20. 5. 2015, čj. 4 As 76/2015-37). Takový postup nelze akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu.
Žalobci a), b) a c) se u Městského soudu
v Praze domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítali nesprávně zjištěný skutkový
stav správními orgány a nepřezkoumatelnost
jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Dále tvrdili, že usnesení o tom, že nejsou
účastníky řízení o odstranění stavby, je nezákonné, neboť jejich vlastnická práva jsou v řízení přímo dotčena, jelikož jsou vlastníky bytů v nemovitostech nacházejících se na
pozemcích sousedících se stavbou.
Městský soud svým rozhodnutím ze dne
20. 5. 2015, čj. 4 As 76/2015-37). Takový postup nelze akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu.
Žalobci a), b) a c) se u Městského soudu
v Praze domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítali nesprávně zjištěný skutkový
stav správními orgány a nepřezkoumatelnost
jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Dále tvrdili, že usnesení o tom, že nejsou
účastníky řízení o odstranění stavby, je nezákonné, neboť jejich vlastnická práva jsou v řízení přímo dotčena, jelikož jsou vlastníky bytů v nemovitostech nacházejících se na
pozemcích sousedících se stavbou.
Městský soud svým rozhodnutím ze dne
25. 2. 2015, čj. 6 A 78/2011-49, tyto žaloby ve
spojeném řízení zamítl. Ustanovení § 128 stavebního zákona z roku 2006 neobsahuje
vlastní definici okruhu účastníků řízení, žalovaný tak dle soudu správně vycházel z právní
úpravy obecné, a sice z § 27 správního řádu.
Podle tohoto ustanovení
jsou účastníky
správního řízení „též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny
ve svých právech nebo povinnostech“. V případě vlastnictví sousední nemovitosti se může jednat o dotčení vlastnických práv k ní,
jestliže zamýšlený záměr (odstranění stavby)
může mít přímý vliv na držbu, užívání či nakládání s příslušnou nemovitostí. Tento závěr
nelze aplikovat tak, že by kterémukoliv vlastníku přilehlé nemovitosti svědčilo bez dalšího právo účastnit se řízení o odstranění stavby pouze z důvodu, že jeho právo bude
dočasnými průvodními jevy stavební činnosti pravděpodobně ovlivněno.
Klíčovým pojmem § 27 odst. 2 je přímé
dotčení. Po provedení jeho výkladu v kontextu judikatury správních soudů dospěl městský soud k závěru, že v případě odstranění
stavby by šlo o potenciální přímé dotčení
vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků tehdy, pokud by výsledek činnosti, tedy absence doposud existující stavby, znamenal pro tyto osoby změnu v obsahu jejich
vlastnického práva. Takové potenciální následky pro vlastní nemovitosti však žalobci
v řízení před správními orgány ani v řízení
před soudem nenamítali.
Ve vztahu k potenciálnímu vlivu pomíjivých průvodních jevů odstraňování stavby
vymezila judikatura Nejvyššího správního
soudu kritérium minimální míry potenciálního dotčení. Tuto míru vymezuje s odkazem
na bývalý § 127 odst. 1 občanského zákoníku
z roku 1964 jako míru přiměřenou poměrům. Pokud žalobci v řízení vymezili jako důvod, pro který se domnívají, že jsou účastníky
řízení, prostý fakt, že jsou vlastníky nemovitostí v (blízkém) okolí a že při bourání vždy
dochází k obtěžování imisemi, šlo o vymezení nedostatečné. Z podkladů obsažených ve
správním spisu vyplývá závěr, že navržený
způsob odstranění stavby nepřekročí míru
přiměřenou poměrům (tedy míru, která odpovídá obdobné situaci v území při obdobné
demolici obdobné stavby). Z tohoto hlediska
lze považovat jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí žalovaného za dostatečně odůvodněná, toto odůvodnění je poté
i z hlediska aplikace příslušných právních
předpisů přiléhavé.
Žalobce b) (stěžovatel) podal proti rozsudku kasační stížnost. Stěžovatel připomněl,
že dle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky řízení osoby, jejichž práva mohou být
přímo dotčena. Na základě tohoto ustanovení je stěžovatel účastníkem správního řízení
ze zákona. Správní orgán ani městský soud se
nezabývaly tím, že prováděním odstraňování
předmětných staveb mohou být přímo dotčena jeho vlastnická práva, a to hlukem, prachem,
vibracemi, uvolňováním látek z nebezpečných odpadů a z toho vyplývajícím narušením pohody bydlení v bytě stěžovatele. Z toho
důvodu jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Odstranění stavby vyvolá značnou hlukovou zátěž okolních nemovitostí, což se přímo
dotkne vlastnického práva stěžovatele. Ve věci použitá hluková studie není bezvadným
podkladem pro rozhodnutí. Z toho důvodu je
vadné a v řízení nepoužitelné i stanovisko hygienické stanice, které se o ni opírá. Stanovisky správních orgánů zahrnutými ve správním
spisu je dále prokázáno, že okolí bude při odstraňování stavby zatěžováno prachem, čímž
je potvrzeno dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí.
Odstranění stavby s sebou nese mimo jiné náročné bourací práce při likvidaci železobetonového skeletu, které budou zdrojem
vibrací. S uvedenými negativními vlivy se pojí i doprava těžkými nákladními automobily
odvážejícími suť.
Okolí může být obtěžováno nebezpečnými odpady, zejména azbestem, který se v odstraňované stavbě vyskytuje. Není předložen
souhlas orgánu vykonávajícího státní správu
na úseku odpadového hospodářství k nakládání s nebezpečnými odpady.
Vším výše uvedeným, a to každým z vlivů
zvlášť, minimálně však v jejich souhrnu, může dojít a dojde po dobu provádění odstranění stavby ke zhoršení životního prostředí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
v dané lokalitě a k narušení kvality prostředí,
což povede i k narušení pohody bydlení v bytě stěžovatele. Pohoda bydlení je přitom rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2015, čj. 6 A 78/2011-49, tyto žaloby ve
spojeném řízení zamítl. Ustanovení § 128 stavebního zákona z roku 2006 neobsahuje
vlastní definici okruhu účastníků řízení, žalovaný tak dle soudu správně vycházel z právní
úpravy obecné, a sice z § 27 správního řádu.
Podle tohoto ustanovení
jsou účastníky
správního řízení „též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny
ve svých právech nebo povinnostech“. V případě vlastnictví sousední nemovitosti se může jednat o dotčení vlastnických práv k ní,
jestliže zamýšlený záměr (odstranění stavby)
může mít přímý vliv na držbu, užívání či nakládání s příslušnou nemovitostí. Tento závěr
nelze aplikovat tak, že by kterémukoliv vlastníku přilehlé nemovitosti svědčilo bez dalšího právo účastnit se řízení o odstranění stavby pouze z důvodu, že jeho právo bude
dočasnými průvodními jevy stavební činnosti pravděpodobně ovlivněno.
Klíčovým pojmem § 27 odst. 2 je přímé
dotčení. Po provedení jeho výkladu v kontextu judikatury správních soudů dospěl městský soud k závěru, že v případě odstranění
stavby by šlo o potenciální přímé dotčení
vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků tehdy, pokud by výsledek činnosti, tedy absence doposud existující stavby, znamenal pro tyto osoby změnu v obsahu jejich
vlastnického práva. Takové potenciální následky pro vlastní nemovitosti však žalobci
v řízení před správními orgány ani v řízení
před soudem nenamítali.
Ve vztahu k potenciálnímu vlivu pomíjivých průvodních jevů odstraňování stavby
vymezila judikatura Nejvyššího správního
soudu kritérium minimální míry potenciálního dotčení. Tuto míru vymezuje s odkazem
na bývalý § 127 odst. 1 občanského zákoníku
z roku 1964 jako míru přiměřenou poměrům. Pokud žalobci v řízení vymezili jako důvod, pro který se domnívají, že jsou účastníky
řízení, prostý fakt, že jsou vlastníky nemovitostí v (blízkém) okolí a že při bourání vždy
dochází k obtěžování imisemi, šlo o vymezení nedostatečné. Z podkladů obsažených ve
správním spisu vyplývá závěr, že navržený
způsob odstranění stavby nepřekročí míru
přiměřenou poměrům (tedy míru, která odpovídá obdobné situaci v území při obdobné
demolici obdobné stavby). Z tohoto hlediska
lze považovat jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí žalovaného za dostatečně odůvodněná, toto odůvodnění je poté
i z hlediska aplikace příslušných právních
předpisů přiléhavé.
Žalobce b) (stěžovatel) podal proti rozsudku kasační stížnost. Stěžovatel připomněl,
že dle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky řízení osoby, jejichž práva mohou být
přímo dotčena. Na základě tohoto ustanovení je stěžovatel účastníkem správního řízení
ze zákona. Správní orgán ani městský soud se
nezabývaly tím, že prováděním odstraňování
předmětných staveb mohou být přímo dotčena jeho vlastnická práva, a to hlukem, prachem,
vibracemi, uvolňováním látek z nebezpečných odpadů a z toho vyplývajícím narušením pohody bydlení v bytě stěžovatele. Z toho
důvodu jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Odstranění stavby vyvolá značnou hlukovou zátěž okolních nemovitostí, což se přímo
dotkne vlastnického práva stěžovatele. Ve věci použitá hluková studie není bezvadným
podkladem pro rozhodnutí. Z toho důvodu je
vadné a v řízení nepoužitelné i stanovisko hygienické stanice, které se o ni opírá. Stanovisky správních orgánů zahrnutými ve správním
spisu je dále prokázáno, že okolí bude při odstraňování stavby zatěžováno prachem, čímž
je potvrzeno dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí.
Odstranění stavby s sebou nese mimo jiné náročné bourací práce při likvidaci železobetonového skeletu, které budou zdrojem
vibrací. S uvedenými negativními vlivy se pojí i doprava těžkými nákladními automobily
odvážejícími suť.
Okolí může být obtěžováno nebezpečnými odpady, zejména azbestem, který se v odstraňované stavbě vyskytuje. Není předložen
souhlas orgánu vykonávajícího státní správu
na úseku odpadového hospodářství k nakládání s nebezpečnými odpady.
Vším výše uvedeným, a to každým z vlivů
zvlášť, minimálně však v jejich souhrnu, může dojít a dojde po dobu provádění odstranění stavby ke zhoršení životního prostředí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
v dané lokalitě a k narušení kvality prostředí,
což povede i k narušení pohody bydlení v bytě stěžovatele. Pohoda bydlení je přitom rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006
Sb. NSS, definována jako „souhrn činitelů
a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení
bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie
uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná
atmosféra klidného bydlení“. Není přitom
rozhodné, zda se bude jednat o obtěžování trvalé (vycházející ze samotné podstaty stavby), nebo přechodné (po dobu odstraňování
stavby). Z žádného právního předpisu nelze
dovodit, že by pro účastenství ve správním řízení bylo nezbytné, aby vlivy dotýkající se zásahu do vlastnického práva byly trvalé.
Výše uvedenými argumenty se správní orgán ani městský soud nezabývaly. Soudní rozhodnutí obsahuje buď zcela obecné úvahy na
téma účastenství ve správním řízení, popř.
nekonkrétní a obecná tvrzení. Pominulo, že
stěžovatel v žalobě uvedl, jaké konkrétní vlivy
povolované činnosti mohou zasáhnout do jeho vlastnického práva. Soud také uvedl, že
„není předmětem sporu, že odstraňování
stavby může mít na výkon práv žalobců vliv
v podobě imisí hlukových, prachových apod.
Podstatné však je, zda tento vliv přesahuje
míru, která je obvyklá při každé obdobné
činnosti.“ V řízení však nebylo nijak prokázáno, že by vlivy provádění povolované demolice stavby splňovaly požadavky stanovené
právními předpisy a že nebudou překračovat
míru, která je obvyklá při každé obdobné činnosti. S ohledem na velikost odstraňované stavby a na skutečnost, že nemovitost stěžovatele
se nachází v jejím sousedství, je nepochybné,
že zátěž vyvolaná jejím odstraňováním je zátěží
nad míru přiměřenou poměrům: jinak se jedná o obytné území bez rušivých vlivů z okolních objektů. V daném případě se navíc nemá posuzovat, zda jsou negativní vlivy stavby
obdobné jako u jiné demolice, ale zda se jedná o vlivy, jež mohou negativně přímo zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele.
Účast ve správních řízeních je jedním
z nástrojů ochrany vlastnického, ústavně zaručeného práva. Jen při účasti stěžovatele
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
(a ostatních dotčených vlastníků) v daném řízení je možno zajistit, že při provádění demolice budou chráněny i jeho zájmy, což je významné pro vydání rozhodnutí na základě
úplných a správných podkladů (jak konstatuje i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006
Sb. NSS, definována jako „souhrn činitelů
a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení
bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie
uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná
atmosféra klidného bydlení“. Není přitom
rozhodné, zda se bude jednat o obtěžování trvalé (vycházející ze samotné podstaty stavby), nebo přechodné (po dobu odstraňování
stavby). Z žádného právního předpisu nelze
dovodit, že by pro účastenství ve správním řízení bylo nezbytné, aby vlivy dotýkající se zásahu do vlastnického práva byly trvalé.
Výše uvedenými argumenty se správní orgán ani městský soud nezabývaly. Soudní rozhodnutí obsahuje buď zcela obecné úvahy na
téma účastenství ve správním řízení, popř.
nekonkrétní a obecná tvrzení. Pominulo, že
stěžovatel v žalobě uvedl, jaké konkrétní vlivy
povolované činnosti mohou zasáhnout do jeho vlastnického práva. Soud také uvedl, že
„není předmětem sporu, že odstraňování
stavby může mít na výkon práv žalobců vliv
v podobě imisí hlukových, prachových apod.
Podstatné však je, zda tento vliv přesahuje
míru, která je obvyklá při každé obdobné
činnosti.“ V řízení však nebylo nijak prokázáno, že by vlivy provádění povolované demolice stavby splňovaly požadavky stanovené
právními předpisy a že nebudou překračovat
míru, která je obvyklá při každé obdobné činnosti. S ohledem na velikost odstraňované stavby a na skutečnost, že nemovitost stěžovatele
se nachází v jejím sousedství, je nepochybné,
že zátěž vyvolaná jejím odstraňováním je zátěží
nad míru přiměřenou poměrům: jinak se jedná o obytné území bez rušivých vlivů z okolních objektů. V daném případě se navíc nemá posuzovat, zda jsou negativní vlivy stavby
obdobné jako u jiné demolice, ale zda se jedná o vlivy, jež mohou negativně přímo zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele.
Účast ve správních řízeních je jedním
z nástrojů ochrany vlastnického, ústavně zaručeného práva. Jen při účasti stěžovatele
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
(a ostatních dotčených vlastníků) v daném řízení je možno zajistit, že při provádění demolice budou chráněny i jeho zájmy, což je významné pro vydání rozhodnutí na základě
úplných a správných podkladů (jak konstatuje i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 3. 2009, čj. 4 As 71/2008-123).
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti poukázal na skutečnost, že v ní stěžovatel doplnil skutečnosti nutné pro naplnění chybějícího kritéria postavení účastníka
řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu, jak je
formuloval městský soud na s. 10 svého rozsudku – tedy zda potenciální dotčení práva žalobců dosahuje minimální potřebné míry definované jako „míra přiměřená poměrům“.
Žalovaný se plně ztotožňuje s důvody uvedenými v rozsudku městského soudu, kterými
nelze přisvědčit stěžovateli postavení účastníka řízení.
Dále se žalovaný vyjádřil k jednotlivým
imisím, jejichž negativní vliv v důsledku bourání stavby stěžovatel namítá. Dovodil, že
vydaným povolením k odstranění stavby
s konkrétně stanoveným technologickým postupem bouracích prací nedošlo k přímému
dotčení vlastnického práva stěžovatele.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [19] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se soud nezabýval konkrétními skutečnostmi, které uvedl
jako důkaz toho, že jeho vlastnická práva
k bytu jsou rozhodnutím žalovaného přímo
dotčena. Žalovaný ani městský soud dle stěžovatele neřešili otázku jednotlivých v úvahu
přicházejících imisí ve vztahu k přímému dotčení stěžovatelových práv.
[20] Městský soud dospěl při posuzování
účastenství stěžovatele k závěru, že demolicí
stavby vůbec nedojde k přímému dotčení jeho práv, a proto není třeba se jednotlivými
imisemi zabývat. Nelze tedy říci, že by byl rozsudek nepřezkoumatelný. Otázkou však zůstává, zda je prvotní právní úvaha soudu
o (ne)možnosti přímého dotčení stěžovatele
na jeho právech, od níž se poté odvíjelo jak
nezohlednění jednotlivých imisí, tak i nepřiznání statusu účastníka stěžovateli, správná.
[21] Žalovaný i městský soud správně dovodili, že vzhledem k absenci speciální právní úpravy účastenství v řízení o odstranění
stavby dle § 128 stavebního zákona z roku
2006 je třeba pro danou věc použít úpravu
obecnou obsaženou v § 27 odst. 2 správního
řádu. Dle tohoto ustanovení jsou účastníky
správního řízení kromě osob vymezených
v odstavci 1 „též další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve
svých právech nebo povinnostech“.
[22] Pro naplnění této definice účastenství postačuje pouhá možnost přímého dotčení na právech nebo povinnostech rozhodnutím, které má být ve správním řízení
vydáno. Zároveň musí být splněna podmínka,
že práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny přímo, tedy bezprostředně. Je
povinností správního orgánu v jednotlivých
případech posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou
být konkrétním rozhodnutím dotčeni přímo.
Samotná skutečnost, že pozemek stěžovatele
sousedí s pozemkem, z něhož má být odstraněna stavba, sama o sobě nezakládá stěžovateli účastenství v řízení o jejím odstranění.
[23] Při vymezování okruhu osob, které
mohou být přímo dotčeny, je třeba vycházet
z rozhodnutí, kterým by mělo správní řízení
v ideálním případě skončit. To znamená z hlediska účelu a cíle, pro který bylo zahájeno,
a to podle toho, o jaký typ řízení půjde – z pohledu žadatele, půjde-li o řízení o žádosti, tak
zřejmě úplné vyhovění žádosti, nebo z pohledu správního orgánu, půjde-li o řízení z moci
úřední, tak zpravidla rozhodnutí o uložení
povinnosti či odnětí práva (srov. Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : Bova
Polygon, 2012). V nyní projednávané věci jde
o řízení o odstranění stavby zahájené na žádost jejího vlastníka. Z jeho pohledu ideálním
výsledkem je tak povolení odstranění stavby,
resp. reálné odstranění stavby. Zejména ve
vztahu k tomuto výsledku je poté třeba zkoumat naplnění definice účastenství v řízení, tedy přímé dotčení stěžovatelových práv.
[24] Právním pojmem „přímé dotčení“ se
v souvislosti se stavebním řízením zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
27. 3. 2009, čj. 4 As 71/2008-123).
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti poukázal na skutečnost, že v ní stěžovatel doplnil skutečnosti nutné pro naplnění chybějícího kritéria postavení účastníka
řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu, jak je
formuloval městský soud na s. 10 svého rozsudku – tedy zda potenciální dotčení práva žalobců dosahuje minimální potřebné míry definované jako „míra přiměřená poměrům“.
Žalovaný se plně ztotožňuje s důvody uvedenými v rozsudku městského soudu, kterými
nelze přisvědčit stěžovateli postavení účastníka řízení.
Dále se žalovaný vyjádřil k jednotlivým
imisím, jejichž negativní vliv v důsledku bourání stavby stěžovatel namítá. Dovodil, že
vydaným povolením k odstranění stavby
s konkrétně stanoveným technologickým postupem bouracích prací nedošlo k přímému
dotčení vlastnického práva stěžovatele.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [19] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se soud nezabýval konkrétními skutečnostmi, které uvedl
jako důkaz toho, že jeho vlastnická práva
k bytu jsou rozhodnutím žalovaného přímo
dotčena. Žalovaný ani městský soud dle stěžovatele neřešili otázku jednotlivých v úvahu
přicházejících imisí ve vztahu k přímému dotčení stěžovatelových práv.
[20] Městský soud dospěl při posuzování
účastenství stěžovatele k závěru, že demolicí
stavby vůbec nedojde k přímému dotčení jeho práv, a proto není třeba se jednotlivými
imisemi zabývat. Nelze tedy říci, že by byl rozsudek nepřezkoumatelný. Otázkou však zůstává, zda je prvotní právní úvaha soudu
o (ne)možnosti přímého dotčení stěžovatele
na jeho právech, od níž se poté odvíjelo jak
nezohlednění jednotlivých imisí, tak i nepřiznání statusu účastníka stěžovateli, správná.
[21] Žalovaný i městský soud správně dovodili, že vzhledem k absenci speciální právní úpravy účastenství v řízení o odstranění
stavby dle § 128 stavebního zákona z roku
2006 je třeba pro danou věc použít úpravu
obecnou obsaženou v § 27 odst. 2 správního
řádu. Dle tohoto ustanovení jsou účastníky
správního řízení kromě osob vymezených
v odstavci 1 „též další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve
svých právech nebo povinnostech“.
[22] Pro naplnění této definice účastenství postačuje pouhá možnost přímého dotčení na právech nebo povinnostech rozhodnutím, které má být ve správním řízení
vydáno. Zároveň musí být splněna podmínka,
že práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny přímo, tedy bezprostředně. Je
povinností správního orgánu v jednotlivých
případech posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou
být konkrétním rozhodnutím dotčeni přímo.
Samotná skutečnost, že pozemek stěžovatele
sousedí s pozemkem, z něhož má být odstraněna stavba, sama o sobě nezakládá stěžovateli účastenství v řízení o jejím odstranění.
[23] Při vymezování okruhu osob, které
mohou být přímo dotčeny, je třeba vycházet
z rozhodnutí, kterým by mělo správní řízení
v ideálním případě skončit. To znamená z hlediska účelu a cíle, pro který bylo zahájeno,
a to podle toho, o jaký typ řízení půjde – z pohledu žadatele, půjde-li o řízení o žádosti, tak
zřejmě úplné vyhovění žádosti, nebo z pohledu správního orgánu, půjde-li o řízení z moci
úřední, tak zpravidla rozhodnutí o uložení
povinnosti či odnětí práva (srov. Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha : Bova
Polygon, 2012). V nyní projednávané věci jde
o řízení o odstranění stavby zahájené na žádost jejího vlastníka. Z jeho pohledu ideálním
výsledkem je tak povolení odstranění stavby,
resp. reálné odstranění stavby. Zejména ve
vztahu k tomuto výsledku je poté třeba zkoumat naplnění definice účastenství v řízení, tedy přímé dotčení stěžovatelových práv.
[24] Právním pojmem „přímé dotčení“ se
v souvislosti se stavebním řízením zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008-48, č. 1641/2008
Sb. NSS, a dovodil, že neurčitý právní pojem
,přímo dotčen na vlastnickém právu‘ ve smyslu § 34 odst. 1 stavebního zákona z roku
1976 je nutno interpretovat vždy s ohledem
na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných dopadech na
okolí. V návaznosti na toto rozhodnutí poté
v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 As
54/2011-91, dovodil, že ,přímým dotčením‘ je
nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo
výkon vlastnických či jiných relevantních
práv těmi, kdo tato práva mají.
[25] Stěžovatel jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti svými námitkami tvrdí dotčení
svého vlastnického práva ve vztahu k procesu
odstraňování stavby (hluk spojený s demolicí, odvozem suti, vibrace, prašnost atd.).
Městský soud v této souvislosti konstatoval,
že v případě vlastníků sousední nemovitosti,
tedy i v případě stěžovatele, by připadalo
v úvahu jejich přímé dotčení na právech, jež
by bylo způsobilé založit jejich účastenství
v daném řízení, pokud by zároveň bylo naplněno kritérium minimální míry tohoto potenciálního dotčení. K naplnění tohoto kritéria
však dle městského soudu nedošlo. Přitom
soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj. 5 As
6/2009-94, kde se soud vyjádřil k situaci, kdy
se vlastník sousední nemovitosti cítil být přímo dotčen stavebními pracemi, k nimž dojde
v souvislosti se stavbou povolovanou v řízení:
„Přímým dotčením sousedních nemovitostí
může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem
k jejímu účelu. Hledisko charakteru stavby
a jejího účelu je přitom ve věci zásadní. Nadto je nutno podotknout, že rušivé jevy, které
stěžovatel zmiňuje, nejsou vyvolány stav-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
bou samotnou [...], ale jsou nezbytnými běžnými průvodními jevy každé obdobné realizované stavby, tzn. vždy se bude jednat dočasně o zvýšený hluk, provoz, zhoršení
pohody bydlení apod. Tato negativa však dopadají i na jiné obyvatele a osoby pohybující se v dané lokalitě, než toliko na majitele
sousedních pozemků, tj. stěžovatele. Nejvyšší
správní soud na tomto místě uzavírá, že ani
zde nelze hovořit o přímém dotčení vlastnického práva k pozemku stěžovatele, i když
není sporu o tom, že na svých právech pokojného užívání dotčen být po určitou dobu
může.“
[26] V souvislosti s tímto rozhodnutím je
však třeba podotknout, že v něm Nejvyšší
správní soud vycházel z odlišných skutkových a právních okolností. V řízení především nešlo o odstranění stavby, ale o její povolení. Ačkoliv jsou si tato dvě řízení do jisté
míry podobná, v dané věci byla podstatným
argumentem pro nepřiznání účastenství skutečnost, že stavebnímu řízení předcházelo řízení územní, kde mohl stěžovatel své námitky
uplatnit. Ačkoliv mu v tom nebylo bráněno,
neučinil tak. Nyní přezkoumávanému řízení
o odstranění stavby na žádost jejího majitele
žádný jiný proces, kde by stěžovatel mohl své
námitky uplatnit, nepředcházel. Jediným řízením, kde by přicházela v úvahu obrana dotčených subjektů, tak bylo právě řízení o odstranění stavby.
[27] V nyní projednávané věci zvolil
městský soud jako kritérium přiznání pozice
účastníka řízení stěžovateli posouzení, zda
dojde k dotčení jeho práv nad míru přiměřenou poměrům. Toto kritérium se v judikatuře zdejšího soudu běžně vyskytuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008-48, č. 1641/2008
Sb. NSS, a dovodil, že neurčitý právní pojem
,přímo dotčen na vlastnickém právu‘ ve smyslu § 34 odst. 1 stavebního zákona z roku
1976 je nutno interpretovat vždy s ohledem
na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných dopadech na
okolí. V návaznosti na toto rozhodnutí poté
v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 As
54/2011-91, dovodil, že ,přímým dotčením‘ je
nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo
výkon vlastnických či jiných relevantních
práv těmi, kdo tato práva mají.
[25] Stěžovatel jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti svými námitkami tvrdí dotčení
svého vlastnického práva ve vztahu k procesu
odstraňování stavby (hluk spojený s demolicí, odvozem suti, vibrace, prašnost atd.).
Městský soud v této souvislosti konstatoval,
že v případě vlastníků sousední nemovitosti,
tedy i v případě stěžovatele, by připadalo
v úvahu jejich přímé dotčení na právech, jež
by bylo způsobilé založit jejich účastenství
v daném řízení, pokud by zároveň bylo naplněno kritérium minimální míry tohoto potenciálního dotčení. K naplnění tohoto kritéria
však dle městského soudu nedošlo. Přitom
soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj. 5 As
6/2009-94, kde se soud vyjádřil k situaci, kdy
se vlastník sousední nemovitosti cítil být přímo dotčen stavebními pracemi, k nimž dojde
v souvislosti se stavbou povolovanou v řízení:
„Přímým dotčením sousedních nemovitostí
může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem
k jejímu účelu. Hledisko charakteru stavby
a jejího účelu je přitom ve věci zásadní. Nadto je nutno podotknout, že rušivé jevy, které
stěžovatel zmiňuje, nejsou vyvolány stav-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
bou samotnou [...], ale jsou nezbytnými běžnými průvodními jevy každé obdobné realizované stavby, tzn. vždy se bude jednat dočasně o zvýšený hluk, provoz, zhoršení
pohody bydlení apod. Tato negativa však dopadají i na jiné obyvatele a osoby pohybující se v dané lokalitě, než toliko na majitele
sousedních pozemků, tj. stěžovatele. Nejvyšší
správní soud na tomto místě uzavírá, že ani
zde nelze hovořit o přímém dotčení vlastnického práva k pozemku stěžovatele, i když
není sporu o tom, že na svých právech pokojného užívání dotčen být po určitou dobu
může.“
[26] V souvislosti s tímto rozhodnutím je
však třeba podotknout, že v něm Nejvyšší
správní soud vycházel z odlišných skutkových a právních okolností. V řízení především nešlo o odstranění stavby, ale o její povolení. Ačkoliv jsou si tato dvě řízení do jisté
míry podobná, v dané věci byla podstatným
argumentem pro nepřiznání účastenství skutečnost, že stavebnímu řízení předcházelo řízení územní, kde mohl stěžovatel své námitky
uplatnit. Ačkoliv mu v tom nebylo bráněno,
neučinil tak. Nyní přezkoumávanému řízení
o odstranění stavby na žádost jejího majitele
žádný jiný proces, kde by stěžovatel mohl své
námitky uplatnit, nepředcházel. Jediným řízením, kde by přicházela v úvahu obrana dotčených subjektů, tak bylo právě řízení o odstranění stavby.
[27] V nyní projednávané věci zvolil
městský soud jako kritérium přiznání pozice
účastníka řízení stěžovateli posouzení, zda
dojde k dotčení jeho práv nad míru přiměřenou poměrům. Toto kritérium se v judikatuře zdejšího soudu běžně vyskytuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 6. 2009, čj. 5 As 67/2008-111, č. 2029/2010
Sb. NSS). Je přitom nutné podotknout, že nejde o jediné v úvahu přicházející kritérium.
Často se lze setkat též s konstatováním přímého dotčení na právech v situacích, kdy soud
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
shledá, že je daný subjekt dotčen více, než
kdokoliv jiný (toto kritérium bylo zvoleno
právě ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 6/2009-94, jímž
městský soud podpořil svůj závěr o tom, že
stěžovatel není přímo dotčen na svých právech). Dle Nejvyššího správního soudu bylo
pro nyní projednávanou situaci kritérium dotčení nad míru přiměřenou poměrům zvoleno přiléhavě.
[28] Městský soud poté tuto míru charakterizoval jako míru odpovídající obdobné situaci v území při obdobné demolici obdobné stavby. Takový výklad je však chybný. Míru
přiměřenou poměrům je třeba vykládat nikoliv vzhledem k obdobné demolici, ale ve vztahu k poměrům dané lokality, v nyní projednávané věci tedy ve vztahu ke skutečnosti, že
se jedná o obytnou zónu s několika bytovými
domy v bezprostřední blízkosti stavby. Z tohoto pohledu jsou již poté jednotlivé imise
relevantní jako faktory, které mohou míru
přiměřenou poměrům překročit. Městský
soud však svým chybným výkladem obvyklých poměrů ke klíčovému posouzení vlivu
jednotlivých imisí na vlastnické právo stěžovatele nepřistoupil.
[29] Lze si představit celou řadu situací,
kdy může právě samotný proces odstraňování nemovitosti založit účastenství vlastníka
sousední nemovitosti právě proto, že naruší
poměry v lokalitě obvykle panující. Zejména
může jít o zasahování jednotlivými imisemi
v souvislosti s odstraňováním (hluk, prach,
výskyt azbestu v odstraňované stavbě atd.).
Právě na základě dotčení vlastních práv těmito faktory se stěžovatel přiznání postavení
účastníka řízení domáhal. Žalovaný ani městský soud se však jimi nezabývali, omezili se
pouze na obecná konstatování, že posuzování
jednotlivých imisí není pro věc relevantní. Jak
však vyplývá z argumentace uvedené výše,
tento jejich právní závěr nebyl správný. (...)
a) Ing. Daniel V., b) Ing. Miroslav P. a c) Ing. Přemysl S. proti Magistrátu hlavního města
Prahy, za účasti akciové společnosti Písečná Invest, o odstranění stavby, o kasační stížnosti žalobce b). *) S účinností od 1. 1. 2012 změněn zákony č. 420/2011 Sb., č. 142/2012 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 350/2012 Sb., nu I. stupně taktéž označuje za adresu doručovací. Výše uvedené pak nutně vede Nejvyšší
správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech vedených u zdejšího soudu [viz např. rozhodnutí ze dne 19. 8. 2015, čj. 3 As 139/2014-29,
ze dne 3. 7. 2014, čj. 9 As 162/2014-31, nebo ze
dne 3. 7. 2014, čj. 9 As 144/2014-53 (byť se
změněnou „procesní taktikou“)] představuje
popsané využití elektronické adresy pro doručování s využitím diakritických znamének
i v tomto případě předem promyšlený pro- k § 27 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)