10 Azs 268/2024- 37 - text
10 Azs 268/2024 - 39
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: I. A. R., zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem, Dědinova 2011/19, Praha 11, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2024, č. j. KRPA
279802
44/ČJ
2024
000022
MIG, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 2 A 57/2024
20,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Umarovi Switatovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobkyně je státní příslušnicí Syrské arabské republiky. V České republice byla s dalšími cizinci zadržena policejní hlídkou na dálnici při převozu v kamionu. O zajištění žalobkyně rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 9. 2024. Dobu zajištění žalovaná poté dvakrát prodloužila, a to rozhodnutími ze dne 25. 9. 2024 a poté ze dne 25. 10. 2024. Žalovaná posléze dne 25. 11. 2024 vydala další rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobkyně o 30 dnů podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců) za účelem předání do jiného členského státu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (nařízení Dublin III). Podle zjištění žalované žalobkyně pobývá na území České republiky bez cestovního dokladu a bez oprávnění k pobytu. Žalobkyně má být předána do Bulharska, ve kterém dne 12. 8. 2024 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[2] Rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2024 žalobkyně napadla u Městského soudu v Praze (městský soud), který žalobu zamítl, neboť je shledal přezkoumatelným, dostatečně odůvodněným a souladným s konstantní judikaturou NSS. Žalovaná se podle městského soudu dostatečně zabývala možností uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců za účelem vycestování (viz strany 5 a 6 napadeného rozhodnutí, včetně předcházejících rozhodnutích o zajištění a jejím prodloužení). Shodně se žalovanou městský soud uvedl, že žalobkyně nesplnila podmínky pro jejich uložení. Žalobkyně se totiž nikde na území České republiky nezdržuje, pouze přes její území projížděla v kamionu. Nedisponuje finančními prostředky ke složení finanční záruky, nedodržuje právní předpisy a nelze proto zaručit, že se bude osobně hlásit na policii a že se bude zdržovat v určitém místě za účelem pobytové kontroly.
[3] K tvrzení, že napadeným rozhodnutím byly porušeny zásady rovnosti a legitimního očekávání, jelikož žalovaná prý rozhodovala odlišně o dalších osobách zadržených v kamionu, městský soud uvedl, že není zřejmé, na základě čeho se má jednat o skutkově podobné případy. Bez zohlednění konkrétních důvodů zajištění totiž nelze hodnotit, zda vznikly nedůvodné rozdíly v rozhodovací činnosti žalované. K námitce, že k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 9 Dublinu III. příslušná SRN, soud uvedl, že samotným rozhodnutím o zajištění nedochází k určení příslušného členského státu. Takovým rozhodnutím je rozhodnutí o předání [dle § 25 písm. i) z důvodů dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu], v němž se určí příslušný členský stát. K otázce předání stěžovatelky do Bulharska soud uvedl, že ve vztahu k Bulharsku a jeho azylovému systému neexistují vážné indicie, jež by zakládaly nezbytnost vypořádat otázku systémových nedostatků přímo v rozhodnutí o zajištění žalobkyně.
[3] K tvrzení, že napadeným rozhodnutím byly porušeny zásady rovnosti a legitimního očekávání, jelikož žalovaná prý rozhodovala odlišně o dalších osobách zadržených v kamionu, městský soud uvedl, že není zřejmé, na základě čeho se má jednat o skutkově podobné případy. Bez zohlednění konkrétních důvodů zajištění totiž nelze hodnotit, zda vznikly nedůvodné rozdíly v rozhodovací činnosti žalované. K námitce, že k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 9 Dublinu III. příslušná SRN, soud uvedl, že samotným rozhodnutím o zajištění nedochází k určení příslušného členského státu. Takovým rozhodnutím je rozhodnutí o předání [dle § 25 písm. i) z důvodů dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu], v němž se určí příslušný členský stát. K otázce předání stěžovatelky do Bulharska soud uvedl, že ve vztahu k Bulharsku a jeho azylovému systému neexistují vážné indicie, jež by zakládaly nezbytnost vypořádat otázku systémových nedostatků přímo v rozhodnutí o zajištění žalobkyně.
[4] Městský soud nadto uvedl, že žalobkyně nespecifikovala námitku ohledně nepřiměřené délky zajištění. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku č. j. 2 A 45/2024
20, v němž rozhodoval o „prvním“ rozhodnutí o zajištění ze dne 3. 9. 2024. Žalovaná správně zohlednila, že přemístění bude možné realizovat nejdříve po vydání rozhodnutí soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o přemístění žalobkyně do Bulharska. Soud připomněl, že maximální doba zajištění je podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců 180 dnů. Dosud prodlužované zajištění přitom představuje pouze dvě třetiny tohoto zákonného limitu. Podmínky pro prodloužení zajištění tak byly naplněny.
[4] Městský soud nadto uvedl, že žalobkyně nespecifikovala námitku ohledně nepřiměřené délky zajištění. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku č. j. 2 A 45/2024
20, v němž rozhodoval o „prvním“ rozhodnutí o zajištění ze dne 3. 9. 2024. Žalovaná správně zohlednila, že přemístění bude možné realizovat nejdříve po vydání rozhodnutí soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o přemístění žalobkyně do Bulharska. Soud připomněl, že maximální doba zajištění je podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců 180 dnů. Dosud prodlužované zajištění přitom představuje pouze dvě třetiny tohoto zákonného limitu. Podmínky pro prodloužení zajištění tak byly naplněny.
[5] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Její kasační argumentace se nicméně soustředí na prostý nesouhlas se závěry rozsudku městského soudu. Městský soud se prý totiž nezabýval jejími žalobními námitkami a stroze konstatoval správnost rozhodnutí žalované. Stěžovatelka je přesvědčena, že jsou dány důvody pro zrušení zajištění. Městský soud ani žalovaná nezohlednily a řádně neprošetřily její situaci. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, protože soud nedostatečně vyložil své úvahy a pouze zopakoval závěry žalované. Ustanovený zástupce stěžovatelky v doplnění kasační stížnosti namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, neboť pro prodloužení doby zajištění nejsou splněny podmínky. Omezení na osobní svobodě v podmínkách srovnatelných s vězením považuje stěžovatelka za zbytečně dlouhé a nepřiměřeně zasahující do jejího soukromého a rodinného života. Prodloužení o dalších 30 dnů je zcela náhodné, svévolné a neodůvodněné. Žalovaná rovněž údajně neprokázala, že předání do Bulharska je uskutečnitelné ve stanovené době zajištění. Stěžovatelka dále tvrdí, že jí bylo možné uložit zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Městský soud a žalovaná se nesnažily blíže zjistit ekonomické poměry stěžovatelky, které se v mezidobí změnily. Stěžovatelka je totiž v současnosti finančně zajištěna rodinnými příslušníky pracujícími ve SRN. Žalovaná skutkový stav věci nezjistila dostatečně, čímž porušila § 3 správního řádu.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[7] NSS po konstatování splnění podmínek řízení uvádí, že ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po přezkumu přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se podle ustálené judikatury zdejšího soudu může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci NSS.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že NSS ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) V napadeném rozhodnutí městského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde však platí, že NSS není povolán přezkoumávat pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[8] Přijatelnost kasační stížnosti je tedy třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. To konkrétně znamená, že teprve je
li kasační stížnost přípustná i přijatelná, NSS posoudí její důvodnost.
[8] Přijatelnost kasační stížnosti je tedy třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. To konkrétně znamená, že teprve je
li kasační stížnost přípustná i přijatelná, NSS posoudí její důvodnost.
[9] NSS prvně reaguje na námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované a rozsudku městského soudu. K otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí existuje velice bohatá judikatura zdejšího soudu, jako kupříkladu rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003
130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
75. Je
li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský (městský) soud, nedochází
li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil. V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené závěry (viz např. rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006
86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005
130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012
47). NSS rovněž připomíná, že krajský (městský) soud nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní argumentaci (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle vyvrátit. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013
33, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Těmto požadavkům výše citované judikatury NSS městský soud (i žalovaná) v posuzovaném případě dostál.
[9] NSS prvně reaguje na námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované a rozsudku městského soudu. K otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí existuje velice bohatá judikatura zdejšího soudu, jako kupříkladu rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003
52, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003
130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004
62 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
75. Je
li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský (městský) soud, nedochází
li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil. V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené závěry (viz např. rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006
86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005
130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012
47). NSS rovněž připomíná, že krajský (městský) soud nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní argumentaci (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle vyvrátit. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013
33, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Těmto požadavkům výše citované judikatury NSS městský soud (i žalovaná) v posuzovaném případě dostál.
[10] Stěžovatelka rovněž namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovanou i městským soudem, zejména pak ve vztahu k možnosti přistoupení k uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. NSS se zvláštními opatřeními podle § 123b zákona o pobytu cizinců opakovaně zabýval ve své judikatuře (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016
38 nebo rozsudky ze dne 22. 8. 2022, čj. 5 Azs 390/2020
35 a ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016
56). V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011
50, k tomu uvedl: „Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno“ (k tomu blíže např. rozsudky ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 Azs 144/2019
19 a ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013
30). Z nyní napadeného rozsudku přitom nevyplývá, že by městský soud nerozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[10] Stěžovatelka rovněž namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovanou i městským soudem, zejména pak ve vztahu k možnosti přistoupení k uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. NSS se zvláštními opatřeními podle § 123b zákona o pobytu cizinců opakovaně zabýval ve své judikatuře (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016
38 nebo rozsudky ze dne 22. 8. 2022, čj. 5 Azs 390/2020
35 a ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016
56). V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011
50, k tomu uvedl: „Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno“ (k tomu blíže např. rozsudky ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 Azs 144/2019
19 a ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013
30). Z nyní napadeného rozsudku přitom nevyplývá, že by městský soud nerozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[11] NSS ostatně nepřehlédl, že o kasačních stížnostech stěžovatelky týkajících se jejího zajištění rozhodoval opakovaně (usnesení sp. zn. 1 Azs 265/2024 a 2 Azs 245/2024), přičemž je odmítl pro jejich nepřijatelnost. Rovněž tato okolnost potvrzuje závěr, že se městský soud s případem stěžovatelky zabýval dostatečně.
[12] Taktéž rozsahem povinností správních orgánů při rozhodování o prodloužení zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců se již zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010
150, podle nějž „[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ K možným důvodům takové nemožnosti naplnění zákonného důvodu omezení osobní svobody cizince NSS v citovaném rozhodnutí dodal, že správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, ve kterých jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
[12] Taktéž rozsahem povinností správních orgánů při rozhodování o prodloužení zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců se již zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010
150, podle nějž „[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ K možným důvodům takové nemožnosti naplnění zákonného důvodu omezení osobní svobody cizince NSS v citovaném rozhodnutí dodal, že správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, ve kterých jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
[13] Je proto třeba shrnout, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. K řešení všech vznesených otázek v kasační stížnosti již existuje ustálená judikatura. NSS neshledal tuto judikaturu rozpornou a rovněž nevidí žádný racionální důvod se od ní odchýlit. Nedospěl ani k závěru, že by se městský soud v napadeném rozsudku dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Rozhodnutí žalované a městského soudu mají oporu ve správním a soudním spise a reflektují závěry citované judikatury.
[14] Lze proto uzavřít, že ve věci stěžovatelky nedošlo k naplnění žádné z dříve uvedených podmínek přijatelnosti a NSS proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[15] NSS samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ve věci samé rozhodl bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení, učinění nezbytných úkonů (např. ustanovení zástupce stěžovatelce) a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 278/2016
16).
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci. Stěžovatelka úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci. Stěžovatelka úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[17] NSS ustanovil usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. 10 Azs 268/2024
22, jako zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Umara Switata. Ustanovenému zástupci přísluší za zastupování stěžovatelky odměna a náhrada hotových výdajů. Tyto náklady nese stát. Ustanovený zástupce ve věci učinil dva úkony právní služby, a to převzetí věci a přípravu zastoupení a písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za které mu přísluší odměna ve výši 2 x 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu]. K těmto úkonům se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč. Celkově tak ustanovenému zástupci náleží odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2025
Vojtěch Šimíček
předseda senátu