Účastník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační
stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen
soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit, pokud ve věci již jednou tento
poplatek zaplatil (§ 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Účastník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační
stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen
soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit, pokud ve věci již jednou tento
poplatek zaplatil (§ 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
[13] Rozšířený senát se nejprve zabýval
otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout v předložené věci ve smyslu § 17 odst . 1
s . ř . s .
[14] Podle desátého senátu lze § 6a odst . 5
zákona o soudních poplatcích interpretovat
tak, že účastník řízení podávající ve své věci
opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí
krajského soudu vydanému poté, kdy bylo
předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti
téhož účastníka Nejvyšším správním soudem
zrušeno, již není povinen soudní poplatek
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
za tuto další kasační stížnost platit, pokud ve
věci již jednou tento poplatek zaplatil .
[15] Oproti tomu třetí senát v usnesení
čj . 3 As 6/2014-11 uvedl, že toto ustanovení
„míří [jen] na situace, kdy po zrušení rozhodnutí ve věci samé, i v důsledku kasační
stížnosti, rozhoduje opětovně soud, před
nímž již byl soudní poplatek dříve zaplacen“ . Pro případ opakované, v pořadí druhé
kasační stížnosti dovodil, že směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
které je od dříve napadeného odlišné, a že tak
žalobce před Nejvyšším správním soudem zahájil řízení nové a je povinen poplatek za tuto
v pořadí druhou kasační stížnost zaplatit .
[15] Oproti tomu třetí senát v usnesení
čj . 3 As 6/2014-11 uvedl, že toto ustanovení
„míří [jen] na situace, kdy po zrušení rozhodnutí ve věci samé, i v důsledku kasační
stížnosti, rozhoduje opětovně soud, před
nímž již byl soudní poplatek dříve zaplacen“ . Pro případ opakované, v pořadí druhé
kasační stížnosti dovodil, že směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
které je od dříve napadeného odlišné, a že tak
žalobce před Nejvyšším správním soudem zahájil řízení nové a je povinen poplatek za tuto
v pořadí druhou kasační stížnost zaplatit .
[16] V rozsudku ze dne 9 . 12 . 2009, čj . 3
As 18/2009-166, třetí senát uvedl, že usnesení rozšířeného senátu ze dne 24 . 7 . 2007,
čj . 1 Afs 120/2006-117, č . 1460/2008 Sb . NSS,
k pojmu „řízení“ a pojmu „věci“ ve správním
soudnictví se neuplatní v případě soudních
poplatků . Ačkoli rozšířený senát dovodil širší
možný výklad pojetí právního pojmu „řízení“
[vychází z toho, že řízení se nevede o „podání“ (žalobě, dovolání, návrhu), tedy obecně
o procesním úkonu, ale o soudní věci (starší
výstižnou terminologií o „soudním kusu“),
že „věc“ je táž v řízení na I ., II ., i případně III .
stupni, zkoumá se vždy, zda vyšší soud jednal
o „téže věci “ jako soud nižší, a uzavřel, že ve
věcech správního soudnictví naznačený širší
výklad je žádoucí a „řízením“ je nutno chápat
konečné vyřízení soudní věci, tedy dokončený přezkum rozhodnutí správního orgánu,
pravomocně je pak skončeno někdy již v I .,
jindy však teprve ve II . stupni], třetí senát dovodil, že „[p]odle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají
za řízení před soudy České republiky, a to
z úkonů uvedených v sazebníku poplatků.
V položce 14a bodu 2 přílohy tohoto zákona
se uvádí ‚[z]a žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví‘,
v položce 15 přílohy pak ‚[z]a kasační stížnost‘ . Z uvedené citace jasně vyplývá, že zpoplatněno je sice – obecně vzato řízení před
soudem, jakékoli úvahy o možných interpretacích tohoto pojmu jsou však vyloučeny navazující specifikací, podle níž podléhají po-
platkové povinnosti jednotlivé ‚úkony‘, a to
zvlášť ‚žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví‘ a zvlášť
‚kasační stížnost‘ . Zákon o soudních poplatcích tedy naprosto zřetelně vychází z pojetí,
podle kterého se řízení vede o konkrétním
podání a poplatkové povinnosti tedy podléhá každé takové podání zvlášť.“ Třetí senát
zde formuloval i právní větu: Poplatkové
povinnosti podle zákona o soudních poplatcích podléhá každý v příloze tohoto zákona
uvedený úkon zvlášť. Splnění poplatkové povinnosti je proto třeba zkoumat i v případě
opakovaně podané kasační stížnosti proti
v pořadí druhému rozhodnutí krajského
soudu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí
zrušeno Nejvyšším správním soudem.
[16] V rozsudku ze dne 9 . 12 . 2009, čj . 3
As 18/2009-166, třetí senát uvedl, že usnesení rozšířeného senátu ze dne 24 . 7 . 2007,
čj . 1 Afs 120/2006-117, č . 1460/2008 Sb . NSS,
k pojmu „řízení“ a pojmu „věci“ ve správním
soudnictví se neuplatní v případě soudních
poplatků . Ačkoli rozšířený senát dovodil širší
možný výklad pojetí právního pojmu „řízení“
[vychází z toho, že řízení se nevede o „podání“ (žalobě, dovolání, návrhu), tedy obecně
o procesním úkonu, ale o soudní věci (starší
výstižnou terminologií o „soudním kusu“),
že „věc“ je táž v řízení na I ., II ., i případně III .
stupni, zkoumá se vždy, zda vyšší soud jednal
o „téže věci “ jako soud nižší, a uzavřel, že ve
věcech správního soudnictví naznačený širší
výklad je žádoucí a „řízením“ je nutno chápat
konečné vyřízení soudní věci, tedy dokončený přezkum rozhodnutí správního orgánu,
pravomocně je pak skončeno někdy již v I .,
jindy však teprve ve II . stupni], třetí senát dovodil, že „[p]odle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají
za řízení před soudy České republiky, a to
z úkonů uvedených v sazebníku poplatků.
V položce 14a bodu 2 přílohy tohoto zákona
se uvádí ‚[z]a žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví‘,
v položce 15 přílohy pak ‚[z]a kasační stížnost‘ . Z uvedené citace jasně vyplývá, že zpoplatněno je sice – obecně vzato řízení před
soudem, jakékoli úvahy o možných interpretacích tohoto pojmu jsou však vyloučeny navazující specifikací, podle níž podléhají po-
platkové povinnosti jednotlivé ‚úkony‘, a to
zvlášť ‚žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví‘ a zvlášť
‚kasační stížnost‘ . Zákon o soudních poplatcích tedy naprosto zřetelně vychází z pojetí,
podle kterého se řízení vede o konkrétním
podání a poplatkové povinnosti tedy podléhá každé takové podání zvlášť.“ Třetí senát
zde formuloval i právní větu: Poplatkové
povinnosti podle zákona o soudních poplatcích podléhá každý v příloze tohoto zákona
uvedený úkon zvlášť. Splnění poplatkové povinnosti je proto třeba zkoumat i v případě
opakovaně podané kasační stížnosti proti
v pořadí druhému rozhodnutí krajského
soudu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí
zrušeno Nejvyšším správním soudem.
[17] Názor desátého senátu v dosavadní
judikatuře Nejvyššího správního soudu zaujat dosud nebyl, resp . vysloveny byly názory
opačné . Od nich se chce předkládající senát
odchýlit, a proto postoupil věc k posouzení
a rozhodnutí dle § 17 odst . 1 s . ř . s . rozšířenému senátu . Pravomoc rozšířeného senátu
je tak dána .
III.2 Posouzení věci
a) Právní úprava a její vývoj
[17] Názor desátého senátu v dosavadní
judikatuře Nejvyššího správního soudu zaujat dosud nebyl, resp . vysloveny byly názory
opačné . Od nich se chce předkládající senát
odchýlit, a proto postoupil věc k posouzení
a rozhodnutí dle § 17 odst . 1 s . ř . s . rozšířenému senátu . Pravomoc rozšířeného senátu
je tak dána .
III.2 Posouzení věci
a) Právní úprava a její vývoj
[18] Zákon o soudních poplatcích ve znění s účinností od 1 . 1 . 1992 stanovil v Sazebníku soudních poplatků (dále jen „sazebník“),
konkrétně v „Poznámce k položkám 1, 4, 5,
9 a 11“, že „[d]ošlo-li ke zrušení rozsudku
v důsledku odvolání, obnovy řízení nebo
dovolání, neplatí poplatek z odvolání nebo
dovolání proti novému rozhodnutí soudu I.
stupně poplatník, který již jednou poplatek
z odvolání nebo dovolání zaplatil“ . Správního soudnictví tehdy upraveného v části páté
občanského soudního řádu (řízení o žalobách nebo o opravných prostředcích proti
rozhodnutím správních orgánů) se týkala položka 3 sazebníku .
[19] Obdobnou úpravu obsahoval zákon
o soudních poplatcích ve znění účinném
od 1 . 4 . 1995 . Dle sazebníku ustanovení téhož znění se vztahovalo k položkám 1, 6,
8, 9 a 18 . Podle položky 1 se postupuje jen
v těch případech, není-li v dalších položkách
sazebníku stanoveno jinak . Soudní poplatek
za žalobu nebo opravný prostředek proti rozhodnutí orgánu veřejné správy byl přitom
upraven v položce 17 sazebníku .
[20] Ke změně textu daného ustanovení
bodu 2 . poznámek k sazebníku došlo až novelizací zákona o soudních poplatcích zákonem č . 255/2000 Sb ., kterým se mění zákon
č . 549/1991 Sb ., o soudních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, s účinností od
1 . 1 . 2001 . Dle této úpravy se již neplatí poplatek za „odvolání“, resp . „dovolání“, ale poplatek za „řízení“ . Poplatek za řízení nemá povinnost platit poplatník, který „ve věci“ již jednou
zaplatil (dříve poplatník, který již jednou
zaplatil za odvolání nebo dovolání) . Stejná
úprava byla s účinností od 1 . 9 . 2011 (novelou
provedenou zákonem č . 218/2011 Sb ., kterým
se mění zákon č . 549/1991 Sb ., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony) přesunuta z Přílohy zákona o soudních poplatcích (sazebníku) do § 6a
odst . 5 zákona o soudních poplatcích, jehož
výklad je v dané věci sporný .
[20] Ke změně textu daného ustanovení
bodu 2 . poznámek k sazebníku došlo až novelizací zákona o soudních poplatcích zákonem č . 255/2000 Sb ., kterým se mění zákon
č . 549/1991 Sb ., o soudních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, s účinností od
1 . 1 . 2001 . Dle této úpravy se již neplatí poplatek za „odvolání“, resp . „dovolání“, ale poplatek za „řízení“ . Poplatek za řízení nemá povinnost platit poplatník, který „ve věci“ již jednou
zaplatil (dříve poplatník, který již jednou
zaplatil za odvolání nebo dovolání) . Stejná
úprava byla s účinností od 1 . 9 . 2011 (novelou
provedenou zákonem č . 218/2011 Sb ., kterým
se mění zákon č . 549/1991 Sb ., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony) přesunuta z Přílohy zákona o soudních poplatcích (sazebníku) do § 6a
odst . 5 zákona o soudních poplatcích, jehož
výklad je v dané věci sporný .
[21] Nelze však opomenout, že správní
soudnictví upravené v části páté občanského soudního řádu ve znění účinném až do
31 . 12 . 2002 v řízení o žalobě vylučovalo podání opravných prostředků proti rozhodnutí
soudu zcela (§ 250j odst . 4 o . s . ř .); v řízení
o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu podle
§ 250s odst . 1 o . s . ř . nebyly opravné prostředky přípustné rovněž, až na výjimku (§ 250s
odst . 2 o . s . ř .), a to ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení,
v nichž však byly „úkony“, resp . od 1 . 1 . 2001
„řízení“ osvobozeno od soudních poplatků
ze zákona (§ 11 zákona o soudních poplatcích) .
[22] Až s účinností k 1 . 1 . 2003 vstoupil v účinnost soudní řád správní, který
založil přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutím soudů rozhodujících ve
správním soudnictví podle tohoto zákona .
Současně vstoupila v účinnost nová úprava
části páté občanského soudního řádu (zákon
č . 151/2002 Sb ., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
správního) . V souvislosti s touto změnou do
bodu 2 . poznámek k sazebníku (následně
§ 6a odst . 5 zákona o soudních poplatcích)
byl vložen text „kasační stížnost“, a do sazebníku položka 15 .
b) Vlastní posouzení
[23] Podle § 6a odst . 5 zákona o soudních
poplatcích „[d]ošlo-li ke zrušení rozhodnutí
o věci samé v důsledku návrhu na zrušení
usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu, neplatí poplatek
za řízení poplatník, který ve věci již jednou
poplatek zaplatil.“
[24] Jazykový výklad zjevně připouští dvě
možnosti interpretace sporného zákonného
ustanovení .
[24] Jazykový výklad zjevně připouští dvě
možnosti interpretace sporného zákonného
ustanovení .
[25] Podle výkladu prvého tato norma neznamená nic jiného než prostou skutečnost,
že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nelze požadovat opětovné zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost; stejně tak zruší-li Nejvyšší správní
soud rozhodnutí krajského soudu, nelze požadovat opětovné zaplacení soudního poplatku za žalobu . Tento výklad je banalitou, neboť
další řízení u Nejvyššího správního soudu je
po zrušujícím zásahu Ústavního soudu vedeno o stále stejné kasační stížnosti, za niž již
byl soudní poplatek zaplacen . Totéž platí ve
vztahu k řízení před krajským soudem po
zrušovacím zásahu Nejvyššího správního soudu, i to je vedeno o stále stejné žalobě .
[26] Výklad druhý je širší a směřuje
k tomu, že po zrušujícím zásahu Nejvyššího
správního soudu neplatí stěžovatel následně
ani poplatek za druhou (třetí atd .) kasační
stížnost, pokud již tento poplatek týž účastník (žalobce, osoba zúčastněná na řízení,
žalovaný, není-li zproštěn povinnosti platit
soudní poplatek) zaplatil v dřívějším řízení .
I tento výklad je možným důsledkem textace
§ 6a odst . 5 zákona o soudních poplatcích .
[27] Při rozhodování, kterému z obou
a priori možných výkladů dát přednost, nelze argumentovat pouze tím, že výklad prvý
směřuje k banalitě, k níž by bylo možno do-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
spět i bez výslovné zákonné úpravy . Zákonná
úprava samozřejmostí není v legislativě výjimkou . Takovéto normy v podstatě nemají
vlastní regulatorní povahu, a jejich výslovné
vyjádření v zákoně má proto jen deklaratorní
účinky .
[28] Ve prospěch výkladu prvého svědčí doslovný výklad obratu „neplatí poplatek
za řízení poplatník, který ve věci již jednou
poplatek zaplatil“ . Řízení o druhé (třetí atd .)
kasační stížnosti je stricto sensu řízením novým, poplatník tedy poplatek za toto řízení
zaplatit nemohl . Ve stejné věci tak může proběhnout vícero řízení před Nejvyšším správním soudem, přičemž každé jednotlivé řízení
je zakončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu .
[28] Ve prospěch výkladu prvého svědčí doslovný výklad obratu „neplatí poplatek
za řízení poplatník, který ve věci již jednou
poplatek zaplatil“ . Řízení o druhé (třetí atd .)
kasační stížnosti je stricto sensu řízením novým, poplatník tedy poplatek za toto řízení
zaplatit nemohl . Ve stejné věci tak může proběhnout vícero řízení před Nejvyšším správním soudem, přičemž každé jednotlivé řízení
je zakončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu .
[29] Proti tomuto výkladu však stojí ustálená judikatura rozšířeného senátu, který
chápe řízení před správními soudy v širším
pojetí, než jak to činí tradiční procesualistika .
Rozšířený senát totiž při výkladu § 28 odst . 6
o . s . ř ., který zní: „Nevyplývá-li z plné moci
něco jiného, plná moc zaniká dnem právní
moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena“, dospěl k obecnému závěru, jdoucímu nad rámec tehdy
posuzované věci, totiž že řízení před soudy
se „nevede o ‚podání‘ (žalobě, dovolání, návrhu), tedy obecně o procesním úkonu, ale
o soudní věci (starší výstižnou terminologií
o ‚soudním kusu‘). Je zřejmé, že ‚věc‘ (ostatně klíčový pojem procesu) je táž v řízení na
I., II., i případně III. stupni; zkoumá se ostatně pravidelně, zda vyšší soud jednal o ‚téže
věci‘ jako soud nižší. Nauka určuje prvky, jimiž je dána totožnost věci (účastníky řízení,
uplatňované právo atd.), kdy jde o věc stejnou a kdy o věc jinou.“ Ve věcech správního soudnictví tedy předmětem „řízení“ před
soudem není pouhý procesní úkon (správní
žaloba, resp . kasační stížnost), „což by koneckonců znamenalo jen vyjádření obecně
odmítané teze, že procesu se má hmotné právo podřídit. ‚Řízením‘ je pak nutno chápat
konečné vyřízení soudní věci, tedy dokončený přezkum rozhodnutí správního orgánu.
Řízení v tomto smyslu je pak pravomocně
skončeno někdy již v I., jindy však teprve ve
II. stupni.“ (usnesení rozšířeného senátu čj . 1
Afs 120/2006-117) .
[30] Bude-li se tedy aplikovat uvedený
závěr rozšířeného senátu, je nepochybné,
že prvním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který zrušil rozhodnutí krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, se řízení před správními soudy nekončí . Prvým
(kasačním) rozhodnutím Nejvyššího správního soudu totiž nebyl dokončen přezkum
rozhodnutí správního orgánu, soudní věc
nebyla finálně vyřízena . To neplatí jen tehdy, pokud Nejvyšší správní soud současně se
zrušením rozhodnutí krajského soudu zruší
i rozhodnutí správního orgánu; jen takovým
rozhodnutím byl finálně dokončen přezkum
žalobou napadeného správního rozhodnutí .
[31] Lze proto na tomto místě konstatovat, že širší výklad § 6a odst . 5 zákona o soudních poplatcích se s ohledem na toto pojímání řízení před správními soudy jeví jako
přesvědčivější .
[32] Při výkladu normy připouštějící vícero možných výkladů je nutno brát vždy na
zřetel i její funkci a smysl . Jinými slovy, při
výkladu normy nelze pominout výklad teleologický a historický .
[32] Při výkladu normy připouštějící vícero možných výkladů je nutno brát vždy na
zřetel i její funkci a smysl . Jinými slovy, při
výkladu normy nelze pominout výklad teleologický a historický .
[33] Jak uvádí judikatura (usnesení rozšířeného senátu ze dne 24 . 8 . 2010, čj . 1 As
23/2009-95, č . 2163/2011 Sb . NSS), funkcí
soudního poplatku je především regulace
počtu podávaných návrhů (funkce regulatorní) . Současně se navrhovatel do jisté míry
podílí na nákladech, které svým návrhem
v justičním aparátu vyvolává (funkce fiskální), a motivuje se k mimosoudnímu řešení
sporů (funkce motivační, srov . též usnesení
rozšířeného senátu ze dne 9 . 6 . 2015, čj . 1 As
196/2014-19, č . 3271/2015 Sb . NSS, bod [13]) .
[34] K tomu lze především zdůraznit, že
fiskální funkce soudních poplatků je jen podpůrná a rozhodně nelze zákon účelově vykládat tak, aby výklad směřoval k maximální
výtěžnosti soudních poplatků . Právě naopak,
ústavní zásada in dubio pro libertate přikazuje v konkurenci vícero srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ dát přednost
takové alternativě, která je pro jednotlivce
nejvýhodnější (viz k tomu např . usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16 . 10 . 2008, čj . 7
Afs 54/2006-155, č . 1778/2009 Sb . NSS, body
[60], [61] a [64]; usnesení rozšířeného senátu ze dne 30 . 11 . 2010, čj . 5 Afs 86/2009-55,
č . 2242/2011 Sb . NSS, bod [35]) .
[35] Klíčovou funkcí soudních poplatků
je jejich funkce regulatorní . Soudní poplatek
za podání první kasační stížnosti tuto funkci
nesporně plní . Nutno nicméně upozornit, že
zákonodárce sám reguluje podávání opakované kasační stížnosti, a to tím, že ji v zásadě,
až na určitě výjimky, zakazuje, resp . činí nepřípustnou [viz § 104 odst . 3 písm . a) s . ř . s .] .
Pokud stěžovatel podmínky nepřípustnosti
kasační stížnosti nerespektuje, a opakovaně
kasační stížnost podá (typicky jde o polemiku s prvým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci, eventuálně stěžovatel nově
uplatní námitky, které mohl uplatnit již v prvé
kasační stížnosti), Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou odmítne .
V takovém případě soudní poplatek, byl-li
snad zaplacen, v každém případě vrátí (§ 10
odst . 3 zákona o soudních poplatcích) . Regulatorní funkce soudního poplatku v těchto
typových případech proto absentuje .
[35] Klíčovou funkcí soudních poplatků
je jejich funkce regulatorní . Soudní poplatek
za podání první kasační stížnosti tuto funkci
nesporně plní . Nutno nicméně upozornit, že
zákonodárce sám reguluje podávání opakované kasační stížnosti, a to tím, že ji v zásadě,
až na určitě výjimky, zakazuje, resp . činí nepřípustnou [viz § 104 odst . 3 písm . a) s . ř . s .] .
Pokud stěžovatel podmínky nepřípustnosti
kasační stížnosti nerespektuje, a opakovaně
kasační stížnost podá (typicky jde o polemiku s prvým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci, eventuálně stěžovatel nově
uplatní námitky, které mohl uplatnit již v prvé
kasační stížnosti), Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou odmítne .
V takovém případě soudní poplatek, byl-li
snad zaplacen, v každém případě vrátí (§ 10
odst . 3 zákona o soudních poplatcích) . Regulatorní funkce soudního poplatku v těchto
typových případech proto absentuje .
[36] O regulatorní funkci soudního
poplatku za opakovanou kasační stížnost
podanou týmž účastníkem tak lze uvažovat jen v těch výjimečných případech, je-li
opakovaná kasační stížnost přípustná . Vedle
případů předvídaných zněním zákona [krajský soud se neřídil závazným právním názorem soudu, viz § 104 odst . 3 písm . a) s . ř . s .]
to budou typicky případy, pokud Nejvyšší
správní soud v prvém kasačním rozhodnutí
vytkl krajskému soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav,
případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí . Jinými slovy, prvé rozhodnutí se vůbec
nedostalo k věcnému přezkumu rozhodnutí
krajského soudu z pohledu aplikace hmotného práva (blíže rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22 . 3 . 2011, čj . 1 As 79/2009-165,
č . 2365/2011 Sb . NSS, bod 24) .
[36] O regulatorní funkci soudního
poplatku za opakovanou kasační stížnost
podanou týmž účastníkem tak lze uvažovat jen v těch výjimečných případech, je-li
opakovaná kasační stížnost přípustná . Vedle
případů předvídaných zněním zákona [krajský soud se neřídil závazným právním názorem soudu, viz § 104 odst . 3 písm . a) s . ř . s .]
to budou typicky případy, pokud Nejvyšší
správní soud v prvém kasačním rozhodnutí
vytkl krajskému soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav,
případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí . Jinými slovy, prvé rozhodnutí se vůbec
nedostalo k věcnému přezkumu rozhodnutí
krajského soudu z pohledu aplikace hmotného práva (blíže rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22 . 3 . 2011, čj . 1 As 79/2009-165,
č . 2365/2011 Sb . NSS, bod 24) .
[37] Z uvedeného plyne, že regulatorní
funkce soudního poplatku ve vztahu k nepřípustné kasační stížnosti absentuje, protože
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
*)
S účinností od 1. 1. 1967 zrušeno zákonem č. 116/1966 Sb., o soudních poplatcích.
**)
S účinností od 1. 1. 1967 nahrazen zákonem č. 116/1966 Sb., o soudních poplatcích.
***) S účinností od 1. 1. 1985 nahrazen zákonem č. 147/1984 Sb., o soudních poplatcích.
****) S účinností od 1. 1. 1992 nahrazen zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
*****) S účinností od 1. 1. 1992 zrušena zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
soud je povinen zaplacený soudní poplatek
vrátit . Pokud již bude opakovaná kasační stížnost přípustná, bude to typicky z důvodů
pochybení na straně soudní moci (nejčastěji
takové kasační stížnosti směřují k zodpovězení právní otázky v první kasační stížnosti
neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí
krajského soudu – řešena být nemohla) . Jeví
se absurdním, aby soudní poplatek reguloval přístup k Nejvyššímu správnímu soudu
v případech, kde nutnost jeho opakovaného
rozhodování vzniká jen a pouze v důsledku
pochybení krajského soudu . Vybrat dvakrát,
třikrát či vícekrát od téhož stěžovatele soudní poplatek, jen aby se ve finále stěžovatel konečně dobral meritorního názoru Nejvyššího
správního soudu, je v rozporu s jakoukoliv
racionální funkcí soudního poplatku . Výše
takto kumulovaného soudního poplatku je
ve své podstatě nahodilá .
[38] Stejně tak omezená z povahy věci je
též motivační funkce soudního poplatku za
podání kasační stížnosti; je nepřijatelná představa, že stěžovatele má motivovat ke smírnému řešení věci skutečnost, že předchozí rozhodnutí krajského soudu vykazovala vážné
procesní deficity, a proto je nucen podávat
opakovanou kasační stížnost .
[38] Stejně tak omezená z povahy věci je
též motivační funkce soudního poplatku za
podání kasační stížnosti; je nepřijatelná představa, že stěžovatele má motivovat ke smírnému řešení věci skutečnost, že předchozí rozhodnutí krajského soudu vykazovala vážné
procesní deficity, a proto je nucen podávat
opakovanou kasační stížnost .
[39] Nelze v tomto argumentovat ani tím,
že procesně úspěšnému stěžovateli se posléze náklady vynaložené na soudní poplatky
vrátí . Účelem předpisů o soudních poplatcích zajisté není generování bezúčelných
a žádnou funkcí neplnících nákladů účastníků s tím, že se (snad) později přenesou na
neúspěšného žalovaného . V řadě případů
nemusí být výklad práva jednoznačný, a předem tak nebude jasné ani to, zda stěžovatel ve
své věci uspěje . Nelze nutit stěžovatele, aby
platil násobky zákonného soudního poplatku za podání kasačních stížností, jen aby se
napodruhé, napotřetí či dokonce napočtvrté
konečně dobral závěru Nejvyššího správního
soudu o meritu věci .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
[40] Nikoliv nevýznamný je též argument
historií vývoje relevantní právní úpravy .
Všechna předchozí znění zákonné úpravy,
podle nichž při zrušení rozhodnutí ve věci
samé neplatí „poplatek za řízení poplatník,
který ve věci již jednou poplatek zaplatil“,
až do 31 . 12 . 2000 výslovně spojovala tento
zákonný benefit s poplatkem z opravného
prostředku . Proč byla původní slova „poplatek z odvolání nebo dovolání“, resp . ve starší úpravě „poplatek z odvolání“, nahrazena
slovy „poplatek za řízení“, důvodová zpráva
k novele sazebníku (zákon č . 255/2000 Sb .)
nevysvětlovala . Lze se tedy domnívat, že
historický zákonodárce v důsledku změny
textace sporné normy nezamýšlel dát této
normě diametrálně odlišný význam, tedy že
se počínaje 1 . 1 . 2001 již za opakované odvolání či dovolání soudní poplatek opakovaně
platí . Poslední koncepčně opačná úprava
účinná od 1 . 5 . 1959 platila totiž na území
České republiky naposledy do 31 . 12 . 1966
(nařízení ministra financí č . 22/1959 Sb .,
o soudních poplatcích*), vydané podle zákona č . 173/1950 Sb ., o soudních poplatcích**)) .
Všechny následující právní úpravy (zákon
č . 116/1966 Sb ., o soudních poplatcích***),
zákon č . 147/1984 Sb ., o soudních poplatcích****), vyhláška č . 151/1984 Sb ., kterou se
provádí zákon České národní rady o soudních poplatcích*****)) vycházely právě z toho
pojetí (jimi výslovně vyjadřovaného), že se
znovu neplatí již jedenkrát zaplacený poplatek z opravného prostředku, byl-li v dalším
řízení vydán rozsudek podruhé opravným
prostředkem napadaný . V důsledku novelizací občanského soudního řádu, přijetí zákona
č . 182/1993 Sb ., o Ústavním soudu, a přijetí
soudního řádu správního se rozšiřoval v průběhu let toliko počet opravných prostředků
způsobilých přivodit zrušení rozhodnutí soudu . Nikdy se však neměnila idea, že za stejný
opravný prostředek platí týž účastník poplatek jen jednou .
[40] Nikoliv nevýznamný je též argument
historií vývoje relevantní právní úpravy .
Všechna předchozí znění zákonné úpravy,
podle nichž při zrušení rozhodnutí ve věci
samé neplatí „poplatek za řízení poplatník,
který ve věci již jednou poplatek zaplatil“,
až do 31 . 12 . 2000 výslovně spojovala tento
zákonný benefit s poplatkem z opravného
prostředku . Proč byla původní slova „poplatek z odvolání nebo dovolání“, resp . ve starší úpravě „poplatek z odvolání“, nahrazena
slovy „poplatek za řízení“, důvodová zpráva
k novele sazebníku (zákon č . 255/2000 Sb .)
nevysvětlovala . Lze se tedy domnívat, že
historický zákonodárce v důsledku změny
textace sporné normy nezamýšlel dát této
normě diametrálně odlišný význam, tedy že
se počínaje 1 . 1 . 2001 již za opakované odvolání či dovolání soudní poplatek opakovaně
platí . Poslední koncepčně opačná úprava
účinná od 1 . 5 . 1959 platila totiž na území
České republiky naposledy do 31 . 12 . 1966
(nařízení ministra financí č . 22/1959 Sb .,
o soudních poplatcích*), vydané podle zákona č . 173/1950 Sb ., o soudních poplatcích**)) .
Všechny následující právní úpravy (zákon
č . 116/1966 Sb ., o soudních poplatcích***),
zákon č . 147/1984 Sb ., o soudních poplatcích****), vyhláška č . 151/1984 Sb ., kterou se
provádí zákon České národní rady o soudních poplatcích*****)) vycházely právě z toho
pojetí (jimi výslovně vyjadřovaného), že se
znovu neplatí již jedenkrát zaplacený poplatek z opravného prostředku, byl-li v dalším
řízení vydán rozsudek podruhé opravným
prostředkem napadaný . V důsledku novelizací občanského soudního řádu, přijetí zákona
č . 182/1993 Sb ., o Ústavním soudu, a přijetí
soudního řádu správního se rozšiřoval v průběhu let toliko počet opravných prostředků
způsobilých přivodit zrušení rozhodnutí soudu . Nikdy se však neměnila idea, že za stejný
opravný prostředek platí týž účastník poplatek jen jednou .
[41] Ve prospěch tohoto výkladu ostatně
svědčí i judikatura civilních soudů, které ustáleně před rokem 2001 i po roce 2001 rozhodují, že soudní poplatek za opravný prostředek platí týž účastník jen jednou (srov . např .
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26 . 6 .
2012, sp . zn . 29 Cdo 1734/2012) . Úpravě
soudních poplatků před rokem 2001 a po
roce 2001 tedy civilní soudy přiznávají v této
otázce stejný význam . Jinak řečeno, nepřikládají naprosto žádný význam odlišné textaci
naznačené v bodu [40] shora .
[41] Ve prospěch tohoto výkladu ostatně
svědčí i judikatura civilních soudů, které ustáleně před rokem 2001 i po roce 2001 rozhodují, že soudní poplatek za opravný prostředek platí týž účastník jen jednou (srov . např .
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26 . 6 .
2012, sp . zn . 29 Cdo 1734/2012) . Úpravě
soudních poplatků před rokem 2001 a po
roce 2001 tedy civilní soudy přiznávají v této
otázce stejný význam . Jinak řečeno, nepřikládají naprosto žádný význam odlišné textaci
naznačené v bodu [40] shora .
[42] Je absurdní, aby tentýž institut
byl vykládán jinak v judikatuře civilních
a jinak v judikatuře správních soudů, a to
způsobem méně příznivým pro účastníky
řízení před správními soudy ve srovnání
s řízením civilním . To je nejen v rozporu
s postulátem jednoty právního řádu, ale
především narušuje poslání správní justice chránit práva fyzických a právnických
osob před zásahy veřejné moci (k tomu
obecně srov . usnesení rozšířeného senátu
ze dne 9 . 12 . 2014, čj . Nad 224/2014-53,
č . 3196/2015 Sb . NSS) .
[43] V neposlední řadě nutno zdůraznit,
že stávající praxe Nejvyššího správního soudu je rovněž předmětem silné kritiky právní doktríny [viz Večeřa, J ., op . cit ., s . 35, kde
mimo jiné autor k praxi Nejvyššího správního soudu uvádí: „Povinnost platit soudní
poplatek by měla být vázána na efektivní
řešení případu, přičemž pojmově se stále jedná o tutéž věc; účastníkům by nemělo být ve
snaze o dosažení (z jejich pohledu) zákonného a spravedlivého rozhodnutí bráněno
bariérou v podobě kumulování poplatkové
povinnosti v případech, kdy je věc postupně opakovaně posuzována soudy různých
stupňů.“] .
[43] V neposlední řadě nutno zdůraznit,
že stávající praxe Nejvyššího správního soudu je rovněž předmětem silné kritiky právní doktríny [viz Večeřa, J ., op . cit ., s . 35, kde
mimo jiné autor k praxi Nejvyššího správního soudu uvádí: „Povinnost platit soudní
poplatek by měla být vázána na efektivní
řešení případu, přičemž pojmově se stále jedná o tutéž věc; účastníkům by nemělo být ve
snaze o dosažení (z jejich pohledu) zákonného a spravedlivého rozhodnutí bráněno
bariérou v podobě kumulování poplatkové
povinnosti v případech, kdy je věc postupně opakovaně posuzována soudy různých
stupňů.“] .
[44] Rozšířený senát si je vědom ústavní
hodnoty ustálené judikatury a konzistence
rozhodovací praxe Nejvyššího správního
soudu, která ve své většině dávala od roku
2003 zákonu o soudních poplatcích jiný význam, než je význam podaný shora . Od judikatury, jakkoliv ustálené, je však třeba se
odklonit, jsou-li tu závažné důvody na straně
ochrany ústavního pořádku a jednoty práv-
ního řádu . Jak uvedl ve svém rozhodnutí
německý Spolkový soudní dvůr, i od dlouhodobé a ustálené soudní praxe je třeba se
odklonit, vyžadují-li to „jasně převažující
nebo zcela pádné důvody“ [BGHZ 85, 64
(66)] . Ostatně rozšířený senát již ve svém
usnesení ze dne 4 . 5 . 2010, čj . 4 Ads 77/2007-
-91, č . 2112/2010 Sb . NSS, v bodu [37] uvedl:
„Důvodem k zachování dosavadního výkladu […] nemůže být v daném případě
ani prostý fakt, že takový výklad byl delší
dobu aplikován a že si na něj právní praxe zvykla. Argument požadavkem právní
jistoty, a tedy tím, že stálá aplikační praxe
je či může být hodnotou sama o sobě, jistě má svoji váhu. Stabilní aplikační praxe
zajišťuje dostatečnou předvídatelnost právní regulace, snižuje transakční náklady
účastníků právních vztahů a umožňuje
lepší plánování jejich jednání. Proto obvykle platí, že čím déle byl určitý výklad zákona aplikován, tím silnější musí být důvody
pro změnu takové aplikační praxe, neboť
tím více je změnou dotčena právní jistota.
Soudy jsou však povolány k tomu, aby nalézaly právo, tj. hledaly a nacházely pomocí
právní argumentace jeho ‚správný‘ obsah,
přičemž – systémově vzato – v úvahu se nabízející interpretační alternativy musí být
vždy možno seřadit podle míry jejich přesvědčivosti a pouze jedna jediná může být
shledána za daných okolností nejpřesvědčivější. Změna judikatury je proto namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud
aplikovaná interpretační alternativa není
správná, tj. že je z dobrých důvodů méně
přesvědčivá než jiné nabízející se interpretace, a že i při zohlednění hodnoty, kterou
za daných okolností i se zohledněním délky
dosavadní aplikační praxe, od níž se má
ustoupit, představují právní jistota a s ní
spojený zájem na stabilitě právních (a tedy
společenských) vztahů, nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit.“
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
Akciová společnost SPOLANA proti Generálnímu ředitelství cel o vrácení soudního po- platku, o kasační stížnosti žalobkyně .