11 Tcu 38/2023-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 12. 3. 2024 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky J. K., rozsudkem Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 4 Ds 227 Js 12566/15, ve spojení s usnesením Zemského soudu Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 8. 5. 2020, sp. zn. StVK 61/20, a dále trestním příkazem Okresního soudu Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 Cs 27 Js 19743/18, dále rozsudkem Okresního soudu Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 8 Cs 37 Js 17342/18, a rozsudkem Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18, a to ve spojení s usnesením Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18.
1. Rozsudkem Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo (dále také jen „první cizozemský soud“), ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 4 Ds 227 Js 12566/15, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2017, byl J. K. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestných činů nebezpečného ublížení na těle ve stadiu pokusu, nebezpečného zásahu do silničního provozu a dále trestných činů odporu proti vykonávajícím úředníkům ve čtyřech případech a pokusu o ublížení na těle, dále pokusu trestného činu ublížení na těle ve třech případech, trestného činu urážky ve čtyřech případech, dalšího trestného činu urážky a trestného činu odporu proti vykonávajícím úředníkům ve dvou případech, trestného činu pokusu o ublížení na těle a trestného činu urážky ve třech případech. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému cizozemským soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podmíněně odložen. Usnesením Zemského soudu Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 8. 5. 2020, sp. zn. StVK 61/20, které nabylo právní moci dne 18. 5. 2020, bylo rozhodnuto o odvolání podmíněného odkladu uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku z rozsudku prvního cizozemského soudu.
2. Trestním příkazem Okresního soudu Ulm, Spolková republika Německo (dále také jen „druhý cizozemský soud“), ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 Cs 27 Js 19743/18, který nabyl právní moci dne 9. 9. 2019, byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného činu poškození cizí věci a byl mu uložen peněžitý trest v celkové výši 450 EUR.
3. Podle skutkových zjištění druhého cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označeného trestného činu (stručně řečeno) tím, že:
dne 5. 8. 2018 v 00:37 hodin ve značně podnapilém stavu (koncentrace alkoholu v dechu 0,88 mg/l) s úmyslem poškodit cizí věc vytrhl na adrese XY v XY hlásič pohybu nad vstupními dveřmi čerpací stanice HEM, když tímto jednáním však nevznikla žádná škoda. Poté odsouzený šel do ulice XY v XY a rovněž s úmyslem poškodit cizí věc tloukl do tam zaparkovaného osobního automobilu paní U. Z. tak, že vznikla menší prasklina na zadním okně jejího osobního automobilu. Škoda na osobním automobilu činila cca 150 EUR.
4. Rozsudkem Okresního soudu Ulm, Spolková republika Německo (dále také jen „třetí cizozemský soud“), ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 8 Cs 37 Js 17342/18, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzený uznán vinným trestným činem vylákání plnění ve čtyřech případech. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému tímto cizozemským soudem uložen úhrnný peněžitý trest v celkové výši 1 050 EUR, a to při zahrnutí trestu z trestního příkazu Okresního soudu Ulm ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 8 Cs 37 Js 17342/18, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2019.
5. Podle skutkových zjištění druhého cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů (stručně řečeno) tím, že:
ve dnech 20. 1. 2018, 30. 1. 2018 a 5. 2. 2018, celkově ve čtyřech případech, jel veřejnými dopravními prostředky, aniž by vlastnil platný jízdní doklad. Odsouzený měl ve všech případech při zahájení jízdy v úmyslu cenu jízdného neuhradit, protože jízdy chtěl využít k tomu, aby mu byla umožněna příležitost ke spaní a aby unikl chladu. Odsouzený byl v době spáchání činů vždy bez přístřeší. Vznikla celková škoda ve výši 78,20 EUR.
6. Rozsudkem Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo (dále také jen „čtvrtý cizozemský soud“), ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2019, byl odsouzený uznán vinným trestnými činy porušení domovní svobody, pokusem ublížení na těle a dále trestným činem odporu proti vykonávajícím úředníkům a konečně též i trestným činem urážky ve dvou případech. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, a to při zahrnutí trestního příkazu druhého cizozemského soudu ze dne 4. 2. 2019 (srov. bod 2. tohoto usnesení).
7. Podle skutkových zjištění čtvrtého cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů (stručně řečeno) tím, že:
1. dne 1. 11. 2017 ve 21:00 hodin se v podnapilém stavu a pod vlivem omamných látek vydal vestoje do restaurace s občerstvením svědka Y. D. na adrese XY v XY. Odsouzený tam požadoval jedno pivo, v čemž mu ale Y. D. zabránil. Protože odsouzený v restauraci již v minulosti vícekrát budil negativní pozornost, majitel Y. D. mu již předtím a znovu dne 1. 11. 2017 vyslovil ústní zákaz vstupu do restaurace. S vědomím zákazu vstupu, který mu byl vysloven, se odsouzený ale nadále zdržoval v prostorách restaurace s občerstvením a výzvu držitele domovního práva ignoroval. Poškozený D., jakož i poškozený M. C., který občerstvení navštívil jako host, potom odsouzeného vytlačili před dveře restaurace s občerstvením. Odsouzený tam zaujal „boxerský postoj“ a uhodil dvakrát pěstí směrem na hlavu poškozeného C., který byl v této době od něj ve vzdálenosti přibližně půl metru, aby ho zranil. Svědek C. se ale dokázal úderům vyhnout tak, že se sehnul nebo se zaklonil dozadu – soud nemohl zjistit nic přesnějšího -, čímž ho údery vedené odsouzeným v rozporu s úmyslem obžalovaného nezasáhly.
2. na základě tohoto incidentu svědci D. a C. položili odsouzeného na zem a tam ho zafixovali, aby tak zabránili jeho dalším útokům. Svědci D. a C. zároveň vyrozuměli policii. Ve 21:10 hodin přijely do restaurace s občerstvením svědka D. dvě policejní hlídky z policejního inspektorátu XY, které tvořili příslušníci policie M. a H. na jedné straně, jakož i N. a K. na straně druhé, jakož i PHM K. Pro vlastní zajištění byl odsouzený ponechán nejprve vleže na zemi. Poté, co odsouzený na dotaz příslušníků policie nechtěl uvést své jméno a projevoval se i jinak jako nespolupracující, měli ho příslušníci policie N. a K. prohledat za účelem zjištění identity. Odsouzený se proti tomu bránil tak, že se odvracel horní částí svého těla a svou hlavou a pokoušel se otáčet osou svého vlastního těla. Během toho příslušníky policie označoval jako „čuráky“, aby vyjádřil své opovržení.
Protože odsouzený byl podle odhadu příslušníků policie značně pod vlivem alkoholu a omamných prostředků, byla mu dále nařízena ochranná vazba. Za tímto účelem měli odsouzeného příslušníci policie N. a K. přepravit služebním vozem na služebnu policejního inspektorátu XY. Přemístění do služebního vozu se ale odsouzený znovu bránil tak, že se nejprve zablokoval proti postavení se na nohy a poté, když ho chtěli oba příslušníci policie přemístit ke služebnímu vozu, schválně upadl, takže tímto oba příslušníci policie upadli spolu s ním na zem. Příslušníci policie při tomto pádu nebyli zraněni.
Ze zkoušky vzorku krve odebrané odsouzenému dne 1. 11. 2017 ve 22:36 hodin vyplynula koncentrace alkoholu v krvi ve výši 1,48 promile. Vzorek krve byl navíc testován pozitivně na kanabinoidy (obsah THC 8,9 ng/ml), jakož i na amfetamin (obsah MDMA 73 ng/ml).
8. Usnesením Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2020, bylo rozhodnuto o vyměření souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, a to ve vztahu k shora citovaným rozsudkům třetího a čtvrtého cizozemského soudu (srov. bod 4. a 6. tohoto usnesení).
9. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
10. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
11. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.
12. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že J. K. je občanem České republiky, který byl odsouzen hned několika cizozemskými soudy. Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, přitom určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se zamítne.
13. V případě odsouzení prvním cizozemským soudem Nejvyšší soud shledal, že pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona nesvědčí podmínky materiální povahy, konkrétně podmínka uložení adekvátního druhu trestu cizozemským rozhodnutím, ve vztahu k němuž se Ministerstvo spravedlnosti domáhá vydání rozhodnutí, že se na toto odsouzení hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Z výrokové části citovaného rozsudku prvního cizozemského soudu je totiž zřejmé, že odsouzenému byl za shora popsané jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon však byl podmíněně odložen. Takový druh trestu, který není bezprostředně spojen s odnětím svobody odsouzeného, však nelze považovat za nezanedbatelný trest z hlediska naplnění podmínek materiální povahy stanovených pro daný postup. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018, aj. – lze totiž z hlediska postupu podle § 4a odst. 3 zákona považovat za odpovídající trest toliko nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nejméně jednoho roku, který však odsouzenému nebyl v nyní posuzované věci prvním cizozemským soudem pravomocně uložen. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že usnesením Zemského soudu Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 8. 5. 2020, sp. zn. StVK 61/20, které nabylo právní moci dne 18. 5. 2020, bylo následně rozhodnuto o odvolání podmíněného odkladu uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku z citovaného rozsudku prvního cizozemského soudu (srov. zejména bod 1. tohoto usnesení).
14. Nejvyšší soud dále při posuzování případu odsouzeného dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna ve vztahu k trestnímu příkazu druhého cizozemského soudu (srov. bod 2. až 3. tohoto usnesení). Je tomu tak proto, neboť jednání uvedené v tomto rozhodnutí, které bylo druhým cizozemským soudem právně posouzeno jako trestný čin poškození cizí věci, nevykazuje znaky žádného trestného činu podle příslušných právních předpisů České republiky (srov. zejména § 228 tr. zákoníku). Stejné zjištění pak Nejvyšší soud učinil ve vztahu k rozsudku třetího cizozemského soudu (srov. bod 4. až 5. tohoto usnesení), neboť jednání odsouzeného uvedené v tomto cizozemském rozsudku, které bylo právně posouzeno jako trestný čin vylákání plnění ve čtyřech případech, ani v tomto případě nevykazuje znaky žádného trestného činu podle příslušných právních předpisů České republiky (srov. zejména § 209 tr. zákoníku).
15. Naopak ve vztahu k rozsudku čtvrtého cizozemského soudu (srov. bod 6. až 7. tohoto usnesení) jednání odsouzeného vykazuje nejméně znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že usnesením Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2020, bylo následně rozhodnuto o uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, a to ve vztahu k shora citovaným rozsudkům třetího a čtvrtého cizozemského soudu, a ve svém důsledku též ve vztahu k trestnímu příkazu druhého cizozemského soudu (srov. bod 4. a 6. tohoto usnesení).
17. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že podmínka oboustranné trestnosti činu, která je nezbytným předpokladem pro postup podle § 4a odst. 3 citovaného zákona, byla splněna toliko ve vztahu k jednání odsouzeného popsaného v rozsudku čtvrtého cizozemského soudu. V důsledku uvedeného však nejsou v posuzované věci zároveň dány i všechny podmínky materiální povahy, neboť z výrokové části usnesení Okresního soudu Neu-Ulm, Spolková republika Německo, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 2 Ds 116 Js 1390/18, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2020, vyplývá, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku byl uložen jako souhrnný, a byl utvořen z jednotlivých trestů obsažených v rozsudcích třetího a čtvrtého cizozemského soudu, resp. i trestního příkazu druhého cizozemského soudu. Je tedy zřejmé, že zbývající část takto uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody za jednání uvedená právě v rozsudku čtvrtého cizozemského soudu již nelze nepochybně podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovat za nezanedbatelný trest z hlediska naplnění podmínek materiální povahy stanovených pro daný postup. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018, aj. – lze totiž z hlediska postupu podle § 4a odst. 3 citovaného zákona považovat za odpovídající trest toliko nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nejméně jednoho roku.
18. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti nevyhověl a tento zcela zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu