11 Tdo 1056/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání
obviněného Š. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022,
sp. zn. 7 To 185/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 14 T 124/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Š. T. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 8. 3. 2022, č. j. 14 T 124/2021-136, byl obviněný Š. T. (dále
jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se
obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 17. 6. 2021 v 10:28 hod. řídil na Praze XY po ulici XY ve směru od ulice XY
k ulici XY motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz CLA 180D, RZ XY, jehož vlastníkem
je spol. Autodíly Tria, s. r. o., IČ 27212505, a to v pravém průběžném jízdním
pruhu, přičemž v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY při odbočování
vpravo na komunikaci vedoucí na parkoviště před XY nedostatečně sledoval
situaci v přilehlém jízdním pruhu vyhrazeném pro cyklisty, který při odbočování
křižoval, v důsledku čehož přehlédl motocykl značky CLS Vienna, RZ XY, který v
rozporu s pravidly silničního provozu ve vyhrazeném pruhu řídila poškozená S.
M., nar. XY, přičemž poté, kdy obviněný zahájil odbočovací manévr, došlo k
nárazu motocyklu do pravé přední boční části jeho vozidla a pádu poškozené na
vozovku, při kterém utrpěla zlomeninu zadního oblouku 3. až 8. žebra vlevo s
posunem úlomků v rozsahu 3. až 5. žebra s ložisky pohmoždění plic, drobný
hrotový pneumothorax (zavzdušnění dutiny hrudní), zlomeninu lopatky vlevo,
přetržení podélného loketního vazu pravého place, tedy zranění, které si
vyžádalo lékařské ošetření a poškozenou omezovalo po dobu delší než šest týdnů
v obvyklém způsobu života, a to zejména bolestivostí, omezenou sebeobsluhou,
ztížením denních činností i spánku, tedy těžkou újmu na zdraví.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 147
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst.
1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné
denní sazby 300 Kč (tedy v celkové výši 30 000 Kč). Dále mu podle § 147 odst. 1
tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 (dvanácti)
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně obviněnému uložil
povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank,
pojišťoven a stavebnictví (dále jen „poškozená zdravotní pojišťovna“) škodu ve
výši 91 741 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský
soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve
výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak znovu rozhodl tak, že
obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit poškozené
zdravotní pojišťovně škodu ve výši 45 870,50 Kč. Poškozenou zdravotní
pojišťovnu se zbytkem nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. řádu
odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím
své obhájkyně JUDr. Beáty Kolcunové, advokátky, dovolání, které směřuje proti
výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku
odvolacího soudu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h)
tr. řádu, neboť má za to, že tyto rozsudky spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci a že
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Po rekapitulaci průběhu řízení obviněný v podrobnostech namítá, že
soud prvního stupně ve vztahu k němu nesprávně posoudil zejména otázku
subjektivní stránky trestného činu. K tomu cituje část bodu 8. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Z něj je patrné, že soud vycházel nejen ze
skutečnosti, že poškozená sice porušila zákonem stanovené povinnosti, ale
především z premisy, že své zákonné povinnosti porušil rovněž obviněný, přičemž
kdyby tento věnoval pozornost provozu ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty,
ke srážce by nedošlo. Soud prvního stupně přitom vycházel z přesvědčení, že se
ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty ve chvíli srážky mohl nacházet namísto
poškozené například cyklista, z čehož vyvozoval zavinění obviněného. Toto
zjištění je podle obviněného nejen nepřípustné definování podmínek, které na
místě nebyly, ale zejména je v příkrém rozporu se skutkovým zjištěním ve věci,
nejvíce se skutečností, že poškozená S. M. (dále jen „poškozená“) vjela do
vyhrazeného pruhu bezprostředně před odbočením z komunikace.
6. Zásadní nedostatek výše uvedeného závěru soudu spatřuje obviněný v
tom, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by při svém odbočování
vpravo (při křížení vyhrazeného jízdního pruhu pro cyklisty) zanedbal potřebnou
a objektivně vyžadovanou míru přiměřené opatrnosti. Soud nevzal při svém
rozhodování v úvahu rozdílnost motocyklu a bicyklu, která je pro právní
posouzení celé věci zcela rozhodná, zejména ve vztahu k rychlosti a
manévrovacím schopnostem těchto dopravních prostředků. Rovněž i veškeré další
skutečnosti vykládal bez náležitého odůvodnění výhradně v jeho neprospěch, tedy
v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
7. Obviněný uvádí, že v celém průběhu své jízdy po ulici XY v souladu se
svými povinnostmi podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), řádně sledoval dopravní situaci a provoz všech ostatních účastníků
silničního provozu. Během své jízdy zaregistroval i vedlejší vyhrazený jízdní
pruhu pro cyklisty a celou dobu řádně sledoval veškerý očekávatelný dopravní
provoz nejen v něm, ale v dopravě jako celku. Ve vyhrazeném pruhu se přitom
žádný cyklista, kterého by míjel, nebo by jej dojížděl, nenacházel. Se
zohledněním rychlosti své jízdy okolo 40-50 km/h a provozu v dané lokalitě
(také na chodníku souběžným s vozovkou) obviněný zcela bezpečně věděl, že se
žádný cyklista, ani jiný účastník silničního provozu, ve vyhrazeném jízdním
pruhu pro cyklisty nenachází a vzhledem k podmínkám na místě nacházet nemůže.
Toto zjištění vychází ze zcela logických závěrů (sám cyklistu nepředjížděl a
jiný by jej vzhledem k rychlosti jeho jízdy nemohl dojet a předjet), navíc
situaci průběžně kontroloval pomocí bočního a zpětného zrcátka.
8. Následně obviněný cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001,
sp. zn. 3 Tz 182/2001, věnující se otázce předvídatelnosti v souvislosti s
nedbalostním zaviněním trestného činu. V něm Nejvyšší soud uvedl, že při
posuzování předvídatelných, či nepředvídatelných okolností je třeba vycházet z
konkrétní dopravní situace. Kromě míry povinné opatrnosti existuje i
subjektivní vymezení míry opatrnosti vztahující se k opatrnosti, kterou může
řidič v konkrétním případě vynaložit. Při zavinění z nedbalosti musí být tyto
dvě složky dány současně. Obviněný však zachoval potřebnou míru opatrnosti,
neboť za průběžného sledování provozu na komunikaci bezpečně věděl, že se ve
vyhrazeném pruhu nenachází žádný cyklista, kterého by svým případným odbočením
mohl srazit. Jiné účastníky silničního provozu ve vyhrazeném jízdním pruhu
nemohl objektivně očekávat. I v případě, že by na místě poškozené byl cyklista
a ten by vyjel z řady vozidel, jak to učinila poškozená, nemohl by na jízdním
kole, vzhledem k jeho omezené akceleraci, která je podstatně menší než u
motocyklu, dojet vozidlo obviněného tak, aby došlo ke střetu. Dále poukazuje na
znění § 16 tr. zákoníku a dodává, že kdo zachoval potřebnou míru opatrnosti,
tak jak učinil on sám, nejedná zaviněně.
9. Obviněný dále ve své dovolací argumentaci zdůrazňuje, že v žádném
případě nemohl předpokládat, že poškozená (navíc v postavení kvalifikovaného
účastníka provozu vzhledem k vlastnictví řidičského oprávnění a prokázané
znalosti pravidel silničního provozu) poruší flagrantním způsobem pravidla
silničního provozu tím, že bez zjevného důvodu (v zastavěném území obce plynule
jedoucí kolona rychlostí 40 – 50 km/h, tedy žádná dopravní zácpa natož překážka
v provozu) přejede do vyhrazeného pruhu a následně se pokusí vyšší rychlostí
tzv. „podjet“ vozidla jedoucí v souladu s dopravními předpisy. A to vše přes
skutečnost, že jeho vozidlo dalo světelné znamení k odbočení. Takové jednání
poškozené svědčí o zcela bezohledném vztahu k jejím zákonným povinnostem a vůči
ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích. Ve věci také není dán
žádný ospravedlnitelný důvod pro neuplatnění principu tzv. omezené důvěry v
dopravě vůči jeho osobě. Tento princip nebyl k tíži obviněného uplatněn,
přičemž soud ve své úvaze dokonce naopak uvedl, že v Praze nebývá výjimkou, že
jsou vyhrazené pruhy pro cyklisty zneužívány i jinými účastníky provozu než
cyklisty, bylo tedy povinností obviněného v případě odbočování a křížení tohoto
pruhu sledovat i dění v něm.
10. Ve vztahu k předmětnému tvrzení přitom obviněný zmiňuje a contrario
nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, zp. zn. IV. ÚS 3159/15, v němž se
Ústavní soud věnoval zachování potřebné míry opatrnosti. V daném případě
obecným soudům vytkl způsob interpretace § 21 zákona o silničním provozu,
jestliže dovodily, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel
jinými účastníky. Ústavní soud byl oproti tomu toho názoru, že řidič může v
souladu s principem omezené důvěry spoléhat na to, že když s dostatečným
předstihem dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli
odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom
bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Na základě výše uvedeného je
podle obviněného zřejmé, že zachoval potřebnou míru opatrnosti a žádnou jemu
stanovenou povinnost nikterak neporušil.
11. Obhajoba upozorňovala soud prvního stupně na nutnost doplnit
dokazování o znalecký posudek z oboru dopravy, který provede řádnou a odbornou
analýzu nehodového děje, a tento řádně odůvodní. Tento návrh soud prvního
stupně odmítl. Proto posudek pořídil obviněný. V něm znalec popisuje průběh
nehodového děje, který je zcela v souladu se zjištěním Policie ČR a výpovědí
účastníků nehody. Znalec podle obviněného definoval jednoznačný závěr, že
příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy poškozené, která včas nereagovala na
odbočující vozidlo a při podjíždění vozidla ve vyhrazeném jízdním pruhu pro
cyklisty mu vytvořila překážku neočekávanou (v rozporu s právními předpisy) a
náhlou [řidič vozidla nemohl střetu zabránit]. Tento závěr potvrzuje i
poškozená svou výpovědí. Svým jednáním tak reálně znemožnila obviněnému,
jakkoliv na její jízdní manévr reagovat, neboť v okamžiku, kdy poškozená jízdní
manévr provedla obviněný již prakticky odbočoval a musel věnovat pozornost dění
před vozidlem. Odvolací soud se se závěry znaleckého posudku žádným způsobem
nevypořádal, tyto zpochybnil a znalci vytknul, že hodnotí právní stránku věci,
což mu nenáleží.
12. Podle odvolacího soudu mohl obviněný střetu zabránit jednoduše tím,
že by se podíval do zpětného zrcátka a nezačal by odbočovat přes vyhrazený
pruh, v němž se pohybovala poškozená. Tento závěr odvolací soud opírá o
kamerový záznam, na kterém byl střet zaznamenán. Přitom jde o záznam trvající
od doby prvního zaznamenání motocyklu poškozené do střetu s vozidlem obviněného
méně než pět vteřin, a tedy nijak nezachycující chování poškozené před střetem,
zejména skutečnost, v jakém okamžiku se z kolony zařadila do vyhrazeného pruhu
pro cyklisty.
13. To vše za situace, kdy sama poškozená u soudu prvního stupně
vypověděla že „se jí zdálo, že kolona skoro nejede, proto se rozhodla, že ji
jakoby podjede pruhem vyhrazeným pro cyklisty, a pravděpodobně těsně před
odbočkou na parkoviště do něj přejela“. Konstatování soudu prvního stupně, že
„červený motocykl, který řídí poškozená, jede rovněž po ulici XY, ve stejném
směru jako vozidlo Mercedes (vozidlo obviněného) a to v pruhu vyhrazeném pro
cyklisty“, je proto podle obviněného nejméně zavádějící, spíše pak účelové,
posuzování důkazů v jeho neprospěch, neboť ve skutečnosti poškozená ve
vyhrazeném pruhu pro cyklisty jela bezprostředně dvě vteřiny před střetem s
vozidlem obviněného. Obviněný neměl (podle jeho názoru) reálnou možnost
současně sledovat dění před vozidlem a za vozidlem, které bezprostředně před
zahájením odbočovacího manévru prověřil.
14. Obviněný tak uzavírá, že hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu
překročilo meze zásady volného hodnocení důkazů, jak ji kodifikuje § 2 odst. 6
tr. řádu. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodnutí objektivně nezhodnotil
závěry znaleckého posudku z oboru doprava, respektive s těmito polemizoval
způsobem, který jde příkře proti zásadám dokazování v trestním procesu. Tímto
bylo zasaženo nejen do jeho procesních práv v trestním řízení, ale i jeho
ústavních práv, zejména pak do jeho práva na spravedlivý proces. Na podporu
uvedené argumentace cituje z nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn.
I. ÚS 564/08, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.
15. Podle obviněného měl odvolací soud buď akceptovat výše uvedený
znalecký posudek a zprostit ho obžaloby v celém rozsahu, popřípadě doplnit
provedené dokazování o výslech znalce, či nechat vypracovat nový znalecký
posudek, který buď potvrdí nepodložené domněnky odvolacího soudu, popřípadě
potvrdí závěry obhajoby.
16. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §
265k tr. řádu zrušil napadené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu,
a podle 265m tr. řádu rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D. státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po
stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného
předně konstatuje, že jeho dovolání je vystavěno na opakování námitek obhajoby,
kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání
proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Státní zástupce k důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že obviněný jím namítá pouze, že kamerový
záznam je krátký, trvá jen 5 s a samotná poškozená uvedla, že do jízdního pruhu
pro cyklisty vjela „těsně před odbočkou“. Státní zástupce vychází z toho, že
pokud nebyla poškozená cyklistkou, je nerozhodné, zda ve vyhrazeném pruhu jela
či nikoliv. Za podstatné shledává jen to, že jela za obviněným. Dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se proto dále nezabývá.
18. Státní zástupce argumentaci obviněného ohledně důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu shledává jako přiléhavou. Po rekapitulaci skutkového
stavu s tímto souhlasí, s učiněnými právními závěry soudů nižších stupňů však
nikoliv. Soudy dovozují zavinění obviněného z toho, že ve vyhrazeném pruhu mohl
ohrozit někoho, kdo mohl být cyklistou mající přednost před odbočujícími
vozidly. V případě poškozené, která přednost ve vyhrazeném jízdním pruhu pro
cyklisty mít nemohla, namísto porušení § 21 odst. 6 zákona o silničním provozu
nedáním přednosti v jízdě cyklistovi, dovozují soudy pouze porušení obecné
povinnosti podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy ohleduplnosti
vůči ostatním účastníkům. Taková konstrukce trestní odpovědnosti podle státního
zástupce připomíná odpovědnost za pokus nedbalostního trestného činu, když k
dokonání nedání přednosti v jízdě cyklistovi ve vyhrazeném jízdním pruhu pro
cyklisty nedošlo jen pro absenci konkrétního účastníka provozu. Pokus je však
podle § 21 tr. zákoníku možný pouze u úmyslných trestních činů.
19. Z hlediska ochrany poškozené však podle státního zástupce není
rozhodné, zda v místě její jízdy byl či nebyl vyhrazený jízdní pruh pro
cyklisty. Ten ji nijak nechránil. Je tedy bez významu, zda v daném místě vůbec
byl. V této skutečnosti spatřuje státní zástupce významnou změnu dopravní
situace. Poškozená jela poměrně blízko za obviněným, a to při pravém okraji
vozovky, jak ostatně motocyklisté skutečně jezdí, po Praze i jinde. Pokud ovšem
obviněný začal zpomalovat se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vpravo, bylo
možno očekávat, že poškozená za obviněným rovněž zpomalí nebo učiní jiný
manévr. Jednání poškozené, kdy se pokusila odbočující vozidlo předjet zprava
shledává za neobvyklý způsob jízdy, neboť takto motocyklisté nejezdí z důvodu
větší pravděpodobnosti střetu s odbočujícím vozidlem. Argumentaci soudů, že
způsob jízdy poškozené je v Praze běžný (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu)
státní zástupce vnímá jako obecně nepřijatelné dovozování trestní odpovědnosti
z místních zvyklostí. Akceptace závěrů, že každý řidič, který jede ve
vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty nabývá postavení účastníka, pro nějž je
pruh určen, by vedlo k absurdním výsledkům. Následně státní zástupce prezentuje
možné situace, vyplývající z přijetí této konstrukce.
20. Konstatování odvolacího soudu ohledně nepřiléhavosti nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, na projednávanou
trestní věc shledává státní zástupce za rozporné. Odvolací soud totiž dovozuje
zavinění z toho, že motocyklisté „podjíždějí“ odbočující vozidla i vyhrazeným
pruhem a „takto se v Praze jezdí“. Následně případ porovnává se skutkovým
stavem z citovaného nálezu Ústavního soudu a dochází k závěru, že pokud řidič v
citovaném nálezu nemohl předpokládat své předjetí zleva, tím méně mohl obviněný
předpokládat své předjetí zprava. Dále se státní zástupce vyjadřuje k tomu, že
poškozená, stejně jako motocyklista v citovaném nálezu, úmyslně porušila více
svých povinností. Pokud odvolací soud v bodu 9. odůvodnění rozsudku uvádí, že
poškozená již neměla možnost střet odvrátit, popisuje situaci, kterou tato svým
úmyslným jednáním vyvolala poškozená a pouhou nedostatečnou obezřetností
obviněný. V této situaci dovozuje Ústavní soud v citovaném nálezu nevinu
neobezřetného (nedbalého) řidiče a vinu toho, kdo jednal úmyslně protiprávně.
21. V další části státní zástupce přibližuje posun judikatury Nejvyššího
soudu k přísnějšímu posuzování jednání „silničních pirátů“ a k mírnějšímu
posuzování méně obezřetných účastníků takto vyvolaných nehod, což demonstruje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022.
Podle státního zástupce není příčinou způsobeného následku to, že obviněný
poškozenou za sebou neviděl. Řidič totiž není povinen vidět stále vše a
předpokládat nereálné varianty nebezpečí. Při odbočování vpravo musí řidič
věnovat větší pozornost místu, na které odbočuje, než provozu za sebou, pokud
ze situace nevyplývá potřeba prudce brzdit nebo se ve vyhrazeném jízdním pruhu
pro cyklisty nenachází cyklista a že řádně dává znamení o změně směru jízdy.
Proto mohl obviněný předpokládat, že jej žádné vozidlo zprava nepředjede. Při
neexistenci cyklisty je bez významu, zda v místě byl či nebyl vyhrazený pruh
pro cyklisty. Svým pomalým odbočením nemohl obviněný nikoho ohrozit, a proto
neměl důvod pečlivě sledovat prostor za sebou. Poměr míry zavinění stanovený
soudy na 50 % pro každého účastníka této dopravní nehody vnímá státní zástupce
vůči obviněnému za nespravedlivý. Jednak proto, že poškozená úmyslně porušila
několik svých konkrétních povinností, kdežto obviněnému je kladeno za vinu
porušení povinnosti jediné a nadto jen obecné podle § 4 písm. a) zákona o
silničním provozu. Z popisu skutku je podle státního zástupce navíc patrné, že
se poškozená pohybovala hazardním a obtížně předvídatelným způsobem.
22. Státní zástupce má ve shodně s dovolatelem pochybnost o tom, že by
jeho jednání bylo dostatečně významnou příčinou škodlivého následku. I kdyby
tomu tak bylo, vzhledem k hazardnímu způsobu jízdy poškozené by nezbylo než
posoudit věc i podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru státní zástupce
shrnuje, že námitka dovolatele založená na tom, že škodlivý následek byl
podstatnou měrou vyvolán úmyslným protiprávním jednáním poškozené odpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a je
důvodná.
23. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil, a
dále podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na něj
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž státní zástupce souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c)
tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
24. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení
neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
27. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta)
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve
vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí
varianta).V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto
dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou
zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s
účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací
důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve
skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v
rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených
důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména
případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu
daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz,
který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní
prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a
konečně vadu spočívající v tzv. opomenutém důkazu, tj. důkazu, který byl sice
některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení
nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá
alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost
právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v
původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva,
anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených
rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání
skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
29. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v
rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena
základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces
(k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku
odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s
průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolací
argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný brojí proti závěru soudů o
porušení jeho obecné prevenční povinnosti účastníka silničního provozu,
odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu v jeho první variantě. To proto, jelikož obviněný rozporuje správnost
právního posouzení skutku soudy nižších stupňů co do posouzení protiprávnosti
jeho jednání. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání
obviněného zjevně neopodstatněné a právní úvahy soudů nižších stupňů správné.
31. Naopak zbývající dovolací námitky obviněného žádnému z jím
uplatněných, ale ani jiným zákonným dovolacím důvodům neodpovídají. To proto,
že jejich prostřednictvím obviněný prezentuje pro sebe příznivější skutkový
stav, ve kterém neporušil požadovanou míru opatrnosti. Tento závěr však
neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dále
obviněný především polemizuje s právním posouzením věci a nesouhlasí s
hodnocením provedených důkazů.
32. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2
tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
33. V prvé části dovolání obviněný brojí proti závěru soudu prvního
stupně o tom, že porušil svoji zákonnou povinnost účastníka silničního provozu.
Soud prvního stupně dovodil, že obviněný porušil povinnost plynoucí z § 4 písm.
a) zákona o silničním provozu, tedy obecnou prevenční povinnost (srov. též bod
11. rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr obviněný zpochybňuje, když namítá,
že žádnou povinnost neporušil, neboť se do zpětného zrcátka svého vozidla
podíval před zahájením odbočování, když již od této doby dával znamení o změně
směru jízdy vpravo a při samotném odbočovacím manévru dopravní situaci ve
vyhrazeném pruhu nekontroloval, neboť nemohl předpokládat, že se v něm bude
vyskytovat jiný účastník silničního provozu, a svou pozornost věnoval místu
odbočování. Obviněný tedy zpochybňuje, že by danou dopravní nehodu zavinil.
34. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve reagovat na námitku
obviněného stran posouzení jeho zavinění. Tato námitka odpovídá obviněným
uplatněnému zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
nicméně je třeba uvést, že se touto zabývaly již oba soudy nižších instancí.
Soud prvního stupně k otázce porušení povinností obviněného uvedl, že měl v
případě odbočování a křížení vyhrazeného pruhu pro cyklisty sledovat i provoz v
něm, což podle závěrů tohoto soudu obviněný v dostatečné míře nečinil, jinak by
si poškozené všiml a včas zareagoval (viz bod 8. rozsudku soudu prvního
stupně). V témže bodě soud prvního stupně uvádí, že obviněný měl velmi dobrou
možnost sledovat přilehlý vyhrazený pruh a vyhodnotit provoz v něm. Tím, že tak
neučinil, porušil povinnou míru opatrnosti, kterou lze od něho jako od řidiče
motorového vozidla spravedlivě požadovat. Tyto závěry podrobně rozebírá i
odvolací soud (viz bod 11. jeho rozsudku), když uvádí, že podle § 4 písm. a)
zákona o silničním provozu je při účasti na provozu každý povinen (mimo jiné)
chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval zdraví a majetek
jiných osob ani svůj vlastní. Konkrétně odvolací soud ve vztahu k obviněnému
uvádí, že tento byl povinen před zahájením odbočení zkontrolovat situaci ve
zpětném zrcátku, přizpůsobit své chování situaci, že tímto jízdním pruhem
projíždí motocyklistka a chovat se tak, aby svým jednáním neohrozil její život
a zdraví. Obviněný přesto odbočování zahájil, vjel do jízdní dráhy poškozené v
době, kdy již nemohla střetu zabránit a jeho jednání bylo jednou z příčin
střetu, pádu poškozené na vozovku a vzniku jejích vážných zranění. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když uznal obviněného vinným
přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku (viz bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Výše uvedené právní závěry
soudů nižších instancí jsou logické, mají oporu v provedeném dokazování a
Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje. Oba soudy podrobně uvedly, v čem spočívá
zavinění obviněného, stejně tak podrobně rozvedly, jakou konkrétní zákonnou
povinnost tento porušil.
35. Posouzením subjektivní stránky jednání obviněného se zabýval jak
soud prvního stupně (srov. body 8. - 10. jeho rozsudku), tak i odvolací soud,
který v bodě 13. svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil
také subjektivní stránku trestného činu jako vědomou nedbalost, neboť obviněný
věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (věděl, že přejíždí přes vyhrazený jízdní pruh pro
cyklisty), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí,
neboť se domníval, že tento pruh je prázdný, aniž by situaci za sebou
zkontroloval. Také s určením formy zavinění obviněného se Nejvyšší soud
ztotožňuje, když tento závěr obou soudů považuje za správný, a to s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
36. Obviněný rovněž namítá, že soudy opomněly při posuzování míry jeho
zavinění zohlednit porušení dopravních předpisů ze strany poškozené. Tak tomu
však, jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu rozhodnutí obou soudů, není. Oba soudy
se otázkou míry zavinění poškozené ve vztahu k přisouzenému přečinu řádně
zabývaly. Soud prvního stupně míru zavinění obviněného a poškozené na vzniku
dopravní nehody v souladu s ustálenou judikaturou vyjádřil poměrem 50 % pro
každého z jejích účastníků (srov. též bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Dále
tento soud uzavřel, že spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě žádným
způsobem nevylučuje zavinění obviněného, avšak s ohledem na výraznou míru
spoluzavinění poškozené vylučuje jednání obviněného právně posoudit též podle §
147 odst. 2 tr. zákoníku (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). S
takovými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť je považuje za přiléhavé a
správné. Z tohoto důvodu také plně odkazuje na odůvodnění obou soudů nižších
instancí.
37. Obviněný také zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001,
sp. zn. 3 Tz 182/2001, věnující se otázce předvídatelnosti v souvislosti s
nedbalostním zaviněním trestného činu. V citované pasáži je uvedeno, že o
zavinění z nedbalosti půjde tehdy, pokud možnost a povinnost předvídat porušení
nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Jde tedy o
nesplnění požadavku zachování potřebné míry opatrnosti, přičemž jak Nejvyšší
soud rozvedl výše, obviněný právě tomuto požadavku nedostál.
38. Dále obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nemohl předpokládat
porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozené, z čehož dovozuje, že
není důvodu, proč by v jeho věci neměl být aplikován tzv. princip omezené
důvěry v dopravě.
39. K uvedenému principu Nejvyšší soud konstatuje, že tento spočívá v
tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že
ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních
komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. V souvislosti
s tímto principem Nejvyšší soud již dříve uvedl, že: „Po účastníkovi silničního
provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné
porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své
počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu
běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn
očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených
pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu,
pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních
účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého
porušení pravidel silničního provozu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).
40. Ze skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně, je zřejmé,
že obviněný nesplnil svou povinnost, když dostatečně nesledoval situaci ve
vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty (viz bod 8. rozsudku soudu prvního
stupně). Pokud by tak učinil, poškozenou by viděl a o porušení jejích
povinností by věděl. Z výše naznačených východisek tak vyplývá, že z okolností
daných na místě bylo porušení pravidel silničního provozu zřejmé. Tím, že
obviněný dostatečně nesledoval dění v přilehlém vyhrazeném pruhu, porušil svou
povinnost, a tudíž nemohl předpokládat dodržení pravidel silničního provozu
ostatními. Z tohoto důvodu nelze princip omezené důvěry vůči obviněnému použít.
41. Obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp.
zn. IV. ÚS 3159/15, není přiléhavý k projednávané věci pro rozdílný skutkový
stav. V tomto nálezu došlo ke střetu automobilu a motocyklisty za situace, kdy
řidič automobilu odbočoval vlevo, přičemž se střetl s motocyklistou, který přes
zákaz předjíždění předjížděl kolonu vozidel, několikanásobně překročil
povolenou rychlost a řídil pod vlivem alkoholu. Východiska nastavená tímto
nálezem proto nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť míra porušení
právních předpisů ze strany poškozené zdaleka nedosahuje takové intenzity jako
je tomu v citovaném případě.
42. Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že soudy vyvodily jeho trestní
odpovědnost ze skutečnosti, že ve vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty se mohl
ve chvíli srážky nacházet cyklista. Současně s tím také oběma soudům vytýkal,
že se nezabývaly rozdílností mezi motocyklem a bicyklem, což je podle
obviněného stěžejní otázka. Tímto argumentem tak směřuje k nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení skutku ve smyslu první varianty dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
43. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že tato není podřaditelná
pod obviněným uplatněný, ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Je tomu tak
proto, neboť obviněným prezentovaná konstrukce z rozhodnutí obou soudů
nevyplývá (srov. bod 34. tohoto usnesení). Otázka rozdílnosti mezi bicyklem a
motocyklem je pak ve vztahu k přisouzenému skutku bezpředmětná, neboť toto
posouzení nemůže mít vliv na hodnocení zavinění obviněného, tak jak jej
dovodily soudy nižších instancí (srov. bod 34. tohoto usnesení).
44. V další části dovolání obviněný směřuje své argumenty vůči
dokazování provedenému před soudem prvního stupně a doplněnému odvolacím
soudem. Nejprve obviněný uvádí, že přilehlý vyhrazený pruh pro cyklisty
sledoval a věděl, že se v něm žádný cyklista nepohybuje. Své zjištění pak opírá
o skutečnosti, že sám cyklistu nepředjížděl, vzhledem k rychlosti jeho jízdy
jej cyklista dojet nemohl a situaci ve zpětném zrcátku průběžně kontroloval.
Obviněný má dále za to, že odvolací soud se nijak se závěry znaleckého posudku
nevypořádal, jeho závěry zpochybnil a znalce podrobil kritice. Hodnocení důkazů
ze strany odvolacího soudu podle obviněného překročilo zásadu volného hodnocení
důkazů. Tímto postupem pak došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
45. K daným námitkám obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto
jsou primárně, resp. fakticky (jak obviněný ostatně i sám výslovně uvádí)
namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily
provedené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru dopravy, kamerový záznam a
výpověď poškozené. Na jejich podkladě nelze dospět k závěru, že by (jak
obviněný též v zásadě tvrdí) mezi obsahem výpovědi poškozené a rozhodnými
skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu byl
dán zřejmý (extrémní) rozpor, resp. z nich nelze usoudit na to, v čem má
tvrzený rozpor obsahu předmětných důkazů a skutkových zjištění učiněných na
jejich podkladě spočívat. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že
v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož
pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených
důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné
souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé.
Tento soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z
jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých
důvodů dospěl k závěru (byť s tímto obviněný nesouhlasí), že se poškozená ve
vyhrazeném jízdním pruhu pro cyklisty pohybovala delší dobu a že ji obviněný
vidět mohl. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě
obviněného jako celku a z jakého důvodu obviněnému nepřisvědčil ani v tom,
pokud tvrdil, že situaci v přilehlém vyhrazeném pruhu průběžně kontroloval, a
že nemohl poškozenou v tomto pruhu očekávat. S hodnotícími úvahami a závěry
soudu prvního stupně v tomto směru se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jenž
se opětovně námitkami obviněného stran způsobu hodnocení provedených důkazů a
správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě ve vztahu k výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně podrobně zabýval. Nejvyšší soud tedy nemá,
co by v tomto ohledu mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
46. V tomto kontextu je třeba uvést, že (v rozporu s odlišným náhledem
obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav
věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení
(zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a
závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §
125 odst. 1 tr. řádu.
47. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces, jehož porušení obviněný namítá, není možné vykládat tak, že garantuje
úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám
obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení,
v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
48. Jestliže obviněný ve svém dovolání tvrdí, že soudy porušily zásadu
in dubio pro reo, Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti
připomenout, že tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v
článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění
skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z této zásady se podává, že není-li
v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních
skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke
skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu,
je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III.
ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit
zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší
možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na
úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz
nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
49. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve
skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci odlišné od toho,
jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve
vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud
odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení,
majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se předmětného
protiprávního jednání dopustil (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z
jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného
pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného Š. T.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
byla v části zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že neshledal ani žádná
pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva
obviněného na spravedlivý proces, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak
rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu