4 Tdo 814/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o
dovolání obviněného Ing. R. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 7/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 156/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 2 T
156/2013, byl obviněný Ing. R. G. uznán vinným ze spáchání přečinu neodvedení
daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241
odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„v období od 1. 1. 2010 do 31. 7. 2012 na H. ulici ve Ž. n. S. jako jednatel
společnosti GASLINES, s. r. o. a následně od 4. 10. 2011 jako jednatel právního
nástupce této společnosti SPG – LINE, s. r. o., Horní 1679/22, Žďár nad Sázavou
1, 591 01, IČ: 26906953 (dále jen SPG – LINE, s. r. o.)
přestože věděl, že je jeho zákonnou povinností za zaměstnance srazit a odvést
povinné odvody státu, při podnikatelské činnosti v souvislosti se zaměstnáváním
zaměstnanců nezajistil plnění zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu
měsíčně zaúčtovaných mezd svých zaměstnanců po vypočtení celkové částky
odváděné zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na
sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
na všeobecné zdravotní pojištění, které platí zaměstnanec a odvádí je za něj
zaměstnavatel, ze sražených prostředků v rozporu s
- § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
- § 8 a § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,
- § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve
znění pozdějších předpisů,
v níže uvedených měsících řádně neodvedl:
- Finančnímu úřadu pro kraj Vysočina, Územnímu pracovišti ve Žďáru nad Sázavou
daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období
od dubna 2010 do července 2012 v celkové výši 805.841 Kč,
- Okresní správě sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou pojistné na
sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od
ledna 2010 do června 2012 v celkové výši 686.490 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Žďár nad Sázavou
pojistné na zdravotní pojištění za období od ledna 2010 do července 2012 v
celkové výši 314.195 Kč,
- Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky pojistné na zdravotní pojištění
za období od července 2011 do července 2012 v celkové výši 15.802 Kč,
- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky pojistné na
zdravotní pojištění za období od ledna 2010 do března 2011 v celkové výši
11.807 Kč,
- České průmyslové zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění za
období od ledna 2010 do července 2012 v celkové výši 8.489 Kč,
tedy ze sražených částek z hrubých mezd zaměstnanců pro shora uvedené subjekty
neodvedl povinné platby v celkové výši 1.919.624 Kč, když tyto finanční
prostředky použil v rámci podnikání společnosti GASLINES, s. r. o. a následně
jejího právního nástupce společnost SPG-LINE, s. r. o., a to za situace, když
měla společnost SPG - LINE, s. r. o., v uvedeném období ke dni výplaty mezd na
pokladně finanční prostředky přesahující skutečnou výši hrubých mezd
zaměstnanců, čímž pro společnost GASLINES, s. r. o. a následně jejího právního
nástupce společnost SPG - LINE, s. r. o., získal značný prospěch.“
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 1, odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinného do 31. 12.
2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č.
j. 13 T 110/2010-683, ze dne 10. 4. 2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v
Brně, č. j. 8 To 259/2013-723, ze dne 17. 9. 2013 byl obviněný Ing. R. G.
odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2, § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena
představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u
jiných obchodních společností a družstev na 4 roky.
Podle § 43 odst. 2 tr. ř. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 13 T 110/2010-683, ze dne 10. 4. 2013, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 259/2013-723, ze dne 17. 9. 2013,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu právnické osoby
SPG – LINE, s. r. o. – v likvidaci, se sídlem Horní 1679/22, Žďár nad Sázavou
1, 591 01, IČ: 269 06 953.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 11. 2015, sp.
zn. 2 T 156/2013, podal obviněný Ing. R. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 7/2016, tak, že ho podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To
7/2016, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že
se Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou opomenul vypořádat s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 4 Afs 2010/2014, ze dne 24. 11. 2015, který
konstatoval, že uložení daňového penále spadá pod pojem „trestní obvinění“ ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že
řízení týkající se daňového penále má trestní povahu. Pro správné skutkové
zjištění je nutno prokázat existenci či neexistenci daňového penále uloženého
za nesplnění zákonných plateb, které by neumožňovalo uložení trestu tak, jak
byl okresním soudem uložen. Obviněný si je jist, že k uložení penále došlo,
čímž okresní soud pochybil v řízení, když se o tento aspekt případu nezajímal,
a porušil tak zásadu „ne bis in idem“, která zakazuje dvojí trestání za tentýž
skutek. Bylo-li tedy penále ve smyslu daňového řádu uloženo, byl tak uložen
trest, a proto nelze uložit trest v rámci trestního řízení. Okresní soud dále
při svém rozhodování pominul provedené důkazy, a to zejména znalecký posudek
soudní znalkyně Mgr. Jarmily Leinové, která opakovaně uvedla, že nebyly úmyslně
nehrazeny zákonné odvody vůči VZP, OSSZ a Finančnímu úřadu, ale z důvodu
nedostatečných finančních prostředků byly prováděny pouze částečné platby a
zápočty ze závazků zákonných odvodů minulých období. Tím nebyla naplněna
subjektivní stránka přečinu. Okresním soudem nebylo zjištěno, zda neplnil
daňovou povinnost úmyslně, zda měl faktickou možnost plnit a odvádět daně,
pojistné na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby. Obviněný neměl
dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohl plnit a odvádět daně, pojistné
na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Tento nedostatek byl
zapříčiněn špatnou platební morálkou jeho klientů, neziskovostí zakázek a
celkovými negativními okolnostmi ve stavebnictví. Platby a zápočty tak prováděl
částečně, a to ze závazků zákonných odvodů minulých období. Nesouhlasí tak se
závěrem soudů obou stupňů, ze kterého nevyplývá, že by byla naplněná
subjektivní stránka přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení
a podobné povinné platby. Uzavírá své dovolání tím, že v řízení nebylo
rozhodováno v souladu s rozhodovací praxí vyšších soudů, že nebylo přihlédnuto
k mezinárodním smlouvám a že byl nedostatečně zjištěn skutkový děj, když
nedošlo ke zjištění, zda byla či nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 7/2016, aby zrušil i rozsudek
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 2 T 156/2013
a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat
nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení
důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dovolatel namítá, že byla porušena zásada
„ne bis in idem“. V této souvislosti cituje ustanovení práva Evropské unie i
českého práva (mj. ust. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.), ve kterých je tato
zásada zakotvena. Tyto námitky lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen
s dosti značnou dávkou tolerance. Nehledě na skutečnost, že je dovolatel zčásti
formuluje jako námitky skutkové (neprovedení dokazování o uložení penále), je
nutno uvést, že takovéto námitky obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř.. Ten při tom dovolatel neuplatnil. Naprosto
bezpředmětné jsou však tyto námitky i z věcného hlediska. Je třeba uvést, že s
touto námitkou se již vypořádal odvolací soud (str. 4 jeho rozhodnutí).
Dovolatel však argumentaci odvolacího soudu zřejmě nevzal na vědomí. Pokud
dovolatel opakovaně hovoří o „daňovém penále“, pak si patrně neuvědomuje
charakter plateb, za jejichž neodvedení mu byl trest uložen. Velkou část
neodvedených plateb totiž představovalo zdravotní pojištění a pojistné na
sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Penále za
neodvedení nebo opožděné odvedení plateb podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o
pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
a § 18 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je
při tom konstruováno podstatně odlišně nežli sankce podle § 37b odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a § 251 odst. 1 zákona č. 280/2009
Sb., daňového řádu, když toto penále za neodvedení plateb má v podstatě
charakter úroku z prodlení. Ostatně ani daňové penále podle § 37b odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb. a § 251 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., kterého se týká
dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4
Afs 2010/2014, vůbec nedopadalo na jednání spočívající v neodvedení částek daně
z příjmu fyzických osob stržených zaměstnavatelem zaměstnancům. Aplikace zákazu
„ne bis in idem“ by proto v předmětné věci nepřicházela v úvahu ani v případě,
že by hypoteticky bylo odhlédnuto od zásadní skutečnosti spočívající v tom, že
trestní a správní řízení bylo vedeno proti různým subjektům.
Rovněž námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu lze pod
deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze s jistou dávkou tolerance, když
dovolatel opakovaně uvádí, že soud pominul provedené důkazy, resp. že
nedostatečně zjistil skutkový děj, tj. formuluje svoje námitky jako námitky
primárně skutkové. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6
rozsudku) přiléhavě uvedl, že obviněný „… Ing. R. G. dlouhodobě znal
nepříznivou situaci své společnosti bez známek a perspektivy na zlepšení, a už
vůbec ne na výrazné zlepšení, které by umožnilo dodatečnou úhradu škody, a
přesto za této úpadkové situace pokračoval stále ve své činnosti a uhrazoval
jen provozní a mzdové náklady za cenu neplnění odvodní povinnosti…“ Dovolací
námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tak zjevně nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. R. G.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že svým jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení
a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2012, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka daného
přečinu.
Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241
odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům
z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody aniž by je dále
odvedl. Z toho vyplývá i to, že zaměstnavatel musí mít k dispozici dostatek
prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použije na
jiné účely nebo je ponechá na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov.
rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že
nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek
v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky
uspokojit poměrně a rovnoměrně, přičemž je toto hledisko vyváženo názorem, že
pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen
přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou
povinnost odvádět platby uvedené v § 241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit.
Případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen
plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných
povinností sražené částky odvádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz
228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího
soudu 8 Tdo 316/2012 aj.).
V řízení o trestném činu podle § 241 tr. zákoníku je tedy třeba zjišťovat, zda
zaměstnavatel měl potřebné finanční prostředky, tj. zda finanční prostředky z
mezd svých zaměstnanců skutečně (nikoli pouze účetně) srazil a v rozporu se
zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je na jiné účely. Ze
skutkových zjištění nalézacího soudu, že „společnost SPG ? LINE, s. r. o.,
měla v uvedeném období ke dni výplaty mezd na pokladně finanční prostředky
přesahující skutečnou výši hrubých mezd zaměstnanců“ jednoznačně nevyplývá, že
společnost měla dostatek finančních prostředků na odvedení povinných plateb v
plné výši, a že tak mohla učinit bez toho, aniž by znevýhodnila jiné své
věřitele. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího
soudu, zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky-účetní evidence znalkyně
Mgr. Leinové, přitom vyplývá, že společnost dostatek finančních prostředků na
řádné odvody povinných plateb neměla, v pokladně byly značně vysoké zůstatky v
řádech několika set tisíc Kč, ale byly to prostředky na celkový chod
společnosti, tedy nejen na odvodní povinnost (podle znalkyně dokonce byla
společnost již od r. 2009 předlužená a měla podat návrh na zahájení
insolvenčního řízení). Pokud podnikatel zjistí, že není schopen zajistit
pokrytí nákladů provozu podniku, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, je
povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát
svým povinnostem odvádět za zaměstnance povinné platby v § 241 tr. zákoníku
uvedené. Pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen
přizpůsobit hospodaření společnosti tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost
tyto platby za zaměstnance odvádět, musí podnikání ukončit. Z hlediska
posuzování subjektivní stránky jednání obviněného je možno konstatovat, že
případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen
plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných
povinností sražené částky odvádět.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že v předmětné trestní věci obviněný povinné
platby řádně neodváděl po dobu od 1. 1. 2010 do 31. 7. 2012, tj. po dobu více
než dva a půl roku, přičemž podle závěrů znaleckého posudku Mgr. Leinové byla
ekonomická situace společnosti špatná již od roku 2009. Z učiněných skutkových
zjištění a ostatně ani z argumentace obviněného nevyplývají žádné okolnosti, na
jejichž podkladě by mohl obviněný důvodně spoléhat na to, že ekonomická situace
společnosti se změní tak, že bude schopna uhradit dlužné platby a do budoucna
je řádně odvádět. Obviněný tak dlouhodobě udržoval ekonomickou činnost
společností GASLINES, s. r. o. a SPG – LINE, s. r. o.,
za cenu toho, že tyto společnosti neodváděly platby chráněné ustanovením § 241
tr. zákoníku. Skutková zjištění ve věci učiněná tak odpovídají všem zákonným
znakům skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012, a to včetně znaků subjektivních.
Obviněný dále namítá porušení zásady „ne bis in idem“, která zakazuje dvojí
trestání za stejný skutek. Především je třeba uvést, že předpokladem pro
uplatnění zákazu „ne bis in idem“, je okolnost, aby se sankce, které by měly
být uloženy v různých řízeních, týkaly téhož subjektu. V předmětné trestní věci
by se sankce uložené ve správním řízení, tedy daňové penále (§ 37b zák. č.
337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pokud by byly uloženy (uložení
penále nevyplývá ze zpráv Finančního úřadu pro kraj Vysočina, územní pracoviště
ve Žďáru nad Sázavou) mohly týkat výlučně daňových subjektů, tedy právnických
osob GASLINES, s. r. o. a následně od 4. 10. 2011 společnosti SPG – LINE, s. r.
o. Tato okolnost bez dalšího vylučuje, aby mohlo být uvažováno o aplikaci
zákazu „ne bis in idem“ ve vztahu k obviněnému Ing. G. jako fyzické osobě.
Právnická osoba SPG – LINE, s. r. o. přitom odvolání ani dovolání v této
trestní věci nepodala a odsuzující rozsudek v části týkající se této
společnosti nabyl právní moci před soudem prvního stupně. V této souvislosti
lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo
749/2014.
Je možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že
obviněný Ing. R. G. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení
a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2012, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností
objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá
všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů
vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného Ing. R. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu