8 Tdo 316/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012
dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného D. L.,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To
267/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 46/2008, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10.
2011, sp. zn. 6 To 267/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.
5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008,
byl obviněný D. L. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr.
zákoník) a odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na
šest měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. L. odvolání. Z jeho
podnětu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To
267/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu
rozhodnuto tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby
státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 12. září
2007, sp. zn. 2 ZT 140/2007, pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel
společnosti WONDERLAND, s. r. o., se sídlem P., P., a plátce daně za zdaňovací
období od 1. 4. 2005 do 30. 9. 2006 neuhradil za své zaměstnance
- daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši
491.370,- Kč, a to ke škodě státu zastoupeného Finančním úřadem pro P., Š., P.,
- pojistné na zdravotní pojištění zaměstnanců ve výši 156.295,- Kč ke škodě VZP
ČR, Krajská pobočka hl. m. P., N., P.,
- pojistné na sociální pojištění zaměstnanců ve výši 356.487,- Kč ke škodě
České správy sociálního zabezpečení PSSZ se sídlem P., T.,
neboť skutek není trestným činem.
Je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 1 byl při svém rozhodování již vázán
právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp.
zn. 8 Tdo 687/2008. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 6 To
3/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 9 T
74/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 9 T 74/2007, byl obviněný uznán vinným
trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.)
a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Odvolání obviněného
proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 1.
2008, sp. zn. 6 To 3/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Dlužno také dodat, že v řízení po přikázání věci byl Obvodním soudem pro Prahu
1 dne 22. 10. 2008 pod sp. zn. 9 T 46/2008 vyhlášen další odsuzující rozsudek,
jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který však byl k odvolání
obviněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 6 To
497/2008, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To
267/2011, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal nejvyšší státní
zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Odkázal v něm na
důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Závěry odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil zprošťující výrok napadeného rozsudku,
dovolatel shrnul tak, že odvolací soud neshledal naplněnou subjektivní stránku
předmětného trestného činu, když skutečnosti rozhodné z hlediska existence
znaků objektivních, tj. že předmětné částky byly z mezd zaměstnanců reálně,
nikoli pouze účetně, strženy a že nebyly oprávněným subjektům odvedeny,
odvolací soud nijak nezpochybnil. S tímto názorem však dovolatel nesouhlasil,
protože k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, který
dozajista je trestným činem úmyslným, postačuje i tzv. úmysl eventuální, ve
kterém jedná pachatel, který ví, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, je s
tím srozuměn. V tomto případě škodlivý následek může být pro pachatele dokonce
nepříjemný, důležité je zjištění, že pachatel zásadně nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by zaručovala, že škodlivý následek (resp. účinek)
nenastane.
Nejvyšší státní zástupce připomněl, že k závěru o existenci úmyslného zavinění
na straně pachatele trestného činu podle § 241 tr. zákoníku vskutku nestačí
sama o sobě skutečnost, že plátce potřebné finanční prostředky měl k dispozici,
tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd
skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale
použil je k jiným účelům. Na druhé straně ale akcentoval, že nelze presumovat
automatickou beztrestnost pachatele – zaměstnavatele, resp. plátce plateb
uvedených v § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže nepříznivou ekonomickou
situaci obchodní společnosti řeší tak, že peníze získané jejich sražením z
hrubých mezd zaměstnanců vloží zpět do podnikání, a snaží se tak zachovat
ekonomický chod společnosti. V takovém případě nebude subjektivní stránka
přečinu podle § 241 tr. zákoníku naplněna pouze tehdy, jestliže pachatel může
reálně předpokládat, že se ekonomická situace podnikatelského subjektu v
přiměřeném časovém horizontu zlepší a že po odstranění hospodářských potíží
svým zákonným povinnostem dostojí, tj. že povinné platby dodatečně odvede v
jiném termínu. V konkrétních skutkových okolnostech naplnění subjektivního
znaku skutkové podstaty bude nutno dovozovat též z doby, po kterou nebyla
zákonná povinnost sražené částky odvádět plněna, jakož i z případných dalších
aktivit obviněného a z nich vyplývajících zákonných povinností. Pokud totiž
podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých
zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit
hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za
zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit, a nemůže obstát
jeho tvrzení, že „naběhlé platby“ na konci měsíce musel použít k úhradě
nejpodstatnějších nákladů potřebných k zachování provozu.
K tomu nejvyšší státní zástupce podotkl, že ze strany obviněného nešlo o nějaké
krátkodobé neodvádění povinných plateb, kterým by měly být „překlenuty“
přechodné ekonomické problémy společnosti Wonderland, s. r. o., neboť k
neodvádění povinných plateb a k financování jejího chodu z prostředků sražených
z hrubých mezd zaměstnanců docházelo od 1. 4. 2005 do 30. 9. 2006, tj. po dobu
osmnácti měsíců. Špatná finanční situace společnosti nenastala neočekávaně,
tedy v důsledku provozní havárie, nepředvídatelné platební nekázně některého z
obchodních partnerů apod. Ze závěrů znaleckého posudku znalce Mgr. V. L., MBA,
vyplývá, že společnost měla finanční potíže od samého počátku zahájení
činnosti, její ztrátovost se prohlubovala a již ke dni 31. 12. 2005 byla
předlužena. Poznamenal, že obchodní společnost nehradila ani jiné platby
životně důležité pro udržení jejího chodu, když od léta 2005 byla v prodlení s
úhradou za pronájem prostor sloužících k podnikání a od konce roku 2005 tyto
platby nehradila vůbec.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy tedy vyplývá, že společnost Wonderland,
s. r. o., trvale a prakticky po celou dobu své ekonomické existence nebyla
schopna řádně odvádět platby uvedené v § 241 odst. 1 tr. zákoníku a současně
hradit další závazky plynoucí z její podnikatelské činnosti. Současně nebyla
zjištěna existence žádných konkrétních okolností, na jejichž podkladě by
obviněný mohl - třeba nepřiměřeně (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku) - předpokládat,
že ekonomická situace společnosti se zlepší natolik výrazně, aby byla schopna
platby plynule odvádět. Za této situace byl obviněný povinen podnikání
společnosti ukončit nebo alespoň jeho rozsah výrazně omezit, např. snížit počet
zaměstnanců. Pokud tak obviněný neučinil a snažil se po dobu osmnácti měsíců
udržet společnost v chodu tím, že do jejího podnikání vkládal prostředky
sražené z mezd zaměstnanců a určené na platby uvedené v § 241 tr. zákoníku, pak
musel být minimálně srozuměn s tím, že tyto platby nebudou odvedeny vůbec, a že
tak nastane následek předpokládaný ustanovením § 241 tr. zákoníku, resp. § 147
tr. zák. Ke schopnosti obviněného reálně zvážit perspektivy podnikání
společnosti Wonderland, s. r. o., dodal, že obviněný nebyl v podnikání
nezkušeným začátečníkem, neboť podnikal již od roku 2001, mj. ve společnosti DL
servis, spol. s r. o., která měla zaměstnance a byla za ně povinna odvádět
platby uvedené v § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Proto lze podle dovolatele
uzavřít, že souzený skutek vykazoval všechny znaky přečinu podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku nejen po objektivní, ale i subjektivní stránce.
Pro případ, že by přes výše uvedenou argumentaci pro aplikaci § 241 odst. 1 tr.
zákoníku nebyly shledány podmínky, dovolatel předkládal ke zvážení, zda není na
místě právní kvalifikace skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle
§ 256a tr. zák., resp. přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku,
jak naznačil též Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 6. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 687/2008. V souvislosti s možností takového právního posouzení
skutku nejvyšší státní zástupce přisvědčil sice Městskému soudu v Praze v tom
smyslu, že použití této právní kvalifikace by si vyžádalo rozsáhlé doplnění
dokazování, nesouhlasil však, že by mohlo dojít k porušení zásady totožnosti
skutku, neboť by zůstala zachována přinejmenším částečná totožnost jednání
(přednostní uspokojování jiných věřitelů nežli příjemců plateb uvedených v §
241 odst. 1 tr. zákoníku) i následku (poškození příjemců povinných plateb).
Na závěr dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém
rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To
267/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému
soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S
projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřil též obviněný. Uvedl, že
je nesporné, že společnost Wonderland, s. r. o., byla v inkriminované době v
úpadkové situaci, charakterizované tím, že výnosy nepokrývaly náklady, závazky
převyšovaly aktiva, a z tohoto důvodu nebyla společnost schopná hradit všechny
své závazky, ale jen některé, k čemuž také reálně docházelo. Protože z
předchozí judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pokud dlužník v popsané
ekonomické situaci hradí jen některé závazky a jiné nikoli, ač by je měl hradit
analogicky podle režimu tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání poměrně, a
to i pokud jsou mezi neuspokojenými věřiteli subjekty daňové správy či
zdravotního a sociálního pojištění, nelze neplnění povinností vůči nim
kvalifikovat jako výše uvedený trestný čin či přečin, ale mohlo by se případně
jednat o jiný trestný čin, resp. přečin, přičemž v úvahu přichází přečin podle
§ 223 tr. zákoníku. Proto se obviněný podrobněji nevyjádřil k nejrozsáhlejší
části dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť podle jeho mínění míří na
přečin, o který v dané důkazní situaci vzhledem k výše řečenému nemůže jít.
Co se týká případného přečinu podle § 223 tr. zákoníku, obviněný se odvolal na
dřívější judikaturní závěry, které popírají možnost dovodit naplnění jeho
subjektivní stránky, pokud při nedostatku financí na úhradu všech závazků jsou
primárně hrazeny mzdy a provozní náklady za účelem udržení ekonomického života
podnikatelského subjektu s logicky navazujícím záměrem budoucí úhrady i
aktuálně nehrazených dluhů. Výsledky dokazování podle něj sotva mohou
nasvědčovat závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 223 tr.
zákoníku; třebaže státní zástupce nahlíží na jeho přístup jako na lehkovážný či
naivní, nelze vyvozovat, že by počítal s ekonomickým neúspěchem a tudíž
nemožností v budoucnu stíhané závazky uhradit. Své vyjádření uzavřel tím, že
skutek, pro nějž byl zproštěn obžaloby, nemůže být přečinem podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku. Současně ale skutkové okolnosti obsažené ve skutkové větě
usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě nenaplňují všechny zákonem
požadované znaky skutkové podstaty přečinu dle § 223 tr. zákoníku, a proto ani
tato kvalifikace nepřipadá v úvahu. Z uvedených důvodů navrhl dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k uvedeným
důvodům dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání byla významná
otázka, zda odvolací soud postupoval správně, zprostil-li obviněného obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř. pro výše popsaný skutek z toho důvodu, že v
žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Rozhodnutí o zproštění obžaloby odvolací soud odůvodnil v podstatě tím, že na
základě doplněného dokazování bylo soudem zjištěno, že za zmiňované období
skončilo hospodaření společnosti významným propadem, přičemž ze znaleckého
posudku z oboru ekonomiky, odvětví ekonomika – účetní evidence, znalce Mgr. V.
L., MBA, jehož vyslechl i ve veřejném zasedání, rekapituloval, že hospodaření
označené společnosti vykazovalo k poslednímu dni prosince roku 2005 minusový
výsledek, jelikož stav závazků činil 18.186.746,- Kč, z nichž bylo uhrazeno
6.269.035,- Kč a k poslednímu dni měsíce září 2006 stav závazků představovala
částka 62.528.641,- Kč, z nichž bylo uhrazeno 7.743.858,- Kč. I když alespoň na
částečné hrazení povinných plateb zpočátku obchodní společnost finanční
prostředky měla, znamenalo by to ovšem, že by nesmělo být hrazeno nic jiného,
zejména základní provozní náklady, a při platbách pohledávek ze strany
finančního úřadu, Všeobecné zdravotní pojišťovny či České správy sociálního
zabezpečení by obchodní společnost byla okamžitě v minusu, a to bez ohledu na
dotace, které ve formě půjček společnosti Wonderland, s. r. o., poskytovali
obviněný a svědkyně E. T. Z toho vyplývá, že obviněný jako jednatel společnosti
stál před rozhodnutím buď zaplatit předepsané částky a tím vlastně ukončit
podnikatelskou činnost, nebo tyto částky nezaplatit a pokusit se udržet
obchodní společnost při životě. Na plnění všech závazků Wonderland, s. r. o., v
žádném případě prostředky neměla. Jestliže se obviněný pokusil, byť toliko po
několik měsíců, udržet chod obchodní společnosti a vytvořit si předpoklady pro
úhradu nesplacených odvodů tím, že neodvedené prostředky vracel zpět do
podnikání a později je již nemohl vrátit, jak tvrdí a nebylo to obžalobou
vyvráceno, pak odvolací soud dospěl k závěru, že jeho jednání nenaplňuje
skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu, resp. přečinu podle § 241 odst.
1 tr. zákoníku. Úvaha v dosavadním průběhu trestního řízení naznačovaná, že by
jednání obžalovaného mohlo být případně posouzeno jako přečin zvýhodnění
věřitele podle § 223 tr. zákoníku, není též podle odvolacího soudu
akceptovatelná, protože v dosavadním průběhu trestního řízení nebylo
zjišťováno, jaké veškeré závazky společnost Wonderland, s. r. o., v rozhodném
období měla a do jaké míry a v jaké výši byli jednotliví věřitelé poškozeni
tím, že obviněný hradil toliko některé závazky společnosti a jiné pomíjel.
Odvolací soud navíc zpochybnil, zda by v případě použití této právní
kvalifikace byla zachována totožnost skutku (v usnesení ze dne 3. 3. 2009, sp.
zn. 6 To 497/2008, třebaže v něm mimo jiné zmiňuje potřebu „zabývat se otázkou,
zda jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., však takovou pochybnost
nenaznačil).
Městský soud v Praze ve svých úvahách, vedoucích ke zrušení předchozího
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, vyšel tedy z toho, že hospodaření
obchodní společnosti Wonderland, s. r. o., za zmiňované období 18 měsíců její
činnosti skončilo zásadním propadem v řádu desítek miliónů Kč. Připouští sice,
že povinné platby mohly být částečně hrazeny, znamenalo by to ovšem, že by
nesmělo být hrazeno nic jiného, zejména základní provozní náklady, a obchodní
společnost by se po zaplacení povinných odvodů ocitla ihned v minusovém
hospodaření. Podle odvolacího soudu stál obviněný jako jednatel společnosti
před rozhodnutím „buď zaplatit předepsané částky a tím vlastně ukončit
podnikatelskou činnost, nebo tyto částky nezaplatit a pokusit se udržet firmu
při životě“ (strana 3 rozsudku). Jednání obviněného, který fakticky sražené,
ale neodvedené prostředky investoval zpět do podnikání, odvolací soud považoval
za dostatečný argument pro závěr, že jednání obviněného nenaplňuje znaky
skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., pro nějž byla původně podána
obžaloba, respektive přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, a to z
důvodu absence subjektivní stránky trestného činu.
Jádrem sporu v dané věci je tedy právní otázka, zda jednáním obviněného tak,
jak bylo zjištěno v procesu dokazování, byla či nebyla naplněna skutková
podstata přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné
povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, případně nějakého jiného trestného
činu. V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že soud prvního stupně
správně naznal, že posouzení trestnosti činu jako tohoto přečinu a tedy podle
trestního zákona pozdějšího, nikoliv účinného v době spáchání činu, je z
hlediska řešení otázky časové působnosti trestních zákonů pro obviněného
příznivější.
Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné
platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku [od 1. 12. 2011, tj. od účinnosti
novely provedené zákonem č. 330/2011 Sb., podle § 241 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku] se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo
plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
nebo pojistné na zdravotní pojištění. Pokud jde o zákonný znak „větší rozsah“,
nejde sice přímo použít výkladové pravidlo uvedené v § 138 tr. zákoníku, ale
vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nenajdou uplatnění, je třeba
tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč, přičemž částky za
jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění
uvedené zákonné povinnosti.
Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je
povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z
funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil
při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést
podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů).
Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen zaměstnavatel
nebo plátce, který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka výše uvedenou
zákonnou povinnost. Pokud je zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba,
uplatní se ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku a trestně odpovědnou je
fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby; může to být statutární
orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale i jiná fyzická osoba (k tomu
viz rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.).
Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby
zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky
na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici
dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům
použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně
(srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). V opačném případě, pokud by
zaměstnavatel měl k dispozici jen částku peněz postačující na vyplacení čistých
mezd zaměstnancům, avšak po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení
odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění,
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, trestného činu podle § 147 trestního zákona, resp. podle § 241
tr. zákoníku by se dopustit nemohl.
Na druhou stranu však platí, a to je třeba podtrhnout i s ohledem na použitou
argumentaci obhajoby, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k
odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen),
měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, jinak se za splnění
dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. (nyní zvýhodnění věřitele podle §
223 tr. zákoníku), jak se podává např. z rozhodnutí pod č. 30/2001 Sb. rozh.
tr. Znovu Nejvyšší soud připomíná, že konstantní judikatura také vyvažuje v
předchozím odstavci uvedené liberalizační hledisko názorem, že pokud pachatel
(podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření
společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby
uvedené v § 241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002
aj.).
V daném případě vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že částky určené na
jmenované povinné odvody byly zaměstnancům skutečně strhávány, nicméně
příslušné částky nebyly odvedeny, nýbrž opětovně vráceny na financování
provozní činnosti společnosti, a to po dobu osmnácti měsíců, přičemž k řádnému
(úplnému) splnění odvodové povinnosti nedošlo ani v jediném měsíčním termínu.
Zároveň však bylo také zjištěno, že kromě prvního měsíce provozování
podnikatelské činnosti obchodní společnosti Wonderland, s. r. o., neměla tato
dostatek prostředků, aby mohla všechny své závazky hradit, přičemž v případě,
že by odvedla všechny povinné platby, prakticky okamžitě by se dostala do
takové platební neschopnosti, která by jí neumožnila dále financovat ani
základní provozní činnost. Dovolatel správně upozornil, že špatná finanční
situace obchodní společnosti nenastala neočekávaně, společnost trvale a
prakticky od počátku své existence nebyla schopna řádně odvádět platby uvedené
v § 241 tr. zákoníku a současně hradit další závazky plynoucí z podnikatelské
činnosti.
Lze připustit, že počátky podnikání v pronajatých prostorách byly spojeny s
obtížemi, jež obviněný nemohl předpokládat ať už proto, že poněkud přecenil
reálnost svého podnikatelského záměru, či že se situace v pronajímaných
prostorech nevyvíjela podle jeho očekávání, a proto je možné se zřetelem na
zásadu in dubio pro reo a též s ohledem na vlastní ekonomickou zaangažovanost v
obchodní společnosti pro počáteční období akceptovat obhajobu obviněného, že
neodvedl-li povinné platby sražené z mezd zaměstnanců, stalo se tak výlučně
proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady společnosti, a
vytvořil si tak předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti. Takové úvahy
opodstatňují úsudek o absenci subjektivní stránky přečinu neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku. Oproti tomu však v žádném případě nelze přijmout tvrzení
obhajoby, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, že obviněný odkládal
zaplacení povinných plateb po celou dobu osmnácti měsíců s perspektivou
vytvoření si „předpokladů pro úhradu nesplacených odvodů“ (viz str. 4
napadeného rozsudku), když nejpozději od přelomu roku 2005 a 2006 bylo zcela
zjevné, že společnost se dostává do naprosto ekonomicky neřešitelné situace
(viz znalecký posudek znalce Mgr. V. L., MBA, na č. l. 432 - 434). Je sice
pravda, že v této době již obchodní společnost nedisponovala dostatečným
množstvím prostředků na plné uhrazení pohledávek na povinné odvody, nicméně
jestliže i za této situace některé závazky (především čisté mzdy a provozní
náklady, ale v pozdějším období i poskytnuté půjčky od společníků) hrazeny
byly, musel obviněný předpokládat, že úhrada alespoň části ostatních pohledávek
bude tímto jeho jednáním zcela vyloučena. Znovu je tedy nutno obrátit pozornost
k možnostem právního posouzení skutku obviněného jako přečinu zvýhodnění
věřitele podle § 223 tr. zákoníku, jehož pachatelem může být jen dlužník, který
je v úpadku.
Objektivní stránka přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku
(dosud zjištěné konkrétní skutečnosti svědčí ve prospěch závěru, že posouzení
trestnosti činu z hledisek uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku
podle trestního zákoníku, tj. zákona pozdějšího, by bylo i v tomto případě
příznivější) spočívá v tom, že pachatel jako dlužník, který je v úpadku, zmaří,
byť jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného svého
věřitele na úkor ostatních. Zvýhodnění některého z věřitelů spočívá v tom, že
se tomuto dostane od dlužníka, který je v úpadku, nadměrného plnění vzhledem k
zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to ke škodě ostatních věřitelů
téhož dlužníka. Zvýhodněný věřitel sice dostává jen to, co by mu jinak po právu
patřilo (nebýt úpadku dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit
všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní
věřitele. Ustanovení § 223 tr. zákoníku předpokládá mnohost věřitelů, čímž se
rozumí situace, kdy má pachatel jako dlužník, který je v úpadku, současně
nesplněné závazky vůči nejméně dvěma osobám v postavení věřitelů.
Základní skutková podstata přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr.
zákoníku podmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody nikoli malé na cizím
majetku. Škodou nikoli malou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda
dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Současně je třeba uvést, že škodou ve
smyslu tohoto zákonného znaku je třeba rozumět částku, která představuje rozdíl
mezi výší částky, jíž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a
částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném vypořádání v konkursu,
protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé
poškozeni (k tomu rozhodnutí č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).
Z hlediska zavinění se i u přečinu podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje
úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem
vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně
zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom, že jeho jednání může
mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov.
rozhodnutí č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na existenci úmyslu lze usuzovat jen ze
všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojil
jednoho z více svých věřitelů. O srozumění pachatele může svědčit jeho
konkrétní jednání, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své
neschopnosti hradit je apod.
Poněkud komplikovanější je posouzení úmyslu obviněného za situace, je-li
motivem neuspokojení některého z věřitelů snaha o získání dalšího kapitálu a
vytvoření si tak podmínek pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Tak
např. bylo v minulosti judikováno Nejvyšším soudem, že pokud by podnikatel
uhradil dlužnou částku za dodávku elektrické energie v plné výši, ale jen
proto, aby nebyla přerušena dodávka elektrické energie, a aby tak udržel v
provozu výrobní halu, a tím i možnost produkce výrobků, z jejichž následného
prodeje důvodně očekává zisk k úhradě ostatních dluhů, nemohl by být v takovém
jednání spatřován trestný čin zvýhodnění věřitele (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit 22, T 861.). Samotné přednostní plné uspokojení
pohledávky jen jednoho z více věřitelů dlužníkem, který je v úpadku, tedy ještě
skutečně nemusí znamenat, že se tak stalo s úmyslem zmařit uspokojení
pohledávek ostatních věřitelů. Na druhé straně však není pravda, jak se snaží
postulovat obhajoba, že by nemohla být za takových okolností naplněna
subjektivní stránka uvedeného přečinu, neboť platí zásada, že předpoklad o
přednostním uspokojení pohledávky některého z více věřitelů jako způsob
zlepšení ekonomické situace dlužníka v úpadku musí být důvodný, nestačí jen
pachatelovo obecné, ničím nepodložené a nereálné očekávání a spoléhání se na
náhodu (srov. Šamal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář II. díl. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2022, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
1555/2005, 5 Tdo 383/2010 aj.).
Z výše uvedeného je patrné, že posuzování naplnění subjektivní stránky přečinu
zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se v daném případě odvíjí od
důvodnosti a reálnosti očekávání zlepšení ekonomické situace společnosti a
realizace přiměřených opatření vzhledem k vývoji aktuální situace.
Ze shromážděných důkazů je zcela zjevné, že v posuzovaném případě byla výše
jmenovaná obchodní společnost v ekonomicky velmi špatné situaci po celou dobu
osmnácti měsíců její činnosti, a to již prakticky od samého počátku, přičemž
nepoměr mezi náklady a výnosy byl natolik markantní, že minimálně od přelomu
roku 2005 a 2006 neexistoval prakticky žádný reálně představitelný způsob
pozitivního vyřešení jejího deficitu (srov. vyjádření znalce Mgr. V. L., MBA,
č. l. 459). Za pozornost v této souvislosti však stojí zejména to, že obviněný
na danou situaci nijak přiměřeně nereagoval, své podnikání ani jeho rozsah
nikterak nezredukoval a kupř. zaměstnancům, jejichž počet ani nijak významně
nesnížil, vyplácel plné mzdy, ačkoliv naplněnost komplexu byla do konce roku
2005 maximálně cca 300 osob z 2.100, tedy do 15 % plné kapacity (viz vlastní
vyjádření obviněného na č. l. 346b), v důsledku čehož i vytíženost provozu
musela být podstatně nižší, než bylo plánováno. K přiměřené reakci však
obviněného nevedl ani tento nepříznivý vývoj situace a k ukončení podnikání jej
donutilo až jednání třetích osob, totiž jeho vykázání z pronajatých prostor
majitelem budov.
Vycházeje z těchto zjištěných okolností se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s
námitkou obhajoby, že obviněný nehradil povinné platby, neboť očekával
pozitivní obrat v hospodaření společnosti, a proto prostředky investoval zpět
do podnikání. Stěží lze označit počínání obviněného za smysluplné a racionálně
podložené, pakliže si nevytvořil základní podmínky pro pozitivní obrat v
podnikání ani tím, že by v roce 2006 řádně platil společnosti L. V. za pronájem
nebytových prostor.
Je evidentní, že obviněný hradil některé závazky zcela, zatímco jiné nehradil
vůbec, a to i v době, kdy ekonomická situace společnosti již byla zcela
beznadějná a dosud shromážděné důkazy svědčí ve prospěch závěru, že obchodní
společnost byla v úpadku (ve formě předlužení, jak byl charakterizován podle
tehdy platného § 1 odst. 3 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů). Při posuzování souvislostí daného případu stojí
rovněž za pozornost, že v průběhu jara 2006 úvěry dříve poskytnuté společníky
obchodní společnosti (údajně za účelem překonání dočasných finančních obtíží)
začali tito vybírat zpět (za období od 31. 12. 2005 do 31. 5. 2006 to bylo
minimálně 237.942,- Kč), ačkoliv situace společnosti byla ještě tristnější než
v době, kdy jí půjčky poskytovali.
Nejvyšší soud nemohl souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že v uvedeném
případě nepřipadá v úvahu právní kvalifikace skutku podle § 256a tr. zákona,
resp. podle § 223 tr. zákoníku, což bylo odůvodňováno jednak tím, že v průběhu
dosavadního řízení nebylo zjišťováno, jaké veškeré závazky společnost
Wonderland, s. r. o., v rozhodném období měla a do jaké míry a v jaké výši byli
jednotliví věřitelé poškozeni tím, že obviněný hradil toliko některé závazky
společnosti a jiné pomíjel, a za druhé tím, že „navíc vyvstává otázka
totožnosti skutku“.
K tomu je třeba uvést, že ani obtížnost či rozsáhlost doplnění stávajících
zjištění o otázky naznačené odvolacím soudem nemůže vést k rezignaci na řádné
objasnění a právní posouzení věci. Odvolací soud ale správně upozornil, že
okruh otázek, na něž je třeba soustředit pozornost z hlediska uvažované právní
kvalifikace skutku jako přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku,
je poněkud širší než jsou ty, jimž byla dosud věnována pozornost. Jak již bylo
uvedeno, především je třeba opatřit důkazy k prokázání existence úpadku
obchodní společnosti, a to coby reálného ekonomického stavu dlužníka, nikoliv
jen stavu účetního. Protože trestní zákoník blíže nedefinuje stav úpadku, bude
třeba vycházet z toho, jak takový stav charakterizuje zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinný v inkriminované
době, a v tomto ohledu se nabízí k využití již vypracovaný znalecký posudek z
oboru ekonomiky, odvětví ekonomika - účetní evidence Mgr. V. L., MBA. Na
podkladě řádného zjištění okruhu věřitelů a stavu uspokojení závazků vůči
zvýhodněným věřitelům bude třeba vypořádat se i s otázkou výše škody v souladu
s hledisky, jež byla už naznačena (viz rozhodnutí č. 6/2005-III. Sb. rozh.
tr.). V této souvislosti není od věci připomenout, že pokud obviněný (dlužník)
přednostně uhradil pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, je třeba
úhradu těchto pohledávek hodnotit z toho hlediska, zda se jednalo o majetek,
který by byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, resp. těch
věřitelů, jejichž uspokojení tím mělo být alespoň částečně zmařeno (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1624/2011). V
neposlední řadě je třeba zaměřit pozornost též na prokázání úmyslného zavinění
obviněného a konečně i na otázku, zda v konkrétním případě jsou splněny
předpoklady pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávních
důsledků s ní spojených (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Protože lze důvodně předpokládat, že náležité objasnění těchto otázek vyžaduje
náročné doplnění dokazování soustředěné k prokázání zákonných znaků, jež byly
dosud mimo pozornost orgánů činných v trestním řízní, dovolací soud shledal, že
je třeba věc vrátit až státnímu zástupci, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Přisvědčit není možné ani pochybnostem o zachování totožnosti skutku. Teorie a
praxe přece nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými
okolnostmi v žalobním návrhu a výrokové části rozhodnutí soudu, neboť postačí
shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Podstatu skutku tvoří jednání
pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska
trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň
v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném
jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň
částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž
se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z
hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů (k tomu rozhodnutí
č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti
a závěry skutkové, které jsou právně relevantní. Nemohou však o ní rozhodovat
samotné závěry právní ani případný popis skutku uvedený pouze v odůvodnění
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předpisy trestního práva nedefinují, co tvoří
skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, jak
už bylo uvedeno, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních
okolností každé jednotlivé trestní věci.
Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě (popř.
usnesení o zahájení trestního stíhání) přistoupit, některé mohou odpadnout,
soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata
skutku (srov. rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č.
24/1981-II. Sb. rozh. tr., též Šamal, P. a kol. Trestní řád. Komentář II. díl.
6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1743, 1744). Je proto zřejmé, jak
správně namítal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, že pokud by zůstala
zachována přinejmenším částečná totožnost jednání (přednostní uspokojování
jiných věřitelů nežli příjemců plateb uvedených v § 241 odst. 1 tr. zákoníku) i
následku (poškození a vznik škody na straně příjemců povinných plateb), nelze
mít za to, že by nebyla zachována totožnost skutku v průběhu celého trestního
řízení.
Nejvyšší soud tak dospěl ve shodě s dovolatelem k závěru, že Městský soud v
Praze obviněného chybně zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b)
tr. ř. Jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v důsledku čehož
napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát. Z důvodů výše rozvedených
však nemůže obstát ani jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky
uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To 267/2011, i jemu předcházející
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008,
zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože pro náležité objasnění věci
pokládal za nezbytné vrátit věc až do stadia přípravného řízení, státnímu
zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby se věcí
znovu zabýval v intencích pokynů dovolacího soudu, přičemž při novém
rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud.
Obviněný se tímto znovu upozorňuje na možnost právního posouzení skutku jako
přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž není od
věci uvést, že tento přečin je mírněji trestný než přečin podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku. Při uvažované změně právní kvalifikace je třeba umožnit obhajobě
výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci, včetně jejího práva
navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit
možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a to včetně
ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že
nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny
základních práv a svobod; srov. i nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS
639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.). Podle § 33 odst. 1 tr. ř. má totiž
obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a
k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě,
činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky atp.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková