení“. Novými skutečnostmi, týkajícími se
zdravotního stavu, se tedy soud nemá zabývat. Žalobkyně navíc měla možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany
nebo uplatnit nové skutečnosti v novém
správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs
3/2011-131).
Rozsudek městského soudu se podle stěžovatele dostal také do rozporu s jednotnou
a konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že „[p]okud nastane
po vydání rozhodnutí správního orgánu nová skutečnost, která má vliv na skutečný
stav věci, pak k ní správní orgán přihlédne
v případném novém řízení, ale nemůže to
být důvod pro vyslovení nezákonnosti (či
vady řízení) ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy
nemohl provádět důkazy za účelem zjištění
nových skutečností, které neexistovaly v době rozhodnutí správního orgánu, a proto také nemohl přihlížet k lékařským nálezům
a zprávám o zdravotním stavu stěžovatelky
z doby po datu vydání rozhodnutí žalovaného správního orgánu.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006,
čj. 4 Ads 42/2005-136).
Stěžovatel se zabýval možností léčby žalobkyně v zemi jejího původu a ze shromážděných informací vyplynulo, že předmětná
léčba je v Kyrgyzstánu dostupná a žalobkyni
nic nebránilo ve využití tamějšího systému
zdravotní péče. Stěžovatel zohlednil nižší
úroveň zdravotní péče v Kyrgyzstánu, ale tato
skutečnost byla podle něj z pohledu humanitárního azylu irelevantní (viz rozsudek Nej-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
vyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
čj. 2 Azs 30/2007-69). Stěžovatel také městskému soudu vytknul, že autoritativně konstatoval naplnění skutečnosti hodné zvláštního
zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Závažná
choroba sama o sobě neznamená automatické
udělení humanitárního azylu. Městský soud
navíc nepřijatelně zasáhl do správního uvážení stěžovatele. Soudu nepřísluší konstatovat
naplnění skutečnosti hodné zvláštního zřetele a zavázat svým právním názorem správní
orgán, neboť by tím byl porušen zákon, nerespektována konstantní judikatura a došlo by
k nepřípustnému zásahu do smyslu a účelu
institutu humanitárního azylu.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele,
že soud shledal naplnění skutečností, které
jsou hodny zvláštního zřetele, až na základě
lékařské zprávy o zahájení léčby hepatitidy
typu C. Městský soud jasně uvedl, že stěžovatel nevyhodnotil rozsah zdravotních problémů žalobkyně dostatečným způsobem. Tato
skutečnost byla potvrzena i následnými lékařskými zprávami, které ale nebyly primárním
důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.
Spíše potvrzovaly, že se stěžovatel nezabýval
řádně skutkovými okolnostmi věci.
Městský soud uvedl, že žalobkyně již v řízení o udělení mezinárodní ochrany doložila,
že trpí závažným onemocněním, které je bez
léčby progredující. V tomto smyslu městský
soud zcela správně přisvědčil odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Azs 8/2004-55. Nelze proto akceptovat
tvrzení stěžovatele, že soud v rámci svého rozhodování nevycházel ze skutkového stavu,
který vyšel najevo ve správním řízení, a z jeho
strany tak došlo k porušení § 75 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [18] Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutko-
vým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Pokud by
toto pravidlo neplatilo, řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu by bylo pokračováním řízení před správními orgány a přišlo by o svoji přezkumnou povahu. Správní
soudnictví ale vykonává své poslání zpětně
a případné změny, ke kterým došlo po stránce skutkové či právní, nemůže zásadně zohledňovat (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges,
2014, s. 681). Je proto vadou řízení, rozhodne-li krajský soud v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
podle skutkového stavu existujícího v době
vydání svého rozsudku, nikoliv podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs
32/2008-59).
práv
základních
[19] Judikatura Nejvyššího správního
soudu dovodila možnost prolomení pravidla
zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v některých
výjimečných případech (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2011,
čj. 4 Ads 35/2011-75; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs
3/2011-13). Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl,
že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout
k novým skutkovým okolnostem z důvodu
možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
svobod
lidských
(č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení
před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního
orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění
cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze
domnívat, že by mohly být relevantní pro
možné udělení doplňkové ochrany podle
§ 14a zákona o azylu a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou
dodatečně posouzeny v novém správním řízení (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Azs 27/2012-65). Obdobně v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, čj. 4 Azs
119/2014-43, Nejvyšší správní upřesnil, že
„[v] rámci soudního přezkumu správních
rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany
může nastat situace, kdy je třeba na základě
čl. 10 Ústavy upřednostnit před aplikací § 75
odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod [...]. Tato
situace však nastává pouze tehdy, pokud by
ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy
mohlo navrácením žadatele o mezinárodní
ochranu dojít k porušení zásady non-refoulement, respektive k ohrožení práva na život
nebo k porušení zákazu mučení v důsledku
zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele
o mezinárodní ochranu došlo až po vydání
rozhodnutí správního orgánu.“
[20] Odůvodnění rozsudku městského
soudu je z podstatné části vystavěno na skutečnostech vzniklých až po vydání rozhodnutí stěžovatele ze dne 22. 4. 2013. Lékařské
zprávy a potvrzení, o které se městský soud
opřel, jsou ze dne 24. 5. 2013, 25. 10. 2013,
19. 5. 2011, čj. 6 Azs 9/2011-87. V něm Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, „že
v případě soudního přezkumu rozhodnutí
o neudělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu je namístě vycházet ... ze skutkového stavu, který vyšel najevo ve správním
řízení“. Novými skutečnostmi, týkajícími se
zdravotního stavu, se tedy soud nemá zabývat. Žalobkyně navíc měla možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany
nebo uplatnit nové skutečnosti v novém
správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs
3/2011-131).
Rozsudek městského soudu se podle stěžovatele dostal také do rozporu s jednotnou
a konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že „[p]okud nastane
po vydání rozhodnutí správního orgánu nová skutečnost, která má vliv na skutečný
stav věci, pak k ní správní orgán přihlédne
v případném novém řízení, ale nemůže to
být důvod pro vyslovení nezákonnosti (či
vady řízení) ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy
nemohl provádět důkazy za účelem zjištění
nových skutečností, které neexistovaly v době rozhodnutí správního orgánu, a proto také nemohl přihlížet k lékařským nálezům
a zprávám o zdravotním stavu stěžovatelky
z doby po datu vydání rozhodnutí žalovaného správního orgánu.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006,
čj. 4 Ads 42/2005-136).
Stěžovatel se zabýval možností léčby žalobkyně v zemi jejího původu a ze shromážděných informací vyplynulo, že předmětná
léčba je v Kyrgyzstánu dostupná a žalobkyni
nic nebránilo ve využití tamějšího systému
zdravotní péče. Stěžovatel zohlednil nižší
úroveň zdravotní péče v Kyrgyzstánu, ale tato
skutečnost byla podle něj z pohledu humanitárního azylu irelevantní (viz rozsudek Nej-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
vyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
čj. 2 Azs 30/2007-69). Stěžovatel také městskému soudu vytknul, že autoritativně konstatoval naplnění skutečnosti hodné zvláštního
zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Závažná
choroba sama o sobě neznamená automatické
udělení humanitárního azylu. Městský soud
navíc nepřijatelně zasáhl do správního uvážení stěžovatele. Soudu nepřísluší konstatovat
naplnění skutečnosti hodné zvláštního zřetele a zavázat svým právním názorem správní
orgán, neboť by tím byl porušen zákon, nerespektována konstantní judikatura a došlo by
k nepřípustnému zásahu do smyslu a účelu
institutu humanitárního azylu.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele,
že soud shledal naplnění skutečností, které
jsou hodny zvláštního zřetele, až na základě
lékařské zprávy o zahájení léčby hepatitidy
typu C. Městský soud jasně uvedl, že stěžovatel nevyhodnotil rozsah zdravotních problémů žalobkyně dostatečným způsobem. Tato
skutečnost byla potvrzena i následnými lékařskými zprávami, které ale nebyly primárním
důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.
Spíše potvrzovaly, že se stěžovatel nezabýval
řádně skutkovými okolnostmi věci.
Městský soud uvedl, že žalobkyně již v řízení o udělení mezinárodní ochrany doložila,
že trpí závažným onemocněním, které je bez
léčby progredující. V tomto smyslu městský
soud zcela správně přisvědčil odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Azs 8/2004-55. Nelze proto akceptovat
tvrzení stěžovatele, že soud v rámci svého rozhodování nevycházel ze skutkového stavu,
který vyšel najevo ve správním řízení, a z jeho
strany tak došlo k porušení § 75 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [18] Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutko-
vým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Pokud by
toto pravidlo neplatilo, řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu by bylo pokračováním řízení před správními orgány a přišlo by o svoji přezkumnou povahu. Správní
soudnictví ale vykonává své poslání zpětně
a případné změny, ke kterým došlo po stránce skutkové či právní, nemůže zásadně zohledňovat (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges,
2014, s. 681). Je proto vadou řízení, rozhodne-li krajský soud v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
podle skutkového stavu existujícího v době
vydání svého rozsudku, nikoliv podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs
32/2008-59).
práv
základních
[19] Judikatura Nejvyššího správního
soudu dovodila možnost prolomení pravidla
zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v některých
výjimečných případech (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2011,
čj. 4 Ads 35/2011-75; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs
3/2011-13). Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl,
že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout
k novým skutkovým okolnostem z důvodu
možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
svobod
lidských
(č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení
před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního
orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění
cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze
domnívat, že by mohly být relevantní pro
možné udělení doplňkové ochrany podle
§ 14a zákona o azylu a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou
dodatečně posouzeny v novém správním řízení (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Azs 27/2012-65). Obdobně v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, čj. 4 Azs
119/2014-43, Nejvyšší správní upřesnil, že
„[v] rámci soudního přezkumu správních
rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany
může nastat situace, kdy je třeba na základě
čl. 10 Ústavy upřednostnit před aplikací § 75
odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod [...]. Tato
situace však nastává pouze tehdy, pokud by
ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy
mohlo navrácením žadatele o mezinárodní
ochranu dojít k porušení zásady non-refoulement, respektive k ohrožení práva na život
nebo k porušení zákazu mučení v důsledku
zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele
o mezinárodní ochranu došlo až po vydání
rozhodnutí správního orgánu.“
[20] Odůvodnění rozsudku městského
soudu je z podstatné části vystavěno na skutečnostech vzniklých až po vydání rozhodnutí stěžovatele ze dne 22. 4. 2013. Lékařské
zprávy a potvrzení, o které se městský soud
opřel, jsou ze dne 24. 5. 2013, 25. 10. 2013,
20. 1. 2014 a 22. 5. 2014, přičemž posuzují aktuální zdravotní stav žalobkyně, nikoliv zpětně její zdravotní stav v době rozhodování žalovaného. Samotná léčba žalobkyně, jejíž
zahájení bylo viditelně rozhodujícím kritériem pro zrušující rozsudek městského soudu,
byla započata až dne 14. 10. 2013, tedy bezmála půl roku ode dne rozhodnutí stěžovatele. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, že
pokud by nebyla zahájena léčba žalobkyně,
městský soud by nejspíš nedošel k závěru
o nedostatečném vyhodnocení rozsahu zdravotních problémů žalobkyně ze strany stěžovatele. Městský soud zjevně přihlížel ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době
vydání rozhodnutí správního orgánu. To
městský soud uznává i v odůvodnění rozsudku, kde konstatuje, že v této věci jde o případ
hodný zvláštního zřetele „s přihlédnutím
k tomu, že byla v případě žalobkyně léčba
v ČR zahájena“. Na stejné straně pak městský
soud výslovně zmínil: „Soud si je vědom toho,
že v době, kdy správní orgán o žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodoval, ještě
léčba zahájena nebyla.“ Městský soud se tak
vědomě pohyboval za hranou § 75 odst. 1 s. ř. s.
V celém odůvodnění se jeho aplikaci ale nijak
nevěnuje a nezdůvodňuje odchýlení se od
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[21] Nejvyšší správní soud přesto přistoupil k odůvodnění rozsudku městského soudu
obsahově a přezkoumal, zda v této věci materiálně nepoužil judikaturou dovozenou výjimku z aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. v podobě
hrozby narušení principu non-refoulement.
Je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je krajský
soud povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlížet i ke skutečnostem relevantním
z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly
najevo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že
budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným
správním orgánem z hlediska respektování
zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového
rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu. Tuto otázku je
tedy
třeba posuzovat vždy individuálně,
vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Azs 3/2011-131). Ve stejném rozsudku
Nejvyšší správní soud dodal, že dostatečné
záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela
zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat
novou žádost o mezinárodní ochranu (§ 3
odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 2 zákona o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná
(§ 10a zákona o azylu). O tyto skutečnosti se
opírá i stěžovatel, podle kterého hrozba narušení principu non-refoulement nehrozí, a žalobkyně měla možnost podat novou žádost
o udělení mezinárodní ochrany nebo uplatnit
nové skutečnosti v novém správním řízení.
[22] Nejvyšší správní soud podotýká, že
v případě velmi závažného zdravotního stavu
jednotlivce lze podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva jen za velice výjimečných okolností a s ohledem na závažné humanitární důvody dojít k závěru, že by k poruše-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
ní článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a zásady non-refoulement mohla vést povinnost vycestování do
země původu, v níž jsou prostředky nezbytné
k léčbě dané nemoci na nižší úrovni (viz rozsudek ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému
království, stížnost č. 30240/96, Reports
1997-III, bod 54; rozsudek velkého senátu ze
dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, ECHR 2008, body
42 – 43; rozhodnutí o přijatelnosti ze dne
20. 1. 2014 a 22. 5. 2014, přičemž posuzují aktuální zdravotní stav žalobkyně, nikoliv zpětně její zdravotní stav v době rozhodování žalovaného. Samotná léčba žalobkyně, jejíž
zahájení bylo viditelně rozhodujícím kritériem pro zrušující rozsudek městského soudu,
byla započata až dne 14. 10. 2013, tedy bezmála půl roku ode dne rozhodnutí stěžovatele. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, že
pokud by nebyla zahájena léčba žalobkyně,
městský soud by nejspíš nedošel k závěru
o nedostatečném vyhodnocení rozsahu zdravotních problémů žalobkyně ze strany stěžovatele. Městský soud zjevně přihlížel ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době
vydání rozhodnutí správního orgánu. To
městský soud uznává i v odůvodnění rozsudku, kde konstatuje, že v této věci jde o případ
hodný zvláštního zřetele „s přihlédnutím
k tomu, že byla v případě žalobkyně léčba
v ČR zahájena“. Na stejné straně pak městský
soud výslovně zmínil: „Soud si je vědom toho,
že v době, kdy správní orgán o žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodoval, ještě
léčba zahájena nebyla.“ Městský soud se tak
vědomě pohyboval za hranou § 75 odst. 1 s. ř. s.
V celém odůvodnění se jeho aplikaci ale nijak
nevěnuje a nezdůvodňuje odchýlení se od
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[21] Nejvyšší správní soud přesto přistoupil k odůvodnění rozsudku městského soudu
obsahově a přezkoumal, zda v této věci materiálně nepoužil judikaturou dovozenou výjimku z aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. v podobě
hrozby narušení principu non-refoulement.
Je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je krajský
soud povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlížet i ke skutečnostem relevantním
z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly
najevo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že
budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným
správním orgánem z hlediska respektování
zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového
rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu. Tuto otázku je
tedy
třeba posuzovat vždy individuálně,
vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Azs 3/2011-131). Ve stejném rozsudku
Nejvyšší správní soud dodal, že dostatečné
záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela
zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat
novou žádost o mezinárodní ochranu (§ 3
odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 2 zákona o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná
(§ 10a zákona o azylu). O tyto skutečnosti se
opírá i stěžovatel, podle kterého hrozba narušení principu non-refoulement nehrozí, a žalobkyně měla možnost podat novou žádost
o udělení mezinárodní ochrany nebo uplatnit
nové skutečnosti v novém správním řízení.
[22] Nejvyšší správní soud podotýká, že
v případě velmi závažného zdravotního stavu
jednotlivce lze podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva jen za velice výjimečných okolností a s ohledem na závažné humanitární důvody dojít k závěru, že by k poruše-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
ní článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a zásady non-refoulement mohla vést povinnost vycestování do
země původu, v níž jsou prostředky nezbytné
k léčbě dané nemoci na nižší úrovni (viz rozsudek ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému
království, stížnost č. 30240/96, Reports
1997-III, bod 54; rozsudek velkého senátu ze
dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, ECHR 2008, body
42 – 43; rozhodnutí o přijatelnosti ze dne
24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemí,
stížnost č. 13669/03; či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti
Švédsku, stížnost č. 17868/03 aj.). Cizinec,
kterému může být v budoucnu uložena povinnost vycestovat ze země, která je smluvní
stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se zásadně nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za
účelem pokračujícího využívání zdravotních,
sociálních nebo dalších služeb zabezpečovaných hostitelskou zemí (N. proti Spojenému
království, bod 42). Většina velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ve věci
N. proti Spojenému království (body 44–45)
výslovně uvedla: „Pokrok v lékařské vědě
a sociální a ekonomické podmínky panující
ve státě, který je smluvní stranou Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, a které převládají v přijímajícím státě,
se mohou podstatně lišit, článek 3 však neukládá státu závazek zmírňovat takové rozdíly za pomoci poskytnutí bezplatné a neomezené zdravotnické péče všem cizincům,
kteří nemají oprávnění pobývat na jeho území. Opačný závěr by na státy kladl příliš velké břemeno.“ [cit. dle Kopalová, M. Věc
N. proti Spojenému království (Navrácení
žadatelky o azyl s HIV/AIDS do země původu). ASPI ID: JUD139625CZ].
[23] Nejvyšší správní soud nechce nijak
zlehčovat situaci žalobkyně. Musí ovšem
uvést, že její nemoc nedosahuje vysokého
standardu velice výjimečných okolností a závažných humanitárních důvodů, který vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Předmětná léčba již měla být dle spisového materiálu ukončena a momentálně by
mělo probíhat dvanáctiměsíční sledování.
Zdravotní stav žalobkyně proto určitě nepředstavuje finální stadium nevyléčitelné nemoci, jako tomu bylo ve věci D. proti Spojenému království, kde Evropský soud pro
lidská práva shledal, že by došlo k porušení
článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, pokud by byl stěžovatel
navrácen do země původu. Žalobkyně je naopak v relativně stabilizovaném stavu. Spíše je
proto v obdobné situaci jako stěžovatelka ve
věci N. proti Spojenému království, kde většina velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva hrozící porušení principu non-refoulement při navrácení stěžovatelky do
země původu neshledala. Podle Nejvyššího
správního soudu proto v tomto konkrétním
případě nebylo možné prolomit pravidlo vyplývající z § 75 odst. 1 s. ř. s. a odchýlit se ve
smyslu výše citované judikatury od skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To platí tím spíš,
že stěžovatelka měla možnost podat novou
žádost o udělení mezinárodní ochrany, která
by byla dle § 10a písm. e) zákona o azylu přípustná. V novém řízení by jí tak byly poskytnuty dostatečné záruky respektování zásady
non-refoulement.
[24] Městský soud se proto dopustil zásadního právního pochybení, protože porušil § 75 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl ve věci na základě skutkového stavu, který tu nebyl v době
rozhodování stěžovatele, aniž by k odchýlení
se od tohoto pravidla měl dostatečné důvody
v podobě hrozby narušení zásady non-refoulement. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud
rozhodl o zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[25] Nejvyšší správní soud nicméně pro
další průběh řízení o žalobě považuje za nutné uvést, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že městský soud nepřijatelně zasáhl do
jeho správního uvážení tím, že konstatoval naplnění důvodu hodného zvláštního zřetele.
[26] Podle § 14 zákona o azylu platí, že pokud „v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z hu-
manitárního důvodu“. Zákonodárce tak při
úpravě podmínek pro udělení humanitárního azylu zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“
a následného správního uvážení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
čj. 5 Azs 105/2004-72).
[27] V té souvislosti je třeba odkázat na
závěry právní teorie, která dovodila, že
„[m]ezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl,
i když v obou případech má orgán určitou
míru volnosti. Při interpretaci neurčitých
právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého
právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí
skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu ....
U diskreční pravomoci je úvaha orientována
na způsob užití právního následku .... Uvnitř
diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí postup, který jí
zákon umožňuje a který ona považuje pro
konkrétní vztah za účelný. V žádném případě to však neznamená ... otevření prostoru
pro její libovůli či absolutistické rozhodování.“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo.
Obecná část. 8. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012,
s. 80–81).
[28] Vzhledem ke kombinaci neurčitého
právního pojmu a správního uvážení v § 14
zákona o azylu musí stěžovatel nejdříve interpretovat neurčitý právní pojem „případu
hodného zvláštního zřetele“ a posoudit jeho
naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede
správní uvážení, jak mu ukládá zákon, při
němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný
zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná,
není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu
udělen být nemůže.
[29] Rozlišování mezi oběma fázemi rozhodování stěžovatele o (ne)udělení humani-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
tárního azylu má zásadní význam pro jeho
přezkum soudem. Na rozdíl od omezeného
soudního přezkumu správního uvážení (§ 78
odst. 1 druhá věta s. ř. s.) výklad neurčitého
právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní
skutkový stav jsou v souladu s § 75 s. ř. s. plně
a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li
soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízení
správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán
výkladem neurčitého právního pojmu, jak jej
provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu tento pojem naplňují, či
nikoliv.
[30] Ačkoliv tento závěr nebyl v minulosti v judikatuře správních soudů vždy jednoznačně přijímán, soudní praxe byla v této
otázce sjednocena usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemí,
stížnost č. 13669/03; či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti
Švédsku, stížnost č. 17868/03 aj.). Cizinec,
kterému může být v budoucnu uložena povinnost vycestovat ze země, která je smluvní
stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se zásadně nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za
účelem pokračujícího využívání zdravotních,
sociálních nebo dalších služeb zabezpečovaných hostitelskou zemí (N. proti Spojenému
království, bod 42). Většina velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ve věci
N. proti Spojenému království (body 44–45)
výslovně uvedla: „Pokrok v lékařské vědě
a sociální a ekonomické podmínky panující
ve státě, který je smluvní stranou Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, a které převládají v přijímajícím státě,
se mohou podstatně lišit, článek 3 však neukládá státu závazek zmírňovat takové rozdíly za pomoci poskytnutí bezplatné a neomezené zdravotnické péče všem cizincům,
kteří nemají oprávnění pobývat na jeho území. Opačný závěr by na státy kladl příliš velké břemeno.“ [cit. dle Kopalová, M. Věc
N. proti Spojenému království (Navrácení
žadatelky o azyl s HIV/AIDS do země původu). ASPI ID: JUD139625CZ].
[23] Nejvyšší správní soud nechce nijak
zlehčovat situaci žalobkyně. Musí ovšem
uvést, že její nemoc nedosahuje vysokého
standardu velice výjimečných okolností a závažných humanitárních důvodů, který vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Předmětná léčba již měla být dle spisového materiálu ukončena a momentálně by
mělo probíhat dvanáctiměsíční sledování.
Zdravotní stav žalobkyně proto určitě nepředstavuje finální stadium nevyléčitelné nemoci, jako tomu bylo ve věci D. proti Spojenému království, kde Evropský soud pro
lidská práva shledal, že by došlo k porušení
článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, pokud by byl stěžovatel
navrácen do země původu. Žalobkyně je naopak v relativně stabilizovaném stavu. Spíše je
proto v obdobné situaci jako stěžovatelka ve
věci N. proti Spojenému království, kde většina velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva hrozící porušení principu non-refoulement při navrácení stěžovatelky do
země původu neshledala. Podle Nejvyššího
správního soudu proto v tomto konkrétním
případě nebylo možné prolomit pravidlo vyplývající z § 75 odst. 1 s. ř. s. a odchýlit se ve
smyslu výše citované judikatury od skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To platí tím spíš,
že stěžovatelka měla možnost podat novou
žádost o udělení mezinárodní ochrany, která
by byla dle § 10a písm. e) zákona o azylu přípustná. V novém řízení by jí tak byly poskytnuty dostatečné záruky respektování zásady
non-refoulement.
[24] Městský soud se proto dopustil zásadního právního pochybení, protože porušil § 75 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl ve věci na základě skutkového stavu, který tu nebyl v době
rozhodování stěžovatele, aniž by k odchýlení
se od tohoto pravidla měl dostatečné důvody
v podobě hrozby narušení zásady non-refoulement. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud
rozhodl o zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[25] Nejvyšší správní soud nicméně pro
další průběh řízení o žalobě považuje za nutné uvést, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že městský soud nepřijatelně zasáhl do
jeho správního uvážení tím, že konstatoval naplnění důvodu hodného zvláštního zřetele.
[26] Podle § 14 zákona o azylu platí, že pokud „v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z hu-
manitárního důvodu“. Zákonodárce tak při
úpravě podmínek pro udělení humanitárního azylu zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“
a následného správního uvážení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
čj. 5 Azs 105/2004-72).
[27] V té souvislosti je třeba odkázat na
závěry právní teorie, která dovodila, že
„[m]ezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl,
i když v obou případech má orgán určitou
míru volnosti. Při interpretaci neurčitých
právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého
právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí
skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu ....
U diskreční pravomoci je úvaha orientována
na způsob užití právního následku .... Uvnitř
diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí postup, který jí
zákon umožňuje a který ona považuje pro
konkrétní vztah za účelný. V žádném případě to však neznamená ... otevření prostoru
pro její libovůli či absolutistické rozhodování.“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo.
Obecná část. 8. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012,
s. 80–81).
[28] Vzhledem ke kombinaci neurčitého
právního pojmu a správního uvážení v § 14
zákona o azylu musí stěžovatel nejdříve interpretovat neurčitý právní pojem „případu
hodného zvláštního zřetele“ a posoudit jeho
naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede
správní uvážení, jak mu ukládá zákon, při
němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný
zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná,
není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu
udělen být nemůže.
[29] Rozlišování mezi oběma fázemi rozhodování stěžovatele o (ne)udělení humani-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
tárního azylu má zásadní význam pro jeho
přezkum soudem. Na rozdíl od omezeného
soudního přezkumu správního uvážení (§ 78
odst. 1 druhá věta s. ř. s.) výklad neurčitého
právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní
skutkový stav jsou v souladu s § 75 s. ř. s. plně
a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li
soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízení
správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán
výkladem neurčitého právního pojmu, jak jej
provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu tento pojem naplňují, či
nikoliv.
[30] Ačkoliv tento závěr nebyl v minulosti v judikatuře správních soudů vždy jednoznačně přijímán, soudní praxe byla v této
otázce sjednocena usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014
Sb. NSS. Závěr rozšířeného senátu také plně
koresponduje s názory zastávanými v odborné literatuře, podle kterých by interpretace
neurčitých právních pojmů měla podléhat
přezkumu s úplně stejnou intenzitou jako
v případě jakýchkoliv jiných právních pojmů
(viz Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. vyd.
Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 146; Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část.
22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014
Sb. NSS. Závěr rozšířeného senátu také plně
koresponduje s názory zastávanými v odborné literatuře, podle kterých by interpretace
neurčitých právních pojmů měla podléhat
přezkumu s úplně stejnou intenzitou jako
v případě jakýchkoliv jiných právních pojmů
(viz Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. vyd.
Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 146; Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část.
8. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 536).
[31] V posuzované věci proto nelze hovořit o zásahu do správního uvážení stěžovatele. Městský soud došel k závěru, že stěžovatel
nesprávně interpretoval neurčitý právní pojem „případu hodného zvláštního zřetele“,
čímž ovšem svou přezkumnou pravomoc nijak nepřekročil. Ve vztahu k navazujícímu
správnímu uvážení stěžovatele byl soud naopak zdrženlivý. Neuložil totiž stěžovateli, aby
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
žalobkyni udělil humanitární azyl, ale „pouze“,
aby znovu uvážil o jeho udělení, a to se zřetelem k soudem konstatovanému naplnění pojmu „případu hodného zvláštního zřetele“.
Žalovaný tak měl znovu vyhodnotit skutkový
základ věci a posoudit, zda by v případě žalobkyně neměl být humanitární azyl udělen.
Naplnění neurčitého právního pojmu „případu hodného zvláštního zřetele“ ve smyslu
§ 14 zákona o azylu totiž nemusí automaticky
vést k udělení humanitárního azylu, jak vyplývá ze znění příslušného ustanovení, podle
kterého lze humanitární azyl v takovém případě udělit (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72,
č. 375/2004 Sb. NSS). Široký prostor pro uvážení správního orgánu při rozhodování
o udělení humanitárního azylu ostatně vyplývá i z další judikatury Nejvyššího správního
soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38,
a ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48).
[32] Městský soud proto v dalším řízení
znovu zhodnotí, zda stěžovatel řádně a správně interpretoval neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a posoudil jeho naplnění v dané věci. Musí přitom ale
vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování stěžovatele. Zruší-li městský soud rozhodnutí žalovaného, budou v dalším řízení správní orgány vázány
jeho výkladem neurčitého právního pojmu
„případ hodný zvláštního zřetele“ a jeho případným závěrem, že skutkové okolnosti posuzované věci tento pojem naplňují. Vlastní
rozhodnutí o udělení či neudělení humanitárního azylu žalobkyni učiní správní orgány
se zřetelem na závěry soudu, avšak na základě
svého správního uvážení.
Baktygul A. (Kyrgyzstán) proti Ministerstvu vnitra ČR o udělení mezinárodní ochrany, pornou nebo nesrozumitelnou, neurčitou či
nepřesnou. Nebylo tudíž namístě, aby krajský
soud odstraňoval vady žaloby a spolu se stěžovatelkou „přeformuloval“ žalobu na žalobu
nečinnostní. To by ostatně bylo chybným
krokem i s ohledem na to, že stěžovatelka zvolila správný typ žaloby. [24] Závěrem zdejší soud připomíná, že
v projednávané věci nebyly předmětem přezkumu ostatní podmínky řízení před soudem, ani otázka důvodnosti podané žaloby na
ochranu před nezákonným zásahem, nýbrž
výlučně posouzení správnosti závěru krajské- o kasační stížnosti žalovaného.