11 Tcu 247/2022-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 28. 6. 2023 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky Ľ. K., narozeného XY v XY, Slovenská republika, rozsudkem Zemského soudu Memmingen, Spolková republika Německo, ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 1 KLs 112 Js 3313/19, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky Ľ. K., narozeného XY v XY, Slovenská republika, rozsudkem Zemského soudu München II, Spolková republika Německo, ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 5 KLs 36 Js 37811/04, při zahrnutí trestů uložených odsouzenému trestním příkazem Okresního soudu Helmstedt ze dne 4. 2. 2005, sp. zn. 10 Cs 913 Js 64993/04, rozsudkem Okresního soudu Öhringen ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 3 Ls 14 Js 2321/05, jakož i rozsudkem Okresního soudu Ingolstadt ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 Ls 23 Js 22207/04.
1. Rozsudkem Zemského soudu Memmingen, Spolková republika Německo (dále jen „první cizozemský soud“), ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 1 KLs 112 Js 3313/19, který nabyl právní moci dne 6. 8. 2020, byl Ľ. K. (dále jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestného činu těžké krádeže spáchané organizovanou skupinou ve 23 případech, kterého se dopustil společně s odsouzenými I. P., M. K., A. R. a V. K. a dále trestného činu krádeže ve dvou případech, kterého se dopustil s dosud nezjištěnou osobou. Za tyto trestné činy byl odsouzenému prvním cizozemským soudem uložen (nepodmíněný) úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců.
2. Podle skutkových zjištění prvního cizozemského soudu se odsouzený uvedených trestných činů dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že:
v přesně nezjištěné době před 30. 7. 2018 se odsouzený a M. K. spojili nejprve s odsouzeným P., aby se domluvili na páchání krádeží v zahraničí, především na území Německa, aby si tak obstarali zdroj příjmu po určitou dobu a v určitém rozsahu.
(…)
Odsouzený byl hlavním organizátorem a klíčovou postavou u jednotlivých činů. Rozhodoval, zda a kdy má začít nová série krádeží v obchodech, jakož i o modalitách provedení jednotlivých činů. Přijímal najaté osobní automobily a rozhodoval o rozdělování kořisti z trestné činnosti. Po odečtení pevně stanoveného podílu pro spolupachatele spolupůsobícího na místě byla zbývající kořist ze strany odsouzeného a M. K. reinvestována k zaplacení ubytování a pronajatých automobilů a sloužila v ostatním jako jediný zdroj příjmů k uhrazení jejich životních nákladů.
(…) Při realizaci příslušné dohody se shora uvedení odsouzení, spolu s odsouzeným A. R., a částečně též za podpory odsouzené V. K., dopustili v období od 30. 7. 2018 až do 26. 8. 2019 – po částečném zastavení řízení uskutečněném v hlavním líčení podle § 154 odst. 2 německého trestního řádu (StPO) – celkem 23 trestných činů krádeže, podrobně vymezených ve výroku rozsudku prvního cizozemského soudu. Odsouzení svým jednáním způsobili celkovou škodu ve výši 26 818 EUR.
Pokud ve dvou případech spolupracoval s odsouzeným na místě nějaký nezjištěný spolupachatel, nemohl trestní senát učinit k domluvě organizované skupiny žádná bližší zjištění a tyto činy proto nehodnotil jako činy spáchané organizovanou skupinou.
3. Rozsudkem Zemského soudu München II, Spolková republika Německo (dále jen „druhý cizozemský soud“), ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 5 KLs 36 Js 37811/04, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného činu těžké krádeže spáchané organizovanou skupinou v pěti případech, kterého se dopustil společně s odsouzenými O. J. a I. K. a dále trestného činu krádeže, kterého se dopustil sám. Za tyto trestné činy byl odsouzenému druhým cizozemským soudem uložen, při zahrnutí trestů uložených odsouzenému trestním příkazem Okresního soudu Helmstedt, Spolková republika Německo, ze dne 4. 2. 2005, sp. zn. 10 Cs 913 Js 64993/04, rozsudkem Okresního soudu Öhringen, Spolková republika Německo, ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 3 Ls 14 Js 2321/05, jakož i rozsudkem Okresního soudu Ingolstadt, Spolková republika Německo, ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 Ls 23 Js 22207/04, (nepodmíněný) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (třech) let a 6 (šesti) měsíců.
4. Podle skutkových zjištění druhého cizozemského soudu se odsouzený uvedených trestných činů dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že:
1. Dne 20. 11. 2003 v 15:38 hodin vstoupil do pobočky společnosti Hypo-Vereinsbank, XY, a tam bankovní úřednici S. P. sdělil, že si přeje vyměnit sedm bankovek po 500 EUR na bankovky ve výši 100 EUR. Bankovní úřednice uložila předložené bankovky po 500 EUR do zásuvky a požadovaných 35 bankovek v nominální hodnotě po 100 EUR položila na přepážku. Odsouzený se následně vyjádřil tak, že si přeje takto vyměněné peníze směnit na americké dolary. Jak odsouzený předvídal, pobočka neměla bankovky amerických dolarů v takovém množství v zásobě. Odsouzenému poté byly opětovně vydány předtím předložené bankovky v hodnotě po 500 EUR, přičemž – v souladu se svým dříve učiněným záměrem – místo jemu předaných 35 bankovek vydal zpět toliko 23 bankovek. Zbývajících dvanáct bankovek si předtím vzal k sobě, aby si je ponechal. Bankovní úřednice S. P. opomenula – takto oklamána – jí předané peníze ihned přepočítat. Teprve poté, kdy již odsouzený opustil banku zpozorovala, že jí vrátil menší počet 100 EUR bankovek, a to v celkové hodnotě 1 200 EUR. Společnosti Hypo-Vereinsbank tímto vznikla škoda ve výši 1 200 EUR. Odsouzený se o tuto částku obohatil, přičemž tak jednal za účelem úhrady svých životních nákladů.
2. Shora uvedení odsouzení spáchali v období mezi 30. 3. 2004 a 21. 1. 2005, celkem v pěti případech, podrobně vymezených ve výroku rozsudku druhého cizozemského soudu, různé krádeže v obchodech, přičemž postupovali vždy podle stejného vzoru. V tomto ohledu bylo předem dohodnuto, že některý z účastníků, zpravidla odsouzený J., zapojí příslušného majitele obchodu nebo pracovníka odpovědného za pokladnu do hovoru a tímto způsobem odvede jeho pozornost, zatímco odsouzení K. a K., kteří vystupovali jako pár, vstoupili do obchodu později a cíleně se vydali k pokladně příslušného obchodu. Tam si jeden z obou odsouzených vzal peníze v hotovosti nacházející se v pokladně, zatímco druhý odsouzený vždy sledoval situaci. Poté opustili obchod nejprve odsouzení K. a K.; odsouzený J. opustil obchod krátce poté. Tímto jednáním způsobili odsouzení celkovou škodu ve výši 3 740 EUR.
5. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
6. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona, avšak pouze ve vztahu k odsouzení z rozsudku prvního cizozemského soudu.
7. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.
8. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudy jiného členského státu Evropské unie, a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku a trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku).
9. Konkrétně jednání odsouzeného uvedené v rozsudku prvního cizozemského soudu vykazuje nejméně znaky pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku. Odsouzený si totiž společně s dalšími nejméně dvěma osobami, popř. ve dvou případech toliko s jednou dosud nezjištěnou osobou, tj. dílem jako člen organizované skupiny, přisvojil cizí movité věci tím, že se jich zmocnil a způsobil na cizím majetku větší škodu. Formální podmínka § 4a odst. 3 zákona je tedy splněna.
10. Ve vztahu k odsouzení z rozsudku prvního cizozemského soudu jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil trestného činu, jimž zasáhl do vlastnického práva jiného, a to vždy společně s další osobou nebo osobami. Celková škoda způsobená trestnou činností odsouzeného také několikanásobně překročila hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedené skutečnosti přitom nepochybně zvyšují společenskou škodlivost protiprávního jednání odsouzeného. Jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen nezanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018). Ve vztahu k rozsudku prvního cizozemského soudu jsou tedy splněny všechny podmínky pro to, aby se na odsouzení Ľ. K. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
11. Nejvyšší soud věc přezkoumal též ve vztahu k odsouzení z rozsudku druhého cizozemského soudu a shledal, že v tomto případě nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
12. Co se týče právního posouzení shora popsaného jednání uvedeného v rozsudku druhého cizozemského soudu, má Nejvyšší soud za to, že toto jednak vykazuje nejméně znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1. rozsudku) a dále nejméně znaky pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad 2. rozsudku). Formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona jsou proto splněny.
8. Ve vztahu k odsouzení z rozsudku druhého cizozemského soudu však nejsou podle Nejvyššího soudu dány podmínky materiální povahy, neboť od jednání odsouzeného a jeho odsouzení druhým cizozemským soudem uplynula doba více než 17 let. Tento značný časový odstup již podle Nejvyššího soudu snižuje závažnost uvedeného jednání natolik, že není dán zájem na tom, aby se na výše uvedené odsouzení cizozemským soudem hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. Z uvedeného důvodu tedy nejsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na odsouzení Ľ. K. výše uvedeným rozhodnutím druhého cizozemského soudu hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
13. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu