11 Tdo 1072/2017-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 12. 2017 dovolání
obviněných T. H. B. a T. V. N. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
13. 4. 2017, sp. zn. 7 To 22/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 1 T 201/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných T. H. B. a T. V.
N. o d m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 11. 2016, sp. zn.
1 T 201/2013, byli obvinění T. H. B. a T. V. N. uznáni vinnými ad 1) přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku a obviněná T. H. B. rovněž ad 2) přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byla obviněná T. H. B. podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání třicetišesti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních
sazeb po 300 Kč, tj. celkem 15 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pak
pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněné
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněný T. V. N.
byl za přisuzovanou trestnou činnost podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvacetičtyř měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb po 250
Kč, tj. celkem 5 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pak pro případ, že
by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 70 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku byl obviněným konečně uložen trest propadnutí věci, a to 1,12 g
pervitinu.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili
trestné činnosti tím, že
,,oba obžalovaní T. H. B. a V. T. N.
1) dne 21. 3. 2013 v době od 15:30 hodin do 15:45 hodin v obci H. F., okres D.,
na tržnici označené jako T., poté, co obžalovaný T. V. N. zjistil od K. V. o
jaké množství pervitinu má zájem, odešel z prostoru stánku a na blíže
nezjištěném místě na tržnici si pervitin opatřil a mezitím obžalovaná T. H. B.
od K. V. převzala částku 100 EUR za prodej tohoto pervitinu, který následně
obžalovaný T. V. N. položil na prodejní pult před K. V., a to nejméně 1,46
gramu pervitinu s obsahem metamfetaminové báze ve výši 61,6 %, což odpovídá
množství metamfetaminu o váze 0,90 gramu,
obžalovaná T. H. B.
2) v přesně nezjištěné době od prosince 2012 do února 2013 v obci H. F., okres
D., na tržnici označené jako T., poté, co si opatřila bez povolení Ministerstva
zdravotnictví ve smyslu ustanovení § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, pervitin s účinnou látkou metamfetamin, tento nejméně ve 2
případech prodala M. K. S. jednou 5 gramů pervitinu za částku 200 EUR, podruhé
10 gramů pervitinu za částku 300 EUR, celkem tedy prodala 15 gramů pervitinu za
celkovou částku 450 EUR,
přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, který je jako
psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách
(vyhláška č. 62/1999 Sb.)“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti
němu podali obvinění T. H. B. a T. V. N. odvolání. Krajský soud v Plzni jako
soud odvolací toto odvolání projednal a rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 7
To 22/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody u obou obviněných a podle § 259
odst. 3 tr. ř. pak nově v tomto rozsahu rozhodl tak, že obviněnou T. H. B.
odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a obviněného T. V. N.
odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený
rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění T. H. B. a T. V. N.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V úvodu svého dovolání obvinění předně poukázali na dosavadní průběh
a nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť ve věci byly soudem prvního stupně
vydány postupně tři rozsudky, z nichž první dva byly odvolacím soudem zrušeny,
a to v podstatě vždy ze stejných důvodů, a vráceny soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Aniž by však byly odvolacím soudem vytknuté
vady náležitě odstraněny, vydal soud prvního stupně v pořadí třetí rozsudek ze
dne 24. 11. 2016, sp. zn. 1 T 201/2013, o kterém rozhodl odvolací soud
překvapivě odchylně než ve svých dřívějších rozhodnutích, a to zejména ve
vztahu k posouzení zákonnosti předstíraného převodu, ale i ve vztahu k dalším
nesrovnalostem.
6. Zásadní otázkou, kterou obvinění akcentovali od počátku trestního
řízení, je posouzení, zda předstíraný převod podle § 158c tr. ř. byl proveden v
souladu se zákonem. V této souvislosti obvinění namítli, že předstíraný převod
ze dne 21. 3. 2013 byl proveden nad rámec souhlasu státního zástupce, neboť
obvinění nebyli předmětem prověřování policejních orgánů a k povolenému
předstíranému převodu mělo navíc dojít v jiném prostoru tržnice, než v jakém se
nacházejí stánky obviněných. Za tímto účelem pak obvinění přiložili přílohu č.
1, a to kopii katastrální mapy tržnice. Obvinění dále vytkli, že samotné
provedení předstíraného převodu vykazuje i známky policejní provokace. Svědek
K. V. totiž mohl v rámci realizace předstíraného převodu pouze reagovat na
zjevnou výzvu jiného potencionálního prodejce, k čemuž však nedošlo, naopak
vybočil z daných instrukcí, když sám dialog a následný prodej inicioval. Dalším
pochybením ve věci pak byla i identifikace a odborné zkoumání samotné látky
zajištěné v rámci předstíraného převodu. Zajištěná látka totiž musí být v
okamžiku jejího vydání uložena a popsána tak, aby ji bylo možné později
identifikovat, což se v tomto případě prokazatelně nestalo a nelze vyloučit
její záměnu. Na základě těchto skutečností, jakož i dalších provedených důkazů,
je pak zřejmé, že v tomto ohledu existují důvodné pochybnosti, které vyplývají
z nepřesných, rozporných a zavádějících údajů a informací předkládaných
policejními orgány ať již v listinné podobě nebo ve formě svědeckých výpovědí.
Při důsledném uplatnění zásady in dubio pro reo je tak nutné tyto pochybnosti
vyložit ve prospěch obviněných a kvalifikovat provedený předstíraný převod jako
nezákonný a tudíž i absolutně neúčinný důkaz.
7. Zároveň obvinění namítli, že postup při provedení rekognice se
svědkyněmi M. K. S. a L. M. nebyl rovněž v souladu se zákonem, neboť tato byla
provedena pouze podle fotografií. Rekognice osob ve smyslu § 104b tr. ř. však
musí být zásadně prováděna in natura, a pouze v případě, že není možno osobu
ukázat, provede se rekognice podle fotografií. V řízení však nebyl v tomto
ohledu proveden žádný relevantní důkaz, na základě kterého by bylo možné dospět
k závěru, že pro tento výjimečný postup, tedy neprovedení rekognice in natura,
byly dány zákonné důvody. Lze tak uzavřít, že důkazy v podobě protokolů o
rekognici s těmito svědkyněmi nelze hodnotit jako přípustné, neboť samotné
provedení úkonu nebylo v souladu se zákonem. V souvislosti s námitkami ke
skutku pod bodem 2) pak obvinění dále poukázali, že na základě zjištěných
skutečností a důkazů provedených v hlavním líčení rozhodně nelze nade vší
pochybnost učinit závěr, že se skutečně jednalo o látku pervitin s obsahem
psychotropní látky metamfetamin.
8. Obvinění jsou proto přesvědčeni, že v daném případě byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v řízení byly provedeny a
použity důkazy, které nebyly pořízeny v souladu se zákonem a jsou tak procesně
neúčinné. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak dle názoru obviněných zatížena
vadami zákládajícími tzv. extrémní rozpor a porušení jejich práva na
spravedlivý proces.
9. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obvinění navrhli, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 7 To 22/2017, a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat
a rozhodnout.
10. K dovolání obviněných T. H. B. a T. V. N. se písemně vyjádřil i
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO
795/2017 ze dne 5. 10. 2017). Ve svém vyjádření státní zástupce předně uvedl,
že námitky obviněných uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu
neodpovídají, neboť jejich podstatou je pouze zpochybnění procesního postupu
orgánů činných v trestním řízení.
11. Stran námitky spočívající v údajné nezákonnosti předstíraného
převodu pak státní zástupce konstatoval, že touto otázkou se podrobně zabývaly
soudy obou stupňů a v tomto směru tak odkázal na přesvědčivé odůvodnění
napadeného rozsudku odvolacího soudu, z nějž vyplývá, že k předstíranému
převodu došlo v lokalitě, na niž se povolení státního zástupce vztahovalo. K
tomu pak podotkl, že vymezení prostoru, v němž má k předstíranému převodu
dojít, není ani zákonnou náležitostí takového povolení, tím méně může
nezákonnost způsobit např. nepřesné označení konkrétních pozemků, či staveb.
Státní zástupce dále uvedl, že důvodnou neshledal ani námitku, že jednání
obviněných bylo v daném případě produktem tzv. policejní provokace. Jak totiž
vyplývá i ze samotného textu dovolání, policie disponovala relevantními
poznatky o tom, že v daném místě dochází k prodeji psychotropních látek. K tomu
pak přispívají i relevantní skutková zjištění soudů, že k vlastnímu prodeji
metamfetaminu došlo z iniciativy obviněné T. H. B. a k realizaci prodeje došlo
v součinnosti s jednáním obviněného T. V. N., přičemž to byli právě obvinění,
kdo na podkladě ryze obecné poptávky iniciativně obstarali právě metamfetamin.
Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že se o policejní provokaci jednat
nemohlo a předstíraný převod proběhl v souladu se zákonem a jeho výsledky jsou
tedy procesně použitelné.
12. Stejně tak za prostou polemiku s hodnocením provedených důkazů je
třeba považovat i námitky ohledně totožnosti sáčků s drogami pořízených při
předstíraném převodu a sáčků předložených k odbornému zkoumání. Třebaže tato
námitka hraničí s nepravdivým obviněním policejního orgánu z manipulace s
opatřovanými důkazy, věnovaly soudy této otázce dostatečnou pozornost, přičemž
nezjistily žádnou manipulaci s předmětnou drogou a opakování této již vyvrácené
domněnky proto státní zástupce považuje za velmi nekorektní.
13. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkou, že v dané věci
došlo k nezákonné fotorekognici. Třebaže lze v obecné rovině souhlasit, že
rekognice in natura má přednost před tzv. fotorekognicí, toto pravidlo neplatí
zcela bezvýjimečně. Soudy obou stupňů přitom přesvědčivě odůvodnily, proč za
daných okolností nebylo možno k provedení rekognice in natura přikročit.
Subjektivní přesvědčení obviněných o neexistenci takových důvodů tak samo o
sobě nezákonnost takového úkonu založit nemůže. Soudy se pak rovněž přesvědčivě
vypořádaly i s námitkou obviněných, zda se v případě jednání pod bodem 2)
rozsudku soudu prvního stupně skutečně jednalo o drogu pervitin, přičemž v
tomto směru státní zástupce poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož
bez zřejmých pochybností vyplývá, že soudy o skutečné povaze dané látky
relevantní pochybnosti neměly.
14. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že v předkládané věci
nelze hovořit o porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Naopak lze
konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez
důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně
provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
a ve věci tak nelze shledat ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními.
15. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k
závěru, že dovolání obviněných obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby toto
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u
věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i
oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti
upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že
dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání
jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírá, naplňují obviněnými uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. V podaném dovolání obvinění své argumenty subsumovali pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
20. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
21. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a
uplatněné námitky obviněných konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na
hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., neboť zpochybňují procesní postup orgánů činných v trestním řízení,
hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
Obvinění tak v tomto směru uplatnili námitky výhradně skutkové a procesní
povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jejich jednání, případně vlastní
hodnocení a zpochybnění jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené
v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc
zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž
se domáhají převzetí obviněnými nabízené verze skutkových zjištění, z které pak
vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
22. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
23. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
24. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s
ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že
v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
25. Pod uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů přitom nelze
podřadit výtky procesněprávní povahy ve vztahu k použitému předstíranému
převodu podle § 158c tr. ř. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec připomíná, že
podle ustanovení § 158c odst. 1, odst. 2 tr. ř. platí, že předstíraným převodem
provedeným na základě písemného povolení příslušného státního zástupce se
rozumí mimo jiné předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu
předmětu plnění včetně převodu věcí, k jejímuž držení je třeba zvláštního
povolení nebo která pochází z trestného činu. Ustanovení upravující předstíraný
převod je tak průlomem do zásady právní jistoty, která zaručuje, že právní úkon
je činěn po právu, tedy svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je
neplatný (srov. § 547, § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž
jde o neplatnost absolutní, která působí s ohledem na to, že je stanovena ve
veřejném zájmu přímo ze zákona (ex lege), a to od počátku. V tomto případě jde
o dovolený zásah státu v zájmu odhalení, prověření nebo prokázání úmyslného
trestného činu, který bezprostředně souvisí s tímto převodem (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 1996).
26. V návaznosti na tato východiska pak nutno konstatovat, že podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala řádně povolená činnost
policisty vystupujícího pod jménem K. V. právě pouze v předstírání koupě
obviněnými nabízeného metamfetaminu ve smyslu shora citovaného ustanovení o
předstíraném převodu (č. l. 519-523). Ostatně se stejnými námitkami se již v
rámci odvolacího řízení dostatečně vypořádal i odvolací soud (č. l. 558-560).
Pouze ve stručnosti tak lze připomenout, že byť se povolení státního zástupce k
předstíranému převodu nevztahovalo na konkrétní jméno osoby, vztahovalo se na
prostory tržnice v té době označené policejním orgánem jako T. v obci F., okres
D., s přesným vymezením pozemků, kde mělo docházet k údajné trestné činnosti,
přičemž toto povolení vykazuje všechny obligatorní náležitosti ve smyslu § 158c
tr. ř. (viz č. l. 19-20). Soud prvního stupně pak v tomto směru provedl úplné
dokazování, neboť s ohledem na námitky obviněných, jakož i pokyny odvolacího
soudu, se dostatečně a řádně zabýval otázkou polohy stánků obviněných, kde mělo
dojít k předstíranému převodu a na základě výslechu policistů (zejména svědků
P. K. a M. Š.) a spolupráce s katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj,
katastrální pracoviště D., dospěl jednoznačně a správně k závěru, že stánky
obviněných spadaly do územního vymezení řádně povoleného předmětného
předstíraného převodu. Na zákonnosti a použitelnosti výsledků předstíraného
převodu pak nemohly mít vliv ani časové rozpory v záznamu o jeho provedení a
zprávě o činnosti, neboť je zřejmé, že se jednalo pouze o administrativní chyby
při psaní nebo přehlédnutí, které poté policisté dostatečně a logicky
vysvětlili.
27. Nejvyšší soud v návaznosti na argumentaci obviněných dále uvádí, že
pokud jde o případy předstíraného převodu, je v této souvislosti třeba
připomenout řešení otázky vyloučení nepovolené ingerence státní moci ve smyslu
tzv. policejní provokace v aplikační praxi soudů. V tomto směru lze zejména
odkázat na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení
zákonnosti operativně pátracích prostředků vyplývající z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012. K tomu lze uvést též
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn
301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), jež se sice primárně týká
provádění zkoušky spolehlivosti, ale současně přehledně shrnuje celou dosavadní
judikaturu k problematice policejní provokace. Problematika provokace ze strany
policie ve vztahu k institutu předstíraného převodu je předmětem některých
dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Lze odkázat
zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99,
podle něhož je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy,
pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje,
celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či
iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je
takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný
čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní
kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu
užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti
o okolnostech užití tohoto prostředku. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že
i v případech předstíraného převodu (§ 158c tr. ř.) se příslušní policisté vždy
určitým způsobem zapojují do skutkového děje a nemohou tedy vystupovat pod svou
skutečnou identitou, ale nepřípustný je především takový jejich zásah, jenž ve
své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004). Obecně lze tedy uvést, že nelze
připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby
spáchal trestný čin. Při předstíraných převodech nesmí být použito takových
metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání
trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu
náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo
přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát – a jeho jménem
jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od
běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však
nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi
vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě
policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala.
Z
hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za
nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní, co vedlo osobu, která se
následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli
se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu
rozhodnutí výlučně přispěla skrytá aktivita policie, resp. zda ve chvíli, kdy
se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se
určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu, a zda
policie přistoupila např. k provedení předstíraného převodu věci až v době, kdy
taková osoba již podnikala kroky, které směřovaly ke spáchání trestného činu,
anebo dokonce již poté, co dokonce započala s jeho pácháním.
28. Rozhodující je tak v této souvislosti otázka, zda to nebyla
policie, kdo vyvolal páchání předmětné trestné činnosti obviněných. Nejvyšší
soud však stran uplatněné námitky konstatuje, že z rozhodnutí soudů obou stupňů
(č. l. 520-522, 560-562) v tomto směru jednoznačně vyplývá, že jednání
obviněných nebylo produktem policejní provokace. Pro úplnost lze poukázat, že
ze zprávy o činnosti svědka K. V. (č. l. 22) vyplývá, že ,,…u stánku č. 21 jsem
spatřil neznámého muže vietnamské národnosti, který rovnal sluneční brýle. Muž
se na mě podíval a zeptal se mě, co si přeji. Odpověděl jsem, jestli má. On
odpověděl padesát za jeden. Zeptal se mě kolik. Řekl jsem dva. Muž mě natažením
paže vybídl, abych vešel do zadní části stánku. Tak jsem učinil. Muž ihned
odešel. Cca po 10 sekundách do stánku vešla neznámá žena vietnamské národnosti.
Žena se mě zeptala kolik, já opakoval dvě. Řekla, abych jí zaplatil 100,- Euro.
Podal jsem ženě dvě bankovky, každá v nominální hodnotě 50,- Euro a ona si
peníze strčila do kapsy u kabátu. Cca po jedné minutě se do stánku vrátil muž,
který přede mě položil dva transparentní igelitové sáčky (rozměru 2x5 cm) s
bílou krystalickou látkou a ihned odešel z prostoru stánku. Vzal jsem dva
igelitové sáčky s bílou krystalickou látkou a vložil si je do kapsy u kalhot.
Ženě jsem poděkoval a odešel na parkoviště, nasedl do vozu a odjel z prostoru
tržnice.“ Pokud tedy oba obvinění shodně reagovali na takto obecně formulovanou
otázku a bez dalších dotazů věděli, o jaké konkrétní zboží má kupující zájem a
následně jej i bez sebemenších komplikací obstarali, nelze dovodit, že by
obvinění pojali úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie. Dle
Nejvyššího soudu tak postup policejního orgánu při předstíraném převodu proběhl
plně v mezích zákona a nelze proto dospět k závěru, že by jednání obviněných
bylo nedovoleně vyprovokováno z jeho strany.
29. Nejvyšší soud pak ve shodě se soudy obou stupňů neshledal ani žádné
pochybnosti o případné záměně a charakteru látky pořízené v rámci předstíraného
převodu. Jak totiž vyplývá ze svědeckých výpovědí svědků K. V., P. K., J. V. i
E. P. (č. l. 189-190, 212, 227-229), látka zajištěná svědkem K. V. při
předstíraném převodu dne 21. 3. 2013 (jenž byl v tento den jediným předstíraným
převodem – viz č. l. 186) byla bezprostředně poté svědkem P. K. vložena do
bezpečnostní obálky a tato byla zalepena. Poté byla takto uzavřená bezpečnostní
obálka řádně označena a uložena do trezoru v kanceláři svědka P. K., odkud byla
následně odeslána k odbornému zkoumání, přičemž v rámci jejího zkoumání
nevznikly žádné pochybnosti o případné nedovolené manipulaci se zajištěnou
látkou. Uvedenému postupu orgánů činných v trestním řízení tak v tomto směru
nelze vytknout žádné pochybení.
30. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud
konstatuje, že předstíraný převod ze dne 2l. 3. 2013 byl proveden v souladu s §
158c tr. ř. a jeho výsledky jsou tak plně procesně použitelné.
31. Pokud jde dále o výtku, že v daném případě došlo k nezákonné
rekognici podle fotografie, nutno zdůraznit, že tato námitka obsahově rovněž
nenaplňuje uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod. V obecné rovině však lze
připomenout, že z povahy a ze způsobu provádění tohoto úkonu vyplývá, že
rekognice je specifickou formou výslechu podezřelého, obviněného nebo svědka
(viz též § 104b odst. 6 tr. ř.) a jejím smyslem je, aby poznávající
(ztotožňující) osoba znovu poznala konkrétní osobu (poznávanou osobu) nebo věc,
jejíž ztotožnění je důkazně relevantní. Poznávající osoba tak činí na základě
skutečností, které sama bezprostředně vnímala svými smysly. Nedodržení pravidel
stanovených v § 104b tr. ř. pro provádění rekognice může být podle závažnosti
takovou vadou tohoto úkonu, že jeho výsledky nebude možné použít jako důkazu.
Rekognice může být za splnění podmínek § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným nebo
neopakovatelným úkonem, který lze provést před zahájením trestního stíhání (viz
R 31/1997). V takovém případě se provede na návrh státního zástupce za účasti
soudce podle § 158a tr. ř. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna
osoba, která není na věci zúčastněna. Jde o obligatorní postup, který má
přispět k objektivnímu průběhu rekognice. Osobou, která není na věci
zúčastněna, se rozumí jakákoli fyzická osoba, pokud sama není poznávající
osobou (podezřelým, obviněným nebo svědkem), poznávanou osobou ani orgánem
činným v trestním řízení. Rekognice má pak zásadně dvě fáze, první spočívá ve
výslechu poznávající osoby, druhá v ukázání poznávané osoby nebo věci a ve
vyjádření poznávající osoby, zda ji poznává, resp. kterou z více ukázaných osob
nebo věcí poznává (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1539-1542).
32. Zákon, a to z důvodu důkazní hodnoty prováděné rekognice, preferuje
sice tzv. rekognici in natura, zároveň však nevylučuje provedení rekognice
pouze na základě fotografií za předpokladu, že je dodržena podmínka, která
stanoví, že by měla být fotografie poznávané osoby, nebrání-li tomu nějaké
zvláštní okolnosti, ukázána mezi obdobnými fotografiemi dalších osob podobného
vzhledu. Rekognice podle fotografie ve smyslu § 104b odst. 4 tr. ř. přichází v
praxi v úvahu zejména tehdy, není-li rekognice in natura možná, protože osobu,
která má být poznána, nelze podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ukázat (srov.
R 28/1986, PR 5/1998, s. 245, ÚS 154/2001-n. a ÚS 37/2002-n.). I při rekognici
prováděné podle fotografie nutno fotografii znovupoznávané osoby ukázat
poznávající osobě mezi fotografiemi nejméně tří dalších osob, tj. celkem je
třeba podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ukázat alespoň čtyři fotografie, z
nichž jedna vyobrazuje osobu, která má být poznána. Všechny předložené
fotografie by pak měly být obdobné, tedy zachycovat osoby, které se výrazně
neodlišují svým vzezřením, podobně jako je tomu u rekognice in natura. Protože
i v případě rekognice podle fotografií jde o určení totožnosti znovupoznávané
osoby, musí předložené fotografie zachycovat především obličej osob, podle
něhož lze určitou osobu nejlépe poznat a určit její totožnost. Jinak se na
provádění rekognice podle fotografie přiměřeně vztahují ustanovení týkající se
rekognice osoby podle jejího vzezření (in natura). Mezi ukázanými fotografiemi
smí být zásadně fotografie jen jedné poznávané osoby. Přitom všechny ostatní
(srovnávací) fotografie musí být fotografiemi osob nezúčastněných v předmětném
trestním řízení (srov. ÚS 37/2002-n.) [Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až
156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1544].
33. V návaznosti na tato obecná východiska Nejvyšší soud uvádí, že byť
je pravdou, že rekognice in natura by měla mít přednost před rekognicí podle
fotografie, toto pravidlo však neplatí zcela bezvýjimečně. Podle § 104b odst. 4
tr. ř. totiž lze za zákonný způsob provedení rekognice považovat i rekognici
podle fotografie za situace, kdy není možno ukázat osobu, která má být poznána.
V této souvislosti pak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
(č. l. 520-521, 561), kde soudy dostatečně vysvětlily důvody, proč nebylo
přistoupeno k rekognici in natura, nýbrž k rekognici podle fotografie. Ve
stručnosti lze zrekapitulovat, že v době provedení rekognice (a to jako
neodkladného úkonu) se vyskytly problémy se zajištěním dalších figurantek
odpovídajících vzhledu obviněné, svědkyně M. K. S. a L. M. jsou cizinkami s
bydlištěm na území cizího státu a byly ochotny vystupovat jako svědkyně pouze v
případě, kdy bude zcela vyloučeno jejich setkání s obviněnou. Svědkyně byly
přitom před úkonem vyslechnuty, popsaly osobu drogu prodávající velmi
věrohodně, vyjádřily se přiléhavě k charakteristickým rysům vzhledu obviněné a
jednotlivé fotografie jim předkládané byly vybrány řádně. Nutno též uvést, že
provedená rekognice byla provedena za účasti soudce a další nezúčastněné osoby
a za splnění dalších podmínek vyplývajících z § 104b tr. ř. Nejvyšší soud proto
provedenou rekognici, jakož i výsledky z ní plynoucí, považuje za zákonné a
procesně použitelné.
34. Soudy obou stupňů v rámci svého rozhodování (č. l. 521, 561) rovněž
neměly žádné pochybnosti o tom, že látka, kterou obviněná T. H. B. svědkyni M.
K. S. prodala, byla skutečně pervitin. Svědkyně se totiž v tomto směru zcela
jasně a věrohodně vyjádřila k tomu, proč zakoupenou látku považovala za
pervitin – látka jednak odpovídala pervitinu vzhledem, a jednak nebyla
předmětem žádné stížnosti ze strany dalších odběratelů, kterým ji svědkyně ve
Spolkové republice Německo následně distribuovala. Soudy obou stupňů se přitom
zabývaly obecnou i specifickou věrohodností této svědecké výpovědi a dále lze
poukázat, že svědkyně M. K. S. byla pro dovoz pervitinu z České republiky do
Spolkové republiky Neměcko pravomocně odsouzena tamním soudem (č. l. 492 a
násl.), z čehož rovněž logicky vyplývá, že látka, kterou od obviněné T. H. B.
opakovaně nakupovala, byla pervitin.
35. Pokud obvinění v postupu soudů spatřovali také porušení zásady in
dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný
zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která
vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za
situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové
otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch
obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k
otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení
skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z
hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká
se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud
navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS
154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a
vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny
naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
36. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší
soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne
4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze
tak uzavřít, že obviněnými vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle
§ 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim tak neexistuje ani zákonná povinnost
Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS
78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových
zjištění učiněných ve věci dosud činnými soudy s ohledem na respektování práva
obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS
55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
37. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění T. H. B. a T. V. N. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny
v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným
rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr.
ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu