SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016 otázky podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie . První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky je skutečnost, že vnitrostátní soud rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce může být pro posouzení věci skutečně relevantní vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov . rozsudek Soudního dvora ze dne 16 . 7 . 1992, Meilicke, C-83/91, Recueil, s . I-4871, srov . též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4 . 7 . 2007, čj . 3 As 22/2006-138, č .
1321/2007 Sb . NSS) . Aby mohla předběžná otázka v řízení vůbec vyvstat, musely by správní orgány či soudy v řízení aplikovat primární či sekundární právo Evropské unie . Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem správního řízení nebylo postavení investičních zprostředkovatelů . Podmínky pro položení předběžné otázky proto nebyly splněny . Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že není důvodný ani odkaz stěžovatelky na článek 20 MiFID, podle něhož „[č]lenské státy umožní, aby se investiční podnik, který prostřednictvím jiného investičního podniku obdrží příkaz k provedení investičních nebo doplňkových služeb jménem klienta, mohl spolehnout na informace klienta předané tímto jiným podnikem.
Za úplnost a přesnost předávaných informací zůstává odpovědný investiční podnik, který příkazy zprostředkovává.“ Odkaz na toto ustanovení je nepřípadný již proto, že podstatnou část pokynů zákazníků přijímala stěžovatelka přímo, pouze část prostřednictvím investičních zprostředkovatelů (srov . rozhodnutí I . stupně, s . 8, přičemž proti tomuto skutkovému zjištění stěžovatelka nebrojila) . Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že zákazníci pokyny zadávali na základě doporučení zprostředkovatelů .
(…) k zákonu č . 24/2015 Sb ., kterým se mění zákon č . 250/2000 Sb ., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č . 128/2000 Sb ., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č . 129/2000 Sb ., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č . 131/2000 Sb ., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů I. Proti rozhodnutí o zrušení veřejnoprávní smlouvy (§ 167 odst. 3 správního řádu), jejímž předmětem je poskytnutí dotace (§ 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb.), není opravný prostředek přípustný (§ 10b odst. 3 citovaného zákona).
II. Sporem z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci ve smyslu § 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb., je jak spor z veřejnoprávní smlouvy o plnění, tak další spory s veřejnoprávní smlouvou související, včetně řízení, jehož předmětem je zrušení veřejnoprávní smlouvy.
III. Bylo-li rozhodnutí ve sporu o zrušení veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace nebo návratné finanční pomoci vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 24/2015 Sb., rozhoduje Ministerstvo financí podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb., třebaže řízení před Ministerstvem financí bylo zahájeno před účinností této novely (a contrario čl. II. téže novely).
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016 otázky podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie . První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky je skutečnost, že vnitrostátní soud rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce může být pro posouzení věci skutečně relevantní vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov . rozsudek Soudního dvora ze dne 16 . 7 . 1992, Meilicke, C-83/91, Recueil, s . I-4871, srov . též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4 . 7 . 2007, čj . 3 As 22/2006-138, č .
1321/2007 Sb . NSS) . Aby mohla předběžná otázka v řízení vůbec vyvstat, musely by správní orgány či soudy v řízení aplikovat primární či sekundární právo Evropské unie . Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem správního řízení nebylo postavení investičních zprostředkovatelů . Podmínky pro položení předběžné otázky proto nebyly splněny . Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že není důvodný ani odkaz stěžovatelky na článek 20 MiFID, podle něhož „[č]lenské státy umožní, aby se investiční podnik, který prostřednictvím jiného investičního podniku obdrží příkaz k provedení investičních nebo doplňkových služeb jménem klienta, mohl spolehnout na informace klienta předané tímto jiným podnikem.
Za úplnost a přesnost předávaných informací zůstává odpovědný investiční podnik, který příkazy zprostředkovává.“ Odkaz na toto ustanovení je nepřípadný již proto, že podstatnou část pokynů zákazníků přijímala stěžovatelka přímo, pouze část prostřednictvím investičních zprostředkovatelů (srov . rozhodnutí I . stupně, s . 8, přičemž proti tomuto skutkovému zjištění stěžovatelka nebrojila) . Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že zákazníci pokyny zadávali na základě doporučení zprostředkovatelů .
(…) k zákonu č . 24/2015 Sb ., kterým se mění zákon č . 250/2000 Sb ., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č . 128/2000 Sb ., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č . 129/2000 Sb ., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č . 131/2000 Sb ., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů I. Proti rozhodnutí o zrušení veřejnoprávní smlouvy (§ 167 odst. 3 správního řádu), jejímž předmětem je poskytnutí dotace (§ 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb.), není opravný prostředek přípustný (§ 10b odst. 3 citovaného zákona).
II. Sporem z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci ve smyslu § 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb., je jak spor z veřejnoprávní smlouvy o plnění, tak další spory s veřejnoprávní smlouvou související, včetně řízení, jehož předmětem je zrušení veřejnoprávní smlouvy.
III. Bylo-li rozhodnutí ve sporu o zrušení veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace nebo návratné finanční pomoci vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 24/2015 Sb., rozhoduje Ministerstvo financí podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 24/2015 Sb., třebaže řízení před Ministerstvem financí bylo zahájeno před účinností této novely (a contrario čl. II. téže novely).
[11] V projednávaném případě žalobkyně s návrhem poskytovatelky dotace na zrušení veřejnoprávní smlouvy nesouhlasila; jejich spor proto řešil stěžovatel . Rozhodnutí o zrušení smlouvy učinil po 19 . 2 . 2015, tedy již v okamžiku účinnosti novely zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů . Dle § 10b odst . 1 písm . a) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č . 24/2015 Sb . účinného od 20 . 2 . 2015 „[s]pory z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci rozhoduje podle správního řádu Ministerstvo financí, je-li jednou ze smluvních stran […] Regionální rada regionu soudržnosti“ .
Podle § 10b odst . 3 citovaného zákona „[p]ro- ti rozhodnutí vydanému podle odstavce 1 nelze podat odvolání ani rozklad“ .
[12] Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je ve vztahu k obecné regulaci správního řádu úpravou speciální; jeho § 10b jako lex specialis proto vylučuje pro nynější věc jakékoliv úvahy o aplikaci § 169 odst . 1 a odst . 2 nebo jiné obdobné normy správního řádu . Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů reguluje mj . hospodaření Regionálních rad regionů soudržnosti (§ 1 odst . 4) . Vedle procesu tvorby, realizace a kontroly čerpání rozpočtu je nutné jej vztáhnout i na poskytování dotací na základě veřejnoprávních smluv (zejména § 10a citovaného zákona), a tedy i na spory z těchto smluv vzniklé (kromě § 10b viz také § 22 téhož zákona) . Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že § 10b odst . 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se pojmem „právní poměry“ při poskytnutí dotace neomezuje pouze na spory o plnění z veřejnoprávní smlouvy (k tomu se váže mj . § 22 odst . 11 a odst . 12 citovaného zákona), ale myslí tím také další spory s takovou smlouvou související, mj . též spor o její zrušení (srov . přiměřeně též závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 25 . 2 . 2016, čj . Konf 10/2015-11, ve věci ČAS – SERVICE; zvláštní senát zde sice interpretuje § 169 odst . 1 správního řádu a pojem „spory z veřejnoprávní smlouvy“, jeho závěry, že pod tímto pojmem „je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě“, je však možno přiměřeně převzít i pro nynější věc) .
[13] Shodné závěry lze dovodit též ze záměru historického zákonodárce . Prostřednictvím § 10b odst . 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů zákonodárce zamýšlel jednoznačně určit „správní orgány příslušné k rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci“ a vyloučit v těchto věcech možnost opravných prostředků
(viz tisk Poslanecké sněmovny č . 294/0, 7 . období, dostupný v digitálním repozitáři PS PČR, www .psp .cz) .
[14] Použití § 10b zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění účinném od 20 . 2 . 2015 nevylučují ani přechodná ustanovení novely č . 24/2015 Sb . Článek II odst . 1 zákona č . 24/2015 Sb . stanoví, že „[p]o- rušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje a odvod a penále se uloží podle zákona č. 250/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ . Dle čl . II odst . 2 zákona č . 24/2015 Sb . se „[ř]ízení o uložení odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona č. 250/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ . Článek II tedy hovoří pouze o řízeních o uložení odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně a o hmotněprávní otázce posouzení porušení rozpočtové kázně . Přechodné ustanovení vůbec nezmiňuje řízení o jiných sporech z právních poměrů při poskytnutí dotace . Při mlčení přechodných ustanovení platí pravidlo nepravé retroaktivity procesních norem, tj . správní orgán v řízení vždy používá aktuálně účinnou procesní úpravu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25 . 7 . 2007, čj . 1 Azs 55/2006- -60, č . 1349/2007 Sb . NSS, a ze dne 6 . 5 . 2016, čj . 10 As 250/2015-92, ve věci Plzeňská teplárenská, bod [22]) .
[15] Věcná příslušnost stěžovatele k rozhodnutí o návrhu poskytovatelky dotace na zrušení veřejnoprávní smlouvy (§ 167 odst . 3 správního řádu) byla ke dni rozhodnutí založena § 10b odst . 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (srov . usnesení zvláštního senátu ze dne 17 . 6 . 2009, čj . Konf 104/2008-7, č . 1907/2009 Sb . NSS; a také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31 . 12 . 2009, čj . Komp 6/2009-35, č . 2021/2010 Sb . NSS, body [27] až [29]) . Jelikož o návrhu na zrušení veřejnoprávní smlouvy stěžovatel rozhodoval na základě zákonného zmocnění § 10b odst . 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpo-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
Příspěvková organizace Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje proti Ministerstvu financí o zrušení smlouvy o poskytnutí dotace, o kasační stížnosti žalovaného . a č . 2984/2014 Sb . NSS .