10 As 72/2015- 23 - text
10 As 72/2015 - 25
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. B., zast. Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2014, čj. MSK 119088/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2015, čj. 19 A 19/2014 – 26,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. II. Řízení před krajským soudem
[2] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2014, čj. MSK 119088/2014 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 24. 7. 2014, čj. SMO/266212/14/DSČ/Mas (dále jen „rozhodnutí o přestupku“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro projednávanou věc. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 5. 11. 2014 žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), jejíž součástí byla žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud stěžovateli zaslal k vyplnění formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále též „prohlášení“), který stěžovatel zaslal zpět pouze částečně vyplněný. Krajský soud jej vyzval znovu k jeho řádnému vyplnění, zdůraznil, že musí vyplnit všechny části prohlášení a přiložit k němu potřebná potvrzení. Stěžovatel na základě této výzvy v nově vyplněném prohlášení uvedl, že je svobodný, nezaměstnaný, nepodniká, bydlí ve společné domácnosti s rodiči, nepobírá žádné sociální dávky, nevlastní žádný majetek větší hodnoty. Dále uvedl, že má vyhřezlé plotýnky, vyoperovaný žlučník, jeho výdaji jsou pouze výdaje na jídlo a ošacení, které plně hradí jeho rodiče. Stěžovatel k formuláři doložil potvrzení z Úřadu práce ČR osvědčující, že nepobírá žádné sociální dávky ani dávky pomoci v hmotné nouzi a od 17. 9. 2014 je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Tyto skutečnosti si krajský soud ověřil u Úřadu práce ČR. Součástí spisu krajského soudu je čestné prohlášení rodičů stěžovatele, že s nimi žije ve společné domácnosti a že hradí veškeré jeho náklady.
[4] Napadeným usnesením krajský soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Krajský soud měl za to, že stěžovatel nedoložil své majetkové poměry dostatečně věrohodně; konkrétně neuvedl, jakou měsíční částkou disponuje k úhradě svých nákladů a jaká je výše jeho měsíčních výdajů. Zdůraznil, že ohledně těchto údajů nese stěžovatel jakožto žadatel o osvobození od soudních poplatků břemeno tvrzení i důkazní břemeno. Dále krajský soud upozornil na skutečnosti vyplývající z odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o přestupku, z nichž vyplývá, že dne 28. 5. 2014 byl pracovně na Slovensku. Tento svůj pracovní poměr však v prohlášení neuvedl a nedoložil výši příjmů, které mu z něj plynuly a do kdy. Vzhledem k tomu, že dle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků, zamítl krajský soud i žádost stěžovatele o ustanovení zástupce, přičemž dospěl nad rámec uvedeného k tomu, že stěžovatel vzhledem k formální i obsahové úrovni svojí žaloby zástupce z řad advokátů nepotřebuje. III. Kasační stížnost
[5] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu včas podanou kasační stížností, v níž namítá, že v prohlášení uvedl veškeré skutečnosti nezbytné pro přiznání osvobození od soudních poplatků. V prohlášení stěžovatel uvedl, které položky činí jeho měsíční výdaje (potraviny a ošacení), dále uvedl, že všechny jeho výdaje hradí rodiče. Stěžovatel proto nesouhlasí s tím, že by jeho tvrzení byla neúplná či nedoložená. Stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že jsou jeho tvrzení nevěrohodná z důvodu cesty na Slovensko uskutečněné v květnu 2014, kterou označil v průběhu řízení jako pracovní. Soud měl vycházet z aktuální majetkové situace stěžovatele, který je v současnosti nezaměstnaný, nepobírá žádné dávky a nemá ani jiné příjmy. Tyto skutečnosti si ostatně krajský soud sám ověřil u Úřadu práce ČR. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že vzhledem k bezvadné žalobě je stěžovatel schopen se hájit sám a zástupce z řad advokátů tedy nepotřebuje. IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnost
[6] Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, čj. 3 As 125/2012 – 43, dostupné na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[7] Na základě ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení z těchto důvodů a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[8] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. V případě kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků by totiž docházelo pouze k řetězení problému, které by popíralo smysl samotného řízení a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení, jež se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 – 37, a ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77).
[9] Krajský soud stěžovateli vytkl, že neuvedl, jakou finanční částkou měsíčně disponuje na úhradu svých nákladů. Stěžovatel však považuje svá tvrzení obsažená v prohlášení za dostatečná a úplná. Podle § 36 odst. 3 věty první a druhá s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Ze znění ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. i z příslušné judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je to účastník řízení usilující o osvobození od soudních poplatků, kdo je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009 – 88). Pro náležité posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků musí soud znát majetkovou situaci žadatele a může tedy po něm požadovat v určitých situacích i vyčíslení nákladů včetně vyčíslení částky, kterou měsíčně disponuje na úhradu svých výdajů.
[10] Jak tedy správně zdůraznil v napadeném rozhodnutí krajský soud, stěžovatele stíhá břemeno tvrzení a důkazní, které nelze naplnit uváděním nevěrohodných tvrzení, resp. zamlčením některých dalších významných skutečností. Vyplyne-li z uvedených údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009-88 publ. pod č. 1962/2010 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení před krajským soudem ani přes opakovanou výzvu soudu věrohodným způsobem nedoložil své majetkové a příjmové poměry. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že stěžovatel není zaměstnán a je veden v evidenci Úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, případně že jeho zdravotní stav není uspokojivý. Je logické, že i v této situaci musí stěžovatel hradit své nejnutnější výdaje. Stěžovatel poskytl soudu pouze tvrzení a důkaz o tom, že jeho výdaje hradí rodiče. Z toho však nelze zjistit, v jaké výši se jeho měsíční výdaje pohybují, tj. jak velkou částkou poskytovanou dobrovolně rodiči měsíčně disponuje.
[12] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel, jehož veškeré potřeby v neuvedené výši hradí rodiče, výše zmíněné tíživé sociální poměry neprokázal.
[13] Nejvyšší správní soud se naopak neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého jsou tvrzení stěžovatele uvedená v prohlášení nevěrohodná, neboť v něm neuvedl pracovní poměr, na jehož základě byl pracovně na Slovensku dne 28. 5. 2014. Podle krajského soudu měl stěžovatel uvést, kdy tento pracovní poměr trval a jaké výdělky a kdy mu z něj plynuly.
[14] Stěžovatel krajskému soudu sdělil, že je nezaměstnaný, což doložil sděleními Úřadu práce ČR ze dne 30. 1. 2015 a ze dne 11. 2. 2015. Krajský soud si tuto skutečnost následně ověřil u Úřadu práce ČR, z jehož sdělení ze dne 3. 3. 2015 a sdělení ze dne 24. 2. 2015 je zřejmé, že stěžovatel je od 17. 9. 2014 skutečně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a nepobírá podporu v nezaměstnanosti ani jiné sociální dávky. V době podání žaloby (a tedy i žádosti o osvobození od soudních poplatků) byl tedy stěžovatel již téměř dva měsíce evidován v seznamu uchazečů o zaměstnání.
[15] Soud je při rozhodování o žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků povinen vždy hodnotit konkrétní, specifické a též aktuální skutečnosti ovlivňující majetkové poměry žadatele (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2012, čj. 1 As 35/2012 – 32, obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009 – 88). Ostatně i formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech je koncipován zjevně tak, aby v něm byly uvedeny aktuální informace o výdělkových poměrech žadatele o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel v projednávané věci uvedl a doložil, že v době rozhodování o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků neměl žádné příjmy ze zaměstnání a nedisponoval žádným majetkem nabytým z případných předchozích pracovních poměrů. Pouze na základě zmínky o pracovní cestě, která se uskutečnila několik měsíců před vyplněním prohlášení, nelze dospět k závěru, že údaj o zaměstnání či aktuálním majetku stěžovatele je nevěrohodný. Tento dílčí nesprávný závěr však neměl vliv na výrok napadeného rozhodnutí, neboť neuvedení výše měsíčních výdajů a příspěvků od rodičů bez dalšího postačí ke konstatování nesplnění podmínek stanovených § 36 s.
ř. s.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nemohl se úspěšně domáhat ani ustanovení zástupce dle § 35 odst. 8 s. ř. s.
V. Závěr a náklady řízení
[17] Kasační stížnost uplatněnou stěžovatelem neshledal Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného důvodnou a ani z přezkumu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu. Kasační stížnost stěžovatele byla proto v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. května 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu