Samotné rozhodnutí rektora vysoké školy o neudělení výjimky ze studijního
a zkušebního řádu spočívající v prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky
v určené lhůtě (§ 62 a § 63 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) nezasahuje do
právní sféry studenta, a není tedy rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Ze stejného důvodu není samostatně přezkoumatelný ani procesní postup vedoucí k neudělení výjimky.
Samotné rozhodnutí rektora vysoké školy o neudělení výjimky ze studijního
a zkušebního řádu spočívající v prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky
v určené lhůtě (§ 62 a § 63 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) nezasahuje do
právní sféry studenta, a není tedy rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Ze stejného důvodu není samostatně přezkoumatelný ani procesní postup vedoucí k neudělení výjimky.
29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09, resp. na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2011, čj. 9 As 66/2011-62, v jiné věci
stejného žalobce proti témuž žalovanému.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel
především argumentoval, že i když na určitá
kladná rozhodnutí správních orgánů neexistuje právní nárok, je i v těchto případech dán
právní nárok na řádný správní proces. V tomto ohledu poukázal na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2011, čj. 9 As 66/2011-62, v jiné věci
stejného žalobce proti témuž žalovanému.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel
především argumentoval, že i když na určitá
kladná rozhodnutí správních orgánů neexistuje právní nárok, je i v těchto případech dán
právní nárok na řádný správní proces. V tomto ohledu poukázal na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006
Sb. NSS, ve věci Hossam N.
Na podporu svých argumentů stěžovatel
dále citoval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2011, čj. 8 As 38/2011-67,
č. 2598/2012 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší
správní soud vyslovil, že „[s]ama skutečnost,
že rektor rozhodoval o žádosti studenta
o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní
nárok, v režimu správního uvážení, však
ještě bez dalšího neznamená, že je soudní
ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel“. A právě nedodržení procesních pravidel stěžovatel v žalobě
namítal (stěžovatel zejména namítal, že rektor
nebyl k rozhodnutí o žádosti příslušný, rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně doručeno
a žalobce nebyl vyzván k doplnění důkazů).
Stěžovatel odmítl odkaz krajského soudu
na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 66/2011-62, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí nic nezměnilo na stěžovatelově
právním postavení a nadále trval stav, kdy stěžovatel nesplnil své povinnosti podle studijního a zkušebního řádu. Tak tomu podle stěžovatele bylo i ve věci Hossam N., kde se
neudělením státního občanství na právním
postavení stěžovatele taktéž nic nezměnilo.
V rozhodnutí ve věci Hossam N. Nejvyšší
správní soud uvedl, že neexistuje neomezené
správní uvážení. Z toho pak podle stěžovatele
plyne, že správní orgán nemůže disponovat
nějakým mimořádným oprávněním, které by
mohl využívat bez ohledu na elementární
pravidla činnosti veřejné správy, jak se snad
jevilo ze shora citovaného rozsudku čj. 9 As
66/2011-62.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) garantuje právo na vzdělání (čl. 33), právo na svobodnou volbu povolání a přípravu
k němu a právo na získávání prostředků pro
své životní potřeby prací (čl. 26). Právo na
vzdělání je s ohledem na další zmíněná práva
nutno vykládat tak, že studentovi má být
umožněno studium na vysoké škole dokon-
čit, aby mohl realizovat svá práva na volbu povolání a na získávání prostředků prací. Jestliže tedy žalovaná řádně neaplikovala ustanovení studijního a zkušebního řádu o udělení
výjimky, došlo tím k zásahu do právní sféry
stěžovatele a k ohrožení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel se dále domníval, že možnost
soudní ochrany až proti rozhodnutí o ukončení studia představuje denegatio iustitiae,
jelikož toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na nesplnění podmínek stanovených zákonem o vysokých školách či studijním a zkušebním řádem. Z toho dle
stěžovatele vyplynulo, že je mu odepřena jakákoli šance na soudní ochranu před porušením jeho nároku na řádný správní proces
v jeho současné věci, jelikož toto nebude
předmětem případného přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
Na závěr stěžovatel připomněl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že „v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve
prospěch výkonu tohoto práva“ (shora uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Hossam N.)
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu.
Žalovaná odmítla odkaz stěžovatele na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Hossam N. a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
čj. 6 A 69/2000-55, jelikož se oba týkají odlišné situace. Žalovaná zdůraznila, že v obou
rozhodnutích bylo řečeno, že ve správním
soudnictví lze přezkoumávat procesní postupy v řízení, jejichž výsledkem je rozhodnutí
přezkoumatelné ve správním soudnictví.
V žádném případě z nich však nevyplývá, že
by byly přezkoumatelné i ty postupy, které
předcházejí vydání rozhodnutí, které není
přezkoumatelné ve správním soudnictví. Takovým postupem bylo i rozhodnutí o udělení
výjimky ze studijního a zkušebního řádu, které dle žalované nebylo rozhodnutím podle
§ 65 odst. 1 s. ř. s., jak opakovaně potvrdil
i Nejvyšší správní soud (žalovaná odkázala na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2011-67 a čj. 9 As
66/2011-62). K rozsudku čj. 8 As 38/2011-67
dále uvedla, že obecná formulace tam uvedená se jeví poněkud nešťastnou, jelikož může
vzbuzovat dojem, že procesní postup předcházející vydání rozhodnutí nepřezkoumatelnému ve správním soudnictví může být ve
správním soudnictví samostatně přezkoumán. S tím žalovaná nesouhlasila.
Dále žalovaná odmítla názor stěžovatele,
že by se rozhodnutí o neudělení výjimky negativním způsobem projevilo v jeho právní
sféře. Tímto rozhodnutím totiž žádná práva
ani povinnosti nevznikly, nic se nezměnilo
ani na dosud existujících právech a povinnostech. Neudělení výjimky nevede k ukončení studia a na postavení stěžovatele se rozhodnutím nic nezměnilo. Do právní sféry
stěžovatele se negativně projevilo až rozhodnutí o ukončení studia.
Co se týče stěžovatelova ústavně zaručeného práva na vzdělání, žalovaná souhlasila,
že součástí tohoto práva je i právo na dokončení tohoto vzdělání, ovšem pouze za podmínky, že student řádně plní své studijní povinnosti. Tak tomu za současné situace
nebylo, což ostatně nepopíral ani stěžovatel.
Žalovaná se neztotožnila ani s námitkou
stěžovatele ohledně denegatio iustitiae. Stěžovatel se na správní soud již v minulosti obrátil a krajským soudem, a posléze i Nejvyšším správním soudem, mu bylo vysvětleno,
z jakých důvodů není rozhodnutí o neudělení výjimky ve správním soudnictví možné
přezkoumat.
Závěrem žalovaná uvedla, že pokud by
správní soudy musely přezkoumávat procesní postup i u těch aktů, které nejsou rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., došlo by tím
k popření kompetenční výluky podle § 70
s. ř. s. Správní soudy by pak musely přezkoumávat i ta rozhodnutí, k jejichž přezkumu nemají pravomoc.
Usnesením ze dne 10. 10. 2012 Nejvyšší
správní soud řízení o stěžovatelově kasační
stížnosti přerušil. Rozhodl se totiž vyčkat
rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
čj. 8 As 8/2011-66, č. 2908/2013 Sb. NSS, které
mělo podat obecnější výklad k samostatné
přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce
a současně odstranit některé rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Jakkoliv
šlo v daném případě o otázky podle jiné právní úpravy, mohly mít právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu značný význam pro posouzení povahy rozhodnutí
rektora žalované o výjimce ze studijního
a zkušebního řádu.
Ve zmíněném rozsudku čj. 8 As 8/2011-66
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
dospěl k závěru, že „rozhodnutí o výjimce
z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických
a právnických osob samo o sobě, ale až ve
spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto
soudně přezkoumat pouze v režimu § 75
odst. 2 s. ř. s.“ Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
„[s]amostatně
soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65
s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru
zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu“.
Vzhledem ke skutečnosti, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše uvedené věci rozhodl, odpadla tím překážka řízení a předsedkyně senátu podle § 48 odst. 5
s. ř. s. usnesením vyslovila, že se v řízení pokračuje. Nejvyšší správní soud dal následně
stranám měsíční lhůtu k případnému novému vyjádření.
Stěžovatel podal k věci stručné vyjádření,
v němž uvedl, že jestliže Nejvyšší správní
soud jeho kasační stížnost podle vzoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
zamítne, měl by také zdůraznit, že rozhodnutí rektora žalované je přezkoumatelné v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
Právní názor
Nejvyššího správního soudu
(...) [25] Nejvyšší správní soud se proto
zaměřil pouze na posouzení, zda krajský
soud postupoval správně, pokud žalobu posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji podle
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[26] Podle § 70 písm. a) s. ř. s. „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutím“.
Podle písm. b) téhož ustanovení „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu předběžné povahy“. Krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že napadený úkon rektora žalované není rozhodnutím. Aplikoval tedy § 70 písm. a) s. ř. s.
[27] Stěžovateli lze předně přisvědčit, že
výjimky ze soudního přezkumu mají být vykládány zužujícím způsobem, přičemž v pochybnostech má být přezkum umožněn
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 28/2005-89,
č. 809/2006 Sb. NSS, resp. shora uvedený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 23).
[28] Studijní a zkušební řád patří mezi
vnitřní předpisy veřejné vysoké školy (§ 17
odst. 1 zákona o vysokých školách). Rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu není typově upraveno v zákoně o vysokých školách. Jak však již zdejší soud uvedl,
takovéto rozhodnutí může být zakotveno ve
vnitřním předpise veřejné vysoké školy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006
Sb. NSS, ve věci Hossam N.
Na podporu svých argumentů stěžovatel
dále citoval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2011, čj. 8 As 38/2011-67,
č. 2598/2012 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší
správní soud vyslovil, že „[s]ama skutečnost,
že rektor rozhodoval o žádosti studenta
o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní
nárok, v režimu správního uvážení, však
ještě bez dalšího neznamená, že je soudní
ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel“. A právě nedodržení procesních pravidel stěžovatel v žalobě
namítal (stěžovatel zejména namítal, že rektor
nebyl k rozhodnutí o žádosti příslušný, rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně doručeno
a žalobce nebyl vyzván k doplnění důkazů).
Stěžovatel odmítl odkaz krajského soudu
na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 66/2011-62, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí nic nezměnilo na stěžovatelově
právním postavení a nadále trval stav, kdy stěžovatel nesplnil své povinnosti podle studijního a zkušebního řádu. Tak tomu podle stěžovatele bylo i ve věci Hossam N., kde se
neudělením státního občanství na právním
postavení stěžovatele taktéž nic nezměnilo.
V rozhodnutí ve věci Hossam N. Nejvyšší
správní soud uvedl, že neexistuje neomezené
správní uvážení. Z toho pak podle stěžovatele
plyne, že správní orgán nemůže disponovat
nějakým mimořádným oprávněním, které by
mohl využívat bez ohledu na elementární
pravidla činnosti veřejné správy, jak se snad
jevilo ze shora citovaného rozsudku čj. 9 As
66/2011-62.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) garantuje právo na vzdělání (čl. 33), právo na svobodnou volbu povolání a přípravu
k němu a právo na získávání prostředků pro
své životní potřeby prací (čl. 26). Právo na
vzdělání je s ohledem na další zmíněná práva
nutno vykládat tak, že studentovi má být
umožněno studium na vysoké škole dokon-
čit, aby mohl realizovat svá práva na volbu povolání a na získávání prostředků prací. Jestliže tedy žalovaná řádně neaplikovala ustanovení studijního a zkušebního řádu o udělení
výjimky, došlo tím k zásahu do právní sféry
stěžovatele a k ohrožení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel se dále domníval, že možnost
soudní ochrany až proti rozhodnutí o ukončení studia představuje denegatio iustitiae,
jelikož toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na nesplnění podmínek stanovených zákonem o vysokých školách či studijním a zkušebním řádem. Z toho dle
stěžovatele vyplynulo, že je mu odepřena jakákoli šance na soudní ochranu před porušením jeho nároku na řádný správní proces
v jeho současné věci, jelikož toto nebude
předmětem případného přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
Na závěr stěžovatel připomněl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že „v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve
prospěch výkonu tohoto práva“ (shora uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Hossam N.)
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu.
Žalovaná odmítla odkaz stěžovatele na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Hossam N. a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
čj. 6 A 69/2000-55, jelikož se oba týkají odlišné situace. Žalovaná zdůraznila, že v obou
rozhodnutích bylo řečeno, že ve správním
soudnictví lze přezkoumávat procesní postupy v řízení, jejichž výsledkem je rozhodnutí
přezkoumatelné ve správním soudnictví.
V žádném případě z nich však nevyplývá, že
by byly přezkoumatelné i ty postupy, které
předcházejí vydání rozhodnutí, které není
přezkoumatelné ve správním soudnictví. Takovým postupem bylo i rozhodnutí o udělení
výjimky ze studijního a zkušebního řádu, které dle žalované nebylo rozhodnutím podle
§ 65 odst. 1 s. ř. s., jak opakovaně potvrdil
i Nejvyšší správní soud (žalovaná odkázala na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2011-67 a čj. 9 As
66/2011-62). K rozsudku čj. 8 As 38/2011-67
dále uvedla, že obecná formulace tam uvedená se jeví poněkud nešťastnou, jelikož může
vzbuzovat dojem, že procesní postup předcházející vydání rozhodnutí nepřezkoumatelnému ve správním soudnictví může být ve
správním soudnictví samostatně přezkoumán. S tím žalovaná nesouhlasila.
Dále žalovaná odmítla názor stěžovatele,
že by se rozhodnutí o neudělení výjimky negativním způsobem projevilo v jeho právní
sféře. Tímto rozhodnutím totiž žádná práva
ani povinnosti nevznikly, nic se nezměnilo
ani na dosud existujících právech a povinnostech. Neudělení výjimky nevede k ukončení studia a na postavení stěžovatele se rozhodnutím nic nezměnilo. Do právní sféry
stěžovatele se negativně projevilo až rozhodnutí o ukončení studia.
Co se týče stěžovatelova ústavně zaručeného práva na vzdělání, žalovaná souhlasila,
že součástí tohoto práva je i právo na dokončení tohoto vzdělání, ovšem pouze za podmínky, že student řádně plní své studijní povinnosti. Tak tomu za současné situace
nebylo, což ostatně nepopíral ani stěžovatel.
Žalovaná se neztotožnila ani s námitkou
stěžovatele ohledně denegatio iustitiae. Stěžovatel se na správní soud již v minulosti obrátil a krajským soudem, a posléze i Nejvyšším správním soudem, mu bylo vysvětleno,
z jakých důvodů není rozhodnutí o neudělení výjimky ve správním soudnictví možné
přezkoumat.
Závěrem žalovaná uvedla, že pokud by
správní soudy musely přezkoumávat procesní postup i u těch aktů, které nejsou rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., došlo by tím
k popření kompetenční výluky podle § 70
s. ř. s. Správní soudy by pak musely přezkoumávat i ta rozhodnutí, k jejichž přezkumu nemají pravomoc.
Usnesením ze dne 10. 10. 2012 Nejvyšší
správní soud řízení o stěžovatelově kasační
stížnosti přerušil. Rozhodl se totiž vyčkat
rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
čj. 8 As 8/2011-66, č. 2908/2013 Sb. NSS, které
mělo podat obecnější výklad k samostatné
přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce
a současně odstranit některé rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Jakkoliv
šlo v daném případě o otázky podle jiné právní úpravy, mohly mít právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu značný význam pro posouzení povahy rozhodnutí
rektora žalované o výjimce ze studijního
a zkušebního řádu.
Ve zmíněném rozsudku čj. 8 As 8/2011-66
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
dospěl k závěru, že „rozhodnutí o výjimce
z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických
a právnických osob samo o sobě, ale až ve
spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto
soudně přezkoumat pouze v režimu § 75
odst. 2 s. ř. s.“ Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
„[s]amostatně
soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65
s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru
zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu“.
Vzhledem ke skutečnosti, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše uvedené věci rozhodl, odpadla tím překážka řízení a předsedkyně senátu podle § 48 odst. 5
s. ř. s. usnesením vyslovila, že se v řízení pokračuje. Nejvyšší správní soud dal následně
stranám měsíční lhůtu k případnému novému vyjádření.
Stěžovatel podal k věci stručné vyjádření,
v němž uvedl, že jestliže Nejvyšší správní
soud jeho kasační stížnost podle vzoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
zamítne, měl by také zdůraznit, že rozhodnutí rektora žalované je přezkoumatelné v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
Právní názor
Nejvyššího správního soudu
(...) [25] Nejvyšší správní soud se proto
zaměřil pouze na posouzení, zda krajský
soud postupoval správně, pokud žalobu posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji podle
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[26] Podle § 70 písm. a) s. ř. s. „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutím“.
Podle písm. b) téhož ustanovení „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu předběžné povahy“. Krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že napadený úkon rektora žalované není rozhodnutím. Aplikoval tedy § 70 písm. a) s. ř. s.
[27] Stěžovateli lze předně přisvědčit, že
výjimky ze soudního přezkumu mají být vykládány zužujícím způsobem, přičemž v pochybnostech má být přezkum umožněn
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 28/2005-89,
č. 809/2006 Sb. NSS, resp. shora uvedený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 23).
[28] Studijní a zkušební řád patří mezi
vnitřní předpisy veřejné vysoké školy (§ 17
odst. 1 zákona o vysokých školách). Rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu není typově upraveno v zákoně o vysokých školách. Jak však již zdejší soud uvedl,
takovéto rozhodnutí může být zakotveno ve
vnitřním předpise veřejné vysoké školy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 12. 2011, čj. 4 As 26/2011-176, č. 2583/2012
Sb. NSS). Na základě studijního a zkušebního
řádu také rektor žalované rozhodoval.
[29] Rozhodnutí o výjimce ze studijního
a zkušebního řádu spočívající v prominutí
nevykonání státní závěrečné zkoušky v určené
lhůtě, nemá charakter rozhodnutí předběžného ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Nesplňuje totiž časovou podmínku, vytyčenou rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009,
čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS.
Rozhodnutí o výjimce nepozbývá právní moci či účinků tím, že je vydáno rozhodnutí navazující, tedy zpravidla rozhodnutí o ukončení studia (srov. shora uvedený rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 25).
[30] Z dále rozebraných důvodů nicméně
Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu není
samo o sobě způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Rozhodnutím o výjimce ze studijního a zkušebního řádu je s definitivní platností stanoveno, zda se výjimka v konkrétním
případě povoluje, tedy zda student může vykonat státní zkoušku i po lhůtě určené studijním a zkušebním řádem. Samotné povolení či
v tomto případě nepovolení výjimky však nemělo do práv stěžovatele žádné přímé dopady. Stěžovatel zůstal studentem vysoké školy.
Samostatný soudní přezkum by byl zcela namístě v těch situacích, kdy na rozhodnutí
o výjimce nenavazuje žádný další úkon správního orgánu, který by byl podroben soudní
kontrole. Ve skutečnosti se však do právní
sféry stěžovatele negativně promítne až rozhodnutí o ukončení studia. Teprve toto rozhodnutí zasahuje do právní sféry stěžovatele.
[31] Tyto závěry, potvrzené citovaným
rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, mají svůj
předobraz v dřívější judikatuře. Ve shora uvedeném rozsudku čj. 9 As 66/2011-62, který se
týká téhož stěžovatele a téže žalované, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že sama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá
právní nárok, v režimu správního uvážení,
ještě bez dalšího neznamená, že se nemůže
jednat o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s. a že je namístě aplikace kompetenční
výluky podle § 70 písm. a) s. ř. s. Účelem posléze uvedeného ustanovení je „nepřipustit
samostatný soudní přezkum u těch úkonů
správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují právní
postavení daných subjektů“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
[32] Rozhodnutí rektora žalované o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu však nezasáhlo do právní sféry stěžovatele. Každý student má právo na řádný
průběh studia; ten je vymezen jednak zákonem o vysokých školách, jednak vnitřními
předpisy vysoké školy. Rozhodnutí o výjimce
přitom představuje svým způsobem specifický, výjimečný postup jdoucí mimo obecně
stanovená pravidla pro průběh studia. Nevyužil-li rektor tohoto svého mimořádného
oprávnění povolit postup jdoucí právě mimo
pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stěžovatele. Rozhodnutí o výjimce tedy nevykazuje požadované znaky rozhodnutí
podle § 65 s. ř. s., a proto je nelze úspěšně napadnout žalobou ve správním soudnictví
(srov. shora citované rozsudky Nejvyššího
správního soudu čj. 9 As 66/2011-62 a čj. 8 As
38/2011-67).
[33] Rozhodnutím, které je možné na základě žaloby napadnout a přezkoumat v rámci správního soudnictví, protože zasahuje do
právního postavení studenta, je až rozhodnutí o ukončení studia, např. právě v důsledku
nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, tj. i pro nesložení státní zkoušky
a neodevzdání diplomové práce. Až toto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí ve smyslu
§ 65 s. ř. s. a jako takové je lze podrobit přezkumu ve správním soudnictví. Toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na
nesplnění podmínek stanovených zákonem
o vysokých školách či studijním a zkušebním
řádem. Při posuzování těchto podmínek má
přitom student právo na „řádný proces“, který je primárně určován právě podmínkami
danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d)
zákona o vysokých školách]. „Řádný proces“
garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty (takto citovaný
rozsudek čj. 9 As 66/2011-62).
[34] Rozhodnutí o ukončení studia je nepochybně rozhodnutím přezkoumatelným
ve správním soudnictví ve smyslu § 65 s. ř. s.
Teprve výsledek „hlavního řízení“, pro jehož
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
skutečného
účely stěžovatel o povolení výjimky usiluje, je
způsobilý
(kvalifikovaného)
zkrácení práv účastníků řízení (viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 30). Rozhodnutí o výjimce je z materiálního hlediska podkladovým rozhodnutím, které je přezkoumatelné soudem až v řízení o žalobě proti
rozhodnutí o ukončení studia, samozřejmě za
podmínky, že studium bylo ukončeno z důvodu, který věcně souvisí s předmětem rozhodnutí o výjimce.
[35] Rozhodnutí o tom, že stěžovateli nebyla povolena výjimka ze studijního a zkušebního řádu, tedy žádným způsobem do jeho
práv nezasahuje. Zásadní a rozhodující pro
případný zásah do stěžovatelových práv je až
případné navazující ukončení studia. Z tohoto úhlu pohledu je pak zcela nepodstatné,
zda řízení o výjimce probíhá či neprobíhá samostatně, respektive zda o výjimce rozhoduje stejný orgán jako ve věci samé (citovaný
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 33).
Soudní přezkum ve stěžovatelově věci je proto v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn
až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75
odst. 2 s. ř. s. V rámci tohoto přezkumu správní soud eventuálně posoudí též zákonnost
rozhodnutí o výjimce. Stěžovatel se tedy ve
své replice ze dne 25. 9. 2012 mýlí, pokud
uvádí, že by v důsledku napadeného usnesení krajského soudu nebyly přezkoumatelné
ani tak zjevné nezákonnosti, jako je rasová
diskriminace stěžovatele při nepovolení výjimky nebo zjevná svévole žalované (zamítnutí žádosti o výjimku „na základě nedávné
konjunkce Marsu s Jupiterem“).
[36] Daný případ je v právě popsaných
aspektech zcela odlišný od případu řešeného
ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci
Hossam N., kterým argumentoval stěžovatel.
Na rozhodnutí o neudělení občanství žádné
další rozhodnutí nenavazuje. Možnost správního uvážení ve věci Hossam N. neměla žádný vliv na žalobní legitimaci, nýbrž pouze na
rozsah soudního přezkumu. Proto není ani
třeba, aby se zdejší soud vyjadřoval k velmi
rozsáhlé argumentaci stěžovatele, která se
opírá o kauzu Hossam N.
[37] Ze stejného důvodu není namístě argumentovat výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 69/2000-55.
V něm zdejší soud judikoval, že rozhodnutí
o žádosti o prominutí daně podle § 25 odst. 3
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Tento
závěr učinil na základě znění zákona před novelou provedenou zákonem č. 169/1998 Sb.,
třebaže – na rozdíl od právního stavu po této
novele – rozhodnutí záviselo na diskreci finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud
opakuje, že podstatou nynější věci není diskrece rektora žalované při rozhodnutí o výjimce, ale to, že samotné rozhodnutí rektora
nezasáhlo do právní sféry stěžovatele.
[38] Stěžovatel se dále dovolává závěrů
vyplývajících z výše citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2011-67.
Tam soud dospěl ke stejnému závěru, jako
shora citovaný rozsudek čj. 9 As 66/2011-62,
tedy že „rozhodnutí rektora o nepřipuštění
výjimky ze studijního a zkušebního řádu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.,
neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv stěžovatele“ (bod 19). Pak na to
ovšem navazuje tím, „že na kladné rozhodnutí rektora o povolení výjimky z postupu
podle studijního a zkušebního řádu nemá
student právní nárok. [...] Sama skutečnost,
že rektor rozhodoval o žádosti studenta
o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní
nárok, v režimu správního uvážení, však
ještě bez dalšího neznamená, že je soudní
ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat
nedodržení procesních pravidel. Lze připomenout rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009,
čj. 9 As 1/2009-141, v němž Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že zákon o vysokých
školách nestanoví, že student má právo na
úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí
právo žádat o změnu klasifikace, ale má
právo na ,řádný proces‘, který garantuje
rovnou ochranu práv a rovné zacházení se
všemi studenty za obecným způsobem sta-
novených podmínek. Lze si představit námitku nedostatku kompetence toho, kdo
o námitce rozhodoval, námitku týkající se
formálních vad vydaného rozhodnutí nebo
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování.“ (bod 20).
[39] Zdá se tedy, že citovaný rozsudek
čj. 8 As 38/2011-67 připouští přezkum rozhodnutí o nepovolení výjimky, pokud je v žalobě argumentováno procesními pochybeními, třebaže nejde o rozhodnutí v materiálním
smyslu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Naopak výše
zmíněný rozsudek čj. 9 As 66/2011-62 důsledně odmítá jakýkoliv přezkum rozhodnutí
o nepovolení výjimky, neboť nejde o rozhodnutí v materiálním smyslu podle § 65 odst. 1
s. ř. s. V závěru pak stěžovatel odkazuje na
možný přezkum rozhodnutí o ukončení studia, které do jeho právní sféry bezpochyby
zasáhne (srov. bod [33] shora).
[40] Jakkoliv soud nyní při interpretaci
zmíněného rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 zvažoval, zda snad rozsudek nesměřuje námitky
o porušení „řádného procesu“ do pozdější žaloby proti rozhodnutí o ukončení studia, bod 21
citovaného rozsudku takovouto možnost vylučuje: „Stěžovatel námitky týkající se dodržení procesních pravidel uvedl především na
stranách 16–19 žaloby. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, [že] rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby není
v důsledku těchto námitek nezákonné.
Námitky mířící na spravedlivý proces totiž
stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly
podstatnou měrou i okolnosti týkající se vyhodnocení pokusů o získání kolokvia. Tu
však již jde o otázku věcné správnosti rozhodnutí rektora nikoli o dodržení práva na
spravedlivý proces.“ (zvýraznění doplněno).
Z toho jasně plyne, že se Nejvyšší správní
soud zabýval tím, zda v daném případě nenamítla žaloba porušení řádného procesu
v rámci řízení o povolení výjimky. Pokud by
byly námitky vskutku čistě procesní, Nejvyšší
správní soud přinejmenším naznačil, že by
musela být žaloba projednána meritorně.
[41] Stěžovatelův výklad uvedeného rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 je tedy správný.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Tento rozsudek skutečně jde ve prospěch jeho tezí o samostatné přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce bez ohledu na to, zda po
něm následuje samostatné ukončení studia.
[42] Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že nemusí konflikt ve vlastní judikatuře postupovat rozšířenému senátu
(§ 17 s. ř. s.). Rozpor byl již dostatečně rozřešen shora obsažně citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 8 As 8/2011-66. S tam vysloveným názorem, podle něhož rozhodnutí o výjimce nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení
s navazujícím aktem správního orgánu, a proto lze rozhodnutí o výjimce soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s., je totiž
rozsudek čj. 8 As 38/2011-67 nekompatibilní
a byl rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu překonán.
[43] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného dále podotýká, že citovaný
rozsudek čj. 8 As 38/2011-67 byl v bodě [40]
podané pasáži nejen v rozporu s rozsudkem
čj. 9 As 66/2011-62, ale navíc v rozporu
s mnohem širší judikaturou. Pokud není určité rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., je podrobeno výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a)
s. ř. s. V tomto se rozsudky 8. a 9. senátu shodovaly. Pokud je správní akt podroben
výluce ze soudního přezkumu, neboť není vůbec rozhodnutím, není možno činit
rozdíl, zda žalobce tvrdí porušení svých
veřejných subjektivních práv v hmotněprávní či procesní oblasti. I když by snad
rektor žalované porušil pravidla řádného
procesu, nelze dovozovat, že jen v důsledku
toho je žaloba proti němu přípustná. V tomto
lze odkázat na konstantní judikaturu zdejšího
soudu, započatou již usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2003, čj. 6 A
153/2002-18, č. 14/2003 Sb. NSS. Pokud nebylo zasaženo do stěžovatelovy právní sféry
samotným rozhodnutím, nemohlo tak být zasaženo ani postupem, který k vydání rozhodnutí směřoval.
[44] Nesprávný názor 8. senátu vycházel
z inspirace rozsudkem Nejvyššího správního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141.
Tento rozsudek však řešil naprosto odlišnou
věc: řešil otázku soudního přezkumu rozhodnutí vysoké školy o dodržení stanovených
podmínek státní zkoušky podle § 68 zákona
o vysokých školách. Rozsudek zdůraznil, že
s konáním každé zkoušky přitom není spojeno pouze její ohodnocení, ale zákon s konáním zkoušky spojuje také „subjektivní veřejné právo studenta na to, aby daná zkouška
proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d)], přičemž
tomuto právu studenta odpovídá povinnost
vysoké školy stanovené podmínky dodržet.
V tomto kontextu lze v kontrole jejich dodržení spatřovat výkon státní správy.“ Pokud
student podá žádost děkanovi, aby přezkoumal, zda nedošlo k porušení tohoto práva, je
pak následné děkanovo rozhodnutí podle
§ 68 zákona o vysokých školách bezpochyby
rozhodnutím o právech a povinnostech studenta, a jako takové představuje zásah do jeho právní sféry. Proto se jedná o rozhodnutí
ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Současně, i z důvodu soudcovského sebeomezení, pak rozsudek zdůraznil, že soudní přezkum se zaměří
jen na „řádný proces“, tedy dodržení formálních pravidel zkoušky, nikoliv na správnost
hodnocení zkoušky, byla-li všechna formální
pravidla dodržena.
[45] Rozsudek čj. 9 As 1/2009-141 tedy vycházel z toho, že určité rozhodnutí představuje zásah do právní sféry studenta, jde tedy
o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., následně však soudní přezkum omezil jen na dodržení formálních pravidel zkoušky (řádný proces). Naopak právní názor v rozsudku
čj. 8 As 38/2011-67 šel přesně opačným směrem: jakkoliv neudělení výjimky není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť nezasahuje do právní sféry studenta, přesto má být
údajně samostatně soudně přezkoumán „řádný proces“, který k tomuto rozhodnutí vedl.
Nejvyšší správní soud nicméně opakuje, že
pokud není neudělení výjimky rozhodnutím
podle § 65 odst. 1 s. ř. s., nemůže být zásahem
do právní sféry studenta ani proces s tímto
neudělením výjimky spojený. Jak trefně upo-
Jan V. proti Univerzitě Palackého v Olomouci o udělení výjimky ze studijního a zkušeb-