11 Tcu 38/2024-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 30. 5. 2024 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky J. B., rozsudkem Okresního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 Ls 120 Js 19111/20.
1. Rozsudkem Okresního soudu Görlitz, Spolková republika Německo (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 Ls 120 Js 19111/20, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2021, byl J. B. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestných činů podílnictví, úmyslného řízení bez řidičského oprávnění v pěti případech, úmyslného užití vozidla bez smlouvy o povinném pojištění zákonné odpovědnosti ve dvou případech, zneužití registrační značky a porušení zákona o volném pohybu občanů Evropské unie. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému cizozemským soudem uložen úhrnný (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců.
2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů (stručně řečeno) tím, že:
1. jel dne 16. 1. 2020 ve 13:05 hodin v obci XY, XY na úrovni čísla XY, osobním automobilem značky Peugeot s českou registrační značkou XY směrem do České republiky. Odsouzený přitom nevlastnil, jak věděl, platné řidičské oprávnění;
2. jel dne 12. 3. 2020 v 02:20 hodin po ulici XY v obci XY osobním automobilem značky VW Sharan s českou registrační značkou XY, ačkoli, jak věděl, nevlastnil platné řidičské oprávnění.
3. jel dne 11. 6. 2020 v 06:45 hodin po ulici XY na úrovni domu číslo XY v obci XY osobním automobilem značky Toyota, na němž byly umístěny české registrační značky XY. Odsouzený přitom, jak věděl, nevlastnil platné řidičské oprávnění.
4. jel dne 17. 6. 2020 v 18:45 hodin v obci XY, XY, modrým osobním automobilem značky Audi A3, VIN: XY, ačkoli, jak věděl, nevlastnil platné řidičské oprávnění. Odsouzenému bylo přitom rovněž známo, že pro osobní automobil nebyla uzavřena žádná smlouva o povinném pojištění zákonné odpovědnosti. Na osobním automobilu Audi byla umístěna registrační značka XY, která ale již pozbyla platnosti. Také toto bylo odsouzenému známo.
5. v blíže nezjištěné době mezi 16. 7. 2020, 18:00 hodin, a 17. 7. 2020, 05:00 hodin, odcizila dosud neznámá osoba v obci XY, XY, registrační značky XY z tam odstaveného osobního automobilu značky Seat poškozeného R. G. H. Škoda činila cca 50,00 EUR. Návrh na zahájení trestního řízení byl podán ve správné formě i lhůtě. Státní zastupitelství považuje za žádoucí zakročení z moci úřední kvůli zvláštnímu veřejnému zájmu na trestním stíhání. V blíže nezjištěné době mezi 16. 7. 2020, 18:00 hodin a 17. 7. 2020, 05:00 hodin, nějaká dosud neznámá osoba po vykopnutí dveří násilně vnikla do prostor společnosti XY v obci XY, XY a z prostor odcizila jeden kabelový buben, jednu pilu na zařezávání čel, dvě rozmítací pily do úhlu, dvoje pracovní ochranné rukavice, jeden stavební reflektor, jeden teplomet, jednu plechovku zinkového spreje, jednu kuchyňskou váhu a prostředek na ošetřování ušlechtilé oceli v celkové hodnotě cca 300,00 EUR. Kořist z obou krádeží získal poté v blíže neznámé době před 17. 7. 2020, 05:00 hodin, odsouzený za výhodnou, dosud nezjištěnou, cenu, a to od dosud nezjištěných osob v obci XY. Odsouzený si byl při nabývání uvedených věcí vědom, že se jednalo o předměty pocházející z trestné činnosti. Odsouzený předměty převzal a umístil je do jím užívaného auta. Tam byla odcizená kořist zajištěna dne 17. 7. 2020 v 05:00 hodin při kontrole odsouzeného a jeho vozidla v obci XY.
6. jel dne 17. 7. 2020 v 05:00 hodin v obci XY po ulici XY osobním automobilem značky Mitsubishi, VIN: XY, ačkoli – jak věděl – nevlastnil platné řidičské oprávnění. Odsouzenému bylo přitom rovněž známo, že pro osobní automobil nebyla uzavřena žádná smlouva o povinném pojištění zákonné odpovědnosti. Na osobním automobilu Audi byla umístěna česká registrační značka XY, která ale nebyla vydána pro tento osobní automobil, nýbrž pro jiný osobní automobil značky Mazda. Také toto bylo odsouzenému známo.
7. během pobytu odsouzeného ve výkonu nápravného opatření na základě rozsudků zemského soudu Görlitz ze dne 20. 4. 2012 a ze dne 20. 1. 2014 bylo proti němu dne 19. 2. 2015 vydáno rozhodnutí úřadu zemského rady zemského okresu Görlitz ze dne 19. 2. 2015 tak, že odsouzený pozbyl právo na vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo podle zákona o volném pohybu občanů Unie. Zákaz vstupu a pobytu byl stanoven na dobu pěti let od vycestování/ vyhoštění. Odsouzený byl vyzván k odjezdu a byl poučen o možnosti vyhoštění. Rozhodnutí bylo odsouzenému doručeno dne 26. 2. 2015 a nabylo právní moci dne 26. 3. 2015. Odsouzený zůstal dále ve výkonu nápravného nařízení a poté ve výkonu trestu. Kvůli tomuto rozhodnutí mu nebylo až do propuštění z vazby poskytnuto žádné zmírnění vazebních podmínek. Po svém propuštění z vazby dne 15. 5. 2018 odsouzený neprodleně vycestoval do Čech a od té doby bydlel u své matky v XY. Na začátku roku 2020 odsouzený vzdor nařízením uvedeným ve shora citovaném rozhodnutí opakovaně přicestoval do Německa a zde se zdržoval poté, co se seznámil s přítelkyní z Německa a kdy tuto přítelkyni navštěvoval. Po větším počtu zadržení příslušníky policie v Německu byl odsouzený dne 14. 7. 2020 v 08:30 hodin vyhoštěn příslušníky spolkové policie z Německa a byl poučen o zákazu vstupu. Odsouzenému bylo nejpozději v tomto momentu známo, že zákaz vstupu a pobytu na dobu pěti let neskončil již v roce 2020, nýbrž až pět let po jeho vycestování realizovaném v roce 2018. S vědomím zákazu vstupu a pobytu odsouzený přicestoval v blíže nezjištěné době mezi 14. 7. 2020, 08:30 hodin a 17. 7. 2020, 05:00 hodin opět do Německa a zde se zdržoval. Dne 17. 7. 2020 v 05:00 hodin byl odsouzený zajištěn v obci XY v ulici XY.
3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
5. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.
6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie. Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, přitom určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se zamítne.
7. Nejvyšší soud dále při posuzování případu odsouzeného dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna ve vztahu k jednání odsouzeného, které je uvedeno pod body 1. až 4., 6. rozsudku cizozemského soudu (srov. bod 2. tohoto usnesení). Je tomu tak proto, neboť jednání odsouzeného tam uvedené, které bylo cizozemským soudem právně posouzeno jako trestný čin úmyslného řízení bez řidičského oprávnění (body 1. až 4., 6. rozsudku), trestný čin úmyslného užití vozidla bez smlouvy o povinném pojištění zákonné odpovědnosti (body 4. a 6. rozsudku) a trestný čin zneužití registrační značky (body 4. a 6. rozsudku), nevykazuje znaky žádného trestného činu podle příslušných právních předpisů České republiky [srov. zejména § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 209 odst. 1 tr. zákoníku].
8. Naopak ve vztahu k jednáním, která jsou uvedena pod body 5. a 7. rozsudku (srov. bod 2. tohoto usnesení) Nejvyšší soud zjistil, že tato vykazují nejméně znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5. rozsudku) a přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 7. rozsudku).
9. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že podmínka oboustranné trestnosti činu, která je nezbytným předpokladem pro postup podle § 4a odst. 3 citovaného zákona, byla splněna toliko ve vztahu k části jednání odsouzeného popsaného v rozsudku cizozemského soudu.
10. V důsledku uvedeného však nejsou v posuzované věci zároveň dány i všechny podmínky materiální povahy, neboť z výrokové části citovaného rozsudku cizozemského soudu vyplývá, že (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců byl odsouzenému uložen jako trest úhrnný. Z odůvodnění citovaného rozsudku cizozemského soudu se ve vztahu k uloženému trestu uvádí, že za trestné činy uvedené pod body 1. až 3. rozsudku uložil cizozemský soud odsouzenému trest odnětí svobody v trvání vždy pěti měsíců; pod bodem 4. a 6. trest odnětí svobody v trvání vždy šesti měsíců; pod bodem 5. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a konečně pod bodem 7. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Z takto jednotlivě uložených trestů odnětí svobody následně cizozemský soud podle § 53 a 54 StGB utvořil jeden úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců (srov. s. 7 a 8 rozsudku cizozemského soudu). Je tedy zřejmé, že odpovídající (přiměřeně snížená) část uloženého (nepodmíněného) trestu odnětí svobody, která se týká toliko skutků, u kterých je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna (bod 5. a 7. rozsudku), již nepochybně nelze považovat za nezanedbatelný trest. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018, aj. – lze totiž z hlediska postupu podle § 4a odst. 3 citovaného zákona považovat za odpovídající trest toliko nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nejméně jednoho roku, který však v daném případě nepřichází v úvahu.
11. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti nevyhověl a tento zcela zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu