11 Tdo 1075/2024

11 Tdo 1075/2024-1295

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné obchodní společnosti SWISS MED CLINIC s.r.o., se sídlem Rybná 682/14, 110 00 Praha 1, IČO 28377222, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2024, č. j. 9 To 150/2024-1264, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 1 T 184/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2024, č. j. 9 To 150/2024-1264, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 4. 2024, č. j. 1 T 184/2022-1236, a to v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k obviněné SWISS MED CLINIC s.r.o., IČO 28377222.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Tachově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 1 T 184/2022-1236, rozhodl tak, že obviněného MUDr. Dana Romportla uznal vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a obviněného Ing. Vladimíra Březinu uznal vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Současně oběma obviněným soud prvního stupně uložil tresty a poškozené Finanční úřad pro hlavní město Prahu, IČO 72080043, Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321 a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČO 41197518, podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Týmž rozsudkem soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněnou obchodní společnost SWISS MED CLINIC s.r.o., IČO 28377222 (dále jen „obviněná“), obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. ZT 1/2022, pro skutek, v němž uvedený státní zástupce spatřoval přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za využití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem. Daný skutek přitom měl spočívat v tom, že:

obviněná, za kterou jednal: a) nejméně v období od ledna 2014 do listopadu 2017 spoluobviněný MUDr. Dan Romportl, jako ředitel, a jako osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., vědomě neodvedla České správě sociálního zabezpečení Praha 5, IČO: 00006963, se sídlem Křížová 1292, Praha 5 za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nejméně ve výši 23 503 Kč, nejméně za období od července 2017 do listopadu 2017 Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020, Praha 3 za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 146 924 Kč, nejméně za období od září 2017 do listopadu 2017 České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161, Ostrava za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 6 641 Kč, nejméně za období od července 2017 do listopadu 2017 Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 1, IČO: 72080043, se sídlem Štěpánská 619/28, 112 33 Praha 1 za zaměstnance daň ve výši 1 153 127 Kč, přestože zaměstnancům za předmětná období z hrubé mzdy skutečně byly sraženy příslušné částky pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zálohy na daň z příjmu, čímž způsobila škodu nejméně ve výši 1 330 195 Kč, když MUDr. Dan Romportl od počátku jednal v zájmu společnosti SWISS MED CLINIC s.r.o. s úmyslem jako zaměstnavatel nesplnit svoji zákonnou povinnost, a tím pro sebe získat značný finanční prospěch,

b) nejméně v období od února 2019 do září 2020 Vladimír Březina, jako jediný jednatel a jako osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., v zájmu výše uvedené společnosti SWISS MED CLINIC s.r.o. vědomě neodvedla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020, Praha 3 za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 140 487 Kč, nejméně za období od dubna 2018 do února 2020 Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 47114321, se sídlem Roškotova 1225, Praha 4 za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 48 776 Kč, nejméně za období od prosince 2019 do října 2020 Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404, Praha 9 za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 15 083 Kč, nejméně za období od prosince 2017 do října 2020 České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161, Ostrava za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 15 991 Kč, nejméně za období od prosince 2017 do února 2020 Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky,

IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 za zaměstnance zdravotní pojištění nejméně ve výši 133 435 Kč, za období od prosince 2017 do října 2020 Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 1, IČO: 72080043, se sídlem Štěpánská 619/28, 112 33 Praha 1 za zaměstnance daň ve výši 992 386,94 Kč, přestože zaměstnancům za předmětná období z hrubé mzdy skutečně srazila příslušné částky pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zálohy na daň z příjmu, tedy neplnila ve větším rozsahu svoji zákonnou povinnost, čímž způsobila škodu nejméně ve výši 1 346 158,94 Kč, když od počátku jednala s úmyslem pro sebe získat značný finanční prospěch.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v neprospěch obviněné co do zprošťujícího výroku, podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově (dále jen „státní zástupce“). V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) odvolání státního zástupce podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní nejvyšší státní zástupce dovolání. Činí tak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení připomíná nejvyšší státní zástupce stěžejní závěry odvolacího soudu. Tento sice vytkl soudu prvního stupně značnou povrchnost vyhodnocení provedených důkazů v případě obviněné, současně však nezpochybnil, že obviněná formálně naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Taktéž nerozporoval splnění veškerých podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné plynoucích z § 7 a § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 5 t. o. p. o. Společenskou škodlivost jednání obviněné ale vyhodnotil jako nikoli tak zásadní a výraznou, aby bylo nezbytné proti ní uplatňovat prostředky trestního práva s tím, že je třeba zohlednit okolnosti a souvislosti případu, konkrétně způsob a důvod páchání trestné činnosti, jakož i specifický charakter obviněné právnické osoby a druh její činnosti. Konečně přihlédl odvolací soud i k důsledkům, které mělo závadové jednání obviněné pro ni samotnou (srov. body 8. a násl. jeho usnesení).

6. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že s právním posouzením odvolacího soudu, podle něhož v dané trestní věci nepřichází v úvahu trestní odpovědnost obviněné z důvodu nízké společenské škodlivosti jejího činu, se neztotožňuje. Z tohoto důvodu nepovažuje za správné ani zamítnutí odvolání státního zástupce odvolacím soudem.

7. Podle nejvyššího státního zástupce není pochyb o tom, že spoluobvinění Romportl a Březina svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž podle něj nelze mít pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro to, aby jednání těchto odsouzených bylo ve smyslu § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 t. o. p. o. přičitatelné obviněné. Čin byl spáchán v jejím zájmu a v rámci její činnosti, přičemž jednal statutární orgán, resp. jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která byla oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat.

K vyloučení trestní odpovědnosti obviněné ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o. taktéž nedošlo, jelikož u ní nebylo důkazně podloženo ono vynaložení veškeré snahy, kterou bylo možné na právnické osobě spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu, přičemž k takovému činu jednáním některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. docházelo po poměrně dlouhou dobu a s následkem opatření značného prospěchu. Nešlo tak o ojedinělý exces, kterému obviněná nemohla zabránit.

8. Za stěžejní má nejvyšší státní zástupce posouzení, zda je v případě obviněné namístě uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který soudy neaplikovaly při naplnění totožných formálních znaků dané skutkové podstaty na jednání obviněných osob fyzických. Na základě provedeného právního rozboru reflektujícího aktuální rozhodovací praxi k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (jenž bude připomenut níže) shledává, že nelze přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, podle nichž při právním posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku existovaly natolik specifické okolnosti odlišující postavení obviněné od postavení spoluobviněných z řad osob fyzických, že byl opodstatněn důvod pro její zproštění obžaloby s odkazem na použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco v případě spoluobviněných Romportla a Březiny nikoli. Nadto nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje, že odvolací soud tento postup zdůvodňuje nejprve skutečnostmi, které nepochybně musely být součástí uvážení možnosti aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku i v případě odsouzených fyzických osob, jelikož se vztahovaly i na jejich jednání a týkaly se okolností, za nichž k tomuto jednání došlo. Přesto ani jeden ze soudů v jejich případě k použití daného ustanovení nepřistoupil. Jestliže pak odvolací soud pro obhajobu svého zamítavého výroku a za účelem potvrzení překvapivého přístupu soudu prvního stupně zdůraznil zvláštní povahu obviněné, především zaměření její podnikatelské činnosti, s tímto náhledem se neztotožňuje. Podle nejvyššího státního zástupce není totiž důvod vyčleňovat z dosahu hmotněprávních trestních předpisů vybrané kategorie osob jen proto, že mají ve svém portfoliu určitý předmět činnosti, byť by tento i byl ve veřejném zájmu, zvlášť pak pokud je taková činnost provozována za účelem dosažení zisku. Aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku podle nejvyššího státního zástupce nesvědčí již to, že subsidiární povaha trestního postihu úmyslného neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby je dána samotnou skutečností, že § 241 tr. zákoníku už ve své základní skutkové podstatě umožňuje trestní postih až tehdy, pokud tato zákonná povinnost není splněna ve větším rozsahu, jímž se rozumí neodvedení plateb ve výši nejméně 100 000 Kč.

9. Závěrem k právní argumentaci odvolacího soudu dodává, že s touto nelze souhlasit vzhledem k jeho až bagatelizujícímu přístupu k významu naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného přečinu v podobě získání značného prospěchu. Odvolací soud prokázaný rozsah neodvedení povinných plateb totiž podle nejvyššího státního zástupce hodnotil účelově s cílem obhájit využití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V rozporu s obvyklou rozhodovací praxí ale zdůraznil skutečnosti, které pravidelně vedou k potvrzení závěru o společenské škodlivosti jednání vykazujícího znaky daného trestného činu a obvykle i k vyhodnocení její zvýšené míry, neboť obecně jde o okolnosti přitěžující [srov. § 42 písm. m) tr. zákoníku].

10. V následující části dovolání nejvyšší státní zástupce podává podrobný rozbor skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkající se jednání přičitatelného obviněné podle § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 5 t. o. p. o., v němž obžaloba spatřovala naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a jejich hodnocení odvolacím soudem. Především poukazuje na výši škody, která měla být trestným činem způsobena, dále na skutečnost, že díky této mělo být jednání obviněné právně posouzeno jako kvalifikovaná skutková podstata daného přečinu podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku a na dobu, po kterou se obviněná trestné činnosti měla dopouštět. Již tyto skutečnosti podle něj aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku na trestní věc obviněné vylučují. Rovněž zdůrazňuje, že problematické vztahy ve vedení obviněné a její ekonomická situace akcentované odvolacím soudem nepředstavují skutečnosti, jimiž by bylo možno zdůvodnit aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (a nevedly ani k vyloučení trestní odpovědnosti spoluobviněných Romportla a Březiny, jichž se také dotýkaly). Nadto podle nejvyššího státního zástupce vztahové neshody nejsou ve vedení právnických osob ničím výjimečným a nemohou ospravedlnit setrvalé a dlouhodobé neplnění povinnosti odvádět za zaměstnance právnické osoby daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Ekonomické potíže subjektu povinného k odvodům plateb za zaměstnance jsou podle něj poměrně obvyklým jevem, který trestnou činnost kvalifikovanou podle § 241 tr. zákoníku doprovází. Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce ani skutečnost, že dlužné částky na povinných odvodech vzniklé v době před zahájením insolvenčního řízení již poté nemohly být obviněnou dodatečně hrazeny vzhledem k omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, není rozhodně důvodem pro závěr o nižší společenské škodlivosti činu. Naopak, insolvenční řízení a s ním spojená snaha věřitelů o uspokojení svých pohledávek je v případě tohoto druhu trestné činnosti běžným jevem.

11. Jedinou specifickou okolností, k níž odvolací soud přihlédl a s jejímž posouzením se nejvyšší státní zástupce alespoň částečně ztotožňuje, je činnost obviněné. S tím rozdílem, že ve vztahu ke spoluobviněným fyzickým osobám tyto skutečnosti opět nebyly reflektovány. Nejvyšší státní zástupce však odmítá, aby výhradně na podkladě specifického předmětu podnikatelské činnosti, byť by se tento kryl i s uspokojováním veřejných potřeb (rozhodně ovšem ne bezúplatným), např. v oblasti zdravotnictví, byly určité právnické osoby, zvlášť ty, které byly založeny za účelem dosažení zisku, programově vyloučeny z dosahu trestněprávní odpovědnosti. Nic takového se nepodává ani ze skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku.

12. Nejvyšší státní zástupce k tomuto předkládá podrobné posouzení předmětu činnosti obviněné a situace v oblasti poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních v regionu, v němž obviněná působí. Specifické oborové zaměření obviněné, druh a vedlejší cíl vyvíjené činnosti (hlavním účelem založení a fungování obviněné byl výkon podnikání) nemohou podle něj vést k závěru, že v jejím případě není namístě použití prostředků trestního práva, zvlášť pokud došlo k naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty úmyslného trestného činu, který byl spáchán přičitatelným jednáním osob vymezených v § 8 odst. 1 t. o. p. o., u nichž závěr o nedostatečné společenské škodlivosti jednání přijat nebyl a ani být nemohl. Celková společenská škodlivost případu podle nejvyššího státního zástupce tak nemůže být vyhodnocena jako natolik nízká, že by nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů základní skutkové podstaty předmětného trestného činu. Nejvyšší státní zástupce sice připouští, že v případě jednání, jenž je předmětem trestního řízení ve věci obviněné, lze uvažovat teoreticky o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, když možnost vymožení dlužných částek a případného postihu (uložením penále) právnické osoby jako zaměstnavatele povinného odvádět za zaměstnance povinné odvody je v daňovém či správním řízení průchodnější, než je tomu u případného postihu konkrétních fyzických osob. Exekuční daňové řízení nicméně plní především reparační funkci a jeho zákonné ukotvení nemůže vést k závěru, že není namístě použití prostředku trestního práva; vyvození trestní odpovědnosti na druhou stranu ani neznamená zánik povinnosti uhradit dlužné částky včetně penále. V nyní posuzovaném případě je podle nejvyššího státního zástupce nutno o efektivnosti a účinnosti mimotrestních prostředků ochrany veřejného zájmu vážně pochybovat, jestliže po tak dlouhé době od spáchání činu nebyly dlužné částky na povinných odvodech za zaměstnance uhrazeny. Zásadu subsidiarity trestní represe nadto nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost si za jejich použití vynutit splnění zákonem uložených povinností, již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012 a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

13. Dále nejvyšší státní zástupce poukazuje na fakt, že obecné soudy opřely nesprávně své závěry o údajné nepatrné společenské škodlivosti jednání obviněné o skutečnosti, k nimž měly přihlédnout až při stanovení druhu trestu a jeho výměry, jak ostatně vyplývá z § 14 odst. 1, odst. 3 t. o. p. o. Přitom například případné uložení trestu uveřejnění rozsudku podle § 23 t. o. p. o. by podle něj neohrozilo budoucí činnost obviněné a nebylo by ani na újmu práv poškozených.

14. Závěrem nejvyšší státní zástupce uvádí, že dovolání v neprospěch obviněné podává i proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít značný judikaturní význam pro výklad a aplikaci hmotněprávních trestních předpisů. Problematika možného odlišného posouzení společenské škodlivosti činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku u právnické osoby oproti pachatelům – fyzickým osobám, jejichž trestně postihnutelné jednání je této právnické osobě přičitatelné, a podmínky, za nichž k takovému rozdílnému právnímu posouzení může dojít, není totiž v rozhodovací praxi zcela uspokojivě vyřešena.

15. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu, zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo doručeno obviněné a její obhájkyni za účelem jejich případného vyjádření se. Do dne vydání tohoto usnesení jej však Nejvyšší soud neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání nejvyšší státního zástupce přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

18. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání státního zástupce podle § 256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantně, tj. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné

skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

22. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce odpovídá jemu uplatněnému dovolacímu důvodu a současně je i zcela důvodná.

23. Odvolací soud podle nejvyššího státního zástupce své rozhodnutí zatížil vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když dospěl k závěru, že sice jsou splněny všechny podmínky pro to, aby obviněné bylo přičítáno jednání spoluobviněných Romportla a Březiny naplňující znaky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, avšak zároveň je třeba na její případ aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S náhledem nejvyššího státního zástupce na to, že skutečnosti akcentované odvolacím soudem v bodech 12. a násl. jeho usnesení nelze brát v potaz při zvažování aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Stručně řečeno, přístup odvolacího soudu by totiž měl za následek nerovné postavení potenciálních pachatelů (jakéhokoliv) trestného činu před zákonem, založené na zohlednění skutečností ryze osobní povahy, které lze při rozhodování brát v potaz pouze v rovině trestních sankcí [nedovolává-li se jich daná skutková podstata trestného činu přímo a jejich existence či absence je předpokladem (ne)dovození trestní odpovědnosti pachatele za určitý trestný čin].

IV. 1 Obecná východiska

24. Ve vztahu k dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud předně připomíná znění relevantních ustanovení trestního zákoníku, jakož i judikaturní a doktrinální východiska týkající se jejich výkladu.

25. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.

26. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zní tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

27. Platná a účinná právní úprava je založena na formálním pojmu trestného činu (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 228.). Pro vznik trestní odpovědnosti proto ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních znaků trestného činu. Uvedené nicméně následně doplňuje pravidlo obsažené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku sloužící k eliminaci přepínání trestní represe v hraničních případech, kdy i přes naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu nelze dospět k závěru o tom, že daný skutek je natolik společensky škodlivý, aby vyvození trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených bylo akceptovatelné z hlediska pojetí trestního práva jako ultimum remedium, resp. ultima ratio.

28. Východiskem pro náležitou interpretaci a aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku je primárně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Z jeho závěrů je třeba akcentovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Uvedené se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. Z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak lze vyzdvihnout nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, především jeho body 47. až 55.

29. Z hlediska aplikační roviny zásady subsidiarity trestní represe proto při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, platí, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele (§ 12 odst. 2) [ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235.]. Úvaha o tom, že čin není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost (resp. správně že není třeba u tohoto trestného činu uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené), se přitom uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dospěje- li soud po odpovědném a objektivním posouzení všech relevantních skutečností k jednoznačnému závěru, že z hlediska jeho závažnosti nevznikají žádné pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v trestním zákoníkem předpokládaném rozsahu pro vyvození trestní odpovědnosti a že jednoznačně nejde o tzv. hraniční případ z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe (hodnocení kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku). To vyplývá z toho, že již vymezením dané skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby stanovil zákonodárce, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví, čili co se mu jeví jako společensky škodlivé (ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235.).

30. Dlužno dodat, že i přes odlišnou povahu právnických osob a odlišnou konstrukci jejich trestní odpovědnosti založené na přičitatelnosti protiprávního činu některé z taxativně vymezených fyzických osob ve smyslu § 8 odst. 1, odst. 2, odst. 4 a odst. 5 t. o. p. o. platí, že co do výkladu a aplikace pravidla obsaženého v § 12 odst. 2 tr. zákoníku není mezi osobami fyzickými a právnickými žádného rozdílu (s výjimkou naprosto ojedinělých situací, kdy by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu bylo vhodnější v tom smyslu, že by takovýto postih byl účinnější nežli postih prostředky trestního práva – k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1447/2017; srov. např. meze postihu soutěžitelů podle § 22a zákona o ochraně hospodářské soutěže).

VI. 2 Aplikace obecných východisek na trestní věc obviněné

31. Předtím, než Nejvyšší soud přistoupí k promítnutí shora uvedených teoretických a judikaturních obecných východisek na poměry trestní věci obviněné, připomíná následující nesporné závěry týkající se učiněných skutkových zjištění a jejich právního posouzení.

32. Jak soudy nižších stupňů, tak i nejvyšší státní zástupce se shodují v tom, že skutek, tak jak byl popsán v obžalobě, se stal. Rovněž panuje shoda na právním posouzení věci, totiž že spoluobvinění Romportl a Březina naplnili každý sám všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Každý z obviněných totiž ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel (ve smyslu tzv. jednání za jiného podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku) svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění a získal činem pro jiného značný prospěch. Nevyvstávají pochybnosti ani o tom, že sama obviněná splnila veškeré zákonné podmínky pro to, aby jí jednání těchto spoluobviněných bylo přičitatelné ve smyslu § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 5 t. o. p. o. Trestné činy spoluobviněných Romportla a Březiny nejsou uvedeny v negativním výčtu trestných činů, jichž se právnická osoba podle § 7 t. o. p. o. nemůže dopustit. Současně platí, že tyto byly spáchány v zájmu a v rámci činnosti obviněné, dílem jejím statutárním orgánem (obviněný Březina) a dílem jinou osobou ve vedoucím postavení, která byla oprávněna za obviněnou jednat (obviněný Romportl) ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. a jsou jí tak přičitatelné podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. K nevyvození trestní odpovědnosti obviněné na základě § 8 odst. 5 t. o. p. o. taktéž nedošlo, jelikož u ní nebylo shledáno vynaložení veškeré snahy, kterou na ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání trestných činů spoluobviněných.

33. Klíčovým je tedy posouzení, zda soudy nižších stupňů při aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku na trestní věc obviněné postupovaly v souladu s výše předestřenými judikaturními a doktrinálními východisky či nikoliv. Nejvyšší soud sdílí náhled nejvyššího státního zástupce, že soudy obou stupňů pochybily, neboť použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily takovými okolnostmi na straně obviněné, jež jsou zásadně relevantní toliko při stanovení druhu a výměry trestu, nikoliv však posouzení otázky viny. O to výrazněji toto pochybení soudů nižších stupňů rezonuje v případě, kdy ve vztahu ke spoluobviněným Romportlovi a Březinovi, jejichž trestná činnost měla představovat základ trestné činnosti obviněné, soud prvního stupně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku ani nezvažoval. Tento přístup soudů obou stupňů vedl k porušení jednoho ze zásadních postulátů trestní odpovědnosti, totiž rovnosti pachatelů před zákonem, jenž lze prolomit jedině v případech, kdy sám zákon mezi různými kategoriemi pachatelů přímo rozlišuje. Zvláštní postavení obviněné dané předmětem její činnosti však není skutečností, kterou by bylo možné při zvažování aplikace pravidla obsaženého v § 12 odst. 2 tr. zákoníku brát v potaz; to samé platí i o dalších poznatcích odvolacího soudu ohledně obviněné (viz níže).

34. In concreto odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. body 12 až 19 jeho usnesení) stran aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku na trestní věc obviněné zdůraznil následující [údajně natolik výrazně specifické] okolnosti na straně obviněné.

35. Stran prospěchu, který měla obviněná trestnou činností spoluobviněných, resp. svou údajnou trestnou činností získat, odvolací soud poukázal na to, že u obou časově oddělených skutků jeho výše pouze nepatrně překročila hranici 1 000 000 Kč, a to v období od ledna 2014 do září 2020, pročež celkový údajný prospěch obviněné nevyhodnotil jako zásadní a významný. Vyzdvihl dále snahu obviněné řešit nedoplatky na povinných odvodech postupným doplácením a sjednáváním splátkových kalendářů. Přitom připomněl také rozhodnutí odpovědných osob upřednostnit úhrady pohledávek pro chod obviněné z jejich pohledu podstatnějších.

36. Odvolací soud dále zdůraznil, že osud a postavení obviněné významně poznamenaly neshody v jejím vedení, konkrétně problémy v komunikaci mezi jejím ředitelem (spoluobviněným) Romportlem a jednatelem svědkem Lumírem Žilou, jakož i vliv jiných společností na chod obviněné, její materiální zázemí, finanční postavení a zajišťování servisu pro ni. Problémy mezi vrcholovými osobami v řízení obviněné mohly podle odvolacího soudu významně ovlivnit to, v jakém finančním stavu obviněná byla a jaké měla možnosti řešení.

37. Jako další relevantní skutečnost odvolací soud uvedl zahájení insolvenčního řízení s obviněnou dne 9. 5. 2019 s tím, že usnesení, jímž byl zjištěn její úpadek, bylo vydáno 5. 11. 2020. Obviněná tedy nemohla nakládat se svými prostředky na bankovním účtu, z nichž mohla dluhy vzniklé neplacením povinných odvodů hradit; po zjištění úpadku obviněné jsou postupně spláceny dluhy z povinných odvodů.

38. Velký důraz odvolací soud kladl na specifičnost zaměření obviněné, která je nestátním zdravotnickým zařízením, druh její činnosti a cíle. Obviněná totiž poskytuje následnou intenzivní péči pacientům ARO, JIP s těžkým plicním onemocněním, po operacích a nehodách, vyžadujícím neustálou podporu základních životních funkcí. Podle odvolacího soudu je v daném regionu jedním z mála takových zařízení a provozuje ambulantní i lůžkovou část s kapacitou 20 lůžek v oblasti chirurgie, urologie a ORL. Případné ukončení provozu zařízení obviněné např. kvůli finančním problémům by nebylo možné pro nedostatek odpovídajícího zařízení, kam by pacienti mohli být umístěni. Podle odvolacího soudu by přitom poskytování zdravotnických služeb nebylo možno nahradit či přesunout, aniž by se to zásadně nedotklo kvality života obyvatel regionu. Potřeba dalšího fungování obviněné i přes finanční problémy s cílem udržet chod a provoz zdravotnického zařízení podle odvolacího soudu významně oslabovala intenzitu škodlivosti jejího jednání.

39. Konečně odvolací soud uvedl, že zájem společnosti na ochraně veřejných rozpočtů a (zájem) na tom, aby tyto rozpočty, z nichž jsou hrazeny základní služby, nebyly kráceny, v trestní věci obviněné narazil na zájem společnosti na zachování dostupnosti zdravotnické péče v regionu. V tomto úhlu pohledu se podle odvolacího soudu jednání obviněné skutečně jevilo jako méně závažné ve svém projevu, průběhu i důsledku pro společnost. Uzavřel proto, že vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem míra společenské škodlivosti jednání obviněné nedosahovala míry potřebné k uplatnění trestněprávní odpovědnosti a její použití je nadbytečné. Projednání věci, úpravy ve vedení obviněné a důsledky úpadku tento soud považuje za dostačující k tomu, aby obviněná napříště jednala v souladu se zákony.

40. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tyto skutečnosti jednotlivě, ale ani v souhrnu nenasvědčují, že by údajná trestná činnost obviněné nedosahovala potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestnosti u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

41. Předně je třeba říci, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněná neodvedla oprávněným příjemcům sražené zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 2 676 353,94 Kč. Zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio se u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku projevují již tím, že naplnění dané skutkové podstaty je dáno až nesplněním zákonné povinnosti zaměstnavatele či plátce odvést za zaměstnance uvedené povinné platby ve větším rozsahu, čímž se rozumí neodvedení plateb ve výši nejméně 100 000 Kč (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 5 Tdo 20/2013). U obviněné však mělo jít o neodvedení částky v celkové výši 2 676 353,94 Kč, představující současně prospěch z její údajné trestné činnosti odpovídající znaku značného prospěchu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku, jímž se podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí prospěch ve výši nejméně 1 000 000 Kč. Netřeba dodávat, že tuto hranici měla obviněná více než dvojnásobně překročit.

42. Dále je nutno zdůraznit, že projednávané trestné činnosti se měla obviněná dopouštět v období od ledna 2014 do září 2020, tj. s dílčí přetržkou více než pět let. Mělo tedy jít o dlouhodobou trestnou činnost, na níž participovali nejprve obviněný Romportl a posléze obviněný Březina, přičemž nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v každém z těchto dvou období došlo k překročení hranice značného prospěchu z trestné činnosti daných osob, přičitatelné obviněné.

43. Již tyto skutečnosti samy o sobě postačují pro závěr o nemožnosti aplikace pravidla plynoucího z § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť indikují vyšší společenskou škodlivost trestné činnosti, jíž se měla obviněná dopustit (naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, rozsah prospěchu získaného trestnou činností, délka páchání trestné činnosti, skutečnost, že i přes změnu ve vedení obviněné k trestné činnosti nadále docházelo). Jak přitom vyplyne z dalších bodů odůvodnění tohoto usnesení, nebyly na straně obviněné dány žádné jiné skutečnosti, pro něž by bylo možné připustit výjimečné uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

44. Další skutková zjištění stran obviněné, která odvolací soud při svých právních úvahách vzal v potaz, pak nemají na posouzení otázky společenské škodlivosti její údajné trestné činnosti v rovině úvah o možné aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku prakticky žádný vliv, neboť tuto zásadně ani nesnižují, ale ani nezvyšují.

45. Jde o odvolacím soudem zdůrazněné problémy ve vedení obviněné týkající se sporů mezi spoluobviněným Romportlem (ředitelem obviněné) a svědkem Žilou (jednatelem obviněné) a dále o personální propojení obviněné s dalšími právnickými osobami skrze osobu svědka Žily, jenž měl údajně zajistit financování chodu obviněné prostřednictvím vysokého bankovního úvěru, o němž jiné osoby ve vedení obviněné neměly mít povědomí. Tyto problémy na straně obviněné nejsou předně nijak výjimečné, pokud jde o vnitřní chod právnických osob, resp. obchodních korporací. Zároveň, jak správně poznamenává nejvyšší státní zástupce, tyto vnitřní neshody nemohou omluvit setrvalé a dlouhodobé neplnění povinností obviněné jakožto zaměstnavatele odvádět za zaměstnance jednotlivé jim sražené zálohy na tzv. povinné odvody (blíže k jednotlivým druhům plateb viz skutkovou větu zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně uvedenou výše). Jak nejvyšší státní zástupce správně uvádí, byl to spoluobviněný Romportl, jenž byl nejen ředitelem obviněné, ale i jejím jediným společníkem s oprávněním jednatele jmenovat i odvolávat, k čemuž přistoupil až po uplynutí poměrně značné doby od okamžiku, kdy začala narůstat výše dluhu na povinných odvodech a další dluhy obviněné. Obviněnou sice neshody mezi osobami v jejím vedení poznamenaly a mohly se odrazit i na její finanční situaci, ovšem sama nepříznivá finanční situace je naprosto běžným průvodním jevem trestné činnosti podle § 241 tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost jednání pachatele je v tomto případě dána tím, že zálohy sražené zaměstnancům z jejich příjmu ze závislé činnosti, popř. z jiného titulu, které jsou určeny k uhrazení stanovené povinné platby, pachatel užije k jinému účelu, resp. tyto neužije ke stanovenému účelu, tj. k jejich odvodu jakožto již sražené zálohy na danou povinnou platbu (dlužno dodat, že o tom, že dané zálohy byly sraženy, a obviněná tak měla finanční prostředky na úhradu povinných plateb, není pochyb). Nesplnění této povinnosti z důvodů neshod ve vedení společnosti přitom společenskou škodlivost takového jednání zásadně nijak nesnižuje, ale ani nezvyšuje.

46. Je třeba zdůraznit, že k neplnění povinností ze strany obviněné ve smyslu § 241 tr. zákoníku mělo podle skutkových zjištění soudu prvního stupně docházet již od ledna 2014 a s dílčí přestávkou se tak dělo až do září 2020, kdežto neshody ve vedení obviněné se měly týkat jen části rozhodného období (konkrétně let 2016 až 2017, kdy započaly finanční problémy obviněné a následně došlo dne 20. 12. 2017 k odvolání svědka Žily z pozice jednatele).

47. Ani skutečnosti, že od 9. 5. 2019 bylo s obviněnou zahájeno insolvenční řízení, načež byl dne 5. 11. 2020 zjištěn její úpadek, nijak nebrání vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, resp. nijak nesnižuje společenskou škodlivost údajného jednání obviněné. Jak opět správně uvádí nejvyšší státní zástupce, jde o zcela běžný důsledek nepříznivé hospodářské situace, který však nastal až po několika letech neplnění zákonných povinností obviněné hradit povinné platby. Dlužno dodat, že placení povinných plateb srážených formou záloh z příjmu ze závislé činnosti, popř. z jiného titulu, nepředstavuje porušení omezení nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet ve smyslu § 111 insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 29 ICdo 123/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 97/2018, uveřejněný pod č. 26/2021 Sb. rozh. civ.). Až do přechodu tohoto oprávnění na insolvenčního správce tak obviněné právní úprava nijak nebránila v plnění povinností, jejichž porušení je předpokladem vzniku trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 241 tr. zákoníku.

48. Konečně jde-li o specifické postavení obviněné jako osoby oprávněné poskytovat zdravotní péči v nestátním zdravotnickém zařízení, platí, že ani tato skutečnost není relevantní co do posouzení společenské škodlivosti jednání obviněné z hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku (může mít však velký význam zejména v rovině úvah o případné trestní sankci).

49. Předmět činnosti právnické osoby sám o sobě nijak nevylučuje její možnou trestní odpovědnost. Ani zákonná právní úprava totiž z tohoto důvodu nijak nerozlišuje při vymezení okruhu potenciálně trestně odpovědných právnických osob (k vyloučení trestní odpovědnosti některých právnických osob srov. jejich okruh stanovený § 6 t. o. p. o.). Jak správně podotýká nejvyšší státní zástupce, trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku je trestným činem hospodářským, který postihuje takové jednání pachatele, který jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Jde o trestní odpovědnost za opomenutí (§ 112 tr. zákoníku) takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle příslušných právních předpisů, z nichž vyplývá jeho povinnost k odvádění určitých plateb za jiné osoby (poplatníky). Tento trestný čin může spáchat jen konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Tou je skutečnost, že se jedná o zaměstnavatele nebo plátce (fyzickou i právnickou osobu) vymezeného okruhu povinných plateb. Tím je výčet požadavků vymezujících možného pachatele tohoto trestného činu uzavřen, přičemž zákon nestanoví opak v tom směru, že by snad určité kategorie možných pachatelů byly z okruhu pachatelů daného trestného činu vyloučeny s ohledem na jejich předmět činnosti, popř. (u právnických osob) zájem [soukromý či veřejný], v němž byla tato ve smyslu § 144 o. z. ustavena.

50. Současně je však třeba dodat, že tyto skutečnosti mohou mít význam při rozhodování soudu o jiném způsobu řešení trestní věci obviněné (ve smyslu užití např. některého z tzv. odklonů), eventuálně při stanovení druhu a výměry trestu (přičemž § 14 odst. 1 t. o. p. o. velmi návodně ukládá soudům při stanovení druhu a výměry trestní sankce brát v potaz právě předmět činnosti právnické osoby a jeho význam a § 14 odst. 3 t. o. p. o. ukládá při jejich stanovení přihlédnout i k důsledkům, které může mít uložení trestní sankce právnické osobě na třetí osoby, včetně jejích věřitelů).

51. Nejvyšší soud tak konstatuje, že shora uvedené skutečnosti, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že není namístě vyvodit trestní odpovědnost obviněné a důsledky s ní spojené ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jednotlivě ani v souhrnu nesvědčí o tom, že jednání, jež bylo obviněné obžalobou kladeno za vinu, nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestnosti přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Lze jen dodat, že existence jiného druhu řízení, v němž se lze domáhat vymožení dlužné částky z titulu neuhrazených povinných plateb, popř. možnost vyvození jiné nežli trestní odpovědnosti v souvislosti s neplacením povinných plateb zaměstnavatelem či plátcem (nevytváří-li překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem) není na překážku vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podle § 241 tr. zákoníku. Platí totiž, že trestní postih v případě souběhu více druhů právní odpovědnosti nepřipadá do úvahy jedině tehdy, jestliže uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu je dosaženo všech funkcí vyvození odpovědnosti, reparační a prevenční, a represivní funkce v daném případě není nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

52. V trestní věci obviněné Nejvyšší soud zjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce shledal důvodnou. To proto, neboť soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně právně posoudily otázku možné aplikace pravidla obsaženého v § 12 odst. 2 tr. zákoníku na případ obviněné, když skutečnosti, které odvolací soud zdůraznil v bodech 12 až 19 svého usnesení, nelze brát v potaz při posouzení společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. v rovině viny (v podrobnostech viz body 39 až 51 tohoto usnesení).

53. Z tohoto důvodu podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil ve výroku tohoto usnesení označené usnesení odvolacího soudu, jakož i tamtéž uvedený rozsudek soudu prvního stupně, u něhož tak učinil v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k obviněné. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. řádu pak zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu následně přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

54. Úkolem soudu prvního stupně, jemuž se věc obviněné vrací k dalšímu řízení, bude znovu jednat a rozhodnout o podané obžalobě, a to při respektování všech shora uvedených doktrinálních a judikaturních závěrů stran výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a možnostech jeho aplikace na poměry projednávané trestní věci. Jestliže na straně obviněné nezjistí žádné zvláštní okolnosti či skutečnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání, kladeného jí obžalobou za vinu, a to do takové míry, že by neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, pak (při splnění dalších zákonných podmínek) zhodnotí, zda je namístě využít některý z tzv. odklonů, popř. vyvodí její trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a skutečnosti blíže rozvedené v tomto usnesení vezme v potaz při stanovení druhu a výměry případné trestní sankce.

55. Nejvyšší soud toliko připomíná, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

56. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. 3. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu