11 Tcu 215/2022-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 7. 12. 2022 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanů České republiky V. R., narozeného XY v XY a M. B., narozeného XY v XY, rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 39 Hv 5/20f, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
1. Rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 39 Hv 5/20f, který nabyl právní moci téhož dne, byli V. R. (dále také jen „první odsouzený“) a M. B. (dále také jen „druhý odsouzený“) uznáni vinnými ze spáchání zločinu těžké a profesionálně provedené krádeže za účelem výdělku spáchané částečně vloupáním podle § 127, § 128 odst. 1 bod 5, § 129 odst. 1 bod 1, 3, odst. 2 bod 1, § 130 odst. 1, 2 rakouského trestního zákoníku (dále jen „StGB“) ve spojení s § 15 odst. 1 StGB a odsouzený M. B. dále ze spáchání přečinu zatajení listin podle § 229 odst. 1 StGB a přečinu odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle § 241e odst. 3 StGB. Za uvedené trestné činy uložil cizozemský soud podle § 130 odst. 2 StGB prvnímu odsouzenému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců a druhému odsouzenému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
2. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
3. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
4. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.
5. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzení jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni soudem jiného členského státu Evropské unie a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě nejméně trestných činů krádeže podle § 205 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku).
6. Konkrétně jednání odsouzeného V. R. vykazuje nejméně znaky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v části ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [srov. bod A) III., IV. a V. cizozemského rozsudku]. Odsouzený V. R. si totiž úmyslným společným jednáním s další osobou [vyjma jednání uvedeného v bodu A) III. cizozemského rozsudku] přisvojil (či se v části pokusil přisvojit) cizí movité věci tím, že se jich zmocnil, čin spáchal částečně vloupáním ve smyslu § 121 tr.
zákoníku a způsobil tak na cizím majetku větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jednání druhého odsouzeného – M. B. – pak vykazuje nejméně znaky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v části ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [srov. bod A) I., II. a IV cizozemského rozsudku], neboť tento odsouzený si totiž úmyslným společným jednáním s další osobou [vyjma jednání uvedeného v bodu A) II.
cizozemského rozsudku] přisvojil (či se v části pokusil přisvojit) cizí movité věci tím, že se jich zmocnil, čin spáchal částečně vloupáním ve smyslu § 121 tr. zákoníku a způsobil tak na cizím majetku větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a současně se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl za takový čin v posledních třech letech potrestán [srov. bod 8) opisu z evidence Rejstříku trestů druhého odsouzeného]. Dále jednání druhého odsouzeného uvedené pod bodem A) I. 7. cizozemského rozsudku vykazuje též znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, neboť odsouzený společně s dalším odsouzeným P. M. neoprávněně vnikli do obydlí jiného, když přitom překonali překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Konečně jednání druhého odsouzeného uvedené pod bodem C) I., II. vykazuje znaky pokračujícího přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku, kterého se dopustil v části ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Odsouzený M. B. si totiž bez souhlasu oprávněných držitelů (poškozených) opatřil a přechovával nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, činu se dopustil v části ve spolupachatelství a za podmínek § 116 tr.
zákoníku. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že na shora popsané jednání druhého odsouzeného [srov. bod A) I., II., IV. a B) I. a II., C) I. a II. shora] je třeba nahlížet jako na jeden skutek. Není tedy rozhodné, že jednání odsouzeného popsané pod bodem B. I. až II. nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle příslušných předpisů České republiky, neboť v případě jediného skutku postačuje, pokud alespoň část jednání odsouzeného vykazuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů podle české právní úpravy.
Formální podmínky ustanovení § 4a odst.
7. V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený V. R. se za účelem vlastního obohacení dopustil rozsáhlé majetkové trestné činnosti, uvedeným jednáním způsobil škodu na cizím majetku, která několikanásobně převyšovala hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a činu se dopustil v části s další osobou. Odsouzený M. B. svým jednáním porušil hned několik právem chráněných zájmů, způsobil škodu na cizím majetku, která několikanásobně převyšovala hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a činu se dopustil v části s další osobou. Uvedené skutečnosti přitom jednoznačně zvyšují společenskou škodlivost trestné činnosti obou odsouzených. Jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že odsouzeným byly cizozemským soudem uloženy citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018). V projednávané věci jsou tedy splněny všechny podmínky pro to, aby se na odsouzení V. R. a M. B. výše označeným cizozemským rozhodnutím hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
8. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu