ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ing. Lee Loudy, Ph. D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00,
jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného
JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603
00, proti žalovanému Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky,
se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, PSČ 130 00, identifikační číslo
osoby 47114304, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 32 ICm 2341/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy
pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06,
identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 16. května 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60
(KSOS 25 INS 10525/2016), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2018, č. j. 32 ICm
2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016), se mění takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm
2341/2017-37, se potvrzuje.
2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14.300 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na soudním poplatku z
dovolání do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14.000 Kč, na účet
Krajského soudu v Ostravě.
[1] Rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017-37, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph. D., jako insolvenční
správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a.
s.)] domáhal určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 z
bankovních účtů dlužníka na účet žalovaného [Zdravotní pojišťovny ministerstva
vnitra České republiky (dále též jen zdravotní pojišťovna“)] v částkách 56.058
Kč, 18.017 Kč, 13.425 Kč, 15.304 Kč, 45.651 Kč a 48.189 Kč, je vůči věřitelům
dlužníka neúčinné, a zároveň i zaplacení těchto částek (celkem 196.644 Kč) do
majetkové podstaty dlužníka (body I. až VI. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII.
výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 239 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i
z ustanovení § 4, § 5 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997
Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, a z ustanovení § 2 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o
pojistném na veřejné zdravotní pojištění – dospěl po provedeném dokazování k
závěru, že částky vyplacené žalovanému představují pojistné hrazené
jednotlivými zaměstnanci ve výši 4,5 % vyměřovacího základu, které dlužník
(jako zaměstnavatel) strhl ze mzdy zaměstnanců. Šlo o peněžní prostředky
dlužníkových zaměstnanců, nikoli o dlužníkův dluh vůči žalovanému (zdravotní
pojišťovně), kterého proto dlužník těmito platbami nemohl zvýhodnit na úkor
jiných svých věřitelů.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2018,
č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak,
že žalobě zcela vyhověl (první až šestý výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na
náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem prvního stupně částku 20.007 Kč
(sedmý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (osmý
výrok).
[4] Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního
zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že povinnost
zaměstnavatele odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění jako jeho
plátce, je i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, uložena
přímo zaměstnavateli; jde tak o pohledávku zdravotní pojišťovny za
zaměstnavatelem (dlužníkem). Předmětná právní jednání (plnění peněžitých
povinností dle veřejnoprávního předpisu) učinil dlužník poté, co nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s
ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní
jednání, když v poměrech dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v
ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena ve vztahu k pohledávkám veřejného zdravotního pojištění dle
zákona č. 48/1997 Sb. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[6] V mezích uplatněného dovolacího důvodu především vytýká dovolatel
odvolacímu soudu nesprávné posouzení charakteru poskytnutých plnění, jež
dlužník hradil za své zaměstnance, kteří jsou plátci pojistného a o jejichž
prostředky šlo. Dovozuje dále, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu, že
pro povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění neplatí výjimka
dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (že nešlo o „splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy“). Namítá rovněž, že odvolací soud
pominul, že úpadek dlužníka je řešen reorganizací, jejímž imanentním znakem je
snaha zachovat činnost dlužníka tak, aby z nadále provozovaného podniku a jeho
výnosů mohly být postupně uspokojovány pohledávky věřitelů. Mezi tyto činnosti
(uvádí dovolatel) je nutné zařadit i povinnosti dlužníka jako zaměstnavatele,
neboť bez zaměstnanců by nemohl vykonávat svůj předmět činnosti. S touto
povinností pak souvisí i odvod pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Kdyby
dlužník tuto povinnost neplnil, vystavoval by se trestnímu stíhání, protože
příslušné částky z hrubých mezd svých zaměstnanců strhl.
[7] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí
za správné. Dovozuje, že peněžní prostředky určené na mzdy (z nichž se strhává
i pojistné) jsou až do připsání na účet zaměstnance majetkem zaměstnavatele. Za
věcně správný považuje i závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 111
odst. 2 insolvenčního zákona nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními
právními předpisy“ a že nejsou dány ani další výjimky určené ustanovením § 111
odst. 2 insolvenčního zákona.
[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[9] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. [10] Posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku)
coby nároku vzešlého z neúčinného právního jednání dlužníka nepřekáží, že
žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního
jednání, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového právního
jednání ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29
ICdo 84/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020,
pod číslem 29 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V poměrech dané věci
pak nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy,
přičemž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevylučuje [bez
zřetele k tomu, že s výjimkou peněžitého plnění ve výši 56.058 Kč ostatní
peněžitá plnění (18.017 Kč, 13.425 Kč, 15.304 Kč, 45.651 Kč a 48.189 Kč)
jednotlivě nepřevyšují částku 50.000 Kč] ani limit nastavený v § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Podle označeného ustanovení je (totiž) rozhodná výše (tedy
souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých peněžitých
„nároků“ (jednotlivých plateb coby jednotlivých právních jednání dlužníka). Jinak řečeno, je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce jak
požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními převody),
jimiž dlužník uhradil žalovanému svůj dluh, tak (současně) požadavek na vydání
(zaplacení) takto uhrazených částek do majetkové podstaty dlužníka, není
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jen tehdy, nepřevyšuje-
li 50.000 Kč souhrn těchto částek (plateb); okolnost, že jednotlivé platby coby
jednotlivá právní jednání dlužníka nepřevyšují 50.000 Kč, tu význam nemá. Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo
71/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29
ICdo 122/2018. Dovolání v dané věci je tudíž přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je napadené
rozhodnutí v rozporu s později přijatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále
označenou). [11] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [12] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [13] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[14] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
Nakládání s majetkovou podstatou
§ 111
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se
od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění
povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v
rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné
vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle
odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§
168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se
uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty
možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními
stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou
vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem
vyžádal souhlas insolvenčního soudu. § 235
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon
označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům
(dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. V tomto znění, pro věc rozhodném, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona již k datu „poskytnutí“ peněžitých plnění dlužníkem na účet žalovaného
(19. května 2016) a do současné doby nedoznala změn. [15] Výkladem těchto ustanovení, jakož i ustanovení § 4, § 5 písm. a/, § 8
odst. 1 písm. a/, odst. 2 a § 9 zákona č. 48/1997 Sb., ustanovení § 2 odst. 1,
§ 3 odst. 1 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb. (v témže znění, jež od 19. května 2016
též nedoznalo změn) a ustanovení § 3, § 109 odst. 1, § 142 odst. 1, § 147 odst. 1 písm. b/, § 351 a § 352 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění
účinném od 1. května 2016, jež později nedoznalo změn), se Nejvyšší soud
zabýval v typově shodném incidenčním sporu téhož insolvenčního dlužníka (ve
vztahu k jiné zdravotní pojišťovně) v rozsudku ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 97/2018. Se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud
ztotožňuje i v poměrech dané věci, v podrobnostech na ně odkazuje, a pro tuto
věc na jejich základě činí následující závěry:
[16] Platba pojistného na veřejné zdravotní pojištění není [stejně jako platba
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn.
29 ICdo
156/2017, uveřejněný pod číslem 61/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)] právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených
zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. [17] Jestliže dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností v souladu
s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s ustanovením § 111 insolvenčního
zákona, pak nepáchá trestný čin podle ustanovení § 241 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno,
postupuje-li dlužník podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, neporušuje
tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny
skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze
uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (možnou)
trestností takového jednání. Srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod číslem 30/2001 (trestní
části) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna
2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července
2016, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna
2019, sp. zn. 8 Tdo 1284/2018. [18] Povinnost k úhradě pojistného na zdravotní pojištění za jeho zaměstnance,
včetně té části pojistného, kterou jsou povinni hradit zaměstnanci, dlužníku
vznikla k 1. květnu 2016 (srov. závěry formulované Nejvyšším správním soudem v
rozsudku ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 3 Ads 63/2006, uveřejněném pod číslem
1241/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a v rozsudku ze dne 8. července 2009, sp. zn. 3 Ads 34/2009). Stalo se tak tedy před 3. květnem 2016,
kdy bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a kdy rovněž nastaly
(zveřejněním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení) účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení. [19] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že osobou, po které
může příslušná zdravotní pojišťovna vymáhat dlužné pojistné na zdravotní
pojištění (§ 5 zákona č. 592/1992 Sb.), je zaměstnavatel zaměstnance a nikoli
(přímo) zaměstnanec. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 2 Ads 303/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší správní soud
přihlásil např. též v rozsudku ze dne 26. ledna 2017, sp. zn. 5 Ads 88/2015. [20] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že při výpočtu náhrady
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (a také dalších nároků na mzdu,
na plat, náhrady mzdy a platu a jiných plnění, z nichž se podle zvláštních
předpisů „odvádí“ daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na
sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na
veřejné zdravotní pojištění) se v době od 1. ledna 1993 vychází (nestanoví-li
zákon jinak) z tzv. průměrného hrubého výdělku zaměstnance. Výši takového
„mzdového“ nároku stanoví soud ve svém rozhodnutí v této „hrubé“ výši.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo
436/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo
1775/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, sp. zn. 29 Cdo
2970/2013. [21] Vznikly-li zaměstnancům dlužníka za měsíc duben 2016 „mzdové“ nároky (§
109 odst. 1 zák. práce) a byly-li též zúčtovány (§ 3 odst. 1 zákona č. 592/1992
Sb.), o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu, stalo se takto realizované
plnění dlužníka majetkem jeho zaměstnanců. To platí též o částkách
představujících pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito
zaměstnanci (§ 5 písm. a/ a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., ve spojení s § 2
odst. 1 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb.); skutečnost, že v rozsahu těchto částek
dlužník odvedl pojistné (přímo) příslušné zdravotní pojišťovně (dovolateli)
[srov. povinnost plynoucí pro dlužníka z ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé
zákona č. 592/1992 Sb.], na závěru, že šlo (pro účely výkladu ustanovení § 111
insolvenčního zákona) o plnění z majetku, který náležel zaměstnancům dlužníka,
nic nemění. [22] Jinými slovy, zúčtoval-li insolvenční dlužník svým zaměstnancům příjmy ze
závislé činnosti (§ 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.) a odvedl-li (přímo)
příslušné zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci
byli tito zaměstnanci, nešlo o plnění z majetku náležejícího do majetkové
podstaty dlužníka. Řečené podporuje též závěr obsažený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 5 Tdo 534/2017, podle něhož
zaměstnanec, za kterého nebyly odvedeny platby pojistného na zdravotní
pojištění (ačkoli byly zaměstnavatelem sraženy), není poškozeným v trestním
řízení; tím je příslušná zdravotní pojišťovna. [23] Lze tedy shrnout, že dovolání sice není důvodné co do dovolatelem
prosazovaného výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona ani co do jím
předestíraného pojetí trestněprávních souvislostí jednání dlužníka, je však
opodstatněné (a právní posouzení věci odvolacím soudem není správné) proto, že
k (označeným) peněžitým plněním nebyl použit majetek náležející do majetkové
podstaty, nýbrž majetek zaměstnanců dlužníka. [24] Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (§
243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), včetně věcně správného výroku o nákladech
řízení (jenž je v souladu s tím, že procesně úspěšný žalovaný se tohoto práva
výslovně vzdal).
[25] Současně Nejvyšší soud (nově) rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení,
a to (v intencích § 224 odst. 1 a § 142 odst. o. s. ř.) v souladu s tím, že
procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300
Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za písemné
podání (vyjádření) ze dne 12. dubna 2018, učiněné v odvolacím řízení k výzvě
odvolacího soudu. [26] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení;
ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za dovolání ze dne 7. srpna 2018 a ze soudního
poplatku za dovolání ve výši 14.000 Kč, k jehož úhradě je žalovaný (dovolatel)
povinen podle bodu III. výroku tohoto rozsudku (jak dále odůvodněno). Celkem
tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 14.300 Kč. [27] Insolvenční soud při předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
dovolání žalovaného vycházel z toho, že předmětné řízení je (jako celek)
osvobozeno od placení soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 sb., o soudních poplatcích, (ve znění účinném do 30. září 2018, pro
věc rozhodném). Incidenční řízení o odpůrčí žalobě (§ 159 odst. 1 písm. d/
insolvenčního zákona ve spojení s § 2 písm. d/ insolvenčního zákona) však není
řízením ve věcech „pojistného na veřejné zdravotní pojištění“ ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích jen proto, že
neúčinnost právních jednání dlužníka měla být vyslovena ohledně plateb
poskytnutých na úhradu takového pojistného a že do majetkové podstaty měla být
podle odpůrčí žaloby vydána (zaplacena) částka odpovídající těmto platbám. Srov. k tomu též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2017, sen. zn. 104 VSPH 108/2017, uveřejněné pod číslem 113/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Jelikož dovolatele v této věci se netýkají ani jiná
ustanovení zákona o soudních poplatcích, jež přiznávají osvobození od poplatku
za určitá řízení (§ 11 odst. 1) nebo určitým osobám (§ 11 odst. 2), je v
souladu s položkou 23 odst. 1 písm. d/ Sazebníku poplatků (přílohy k zákonu o
soudních poplatcích) povinen zaplatit soudní poplatek za dovolání ve výši
14.000 Kč. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dříve, uložil dovolací soud
povinnost k úhradě soudního poplatku z dovolání dovolateli (žalovanému) v
souladu s ustanovením § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (na účet
insolvenčního soudu) v souvislosti s dovolacím rozhodnutím ve věci samé. P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).